Príspevky užívateľa

K cestování mimo Norest už se nevyjadřoval. Nepůjde cestovat někam do háje, ani omylem. V Nihilu měl přátele a maminku. V Norestu to znal. Neznáma se možná trochu bál. A osobně v tom důvod neviděl. Zavrtěl se na místě. Už ho z toho sezení bolel celkem zadek. Přece jen seděli v podstatě na tvrdé zemi. „To je pravda, ale už jsem se setkal s takovými, kdo ho neznají,“ poznamenal a zamával ocasem. Holt ne každý si všimla fauny a flóry kolem sebe. Neodsuzoval takové vlky, holt měli jiné zájmy a přednosti. „My máme rádi všechny květiny a všechny mají své účinky a využití. I ty parazitické. Plní vlků jen hned odsoudí, ale dokážou ti též pomoci,“ poučil ho. Ne, že by na to byl expert, na to měli v Nihilu jiné, avšak aspoň trochu věděl. A to se vždy cenilo. „To jsem rád,“ pousmál se na jeho poslední slova. Pak se zvedl a smetl ze sebe sníh. Podíval se na Baileyho. „Pomalu vyrazím domu, do Nihilu. Kdybys chtěl naší smečku poznat více, víš, kde nás hledat!“ mrkl na něj. Třeba budou mít ve smečce posilu! „Tak se zatím měj, rád jsem tě poznal,“ rozloučil se s ním mile a zanedlouho zmizel z jeho dohledu.

Vykulil oči. U všech vlků, to Irise vyplašil tolik?? Jako jo, znělo to logicky, byl do své činnosti fakt zasoustředěný. „Promiň Irisi, nechtěl jsem tě tolik vyděsit!“ promluvil na něj též trochu vyplašeně. Sol měl pocit, že poslední dobou děsil všechny on, nebo oni jeho. No něco za něco, že ano. „To máš rozhodně pravdu. Ale myslím, že aspoň Nihilští vlci si na tebe už dostatečně zvykli,“ snažil se ho utěšit. Věřil, že ho to trápilo, že se nemohl usmívat, nebo se mračit, jako jiní vlci, avšak každý byl přece nějaký, no ne? Možná se i trochu divil, že se s tím ještě doteď nesmířil. Ovšem asi ho dostatečně chápal. Občas chtěl být i on jako jiní. Každý to tak aspoň občas míval. „Hmm, nemohu ti nějak pomoc?“ zeptal se ho náhle. Pokud to teda šlo. Ale pokud ano, rád by mu poskytl pomocnou tlapu. Iris to chtěl zkusit z celé své vůle, a tak mu to nemohl zelený vlček ani rozmlouvat, že ano. Sol obvykle rozhodnutí jiných nerozmlouval, pokud se teda nějaký jeho přítel nechystal provést úplnou bláznivinu! No naopak Irisův experiment zněl na jednu stranu nadmíru zajímavě. Jeho magie snad dokázala velmi velké věci!

Nemohl jinak, než souhlasit. Nemohlo být vše růžové. To za svůj život už poznal tolikrát! Pouze na to přikývl, neměl k tomu už co říct. Avšak aspoň mu dal najevo, že s ním souhlasil. Dostali se k otázce jeho tréninků. Sol teda neplánoval hned, jak Toshiho viděl, že se ho na to zeptá. Náhle ho to napadlo. Jenže se cítil špatně, že vůbec nic poslední dobu nedělal. A on chtěl přece chránit smečku co nejlépe! „Už tak různě. Lov, stopování, boj, nebo budujeme i nějakou tu kondičku,“ začal, jako před jejími dětmi už stihli něco udělat. „Rád bych pokračoval v tom všem. Ale nejvíc mě pohání lekce boje a stopování!“ vyjádřil se a zavrtěl ocasem. Takže Toshi souhlasil! Jej! Sol bude zas produktivní a to se mu moc líbilo. I když to teď na zimu bude těžší, věřil, že to zvládne. I ve sněhu musel umět stopovat, lovit, nebo bojovat. Sníh by ho neměl nějak moc omezovat. Ať budou malé, nebo velké závěje. No jo, ale jaká zima je čekala, tož otázka... To předem nemohl vědět nikdo.

Vždyť za znalostmi mohl cestovat i po Norestu. Nebo ne? Byla pravda, že zde už snad vše věděl a okolní svět zas vůbec neznal, jenže opustit to tu by pro něj bylo těžký. „Opustit smečku? Přátele? Jen kvůli znalostem, které nakonec ani dostat nemusím? Promiň, ale ne,“ zavrtěl hlavou. Náhle se z nebe začal snášet sníh. Ano, začalo sněžit! Sol už toto očekával pár dní. Věděl, že se to brzy stane. Už za chvíli bude chodit po vrstvě bílé pokrývky a na skalách a stromech budou růst rampouchy. I když příliš velký fanoušek sněhu nebyl. „My vlci z Nihilské smečky jsme přátelské a obětavé nátury. Skoro každý mezi nás zapadne. Ale nenech se mýlit, možná jsme milí, no chránit svůj domov dokážeme taky! Moje přání je, aby to tak zůstalo napořád. A hlavně, naším hlavním znakem je heřmánek. Znáš heřmánek?“ řekl mu aspoň to hlavní, co o nich věděl každý. Historii smečky do podrobna mu tu vyprávět asi nebude, že jo. Však kdyby se chtěl Bailey přidat, též se stane jejich bližným. Taky si všiml, že se mu už v ložisku usídlila jeho sýkorka, o kterou se postaral, když se zranila a od té doby za ním lozila. Měl ji rád a ona jeho asi taky. No, hádal, že se k němu šla zrovna zahřát. Proč ne? Nic proti tomu neměl. Ani zdaleka. Nadále se dostali k tomu méně příjemnému tématu. Nemohl mu upřít, že měl pravdu. Možná se Slunce moc unáhlil. Stejně když jako malý hned odvrhl parazitické rostlinky jako třeba jmelí. Až déle zjistil, že i takové rostliny měly své účinky. „Musím uznat, že tohle jsou velmi chytrá slova. Asi jsem dřív konal, než myslel, když mě to nenapadlo samotného. Dobře, máš pravdu. Ale můj názor na to nezměníš,“ přikývl, ale zároveň ho i upozornil, kdyby mu chtěl náhodou převracet mysl.

Přikývl. „Děkuji,“ poděkoval jí za opravu. Byl ostuda a velký. Jak mohl nevědět, o koho šlo, hlavně, když byla Bell léčitelka? A hlavně, žákyně Sashy? Možná jen příliš spoléhala jen na pomoc maminky, co se týkalo zranění a tak, a přitom si nevšímal, že v Nihilu se mohlo nacházet léčitelů víc. A to jím chtěl krátkou dobu taky být! No dál to nemělo asi cenu řešit. Modrá vlčice se nad tím možná v duchu podivila, no aspoň z venku nedala nic znát. „Mamka mi jednou vyprávěla o historii Nihilu a jejích členech. Myslím, že jména tvých rodičů i zmínila,“ zamyslel se. Ano, to byl ještě menší a hoodně zvědavý. Zajímalo ho vše, dočista vše! Ach, kde byla ta štěněcí léta? Vždyť za chvíli už bude dospělý! Jako ona se na chvíli zahleděl na moře. Mluvit o tom bylo pro něj jako kdyby mu někdo drásal hrudník, snažil se dostat k srdci a to rozmačkat na cimprcampr. Bylo to bolestné a příliš čerstvé. A když pořád Bellanu tolik bolelo to, co se jí stalo jako malé, jak dlouho bude trvat Solova bolest? Taky tak dlouho? Bude ho to snad pronásledovat do konce jeho života? „Tvoje maminka musela být hodná a čestná vlčice, přece by Ignisské vlky jakkoli neprovokovala. To ji zabili jen tak, bez důvodů? Jací vlci v té smečce u všech vlků žijí?“ promluvil šokovaně. To si vyšli na procházku hledat random obětí, kterým ublížit? Které zabít? Aniž by pomysleli, že měli ti vlci taky přátele. Rodinu? Otřásl se. Ignis byl možná horší, než si kdy myslel Rufusovo a Cyranovo chování mohla být jen chytrá přetvářka. Žádný Nihilský Vlk, ŽÁDNÝ, by nikdy neohrozil sebe ani ostatní u Ignisanů. Uvažoval, že se té smečce a vlkům v ní bude vyhýbat obloukem. A to býval jinak hodně přátelský, chtěl zjišťovat pravdu. Jenže po tomhle už na tu smečku bude koukat vždy úplně jinak. „Proč jsi neodešla s nimi?“ zajímalo ho. Aspoň by měla kus rodiny u sebe, byť...ne tady, v Norestu. Možná byla jako on příliš věrná své smečce, kdo ví. Dostalo se ke slovům o jeho bratrovi, což Solovi trochu přitížilo, ale šlo znát, že už se trochu uklidnil. Vlastně mu tato konverzace pomáhala. Našel někoho, komu to mohl říct. Komu se mohl svěřit. A hlavně, kdo zažil něco zdánlivě podobného. „Ten pocit jsem měl dlouho, hodně dlouho. Měl jsem pocit, že osud chce, abych zůstal sám. No postupem času mi došlo, že mám smečku a v ní přátele. Není to sice rodina jako rodina, ale aspoň trochu mě to utěšuje. Hlavně tu mám ještě maminku a musíme my dva držet při sobě o to víc, když jsme tu zbylí sami. Ale i tak, kdybych byl s Teem kdysi na té procházce, kdy ho napadli-“ rozmluvil se, ale větu nedokončil. Neměl tam být sám! Sol tam měl být s ním! Dva by se útočníkovi ubránili! Určitě!

Pousmál se. Bailey hodnotil Norest z prvního dojmu jako dobré místo, což Sola z nějakého důvodu potěšilo. No musel ještě plno věcí zhodnotit sám. I když někde v kloubi duše doufal, že tu najde své místo, ať už mezi tuláky, nebo v některé ze smeček. „Oh, to já soudit nemohu. Jak jsem ti už řekl, nikdy jsem mímo Norest nebyl. A ani se na to nechystám. Jsem spokojený tady, v Nihilské smečce,“ odpověděl mu. Ať se stalo a stane cokoli, bude Nihilu věrný. Avšak, vždy existovaly situace, které dokázaly názor změnit. Sol doufal, že nic takového nenastane. „Mnoho vlků je tu spokojených. Něco na tom bude,“ dodal ještě. Oranžového vlka pořád bavil jeho vztek. Viděl ho snad jako malé, nafoukané vlče? Zamračil se. Ať se jen pokusí na to jen pomyslet! Byť jeho myšlenky číst neuměl, ale chápeme se. „Neřekl jsem, že s tím budu něco dělat. Jen by měl každý přemýšlet, že jestli není špatně to, co řekne,“ namítl pořád zamračeně. Ano, vlastně mu řekl, že to, co řekl, se mu vůbec nelíbilo a podle něj samotného to bylo špatně. Bailey možná sdílel názor jiný, no ten Solův nezmění, ať se bude snažit jakkoli.

Hrábl tlapkou do tvrdé země. „Tak dobře. Budu ti tykat,“ přikývl, že rozuměl. Byla pravda, že vlci museli být podobně staří, jen si Sol zvykl cizím vykat. Anebo výše postaveným vlkem. Přišlo mu to prostě...slušný. No když chtěl druhý vlk tykání, nikdy neodporoval. Proč by měl? Aha! Tak tohle chtěl vědět! Bailey se ocitl v Norestu poprvé a jako každý nový se chtěl o této zemi něco dozvědět. „Nacházíme se v Norestu, stejně jako dalších mnoho vlků. Je to pravda. Žije to faakt hodně vlků. Vlci s křídly, s rohy, s vlasy, vlci různě barevní i černobílí. Jako malý jsem nikdy nemohl uvěřit, že třeba něco jako vlk s křídly existuje!“ začal mu vyprávět ty nejzákladnější informace. „Najdeš tu různé druhy biotopů. Řeky a jezera, poušť, louky a lesy, hory a jak vidíš před námi, nachází se tu i moře. Ale k čemu vlkům je, to nevím,“ pokračoval dále. Samozřejmě se tu nacházely i močály a ledovec, avšak to zrovna zapomněl zmínit. No Bailey tato místa určitě objeví sám. „Žijí tu i čtyři smečky. Jedné z nich žiju já, ta je kousek odtud. Jmenuje se Nihilská smečka. Na severu leží smečka přízračných a smečka igniská...teda, nově nazývaná azarynská. A kdybys pokračoval po proudu, narazíš na město a tam přebývá taky jedná. Jen jsem teď zapomněl na název,“ představil mu i místní smečky, protože to by se mu mohlo hodně hodit. „Norest je perfektní místo pro život vlků. Najdeš tu vše, co potřebuješ. Jsi zde spokojený jak jako tulák, tak i jako člen smečky. Ale i kdyby se ti tu nelíbilo, nikdo tě nenutí zde zůstat. Jen ti říkám svůj názor,“ dokončil svůj proslov a oddechl si. Uf, to si dal záhul slov. Když se začal nad jeho vztekáním se smát, Sol frustrovaně zafuněl. On mu poskytl užitečné informace a Bailey se mu na oplátku posmíval! „Mně to teda vtipné nepřijde. Nikomu se nevyhrožuje ani ze srandy,“ promluvil na něj, když se přestál smát. Aby ho on ještě nestrčil z toho útesu.

Pousmál se. „Upřímně jsem spíš zmohutněl, než vyrostl,“ odpověděl mu, vytáhl z hlavy své myšlenky. No fakt, že Kaira už nežil, ho vůbec nepotěšila. Ale samozřejmě, že musel ze sourozenců zůstat sám. Aspoň, že tu měl rodiče. „Jak?“ zeptal se přímo, Dino nejspíš pochopil, co tou otázkou myslel. „Byl taky zabit? Roztrhán?“ pokračoval naštvaně. Byl naštvaný. Měl se svými bratry takové plány! A osud mu to celé překazil. Hlavně se mu nelíbilo být jedináček. Sice měl přátele, avšak to nebylo totéž a to každý dost dobře věděl. Nakonec nad tím zavrtěl hlavou. „Už toho nechám, vážně. Jen...jsem se s tím nedokázal dlouho smířit že...že Tea někdo bezcitně zabil. A do teď mi je z toho občas bídně. Ani nevíš, jaké to pro mě bylo, zůstat tu s maminkou sám!“ promluvil dál. Měla to být veselá konverzace, veselé setkání, jenže Slunce potřeboval někomu sdělit své nejvyšší trápení. A kdo byl na to lepší, než jeho vlastní otec? Nezlobil se na něj. Vždyť odešel za vyšším cílem. Najít Kairu. A našel, byť ne živého a vrátil se. Nemohl za to. Nemohl. „Takže ty zůstaneš tulákem?“ změnil téma. Nedokázal si ho představit, že se tu toulal tak sám, když by mu byly dveře Nihilské smečky otevřeme, když tak dlouho v nějaké smečce žil. Avšak asi nemohl přemlouvat svého rodiče, rozhodl se tak a i když by ho měl radši ve smečce, dávno si uvědomil, že život se netočil podle vlkovy představy. Bohužel, či naštěstí?

Až když se ponořil do zeleného kožíšku, zjistil, že to bylo skutečné. Že nesnil. Byla to realita, ta nejlepší realita, jakou si mohl přát. Nedalo se tomu skoro uvěřit, avšak dělo se to a bylo to skvělý. Nic lepšího ho nemohlo za poslední dobu potkat. „Veliký?“ krátce se zasmál, zatímco sušil oči. Vždyť byl prťavý! 60 cm! Spíše zmohutněl, než aby vyrostl. Ovšem, říkalo se to tak, to ano. Jen mu to přišlo prostě vtipný, že to řekl zrovna jemu. „Ty jsi mi taky moc chyběl. Tak dlouho jsi byl pryč! Už jsem nedoufal v to, že tě ještě někdy uvidím,“ promluvil na něj znovu rozzářeně, když se od něj odtáhl. To že ztratil tu naději, byl známý fakt. Každý nejspíš tu naději ztratil, i maminka. Potkal už ji vlastně vůbec? „Vím, že jsi šel kdysi hledat Kairu. Našel si ho? Je v pořádku? Ale proč není s tebou?“ položil mu otázku, která ho začala pronásledovat. Nebo se rozhodl nevracet? Utekl jako malý schválně? Proč by? „Vrátíš se do Nihilu?“ zahltil ho další otázkou. Aspoň by s ním mohl být zas často! Vidět ho každý den, mluvit s ním každý den! Doufal, že to měl v plánu. Vlastně mu náhle došlo, že nejspíš ještě ani nevěděl o smrti Tea. Zas o tom bude muset mluvit...

Sol by nadmíru pochyboval, kdyby po něm vlk nic nechtěl. Toužil po nějakých informacích, no neupřesnil, jakých. „Já jsem Sol. Co chcete vědět, Bailey?“ promluvil na něj. „My jsme přátelé? To bylo nějaký rychlý,“ pousmál se nad oslovením příteli. Vždyť spolu prohodili sotva pár slov! Věděl vůbec tento vlk, jak se tvořila přátelství? Jako ne, že by byl přímo proti, jenže vůbec nevěděl, co od něj čekat, tak měl trochu pochyby, zda se fakt chtěl takhle hned kamarádit. Nad jeho dalšími slovy prvně vykulil oči a pak naježil kožíšek. Fakt by ho byl schopen shodit? Jen tak, bezdůvodně? Instinktivně ucouvl. Ať si ho prvně chytí! „Nikdo mě nikam shazovat nebude!“ zavrčel a vycenil tesáky, že si tohle fakt nenechá líbit. Chtěl boj? Měl ho mít. Hlavně ho vidina, že ho někdo zabije jako jeho bratra, obzvlášť děsila. Teo byl taky rozhodně zabit proto, že měl někdo špatný den. Ale Solovi se nic takového nestane! Dokázal se bránit dost dobře! Nenechá se ohrožovat nějakým tulákem! Aspoň z něj žádnou smečku teda necítil.

Náhle si k němu přisedl vlk. Sol na něj chvíli koukal se zmateným pohledem, ní pak se vzpamatoval, i když to nechápal. No zatím nevypadal, že by mu chtěl něco udělat. Možná chtěl jen společnost? Nevěděl, i když by to byl divný způsob, jak si dělat přátele, víme jak. „Ehm...zdravím,“ pozdravil ho zaskočeně a zadíval se na něj. Samozřejmě byl vyšší a méně barevnější, než sám Sol. Klasika. Už si zvykl. Malých vlků na Norestu žilo holt málo. „Potřebujete něco?“ zeptal se ho, přičemž musel zvedat hlavu, aby mu mohl koukat do očí. „Je to mírně zvláštní, že si vedle mě jen tak sedne cizí vlk. To to děláte často? Je to celkem děsivé,“ poznamenal, aby zahájil nějakou konverzaci, když už vlk udělal to, co udělal. No z prvního dojmu usoudil, že neznámý bude nejspíš nějakého drzejšího charakteru. Doufal, že tu nevznikne nějaké nepříjemné drama, to by nerad. Avšak neznamená, že byl vlk drzý, že nemohl být kamarád. Sluníčko si rád dělal nové kamarády!

Sol se vydal na procházku k místním útesům. Vzhledem k otevřenému prostranství a místem blízko moře zde foukal silnější, studenější vítr, který ho vší silou šlehal do tváře cuchal mu kožíšek. Avšak i tak neuhnul. Vždycky, už odmalička, přemýšlel, co se asi nacházelo za tím mořem a vzdálenou, hustou mlhou. Jiné krajiny, konec světa? Kdo ví! Sol nikdy mimo Norest nebyl a ani se na to nechystal. Byť zažil za života v Nihilu plno nepříjemností, nehodlal opustit maminku a všechny přátele a jen tak se vydat dál. Taky tam chtěl udělat kariéru toho nejlepšího rytíře, co kdy existoval! Ne, to samozřejmě přeháněl. Avšak chtěl být dobrý. Jen ochraňovat smečku co nejlépe, včetně vlků v ní. Možná byl malý, no svým výcvikem sílil a tvořily se mu pod srstí svaly. Jednou mohl být stejně obávaný jako vysoký, statný vlk. Hlavně být malý, neposkytovalo jen nevýhody. Poskytovalo mu to i určité výhody, které se kolikrát můžou za život využít. Třeba se lépe dostane na slabiny většího vlka... Protože tam dosáhne lépe, haha. A i když měl malé tlapičky, jeho kondička se zlepšovala a tak už vyšel větší kopec skoro bez úplného utahání se. Tak i tak však bylo pořád na čem pracovat. Jeho výcvik ani zdaleka neskončil!

Hlásím se!

Voda v této řece divoce vířila mezi klouzavými a velkými kameny a pokračovala svou zběsilou cestou dále. Stejně jako pokračovala cesta Sola, Nihilského vlčka. Za chvíli bude dospělý, což mu přišlo normálně nereálné! Jak ten čas utekl. Kolik věcí se událo. Až mu z toho šla hlava kolem. A tak momentálně pozoroval řeku, a utíkal od jedné myšlenky k druhé. Náhle, z čista jasna, ucítil povědomý pach. No spíše povědomý a zároveň hrozně cizí. Bylo to zvláštní. Jak mohl někoho neznat a zároveň znát? Musel tomu přijít na kloub. Začal se pomalu plížit ke zdroji pachu, a netrvalo dlouho, než zahlédl zelený kožíšek vlka se světlejšími znaky. Dino. Otec. Ne, ne, ne. Šálil ho zrak. Šálil do čich. To nemohlo být možný, nemohlo! V ústech mu úplně vyschlo a zůstal přikovaně stát. „Tati?“ zašeptal, aby upoutal jeho pozornost. „TATI!“ zakřičel už a se slzami v očích se za ním bez rozmyslu rozběhl. Pořád mohl proběhnout skrz neviditelného vlka, který by posléze zmizel a on by se ocitl v lese zase sám. Jenže on zrovna nepřemýšlel, prostě utíkal, vnímal jen zelený kožíšek a známý pach, který byl čím dál výraznější. Jen už nepáchnul Nihilem. A neměl s sebou ani Kairu. To kvůli tomu odešel, ne? Aby šel hledat jeho dalšího bratra...

Mávl klidně tlapou. „Však v pohodě, spát mohu přece kdykoli. Neodmítnu přece kohokoli jen kvůli hodince spánku,“ řekl mu jistě. To by pak vypadal jako nejvíc líný vlk na světě. A on měl být rytířem, ne nějakým tlustým povalečem! „Hrozně dlouhá doba!“ potvrdil mu. Vždyť naposled byl malým vlčetem! Nebo kolik mu vůbec bylo? Kdo ví. No o to teď vůbec nešlo. Museli myslet na přítomný okamžik. Kéž by to tak šlo u všeho... „To víš, tak různě. Někdy lépe, někdy hůř. Však víš...“ odpověděl mu krátce. Usoudil, že Toshi hned pochopí, co pořád Sol řešil. Marná snaha, marná snaha, aby mu někdo do hlavy vtloukl jiné myšlenky. Avšak, kéž by se to někomu povedlo. „Rád bych se na něco zeptal. Obvykle mi lekce na rytíře dělá jen dáma Brisa, ale ta teď má hodně práce se svými dětmi a já se už dlouho nic neučil. Nebyl by jste vy ochotný mi dát pár lekcí, než zas budu mít k dispozici svoji učitelku?“ zeptal se ho mírně stydlivě. Rád by měl nějaké nové poznatky z této profese! Anebo byl workoholik, kdo ví. Jenže, vlk jako on potřeboval v mnohých chvílích zaměstnat.