Príspevky užívateľa

Enkidu se na tlapách udržel, i když museli oba uznat, že měl na mále. Pak Enkidu provedl další chvat. Jakoby ho prvně objal, následně ho shodil, aby ho přišpendlil. No Sol byl malý a krátký a tak muselo Enkidovi dělat potíže ho udržet pevně na zemi, aniž by se sám kroutil jak žížala. No zatímco ležel na zádech a protivník mu držel hruď aspoň předními tlapami, tak napřáhl pořádně zadní tlapy a kopl ho do břicha. Taky ho tlapou sekl po tváři, avšak pak si uvědomil, že to bylo hlouběji, než původně chtěl. No nemohl o tom zrovna přemýšlet a váhat, určitě ho to vykolejilo a tak se mohl Slunce vysvobodit a ještě do něj posléze při zvedání zadkem trochu strčit.

No jo, občas zapomínal, že už nebyl zelený, avšak jen čiště hnědý, jako maminka. „Je to tak...“ řekl prvně nad svou změnou vzhledu. zatím mu nevyprávěl, jak se to stalo, teď se to moc nehodilo. Sol musel až stáhnout uši, když na něj Kettu vyjel. Takového ho neznal! Takhle agresivního. Vždy si ho pamatoval jako vlídného a milého vlka, i když věřil, že smrt blízkého vlka s kdekým dokázala otřást. Jakoby to neznal dost dobře... „J-já vím, promiň, že jsem si v tuto chvíli neuvědomil. Moc mě mrzí tvá ztráta,“ řekl smutně. I pro Sola byla Deet moc dobrá kamarádka. Byla furt tak veselá a musela umřít, když zrovna se svým partnerem čekala i vlčata! „Jak se to vůbec stalo?“ zeptal se ho opatrně. Uvědomil si, že příčinu její smrti si vlastně moc neuvědomoval! „Ale neříkej, že si ty rány...udělal...sám,“ zděsil se. Byl by moc nerad, kdyby se jeho kamarád sebepoškozoval! „Víš, že ti jsem schopný vždy pomoci. Vždy, když to budeš potřebovat,“ řekl mu ještě vlídně. Přece ho nenechá na holičkách, když zažíval taková muka...

No Enkidu chňapl do vzduchu, i když stihl Sola šťouchnout zadkem do boku. Sol se trochu posunul po písku, až zanechal drápy v písku rýhy, no na tlapách se udržel. Ale kdyby ho mělo tohle shodit, tak by se asi studem propadl do země, hehe. Na jednu stranu si i všiml, jak po Solovi pokukoval, jestli se mu něco nestalo. Ani jeden nechtěl, aby se tomu druhému něco stalo, jenže to zas nesmělo zastřít jejich schopnosti. Věřil v to, že pár škrábanců tu dneškem padne, no boj o život a o smrt to nebyl. Prostě si představil nějaký cvičný boj, jen v drsnějším formátu. O to tu dnes šlo. Jakmile ho Enkidu znovu vyzval k boji, Sol se mírně přikrčil. Na záda mu vyskočit nemohl, bylo tu riziko, že se netrefí. Ach, ach, ta výška. A tak to vymyslel jinak. Proběhl kolem jeho zadních tlap a Sol si spočítal, že se za ním určitě ohlídne. Zatímco měl tedy hlavu na pár sekund otočenou směrem, odkud Slunce zmizel za jeho zadními tlapami, tak té chvíle využil a chytl jeho jednu přední tlapu, kterou trhl, aby jeho koordinace trochu pokulhala. Ještě do něj stačil vrazit celou váhou zbytku těla, i když nevěděl, jestli to nějaké následky zanechá.

Musel se upřímně zasmát. Na jednu stranu existovalo jen málo vlčat, která vše nechtěla hned. A co teprve taková puberta? Pf! Mladí vlci často na vše spěchali, tudiž mu to nepřišlo ani divné. Bylo to naprosto normální. „Začátky jsou vždy těžké a často se nedaří. Ale k životu to patří. Kolikrát se ti něco nepovede, i když si myslíš, že to umíš! Ale neboj, je to normální a děje se to každému,“ poučil ji klidně. Kolikrát jemu utekla kořist a kolikrát třeba běžel a zakopl o nějaký protivný kamínek. Jeden si z toho nesměl nic moc dělat, jinak by se zbláznil. Věřil, že se to Fäoline časem vše naučí. Čím víc vlk rostl, tím získával více vědomostí a schopností. Na její souhlas se usmál a vydal se hlouběji do jeskyně, na ten průzkum. Ani nepochyboval o tom, že vlčka se vydala za ním. Vždyť šlo o její nápad! A Sol se postará o to, aby byla dohoda dodržena...

Nikdy by nechtěl cokoli za to, že někomu pomohl. I když nebyl léčitelem, život druhého vlka pro něj byl vším. Avšak záleželo na tom, zda se stát léčitelem nebo rytířem? Vlastně v obou případech nějak pomáhal druhým. Rozdíl tkvěl v tom, že rytíř musel druhé chrábit před těmi zlými. Ach ano, i ti zlí existovali. A i když by jejich chování možná někdy pochopil, musel je jakýmkoli způsobem zahnat, aby ochránil ti druhé. Aspoň zatím pro něj ti zlí nebyli ti druzí. Tento titul si nezasloužili. Proč by měli, když trýznili jiné? Když jim ubližovali a nezpůsobovali nic jiného než jen potíže? „Věřím, že ještě pomůžeš plno životům,“ usmál se. Sol měl radost, že i přes to všechno Tim život ani zdaleka nevzdal. Konec konců, život měl pro každého určité poslání a to končilo společně se životem vlka. Pak se dostali k diskuzi o vlčeti. „Budu moc rád,“ přikývl vesele. Rád trávil čas s vlčaty. „Má už nějaké jméno?“ zeptal se ještě. Nezdálo se nakonec, že by jeho přítomnost nějak nesnesli, tak ho určitě pojmenovali. Vlastně oba vlci působili milým a zároveň silným dojmem, určitě by se nezřekli malého vlčete, ať je to stálo, co je to stálo!

<< močály

Když vyprskla smíchy, neudržel se a musel se začít smát s ní. A nejen, že by si přišel víc trapně než kdy jindy, no taky by mu dala panovnice pěkně za uši. Ha, přijít na ples ozdobený blátem! Snad by to nikdy nikdo neudělal! Aspoň ne naschvál...„Ta představa je prostě...vtipná! Ale doopravdy by to mělo nedozírné následky,“ řekl už vážně, když se přestali smát. „Nemohu jinak než souhlasit,“ přikývl na její slova. Udržet si dobré vztahy byl základ, aby se jeden neponořil do záhuby. Na druhou stranu si časem uvědomil, že ne vždy to bylo možné, že prostě se věci někdy sešly tak, že se to prostě zvrtlo. A hlavně si uvědomil, že ne každý ho bude mít rád, i když se o to jako malý moc moc snažil. Ach ta vlčecí léta...ty doby plné naivity a radosti. Avšak byť to znělo sebevíc úžasně, už by nechtěl být tím malým, bezbranným vlčetem. Moudrost, co za ty roky života nasbíral, byla nadmíru cenná. A nejen moudrost, ovšem i vědomosti a schopnosti. Dospělost bývala občas náročná, ale zároveň poskytovala vlku širší rozhled na svět. Následně se radostně vydali na pláň, pryč z těch smrdutých močálů. „Co zatím víš vše o Norestu?“ zeptal se jí, s úmyslem kdyžtak její vědomosti rozšířit. Hned ji třeba překvapí méně věcí. Ne každé překvapení bylo příjemné...

Sol se vydal na procházku dál od Nihilu. Došlo mu, že se tam poslední měsíce uzavřel jak ve vězení. Těžko říci, jakto. Možná v něm pořád přebýval strach z mládí, kdy zabili jeho bratra. Jenže teď už byl Sol silný a dospělý. Jasný, že existovali vlci a jejich magie, kterým by se bránil jen těžko, ovšem hlavně jako Nihilský rytíř by neměl dát svému strachu prostor se tolik projevovat. Došel až k jezeru, na kterém pluly kachny a kolem kterého rostlo plno vodních květin, které neznal. Avšak některé by mohly být pro léčitele i užitečné! A též si všiml, že se zde nenacházel sám. Poblíž seděla vlčice s květinami na těle. Viděl tohle vůbec někdy? Spíše ne! „Ahoj,“ pozdravil ji přátelsky. Až když k ní přišel blíž, zbystřil. Vlčice měla pach Ignisu. Tohle asi neměl dělat...

Panovnice jeho nabídku přijmula. No ať už se dnes stane cokoli, neprověří to schopnosti jen Enkida, avšak i jeho samotného. A někde v hloubi duše nechtěl Nihilčany zklamat svou neschopností. Konec konců, byl snad jediný rytíř v Nihilu! Toshi se vypařil neznámo kam a Brisa už byla příliš stará na takovéhle kousky. Avšak, neznal ji natolik, aby posoudil její zdraví a odolnost. Třeba by toho byla schopna, i když ve skupině vlků ji neviděl (pokud ji nepřehlédl). Dostavil se do "arény" a pohlédl na Enkida, který upřímně nevypadal, že se mu to příliš líbilo. Avšak copak nevěděl, jak se chovat v monarchii a zároveň k samotnému panovnici, když měl zájem o členství? Zvláštní... „Co má se stát, stane se,“ odpověděl na jeho slova pouze a když Voltaire zahájila boj, začali okolo sebe kroužit. Dobře, Enkidu byl větší a možná i silnější, avšak být malého vzrůstu mělo oproti velkým vlkům i určité výhody. A poznal to hned. Jakmile se Solovi skočil, Slunce dostal tu příležitost se mu skvěle vyhnout. Zatímco se Enkidu nacházel ve vzduchu, Sol se skrčil a překulil se pod ním, čímž velký vlk doskočil a chňapl naprázdno. Pak mírně přikrčený a s pomalu mávajícím ocasem čekal, až vymyslí útok, kterým zbrzdí malého vlka. Ať si Sol myslel cokoli, byla to konec konců Enkidova zkouška.

Dumal a snad nadmíru pečlivě! Vždyť si vůbec nevšiml vlka, co sem přišel též. Až když promluvil, tak k němu otočil zrak. Ah, vždyť šlo partnera jejich panovnice, který sem přišel z přízračných. Vlastně se účastnil i jejich svatby v zimě. Teď už měli i vlčata a jedno z nich se stane budoucím panovníkem! Znělo to fascinující. „Časem si zvyknete, Vaše Ušlechtilosti. Popravdě, já se ho jako malý bál,“ přiznal mu nakonec. Ty silné, prudké vlny, na jeho ještě malý mozeček byly prostě příliš. Teď už se samozřejmě nebál, i když koupat se v něm nechystal. Avšak kdo jo? „Též vás jinak zdravím. Já jsem Sol. A ne nerušíte, to vůbec,“ zavrtěl hlavou. Solovi nevadila společnost, tak proč by rušil? „Jen jsem trochu přemýšlel, ale to není důležité,“ dodal ještě důvod své duševní nepřítomnosti na planetě zemi, ovšem to A'kazovi muselo být jasné.

Koukl se na ni. Fäoline nejspíše měla svůj svět a zatím ho nehodlala opustit. Měla by, avšak měl to být on, kdo to udělá? Spíše ne, nelíbilo se jí to. Možná ho jednou opustí samovolně. „Lovit není jen o tom, zda máš hlad nebo ne. Je to základní dovednost, kterou prospíváš sobě i smečce. Lovila jsi už vůbec někdy?“ pověděl jí a zamával ocasem. Byla už dost stará na to, aby pomalu začala. A tohle už bylo jeho úkolem, naučit ji lovit. Třeba ji nějak přesvědčí... „Je to zábava a pak máš dobrý pocit, že jsi to zvládla,“ pousmál se. Aspoň on nad svým prvním úlovkem jásal. „Ale ano, můžeme se podívat, zda tu něco nenajdeme. Ale musíš mi slíbit, že pak půjdeme lovit,“ nabádal ji. Šlo o takovou nenápadnou, jemnou sílu. Třeba to s ní pohne!

Na světlé pláži se sešla smečka Nihilská, kterou si sem pozvala samotná panovnice. Sola samozřejmě zajímalo, oč šlo a tak přišel. Zanedlouho jim Voltaire přenesla svůj proslov a Sol nastražil uši. Enkida už znal, vlastně si z něj udělal nedávno pokusného králíka na jeho magii (byť neplánovaně), no jako pravý rytíř by se toho úkolu měl zhostit on. Jasný, byl malý a nacházeli se na písku, jenže když šel do tohoto oboru, musel počítat s tím, že bude někdy bojovat i při nepřízni jeho velikosti a občasné nekomfortnosti povrchu, či snad počasí! A tak odvážně předstoupil a odkašlal si. „Rád se ujmu této role,“ prohlásil vcelku nahlas. Rád si vyzkouší v praxi Enkidovy schopnosti a schopnost přemýšlení. Vlastně konec konců, nebyl to jeho úkol? U vlků, co nepatřili ani do smečky, spíše ne, avšak jak už zmínil, pokud se měl někdo přihlásit, tak nějaký rytíř. I když nepochyboval o tom, že kterýkoliv vlk tu byl schopný boje.

Dnes bylo celkem teplo. Ne úplně a zároveň svítilo slunce. A takhle to měl Sol nejradši. I tak se vydal do místní Nihilské jeskyně, možná aby tu našel pár myší. Věděl, že tu občas lítaly a Sluníčko by si rád dal nějakou svačinku. No nakonec se lov nekonal. Zjistil, že se zde nenacházel sám, avšak byla tu i ta vlčka Fäoline, kterou nejen, že potkal jako malou v noře, no taky ji společně s jejím bratrem zachraňoval z řeky nedaleko. „Ahoj, tebe bych tu nečekal,“ pozdravil ji a pousmál se na ni. „Hledáš tu snad taky nějaké myšky?“ zeptal se jí mile. Třeba se už začínala pomalu učit lovit! No bylo na čase a kdo ví, třeba jí bude moci Sol pomoci! Konec konců, byl rytířem, měl za úkol učit nováčkům vylepšovat své schopnosti, hlavně též budoucím rytířům. Ty jo, vydá se nějaké z vlčat na cestu rytíře? To by to vlče nejspíš učil! Cítil se při té představě nervozní, avšak zároveň i natěšený. Moc rád bude učit nějaké vlče.

Sol se dnes vydal k horkým pramenům. Těžko říci proč, teplo pociťoval na sobě už dost a na tomto místě muselo být logicky ještě tepleji. Avšak co mělo se stát, stalo se. Třeba tu měl teď přijít. A vážně. Nedaleko se pohyboval jeho kamarád Kettu a nevypadal na tom vůbec dobře. Nejen, že působil strašně zkroušeným dojmem, no na jeho těle měl ještě nezahojené rány, jakoby se s někým snad pral! Oh ne, copak ho někdo ohrožoval na životě? „Ahoj, Kettu,“ pozdravil ho a zběžně si ho prohlédl, aby věděl, na co bude narážet. „Nevypadáš vůbec dobře! Copak se ti stalo? Kdo ti to udělal?“ zeptal se ho mírně zděšeně. Snad nebyl moc otravný! „A k tomu jsi strašně smutný. Pročpak?“ dodal ještě, než zas zmlkl a dal prostor zrzavému. Jenže, řekne mu něco, ať se stalo cokoli? Sol nevěděl, avšak pochopil by, kdyby ne. O smrti Tea taky dlouho nemluvil, dlouho nedokázal přijmout, že šlo o realitu. A do teď ho to občas bolelo. A teď ta představa, že se to stejný mohlo stát i Kettuovi, že ho nějaký agresor mohl též zabít a roztrhat-!

Samozřejmě Timovi nic nevyčítal, takový Sol nebyl. Vždyť tmavý vlk přeci nemohl za to, co se mu stalo, no ne? Sluníčko by neměl čisté svědomí, kdyby ho za to chtěl obviňovat! „To je v pohodě. Já rád pomáhám ostatním a jsem rád, když je někdo nakonec znovu zdráv...“ odvětil mu a zamával ocasem. Mluvil pravdu. Vidět vlka, kterému pomohl, znovu jako "dřív", to šlo o dostatečně dobrý pocit. Někdo by si řekl, proč nešel na léčitele. No jako menší si na to nevěřil. Léčitelství nebylo o tom jen položit tlapu na ránu a léčit rány. Hlavně existovaly rány, které vyléčit nešly. No a taky by brzy skončil bez srsti, haha. Usoudil, že cesta rytíře pro něj bude ta nejlepší. A konec konců, pomáhat ostatním mohl i tak, byť ne tak aktivně jako jiní. „Odvděčit? Já...nevím,“ řekl nejistě. „Víš, jsi živ a zdráv. To je pro mě dostatečná odměna. A i když mi na těle zůstaly pozůstatky toho dne, svoje ohrožení na životě mi doopravdy oplácet jakkoli nemusíš,“ zavrtěl hlavou, aby ho ujistil, že fakticky nic nechtěl. Co by byl zač, kdyby požadoval něco po někom, koho dobrovolně zachránil? Cítil by se trapně a nečistý celý svůj život! A to si fakticky nepřál. „Jestli se mohu zeptat, co to...vlče? Je též v pořádku?“ zeptal se nejistě, nevěděl totiž, jak moc se ta otázka hodila do krámu. Žilo vůbec? Nemělo nějaké vážnější poruchy? Celá ta situace byla prostě neuvěřitelná, mohlo to dopadnout jakkoli. No i tak v hloubi duše doufal, že žilo svůj vlčecí život a Timovy problémy nepřišly vniveč.

Pohlíželi na sebe s tím tvorem jako kdyby nic jiného na světě neexistovalo. Možná o sobě chtěli zjistit více, možná ani jeden nevěděl, jak zareagovat. A Sol vážně nevěděl, jak zareagovat. Tato pakobylka byla...velká. Jenže nevěděl, až do jaké míry. Působila doslova spleteně s nejbližším stromem! A pak ty sýkorky. Ty se shlukly okolo (či snad na?) pakobylky a pozorovaly ho jako kdyby nikdy předtím neviděly vlka. Včetně jeho mazlíčka. Očividně se toho tvora nebály. A co on? Bál se? Zatím ne, pakobylka nepůsobila strašidelně. Ovšem kdykoli po něm mohla vystřelit a zakousnout se do něj? Jenže proč takhle myslet? To by nebyl Solův styl. No i tak podvědomě ucouvl, když se jedna z větví pohla. Očividně nešlo o větvi, ale o jednu z noh pakobylky, no chápeme se. Nakonec zjistil, že pohyb nohou neznamenal útok. Pakobylka jí jen odhrnula trávu a ukázala mu dvě houby, které nikdy dřív v životě neviděl. Byly zvláštní...ať už tvarem nebo barvou. „Co to je za houby? A na co slouží?“ zeptal se a podíval se na pakobylku. Až pak mu došlo, že jejda, ta mu nejspíš neodpoví! Oops. Zastyděl se. No třeba ty houby byly léčivé stejně jako byliny. Barva jim nechyběla, byliny taky mívaly aspoň většinou nějakou barvu. Možná by je měl vzít a ukázat nějakému z léčitelů... Ovšem jak? Noha pakobylky byla tak blízko...A on měl furt určitý respekt.