Príspevky užívateľa

Ani ho vcelku nepřekvapilo, že jeho otec ho a nejspíš jeho sourozence opustil. Šlo vidět, že se v jeho raném dětství nenacházel nikdo, kdo by mu nastavil pravidla a řád. Kdyby to tak bylo, teď by tu nestáli jak dva rozkmotření bratři. A to s Teem se aspoň nekmotřil. „Jde to vidět, že jsi neměl pořádnou výchovu. Takhle se slušný vychovaný vlk nechová!“ promluvil na něj frustrovaně. A i tak v hloubi duše s ním soucítil. Mrzelo ho, když se na něj, na tak mladého, rodiče vykvákli. Sám by to zažít nechtěl! Ovšem kvůli jeho chování k ostatním mu ani neměl chuť říct něco typu je mi to líto. Spíš by zasloužil převýchovu, no to mu jiný puberťák poskytovat nebude, samozřejmě. „A ty nejsi můj učitel ani rodič, abys mě mlátil!“ oplatil mu to. Neštípl ho jen tak pro nic. Obvykle se vlk vzpamatoval, když se štípl. No na tohodle tidíta to očividně vůbec nezabíralo. Furt si jel svý! Když na něj začal hrabat hlínu, tak to se hnědému očividně dost nelíbilo, což vlastně splnilo efekt. Otočil se zpátky k němu a vycenil zoubky v úsměv. „Neee, budu norovat tady a kdekoli, kde budeš stát. Aby na tebe dopadlo co nejvíc té proklaté hlíny!“ řekl mu provokovačně a hodil po něm větší koulí suché hlíny. Třeba mu dopadne na hlavu a trochu se mu tam rozsvítí!

Sol dnes "zabloudil" na severu Norestu. Tušil, že ty nejvzdálenější části země ještě neprošel a hlavně taky potřeboval nasbírat kondičku. Všem říkal, jaký bude nápomocný a ochranářský, tak pro to musel něco aspoň dělat. A ať už toho cíle dosáhne nebo ne, mohl pak aspoň říct, že se snažil. Snažil ze všech svých sil. Toto vypadalo jako obyčejná louka, jen se kousek nad zemí vznášela hustší mlha a někde uprostřed stál osamělý menší strom. Sol přemýšlel, že z jakého důvodu se tu trvale vznášela ta mlha. Bylo skoro poledne, ranní mlha už by měla dávno zmizet. Tak jakto? Co to způsobovalo? Možná nějaká magie, kdo ví. Norest byl protkán více tajemstvými, tohle mohlo být jedno z nich. No jinak se tu nic jiného nenacházelo a Sluníčko usoudilo, že bylo na čase jít dál. Možná do hor? Tam nikdy nebyl! Neznal ještě jiné hory než ty na jejich území. Třeba se tyto v něčem lišily... hmm. Samozřejmě věděl, že hory uměly být zrádné a bezpečnost do takových míst bral na první místo.

Ani matinka netušila, jak se to mohlo stát, že se vlk, jinak tvořený z masa a kostí, proměnil na skálu v jeho tvaru. Avšak na druhou stranu. Byl fakt Sóren z masa a kostí? Zjišťoval to někdy někdo? Věděl někdo víc než třeba Sasha? Takových otázek na tohoto tajemného, avšak hrdinného vlka. Sol doufal, že se svou nápomocností taky nepromění v kámen. Nebo hůř, v želé. To by jeho tělo žel nikdy nikdo nenašel. „A kde je ten vlček teď? Nebo kdo byl tím vlčetem?“ zeptal se mamky poté. Vcelku by ho zajímalo, kdo tady mohl vděčit Sórenovi za jeho život. A ještě víc, když se pro něj vlastně obětoval. Zemřel, aby někoho zachránil. Sluníčko taky klidně zemře, pokud by měl možnost zachránit rodinu či kohokoli z Nihilských! Avšak, na takové věci bylo ještě moc brzy myslet. Zatím se nikdo ve smrtelném nebezpečí nenacházel. A Sol ještě neměl tolik zkušeností, aby tam nezemřeli ti vlci oba. Když ho Sasha podpořila a olízla mu čelo, zavrtěl ocasem a uculil se. Její mateřská láska k němu ho hřála víc než to nejjasnější slunce. Ne každý měl možnost mít takového rodiče. Proto si maminky i brášky vážil co nejvíc to šlo. „Kdo tu Sóren taky rodinu? Sourozence, rodiče, jiné příbuzné?“ Nemusel tu mít mamku ani brášku, možná tu měl aspoň nějakou tetičku nebo strýčka... i když pro něj byly tetičky a strýčkové celý Nihilll, kuck kuck.

V jednu chvíli se chtělo Solovi i brečet. Představa Dina ležícího někde roztrhaného či rozpláclého z pádu z výšky se mu vůbec nelíbila. Kdo by takhle chtěl vidět své rodiče? No slzy zahnal a mírně na vlka vztekle zavrčel. Přece nebude brečet před tímto... jak ho měl vůbec nazvat? Normální určitě nebyl. Tohle povídat ještě nedospělému vlkovi o jeho rodičích! „A proč mi to říkáš? To tě ani trochu nemrzí, že ostatní jen raňuješ?“ pověděl mu frustrovaně. Pochyboval, že se takhle choval jen k němu. Byl to blbeček, ne vlk, co se před každým vlkem choval tak, jak se mu hodilo. Určitě! „Mimino si tu maximálně ty!“ vyplázl na něj jazyk, no jak ho poté flákl mezi uši, to byla poslední kapka. A na jeho definici slova psycho ani nereagoval. Vůbec mu nerozuměl. „Ty mě nemáš vůbec právo mlátit!“ zakřičel na něj vztekle, našel suchou hlínu poblíž a zadními tlapami začal hrabat tak, aby ty suché a tvrdě kusy lítaly přímo na toho budižkničemu. Ať se mu to dostane do očí, uší, čumáku i tlamy! A co, aspoň by konečně zmlkl.

No to je pravda! Přece by se neschovával aniž by informoval smečku, aby společně nebezpečí zahnala! Jenže jak bývá v tak příjemné společnosti, občas zapomínal, co se už stihl za ten rok naučit (to asi ts puberta, haha). „Samozřejmě rozumím, Irisi a v nejhorším budu tak konat,“ zavrtěl ocáskem, výt už přece taky uměl. No spíš doufal, že nikdy nedojde k tomu, aby se tu jakékoli nebezpečí vyskytlo. A když už jo, stejně tomu neměl šanci zabránit. Aspoň ne sám. Řekl, že chtěl pomáhat smečce a to obnášelo i varovat před neobvyklými věcmi. Jeho vyprávění o mravencím si vyslechl s údivem. „Ty joo, chci být taky mravenec! Pracovitý a silný, unést mnohem těžší věci, než jsem sám,“ promluvil k němu se zavrtěním ocásku, pak se zasmál s ním. Takový Sol jak nese na zádech celý kmen, to by byla podívaná. A všichni by si říkali, jaktože byl takový silný? To by si vážně mohl pak říkat mravenec. Malý byl dostatečně a ambice měl stejné jako ti malí tvorečkové. No snad by ho nikdo nezašlápl. Na mravence se celkem hodně šlapalo. Jeden si jich hned nevšiml. „To je super, že ses rozhodl ve smečce nakonec zůstat. Udělals dobře!“ potvrdil mu fakt, že v Nihilské smečce mu žádné špatné okamžiky nehrozily. Aspoň ne mezi členy, samozřejmě. „Taky se velice těším na jaro. Na kytičky a sluníčko,“ zaculil se roztomile. Přece jen, Sol byl sluníčko z kytičkové rodiny!

Nasadil hraný důležitý výraz. „Hledám kořist, víš? Abych ji mohl ulovit a být šikovný vlk! Každý vlk musel umět dobře lovit! Aby pomohl smečce a taky se najedl,“ uculil se a nebýt zavalen bratříčkem, až by se celý napřímil. Sol doufal, že se Teo též učil lovit. Představa, že si jeho bratr nedokáže v budoucnu ulovit ani starou pomalou myš a neutrží jediný škrábaneček nepříteli, čímž by zůstal pro smečku jen přítěží, se hnědozelenému vlčkovi vůbec nelíbila. Avšak to by v životě nedopustil! Na jeho další slova se zahihňal a nasadil psí očka. No jo, kolikrát už stihl Tea vylekat. Pomsta se pro něj přišla právě dnes! A i když také přísahal, že ho nepustí, tak přece jen tak nakonec učinil, než by se začalo Sluníčko doopravdy třeba dusit. Zvedl se a oklepal ze sebe bordel, co mu ulpěl na kožíšku. Poskočil si a pohlédl na Tea. „Vidíš už svou budoucnost v Nihilské smečce, Teo?“ optal se ho náhle, nikdy předtím se ho na to neptal! A Sol chtěl vědět, jaký měl bráška případné ambice. „Já totiž ano! Budu ten nejlepší rytíř ve smečce! Budu pomáhat každému, kdo to bude potřebovat. A smečce samozřejmě taky! Hodlám mít hodně přátel a spojenců. určitě je možné všeho dosáhnout!“ pochlubil se nadšeně svými myšlenkami. Jenže jinak se to říkalo a jinak se to konalo, no. Ovšem naděje umírala jako poslední.

To musel furt tak blbě blábolit? I když si to nejspíš uvědomoval, prostě mluvil jak totální negramot trpící nějakým druhem hyperaktivity. Jenže co s ním nadělá? Pro Nihil hrozba nebyl, chtěl jen pomoc, prostě se choval jen hrozně otravně. Na jeho díky mu jen přikývl, spíš ho zarazilo, že se tenhle klučík hlásil zrovna do přízračných. Nehodil se tam, vůbec. A samozřejmě věděl, že potenciální členové dostávali před přijetím zkoušky. No důvod, z jakého se tam přidal, se dozvěděl posléze. „Neříkej mi, že někdo jako ty má holku! “ promluvil na něj nevěřícně. To aby si Sluníčko pospíšilo! Jenže on lásce vůbec nerozuměl, nevěděl, jaké to je jí cítit a jak pozná, že někoho měl víc než rád. Možná to přijde samo? Těžko říct. Avšak představa, že někdo měl takhle rád hnědého, se mu příčila. Neznal v přízračných žádný podobný typ vlčice jako je... tenhle, heh. Nervózně se olízl a rozhlédl se. Radši by už zmizel. „Víš, zachvíli mi začíná...výcvik. Měl bych pomalu vyrazit. Ty bys měl taky, ať ten úkol splníš co nejdřív,“ rozloučil se s ním a než vyrazil, ještě se na něj otočil. „A hlavně si tu nezapomeň ty sněženky,“ zamumlal ještě a už konečně pádil z pláže. On mu připadal dost pitomý, aby tam ty kytky zapomněl, kuck kuck.

Jak šlo vidět, Sol své toulání pořád nevzdal. Pořád chtěl prozkoumat každý kout země, v které žil. Skoro došel až k hranicím přizračných a přemýšlel, že by jeohl navštívit? Třeba Anjel, ta se mu naposled velice líbila! Jako vlk z přátelské smečky mohl vlézt na území, ne? Najednou si povšiml, že u hranic jiné smečky, Igniské, se potulovali dva vlci. Mladý a dospělý. O této smečce neslyšel ještě nic dobrého. Přiblížil by se ještě o něco dřív a určitě by ho roztrhali na kusy! Jak vedle nich mohli žít přízrační tak dlouho, aniž by to způsobilo jakékoli problémy? Otřásl se a schoval se za menší kopeček. Kdyby si ti dva všimli, že je chvíli pozoroval, ještě by si mysleli, že byl nějaký špeh a chtěli mu něco udělat! Třeba ho uvěznit a pak... zabít! A přitom se jen procházel po severní části Norestu... Dobře, viděl, že mladý vlček bylo ještě menší vlče - asi i mladší než on sám - jenže jakým způsobem vychovávali místní vlčata? Už teď by mohlo být schopno Sola pořádně pokousat a podrápat, brr. A to poslední, na co měl chuť, bylo se s někým prát úplně zbytečně. Musel zmizet co nejdál, až se nebudou dívat jeho směrem...

Ještě než se vůbec rozhodl, že se už odtud vydá pryč, někdo na něj zavolal. Zbystřil uši. Nemusel se ani otáčet, aby hned neodhadl, kdo k němu mířil. No samozřejmě se otočil a s ušima mírně staženýma ušima pozoroval hnědého z kotliny, jak se blížil blíž a blíž. „Ty?“ vyhrkl směrem k němu. Chtěl se mu snad omluvit? Nebo si ho tady našel, aby ho naštval ještě víc? Třeba mu přišel naštvaný, sotva 60 cm vlk prostě vtipný. „Víš, že jsi na území smečky? Cizí smečky?“ sykl směrem k němu. Musel vidět značky na hranicích, pokud nebyl úplně blbej. A co myslel tím skoro kolegové? Snad se nechtěl přidat! „S čím chceš pomoc?“ zeptal se. I když by nejradši odešel, slíbil mamince a vlastně je jemu samotnému, že pomáhat bude. Tak co s ním měl dělat? Ale co, až celkem rád mu pomůže. Položil před Sola pár trsů květiny a vědomě se chtěl ujistit, že šlo o sněženky. Přišlo mu to zvláštní. Že by někdo neznal sněženky? Vždyť to byly jedny z prvních bylin rostoucích po zimě. Avšak to Sluníčko vyrůstalo v kytičkové smečce, ne on. „Sněženky jak vyšité,“ odpověděl mu. Takže ano, šlo o sněženky. A teď už půjdeš?“ pomyslel si, však nahlas se to vyslovit neodvážil. Měl mírně strach, že tady a teď začne to stejný jak minule, brr. I když tady si mohl zavolat někoho, kdo by toho otráveného puberťáka vyhnal. Takový nechtěl nikdy být. „Na co je vůbec potřebuješ?“ optal se ho ještě s mírnou zvědavostí. Pokud chtěl někomu pomoc pomocí bylinek, asi nezvolil zrovna tu nejužitečnější květinu.

Vykulil oči. „On není mrtvý!“ vyhrkl šokovaně. Proč se mu tenhle vlk snažil kazit myšlenky? Na druhou stranu, nemohl jistě vědět, co se mu stalo nebo nestalo a to ho celkem děsilo. Tenhle hnědouš mu to příliš připomínal, což se Solovi moc nelíbilo. Naklonil hlavu na stranu. „Odešel, ale vrátí se. A neodešel pro mlíko, ale pro mého brášku,“ poučil ho už mírně frustrovaně. Co měl pořád s tím mlíkem? Dobře, mohl mít na něj chuť, avšak proč to Sluníčku cpal? Sol už byl velký kluk a mlíko už nepotřeboval. No jeho společník měl asi nostalgické chutě či co. „Oh, to je milé!“ odpověděl mu, když mu popřál hodně štěstí. Možná si uvědomil, že by se měl konečně trochu krotit. „Ale já nejsem a nebudu jako oni! Budu k dispozici vždy a všem! Holt máš jen špatné zkušenosti. Ale za ty já nemůžu...“ zabručel s hlavou k němu zvednutou. Házel všechny do jednoho pytle a Sluníčko, aby se pak cítilo maximálně špatně. Hnědý věděl, jak mu zkazit náladu, fakt že jo. „C-co je t-to psyycho?“ zeptal se ho, nepřestával kolem něj skákat. No to mu vlk taky hodlal zkazit a nastavil mu nožku. Sol si toho všiml až na poslední chvíli, takže o jeho tlapu zakopl a rozplácl se na zemi. „Co to bylo?! Co mi to děláš?! To se nedělá, takhle ubližovat ostatním!“ vztekal se, pořád rozvalený na zemi. A když se zvedl, do oné tlapky se mu zakousl. Ale ne nějak pevně. Spíš z čisté frustrace. Když mohl hnědý ubližovat jemu, mohl i Sol jemu!

Vydal se k nihilským plážím. Pořád si pamatoval, že v jedné ze vzdálených vraků lodí měl kdysi soukromé doupě jeho tatínek. Ach, pořád mu on i Kaira, jeho druhý bratr, chyběli. Kde mohli být tak dlouho? Přece se Kaira nemohl zatoulat až tak daleko, aby se pořád nevraceli! Přestával mít naději, že se někdy vrátí. Třeba se rozhodli se nevrátit, opustit je. On by to nikdy své rodině neudělal! Právě hrabal tlapkou ve slané vodě. Kdysi se moře extrémně bál, přišlo mu moc velké a nebezpečné. No časem si na něj začal zvykat. Přece jen, kdyby bylo moře fakt nebezpečné, proč by ho měl Nihil na svém území? Jenom pořád nezjistil, k čemu mu bylo. Pít se nedalo a podle většinou zastaralých pachů sem stejně nikdo moc nechodil. Taky sem ani kořist nechodila a odpočinek na písku Solovi nepřišel zrovna... nejpříjemnější. Píchal mu v polštářcích a dostával se mu pod drápky. Kdyby si do něj lehl, měl by od něj celý kožich. I když byl fakt, že jako malý to dělával často. Bývala to švanda.

Sluníčko zrovna poblíž spadlého stromu, dalšího posvátného místa Nihilské smečky, s čumákem u země stopoval a snažil se vyhrabat myši. Jenže potvory se schovávaly někde až moc hluboko, kam neměl šanci dosáhnout! A přímo do tlamy mu taky žádná nepadne, co? Ach. No z jeho zapeklité činnosti ho vyrušila až tíha dalšího těla na tom jeho. Vyjekl a rozplácl se na břiše. „Huh?“ zamumlal skrz hlínu, co se mu dostala do tlamy a otočil hlavu trochu za sebe. I z toho, co viděl, mu bylo jasné, o koho šlo. Pokusil se vymanit z jeho sevření, však to moc nešlo. „Teooo, proč mě lekááš?“ promluvil na něj s hranou zatrpkostí. Doopravdy byl rád, že svého brášku zas po nějaké době konečně viděl. Aspoň ten mu zůstal, když Kaira se ztratil. Pořád se mohl Teo ztratit s ním, no... No ale aspoň by na něm nemusel tak ležet, uf. „Slezeš ze mě?“ položil mu tento velmi důležitý důkaz (a fakt, že jo, jinak bude ze Sola placka!) a začal pomalu mlátit ocasem do země. Snad by ho láskou doslova neumačkal!