Príspevky užívateľa

Obr na něj okamžitě promluvil. Prvně ho napadlo, že už si jde pro něj a nebude pro malé Sluníčko záchrany, no jeho hlas byl... jemný... milý. Sice neviděl ještě takového vlka, ale asi zlý tedy nebude. „Ne?“ zeptal se ještě pro jistotu. Dobře, začne mu s největší pravděpodobností důvěřovat. Jeho hlas mluvil za vše, ne? Ještě neznal ty vlky, kteří by milost předstírali a pak by ho sežrali. Nebo že by cokoli dobrého předstírali a reálné byli zlí. Jinými slova, takové věci si neuvědomoval. Byl ještě tak mladý. Nad jeho dalšími slovy naklonil hlavičku na stranu, když už konečně vystrčil hlavu zpod kamene a pozorně neznámého pozoroval. Žádného Toshiho neznal, ale nebyl úplně blbý, aby mu nedošlo, že myslel někoho z Nihilu. „Aha,“ řekl pouze. „Jši...člen,“ pronesl chvíli poté. Vcelku divná otázka. Kdyby nebyl, tak tu nestojí na území, ne? „Kdo jši?“ zeptal se ho, už se otrkával. Ale že by se k němu chtěl přiblížit, o tom zatím nepřemýšlel. Neděsil ho ani jeho vzhled tak jako jeho velikost. „J-já su Sol, sluníčko,“ představil se rovnou i on, nevynechaje ani svou přezdívku. On byl nihilské sluníčko!

Vydali se do jiné nory, nejspíš do domova této léčitelky. Sol se málem slastí roztekl, když ho Bell podrbala na hlavičce. Měl velice rád mazleníčko a drbaníčko. S Teem se nezapomněli pořádně přivítat. Hned měl chuť ho povalit a začít si s ním hrát, jenže byli na lekci, museli být slušní! Byl by i radši, kdyby tu králíček s nimi zůstal, no nakonec odhopkal pryč a Sol byl z toho mírně zklamaný. No na druhou stranu, asi by ho toto zvířátko nemálo rozptylovalo. Ryumee jim dala možnost si prohlédnout a očichat pár zdejších bylinek. Samozřejmě žádnou neznal, ale některé hodně hezky voněly...vlastně všechny, jen některé víc a některé méně. Když jeho bratr zavolal jeho přezdívku, prvně si myslel, že pro ně něco skvělého našel, pak zjistil, že to zakřičel na tu žlutou květinku, u které stál. přicupital tam a bylinu si prohlédl. Fakt vypadala jako slunce! T-to jsem já - jako kytiška! zahuhlal vesele a zakýval hlavou. Sol byl slunce, rozdávající světlo všude kolem sebe, v noci spící v pelechu svém. Byl ozdobou nebe, jen oči z něj nepálily! Takže byl i tato květinka, sytě žlutá, krásně vonící. Ale také se dozvěděl, že jedna z bylinek se jmenovala mák - jak modravá vlčice poznala - a používal se na horečku a bolest. Uložil si to do své paměti. Takž-e až mě buďou zas bole-ť tlapišky, možu si ď-át mák? zeptal se se zájmem. Až vyrazí zpátky domu, mohl by si pár zrníček vzít-. Určitě ho budou zas bolet tlapičky!

Výměnný pobyt, lekce léčitelství - post 1

Pořád se cítil mírně nervózní. Jak byl daleko od domova, v neznámém prostředí, ale v konečném výsledku to na něm nešlo moc znát. Naopak, vcelku si to užíval. Pozná spoustu nových vlků a dozví se plno nových věcí! Jaké vlče by po něčem takovém netoužilo? Jen usoudil, že od domova smečka přízračných byla dost daleko a pořád mu jeho tlapičky dávaly najevo, že toto bylo moc chození! Jako první přišel na lekce léčitelství. Jeho rodiče se tímto oborem taky zabírali. Tak toho chtěl též co nejvíc vědět! Ale kdo ví, jakým směrem se jeho cesta ubere. Usoudil, že ho víc bavilo se prát. Nechtěl ztvrdnout jen jako léčitel. Chtěl nějaké vzrůšo. Ale zas chtěl i něco kolem tohoto oboru znát (samozřejmě, že všechno). Dorazil k dospělé vlčici, která měla nejspíš být jejich učitelka a jeho dalším vrstevníkům z Nihilu. Jeho bratřík, modravá a zelená vlčice, které ještě úplně neznal. „Ahoj! Su Sluníčko! Ted-a...Sol, “ představil se, když ke skupince dorazil. Mluvení mu jako Teovi šlo už lépe, no pořád to nebylo dokonalý. Ale snad brzy bude...

Sluníčko se sotva dobelhalo do konkrétní části místních kopců. Chtěl vylézt až nahoru. Na nejvyšší bod! Jen už ho bolely strašně tlapky... to tak bude mít vždy? Ach. Chtěl více energie. Potřeboval více energie. On ji teda v sobě cítil, jen ho ty malé tlapičky hrozně omezovaly! Oklepal se a rozhlédl se. Naprosto se lekl toho obřího vlka, který seděl poblíž. Zavýskl a schoval se za první kámen, který viděl. Jen mu nějak nedošlo, že kámen, který si vybral nebyl dost velký na to, aby ho schoval celého. Takže mu koukal zadek. Packami si zakryl oči, jakoby měl být najednou neviditelný. „Oň...je velký,“ zamumlal si pro sebe, ale dost nahlas, aby to obr vlk slyšel. No ten už ho musel zabystřit, jak tu "zakřičel", no. Jenže tak velký vlk nemohl existovat. Copak narazil na nějaké monstrum? Na území? V jeho domově? Asi byli všichni v nebezpečí! Musel je varovat, před vetřelcem...

Přikývl. „Nel-ezt ďo vo-dy,“ řekl si pro sebe. Dobře. Pokud nebude to moře otravovat on, tak ho moře nechá na pokoji? To zní jako skvělá dohoda. A stejně se Sol té obří vodní plochy příliš bál na to, aby vůbec dostal odvahu dělat nějakou rebelii. Když mu Dino odpověděl, že řeky a jezera byly nahoře, koukl tím směrem. Takže ten modrý pruh byl ta řeka či jezero? Oh, aha! „Ti šou méně něbe-bezpěčné?“ zeptal se poté. Nechtěl být pohlcen nějakou vodou! Pak mu začal vyprávět o rybách. Když ryby byly jako vlci, proč ještě žádnou neviděl? Jo! Tak prý vodní vlci... „Proč?“ položil otázku k tomu, proč nemohou žít ryby na suchu. Vlci mohou být ve vodě i na suchu, ne? Tak proč ne i tento zvláštní druh? Ale i tak chtěl ty ryby vidět!

Jak se řeklo, tak se stalo. Nejen, že to muselo malého Tea bolet, tak ho i Sluníčko povalilo na zem. Jo, Sol už byl nahoře! Povedlo se! Následně si začal honit ocásek a jeho bratřík následoval Sluníčka příkladu. Jenže po chvíli měli oba svět jak kdyby se prali v pračce. Oh, sakra. Sol vyplázl jazyk a pochybnými krůčky se tak motal v okolí nory. „Po-oc!“ zahuhlal na půl tlamy a pokoušel párkrát zavrtěl hlavou, aby se toho zbavil, no spíš si to zhoršil a skončil znovu rozpláclý na zemi. Jen tentokrát na břiše. „Teoo!“ zavolal na něj. Snad mu neutekl!

Sol pozoroval ten výjev před sebou. Plno vlků zde, dva vystoupeni z davu, ostatní je pozorujíc. Měli v sobě zapletené bílé kytičky a velmi...jak to pojmenovat?...zvláštní výrazy, když se na sebe koukali. Tak šťastné, ale ne tak šťastné jako když si Sol třeba hrál se svými sourozenci. Hm...U něho stál Teo, jeho bráška a jeden další vlk, na kterého poté bratr promluvil. Taky nejspíš nerozuměl, o co šlo. Podíval se na vlka také. Také chtěl vysvětlení, chtěl vědět, co se tu dělo! A možná by to pak mohl zkusit taky...bral to prostě zatím jen jako nějakou hru, ne jako vážnou věc, no.

Nastal chladný večer. Vítr zrychloval a zesiloval, stromy v tomto lese se pod jeho tlakem až prohýbaly. Jindy Sluníčko už leželo v pelechu, schoulené u své maminky a dvou bratrů, jenže dnes... dnes se zatoulal až příliš daleko od nory a nevěděl, jak zpátky. Začínal se vcelku bát a třást, každý záhadný zvuk předznamenával příchod nějaké lesní příšery. A že by příběhy byly skutečné? Doopravdy se sem hnalo... uhm nějaké stvoření, co sice mělo tělo vlka, ovšem ta křídla... ta zvláštně tvarovaná srst... ten vzhled... to nebyl obyčejný vlk. Určitě šlo o lesní příšeru! Protože kdo jiný by v tuto dobu tady tak divoce slídil? Teď ho chytne! A sežere! „žíšera!“ zakňučel nahlas. Třeba mu někdo pomůže. Zachrání ho! Třeba nebude spapán touto příšerou, nemilosrdně, krutě, nehezky...

Pěkně svého bratříka vylekal! Nikdo by nepopřel, že si musel Teo skoro učůrnout, hihi. Když tak ležel Sol na zádech a nevěděl, jak znovu vyskočit na tlapky, už do něj Teo šťouchal, aby se zvedl. Jak? A možná se mu to i líbilo, takhle poléhavat a vzhlížet na nebi, na mírně zatažené sluníčko. Na sebe. To on byl sluníčko. Sol. Roztomilé, chlupaté sluníčko. Jenže pročpak i to slunce na nebi nemělo srst? Jen... zářilo. Což on ne... bohužel. Začal se na zemi vrtět a pak se co nejpevněji tlamičkou chytl Teovy tlapky, aby se dokázal nějak dostat z té pózy na zádech. Nedivil by se, kdyby ho tím snad povalil na zem. Konečně se mu to povedlo. Byl na boku! Vyskočil na tlapky a nasadil pyšný výraz. „Sem na-hože!“ pískl nadšeně a začal si z ničeho nic (či z radosti) honit ocásek. „Nejd-ě chi-tit,“ utrousil při točení se dokolečka, jenže ten ocásek prostě ne a ne blíž! Však on ho chytí, dřív či později ho chytííííí.

Jaká pravda pravdoucí. Kdyby se chtěl v tom písku zahrabat, tatík by ho dost horkotěžko hledal. Kdyby na něj tedy přímo nešlápl. To by Sol okamžitě zareagoval. Hned, jak se za Dina schoval, mu začal vysvětlovat, že o nebezpečí nešlo. Ale ty vlny... „Oh,“ vyšlo z něj prvně, ovšem pořád tomu moc nevěřil. Bylo to moc velké a rozlehlé na to, aby si myslel, že mu to nechtělo ublížit. „K-de š-šou? Jež-žera, ř-eky,“ zeptal se, snažil se nějak normálně mluvit, jen mu to zatím moc nešlo. Pokud byla tato velká a slaná voda k ničemu, na co existovala? Proč tu místo ní neleželo nějaké to jezero? „Ryb-čo?“ nechápal také. Nikdy neslyšel slovo jako rybka.

Jednoho dne dostalo jedno malé Nihilské sluníčko odvahu vyjít ven z nory a hrát si s těmi trsy trávy, co se pod jemným větříkem ohýbaly sem a tam. Takže Sol vyšel a šel vlastně po všem, co se hýbalo. Chytl jeden trs, avšak pohl se další, tak se vrhl zas po něm, pak třetí, čtvrtý a pořád tak dokolečka. Když v tom najednou, se v trávě pohybovalo něco malého, s tenkýma nožičkama a lesklým "krunýřem?" (brouk). Chvíli si to zvědavě prohlížel, jak to pomalu lezlo, pak po tom máchl tlapou. Znovu tlapu zvedl. Huh, někam to zmizelo. Podíval se na tlapku a měl to rozmázlé na polštářku! Fuj! Začal tu uskakovat a splašeně se to snažil setřít z té tlapky! Ono to na něj útočilo nebo co?! Pomoc!

Dnes si Sluníčko hrálo na pláži, jenže samo. Jeho bratři prý měli nějakou výuku (co to bylo?), jenže on s nimi nemohl. Do teď moc nepochopil, proč, ovšem neřešil to. Lovit písek a hrabat se v něm bylo určitě zábavnější! Takže skočil, chytl hrst písku, pak ho rozhodil všude kolem (i když už všude kolem byl) a nakonec si vybral jedno místo a začal hrabat ostošest. Kdo ví, kam se až prohrabe! Jenže písek spíš vlhl a vlhl, nevypadalo to, že by se tam něco schovávalo. Protože co by žilo v takovém mokru a chladu? Zachvíli toho nechal a trochu se přiblížil k tomu průhlednému, pomalu se hýbajícímu. Bylo to nějaké... velké... a nekonečné! Nemělo to konec. Zprve se na to trochu naježil, pak na tu věc přece jen zkusil sáhnout. Ew! Bylo to strašně... vlhké! A slizké! A dělalo to moc moc velké vlny (čtěte jen malé pomalé vlnky)! Ňafl na to a ihned se utíkal schovat za velké tělo svého tatínka. „T-to nebězpečne-,“ ukázal na to tlapkou, kterou se toho dotkl. Ublížilo mu to! Je to nebezpečné! Muselo se to dát pryč!

Malé Sluníčko spalo schoulené v srsti mezi svýma dvěma bratry. Sol měl vše, co potřeboval. Teplo, jídlo, spánek. Tyto potřeby byly zatím jediné, co potřeboval(a vylučovat se nejspíš taky to chtělo, ale to nebudeme zmiňovat). Probudil ho až mírný chládek z jedné strany boku. Někdo se zvedl. Otevřel oči a dlouze zívl, ukázal svou tlamičku s malými jehličkami, kterými měly být jeho první zoubky. Rozhlédl se. Kaira furt ležel, to Teo se rozvalil u vchodu do nory a cosi tam pozoroval. Hmm, co tam měl asi zajímavého? Vyskočil na nožky (nedalo se říct přímo vyskočil, to by se jinak rozprskl zpět na zemi) a vydal se potichu za ním. Chystal se po něm skočit a vybafnout na něj. Vyskočil a skočil mu přímo na záda. „Baf!“ zakřičel jemným hlasem. Nakonec se po něm "sklouzl" a skončil těsně před jeho obličejem na zádech, tlapami máchal ve vzduchu. „J-ja-k, žvěď-ď-ňou-,“ zamumlal, ani netušil, jak jednoduché bylo překulit se na bok a pak na břicho. Takže ležel jak chcíplá krysa, která hýbala tlapkami a měla vyplazený jazyk.

Jméno: Sol de Mal
Přezdívka: Slunce, sluníčko
Věk: vlče
Pohlaví: samec
Matka: Sasha
Otec: Dino de Mal
Sourozenci: Kaira de Mal, Teodor de Mal

Povaha:
Sol. V překladu slunce. Ne, že by se o něm někdy nedalo mluvit jako o slunci. Tento vlk má dvě strany tváře. V té první, kterou ukazuje radši, je jeho veselost a zapálenost pro cokoli. Na jeho tváři hodně uvidíte šťastný úsměv, také může až vrtět ocasem nebo si jen tak poskočit. Můžete mu nabídnout jakoukoli činnost a on se na ni s radostí vrhne. Však i tak ho nejvíc zajímá léčitelství, po rodičích. Je extrémně zvědavý, zajímá se, vše potřebuje hned prozkoumat a vše potřebuje hned vědět. Nevědomost ho nehorázně ubíjí.
Jenže jeho nálady jdou z extrému do extrému. V jednu chvíli se směje a raduje, v druhou se mu nechce pomalu ani vstát z pelechu. V takových chvílích mu na tváři nehraje úsměv, ani nevidíte tu radost jako jindy. Vidíte jen smutek a prázdnotu. Jak v jeho očích, tak v jeho výrazu. Nedokopete ho většinou k ničemu. Chtěl by jen donekonečna chodit, osamotě, jen tak někam i přes jeho jindy společenskou povahu. Anebo ležet a tupě koukat do blba, to už záleží…
Avšak i když ho většina vlků zná jen buď jako veselého nebo smutného, dokáže se ozvat, dokáže se naštvat. Hlavně, když jdete proti jeho přátelům či rodině, nebo když někde nevládne spravedlnost. A kromě otravování a léčitelství ho baví i plavání. Voda je nejspíš jeho druhý živel. První je rozhodně země. Přírodu zbožňuje a vždy se ji bude snažit chránit.

Zajímavosti:
- Ve svém štěněcím věku vypadá spíše jako koule chlupů. Ale hustá a hebká srst (místy hrubší) mu zůstane i v dospělosti. Jinak výškově je po mamince menší, tělesně hubenější (ale to přes jeho srst neuvidíte).
- Má heterochromii = každé oko jinak barevné.
- Už od malička mu chybí zornice.
- Občas začne jen tak z ničeho nic jako neřízená střela běhat tam a sem.

Magie:
Léčení
I když zní taková magie jako skvělá věc, u Sola má tato magie i takové nepříjemné nevýhody. Touto magií dokáže dotykem své levé packy vyléčit tržnou ránu nebo zlomeninu. Jenže každou vyléčenou ranou se na Solovi objeví jizva v místě, kde měl druhý vlk onu ránu. Velikost jizvy se odvíjí na rozsáhlosti zranění raněného. U zlomeniny může mít dokonce pocit, že nemůže konkrétním místem hýbat/na konkrétní tlapku došlápnout i když mu doopravdy nic není. Nedokáže vyléčit vnitřní zranění ani extrémy typu přidělání ocasu k tělu. Léčenému jizva nezůstane, ta se právě přenáší na samotného Sola. Energie mu to moc neubírá.

Obrázky:


- náhledový obrázek

Další postavy:
Aikan, Ayden