Príspevky užívateľa

Zprve to bylo složitější. Už ten výškový rozdíl působil jako dost velká překážka. Alr brzy se už mohla vlčice též zapřít tlapami a zanedlouho už stála na suchu. „Uf,“ oddechl si. Neříkal nic, šlo o pěknou fušku! Avšak zvládl to a to bylo hlavní. „To nestojí za řeč,“ usmál se a též zamával ocasem. „Možná se to tu vlkům občas stává. Ono, močály nejsou zrovna nejbezpečnější místo, i když se to na první pohled nezdá,“ rozmluvil se trochu. Teda Slunce neměl močály nikdy moc rád. Smrdělo to tu a ty obavy, že se ponoří do bahna jako tato vlčice, ho vždy pronásledovaly. No ani teď by tam nechtěl hupsnout. Pozoroval, jak si odstraňovala vodu z kožichu. „To používáš magii? To je zajímavé a užitečné! Ale copak ti nejde odstranit i to bahno?“ zajímal se. Možná dokázala odstranit jen vodu samotnou celkově. Už dávno věděl, že magie měla svá omezení. „Jinak, jsem Sol,“ představil se následně. Přece nebude neslušný!

Ajeje, malá vlčka musela být celkem kvítko. Pořád energetická a plná zvědavosti! To si Sol vzpomněl na svá vlčecí léta, kdy on býval na svých rodičích závislý. A teď? Otec v tahu a s maminkou vlastně už tolik věci neřešil. No taky aby ne, uzž dosáhl dospělosti! A tím pádem musel být plně samostatný! A že mu to šlo...„Já vím, že nejsi určitě unavená, ale i tak by sis měla odpočinout. takové přetěžování nedělá na organismus dobře, víš?“ mrkl na ni. Uf, už ji tu poučoval jak rodič, ty jo. „A já věřím, že ty určitě ve spánku taky chrápeš!“ odpověděl jí a usmál se. Možná každé vlče chrápalo. Netušil. I když takový chrapot se ozýval ze všech stran. No zanedlouho zjistil, že přesvědčit ji ke spánku nepůjde, naopak hodlala něco dělat. „A...co bys tak chtěla dělat?“ zeptal se jí a podrbal se za uchem. Upřímne v noře moc možností neměli a pryč ji vodit nechtěl. Ale copak ji mohl odmítnout?

Sol se zrovna pohyboval u hranic Nihilské smečky. K jeho profesi rytíře patřilo i pravidelné obcházení hranic a kontrolování, zda se tu nenacházela nějaká hrozba. Avšak zanedlouho, když se nacházel poblíž řeky, zaslechl vytí o pomoc. Nastražil uši. Někdo měl trable! Neváhal a klusem, avšak s obezřetností se vydal po hlasu pomoci. Pach krve cítil už z dálky. Někdo musel být zraněný. Bude schopný zraněnému pomoci? No došel upřímně do úplné spouště. Na zemi ležel tmavý vlk v kaluži krve, která vycházela z jeho díry v hrudi a poblíž leželo malé vlče. A samozřejmě se tu nacházel i ten bíločerný, který právě volal o pomoc. Promnul si oči. Ne, ne, ať mu to připadalo jakkoli neskutečné, musel jednat. Přiběhl k nim, no musel uznat, že z toho pohledu na hromadu krve a rozlámanou hruď se mu dělalo mdlo. „Já..pomůžu mu. Za-zachráním ho,“ promluvil koktavě a snažil se neztratit hlas. Chtěl černobílého ujistit, ovšem bylo to možné? netrvalo dlouho a vzpomněl si na svou magii, kterou objevil nedávno při záchraně tlapy jednoho vlka v zeleném lese. Dokáže to udělat znova? Uvidímě. V tuto chvíli si neuvědomoval, jakou brutální jizvu mu to zanechá. Prostě přiložil levou tlapku k ráně a už pozoroval, jak se rána zacelovala. Žebra srostla k sobě, všechny tkáně a veškerá kůže srostla k sobě. Vlk vypadal jako předtím. Po ráně tu zůstala jen hromada krve. Sol ihned pocítil, jak se mu začalo hůř dýchat. To se mu naposled nestalo. Musel se posadit a pokusit se uklidnit. Vlci budou potřebovat též uklidnit. A bude potřeba i postarat se o to vlče, co u nich leželo. Zatím si neuvědomoval svůj nový velký dáreček na hrudi.

Sol

- účastnil se rituálu v noře smečky, kdy členové smečky obtiskávali na zdi své tlapky a kreslili další obrázky
- vydal se s Kettuem a Irisem na lov (nedokončeno)
- účastnil se svatby Voltaire a A'kazy
- vydal se pomoci zasypaným vlkům v jeskyni - lavina

V močálech nebyl ani nepamatoval. On teda neměl důvod sem chodit. Na něj toto místo působilo moc depresivně a ještě to tu smrdělo. Vždy se bál, aby nespadl do jedné z těchto smrdutých vod. Ten pach by na jeho kožíšku ulpěl asi na dost dlouho. Holt vlci neznali nic jako deodoranty. Náhle uslyšel čvachnutí. Možná jen nějaký tvor? Těžko říci, avšak co by žilo na takovém místě? No radši to půjde prozkoumat. Klusal cestičkou, dokud neuviděl, že se nějaká, pro něj neznámá, vlčice snažila dostat ven z vody. Ona tam spadla! Chudinka! Rychle k ní přiběhl a chytl ji za zátylek, s úmyslem ji vytáhnout. No vzhledem k jejím dlouhým tlapám usoudil, že musela být o hodně vyšší, než on, a tak nevěděl, zda to bude mít nějaký účinek a nehupsne tam spíš s ní. Avšak nemohl jí v tom jen tak nechat, ne? A momentálně ho nenapadal jiný plán, jak jí pomoc!

Arkáda působil hlavou v oblacích, vzpamatoval se, až když na něj Sol promluvil. Jo, to dost dobře znal. Občas se hodilo být trochu mimo, dokud teda jeden nemyslel na to špatný. „Upřímně takovou zimu jsem zde zažil poprvé. Já teda nežiju moc dlouho, abych to mohl posoudit, ale věřím, že to brzy skončí,“ pousmál se. Doufal, že to skončí. Už měl té zimy plné zuby! „Už se fakticky těším na léto, kytičky a slunce. Tak se cítím jak ve svém živlu,“ pokýval párkrát hlavou. Asi to měl šedobílý vlk stejně. „Jak se vůbec máš?je ve tvém životě něco nového?“ zajímal se. Snad byl aspoň trochu spokojený. „Mně se po měsících vrátil táta, no chápeš to? Jen se zdá, že se mu moc nechce zpět k nám do Nihilské smečky. Nechápu, proč,“ pokrčil rameny. Cítil se mírně zklamaný, avšak pokud chtěl zůstat tulákem, zakázat mu to vlastní syn nemohl. Snad ho aspoň bude navštěvovat!

Zrovna strkal hlavu do jedné z děr jedné z lodí. Chtěl vědět, co se nacházelo uvnitř. No uvnitř viděl jen černočernou tmu. „Hm, škoda,“ zamumlal si pro sebe- I když těžko říct, co tam čekal. Poklad, králíka? Pf, hloupé. Skoro se lekl, když na něj někdo promluvil a když splašeně vytahoval hlavu z díry v lodi, nezapomněl do té hlavy o vršek díly fláknout. „Ouch,“ zaúpěl a promnul si ji. Však když si všiml, že před ním stojí Rivera, zbystřil a ihned se narovnal. No nemusela zrovna ona vidět, že tu dělal takové vlčecí kraviny. Vždyť už by měl být dospělý, propána! „Z-zdravím!“ zazubil se a zamával ocasem. „Já jen...no...to...jsem byl zvědavý, co může být tak uvnitř těch velkých lodí,“ pokusil se zakecat ten trapas. Ono vidět vlka s hlavou v nějaké ďouře muselo být celkově komický. Na druhou stranu, pořád se tu mohla objevit samotná panovnice, že jo. To by si šel radši vyhrabat malý hrobeček. Naštěstí ta teď trávila čas s vlastními vlčaty, tak to moc momentálně nehrozilo.

Už dávno věděl, že se v noře smečky nacházely dva vrhy vlčat, a tak tam několik dní nenocoval, aby poskytl matkám trochu soukromí. Co o to, stejně tam lezli další vlci, jeden navíc by neuškodil, avšak prostě by si pak připadal blbě? Těžko říci. No dnes si řekl, že je přijde navštívit, třeba mu aspoň jedna z matek dovolí se rozzářit nad malými kuličkami. Sol by rád měl nějaké interakce s vlčaty, v pozdějším věku by jim mohl dělat třeba chůvu! On určitě udělá vše pro to, aby se jim nic nestalo! Vešel dovnitř a rozhlédl se. Občas uslyšel kníknutí, taky slyšel další vlčecí zvuky. Nakonec si všiml jedné vlčiny, která posedávala dál od svých spících sourozenců a měla na tváři mírně otrávený výraz. Dělo se snad něco? Rozešel se za ní, snad nedostane kopanec pryč od matky. „Ahoj,“ usmál se na malou. „Copak jsi tak stranou?“ zeptal se jí vlídně. Snad ji neodstrkovali!

Tato zima byla úmorná, nekonečná! Už ho doháněla k šílenství! Naštěstí už šlo cítit blížící se oteplování a tak brzy sníh roztaje a všude začnou růst kytičky! No a Sluníčko se bude opalovat na sluníčku jako had, haha. Zrovna procházel zasněženou loukou na území Nihilu, když ucítil pach jiného člena. Když přišel blíž, zahlédl, že šlo o bílošedého Arkádu. Co ho tak pozdravit? „Ahooj,“ zavolal na něj a zamával, když se trochu k němu přiblížil. Doufal, že teda bude mít chuť na společnost. Jinak by se musel logicky klidit, že? I když kdo ví, zda by se z něj nesnažil šetrně vymáčknout jeho trápení. Svěřit se vždy pomáhalo...

„A jaká! No nesmíme na to myslet. Musíme věřit, že tohle se fakt nestane,“ přikývl na svá slova. Tyhle děsivé myšlenky ani jednomu nepomohou. Sol měl jako teplo rád, avšak i tady panoval nějaký limit. A uznejme, při nějakém extrému by se kvůli své husté srsti doslova usmažil. Tak kdo si dá smaženého Sola? Nestane se to, nestane. Kettu byl rád, že Sol souhlasil s jeho vyložením budoucnosti. Proč ne? Bude aspoň sranda! Doufejme. Teda, dokud mu nebude promítat den a čas jeho smrti. Což by se stát mohlo, kdyby měl zemřít zítra, ovšem to věřil, že ne. Ještě měl kus života před sebou! „Tak jo, vyrážíme,“ vyřkl celý nahypovaný a odlepil se od pramene řeky, aby se mohl vydat do té svatyně. Asi ho i velice zajímalo, jak taková věc probíhala.

>> svatyně

Vlk se probral a zůstal v šoku. Jo, s tím se dalo počítat. Horší část nastala, až to zranění začal přisuzovat samotnému Solovi a odcouvl od něj. „Ne, ne, ne, já bych nikoho nikdy v životě bezdůvodně nekousl!“ vyřkl šokovaně nad jeho reakcí. Na druhou stranu to ten vlk nemohl vědět, že. „Odřel ses a zakopl si o nějaký kořen,“ ukázal na viníka a šlo vidět, že na tom kořeni se nacházelo trochu krve. Až pak začal neznámý zjišťovat, že tam nic najednou neměl. Ani ránu, ani jizvu. Taky šok, že? „Vyléčil jsem ti to,“ odpověděl mu na to pouze. I když nevím, jak je to možné, pomyslel si. Tohle se mu ještě v životě nestalo! Nejspíše objevil právě svou magii. Ovšem pokud na sebe přenášel cizí jizvy, musel si dávat na to pozor. Nechtěl skončit jak zjizvený, strašidelný vlk, který vypadal, že zažil tisíc bojů a na každého se vrhal bez přemýšlení. Ty menší jeho hustá srst skryje, ty větší už bohužel ne.

Zdálo se, že Gájel její porucha ani za mák nevadila. Na jednu stranu proč ne. Ono když se někdo trápil nad svými nedostatky, měl pak v hlavě jen strach a guláš. Na stranu druhou, měla by mít důvod k obavám. Nešlo o žádnou srandu, hlavně, když by pak nedokázala identifikovat nějaké vnitřní krvácení, třeba. Dobrý léčitel si povrchových zraněno všimne, jenže kdyby umírala zevnitř... No nic. „Jako vše to má i svou světlou a stinnou stránku,“ vyřkl, než se pustili do boje. Šedá vlčka očividně nepřemýšlela a ihned po něm skočila. Jeho velikost nebyla vůbec nevýhoda! Právě díky ní před ní lehce vyklouznul a už jen pozoroval, jak dopadá někde za ním. Čekal, až se vzpamatuje a zkusí něco účinnějšího. Konec konců, šlo o její trénink, ne o jeho. Nebo jako jo. Sám se třeba něco naučí.

Dorazil na zavytí na místo. Koukl se. Panoval tu nadmíru chaos. Jeskyně byla zasypaná a podle všeho tam museli zůstat vlci, co uklízeli po svatbě. Mladý vlk Arkáda řval na nového Koncila, partnera samotné panovnice. Solovi ho bylo líto, jenže teď na to neměli čas, řešit osobní vztahy. Museli ty chudáky uvězněné dostat ven. „Ar'kadiene,“ oslovil ho, aby si ho šedý vlk všiml. Zjevil se tu totiž tak znenadání! „Vlci, včetně tvé sestry na druhé straně jsou určitě v pořádku. O to strach nemám. Ale teď je musíme dostat ven, najít nějaký způsob, jak se k nim dostat. Nemůžeme se tu hádat,“ promluvil k němu jemně a poplácal ho dvakrát po rameni. Pak se otočil a prohlédl si sníh, který zasypal jeskyni. To bude pěkný oříšek... Avšak oni na to přijdou!

A přece za ním někdo přišel. Měl radost, že šlo zrovna o Kettua. „Ahoj Kettu! Jsem moc rád, že jsi mi přišel dělat společnost. Jak se to daří?“ promluvil na zrzavého, zatím neprokoukl fakt, že se jen přetvařuje. Avšak Sol byla hlavička veliká, on ho brzy rozhodně prokoukne. Kettu začal mluvit o těch rampousích. Už on sám na ně koukal. Ani vlastně netušil, zda šlo o výzdobu nebo tu prostě visely. „Já teda doufám, že se nic takového nestane,“ vyřkl mírně splašeně, ovšem pak se hned uklidnil. Na to nesměl myslet. Nestane se to prostě. Pak k nim zavítala další návštěva. Samotná princezna Rivera! „Moc vás zdravím, Rivero,“ pozdravil ji vesele a zavrtěl ocáskem. Až pak si uvědomil, že ji neoslovil tak jako vždycky, avšak jménem. Snad se nic nestalo. Na chvíli koukl k zemi, jakoby se snad styděl za svou neuváženost, nakonec hlavu znovu zvedl, aby mohl promluvit. A možná to i zakecat? Hehe. „Jsem moc rád, že jste se za námi stavila. Vždy s radostí trávím čas s vlky, které mám rád,“ zaculil se. Cítil se spokojeně. „Svatba v takové zimě je mírně neobvyklá, na druhou stranu to je i příjemné spestřeníčko,“ promluvil znovu, tentokrát na oba, i když těžko říci, zda sdíleli stejný názor. Většina vlků zde vypadala zachmuřile a unaveně. Ne, že by se divil. Zima všem dávala na frak.

Sol by nebyl Sol, kdyby se nevydal podívat na svatbu samotné panovnice a jejího partnera ze smečky přízračných. Podíval se okolo. Už se zde nacházelo plno vlků a výzdoba. Výzdoba se mu moc libila! I když ty rampouchy nebo co na stropě ho mírně děsily. Snad to bylo zajištěný tak, že nezačnou padat! Brzy obřad pravděpodobně začne a tak se odklidil někam "stranou" a trpělivě čekal. Přemýšlel i, že by se přidal k nějaké konverzaci, avšak tady se míchalo tolik vlků a hlasů, že se vůbec nedokázal rozhodnout! A tak jen seděl s poloúsměvěm na tváři a mával pomalu ocasem. Třeba se k němu někdo přidá sám. Ono i když to tak někteří necítili. Sluníčko to bral jako příjemné spestřeníčko do této kruté zimy. Taky si všiml, že sama panovnice měla kulatější břicho. Ona byla snad březí! Avšak, neriskovala březost v toto období? Vlčatům se mohlo ihned něco stát. A ani kořisti se teď příliš nikde nenacházelo. Měla co jíst?