Príspevky užívateľa

Zrovna zkoumal své jizvy a uvažoval. Obě byly tak důležité, byť jedna nešla skoro vidět a druhá ho celého zhýzdila. Při té malé objevil svou magii, při "záchraně" vlka Enkida v zeleném lese. Kde jemu se stal konec? A ta velká...takovému příběhu by asi nikdo nikdy nevěřil. A věřil tomu on? Musel, ta jizva byla důkazem, že se to stalo. Jen nevěděl, co řekne tomu, kdo se bude ptát na historii tohoto pozůstatku na jeho těle. Lhát? Nemluvit o tom radši vůbec? Hm, to zjistí, až taková situace nastane. No nakonec, jen dva vlci uvěří, co se stalo. A jeden z nich ho právě oslovil. Timothee. Otočil se za hlasem a střihl uchem. I když takový pocit Sol obvykle při jiných vlcích neměl, při něm se cítil mírně nervozní. Bylo možné, že ho ten zážitek mírně traumatizoval, no zároveň měl nevysvětlitelný pocit radosti, že žil a byl zdráv. Taky aby ne, když tu stál právě před ním. „Ahoj, Time,“ pousmál se na příchozího. „Ty...jsi mě hledal?“ zeptal se. No určitě za ním nepřišel jen tak pro nic za nic.

„No na ples bych s tím přijít určitě nechtěl,“ pousmál se. To by bylo tak neslušné! A cítil by se divně, i kdyby tak přišel jiný vlk. Prostě představa, že si na plese nějaký vlk nakračoval s bahnem v srsti a myslel si, že vše probíhalo v pohodě... Nechtěl nikoho soudit a ani to nedělal, jenže vše mělo své meze. To postupem života poznal. „U nás by tě nikdo nesežral, kdybys nedělala problémy, to buď bez obav,“ mrkl v odpověď. Co věděl, dveře pro tuláky měla Nihilská smečka pořád otevřená smečka, dokud nedělali schválnosti. Sol neměl rád vlky, co chodili na území smeček jen proto, aby tropili nesmysly... Vlastně ani nevěděl, proč, za jakým účelem? Nuda se dala zaplnit tolika způsoby a fakt mezi ně nepatřilo škodit druhým. „Já se osobně snažím respektovat a porozumět každému pravidlu každé smečky, ať mi to zní sebevíc podivně. Ale všechno má své rozumné vysvětlení,“ odpověděl jí klidně. Avšak ano, nedovolit svým členům překročit práh hranice působilo...zvláštně. Avšak na druhou stranu, když by nevěděl, co za tím bylo...Všechno mělo svůj důvod. „Já souhlasím, pojďme pryč odtud,“ vyřkl vesele a už si to štrádoval po úzké cestičce pryč z močálů.

>> pláň posledních sobů

„Překlep?“ podivil se tomuto slovu. Nikdy o takovém slovu neslyšel, avšak, vlci mimo Norest znali pojmů většinou více, než ti, co se tu narodili a nikdy Norest neopustili. No vlci, co procestovali nějaký kus světa, toho znali celkově více. No Sol by neměl sílu opustit Nihil a přátele. Vlastně celkově byl na tuto krajinu dost fixovaný. Kdekoli jinde by se cítil...divně. Na druhou stranu kdo ví, co mu budoucnost přinese. „Ale těší mě, Enkidu. Já jsem Sol,“ představil se mu na oplátku. „Nemusíš se mi odvděčovat. Upřímně, sám jsem nevěděl, že tohle umím...“ odpověděl mu se zavrtěním hlavy. Nemohl mu přece Enkidu dávat něco za to, že se z něj stal pokusný králík Solovy magie, byť ne úmyslně! „Já si myslím, že u nás v Nihilu budeš kdykoli vítaný. Působíš jako dost milý vlk, určitě by tě naše panovncie přijala!“ promluvil k němu vesele. Samozřejmě ho nijak nelákal ani nenutil, jen ho tak napadlo, že by se k nim hodil...„Já už se pomalu vrátím domu. Doufám, že tě ještě někdy uvidím, třeba dokonce u nás,“ zazubil se a otočil se k odchodu. „Měj se a ano, radši si zajdi za léčitelkou!“ ddoal ještě, než zmizel na území.

Moře plnou silou naráželo do "zdí" zátočiny. Bylo divoké a rozbouřené, neznaje hranice a klid. Sol jako malý se moře prvně bál. děsilo ho, ta jeho velikost a rozbouřenost! No jak rostl, začínal být zvědavý, co se asi nacházelo na druhé straně? Prostě to chtěl vědět. No do teď to nezjistil. Nikdy se nepokoušel moře přeplavat. Znamenalo by to opustit svůj domov a rodinu, byť z ní skoro nic nezbylo. Sourozenci zemřeli a táta...ten už se do Nihilu vrátit kdo ví proč nechtěl a ani se už dlouho nestavil na návštěvu. Možná ho doopravdy neměl rád a nebyl na něj tolik pyšný, jak vždy zněl, jenže už dospěl. Sluníčko už nebyl to malé, citlivé vlče. Už neměl ty předpoklady se z toho zhroutit. I kdyby to tak bylo, respektoval by to a přijal by to. Taky by to znamenalo, že mu zbyla jen maminka, no...možná by si o tom s ní měl někdy v blízké době promluvit. O svých obavách a tak. Nemohl si to nechat pro sebe navždy. A s kým jiným o tom mluvit?

Jaro bylo v průběhu. Všude rostly kytičky a provoněly snad celé území nihilské smečky. Voda byla studená, avšak příjemně studená a tak, když den hlásil teplo, se mohli vlci hezky schladit. A tady u pramene řeky i ti nejmenší. No Sol zrovna zde u pramene relaxoval. Ležel trochu dál od vody a užíval nového slunečného dne. Zatím neměl cokoli na práci a tak měl doufal právo si i trochu odpočinout. Jako ne, že by byl workoholik, jen rád odpočíval pod těmi pachy jara a vyhříval se tu jak nějaká zmije, která se tu musela určitě taky někde nacházet. No od povahy zmije měl tento vlčík fakticky daleko.

Trochu ho překvapilo, že lovila zrovna tady. Sem by ani krysu nevyhnali. „No jo, při stopování ztratí jeden přehled,“ odpověděl jí klidně. Sám při stopování kolikrát ztratil přehled o okolí. Musel si to víc hlídat. Co kdyby ho chtěl jiný vlk napadnout? Nebo spadl do nějaké díry a zlomil si tlapu? Stát se mohlo všelicos. „To je vlastně pravda. A zatím máš ozdobu,“ zahihňal se. Hehe, nový druh ozdoby. Suché bahno! Sice dlouho nevydrží, avšak dočasná věc taky věc. „Žiju v Nihilské smečce, je kousek odtud,“ odpověděl jí a ukázal Wise tlapou směr, kde smečka ležela. „Jen jsem si vyšel na menší procházku. Nemusím být neustále zavřený jen na území,“ dodal a pousmál se. Vlčka nevypadala nepřátelsky, no zdání občas klamalo. Proč by nemohl někdo kladnou povahu jen předstírat, no ne? Střihl uchem, když k němu poslala kuličku vodu. Chvíli neměl tu jistotu, že by si ji dát měl, no nakonec ji vypil. „Děkuji,“ pokýval hlavou.

A najednou ticho. Ten zvláštní zvuk utichl s ten pach už též necítil. Zdálo se mu to, nebo si tu s ním něco hrálo? Ne, to ne. Počasí se nezměnilo, atmoška taky ne, jen prostě cítil, že se zde nenacházel sam (teda když odečetl ty sýkorky nad jeho hlavou). Zrovna se nacházel v části plné popadaných větví, když ten pach zas zesílil. Zbystřil. Pak zas zmizel. Začínal mít celkem strach! Ovšem co by byl za rytíře, kdyby utekl? No zanedlouho zjistil zdroj toho všeho. Ten klikavý zvuk se ozval přímo nad ním a když vzhlédl vzhůru, koukala na něj velká, zvláštní pakobylka. Vyjekl a uskočil. Tak moc se lekl! Když se nacházel v dostatečné vzdálenosti od toho tvora, naklonil hlavu na stranu. Tohle v životě neviděl! Bylo to nebezpečné? Co od toho měl čekat? Netušil. Mírně přikrčený popošel zas blíž. Musel to zjistit, aby měl jistotu, jestli Nihilská smečka byla v ohrožení nebo ne. Na druhou stranu, jak by je mohla ohrozit jedna pakobylka? Sice působila mírně přerostle, avšak i tak... V životě se naučil, že někdy se stávalo nečekané.

Sol si poskakoval podél místní řeky. Ne ani příliš blízko, aby neuklouzl a nespadl, no ani příliš daleko, aby viděl na čistou, rychle tekoucí vodu. Před chvílí pil i jedl, takže tyto starosti neměl. Cítil se spokojený. Avšak i tak najednou zjistil, že se zde nenacházel sám. Vlčici dřív ucítil, no pak ji i uviděl. „Ahoj,“ pozdravil ji, když k ní došel, no pořád si držel odstup. Co kdyby jen přátelsky vypadala? „Máš moc pěkná křídla, taková jsem nikdy neviděl. S těmi ses narodila? A můžeš s nimi létat?“ zajímal se. Taková křídla mu přišla na vlkovi hrozně nepřirozená, no zároveň byla krásná. Hlavně, jak je viděl poprvé, tak ho fascinovaly o to více.

Tak jo, tato vlčata zachránil. Pořádně se oklepal, aby tu nechodil nasáklý vodou a pozoroval, jak ta vlčka míří za svým údajným bratrem. Jaké to starostlivé dítě... Vyrazil za nimi. „Co jste dělali? Co jste v té vodě hledali?“ zeptal se jich. Teda nevěděl, jak se to stalo, že tam hupsli, avšak většina pádů do vody byla zapříčiněná přílišným záklonem těla k hladině vody. Hlavně u tak malých vlčat. Střihl uchem. To už černý vlček namítal cosi na jeho břicho. No jo, jak by si mohl myslet, že si toho nikdo nevšimne? Jasný, že všimne a každý se ho bude ptát. Neschová to, už nikdy. Avšak měl to za cenu jiného života. A to bylo hlavní. „Víš, mám takovou magii. Když někomu zacelím ránu, jizva, kterou by měl mít ten vlk ale dostanu já. Vlkovi žádná již ve nezůstane. Tohle je důkaz, že jsem někomu doslova zachránil život,“ vysvětlil mu pomalu, tak, aby ho chápal. No popisovat jim to tady asi nebude, že jo. Konec konců ta situace byla... adrenalinová a to dost. A nevhodná na vyprávění pro vlčata.

Miloval louky na jaře. Vonělo to tu kytičkami a když svítilo sluníčko, vyzařovalo to tu dokonalou atmošku. A tak si jako často na jaře zašel na menší procházku na tyto lučiny. Rostly tu kytky, které znal, avšak i ty, které neznal. Nasával teplo a všelijaké místní vůně, vnímal, jak mu mírný větřík čechral jeho fluffy kožíšek. Cítil se dobře. Ta euforie ustala, až když uslyšel hlasité žblunknutí z blizké řeky a poté volání o pomoc. Ajeje, někdo měl problémy! Rozběhl se co nejrychleji uměl a když dorazil na místo, všiml si dvou vlčat, které začal pomalu unášet proud. Ani neváhal a skočil do vody za nimi. Hned cítil, jak jeho horda chlupů mokne a těžkne. No nebyl excelentní plavec se svým kožichem, ovšem nenechá ta vlčata napospas osudu! Začal plavat za nimi, dokud nechytl černého vlčka za zátylek a pak ho nevytáhl zpět na souš. Pak se dorazil zas od kraje řeky a plaval rychle k vlčici, která už se zas posunula o něco dál. Tu též chytl za zátylek a plaval s ní na břeh. Už cítil únavu a ztěžklé tělo, no nehodlal to vzdát. Vylezl i s ní na břeh, odložil ji tam a sám se pečlivě oklepal. Pak nastala chvíle zkontrolovat, zda byla vlčata v pořádku.

Prvně to vypadalo, že ho vlk zakousne, avšak nakonec mu došlo, že ho vlastně jen zachránil. Uf, neměl se chuť prát jen kvůli úplné blbosti, za kterou ani k tomu nemohl. „To je dobrýý,“ usmál se a mávl nad tím tlapou. Vždyť se stejně musel prvně vzpamatovat, tak mu připadalo logický, že nebude chvíli vědět co a jak. „Myslíš malý vlk? No jo, já jsem takový malý zachránce s velkým srdíčkem, víš?“ zavrtěl ocáskem. I když věděl, co chtěl říct, neurazilo ho to. Už mu dávno nevadilo, že byl malý. I malý vlk dokázal velké věci! „A jinak jsi už v pořádku?“ zeptal se pro jistotu. Co kdyby si něčeho nevšiml? „Ty jsi asi tulák, že ano?“ načal nové téma. Žádnou smečkou nepáchl, takže...maximálně, že by byl někde nový, těžko říct. „No radši si tu tlapku chvíli šetři. Nevím, jak moc dobře jsem ti to...vyléčil,“ promluvil k němu zas. Pořád tomu nedokázal uvěřit. Avšak, co když mu zadělal jen kůži a vnitřek mu pořád krvácel? Neměl vůbec ponětí!

Ty jo, tady ta tráva rostla do výšin! Vždyť byls koro stejně vysoká jako on sám! Avšak, Sol nepřeplýval zrovna výškou, takže to nešlo zrovna nějak soudit. Všiml si své sýkorky, jak se sešla ve společnosti dalších svých soudruhů. „Ahaa, ty jsi šla jen za svými kamarády!“ došlo mu a pousmál se. Každý byl rád, když měl kamarády. Když v tom...něco ucítil. Ten pach neznal. Větřil a lovil v paměti co nejlépe uměl, ovšem nedokázal tu vůni k čemukoli přiřadit. A dále uslyšel zvláštní zvuk. Něco se zde nacházelo a to nejspíš vydávalo tu vůni. Zdálo se mu, že to něco viděl i mezi trsy trávy, ovšem když přišel blíž, už to zmizelo. No ten zvuk a pach tu pořád přebýval. Oč šlo? Co když to bylo nebezpečné? Sol se nestal rytířem jen tak pro nic za nic. Musel ochraňovat smečku před čímkoli. A tak se nevydal pryč a už si ani nevšímal svého mazla. Obezřetně šel prozkoumat to, co neznal.

Jako na každé louce na jaře, to i tu překypovalo životem a prostě to působilo vše krásně. Měl to rád. Jeho sýkorku to tu očividně taky zaujalo. Určitě poslouchala to štěbetání ostatních ptáků a lákalo jí též za nimi letět. No nakonec usedla na jeho hřbet a též zpívala nějakou melodii. Avšak ejhle. Nevydržela na něm dlouho. Holt neodolala zpěvu ostatních ptáků a co nejrychleji uměla, se rozletěla k pásu stromů, co tam stály. „Jeee, neuteč mi!“ vyřkl nahlas, působila mírně poplašeně! Byl by moc moc nerad, kdyby se jí cokoli stalo. No tak či tak, pro jistotu ji následoval mezi stromy. Tyto stromy tu stály na té louce jako pěst na oko, avšak... jako všechno, patřily sem.

Konečně nastalo jaro. Ptáčci zpívali, sluníčko svítilo a svět znovu překypoval životem. Sol věřil tomu, že krutá zima jednou pomine a ejhle! Stalo se tak, přání se mu vyplnilo. Avšak, existoval vůbec někdo, koho už ta zima neštvala? Samozřejmě, že ne. Každý uvítal konec zimy, rozhodně. Sol vyrazil na horskou louku. Louka v horách pro něj byla zvláštní úkaz. Jeden by si myslel, že v horách nic kromě kamenů a kamenů nenajde. No a ona se tu nacházela louka! Šok, co? No, na louce už začaly růst první květiny, které to tu hezky provoněly. Kolem se proháněl mírný, teplý větřík. Slunce se zhluboka nadechl. Krásný pach jara a nadcházejícího tepla. Jak moc se na toto vše těšil. Zas se plno věcí změní. No změní se víc věcí, než si jen dokázal představit...Jeho mazlíček sýkorka létala poblíž a hledala nějaké žížalky k snědku. Taky si rozhodně užívala fakt, že bude konečně teplo. I když on řeči ptáků nerozuměl. Tak kdo ví, co měli ptáci rádi a co ne? Nikdy ho ani nenapadlo ji pojmenovat. Jen teď, jak už plně dospěl, si uvědomil, že by si nějaké jméno zasloužila. Ovšem jaké?

Dýchalo se mu pořád blbě. Zažíval tohle vlk už déle předtím, než se mu stalo... tohle? Těžko říci. „Jo-j-jo,“ vykoktal, pořád v šoku z toho, co viděl. No ještě ve větším šoku zůstal, když se pod vlivem šimrání na hrudi koukl tím směrem a po celé hrudi se mu táhla velká jizva až ke krku. „Já-“ začal, avšak už to nedopověděl. Co na to měl říct? Zůstal úplně zjizvený! Měl počítat s tím, že se mu to stane, když tu magii použil. Bohužel nemyslel, nepočítal s tím. Na druhou stranu, nejspíš zachránil tomu vlkovi život. Nezasloužil si zemřít. Poté pohled směřoval na to malé vlče, co pískalo v kaluži krve. Tohle se mu zrodilo ze žeber. Prostě... byl to vlk a měl v hrudi vlče! Jak si měl tohle u všech čertů vysvětlit? A dokázali by mu to vůbec vysvětlit tihle dva? Spíše ne. „Vezmu vás k nám, do Nihilské smečky. Musíte si...odpočinout, vstřebat to,“ promluvil pomalu, aby šetřil dechem. Podle jejich pachů poznal, že šlo o vlky přízračné, no měli by to tam hodně daleko a jeden měl ještě před chvílí roztržené hrdlo a druhý byl určitě v šoku. Věděl, že nebude panovnice zrovna nejradši, ovšem nemohl je poslat hned do té túry. Nejspíš by to nezvládli. Zatím zkoumal to malé klubíčko chlupů, které vypadalo jako už vyvinutější vlče. Pak se koukl na tmavého vlka, který se snad brzy probere a zatímco ho bude třeba jeho přítel podepírat, dorazí do smečky. Zas tak daleko to nebylo.