Príspevky užívateľa

Sol se vydal na procházku do lesa. Kdo ví proč. Možná šel hledat nějakou kořist, což znělo nejvíc pravděpodobně. Co jiného zajímavého by v této zimě taky pohledával? Pečlivě větřil, dokud neucítil pach...krve. Dělo se snad něco někomu? Ne, nemohl myslet na to nejhorší. Někdo právě jen ulovil nějakou kořist, to bude ono. No i tak mu to nedalo a vydal se po pachu. Jak moc se mýlil...Ve sněhu ležel nějaký vlk v bezvědomí a u jeho předních tlap se tvořila krvavá cestička. Sol k němu v rychlosti přispěchal a párkrát do něj žďuchnul. „Halo, probuď se, prosím!“ zavolal na něj. Musel mu nějak pomoci. Jenže jak? Neměl u sebe žádné byliny i když ty základní trochu znal a teď v zimě tady žádnou nenajde. A když neměl byliny a ani pavučiny, rozhodl se mu ránu zaškrtit svými packami, aby aspoň rána přestala krvácet. Prvně levou, pak pravou packu, avšak náhle, jako by se v něm probudila nějaká vnitřní část jeho mysli. Pozoroval, jak se mu rána postupně zacelovala, dokud nezůstalo po vlkově zranění ani stopy. Sol ustoupil. Zůstal v šoku. Právě mu vyléčil zranění pouhým dotykem jeho tlapy! Jak to bylo možné? Co se stalo? Šlo snad o jeho magii? Když pak sklonil pod vírem myšlenek hlavu, všiml si další věci. Na své levé přední tlapě, na místě, kde měl neznámý zranění, se mu objevila jizva. Vykulil oči. A ještě k tomu všemu přenesl vlkovu jizvu na sebe! Solovi přišlo přece jen divný, že by neměl neznámý žádnou jizvu, byť mu to vyléčil magií! Posadil se a pozoroval svou nově nabitou jizvu, aniž by si sám cokoli způsobil. Možná by se měl pokusit vlka probrat, pokud se mu to nepodaří samotnému, ovšem teď toho nebyl schopný. Zůstal v šoku z toho, co dokázal!

Zdálo se, že Gájel byla nadmíru samostatná slečna. Třeba jí Sol jednou ukáže, že i týmová práce mohla být zábava, když se jeden sešel s dobrými společníky. „To samozřejmě. Já vím, že se ti to nemusí moc líbit, ale i týmová práce je velmi důležitá. Hlavně, když jsi ve smečce,“ pokusil se jí ponaučit. No momentálně ji pustit ke spolupráci, asi by to tam převrátila vzhůru nohama. Tím myslel jako svými činy na vlastní pěst. Avšak nenazevřel na ni. Z toho určitě vyroste. Boj se jí líbil nadmíru, no informace, co od ní uslyšel posléze, ho mírně zarazila. „Ty jo, to je mírně zapeklitá informace. Myslíš, že je pro tebe pozice rytíře...no vhodná? Přece jen, bolest nás třeba po boji upozorní na případné problémy. Přece jen, žádné zranění se nemůže jen tak ignorovat. U tebe by se to ale mohlo stát lehce, hlavně když budeš mít zranění v méně viditelné části těla,“ promluvil k ní. Měl o ni samozřejmě jen starost, nechtěl jí něco případně způsobit. „Ale nemohu tě přemlouvat, je na každém členovi smečky, jaká cesta mu je nejbližší,“ mrkl na ni. Nikdy by nebyl schopný někoho v takové situaci přemlouvat a měnit mu osud. „No myslím, že můžeme začít,“ pokynul a pomalu okolo sebe začali kroužit. Kdo asi udělá první výpad?

Jo, bude fakt rád, když taková zima bude jen jedna a nebude extrémní léto. To by ještě svůj názor na teplo přehodnotil, že? „To mě vlastně ani skoro nenapadlo, že může být i extrémní léto! Snad se to nestane, nebo ještě hůř, snad nebude extrémní zima a léto každý rok!“ odpověděl mu, skoro se až otřásl. Tyhle skoky by zvládl málokdo, ty jo. „To nic. Rád ostatním pomáhám,“ usmál se. Přece by nenechal kamaráda na holičkách. Nad jeho posledními slovy se zamyslel. „Toho se celkem bojím, abych pravdu řekl. Ale...můžeme to zkusit. Klidně hned,“ navrhl mu. Sol neměl momentálně nic na práci a Kettu možná taky ne. Tak aspoň najdou nějakou činnost. Protože proč tu jen stát a čumět do blba? To by neprospělo ani jednomu z nich.

Podivil se. Dino nikdy nejedl potkana? Ti potkani žijící v přírodě byli přece něco jiného, než ti žijící ve městě! Tak mu Sol ukáže i toto. „Já už měl potkana tolikrát! Jsou dobří, něco jako králík, jen o dost menší,“ zazubil se a posléze vedl zeleného po pachu. Dva hnědí potkani se snažili něco najít dříve, než začne zima naplno. Skrčil se a co nejtiššeji se plížil proti větru. Když usoudil, že byl dost blízko a zvířátka ho pořád nepostřehla, co nejrychleji uměl vyskočil ze svého úkrytu a zabil jednoho z potkanů. Tomu druhému zacpal tlapou noru, do které se chystal schovat a než se stačil rozběhnout jinam, též ho zabil. Tak mu u tlap leželi dva vypasení hlodavci. Vzal je za ocásky a donesl k Dinovi. „Věř mi, není to nezdravé!“ usmál se a zamával ocasem. Jo, ty jejich ocásky by teda nežral, avšak jinak šlo o maso jako jiné. Najedli se a strávili spolu ještě nějaký čas, než se začalo stmívat a Sol se musel vrátit na území Nihilské smečky. Ovšem doufal, že tátu neviděl zas naposledy!

Přikývl. „To je dobrý nápad,“ přikývl na Irisovu strategii. Takhle budou mít Sol s Irisem větší šanci větší kořist zabít, aniž by se staly jakékoli komplikace nebo tak. „Zvládneme to, zvládneme,“ říkal si hlavně pro sebe tichým hlasem, i když ho jeho společníci určitě slyšeli. Ne, že by si nevěřil, no musel uznat, že snad nikdy nelovil velkou kořist. Jednou se to naučit musel. A momentální situace to vyžadovala. „Tak vyražme, ať nám naše budoucí kořist zatím neuteče!“ ohlásil nadšeně a vyrazil podél zasněžené pastviny. Každou chvíli větřil vlevo i vpravo, jestli neucítí nějaké srnky, laně nebo tak podobně. Králík by byl taky fajn, jenže ten smečku na delší dobu fakt nezasytí. Potřebovali něco velkého ještě v jakž takt kondici.

Samozřejmě. Každý měl své trápení. Většinou se o nich jen nemluvilo. Solovi to připadalo v životě už snad normální, že každý měl něco, kvůli čemu se cítil hůř. Šlo jen o jeho pocit, nebo to tak fakt ve světě fungovalo? Možná jen nepoznal dost vlků-. „Tak to se ti tvůj záměr moc povedl,“ pochválil ho a i když místy jeho rysy působily... no mimo, jeho úmysly skončily úspěšně. A to bylo hlavní, no ne? Nad jeho posledními slovy se zaculil. „Já se jen tak ničeho nevyplaším. Hlavně ne svého kamaráda!“ odpověděl mu pevně. Copak by se mohl bát vlka, kterého znal a kterého měl rád? Jasně, že ne! To znělo tak nerealisticky.

Hlasuju za:
• Anjel a Roihu
• Timothee a Hariuha
• Hel a Kettu

„Ty taky?“ zeptal se, i když odpověď byla jasná. Iris jako sám Sluníčko působil pořád vesele a nápomocně, no taky měl určitě svá trápení. A kdo ne? Svět holt nebyl růžový. Vlk se jen musel obrnit a nezhroutit se z toho. Ono se to sice jinak říkalo a jinak dělalo, ovšem šlo to. Muselo to jít. Sol by byl velice nerad, kdyby se komukoli, hlavně jejím bližním, něco vážného dělo a nezvládali to. Pozoroval, jak si bílý vlk přetvářel obličej. Nerušil ho, nic neříkal. Aby to přece chudák nezkazil! Dodělal to a chtěl po Solovi ohodnocení. Kdyby mohl, zatleskal by mu. „Udělal si to skvěle! Ani ti nemohu říct nic na viditelné části tvé lebky. Takhle jsi nový i starý já, chápeš, ne?“ usmál se. Jo, možná by to pro některé vlky působilo strašidelně, no Sol se Irise nebál nikdy. Takže to viděl úplně jinak. Avšak, jen aby někdo jeho kamaráda urážel, pf!

Na pláži bylo sněhu méně, než jinde. Asi protože všechen přebytečný sníh moře odneslo neznámo kam. Ano, celý život přemýšlel, kde to moře asi končilo a co by ho na takovém místě čekalo, no neopustil by svůj domov a své povinnosti jen kvůli takové záhadě. Možná i moře samotné chtělo, aby toto tajemství nikdo nikdy neodhalil a tak by se tam možná ani nedostal. No vzhledem k tomu, že tu bylo méně sněhu, se tu Solovi líbilo o hodně víc, i když se ti zas nacházel písek, který se mu dostával pod drápky. Avšak, sešlo na tom, zda tam měl písek nebo sníh? Ten sníh tam studil spíše víc, než písek. A co. Slunce nebyl z cukru! To přežije. Přežije celou zimu. Bude žít dlouhý a snad i spokojený život! I když si už dávno uvědomoval, že se mu nebudou dít jen příjemné věci. No muselo to být trochu vyrovnané, no ne? Zrovna zkoumal jednu z už nepoužitelných obřích lodí a přemýšlel, na co sloužily. Možná se jimi dalo někdy kdysi přeplout to obří moře, ty jo. No teď už byly lodě příliš zchátralé a staré na takovou cestu. A kdo ví, možná to bylo jen a pouze dobře.

Mírně pokýval hlavou. „Teď asi určitě,“ souhlasil s ním, poté toto téma zakončili. Asi nemuseli celé své první setkání po dlouhé době řešit...takové věci. Jeho bratři byli mrtví, to ano, no ať se mu to líbilo nebo ne, život šel dál a Sol by rád splnil své životní cíle. Třeba být skvělým rytířem ve smečce, že? To si přál skoro celý svůj život! I přes svoji velikost se učil snad dobře. Dino se taky rozhodl, že si svůj návrat do Nihilu nechá projít cestou, což Sola potěšilo. Snad se rozhodne, že se vrátí! Poté se oba vlci vrhli na lov. Větřili, jestli cosi nezacítí. Zima se blížila a tak kořisti bylo méně, no snad uloví i něco navíc, že by to Sol posléze donesl smečce. „Cítím, cítím...potkany!“ ohlásil to náhle taťkovi a ukázal mu směr pachu, i když je už možná cítil taky. Vydal se po pachu jako první. Jen aby mu ukázal, jak šikovný už byl! Před rodiči se musel občas pochlubit, no ne?

Přikývl. „Jo, to věřím. I když se někdo někde narodí, hned to neznamená, že se tam automaticky hodí, případně, že se mu tam líbí. Teda, nemluvím samozřejmě o sobě, já jsem se tady v Nihilu narodil a jsem tu spokojený, jen plně rozumím tomu, že ne každý to tak má,“ odpověděl jí a párkrát zamával ocasem. „Ale je dobře, že i vlci v jeskyních jsou dobře vystaráni. Co za kořist tak v jeskyni žije? To stejný, jak ve světě venku, anebo?“ zajímal se. Jako dokázal by si tam představit takového králíka. Tito tvorové měli velmi rádi temná zákoutí, rádi se schovávali. A třeba se v takové jeskyni lovili i lépe, kdo ví! „A oni nechtěli, abys jím byla, že jsi odešla?“ zeptal se jí a naklonil hlavu na stranu. Připadalo mu to tak. Ovšem třeba jím už byla a venkovní svět se jí zalíbil natolik, že už se prostě do jeskyně vracet nechtěla. „Osobně tuto zimu moc v dobrém smyslu neshledávám. Nežiju moc dlouho, ale vím, že byly i o hodně lepší zimy,“ odpověděl jí. Chtěl tím pádem tak dvakrát víc, aby už tato zima skončila! Deetrah mu roh ukázala a Solovi se moc moc líbil. No nehodlal jí ho brát, to ani omylem. „Jen si ho nech, neplánuju ti ho brát,“ ujistil ji. Jo, byl hezký, avšak fakt nebyl zloděj. „Se mi zdá, že to má asi každý jinak,“ zareagoval i na její poslední slova. Někteří vlci asi rohy shazovali, někteří ne. Zas tolik rohatých vlků za život nepoznal.

Zazubil se. „Vidím, že ani jeden nemáme momentálně vyšší cíl. Já jen trochu rozehřívám svaly, víš? Nemohu být pořád zalezlý v míře a chrnět tam, aby mi zatuhly svaly. A to i přes to, že zimu nemám vůbec rád. Ta letošní je obzvláště hrozná,“ rozmluvil se. Rád vždycky hodil pokec se svými přáteli. „To věřím, ale taky věřím, že to zvládneš a budeš nejlepší šaman v historii,“ podpořil ho a zavrtěl ocáskem. „Kdybys chtěl pomoc, kdykoli se mi ozvi, moc rád pomůžu. Ne, že bych se v tvém povolání dvakrát vyznal, ale třeba bude někdy možnost přiložit pomocnou tlapku, no ne?“ navrhl mu. Nechtěl svého kamaráda nechat na holičkách, pokud by měl nějaké vážné problémy. On by ho rozhodně případně zasvětil a dal mu nějaký úkol.

Sol vůbec netušil, do jaké míry Gájel Solovým schopnostem důvěřovala, nebo ne. Přece jen, byl hodně mladý, ještě ne dospělý. Věkový rozdíl mezi nimi byl jen rok? Dva? Na druhou stranu, učitel nemusel být vždycky starý vlk s mnoha zážitky a miliony zkušenostmi. Přece jen, jednou by nastal čas, kdy by musel Sol někoho učit. A když by to nebylo teď, bylo by to jindy. No čím dřív se to naučí, tím lépe pro něj. „Vlčecí boje jsou vždy dobrý začátek, aby se vlče naučilo používat tlapy i mozek,“ poznamenal. Jako jo, pokud myslela boje s Arkádou, šlo o něco jiného. Citlivého vlčka měl moc moc rád, jen uznejme, nebyl zrovna nejostřejší tužka v penále. Najde zde ve smečce vůbec nějaké uplatnění? „Jelena málokterý vlk skolí sám. Tak velká zvířata se loví spíše ve více,“ zareagoval i na její další slova. No jo, Ghaa'yel měla na sebe očividně dost velké nároky, což? Chtěla to dokázat. A kdo ví, třeba jednou překvapí! „Ano, tak jsem se začal učit já. Vylepšení kondičky. To víš, běhal jsem kolečka, kopce a tak. Bohužel vzhledem k letošní zimě usuzuji, že není dobrý nápad v nánosech sněhu toto provádět, když se teprve začínáš učit. A lovit bychom neměli nic moc co. Kořisti je dost málo. Ale mohli bychom se pak poblíž po nějaké podívat, pokud budeš chtít. Třeba budeme mít štěstí. Smečce se bude hodit každý kus jídla,“ navrhl jí. A aspoň by uviděl, jaké měla předpoklady schopností ve ztížených podmínkách. „Myslím, že bude nejlepší, když se prvně trochu protáhneme a pak si cvičně zabojujeme,“ promluvil k ní a střihl uchem. Usoudil, že po tom šedivá vlčice možná toužila nejvíc. I když kdo ví, příliš ji neznal. Nedokázal tudíž plně odhadnout její preference. Případně mohla sama říct, co chtěla nejvíc dělat, ne? Pokud vlka trénink bavil, bylo to nejideálnější.

Sol si nebyl jistý, zda dokázal už cvičit někoho dalšího. Ano, nevěřil si. Avšak proč by nemohl? Cvičil a učil se celé měsíce a roky jak pilná včelička. Rozhodně mohl své znalosti, co získal, poslat dál. Vyrazil co nejrychleji mu sníh dovolil, na jednu z místních louk. Teď to byla teda sněžná louka, ale co už. Jednou se ta zima přežene. Jednou! Brzy! Šedivá vlčice Ghaa'yel už tam očividně netrpělivě čekala. Neznal ji příliš, avšak věděl, že byla divočejšího rázu. Tušil, že bude mít plno práce. A doufal, že to dokáže. Že nezklame. Sebe, vlčici i smečku jako celek. Přece jen, každý své povolání musel vykonávat co nejkvalitněji uměl. A nevykonával by ho kvalitně, kdyby měl špatného učitele! „Ahoj, Gájel,“ pozdravil šedivou s menším úsměvem. Nervy mu nedovolily na tváři vykouzlit větší úsměv. Avšak i tak se snažil působit co nejvíc v pohodě. Celkem se mu to dařilo. Aspoň zatím. „Máš už nějaké zkušenosti? Zkoušela sis třeba s někým už cvičně bojovat nebo lovit?“ zeptal se jí, šel přímo k věci. No prvně potřeboval vědět, jak na tom její soudružkyně byla. I když podle její netrpělivosti usoudil, že se už určitě snažila něco dělat.

Přešlápl. O Ignisu se vždycky povídaly různé věci, avšak představa, že to bylo až tak vážný, ho děsila. To vlastně znamenalo, že byl v nebezpečí i on! I vlastně Bellanna samotná. Musel trénovat o to víc, aby se byl schopen před takovým vlkem případně ubránit. Nedopadne jako Teo, nedopadne! Bylo snad možné, že ho zabil taky Ignis? Kvůli vzhledu? Měl na sobě o hodně méně zelené, než třeba Sol. To jim snad taky vadilo? „Myslíš, že Tea zabil...někdo z Ignisu? Nešlo by mi to do hlavy, z místa...činu nešel cítit jejich pach,“ řekl jí přidušeně. Jakoby něco plánovali. Kdyby maskovali svůj pach kvůli vraždě Nihilského vlčete. Což ho nadmíru děsilo. „To asi chápu. Strach z neznámého je občas silný,“ odpověděl jí. Sám neplánoval odejít z Norestu do toho velkého a neznámého světa. Byl v Nihilské smečce spokojený, ať se dělo, co se dělo. Jenže, na jak dlouho? Kdy ho to začne až moc tížit? To všechno. „Ale-,“ začal na její poslední slova, pak ale zmlkl. Asi měla pravdu. Určitě měla pravdu. Každý si rád vytvářel scénáře typu co kdyby. A přitom ho to vevnitř ničilo. Deprimovalo ho to, jako že se to nemohlo už stát. Sol musel brzy změnit své myšlení. Aby se z posledních událostí co nejdříve vzpamatoval. „Jak změnit své myšlení?“ zeptal se místo původních slov, co měl v plánu. Bell musela taky určitě projít nějakým vývojem. Avšak jak? Sol nevěděl. Ty myšlenky se mu vtíraly do mysli pořád a čím víc se je snažil potlačit, tím víc se mu zpět do mysli snažily cpát.