Príspevky užívateľa

Vlk už skoro upadal do bezvědomí, větve se chytl za pět dvanáct. Sol ji držel ze všech sil i když měl co dělat. Naštěstí se ale hnědý vlk dokázal z posledních sil vyškrábat na břeh sám a Sluníčku se ulevilo, když mohl konečně ten kus dřeva pustit a ten si okamžitě plul svou cestou. Vyplivl kusy dřeva, co se mu dostaly do tlamičky a poté se ihned vydal zkontrolovat jeho zachraněného. Došlo mu, že on zachránil vlka! Svůj slib zatím dodržoval skvěle. „Jsi v pořádku? Nejsi nějak zraněný?“ zeptal se ho ihned. Tady by se nějaké bylinky daly sehnat, kdyby byly zapotřebí, určitě. Možná by mu ale mohl dát něco na uklidnění? „Mohu ti nabídnout levanduli nebo heřmánek, na uklidnění, pokud bys potřeboval,“ navrhl mu. Nechtěl mu to nějak cpát, kdyby náhodou nechtěl. Zas nevypadal v extrémně špatném stavu. I když by potřeboval trochu uklidnit. „Proč jsi lezl do té vody, když víš, že neumíš plavat? Proud zde není zrovna nejmírnější,“ zajímalo ho. Mohl se stavit do jakékoli klidné části, kdyby měl zájem se učit plavat. Přece nebude jednat nad své síly a takhle riskovat! Nebo to dělal častěji?

Zavrtěl ocáskem. „Těší mě, Time. Mohu ti říkat Tim?“ optal se ho pro jistotu. Nerad by pořád vyslovoval Timothee. Připadalo mu to trochu jako jazykolam. Ale pokud by mu to vadilo, přizpůsobí se! „To je super, že se učíš na léčitele! Taky jsem zprvu chtěl, ale cesta mě nakonec dovedla jinam. No samozřejmě se chci léčitelství i tak věnovat, aspoň trochu,“ namítl na jeho slova shrnutě. Asi neznal povolání Nihilu, ale kdyžtak ho zasvětí. Na jeho nevědomost o výměnném pobytu střihl uchem. Oh, tak proto ho nikdy předtím neviděl. Nevěděl, o co šlo nejspíš ještě nežil ani v přízračných. „Nihilská smečka a přízrační kdysi uspořádali vzájemný výměnný pobyt. Vlčata z Nihilu se vydali do přízračných a vlčata z přízračných do Nihilu, aby se dozvěděli něco o té druhé smečce a něco se tam naučili,“ vysvětlil mu. „Já se naučil pár bylinek od Ryumee, trochu plavat díky Kethirovi a další. Bylo to moc fajn. Taky jsem se seznámil s novými přáteli,“ doplnil mu. Škoda, že to nezažil. Když mu řekl, že s Ryumee sdíleli příbuzenský vztah, trochu se podivil, ale byl rád za to, že se po dlouhé době zas setkali. Tima sem do Norestu nezavedla určitě jen náhoda. „Vše se počítá! Každá pomoc i činnost. Ryumee tě určitě naučí tak, abys byl co nejlepším medikem,“ uložil mu kompliment. Šlo vidět, že se Tim učil moc moc dobře. „Heřmánek, ten znám rozhodně. Dá se říct, že je to takový znak naší smečky,“ usmál se. Nebylo nihilského vlka, který neznal heřmánek. To by se styděl hodně moc, uf.

Teo s jejich popisem vzhledu souhlasil, dva plyšáčci na krátkých nožkách. Avšak to vůbec neznamenalo, že se z nich nemohli stát dobří obránci a hlídači. Na výšce nezáleželo, vůbec. Museli být hlavně silní, rychlí a obratní, mít určitou trpělivost a vytrvalost. A jen, pokud se je kdokoli pokusí shodit kvůli výšce, tak uvidí vzteklé Sluníčko s rozumnými argumenty! A ještě víc by se naštval, mít někdo kecy na jeho brášku! Jedna věc byla urážet jeho, druhá někoho jeho blízkého. „Pro nás, kdo jsme se narodili ve smečce, to nepochopitelné asi je. Ale ti tuláci to vidí asi jinak,“ namítl. Ano, sám to moc nechápal, ale hodlal respektovat každého rozhodnutí. Svoboda mohla být ve smečce i mimo smečku, jen v té svobodě mírný rozdíl byl. A pro vlky býval žen rozdíl zásadní. Místo lovu poté začali zkoumat zraněnou sýkoru. Ta se ani pořádně nebránila, když jí trochu vyhrnul křídlo, aby Teovi ukázal znak na jejím křídle. „Vidíš? Tady,“ řekl mu. „Tu nesmíme sníst, ta má být určitě moje. Můj mazlíček,“ promluvil jistě. Znělo to dost dětinsky a nevěřícně, soudit to jen podle jednoho znaku. Mohla se jí vytvořit náhodou jako jemu a jeho mamince. Ale i tak, cítil to tak! Nesní ji. A naopak jí ještě vyléčí to zraněné křidélko!

Chudák Sage měl viditelně strach, aby Sol nechytil infarkt. Ale ať ho nemà, Sluníčko byl příliš mladý na infarkt! Aspoň v to doufal, haha. „To je naprosto v pořádku, jsem celý,“ zazubil se. „Lekl jsem se, ale nezlobím se, vůbec,“ ujistil ho, kdyby ho měl v plánu najednou začít zkoumat, jestli někde vysloveně nepraskl. Holt o svém kusu ztracené rodiny přemýšlel vážně až moc. Měl by to zmírnit, uf. „To vůbec, mám svědomí čistší než průzračná řeka!“ zahihňal se. I když popravdě, měl. Nic neudělal, neměl se za co stydět. Takže... tak. Aspoň ne úmyslně, kuck kuck. Při jeho dalších slovech se rozzářil. „Už jsme o tom s Teem mluvili. Budeme oba rytíři. Ti nejlepší!“ pochlubil se mu. „Ale samozřejmě neplánuju nikoho shazovat. Všichni jsou a budou naprosto skvělí v jakémkoli povolání, co dělají nebo dělat budou,“ doplnil ještě, aby si Sage náhodou nemyslel, že snad měl nějaké ego až do nebes. Brr, to vůbec. Neměl rád takové typy vlků, co si o sobě myslí kdo ví co. „Ty jsi vlastně šaman, jestli se neplatu? Jak to v takovém povolání chodí? Nedokážu si to moc...představit. Moc jsem o tom nikdy neslyšel,“ zamyslel se. Věděl, co přibližně obnášelo léčitelství nebo rytířství, jen to šamanství mu zůstávalo tajemstvím. Bylo to snad úmyslně?

Maminka chtěla poskytnout jemu i Teovi co nejvíc bezpečí, věřil jí, že udělá vše proto, aby se jim nic nestalo. Hlavně to taky byl zbytek rodiny, co jí zde zbyl. Musela být hodně smutná, že tatínek a jejich třetí bráška odešli... on byl taky smutný. Vždyť si představoval, jak si hráli všichni tři spolu, jak je oba rodiče učili nejrůznějším věcem. Jenže už poznal, že ne všechny plány vyšli podle představ. Asi málokterý vlk měl štěstí na celistvou rodinu až do dospělosti či aspoň do dospívání. Že by prokletí Norestu? „Já vím, že bys pro nás udělala cokoli. Jsi za nejlepší maminka,“ zaculil se a přitiskl se k ní. Její hřejivé tělíčko mu připomnělo jeho rané vlčecí doby, kdy se k ní všichni tři sourozenci tiskli, aby se k nim nedostala ani špetka chladu a ucucávala lahodného mléka, vlčata ještě neschopná chodit nebo požívat masitou potravu. To byly ještě doby, kdy rodina žila pohromadě a nerozpůlili se na dvě půlky. Na druhou stranu, Sol byl rád, že už vyrostl a mohl běhat a jíst málo, poznávat nové vlky i místa a další věci, co jako pár dní až týdnů staré vlče nemohl. „Měla jsi Sorena hodně ráda? Víc...než ráda?“ zeptal se jí náhle, tyhle slova měl v hlavě už déle. Ne, že by pojmu láska jakkoli nerozuměl. Nevěděl, jak to pořádně chodilo, co to obnášelo. Byla by schopna mu to Sasha vysvětlit? Zasvětit ho? Třeba přišel ten čas, kdy by se měl dozvědět o dalším vztahu mezi vlky, bez jen přátelství. Nad její otázkou se na chvíli zamyslel, přitom pohlížel na sochu Nihilského hrdiny. Co zajímavého by mohl najít v historii této smečky? „Nevíš, jak Nihilská smečka vznikla? Za jakých okolností a jakými vlky? Určitě to musí někdo zde vědět. Hodně by mě zajímalo, kdo dal za vznik květinové smečce!“ vyhrkl náhle. Ano, vznik smečky! To téma ho velice zaujalo! Ovšem, věděla o tom něco hnědá vlčice? Historie Nihilu se mohla táhnout až do dááávných dob!

Nešlo mu do hlavy, jak to jediné, co mohli nějací tvorové vnímat, byla povinnost. Vždyť se z toho museli zbláznit! Třeba proto šli tak lehce ulovit třeba myši a jiní hlodavci. Byli tolik zabraní do svých povinností, že si většinou nevšimli, že na ně číhal vlk... aspoň pokud na ně číhal proti větru. „Měli bychom i jiným tvorům ukázat kouzlo hry! I když...od vlka by si poradit asi nenechali,“ promluvil v odpověď. Už viděl, jak králík kýval na jeho návrhy, haha. Ten by před ním zdrhl dřív, než by řekl jen ahoj. No ale fakt byl, že takové tvory musel lovit jak pro sebe, tak i pro smečku. Nemohl se s nimi vybavovat, i kdyby chtěli. „Neumí?“ vyhrkl nevěřícně. „Jako i když jsou mladí?Hodně mladí? Ještě mladší, než jsem třeba já?“ překvapilo ho. Co by se muselo vlčeti stát, aby si nechtělo hrát? Vždyť hra byla pro vývoj důležitá! To i mezi vlky existovali jedinci, kteří mysleli jen na povinnosti? Nad jeho dalšími slovy se zaculil. Věřil, že i jemu by někteří členové, včetně Sola, chyběli. Byl rád, že dal smečce po svých zkušenostech ještě další šanci. Rozhodně nebude litovat. „No snad! I když v zimě díky svému ložisku nemrznu, tak jaro budu mít rozhodně radši...“ souhlasil s ním. Z toho sněhu už mu bolely oči. „Škoda, že taky nevyzařuju nějaké hřejivé světlo. Vlci by se o mě mohli slunit,“ zazubil se. To znělo tak nadpřirozeně! Pozemní sluníčko, doslova.

Ohnivý nevypadal, že by si Sola všiml. Anebo si ho všímat radši ani nechtěl. Překvapilo ho to. Čekal třeba nějakou jedovatou poznámku nebo že se na něj přímo za to zírání vrhne. Ale...nic se nestalo. Slunéčko už chtěl aspoň pozdravit, ale to se vlk zatím vrhl do vody s úmyslem si zaplavat. Jenže když začal posléze bezmocně máchat tlapami a proud ho začal unášet pryč, tak šlo mimo jeho chápání, proč tam vůbec šel. Páchal snad nějakou kamikadzi? No nepřemýšlel o tom dál a rozběhl se podél proudu za topícím se vlkem. Sám nebyl moc zdatný v plavání, i když se od té doby, co se málem utopil u nich v propadlišti, trochu učil aspoň základy plavání. Utíkal a přemýšlel. Kdyby skočil za ním, byli by v háji oba. On by nevytáhl na břeh o kus většího a snad i těžšího vlka. Ale to prkno, plující poblíž...hmm. Hupsl do vody a přesně tak, jak se to učil, plaval k většímu kusu prkna nebo nějaké širší větve. Když k ní doplaval, co nejsilněji do ní šťouchl a větev se vydala přímo za topícím se vlkem. „Chytni se jííí!“ zakřičel na vlka udejchaně a doplaval zpátky na břeh, kde se rychle oklepal a zas běžel po boku neznámého ve vodě. Větev dosahovala až skoro na břeh, měl v plánu ji přidržet, až se topící přichytí a ten se pak bude moct opatrně vyškrábat na souš...kam mu též kdyžtak pomůže. Snad to vyjde.

Sol posedával u horkých pramenů a hlavou se mu honilo více myšlenek. Myšlenky na jeho budoucnost, rodinu i přátele. Už ani trochu nevěřil, že se otec s Kairou někdy vrátí. Muselo se jim na cestách něco stát. Proč se jinak nevrátili? Pochyboval, že by od nich fakt cíleně zdrhli. Teda aspoň táta, jeho druhý bratr byl kdysi na takové myšlenky ještě malý. Že by kairu napřímo ukradl a zmizel? Utekl? Jakoby měl ten hnědý magor kdysi u kotliny pravdu. Že odešel pro mlíko nebo co že to. Nakonec nad tím jen zavrtěl hlavou. Zaprvé nebude přiznávat, že měl pravdu a zadruhé už nad tím nebude neustále přemýšlet. Život šel dál a budoucnost na něj čekala, ať už s rodiči nebo bez. Náhle, nečekaně, vedle sebe uslyšel hlas. Zprudka se zvedl a otočil se tím směrem, no zjistil, že šlo jen o Sageho, jeho dalšího vrstevníka, dalo se říci. „Ahoj, Sagi!“ oplatil mu pozdrav a zavrtěl ocáskem. Nějaká společnost se vždy hodila. „My jsme se ale dloouho neviděli,“ promluvil zveličeným tonem i když pravda byla taková, že už to musela být nějaká doba, co se viděli a prohodili spolu nějaké to slůvko. „Jak se máš?“ zajímal se. „Žádné strasti v tvém životě?“ přidal ještě jednu otázku. Šlo o takové ty obyčejné, opakované otázky, no u vlků, co spolu dlouho nemluvili, obvyklé.

Sluníčko poskakovalo po lučině někde v horách a přitom kývalo hlavičkou a něco si pro sebe zpívalo. No hnědozelený trochu vypadal, jak kdyby si něco šlehl, což mohlo být možné, přece jen znal víc a víc bylinek, no pravda byla taková, že měl prostě radost nad krásným dnem. Sluníčko svítilo, travička rostla a byť tady v horách býval ještě mírný chlad, zimu úplně nepociťoval. Jenže na druhou stranu se svým hustým kožichem vydržel víc než jiní vlci. Tento fakt nějak opomněl. Ale aspoň k něčemu mu bylo být medvídek, hehe. V dálce zahlédl rezavý kožich a Sol by si tipl, že šlo o Kettua, kterého už jednou potkal, když se snažil ulovit myš. Zahleděl se pozorněji a zpozornil. I on právě lovil. A králíka! Ty jo, Sol by chtěl taky už umět lovit králíky. Jenže zjistil, že i Kettu spíše jen trénoval. Králík ho zanedlouho zacítil a začal zdrhat pryč. Rozběhl se za ním, ale proti králíkovi na otevřeném prostranství neměl šanci. Zanedlouho mu zmizel z dohledu a neúspěšný lov skončil. Sol se ho rozhodl jít aspoň podpořit. „Ahoj Kettu!“ pozdravil ho prvně, když k němu dorazil. „To nevadí, že ti utekl. i tak ti to šlo velmi dobře,“ podpořil ho, jak si slíbil, se zavrtěním ocasu. Vlastně se tím teď prozradil, že ho sledoval, ovšem to nevadilo, snad.

Sol právě ležel u břehu řeky a měl samonauku lovení ryb. Už asi třikrát se mu to nepovedlo, vždy bezmocně máchl jen do řeky, čímž všechny ryby maximálně vyplašil a tak se musel posunout o něco dál. Právě měl před sebou čtvrtý pokus a pečlivě číhal na rybky plující poblíž. Připravil se a skoro už ji měl! Avšak ryba se mu ladně vyvlíkla a společně se svými soudruhy zmizely někde pryč. Vlk tiše zavrčel a zvedl se. V tomhle dobrý nejspíš nikdy nebude. Nebo jen používal špatnou techniku? Těžko říct, musel by mít u sebe někoho, kdo tuto techniku ovládal. Jenže aby pravdu řekl, nikoho takového neznal. Nebo aspoň nevěděl o tom, že uměl kdokoli z jeho známých lovit ryby. Možná se poptá a uvidí se. Vydal se podél toku řeky, plánujíc se místo dalších marných pokusů spíše jít domu. Když v tom uviděl u břehu vlka, též mladého, nejspíše podobně starého, jak Sol. Další vrstevník! To se mu líbilo, rád se seznamoval s ostatními adolescenty. Už už se za ním chtěl vydat, když se náhle zarazil. Z vlka páchla ohnivá smečka. Byl dobrý nápad si s ním cosi začínat? Byť byl ještě mladý?

Zavrtěl ocáskem. „Já vás taky,“ oplatil jí kompliment. I když Brisa nebyla mistrně, věřil, že toho spoustu věděla a že si to s ní velice užije (jako trénink, jo). Vlastně po tom, co odešel bývalý mistr, kdo jím byl teď? Možná teď byla nejvýš právě sama Brisa. Jako knize už musela být v tomto pokročilá! Vyslechl si její plány, co měla a pak zběsile přikývl. „Souhlasím se vším!“ odpověděl jí na její návrhy. „Co ta rozcvička všechno odnáší?“ zajímalo ho ještě. Možná nějaké zkoušky vytrvalosti, rychlosti a síly, kdo ví. No ihned věděl, že zrovna v takové rychlosti nebude kvůli svým malým tlapkám vynikat, no pokusí se to vynahradit tím ostatním. Ať by měl aspoň nějaké nasvalení, když už by nebyl nejrychlejší vlk Nihilu! Ještě, než začali, se opatrně napil z klidnější části řeky, aby v půlce tréninku nepadl na dehydrataci. To by nebylo zrovna nejlepší. A hlavně by si nějakou dobu poležel s bylinkami u sebe a nemohl by trénovat! To by bylo špatný...

Irise měl velice rád. Byl pro něj jako velký Nihilský strejda. Teda to byli tady všichni, jako tetičky a strejdové, jen někteří byli prostě bližší než jiní. Jako třeba právě bílý vlk. A vůbec ho nevnímal jako strašidlo, což muselo i jeho velice potěšit! „Tak svým způsobem i my máme občas nějaké povinnosti, no ne?“ odpověděl mu. Třeba se život mravenců od života vlků moc nelišil. Oba druhy žily ve skupinách, oba museli pracovat i odpočívat, jen vlci byli větší a měli méně predátorů. Jako predátor mravenců a mohlo stát snad skoro cokoli. „Já si hrát hraju a užívám si života. Hlavně se svým bratříčkem!“ promluvil vesele, s myšlenkami na to, že by měli s Teem zas něco podniknout. „To je dobře! Prostě bych to neuneslll,“ vyhrkl hravou dramatičností, ale pak se tomu jen zasmál. Ale vážně, byla by fakt škoda, kdyby odešel... „Už se moc těším!“ kývl na jeho nabídku o setkání se zde i s jarem v průběhu. I on sám bude určitě mít bradu až na zem, jak krásné to tu bude. „I v zimě sem svítilo slunce víc než jinam. Určitě to není jen tak,“ podotkl spokojeně nad tou informací. Ten název asi louce nedal jen kvůli sobě, hehe.

Historie Nihilskè smečky se musela táhnout až někam do daleka, tam, kde to nezažila ani jeho samotná matinka. To by jí muselo být už tak 100 let! Kolik vůdců se zde vystřídalo, kolik členů přišlo a odešlo, co všechno krásného i špatného tato smečky zažila. Možná, že by se později zeptal na nějaký další příběh z historie? Aby toho znal co neeejvíc. „To je supr! Ale...snad se taky neocitnu v nebezpečí a nebude se muset pro mě někdo obětovat,“ otřásl se nad tou myšlenkou. Tedy už nad tím, že by ho cokoli nebo kdokoli ohrožoval. Nechtěl zažívat nebezpečí! „Oh, on odešel? To je škoda! Že by se mu tu nelíbilo?“ zapřemyšlel se, no přímo se nezeptal. Možná to nevěděla ani sama Sasha. Copak uměla ona či kdokoli tady nebo jinde číst myšlenky? Určitě ne! Na druhou stranu o magiích cestujícími Norestem už něco málo slyšel. Tak to možné třeba bylo. Bude mít i Sol nějakou magii? Údajně se z jejích slov tady nenacházeli ani další jeho příbuzní, což ho zamrzelo, mohl se toho někoho zeptat na víc informací o tom statečném vlčeti. No možná ne každý chtěl zacházet do minulosti jako to dělali právě oni. Někoho do dokázalo naopak spíš ranit, než vzpomínat na příjemné časy. „Nepovíš mi další příběhy z historie Nihilu?“ promluvil k ní znovu, rozhodl se, že zkusí zjistit něco víc. Ovšem bylo něco, co by ještě lahodilo uchu adolescenta? Ale plno krve a vnitřnosti venku se v těch příbězích rozhodně nacházet nebudou. Smečka musela být vždy mírumilovná, pokud se nezapojila někdy do nějakých válek.

Zamračil se. „To není správný přístup! Ale když to tak vedeš...brzy zjistíš, že to tak vůbec nefunguje,“ poučil ho, jako by byl jeho máma. Jenže vlkovi byl Sol naprosto volnej, nejspíš, tak si ani jeho rady nebude brát k srdci. Však on uvidí! „Tak to vůbec nemyslím! Neřekl jsem, že jsem odvážný, jen protože jsem daleko od domova. Vůbec mě neposloucháš,“ vyhrkl na něj frustrovaně. Co si ten hnědouš myslel? Že byl lepší než ostatní? Ach, šlo vidět, že fakt jeho rodiče nestáli za moc, když ho ani nedokázali pořádně vychovat. „Nejsem sirotek! Já svou rodinu mám, narozdíl od tebe!“ vyprskl na něj vztekle slova, která by jinak neřekl. Jenže tenhle jedinec už ho štval natolik, že to bylo už asi jedno. Stejně se tomu maximálně zasměje. Cítil někdo takový jako on vůbec vinu? Smutek? Asi ne. Pod velením jeho magie spolkl pár soust hlíny a pak ho poslal domu. Což muselo být to nejrozumnější, co za toto setkání udělal, byť o tom zelený nevěděl. Až když byl dál od něj a vyprchaly účinky jeho magie, hlínu, co sežral, okamžitě vyzvracel a ať už vědomě či podvědomě se vydal fakt domu. Totální nebezpečný magor! Už ho nechtěl v životě vidět...