Príspevky užívateľa

Oddechl si. Jo, dobrý, velký vlk jen odpočíval. Už se lekl. „Už jsem začínal myslet, že nám hrozí nějaké nebezpečí!“ řekl tajemně. Když byl ujištěn, že byla smečka v bezpečí, už se cítil zas plně uvolněný, až hravě mluvil tajemným hlasem. Ach, jen kdyby jim doopravdy hrozilo nebezpečí. Avšak Iris by ho ochránil! “Jsi tu velice neviditelný! No viděl jsi, jak jsem si tě ani nevšiml a šlápl na tebe!“ ujistil ho s pár zběsilými kývnutími. Ani se nezmínil, že šlápnout na něj bylo jako šlápnout do mráčku, ale to by se málem roztekl! Aspoň si nemusel dělat túru na nebe, pokud si chtěl lehnout do něčeho měkkého a velkého, hihi. Podíval se znovu na něj po jeho posledních slovech a zaculil se. „Taky aby ne! Já oproti tobě vypadal jak opravdový mravenec. Jen trochu hnědozelený,“ zahihňal se. Kdyby se teď Iris zvedl, Sol by si musel krk vykroutit, aby mu viděl do obličeje, uf. Možná si ho někdy vezme jako koníka do hor. Hezky na něj nasedne a on ho vyveze až na vrchol! Ach, jak se mu muselo krásně chodit do kopce, s jeho dlouhými a velkými tlapami... „Ale jak se máš? Těšíš se už na jaro? Už jsi oficiálně členem Nihilské smečky?“ zahltil ho otázkami (ovšem snad ne doslova).

Tázavě se na něj podíval. O čem to mluvil? „Odešel...co?“ řekl zaraženě, nespouštěl z něj oči. Hnědý znal nejspíš víc frází než chudák Sluníčko. „Proč by ti ho mělo být líto? Zeleně zbarvený kožich není známka nemoci! Je to normální jako třeba i tvá hnědá. Ale dlouho jsem ho už neviděl. Vydal se hledat mého zatoulaného bratra a ještě se nevrátil. Ale věřím, že brzy se oba vrátí,“ řekl mu nadějně a zavrtěl ocáskem. Pro mléko odcházet nemusel. To už dááávno nepotřeboval. A hlavně jim ho vždy poskytovala jen maminka. „Nezáleží mi na tom být nějaká Miss Norest. Můj cíl je hlavně pomáhat smečce i ostatním vlkům!“ odpověděl mu chlubně a vypnul hruď. Vlastně ani nevěděl, že se tu na Norestu pořádala nějaká Miss Norest. A hlavně to znělo spíš něco jako pro vlčice. Takže nevěděl, jak jim chtěl tricolor konkurovat. „Já se taky rád bavím! Jsem moc moc veselé sluníčko! Nerad bych někomu kazil zábavu!“ vyřkl a začal kolem něj poskakovat. Pojď si hrát! vyzýval ho. „J-já tě vůbec neznám, n-nevím, co b-by tě tak m-mohlo zajímat. Co tě z-zajímá?“ zeptal se ho, aniž by kolem něj přestal poskakovat jak nesmírně otravná vrána.

Svatyně byla rozlehlá, vešrl by se sem klidně celý Nihil! Možná by sem býval chodil i častěji, nebýt to tak vysoko v horách! Avšak aspoň by mu nasvalily aspoň tlapky. Ať si byli malé, však museli být aspoň silné a odolné, když už. No na další fylozofické myšlenky nebyl čas. Teď svoji pozornost přesměrovali na kamennou sochu, stojící před nimi. „Proměnil?“ zamumlal překvapeně a šokovaně. Jak se mohl někdo proměnit v kámen? Avšak dále se neptal, maminka vyprávěla dál. Vlk se jmenoval Sóren a očividně se zde v Nihilské smečce stal hrdinou. „Stala se z něj kamenná socha,“ dodal mírně tiše, jakoby to neměl nikdo slyšet. A přitom tu příběh tohoto vlka musel znát každý. „Jenže, jak se to mohlo stát? Jak se mohl proměnit jen v neživý kus skály?“ zeptal se ihned poté. Nikdy by nevěřil, že bude tohle možné! Skoro se nad tou myšlenkou ať otřásl. „Já budu taky pomáhat ostatním, mami, stejně jako Sóren,“ promluvil na ni posléze, zatímco se na Sashu podíval a zavrtěl ocáskem. A kdyby měl zachránit někoho jiného nebo snad celou smečku, klidně by se sám za to nechal proměnit ve škálu!

Zastavil se a rozhlédl se. Už byl celkem dost hluboko v hvozdě a nerad by se tu úplně ztratil nebo vkročil někam, kam neměl. Tak se otočil a vydal se zpět. No jak už bylo zmíněno, vlka poblíž si nevšiml, natož, aby o něm věděl, že Sola sledoval. Když procházel jedním z mnoha místních keřů, na vlka přímo šlápl. Leknutím vyjekl, vyskočil a rozplácl se kousek za cizincem. Co nejrychleji vyskočil zpět na tlapy, otočil se a stáhl uši, že co to sakra bylo! Avšak, když mu došlo, že šlo o vlka, který musel být stejně zmatený jako on, uši zas napřímil. „Moc se ti omlouvám, vůbec jsem si tě tu nevšiml!“ snažil se zažehnat tu trapnou situaci. Na cizí vlky se přece nešlapalo! Ale když on si modrého nevšiml! „Ale co tu děláš tak schovaný, takhle blízko mě? Tys mě snad sledoval?!“ došel v uvědomění. Co když mu chtěl něco udělat a jen mu teď poskytl lepší příležitost pro útok? Stáli u sebe tak blízko... Sluníčko chtělo žít! Trochu ucouvl, pro jistotu.

Bylo vcelku časné odpoledne a dnešek vládl ve znamení většího mrazu a silnějšího větru. A proto zavítal sem, k horkým pramenům, s úmyslem se trochu zahřát. Horké prameny hřály - produkovaly teplo celoročně. Nikdy nezamrzly, nikdy neroztály, nikdy se z nich nepřestávala vypařovat dusivá, dosti viditelná pára. U všech svatých, ať už je teplo, pomyslelo si Sluníčko zatrpkle, za zima už ho dost štvala. I když měl srst jak medvěd, radši pozoroval prosluněné území Nihilské a nechal si slunečními paprsky zahřívat kožíšek. Jen aby v létě neříkal, že na ta horka asi umře! On byl tak trochu ve věku, kdy někdy ani pořádně nevěděl, co vlastně chtěl. A nezdálo se mu to ani trochu podivné, byť pro ostatní vlky to muselo být nadmíru otravné. Zavětřil. Přes horký vzduch necítil vlastně nic jiného, horké prameny všechny ostatní pachy prostě vsákly. Aspoň to na něj tak působilo. Avšak věřil, že tady mu nic nehrozilo. Jak by mohlo? Vetřelce by si zkušení a dospělí členové všimli dřív než by dorazil až sem. Rozhodně.

Jakmile si cizinec Sola všiml, na nic nečekal a vyrazil přímo proti němu. „Ahoj!“ pozdravil ho vesele, napjatý, že si snad vytvoří nového kamaráda mimo smečku. Jenže jeho dalšíslova ho jaksi...zarazila? Jo. Od kdy někdo řešil zbarvení srsti u ostatních? Asi byl zvyklý na něco jiného. „Mám zelený kožíšek po tatínkovi,“ promluvil na něj. „On je celý zelený,“ dodal ještě. „Tahle barva kožíšku je u mě naprosto přirozená. Nemá mi proč být na blití,“ ujistil ho a zavrtěl ocáskem nad jeho starostlivostí. Bylo mu dobře, hodně dobře! A ani ho zatím nenapadlo, že by to vlk nemyslel vážně. Že by si z něj dělal maximálně šoufky. Být Sluníčko někým jiným, taky by mu mohl říct, že vypadal jak hromada vlčího trusu, víte jak. Jenže hnědý pořád pokračoval, což už Sola mírně nakrklo. Vždyť mu začínalo připadat jako by si z něj dělal normálně srandu! A ještě, jak se ušklíbl...rozhodně z něj měl srandu! „Ale já jsem vážně v pořádku! Proč si ze mě děláš srandu?!“ zavztekal se. Byl malý a naštvaný. Musel vypadat vtipně, hlavně před vlkem o něco vyšším. Jenže byl rozhořčeným a zároveň veselým puberťákem, začínajícím si tvořit vlastní názory. Jasný, že se bude občas vztekat!

Sol se procházel a procházel, ani si nevšiml, že vkročil na úplně něco jiného než do sněhu. Zastavil se a zarazil se, jednu z předních tlapek položil na zem. Bylo to měkké, chlupaté...koukl dolu a uskočil dozadu, když uviděl lebku trčící ze sněhu. Svalil se na zem a mával tlapkami ve vzduchu. Avšak ihned poté se zvedl a příbližil hlavu k hlavě jeho už známého vlk. Zahihňal se. Irisi! houkl na něj vesele. Jak dlouho tohoto vlka neviděl! Teď už se musel dávno přidat k nim, aniž by tu byl jen jako pozorovatel! Pak se ho na to zeptá. Proč se tu tak schováváš? zeptal se ho a naklonil hlavu na stranu. Někdo tě tu snad...honí? vyhrkl najednou mírně nejistě. Co když se poblíž vyskytovalo nějaké nebezpečí? To by museli ihned někoho varovat! Ty jsi taak velký, pro tebe je těžší se schovat, že jo? promluvil k němu zas. Šlo to znát, vždyť mu části těla čouhaly ven! I když na jednu stranu, byl z většiny bílý. Se sněhem skoro splýval! Vetřelec by ho třeba nenašel. Ale na druhou stranu...před čím by se takový obr jako Iris schovával?

Sluníčko se vydalo na další túru dál od Nihilu. Jak Sol rostl a právě procházel pubertou, jen území Nihilu mu připadalo...malé. Malé na to, aby tam trávil 24/7. A hodlal poznat i krajinu, kde žil, nejen smečku. I když pravda byla, že nic moc zajímavého zatím nenašel. Lesy, louky, hory...to měli i u nich! No aspoň třeba pozná nové vlky kamarády. Taky mohl být někým sežrán, na druhou stranu. Ne všichni byli úplně přátelští. Už nebyl malé vlče, aby to nevěděl. No zaklepejme drápky, zatím nikoho takového ještě nepotkal. Na druhou stranu, ještě nepotkal moc vlků mimo smečku, takže se to ještě nedalo úplně soudit, že jo. Došel až k nějakému jezírku a rozhlédl se. Tricolorního vlka nemohl přehlédnout, pokud by ho nezlobil zrak (pokud by nebyl úplně slepej, jinak řečeno). Chvíli ho pozoroval. Měl by jít za ním, či by měl počkat, jestli nepřijde on za ním? Neotravoval by toho cizince maximálně? Jejda a co kdyby si myslel ten vlk úplně to stejný? By na sebe občas pokukovali jen z dálky, což by působilo mírně...trapně. Jo. Prostě na něj s hlavou mírně skloněnou čuměl a napjatě čekal, co se bude dít.

Anjel mu připadala jako fajn vlčka. Taky, aby ne, když pocházela z přízračných. Vždyť sám řekl, že tam žili jen samí fajn vlci! To by se naštval, kdyby se tady potkal s nějakou výjimkou, která se tam, doufejme, nenacházela. Zavrtěl ocáskem nad jejími slovy, že jí to těšilo. Možná se vlkům z nějaké smečky celkově líbilo, když byl jejich domov chválen. A proč ne, když bylo proč? A proč odešli? Se jim tu nelíbilo? Proč jsi nešla s nimi? vyzvídal dál, aniž by si pořádně uvědomoval, že by jí to téma mohlo být nepříjemné. On by se se svými rodiči vydal kamkoli! I když byla pravda, že s tátou neodešel. Jenže ten šel jen hledat zatoulaného bratra, určitě se brzy vrátí i s ním. Či? On tomu věřil. A bude věřit ještě hoodně dlouho. Anjelčini rodiče, zdálo se už nikdy nevrátí. Ale když ti je ukradnu, tak ano! nasadil záškodnický pohled a sehnul se do hravé pozice, přitom máchal ocasem. Začal poskakovat směrem k jejím růžkům. Že je chytne a vezme si je (nějak mu nedošlo, že je tam měla pevně připevněné, haha)! Jenževlčka byla o celkem dost vyšší než Sol, tak tam jen bezmocně poskakoval jak žába a marně se po ní pokoušel sápat, aby se dostal výš.

Dnes se Sol vydál dál z Nihilské smečky. Taky aby ne. Rostl a rozvíjel se. Čím dál víc toužil začít prozkoumávat taje Norestu a tak si udělal menší výlet. No přes to všechno jen Nihilská smečka byla jeho domov a jen tam se bude vždy cítit nejvíc v bezpečí, obklopen přáteli.A tento domov nevymění za nic. O čemž přemýšlel teď, osud nám mohl do života nadělit různé věci. Však věřil, že to se nestane a nebude nucen si najít nový domov. Vydal se do nějakého místního hvozdu, kde přes husté stromy prosvítaly slabé sluneční paprsky a vonělo tu jehličí a králíci. Moc sněhu přes stromy nenapadalo, tak se tu válel jen bílý poprašek. Což Sluníčko považovalo za úlevu. Pro hnědozeleného vlka byl sníh příliš studený i když byl fluffy. No prostě byl vlk jara, to mu nikdo nesebere. Vlka, co se pohyboval poblíž a hledal kořist, si nevšiml.

Sol cupital na svých malých tlapičkách za maminkou do svatyně, jednoho z významných míst Nihilské smečky. Těšil se, ne že ne. Zas se dozví něco nového o svém domově, o kterém doufal, že v něm bude žít celičký svůj dlouhý život. Ano, Sol měl do budoucna velké plány. Chtěl být co nejužitečnější smečce, mít hodně přátel, druhou polovičku a někoho, o koho se bude moct starat a bude mu furt nablízku. Vlastně to byly klasické sny snad každého dospívajícího vlčete nepoznamenaného traumatem. I když táta a jeho brácha Kaira odešli a velice mu chyběli, věřil, že byli oba v pořádku a jako on mysleli i oni na něho a zbytek rodiny. když konečně dorazili před vchod do svatyně, Sol si unaveně oddechl. Cesta sem je namáhavá, poznamenal nemile. A ještě na jeho pidi nožkách! Avšak když to zvládne mamina, zvládne to i on. Vešli dovnitř a pokračovali až k soše jakésiho vlka. Prohlédl si dokonale provedenou sochu a pak na pokyn Sashy si k ní sedl. Od tebe vždycky, mami, zavrtěl ocáskem při odpovědi na její otázku a než začala vyprávět, ještě se zeptal: Kdo tuto sochu na jeho počest vytvořil? Ten vlk musel být pro Nihil kdysi velice významný. Bude i Sol někdy významný?

Svítilo sluníčko. Ano, i když foukal celkem studený vítr a nebylo zrovna největší teplo, svítilo sluníčko. Paprsky dopadaly na sníh a dodávaly mu stříbřitý lesk. Jak takový detail dokázal skoro ročního Sola rozjasnit. Asi protože když svítilo slunce, svítil i on. Protože on byl takové druhé slunce. Pozemské slunce. Snad nikomu nepopálí oči. Chodil po louce, pozoroval paprsky dopadající na zem a sníh pod ním příjemně křupal. Sol zjistil, že už asi moc nevyroste. Byl prostě malý a fluffy, po mamince. Nějak mu to nevadilo, jen až potká někoho velkého, bude se cítit jak mravenec, na kterého může mžiku každý šlápnout a rozmáznout ho po zemi. Skoro se až otřásl. Nepříjemná představa. Radši nad tím jen zavrtěl hlavou a soustředil se jen na své okolí. Už se těšil, až zima skončí. Budou kytičky, sluníčko a hodně zvířátek všude kolem. To on rád.

Celý napjatý na zrzavého koukal, když upřeně větřil a snažil se myšku taky zachytit. Chtěl by už konečně něco ulovit, i malou myš! Cítil se strašně nešikovný, když viděl, jak ostatní vlci uměli lovit a on ne. Možná ve Sluníčkově věku se ještě moc neumělo lovit, možná to bylo normální, ale i tak...celkem ho to mrzelo. Cítíš! zajásal šťastně. Jen bohužel asi sám nevěděl, kde přesně. No jo, jenže kdyby nebyla v podzemí, viděli bysme ji, ne? pokrčil bezradně rameny. Přece nemohla být daleko, avšak zároveň ji nikde neviděl. Takže pokud nebyla v podzemí, oba je zradil čumák. Potřebovali tu u sebe asi někoho dospělého...Zamyslel se. Vlastně tohoto zrzouna ještě neznal. Ještě jsem tě u nás v Nihilu neviděl. Odkud jsi přišel? Kdo jsi? Já jsem Sol, promluvil na něj znovu. Podle všeho musel být členem, byť novým. Mladý cizí vlček na cizím území? Ne, to by Solovi nešlo do hlavy.

Zachichotal se. Jen kdybys ji chytla, to už by se bála! Vždyť jasný. Vlci neuměli lézt na stromy, aspoň většinou. A ty veverky to asi dost dobře věděly a využívaly toho. Neškodné, ale drzé, shrnul to. Aby se brzy "nevyhřívala" v hromadě kořisti Nihilských. Jo, líbilo, velice! Jsou tam...velice milí a přátelští vlci! odpověděl Anjel na její otázku. Přece si slíbil, že někdy zas přijde na návštěvu. A ten slib hodlal dodržet. Vlčka se mu též představila. Oh, ty máš taky rod, řekl jí udiveně. Avšak ten tu mělo asi plno vlků. Ty ses...taky narodila v pžízračných? Máš tam taky rodiče jako já mám rodiče v Nihilu? zajímal se dál. Měl tolik otázek! Je ani nestihne všechny vyslovit, než skončí den, uf. A Anjel by se určitě ještě dneska ráda vrátila domu. Přece jen, zas takový kousek to nebyl...Odkud vůbec máš ty růžky? Chci je taky! začal téma na jějí růžky na čele. Holt Sol ještě neměl úplné ponětí o genetice, oops. Sice viděl Irise, ovšem ještě nebyl úplně v povědomí o tom, že hodně vlků mívalo křídla, rohy a tak podobně. Myslel si, že to byla jen rarita! Přece jen, Sol a jeho bratři byli tak obyčejní, včetně jejich rodičů...

Usmál se a zavrtěl svým ocáskem. To su rád, že ťo tu nehroží, odpověděl mu spokojeně. Brr, nedokázal si ani představit žít ve smečce, kde se vlci neměli rádi. Iris musel trpět a Sluníčku ho bylo velice líto. Avšak teď už bude jen a jen dobře. Nihil se o tohoto poznamenaného obřího vlka postará! Š-štará. Mám Nihil r-rád. Mám švůj d-domov ráď. T-ady najde ďomov každý hoďný vlk, vyjádřil svůj názor. Vlčata měla kolikrát jen pozitivní pohled na svět, ovšem o Nihilu se nedalo říct nic negativního. Nihil byla smečka prosvícená věčným sluncem...i když v zimě moc nesvítilo. Sol se z jeho srsti a z jeho jemného hlazení málem roztekl. On se rád mazlil, hlavně s fluffy vlky! Avšak když se zadíval na oblohu, začalo se stmívat. A Iris vlastně řekl, že měl ještě nějaké povinnosti. To znamenalo, že pohodlí skončilo. To už malé Sluníčko vědělo! Už se štmívá. Muším se vrátit žpět k mamince a k brááškům, řekl mu mírně smutně a zvedl se na své malé tlapičky. Ale já buďu ža tebou často chodit. Klidn-ě každý deň! slíbil mu už zas vesele. Tak ahoj, Irisi, zamával mu a už se kolíbal dolu z kopce. Irise bude mít určitě rád.