Príspevky užívateľa

Planiny byly rozhlehlé. A celkově celý Norest byl velký. Než ho obejdou celý, bude jim to dobrých pár dní trvat. Avšak tohle dělat očividně nebudou muset. Kettu náhle zavětřil silnější pach Tea. „Fakticky?“ zamumlal soustředěně a zavětřil též. A vážně. Vážně tam byl. Silný pach jeho bratra. Jenže ten pach se mísil s pachem krve a... smrti. Jeho nejhorší obavy se začaly vyplňovat. Přikrčil a začal se dlouhou stravou plížit směrem ke zdroji pachu. Jeho nejhorší obavy se vyplnily. Narovnal se. Teo tam ležel. S plno šrámy a kousanci, v kaluži své vlastní krve. Ani se nepohnul, ani nedýchal. Byl mrtvý. Slunci se nahrnuly slzy do očí. Za chvíli přes ně ani neviděl. Začal zrychleně dýchat, skoro se mu zdálo, že nemohl ani pořádně popadnout dech. Jak se to-? Kdo to-? Nedokázal jasně uvažovat. Nedokázal uvažovat vůbec. Cítil se náhle jak ryba na suchu. A aniž by jakkoli dál přemýšlel nebo se jen ohlédl za rezavým vlkem, rozběhl se neznámým směrem pryč. Běžel domu? Běžel opačným směrem? Nevěděl. Prostě jen běžel. Běžel co nejdál od výjevu jeho mrtvého bratra.

Byl mrtvý. Proč? Kdo mu to mohl udělat? Za co Sola svět trestal? Vždyť stačilo, že odešel otec s Kairou. A teď někdo ublíží jemu zbylému bratříčkovi! Jak rád by si toho tvora podal. Jenže už se asi nikdy nedozví, o koho šlo. Pach jiné smečky z něj necítil. A celkově ani nestihl postřehnout stopu útočníka, i když by ho nebyl schopen už pronásledovat. Na druhou stranu, třeba by na něj neměl ani skill. Nihil chystal ples a byť nevěděl, o co šlo, věděl, že na to neměl náladu. Neměl náladu na nic. Nejradši by zalezl někam do tmavé opuštěné nory a už by nevylezl. Avšak Irisovi to slíbil a on sliby cenil. Nerad by ho nechal marně čekat a ještě to udělat celé samotného. Takže šel se svěcenou hlavou a ocasem na zemi, ale šel. Les na něj působil náhle strašně stísněně, no zároveň se tu cítil více bezpečně. Toto místo navrhl účelně. nacházelo se tu plno stromů, které bylo možné ozdobit, plno vhodných míst na odpočinek, občerstvení a možná i další aktivity. Škoda, že si své nápady a kreativitu nedokázal vůbec užít. Při jiných okolnostech rozhodně. Takhle? Vůbec. Viděl mrtvé a potrhané tělo svého bratra. Holt bude mít depky. „Ahoj,“ pozdravil bílého vlka vcelku nepřítomně. „Čím začneme?“ zeptal se tiše, než se začne Iris ptát, co se děje (což asi začne, ale nevadí). Nevěděl, jestli by o tom dokázal před kýmkoli mluvit. Aspoň zatím.

Jeho brácha se už dlouho v Nihilu neobjevil. Jeho pach na všech místech smečky postupně slábl. Kam mohl zmizet na tak dlouho? Utekl? Odešel k přízračným? Ale proč bez Sola? Vždyť si slíbili, že případně odejdou spolu! Hlavou se mu začaly po nějaké době honit ty nejhorší scénáře. Co když ho někdo unesl? Ublížil mu? A nebyl jediný, kdo si dělal starosti. Kettu, jejich věrný přítel, se nervozitou taky skoro až otřásal. A tak se rozhodli, že půjdou na túru brlohem a pokusí se ho najít, ať je to stojí cokoli! Byla sice hloupost to dělat na vlastní pěst, ovšem pochyboval, že by jim to panovnice dovolila. Sol to nechtěl vzdát. Šlo o jeho rodinu! Jedna z mála, co mu zbyla! Tak přece nepromarní možnost ho zachránit nebo ho najít. Po boku rezavého vlka se vydali pryč z území po velmi slabém pachu, co tu Teo zanechal. Ještě chvíli a zmizel by úplně. I tak měl co dělat, aby ho dokázal zachytit na celou dobu. Tráva pod ním byla najednou ostrá a nebe jakoby ho chtěli pohltit. Cítil se dost dost nervózně. Měl nepříjemnou předtuchu...

Přikývl. Jo, znělo to logicky. Tělo se nejspíš muselo nějak připravit na vyšší aktivitu, dát mu nějaký signál. A jak lépe, než nějakou rozcvičkou? Dáma Brisa se očividně dost vyznala! Což nejspíš musela, když byla učitelka pro nováčky, no i tak ji mohl v duchu pochválit, ne? A na druhou stranu, ne vždy se učitel rovnal dobrý učitel. Takže tak. „Rozumím,“ potvrdil jí. „Ale trénovat běh i v složitějších terénech se taky může vyplatit, ne?“ zeptal se jí, než se bílá vlčice rozběhla podél břehu. A Sol, jako správný žák, vyrazil automaticky za ní. No hlavní krok byl nejspíš nezakopnout a nehupsnout do té vody. I když plavat už celkem uměl, no proud této řeky byl místy prudší a tudíž Slunce netušil, zda by to zvládl. Tak či tak, jeho učitelka by ho v tom rozhodně nenechala.

Přikývl. „Tak to je pochopitelný. Přátelství dělá velké divy, “ odpověděl mu. Byl by schopný jít taky do smečky jako Ignis, kdyby zůstal sám a jen tam měl nějakého opravdového přítele? Teda jako doufal, že se to nestane, to by byl přechod do jiné smečky asi to nejmenší, co by ho trápilo. Vůbec, odešel by taky, kdyby přišel i o zbytek své rodiny? Vždyť by je v Nihilu viděl všude. Měl by je furt ve snech a nezbavil by se toho, dokud by neodešel. Takže doufal, že se to jen tak nestane. Chtěl zůstat v heřmánkové smečce napořád. A samozřejmě věděl, že jednou umře každý, jenže jako dospělý a starší se s tím bude smiřovat nejspíš lépe. „Dobře, tak já ti budu věřit,“ vyjádřil se ještě. Bude mu fakt věřit? No asi ano, když to řekl. I když pochyby ho sžíraly pořád. Rufus mu začal vyprávět o svém rodě a Sol hltal každé slovo. „Ale to zní zajímavě! O tom jsem ještě nikdy neslyšel,“ vyjádřil se. Ale on neslyšel o hodně věcech ještě, hihi. „A na jakého ptáka se umíš měnit ty?“ zeptal se ho poté, z jeho vzhledu to nepoznal. Avšak ne, že by se v druzích ptáků nějak vyznal. On měl paměť spíš na bylinky. Nad jeho posledními slovy zůstal šokovaný. Byla jedna věc vědět, že jeho rodič umřel, ovšem druhá, když zahlédl i jeho... zbytky? „Ale to je mi moc líto. To muselo být hrozné, moc moc,“ vzdal mu lítost a podpořivě ho poplácal jemně po rameni. Zdálo se, že ho to pořád dost mrzelo. „Jaktože si ale neodešel s nimi?“ zajímalo ho. Osobně by se nechtěl po takovém incidentu rozdělit se zbytkem rodiny.

Objetí hnědý vlk přijal, což hnědozeleného překvapilo, no dál to neřešil. Možná nebyl jeho společník tak zlý, jak vždy působil anebo se stalo něco, co ho změnilo. Avšak nesoudil to dál. Plno situací dokázalo vlka změnit, avšak kdo ví. Třeba nebyl nikdy doopravdy zlý. Jen svou dobrou masku schovával pod tváří výtržníka. Plno vlků se bálo důvěřovat a být prostě milý, protože existovali takoví jedinci, kteří toho dokázali pěkně zneužít. Jenže Sol by si nedokázal hrát na něco, čím nebyl. A jestli na to jednou doplatí, to se uvidí. Po nějaké době se odtáhl, než by to začalo být někomu z nich nepříjemné a zadíval se na něj. Celý ubrečený a zničený. Muselo to být fakt vážné! Ale to už šlo znát z toho, že se dokaz rozbrečet před vlkem, kterého předtím trýznil a dovoloval si na něj. „Co se stalo? Svěříš se mi??“ zeptal se ho a zamával pomalu ocasem. Neměl jistotu, jestli mu to řekne, ovšem kdyžtak ti bude respektovat. Ne vždy o tom bylo lehké mluvit. Hlavně, pokud šlo o dost čerstvou věc.

Vlčci si věřili, což byl první krok k úspěšnému lovu. Ono totiž, kdyby si nevěřili, tak by mohli být nervózní a pak by neulovili ani tu myš. Což nechtěl. „Moje maminka je léčitelka, takže asi proto mám určité znalosti. Jinak já jdu na rytíře,“ odpověděl mu na jeho další slova vesele. Jasný, občas přemýšlel o roli léčitele, jenže to fakt byla obrovská zodpovědnost! A až tak si Slunce nevěřil. No v nouzi by dokázal nejspíš lehce pomoci. Na druhou stranu, kam ho cesty nakonec dovedou, to nikdo nevěděl. „Neříkám, že ne. Bohužel i kořist má čich. Musíme si dávat pozor i na směr větru,“ zazubil se. Avšak, to Kettu rozhodně věděl, o tom nepochyboval. Nad jeho posledními slovy se na chvíli zamyslel. On to neznal, on se zde narodil a od té doby zde žil. Nikdy nevěděl, jak se mohli cítit vlci odjinud. „To věřím, ale nemusíš se ničeho bát. Zde ti každý s radostí nabídne pomocnou tlapu a pomůže se ti plně začlenit. Brzy si určitě zvykneš, o tom není pochyby,“ podpořil ho a zavrtěl ocáskem. „Tak a teď jdeme najít nějakého toho zajíce!“ pobídl ho a zatímco větřil, vydal se vpřed.

Měl svého bratříčka rád. Kromě maminky Sashy to byl jediný člen rodiny, který mu zůstal. Jenže maminka si s ním nemohla neustále hrát a dovádět s ním. Měla jisté povinnosti, které bylo nutno splnit. Ale Teo, ten mohl! A navíc jako bratři a zároveň vrstevníci, to bylo zábavnější s probíhalo to déle. S vrstevníky se vždy hrálo nejlépe. „Ale neboj, ať se stane cokoli, tak kam půjdeš ty, půjdu i já!“ slíbil mu celým svým srdcem. Nenechá si jen tak ztratit dalšího člena rodiny! A samozřejmě Sashu vezmou s sebou, hihi. Zbytek rodinky vždy pospolu! Na jeho návrh začal rychle vrtět ocáskem. „To je ale dobrý nápad, Teo! Maminka a léčitelka v jednom vždy pomůže!“ ohlásil vesele a opatrně sebral sýkorku do tlamy. Ta se zprvu bránila, no pak se nechala. Položil si ji na záda a rozhlédl. „Tak šup, pojďme ji najít. Určitě nebude daleko,“ pobídl se a poté se bok po boku vydali za hnědou vlčicí.

Možná už nemuseli být Ignisani tak zlí, byť Sol slýchával, že by si měl na ně dát pozor. A bude si na ně dávat pozor, nehodlal nic riskovat. Avšak v nebezpečí by nenechal nikoho, ano Ignisana. A Rufus působil, že mu byl i celkem vděčný. A i kdyby ne, Sol cítil dobrý pocit nad další zachráněnou duší. „To by byla náhoda, kdybys neslyšel. Smečky obvykle své členy seznamují i s ostatními smečkami zde,“ namítl směrem k němu. Samozřejmě to nemyslel nijak zle i když přiznal, že to tak znít mohlo. No snad neskončí v té vodě on sám, hih. Jeho další slova ho zarazila. Muselo mu být jasný, proč si to Slunce myslel. Nebo mu to jasný nebylo? Samozřejmě, Ignisani mezi sebou byli rodina, jen kdyby je chtěl narušit někdo zvenčí. To by byl oheň na střeše! Takže si hlavně ti mladší a novější členové neuvědomovali, proč se jich okolní vlci občas až báli a vyhýbali. A možná to některé z nich až mrzelo. Avšak časem se stejně zocelí. Jako všichni. „No...slyšel jsem o Ignisu různé věci, tak já...ale nic, to nech být,“ řekl se studem a tlapou hrabal nervózně v zemi. Samozřejmě ho nechtěl hned odsoudit, jen si prostě udržoval určitý respekt. No při tématu o rodu se hned trochu uvolnil. „A nepovíš mi o tvém rodu více?“ pobídl ho, aby trochu vyčistili atmosféru mezi sebou. „A mrzí mě ztráta tvé rodiny, moc moc. Mně taky odešel tatínek s bráškou a do teď se nevrátili,“ podpořil ho, i když si z toho možná už tolik nedělal. Sol už taky ztrácel naději, že svého otce nebo bráchu někdy ještě uvidí. Holt to byl život, to už si hnědozelený uvědomil.

Sol myslel, že vlkovi následně podle pachu dojde, odkud pocházel. Možná Nihil neznal, avšak nebylo to už žádné malé vlče! A Sluníčko vždy uvažoval, zda už Igniská vlčata odmalička nepoštvávala proti ostatním smečkám. Očividně ne, což zněla jako příjemná informace. Anebo jen nepoznával Nihilský pach. To záleželo...„Z nihilské smečky,“ odpověděl mu jednoduše, bez dalších omáček. „Ale...neublížíš mi, že ne?“ zeptal se ho nejistě a trochu ucouvl. Tím si mohl být Rufus jistý, že on věděl, odkud pocházel. A bál se? Jo, trochu jo. Avšak čeho všeho byli Igniští schopni? A i ti mladí? Nad jeho představením se mírně vykulil oči. „Ty jo, ty máš ale dlouhé jméno,“ podivil se. Takový rod, to se jen tak nevidělo. Jenže na druhou stranu, jaký smysl mělo mít tak dlozhý rod? Vždyť to bylo strašně složitý na zapamtování! No doufal, že mu mohl říkat jen Rufus, haha. Pokud ho teda dřív nesežere. Sol by ještě nerad zemřel, měl před sebou kus života. Aspoň v to doufal, tedy. „To je dobře,“ poznamenal ještě k jeho příslibu, že se už topit nebude. i když, jestli to dodrží...zítra tu mohl být zas. Avšak to tu Sol už nebude...nebo by tu radši být měl?

To říká ten pravej, pomyslel si, ale už nehodlal být zlý. Nic by mu to nepřineslo. Uvažoval, že karmu už dostal. Ať šlo o cokoli. „Asi ano,“ zamumlal zahanbeně. Za toto by mu maminka vyhubovala! Že se neytděl. A styděl. Spíš se podivil, když se mu vlk upřímně omluvil. Nečekal to od něj, ani zdaleka. Možná byl v nějaké depce, avšak i tak, nedalo se to jen tak čekat. Zamával ocasem. Oh, tak asi omluva se přijímá,“ odpověděl mu na to, aby to nezůstalo bez ozvěny. Třeba by mu mohl dát druhou šanci, třeba si už fakt uvědomil, že se choval k ostatním špatně a své chování změní! A když ne, tak asi jen jeho chyba. Tak ho nikdo nebude mít rád a bude chytat depky každou chvíli, hihi. „To je jasný, nic nezůstane be-,“ nedopověděl to, protože se hnědý vlk rozbrečel. Vážně, přímo před Solem! Sol vykulil oči, ale pak naklonil hlavu na stranu. Nehodlal to dál řešit, vyptávat se ho. Stejně by se musel prvně uklidnit, aby mu byl schopenm něco říct. Tak ho jen poplácal po rameni a poté ho se svou fluffy dlouhou srstí objal. „Jen se vybreč, to pomáhá! Hned se ti uleví,“ řekl mu v objetí klidně. Jestli ho vlk odstčí, nevěděl, no aspoň to zkusil. Objetí taky pomáhalo.

Sol netušil, co ho to napadlo. Nebyl tu od toho, aby ostatní dráždil, byť se k němu chovali sebevíc špatně. Byl příliš hodný. Což byla, ale i nebyla výhoda. Každý jeho dobroty mohl hned zneužít, každý ho mohl trýznit a on by se ani snad neuměl bránit. Avšak co už. Každý byl nějaký. Být zlý by taky nechtěl. Vždyť by neměl žádné přátele. On chtěl mít přátele. I když by to jako zlý vlk takhle nevnímal, asi. „To jsem neřekl,“ ohradil se. Nebo to řekl? Možná, avšak vlk působil, že vyhledával vždycky někoho, koho otravovat. No na působení by možná neměl tolik dávat. „A já ty tvoje pojmy neznám. Co to je brotek?“ zeptal se ho, byť ho to příliš nezajímalo. Stejně šlo jen o nějakou urážku. I v depce musel ostatním házet klacky pod nohy. Slovně tedy. Svoji chybu si plně uvědomil, když se začali hnědému drát slzy z očí. Solova chyba to nakonec nebyla, měl to jen těžký, ale stejně tomu napomohl. „Nejsem zlý vlk, snažím se být na všechny hodný i když se ke mně chovají hnusně. Jen jsem chtěl, abys poznal i ty, že není příjemný, když do tebe někdo furt rýpe a uráží tě,“ řekl mu nakonec a hrábl tlapkou do země. „Klidně ti dám pokoj, já...stejně nejsem ten typ, co by dokázal oplatit zlé chování,“ doplnil ještě a pokrčil rameny. Žil, aby pomáhal, ne, aby se mstil. Pokud si to vlk přál, klidně se teď sbalí a odejde. Na druhou stranu, měl by ho nechávat samotného?

Zamyslel se. „Jo, to jo, myš stačí sotva pro malé vlče. Ale nemějme obavy, brzy se naučíme lovit jako zkušení, dospělí vlci!“ odpověděl vesele. Sol a naučil, že ať chtěl danou věc umět co nejlépe, nešlo to hned. Byly to hodiny, dny a měsíce dřiny, než dosáhl požadovaného výsledku. A hlavně byli ještě mladí, nikdo od nich přece neočekával, že budou podávat nadvlčí výkony. Padla řeč na kvítí. Toto téma měl velice rád. Moc moc. „Mám rád bylinky, poznám jich už celkem dost,“ pochlubil se, avšak nezdvihal hruď jako by byl nejchytřejší na světě. „Nechceš pak s nějakými seznámit?“ nabídl mu. Třeba by se zrzavému líbilo, znát aspoň ty nejzákladnější květiny. V budoucnu by s nimi mohl i někomu pomoc. Se společným lovem souhlasil a stejně jako Kettu i on zavrtěl ocáskem. „Super! Ve více se to lépe táhne. Když si rozdělíme práci, rozhodně toho zajíce ulovíme,“ zazubil se od ucha k uchu. Byl by to jeho snad první zajíc! Zatím zkoušel jen hlodavce různého druhu a ryby. Jen jeho poslední slova ho mírně zarazila. Očividně ho něco v hloubi duše trápilo, avšak Slunce si nebyl jistý, zda měl povoleno to z něj tahat. „Hodně? Jak to myslíš, že je toho hodně?“ naklonil tázavě hlavičku na stranu. Copak se Kettu nějak přepínal? Jenže proč by to dělal?

Vlčice už z prvních slov byla nadmíru přátelská, možná jako on. Hned poté nasadila submisivní postoj a blížila se k němu, no radost skrýt nedokázala. Už od prvního pohledu na ni šlo vidět, že měla rozhodně jiné starosti než dělat problémy v Nihilu, byť se nacházela u hranic blízko, tak si ani nemyslel, že by představovala jakékoli nebezpečí. Aspoň pro smečku ne. Když ho celá soustředěna očuchávala, zahihňal se a též zavrtěl ocasem. Byla to švanda! „Já mám taky sýkorku, tady, na hřbetě,“ ukázal hlavou směrem ke svým zádům, kde mu ležel malý ptáček s obvázaným křídlem. „Ale bohužel nemá ještě jméno. Zatím jí říkám lord sýkora,“ usmál se. Jaké to postavení sýkorce dal! „Ale těžko říct, zda to je vůbec holka nebo kluk. Nepoznám to. Dá se to vůbec poznat?“ zeptal se spíš pro sebe, avšak kdyby to neznámá věděla, měla možnost mu odpovědět. „Jinak jsem Sol de Mal, ale všichni mi říkají jen Sol. Nebo Sluníčko,“ představil se jí vesele.

Střihl uchem. „To mi je jasný i bez toho, abys to řekl...“ odpověděl mu neutrálně. Věděl, že muselo více vlků skončit ve spárech šikany tohoto jedince. Věděl, že vždycky vyhledával nějaké slabší kusy, které by mohl provokovat. Nemusel mu to ani říkat, Solovi to bylo naprosto jasný. A teď? Teď vypadal, že by nejradši zalezl někam do kouta a křičel. Neměl tu jistotu, že takhle vypadala převýchova. Avšak, co mu do toho bylo? On by taky pro zeleného neměl pochopení. Jak jednáš s jinýma, tak oni jednají s tebou. Tím se Slunce řídil a nehodlal s tím skončit. Nebude se chovat mile k někomu, kdo se mile nechoval k němu. Na jeho další slova mu měl chuť říct něco typu jo, to vlastně fakt nemáš, avšak uznal, že to znělo už fakt zle. Nechtěl být zas třeba přinucenej žrát hlínu nebo ještě něco horšího. Když mu skočil do cesty, hnědého to očividně dost naštvalo, ovšem žádný velký krok proti tomuto nepodnikl. Zvláštní. „A proč tak najednou, že nemáš zájem o společnost?“ zeptal se ho celkem se zájmem. On byl fakt nějakej... jinej. Což potvrdil fakt, že se mu do očí nahrnuly slzy, naprosto z ničeho nic. Naklonil hlavu na stranu. Tohle bylo fakt divný. „Řekl jsem něco hodně špatně?“ položil mu otázku už více nejistě. Možná udělal i chybu, že ho začal takhle provokovat. Vždyť to nebyl pak vůbec on! A nebude se přece snižovat na jeho úroveň. Nebo aspoň bývalou úroveň.