Príspevky užívateľa
< návrat spät
Zazubil se. „Tak už potkáváš. Jsem Sol de Mal, nihilské páže. Ty?“ představil se mu rovnou. Nevěděl, jestli znal jejich pojmenování postavení, no kdyžtak mu to vysvětlí! Ach, jak už se těšil, až bude baronem a bude moct sloužit smečce naplno! Teď jako páže ještě neměl takové větší příležitosti. „Ano, ano, to samozřejmě vím. Když jsem byl menší, taky jsem byl u vás na výměnném pobytu!“ pochlubil se mu. „Ale tebe jsem tam bohužel neviděl,“ dodal mírně zklamaně, ale to hned nahradila zas radost. Neviděl tam víc členů... „Je, moc! Máme tam hory, lesy, louky a moc hodné vlky! Vlastně jak u vás,“ odpověděl mu, aby si to dokázal nějak přirovnat. Smečky spolu nespolupracovali jen tak z ničeho, jen obě byly tak skvělé a ochotné! „Ty jsi...taky léčitel? Znám jen...ehm...jo, Ryumee,“ zeptal se ho na to nakonec, zajímalo ho to. I když si chvíli na jméno druhé léčitelky nemohl vzpomenout. „Na výměnném pobytu nám vyprávěla o nějakých kytičkách,“ řekl mu také, snad to vyprávění malého adolescenta vlk nevezme nějak otravným způsobem. Pozorně ho poslouchal, když mu tmavý vyprávěl o bylinách, které sbíral. Musel jich znát co nejvíc! Přikývl. „Děkuji za informace! Budu si je určitě pamatovat. Nevzpomeneš si i na nějaké další kytičky?“ promluvil k němu, třeba se dozví o nějakých dalších nových.
Zahihňal se. „A stejně, my a nebezpeční? Vypadáme spíš jako plyšáčci, huňáči na krátkých nožkách!“ zavtipkoval. Takový vlk působil nebezpečné asi jako mravenec, ohánějící se po vás ostrým kamínkem. Takže spíše vtipně, až skoro neviditelně. Takže oni už od pohledu nebyli nebezpeční. Jen přikývl, než se vydali podél spadlého stromu, najít nějakou kořist. Nemohli asi ulovit nějakého zajíce nebo srnu, avšak nějací hlodavci se tu určitě taky najdou. „To je pravda, ale někomu to asi vyhovuje. Přece jen máš ve smečce i určité povinnosti a musíš umět uznávat autoritu. A to se ne každému líbí...“ přidal se k jeho diskuzi o smečkách a tulácích. Vlk, co neměl smysl pro povinnost a uznání autority, by se ve smečce stejně neměl dobře. Tak proč ho nutit? Třeba ani ten někdo neměl zájem o přátelé a aby mu kdokoli jakkoli pomáhal. Kdo ví. „Ano!“ vyjekl náhle na jeho poslední slova a olizl mu ouško. Pak zmlkl. Byli na lovu! No místo myši náhle zprudka přistála na zem sýkora. Nemohla znovu vzlétnout. Bezmocně máchala křídly a poskakovala na zemi, jen ne a ne se dostat zpět do vzduchu. Pak si všiml, že měla něco s křídlem. Naražené, možná zlomené. Vypadala jako lehká kořist, něco, co jen chytneš a zlehka zakousneš, avšak...neudělal to. Stál tam a koukal na ni, jako by ho k ní něco táhlo. Přiblížil se k ní a aniž by pořádně věděl, co dělal, očuchala ji. Sýkora sebou trhla, no jinak se nesnažila jakkoli utéct. Vypadala krátce. A nakonec si všiml ještě něco dalšího. Zvedl hlavu. „Teoo, ta sýkora má stejný znak na křídle jako já na stehně!“ vyhrkl, samozřejmě narážel na tu wifinu na boku. A měl ji i ten pták! Co se to tu dělo? To nebylo jen tak!
Sol slyšel, jak si tam vlčice s vlčetem něco povídali. Jenže zaslechl tak každé třetí slovo, byl moc daleko. Něco o síle a predátorech. Což uznejme, mu moc nepomohlo. Odolal nutkání se otřást. Věděli o něm? Byl v nebezpečí? Na svých kraťoučkých tlapičkách by dvoum plně vytrénovaným Ignisanům neutekl! A jak později zjistil, vlčice na něj zavolala a tudíž se jeho naděje rozsypaly jak domeček z karet. Viděli ho. Věděli, že se tu někdo poblíž nacházel. Opatrně vystrčil hlavu zpod kopečku a podíval se na ně. Dva hnědí vlci, vlk a vlčice, vlk musel být ještě mladší než on sám. Polkl. „Já...ehm...jen procházím...nejsem nebezpečný...ehm...neubližujte mi,“ zakňučel a snažil se nasadit co nejvíc nevinný tón, aby potvrdil svá slova, že si fakt nechtěl cokoli dovolovat. Nervózně máchal ocasem. Moc se neměl k tomu se jakkoli přiblížit. Aspoň ta vlčice ho mohla okamžitě chňapnout a donést za jejich alfou, aby ho potrestali nebo hůř zabili za údajné ohrožení! Ohrožení od sotva 60 cm adolescenta. Jenže jak mohl vědět, co se jim honilo hlavou?
Vlk nevypadal, že by chtěl pomoc. Avšak Sol mu to nemohl nechat jen tak. Byl zraněný! Jak by se pak cítil, nepomoct mu? „Ale takový škrábanec může být taky nebezpečný, hlavně na polštářku! Rána se ti může lehce zanítit a taková infekce není vůbec sranda! V první řadě si musíš tu ránu trochu opláchnout a olízat. Udělal jsi to?“ zeptal se pro jistotu. Vlk přece nebyl blbej a toto napadlo snad kohokoli už automaticky, co si něco takového udělal. A i kdyby ne, nacházeli se u řeky, která vypadala vcelku čistě, tak by to neměl být problém. „A možná, pokud by se tu našel nějaký měsíček? Na infekce, kontrolně,“ přemýšlel nahlas. V první řadě by se ale potřeboval na jeho zranění podívat, no nebyl si moc jistý, zda by ho tmavý nechal. Zkusí to. „Mohl bych se na to podívat. No víš...pro jistotu, kdybys to náhodou už měl...zanícený, “ nabídl mu nejistě. Ovšem pokud ne, nic s tím asi nenadělá. Každý musel sám usoudit, zda chtěl pomoc nebo ne i když by se Sol pak cítil špatně. Co když by se jeho stav později zhoršil? „Jinak jsem Sol, Sol de Mal, žiju tady poblíž, v Nihilské smečce,“ představil se mu a ukázal směrem, kde se území nacházelo. „Jak se jmenuješ ty? Mírně páchneš přízračnými. Žiješ tam?“ naklonil hlavu na stranu. Že by další soudruh z přátelské smečky??
Sluníčko se vydalo pryč z území, rozhodnuté pomoc léčitelkám a nasbírat nějaké bylinky. Sice se jich neptal a ani to nikdo nevěděl, no každá pomoc dobrá! Začalo jaro a květinky začaly růst, byly potřeba zas zásoby! A i když se vydal na učení rytířem, k floře měl pořád určitým způsobem blízko. Hodilo se pomáhat v každé části. Rozhlédl se. Vůbec, než začal sbírat potřebné kytky, zahlédl tmavého vlka, nejspíš hodně mladého (možná vrstevník?), jak kulhal podél řeky. Něco se mu asi stalo. Sol ihned klusal za ním, s úmyslem mu pomoc. „Ehm...ahoj,“ pozdravil ho, když se k němu přiblížil a pomalu máchal ocasem. Pořád si držel odstup. Co kdyby mu chtěl ublížit? Byť přes bolest či povahou. Takhle zblízka si všiml, že museli být fakt podobně staří...tmavý vlk jen vyšší. Jo, jako vždy. „Co se ti stalo s tlapkou? Všiml jsem si totiž, jak kulháš. nechceš pomoc? Mám nějaké základy léčitelství,“ promluvil na něj pomalu, ale přátelsky. „Nemáš tam třeba nějaký trn? To vlky trápí často. Však víš, do čeho všechno dokážeme omylem šlápmout!“ dodal ještě a zavrtěl ocasem. Takový trn by dokázal vyřešit raz dva!
Sluníčko dorazilo k široké divoké řece. Když si vzpomněl, že se tu jako menší jednou málem utopiů, musel se otřást. Nebýt vévodkyně Miry, už by si zde nemohl užívat života...a také by nepoznal jaro, nové přátele ani by nemohl ochraňovat smečku, jak slíbil! A právě proto právě šel kolem proudu řeky (dál od břehu), někde poblíž na něj měla čekat bílá vlčice, u které se měl něco dozvědět o rytířství. Takže nejspíše jeho budoucí učitelka! Sol Brisu moc neznal, viděli se spíše od vidění, moc slov spolu nikdy neprohodili. Jenže proč by postarší vlčice jen tak terávila čas s puberťákem? A sol byl taky radši u svých vrstevníků, co se určitých situací týkalo. Zanedlouho Brisu zahlédl, jak hleděla někam do hor. Někde v hloubi duše tu chtěl být první! Zastavil se poblíž jí. „Zdravím vás, paní Briso,“ pozdravil vlčici, hlavně jejich klasickým pozdravem. Už se ta oslovení doufal pořádně naučil. „Konečně jsem dorazil a jsem připravený se učit!“ promluvil k ní až nedočkavě a narovnal se. Pro ty nejlepší výsledky v budoucnu musel holt zamakat...ať chtěl, nebo ne. A on chtěl, tak to bylo jedno.
Jeho pochvala ho zahřála má srdíčku i ve tvářích. Nemít fluffy dlouhou srst, Iris by viděl, jak se červená. Takhle se jen uculil a zvedl k němu zrak. Plno vlků by se kvůli jeho vzhledu odvrátilo, jenže pro Sola to byl věrný kamarád, nezáleželo mu na tom, že byl velký jak samotné hory a měl místo obličeje jen lebku. Vůbec to neřešil. Nad jeho slovy o mravencích se zamyslel. „Ale někdy odpočívat taky přece musejí. Vždyť by byli pak moc vyčerpaní a ne tak produktivní,“ odpověděl mu překvapeně. Kdo byl vyčerpaný, nebyl tolik produktivní. To byl všeobecný fakt. No třeba ani bílý vlk neznal dopodrobna život mravenců. Přece jen v životě vlků nehráli sebemenší roli. „Ale asi máš pravdu. Musím být rád, že jsem vlkem!“ dodal ještě. Ono být tak malým zvířátkem nemohli být jen tak. Hlavně už i jako vlk byl prťavý, že jo. „A to jsem velice rád! Byl bych smutný, kdybys odešel úplně pryč a už jsem tě nikdy neviděl,“ odpověděl mu na slova o zůstání v Nihilské smečce. Mohli se vidět klidně každý den! A Iris mohl jako dospělý Sola i mnoho naučit! Vlastně stejně jako to dělal teď. Každou maličkostí se vlk učil. „To určitě. A že jich tu je! Víš, jak krásně třeba vypadá tato louka mimo zimu? Provoněná plno kytičkami! A vlastně i ráj pro léčitele,“ vyprávěl mu. A na jaře to muselo být ještě hezčí (no to brzy pozná, že jo). Jenže v tu dobu ještě nebyl na světě, tak nemohl vědět. „Víš, že jsem si tuto louku pojmenoval Slunečné louky? Po sobě,“ řekl mu pyšně, avšak vesele. Jak rád pojmenovával místa kolem sebe!
Přivřel oči. „Nikdo nemůže být nesmrtelný!“ hodlal si trvat na svém. Kdyby hnědý spadl ze skály nebo se začal topit, tak by určitě zjistil, že nesmrtelný fakt nebyl. A pak by kleksl, samozřejmě. Odfrkl si. Mluvit o Solovi jako o strašpytlovi? To vůbec! „Já se nebojím! Jsem odvážný a dobrodružný vlk! Ale vím, kde mám hranice, narozdíl od někoho!“ prskl na něj. Jestli si myslel, že Slunco slovně oslabí, tak se mýlil! Fyzicky by to možná teda šlo, ale o tom jindy. „Kdybys byl můj rodič, radši jsem sirotek,“ řekl mírně smutně. Takového rodiče by rozhodně nechtěl, byť byl na svou rodinu velice vázaný. No měl štěstí, že měl rodiče, jaké měl. Hlavně takové, kteří ho naučili slušnému chování. S kopáním hlíny na vlka nepřestal, dokud se v jeho mysli nevynořil jiný nápad. Jíst ji! Jenže jak ho to mohlo napadnout? Proč by žral hlínu? Přece fakt nebyl žádný auťák! Jenže to nutkání bylo... silnější. Takže aniž by o tom dál přemýšlel, strčil první hromádku hlíny do tlamy a polkl. Bylo to hnusný! Chtěl to vyblít! Jenže byl neviditelnou silou přinucený spolknout i druhé sousto. Co mu to ten magor dělal?
Zavětřil. Věděl, že se nacházel celkem poblíž hranic smečky přízračných a tak ho čerstvý pachatel přízračného ani moc nepřekvapil. Přes mlhu na tu dálku neviděl, o koho šlo, tak se pomalu vydal po stopě. Snad si nebude neznámý myslet, že se blížilo nebezpečí, no pach Nihilu rozhodně brzy ucítí a dojde mu, že vlci odtamtud nebezpeční nebyli. Hlavně ne jejich smečce. Když se přiblížil, vlka už z větší části zahlédl. Šlo o tmavého vlka a většími rohy, než měla Anjel! Že by růžky ukradl jemu? Možná! Vypadalo to, že sbíral bylinky. Že by léčitel? Nebo spíš učedník léčitele? Co se dozvěděl z výměnného pobytu, léčitelkou byla Ryumee, jestli se od té doby něco nestalo. Přece jen neměl mít jak větší přehled o této smečce, když u nich nežil. „Ahooj,“ pozdravil ho s mávnutím přátelsky, když se k němu ještě o kus přiblížil. Hlavně, aby viděl i druhý vlk na Sola, že jo. „Ty jsi určitě z přízračných, cítím z tebe jejich pach. Já pocházím z Nihilu, určitě nás znáš,“ promluvil k němu znovu, s úmyslem se s vlkem trochu víc seznámit. Pak se podíval na bylinky, které sbíral a jeho část se zájmem o bylinky se probudila. „Co to je za kytičky?“ zeptal se ho. Určitě se budou jednou hodit i jemu! I když se dal na cestu rytíře, léčitelství též nikdy ûplně nevzdá.
Zavrtěl hlavou. „Ale čunící umí být pěkně nebezpeční. Já nechci být nebezpečný. Jen ochranářský,“ odpověděl mu. Takže to znamenalo, že si ani nechtěl na čuníky hrát, byť o zezačátku vypadalo, že si na něj hrál. „Ano! Třeba můžeme ulovit pár myší nebo potkanů! To je malé a při správné technice jednoduché! Jakoby, ulovit to. Smečky bude ráda za cokoli,“ zavrtěl ocáskem, také nad myšlenkou, jak ostatní členové chválili jejich zápal do učení se a také, za onu kořist. Nad jeho dalšími slovy se celý rozzářil. „To zní super! Ve více jde vždycky všechno lépe! Taky proto existují i smečky! Nebudu se s nikým učit radši než s tebou,“ promluvil k němu vesele a olízl mu přátelsky ouško. Jaká krásná představa to byla, jak jdou v budoucnu bok po boku ochraňovat a hlídat smečku. Budoucnost obou bratrů snad zůstane v Nihilské smečce a nezavede je úplně někam jinam. Nebo o to hůř, jen jednoho z nich. Museli zůstat spolu, navždy. A udělat vše pro to, aby se všichni kolem nich měli dobře.