Príspevky užívateľa

Podíval se na Irise. „Že bych byl m-malý jako maminka?“ položil si otázku spíš sám pro sebe. Ovšem taky mohl být průměrný jako tatínek. To ukáže jen čas. „A pr-roč še něchovala dobže? Měla by še chovat dobže!“ odpověděl mu rázně (od malého vlčete se šišláním to teda moc rázně neznělo, ale chápeme se). „Ale...ale Nihil še ti líbí, ně?“ zeptal se ho. Nihilská smečka se ke všem chovala dobře, velice dobře. Aspoň to, co viděl (a ne, že by toho ještě hodně viděl, jen věřil svému názoru a této smečce). S kamarádstvím souhlasil, což udělalo Solovi ještě větší radost a div si ocas nevykroutil z těla. Když se tak válel v jeho kožíšku, Irisovi to očividně ani nevadilo. Někomu jinému by to třeba vadilo, ale jemu ne. To byl skvělý kamarád! „Dám si h-ho ďo pelíškuu,“ zamumlal vesele skrz Irisovy chlupy v jeho tlamičce. Jak se mu nechtělo z teplíčka jiného vlka vylézat...

Strčil hlavu do hlíny a znovu zavětřil, jestli mu myška neutekla nějakým nenápadným východem, akorát vycílil maximálně toho, že se mu hlína dostala do čumáku a on musel hlavu znovu zvednout, aby si kýchl a tím ji dostal ven z čumáku. Poté si čumák utřel tlapou a rozhlédl se. Začal znovu hypnotizovat díru pohledem jako by malý hlodavec měl najednou vylézt a zamávat mu. Ach, tak asi nebude první ulovená kořist. Ztratil ji. Když v tom se u něj najednou objevil nějaký jeho vrstevník a pozdravil ho. „Ahoj!“ oplatil mu pozdrav a zavrtěl ocáskem. „No víš, před chvílí jsem tu ucítil myšku a myslel jsem, že ju ulovím. Byla by to má první ulovená kořist! Ale...ale už ji necítím, nic, asi jsem ji ztratil. Ty ji necítíš?“ promluvil k němu zklamaně, ovšem pak k němu, s nadějí v hlase, vznesl dotaz. Třeba ještě nebylo vše ztraceno! A třeba měl zrzavý lepší čich i když byl v podobném věku jako on sám.

Sluníčku netrvalo dlouho, než si všimlo cizince mířícímu přímo k němu. Copak něco od Sola potřeboval? Ovšem co by mu mohlo vlče jako on dát? Samozřejmě, že nic. Byl tu sám, bez čehokoli i bez větších zkušeností. Ale snad ho nechtěl hodit do té studené vody... podruhé se topit nehodlal. „Ahoj,“ pozdravil vlka, když se k němu přiblížil víc. „Jdeš dělat společnost Sluníčku?“ zeptal se opatrně. Ovšem snad společnost v dobrém slova smyslu. „Máš hezký věneček. Ale proč na něm nemáš víc ozdob?“ promluvil znovu, když si všiml jeho věnce z šípků a ještě něčeho, co neznal, na hlavě. Jeho nový společník vypadal též celkem mládě, však o hodně starší než byl Sol. Nom, vždyť jemu nebyl ani rok. Vlk by se v tomto věku rozhodně nepohyboval někde daleko. Pokud by nepocházel ze smečky... což určitě nepocházel... nepoznával ho. A už mohl říct, že Nihilské členy jakž takž poznal.

Chvíli na ni nechápavě koukal. Veverky si dělaly z vlků srandy? Jako mohly by, ne že ne. Smát se někde z korun stromů s myšlenkami haha, ty za mnou vylézt nemůžeš. „Oh-aha. A proč?“ zeptal se poté. Blbá otázka. Rozhodně sama nevěděla, proč si nějaká zvířata dovolovala na predátory, byť z bezpečné vzdálenosti. „Takže si mám dát pozor na veverky?“ položil jí další otázku. Nerad by se vlastní vinou dostal do nebezpečí! Když zmínila přízračné, hned mu nad hlavou vyskočilo světýlko připomění. „Jo, pžízrační! Tam jsem byl se svým bratrem a dalšími kamarády na výměnném pobytu!“ pochlubil se. Jaktože tam nepotkal i tuto vlčku? To se před nimi schovávala? No tak i tak, teď ji viděl a nacházela se ona na jejich území. Což mu nevadilo v tom případě, že nebyla jakkoli nebezpečná. Určitě ne, když pocházela ze zpřátelené smečky. „Jsem Sol. Sol de Mal, tak se jmenuju v celém jméně. Ty?“ představil se nakonec. Třeba se stanou kamarády.

Sol se začínal topit, nabíral do plic víc a víc vody. Naposled, co zabystřil, než upadl do chvilkového bezvědomí, byl tlak na jeho krku. Někdo ho pravděpodobně chytl za zátylek. Když se znovu probral, vykašlal všechnu vodu a zamžoural do ostrého světla, jak mu najednou připadalo. Už se "nečvachtal" ve vodě, avšak ležel ve studeném sněhu a nad ním se skláněla zelená vlčice. Mira se jmenovala, co si pamatoval. Tatínkova dobrá kamarádka. A momentálně zachránila život nebohému sluníčku. Zvedl se a oklepal ze sebe co nejvíc vody. Brr, asi mu brzy začne být zima! „Já se málem utopil!“ zděsil se náhle nahlas a mírně vystrašeně se koukal na Miru. „Voda je nebezpečná! Chtěla mě sníst!“ postěžoval si s kňučením a svěsil hlavu. „Ale tys mě zachránila a porazila toho velkého a mokrého nepřítele,“ promluvil vesele, znovu zvedl hlavu směrem k jeho zachránkyni a zavrtěl ocáskem. Mira byla přemožitelka vody!

Sol rostl. Logicky. Vlčata rostla. Víc a víc dospívala, vyvíjela se. Sol upřímně moc nevyrostl. Byl pořád malý. A tušil, že to už tak zůstane. Bude nejspíš po mamince, taky malý. Nevadilo mu to. Stejně nikdy nechtěl být obr jako jiní. Vždyť být příliš vysoký musela být spíš nevýhoda, ne? I když to asi i u malé výšky, no. Jen pro Sola to přišlo prostě... lepší. Příjemnější. No čas ještě ukáže, jaký na toto bude mít názor později. Ještě se jako větší uměle natáhne, aby byl větší, ne? Jestli to vůbec šlo. Zrovna něco soustředěně čenichal u země. Cítil... myšku! Jo! Myšku. Někde se tu nacházela, někde poblíž... tady. V zemi. Začal rychle hrabat v zemi a pomalu v hlíně dělal ďouru. On ji najde, najde ji a uloví. Bude to jeho první ulovená kořist! Jen ať hrabal jak hrabal, myš nikde. Snad ho neklamal čich...?

Sluníčku nepřipadal nikdo děsivý. Maximálně, když dělal nějaké rychlé a prudké pohyby, to ho zatím vcelku děsilo. Kdyby Iris dělal rychlé a prudké pohyby, možná by ho měl za příšeru, kdo ví. Ovšem takhle, když se choval klidně a mile? Tak se příšery nechovaly, nikdy. Určitě ne. „T-o budu...taky tak ve-velký?“ zděsil se. Nechtěl být velký. Vždyť teď byl mini. Z takového mini vlčka nemohl vyrůst obr, ne? Vůbec se v tom ještě nevyznal. A ani nevěděl, že jestli bude velký, nebude vnímat, že bude velký. „A proč ši tím nejši ještě ji-stý?“ zajímalo ho. Vždyť každý by okamžitě upřednostnil smečku před tuláckým životem, ne? Či? Ve smečce měl vlk přátele, víc jídla, bezpečí, jednotný domov... to už věděl, byť byl tak mladý! „Duha je kamarád še sluníčkem. Budeme taky kama-rádi?“ zeptal se vesele. Chtěl být kamarád s Irisem. Chtěl být kamarád s každým! Nad jeho slovy o veselém sluníčku se rozzářil a začal splašeně pobíhat dokolečka. „Su veselé sluníčko, vešelé sluníčko, veselé sluníčko!“ funěl při běhu na jeho kraťoučkých tlapičkách. Nakonec narazil přímo do kožichu jeho společníka a svalil se mu do jeho heboučké srsti. Začal se v ní válet, skoro se v ní až utopil. „Máš hebouč-kou šrst,“ zamumlal blaženě. Asi si z něho udělá nový pelech! To byl rozdíl oproti jeho současnému pelechu...

Příšera rozhodně využila situace a rozhodla se jít po malém, bezbranném sluníčku. Strach mu prostupoval až do morků kostí a děsil ho i fakt, že se takový vetřelec dokázal dostat až na území smečky! Či už nebyl na území? Nedokázal to moc odhadnout. Netušil, zda jen část lesa patřila Nihilu. Tak i tak, cítil se v bezprostředním nebezpečí a poblíž se nenacházel nikdo, kdo by mu pomohl. „Čo je to káleč?“ zeptal se ze strachu tiše. Jako mnoho dalších slov neznal ani žádný kálec. Z jejího úsměvu a smíchu se cítil ještě víc nesvůj. A počítal vůbec s tím, že mu nějaká příšera odpoví na jeho otázky? Ta ho chtěla maximálně sežrat. Což mu další slova naprosto potvrdila. Ona ho chtěla taky stáhnout z kůže? On měl svou kůži rád... zakňučel, přikrčil se a začal pomalu couvat. Nic jí na to neřekl. No ještě, aby jí na to něco říkal! A doufal, že se vracel zpět na území, kde najde potřebnou pomoc.

Podíval se na něj, svými malými očky, kde chyběly zornice, už prý od narození! Takže svým způsobem mohl být taky pro někoho děsivý. „A-le ty nevypadáž děsivě, jen jši moc velký. Proč jši tak velký?“ promluvil k němu tiše. Vždyť Sol oproti němu vypadal doslova jak mravenec! Na druhou stranu, vypadal celkem dost chundělatě. V jeho chlupech by se utopil. „Zájem-če? Čo?“ zeptal se ho. Tomu slovu nerozuměl. Nikdy v životě ho ještě neslyšel. Buď byl členem nebo ne. Či je ještě něco mezi tím? Vlk se mu nakonec představil jako Iris. „Má tvé jméno též něaký výžnam?“ zajímalo ho. No zjistil, že Irise zajímalo něco zdánlivě podobného. Proč si Sol říkal sluníčko. „Sol znamená šluníčko,“ odpověděl mu jednoduše. Uf, zatím bylo to mluvení namáhavé. Snad se to časem zlepší. Ne. Určitě se to zlepší!

Jaká to velká kaluž vody, pomyslel si Sol. Voda pomalým proudem mířila neznámo kam kdo ví odkud. Nedokázal usoudit, kde byl té vody začátek a kde konec. A možná voda neměla začátek ani konec. Říkalo se tomu řeka, co mu kdysi řekl tatínek. Chtěl zkusit, zda by ten konec našel, jenže co kdyby se ztratil? Už se nedokázal vrátit domu? To ho příliš děsilo na to, aby to jen zkoušel. Jen si všiml, že řeka vedla směrem k Nihilu. Že by konec našel... doma? Hustý. Trochu se naklonil k vodě a pozoroval svůj odraz na hladině. Občas byl ze svého hnědozeleného zbarvení zmatený, ovšem muselo to být logické. Maminka byla hnědá, tatínek zelený. Znovu zvedl hlavu, než by stihl do té vody hupsnout a rozhlédl se. Věděl, že už byl mimo území nihilu. Nebude se na něj někdo zlobit, když zjistí, že zmizel z území? Ne, určitě ne. Vždyť nebyl už úplně tak malý. A přece se nenacházel zas tak daleko!

Sluníčko už bylo větší, tak už začalo prozkoumávat území nihilu víc. Na tomto místě jako určitě na tuctu dalších ještě nebyl, tak ihned nad ním přebrala vládu zvědavost a zkoumal každý pach i každý keř... zda se tam třeba něco zajímavého nenacházelo. Z jeho zkoumání a uvažování o neznámých pachů ho vyrušil křik. Někdo na někoho křičel. Rozešel se tam a schoval se za nejbližší . Stála tam hodně mladá vlčice s dlouhým ocasem a koukala naštvaně do korun stromů. Okem se tam podíval taky. Nerozuměl, na co tam mluvila. Nadávala tomu stromu? Pomalu vylezl zpod keře a podíval se na neznámou. Nepáchla ani Nihilem, tak co tu dělala? „Na koho tam mluvíš?“ promluvil náhle, nespouštějíc z ní zrak. Nebo si povídala sama se sebou? To znělo... děsivě. Proč by se měl někdo povídat sám se sebou? Vždyť mu vlastně nikdo neodpoví. „Ty nejsi ze smečky?“ zeptal se jí ještě. Snad nestál u nějakého nebezpečného jedince. Ovšem nebezpečně nevypadala-

Podzim odcházel pryč a pomalu ho nahrazovala zima. Už teď mu namrzaly pacinky a vždy měl obrovskou radost, když konečně zas zalezl dovnitř. Jenže měl příliš energie na to, aby celé dny zůstával ležet v noře a spal. Takže jo, byl zrovna venku a aby se zahřál, rozběhl se zprudka směrem vpřed, podél toku řeky. Jenže běžel moc na kraji břehu, který už mírně podkluzoval. Takže samozřejmě uklouzl a žbluňkl přímo do proudu studené vody. Ta ho začala hned unášet pryč. Ano, sice se učil plavat s Kethirem, jenže na takový proud neměl dostatečné zkušenosti. Takže bezmocně máchal tlapkami a snažil se spolknout co nejméně vody. „Po-moc!“ zahulákal přes splašené nádechy, ovšem pokud se někdo nenacházel poblíž, neměl šanci ho slyšet.

Sol se vrátil z výměnného pobytu ve smečce přízračných. I když byl zezačátku nervózní a bál se toho pocitu, jak daleko od domova bude, no nakonec si to náramně užil a poznal i pár nových vlků, byť dospělých nebo těch mladých. Rád by se o svou radost a zážitky podělil s rodiči, ovšem ti se v noře nenacházeli a on neměl vůbec tušení, kde je hledat. A nebyl ještě v takovém věku, že by dokázal projít celé území Nihilu skrz na skrz, aniž by se mu následně únavou podlomily tlapky. Takže prozatím hledání vzdal a doufal, že aspoň jednoho z nich co nejdřív uvidí. Vyrazil k jednomu z Nihilských posvátných míst, k spadlému stromu. Jako vždy tam ležel, velký a statný, sluníčko přemýšlelo, jak asi vypadal, když stál... jestli vůbec někdy stál. Přišel k němu ještě blíž a začal okolo něho čichat. Jestli třeba nějak zvláštně nevoněl nebo tak. Pořád moc nerozuměl tomu, čím byl tak významný. Vypadal jako každý jiný spadlý strom. Jen větší a ne tak rozložený(což už to bylo zvláštní).

Výměnný pobyt - povídání o hvězdách 1

Nastal třetí den jeho výměnného pobytu. Zatím si to velice užíval. Přízračni si pro ně připravili plno nových zajímavých informací a aktivit, počítaje to jejich přivítání! Až bude větší, tak se sem určitě zas někdy vydá na návštěvu, podívat se. Bylo skvělé, že měli přátelské vztahy zrovna s touto smečkou. Jenže co ty ostatní tady? Ty se nechtěly kamarádit? Proč? No nic. Dnes měl jiné myšlenky. Dnes ho čekala lekce povídání si o hvězdách. Kolik věcí ho okolo těch blištivých teček na obloze zajímalo! Na vše se svého učitele zeptááá. „Ahoo-ooj všichni!“ pozdravil je všechny nadšeně a přisedl už k menší skupince nihilských vrstevníků. Koukl se na už většího modrého vlka, nejspíš jejich lektora. „Su Sol, nihilské sluníčko,“ představil se mu. „Su splávně na pov-ídání o hvezdách?“ zeptal se ho s úsměvem. Už se těšil! Tak by nerad byl špatně...

Výměnný pobyt - přesun 1

Dnes nastoupil den, kdy spolu se svým jedním z bratrů na sedm dní opustí nihilskou smečku a vydají se do smečky přízračné. Nikdy ještě nebyl tak dlouho mimo nihil, mimo domov a vlky, co znal. Takže měl trochu strach a cítil se i mírně nervózně. No zároveň se náramně těšil. A aspoň Tea tu měl, nejspíš se od něj příliš neodlepí, hehe. I teď spolu při cestě blbli, aniž by si pořádně uvědomovali, že je to rychleji unaví. Kromě jich dvou byli v jejich malé skupince ještě jedna modravá vlčice, kterou neznal a sama mladá panovnice jako jejich dozor. Ta se jich zanedlouho zeptala, u jedné Noreské řeky, zda bylo vše v pořádku. „Už mně bolí tro-chu nožišky,“ postěžoval si jako odpověď na otázku. Ach, jak by si nejradši na chvíli lehl a odpočíval! Moc moc daleko. No modravá vlčice je ujistila, že už to bylo jen kousek, tak snad... „Teoo, těšíš se do pžízlačné smečky tak-é?“ zeptal se svého bratříka. Sol se totiž těšil. A hlavně byl na to vše nové zvědavě!