Príspevky užívateľa

Vlk vypadal trochu v šoku, tak nadále zmlkl, aby se vzpamatoval. K čemu by na něj mluvil, když by ho druhý vlk sotva vnímal? Když nakonec promluvil, oddechl si a pousmál se. Zběžně vypadal bez jakýkoli vnějších zranění, tak to vypadalo doopravdy jen na menší šok. Nad jeho dalšími slovy se zamyslel. „Nejsem si jistý, zda to tak funguje. Možná by se mělo začínat z mírnějších proudů a postupně postupovat na prudší a prudší proudy. Je naprosto přirozené, že někomu učení jde rychleji a někomu pomaleji,“ promluvil na něj. „Ale doufám, že se pro takovou blbost nerozhodneš znovu! Co kdyby se tu nikdo zrovna nenacházel?“ zděsil se. Taková zbytečná ztráta mladého vlka. A proč, když bylo lepší se něco naučit pořádně a ne co nejrychleji? Avšak chápal to, divoká mysl. On zažíval zrovna to stejné. „Jinak jsem Sol. Sol de Mal. Kdo jsi ty?“ představil se mu rovnou. Neříkal, že pocházel z Nihilské smečky, aspoň zatím. Věděl, že na to ohniví často nereagovali moc dobře. Ještě by v té vodě skončil on, brr.

Rozzářil se. „Tymián, to je moc krásná přezdívka! Není to náhodou taky nějaká bylinka?“ zajímalo ho. Cosi mu to říkalo. Avšak zatím nebyl v léčitelství tolik znalý, aby si pamatoval vždy všechno. Bohužel. Ale časem, časem možná! „Já se v Nihilské smečce učím na rytíře. Budu bránit smečku klidně až do posledního dechu,“ zavrtěl ocasem. Ale i když to řekl takhle, představa smrti ho pořád mírně děsila. Hlavně takhle mladí vlci jako on zrovna nejčastěji neumírali. Na jeho slova o výměnném pobytu zběsile přikývl. „Že jo? Já bych si to s radostí zopakoval! Hlavně i jako větší se můžeš naučit plno věcí,“ řekl a na chvíli se zasnil. Jak ho taková dobrodružství bavila. „Ale nevím, jestli mají naše smečky další společné akce. Žádnou jinou jsem nikdy nezažil. No myslím si, že určitě ano. Výměnným pobytem to určitě nezačalo a určitě to neskončí,“ zaculil se. A rozhodně se na další takové akce těšil. „To je dobře. Nemůže být dobrý jen žák, ale i učitel,“ odpověděl mu vesele. Tak Ryumee nebyla rozhodně vůbec špatná. „Jsem rád, že se u vás cítíš jako doma,“ promluvil k němu znovu. „Mně se kdysi v přízračných taky moc líbilo, ale Nihil bych za nic nevyměnil,“ dodal ještě. Jako se Tim cítil doma u nich, Sol se cítil doma zas v heřmánkové smečce. Tečka.

„To určitě! No prostě my, co žijeme odmalička ve smečce, do toho asi pořádně nevidíme, necítíme ten pocit být tulákem. No já rozhodně hodlám zůstat v Nihilské smečce,“ utvrdil ho, aby si jeho bratr třeba nemyslel, že chtěl zkusit být tulákem. Nechtěl to zkoušet, bude ty vlky jen jednoduše respektovat. Třeba se jednou rozhodnou taky někam přidat. Oba zkoumali sýkoruku, co skákala po zemi poblíž nich a beznadějně se snažila vzlétnout. Sol se usmál, když si i Teo všiml toho znaku na jejím křídle, takže si mohl teď být jistý, že neměl nějaké halušky. To by dopadl. Ani dva roky mu nebyly a už by trpěl halucinacemi! No moc se Teovi nezdálo, že by si ji měl Sol nechat jako mazlíčka. Ano, mohla uletět hned po tom, co bude schopná lítat, mohla se jí jeho přítomnost spíše nelíbit, no postará se o ni, ať je aspoň zdravá a schopná plnohodnotného života.Zlomené křídlo nebylo nic, co by nešlo časem vyléčit. „Aspoň se o ni postarám. Pokud pak hned třeba uletí, asi...asi se s tím budu muset smířit,“ zaculil se, i když někde v hloubi duše nechtěl, aby pak uletěla a už nikdy se nevrátila.

Nad jeho slovy našpicoval uši. Takový fylozofie tady! „Ale jak zjistím, co je ve mně špatně? Necítím se tak, že bych měl v sobě jakoukoli špatnost,“ odpověděl mu. Ano, občas se choval vztekle a občas nevěděl, co vlastně chtěl, avšak to k pubertě patřilo, ne? Nešlo o nic trvalého, jím prohlodaného až do morku kostí. Aspoň v to doufal. „Ale máš pravdu. Nejčistší řeka nikdy nezůstane nejčištší na světě,“ oddechl si nad svými slovy. Tento fakt mu nějak nedošel. Nežili nikde v paláci, kde se jezírka udržovaly. Žili v přírodě, nespoutané, divoké přírodě, která si občas žila vlastním životem a hlavně kde do řek a jezer padaly nejrůznější věci - větvičky, hlína, tráva anebo právě zmiňované kamínky. Byla to realita, ne jen nějaká jeho představa. Ne vše bylo zalité sluncem...možná až na tu louku na jejich území! „Určitě jenom rytíř, asi bych nedokázal ostatní špehovat, byť velikostně bych se na to možná hodil,“ zazubil se, no to bylo to jediné, kvůli čemuž by se na špeha hodil. Nechodil zrovna nejtiššeji a prostě se mu představa špehování nelíbila, i když to býval pro smečku někdy velký užitek. „Zatím mě tréninky na rytíře moc baví! A mohu i říct, že mi to celkem jde,“ promlvuil na bílého vlka znovu, aby ho ujistil, že on to z donucení rozhodně nedělal. Vlastně, kdo by ho zde k čemukoli takovému nutil? „To nezní vůbec špatně. Někdy bych to chtěl vidět naživo,“ zavrtěl ocasem. Třeba ho pozve na příští trénink, aby se podíval. „Vlastně, z hvězd umí číst i vlci ze smečky přízračných, co vím,“ poznamenal, i když to Sage určitě věděl. Jen mu to tak došlo. Líčili přízrační taky cizí osudy? Někdy se na to někoho z nich zeptá. „Život není jen samá povinnost, to samozřejmě. Ale dozvěděl jsem se, že existují i takoví vlci, kteří to tak mají. Kteří si nikdy jako vlčata nehráli, kteří se prostě nedokžou bavit...jinak,“ řekl, když si vzpomněl na konverzaci s Irisem.

Přikývl. „Dobře, tak já to někdy zkusím. Opatrně,“ poslední slovo falešnou dramačtiností skoro zašeptal, pak se zahihňal. Třeba takové mravence přesvědčí, aby si více hráli. A věřil, že se mu to povede! „A jak se baví jiná zvířátka?“ zeptal se poté. To se třeba takoví králíci hravě neprali? Lišky, kočky? Zvláštní. Nad dalšími jeho slovy mírně posmutněl. Jak těžký musel mít někdo život už od narození, že si nemohl ani nikdy hrát? „Takových vlčat je mi moc líto. Každý by měl mít možnost na nějakou zábavu,“ odpověděl mu na to. Ale možná se jim dal nakonec ukázat i jiný směr života, než jen samou povinnost a trápení se. Ovšem pak přešli zas na veselejší téma, což se Sluníčku velice líbilo. „To ano, hlavně v zimě. Byl bych jak magnet pro ty, kterým by byla zima! I když, nebyl bych lákadlem i pro jiná zvířata? Třeba hady?“ zajímalo ho. Fakt, že se hadi rádi vyhřívali na slunci, znal. Ještě by ho pokousali...Když do něj začal šťouchat čumákem, aby vyzkoušel, zda fakt nehřeje, tak se na plné kolo rozesmál a pod jeho tíhou se už válel na zemi. Ani nevěděl, že byl lechivý! A takhle se bavili asi po zbytek dne.

Reakce hnědého Sola...překvapila. Jasný, zareagoval i tak dosti nevlídně, ale jinak. Jakoby neměl žádnou energii cokoli řešit. Jakoby z něho ten elán, co měl naposled, zmizel. Copak se mu muselo v těch přízračných stát, aby z něj zmizela ta radost ze života? Na druhou stranu, nějakou převýchovu potřeboval. Předtím by to s ním nikdo dlouho nevydržel. Možná kromě té jeho čajiny, či o čem to mlel. „Jediný, kdo mě vysíral, jak říkáš, jsi byl ty,“ odpověděl mu mrzutě a mírně se zamračil. Ještě bude Sola posouvat na svoji úroveň! Ew. „Tak jistota je jistota. Třeba tam můžeš okounět tajně,“ promluvil na něj znovu i když ano, zněla to celkem jako solidní blbost. Už by ho dávno někdo vyhodil, kdyby nebyl fakt vychytralý. Což uznejme, chytrostí zerovna nepřekypoval. Aspoň za Slunce ne. Avšak místo toho, aby ho zas jakkoli provokoval, tak se ho chtěl spíše zbavit. Jenže Sluníčko si sám řekne, až bude chtít odejít. „Co může mít někdo jako ty tak důležitého na práci, že se chce zbavit jakékoli společnosti?“ zajímalo ho. Dohonil ho a zaterasil mu cestu. Tuto záhadu odhalí! „Nebo si snad dostal v přízračných nějakou převýchovu? Neříkám, že se ti to nehodilo,“ zahihňal se. Dneska to byl on, kdo provokoval!

Slunce... žilo. Užívalo se každého krásného okamžiku, co mu život vybral. Dováděl s Teem a svými přáteli. Učil se na rytíře – přece se zapřísáhl, že bude tím nejlepším! A to chtělo velmi hodně energie a tréninků. Však snažil se nepřepnout, to by velmi nerad. Vyhořelý rytíř nebyl pravý rytíř. Jeho cestování ho dnes dovedlo na planinu plnou bylinek. Nic nového zde nenašel. Jeho nejoblíbenější louka stejně byla ta na území, ním pojmenovaná sluneční louka. Zdálo se mu, že tam svítilo slunce víc, než jinde. Šlo jen o prachprostý pocit nebo na tom něco bylo? Kdo ví. Možná se někoho brzy zeptá a posoudí to spolu. Hnědý, jemu už dost známý vlk, jeho pohledu neunikl. Tiše zaúpěl. Zmizet nemohl, šel skoro naproti jemu, byla by dost velká náhoda, kdyby si Sola nevšiml. A i když nechtěl být zlý, někde v hloubi duše doufal, že ho do smečky přízračných nepřijali. Jaký alfa by chtěl ve smečce otravného puberťáka, který nevěděl, kde byly jeho hranice? Takže možná poblíž území slídil jen proto, že prostě... záviděl, třeba. Anebo měl v plánu něco ďábelštějšího. „Tebe doopravdy přijali? Anebo tu spřádáš nějaké ďábelské plány?“ rozhodl se na něj promluvit, s pozdravem se jakkoli nenamáhal. On se ke Slunci taky nechoval zrovna nejlépe. A stejně, co. I kdyby cokoli plánoval, zrovna jemu to vyprávět nebude, že.

Sluníčko se potuloval podél hranic, mezi částí lesa, který patřil Nihilu a mezi tou částí, která už jim nepatřila. Bylo hororu včasné odpoledne a Solovi se dnes nechtělo válet až do odpoledne. Na druhou stranu, netušil, co bude dělat zde. Možná aspoň kontroloval hranice a ujišťoval se, že vše bylo v pohodě? Jo, to k práci rytíře patřilo. Aspoň plnil své povolání, na které se učil! Aspoň tak vypadal, haha. Jeho nový mazlíček, lord sýkora, které ještě nedal jméno, mu seděla na zádech s ošetřeným a "zasádrovaným" křídlem, které si při pádu pravděpodobně zlomila. Avšak tušil, že brzy už bude její křídlo zdravé a ona mohla znovu začít létat. Opustí ho, hned jakmile bude mít možnost? Nebo si na něj zvykla už natolik, že se za ním bude vracet? To se uvidí. Netrvalo dlouho a zpod křoví vylezla strakatá vlčice, na první pohled vypadající jako srnka. Zdálo se, že si povídala sama se sebou, protože s ní nikdo jiný nebyl, ale pak se jí cosi pohnulo mezi parůžky, seskočilo to dolu a zmizelo to zpět v křoví. Možná nějaký hlodavec? Avšak to znamenalo, že též měla svého mazlíka! „Hej, hej, ahoj!“ zavolal na ni zpod hranic, no překročit je zatím nechtěl. Co kdyby byla nebezpečná? Neznámá z Nihilu rozhodně nepocházela. Nejen, že jím nepáchla, avšak taky by ji už aspoň od vidění znal. „To...co právě uteklo do křoví, je tvůj mazlíček?“ zeptal se ještě mírně nejistě. Co kdyby si myslela, že se jí za to chtěl vysmát? Sýkorky hovující na jeho hřbetě si možná ani nevšimla.

Stará loď byla pro Sola plná vzpomínek. Zde, v jedné z místních lodí, míval úkryt jeho tatínek. Vzpomínal, jak sem za ním chodil a jak tu s ním trávil čas. Taky se mu zdálo, jakoby ho tu furt cítil, akorát věděl, že šlo jen o pseoudopach. Jeho pach z těchto míst už hodně dávno zmizel. Oddechl si a zavrtěl hlavou. Minulost už proběhla, budoucnost teprve přijde. A kdo ví, co mu nachystá! Den se chýlil ke konci a slunce už pomalu zapadalo do svého pelíšku se vyspat. Škoda, že asi nikdy nebude mít možnost poznat to místo, kam slunce chodili spát... Na nebi se začaly tvořit červanky a nebe se celkově barvilo různými barvami mraků. Bylo to kouzelné. Až poté si všiml, že na jedné z lodi, seděla silueta vlka. Netušil, o koho šlo, viděl jen tmavou siluetu. Tak to zjistí! Pískem tiše přiklusal k oné lodi a začal po ní též šplhat. Moc mu to tedy nešlo, drápy se sotva škrábal nahoru a ten zvuk se kvůli místnímu tichu ozýval až kdo ví kam. Nakonec se ale nahoru dostal a zjistil, že vlk-ne, vlčice, která tu seděla, byla Rivera, sestra jejich panovnice. „Ee, dobrý večer, vaše výsosti,“ pozdravil s plnou slušností. „Chtěl jsem jen zjistit, kdo tu sedí,“ zazubil se a nasadil nevinný výraz. Snad ji nevyrušil! Nerad by dostal za uši... to on nerad.

Sol Kettua asi hodně překvapil! Asi nečekal, že ho někdo přichytne při neúspěšném lovu. Ale co to hrotit? Byli ještě mladí, životem úplně nepolíbení. Vše, co uměli dospělí vlci, se museli teprve naučit, aby to tak taky uměli. Pro někoho sice frustrující, ale pro někoho zábavný. „To je moc dobře, že trénuješ. Já taky trénuju,“ promluvil na něj a usmál se. „Ale zatím jsem lovil jen menší tvory, jako třeba různé hlodavce. Ty jsou lepší, pro začátek,“ doplnil a zároveň mu i poradil. Vrhat se hned na králíka byl troufalý krok, avšak mnohdy neúspěšný. Ale kdo ví, třeba už Kettu trénoval déle! „Dnes je moc hezky, tak se tak procházím,“ odpověděl mu na otázku. A až bude sluníčko úplně hřát, tak to bude nejlepší. „Můžeme zkusit spolu ulovit nějakého králíka! Ne, že bych to někdy zkoušel, ale můžeme si vyměnit nějaké tipy a ve dvou se nám to třeba povede. A smečka bude mít radost!“ navrhl mu vesele. Ve více se vždy věci dělaly lépe a snáz. Takhle by se navzájem aspoň naučili lovit i větší tvory, než jen samé krysy a veverky. A to se vždy vyplatilo. „Jak se ti vůbec daří...a líbí, u nás?“ zeptal se ho. Jako u každého novějšího člena se na to zeptal. A zrzavý vlk nebyl výjimkou.

Tmavý nakonec vzdal odporování a packu mu ukázal. Sol měl radost, byl by nerad, aby se mu cokoli stalo, i když ho vůbec neznal. „Může stačit, ale někdy i nemusí,“ odpověděl mu na otázku a pohlédl na hojící se škrábanec, po kterém rozhodně zůstane jizva. I když vlk nevypadal, že by mu to jakkoli vadilo. Podíval se zpět na něj. „Żádný zánět ani hnis, rána se naopak moc dobře hojí,“ pověděl mu svůj závěr. „Ale pokud by se ti to zhoršilo, neboj se požádat někoho o pomoc. Můžeš kdyžtak přijít i k nám na území s říct, že potřebuješ pomoc a posílám tě já,“ zavrtěl ocáskem. Doufal, že z toho případně nebude mít problém, ale tmavý byl klidný a celkem i milý. Nijak by je neohrozil. Narozdíl od jiných... „Nerozhodl yes tam zůstat,“ překvapilo ho, no samozřejmě to nemyslel jako otázku. To by byla dost blbá otázka, když sám řekl, že teď žil jen jako tulák. Nelíbilo se mu tam? Nebo chtěl prostě žít na vlastní pěst? Nechtěl se ho na to ptát, mohlo to pro něj být nepříjemné „Máš nějaké plány v jiné smečce? Nebo chceš snad zůstat jako věčný tulák?“ zajímalo ho. Třeba ho nějaká z místních smeček zaujala víc, kdo ví. Třeba ho zaujal Nihil!