Príspevky užívateľa

Tiše a pozorně ho pozoroval, jak mu kolem tlapek začali lítat obláčky kouře. Už dávno věděl, že šlo o jeho magii. Možná jen trénoval? Kdo ví. No pak si všiml, že kouř namířil na svůj obličej, jak kdyby ho chtěl schovat. Nebo něco jiného? Rozhodl se tomu přijít na kloub. Opatrně vylezl zpod svého úkrytu a přišel k němu blíž. Pokud si ho velký vlk ještě nevšiml, tak promluvil. „Ty se snažíš schovat svůj obličej?“ zeptal se ho. Možná ho vylekal, avšak s tím počítal. Vždyť byl Iris tak soustředěný do své činnosti! „Mně se takhle líbíš víc, než abys byl z půli schovaný!“ ujistil ho. Pokud se někdo vyděsil nebo se mu posmival, nehodilo se hned takhle stáhnout. Takoví vlci měli hlavně své komplexy! Takže už vůbec nestálo za to, brát na jejich slova. Občas by si měli někteří zamést před vlastním prahem. Avšak to většina neudělá. Protože jednodušší bylo urážet jiné, že ano...

Přikývl. „To je vlastně pravda! Já úplně zapomněl, že jsi léčitelka. Jak, že zní tvé přesné jméno? Be-be-bella? Netuším už, promiň,“ promluvil k ní trhavěji. Páni, totálně mu vypadlo její jméno! To asi z toho, jak se příliš nesetkávali. Anebo ho měla složitěji poskládané, kdo ví. Nad jejím dalším tématem se zarazil a začal jednou přední packou hrabat do země. Tohle neměl rád. Bavit se o tom. Vždy, když to někdo zmínil, zmocnila se ho nekonečná zášť. A to si myslel, že už na tom byl lépe! „Ano, ano, kromě maminky mi nikdo nezbyl. Celé měsíce jsem doufal, že se táta jednou vrátí, ale tu naději jsem už dávno ztratil. Jako kdyby s Kairou utekli naschvál...a Teo...ten...už se ani vrátit nemůže, bohužel,“ řekl jí posmutněle a zrak upřel do země. Bylo to těžké, TĚŽKÉ! Pořád... „Jak se stalo, že tvoje rodina odešla? Nebo...?“ zasekl se. Nechtěl to říkat. Umřeli, byli zabiti. Možná to pro ni bylo stejně těžký, zmiňovat to takhle přímo. Ale byl naštvaný. Proč to tak zmiňovala!!? Na druhou stranu, musel se jednou dostat do fáze, kdy se to zmíní a on se skoro nezhroutí. Jinak nikdy nebude pořádně žít.

Mladou vlčku nejspíš vylekal, což rozhodně nechtěl! No stalo se. „Nechtěl jsem tě vylekat,“ ujistil ji klidně. Chtěl, aby věděla, že pro ni nepředstavoval nebezpečí. Copak by dokázal ublížit bezbrannému vlčeti? No on by neublížil nikomu, pokud by nepředstavoval hrozbu pro něj nebo smečku, případně své nejbližší, takže... Neznámá kolem něj začala poskakovat, což donutilo Sola se usmát a zavrtět ocasem. Bylo to vtipné! „Jee děkuju, ty taky!“ odpověděl jí, zatímco se za ní otáčel. „A máš velice zvláštní ocas. Nevěděl jsem, že je to vůbec možné, mít takový ocas,“ poznamenal, i když nevěděl, zda bude jeho slova pořádně vnímat. Viděl třeba extrémně dlouhý ocas vlčice Anjel, avšak tohle? K čemu to měl vůbec přirovnat? Poté se zastavila a zadívala se na jeho oči. Na co narážela? Na jeho heterochromii, nebo na jeho absenci zornic? „Mám heterochromii, což znamená, že je každé mé okolo zbarvené jinak. A chybí mi zorničky, tož pravda. Jenže na to už ti nedokážu odpovědět, proč to tak mám. Sám to nevím,“ pokrčil rameny a střihl uchem. „Jsem Sol, jak se jmenuješ ty? A kde žiješ? Kde máš rodiče?“ začal o dost důležitější téma. Přece tu nemohla být tak... sama.

Z jeho myšlenek ho vytrhl hlas, hluboký, až strašidelný. Instinktivně se naježil a snad rychlostí blesku se otočil tím směrem, odkud se hlas ozval. Seděl tam obří vlk. Zas se mohl cítit jako mravenec! No na velké vlky byl zvyklý od Irise, i když ten měl aspoň méně strašidelný hlas. Na druhou stranu, nevypadal, že měl zlé úmysly. Jenže, nevypadal. Kdo ví, co se mu honilo hlavou? Uhm, ne, nemohl být paranoidní, dokud se něco nestane. Jenže od smrti jeho bratra... se měl více na pozoru. Nemohl by ho pomstít, kdyby taky zemřel! Když se uklidnil, srst mu znovu slehla a on si neznámého pořádně prohlédl. Z Nihilské smečky rozhodně nepocházel a ani jinou smečkou nebyl cítit. Nejspíš nějaký tulák. „A-hoj,“ oplatil mu pozdrav pomalu a zamával ocasem. „Znám i dalšího vlka, který je velký tak, jako ty. Cítím se oproti vám jako mravenec! Proč mi to děláte všichni?“ snížil svou nervozitu tím, že začal takové odlehčující téma. Avšak, vždyť to byla pravda! By ho mohl lehce zašlápnout.

Neviděl jasnou odpověď. Viděl jen změť pocitů, co se v něm odehrávaly a kterým on nerozuměl. Nemohl nic cítit k princezně. Konec konců, skoro se ani neznali. Potancovali, pokecali, avšak Sol usoudil, že to bylo tak všechno. Můžou se kamarádit, vždyť Rivera byla fajn! Jenže, mohlo z toho být někdy něco víc? Nevěděl. No budoucnost pravdu otevře. Co to řešit teď, když tu trávil čas s přáteli. Jen na slova Deetrah, že se jí líbili všichni, se podivil. Líbili se jí, nebo se jí líbili? „Oh-,“ dokázal jen říct. Nějak nevěděl, jak na to zareagovat. Přece jen, vyznělo to všelijak, že ano. „Ano, máš asi pravdu. Já sám musím takové emoce poznat...nejspíš,“ uzavřel to. Nemělo smysl se v tom dál plácat. Stejně by k ničemu nedošli. A Sol by byl jen o to víc zmatenější. „Dobře, tak já vám pak něco ukážu,“ pousmál se na Kettua, kterého nejspíš taky lákalo naučit se tančit. Proč ne? Nebylo to zas tak těžké a zas tak nudné! Náhodou šlo o příjemné spestřeníčko. Rozběhl se za nimi do vody. Prameny byly teplé, příjemné na jeho unavené tlapky. „Jako menší jsem si vždy myslel, že mě voda tady v pramenech spálí! Od té doby jsem do nich nikdy nevlezl. Ale ono to není vůbec hrozné,“ poznamenal ke svým společníkům. Nebýt této svaté trojice, nevlezl by do této vody asi nikdy, oops. Hrozný pocit, když si do hlavy vtloukne lež a drží se ho tam jakou dobu.

Solova poznámka Riveru zdánlivě pobavila, což potěšilo i samotného Sola. Aspoň věděl, že se příliš neztrapnil. On nikdy nevěděl, když něco udělal, jestli to bylo vtipný nebo trapný. Avšak i tak se tomu nikdy příliš nebránil. Nemohl navždy žít v depkách a ve vážnosti, no ne? A taky ho překvapilo, jak bylo příjemné trávit čas s některým vlkem z královské rodiny. Vždy si myslel, že si s žádným z nich nebude nikdy plně rozumět. Jak se mýlil! „Venku může číhat tolik hrozeb! A slyšel jsem i o případech, kdy nebezpečí číhalo i uvnitř, mezi vlky. Zní to víc nebezpečně, než kdejaký medvěd. Doufám, že se u nás žádná hrozba v podobě vlka nikdy neukáže,“ odpověděl jí. Byl by schopný ostatní členy smečky ochránit i proti tomuhle? Nebo na tohle byl krátký i jakýkoli obránce? Nevěděl a ani to vědět nechtěl. „A to se může někdy hodit! Vlastně si ještě pamatuju, když jsem byl malý a povídal jsem si s ním, než se do smečky přidal, že měl se smečkami špatnou zkušenost a ještě si nebyl ani jistý, zda se vůbec přidá. Avšak svůj strach překonal a myslím, že je spokojený,“ promluvil k vlčici, když se přesunuli na téma o Irisovi. A taky si pamatoval, jak se bál spíš jeho velikosti, než vzhledu. No takových jako Sol se asi moc nenajde. Poté se pustili do jídla. Rivera si vzala zajíce a Sol si nabídnul velké, tlusté veverky. „Ano ano, už celkem jako malý jsem byl zvědavý a vydával se mimo území. Poznal jsem kotlinu, vlky z přízračné smečky, poušť a tak. Taky vím, že je na severu ledovec, no tam jsem zrovna ještě nebyl,“ odpověděl jí s úsměvem, když spolkl sousto. „Hádám, že vy jste taky už dosti cestovala,“ tipl si. No žil v tom, že děti královské rodiny byli vedeni prozkoumat svůj svět co nejdříve. na druhou stranu, kým? Rodiče panovnice a princezny zemřeli celkem brzy po jejich narození, co věděl. Voltaire nastoupila na trůn celkem jako mladá. Muselo to pro ně být těžké, neměly to nikdy tak volné jako sám Sol. Takže o svých slovech začínal mírně pochybovat.

tw: krev, vražda, smrt

Tuhle louku znal. Samozřejmě, znal ji dost dobře. Víc než dobře. Byl tu už tolikrát! Nekonečné pláně se táhly až někam do dáli, na konec vždy sotva dohlédl. Všude rostla tráva, hromada bylinek a v dálce šly vidět osamělé stromy. Jenže dnes bylo něco špatně. Tráva byla suchá a mrtvá, jakoby z ní někdo vysál veškerý život. Nerostla zde ani jedna květina, ani pach jedné jediné nešel cítit. A pak ta atmosféra. Hrůzostrašná a plíživá, ježil se mu z ní kožíšek, donutil ho se třást. Prosakovala mu až pod kůži, až ke kostem, jakoby ho chtěla vysát zaživa - stejně, jako všechnu trávu tady. Všude kolem se vznášela mlha, dusivá a nepropustná, skoro přes ní neviděl. Zdálo se mu, jakoby měla nazelenavý nádech, jakoby šlo o nějaký silně jedovatý plyn, který ho každou chvíli zabije. Udusí. A sytě červený měsíc mu ozařoval cestu, úzkou pěšinku, téměř skrytou v mrtvé trávě.
Pak uslyšel výkřik. Hlasitý, pisklavý, plný děsu. Někdo potřeboval pomoc! Někdo byl v nebezpečí! A ten hlas, ten byl až nebezpečně povědomý. Co nejrychleji uměl, se rozběhl za zdrojem křiku, který se ozval podruhé a potřetí, který se rozléhal celými pláněmi, který mu trhal uši. Vlk zakrytý v mlze trhal hnědozelené tělíčko, vlčka, který sténal a křičel, vyl a kňučel, snažil se vysvobodit. Do trávy se vsakovala rudá krev, zabíjela ji a to, co tráva nestrávila, teklo všude kolem. Za každým dalším trhnutím krev stříkala metry daleko, vždy se zaleskla ve světle úplňku. Ne, ne, ne, ne.
To byl přece Teo! Přímo před jeho očima zabíjeli jeho bratra! Jeho nejmilovanějšího bratra, s kterým tolik zažil. Jenže, on mu nemohl jít pomoc. Nemohl se hnout. Jakoby ho někdo lepidlem přilepil polštářky k zemi a donutil ho přihlížet tomuto krutému osudu jednoho člena jeho rodiny. Jako by mu někdo nedovolil mu pomoci. V očích měl děs, v těle třes, a v krku velký, hořký knedlík, který ho pomalu dusil a zabraňoval mu vydat jen jediný hlásek. Nemohl zavýt, nemohl tomu zabránit. Hlavu měl pustoprázdnou a vymletou, vnímal jen děsivý děj, který se před ním odehrával. Vnímal jen osud, který byl jeho bratru přidělen.
Náhle už Teo nevyl. Už nekňučel, už nekřičel. Byl mrtvý. Jen prázdná, krví podlitá schránka. To až teď se dokázal Sol pohnout. To až teď se odlepil od země. Vetřelec se na něj podíval, pohledem, který on neviděl. „Neee, ty vrahuuuu, ty zatracený vrahuuu!“ zavyl nahlas a bezmocně a rozběhl se do mlhy za vlkem. Skočil po něm, s tlapami rozpřáhnutými a tesáky vyceněnými, ale tvrdým pádem skončil rozpláclý na zemi. S hrdelním vrčením se zvedl a zaryl tlapy do měkké, vlhké hlíny. Vrah jeho bratra se nikde nenacházel. Tělo jeho bratra zmizelo. Vrah i oběť zmizeli. Jenže i tak se vznášel ve vzduchu odporný pach krve a smrti. Všude kolem, nedalo se před ním utéct. Prostupoval mu až do plic a ucpával mu je. V dálce se ozýval hrozivý smích, aniž by dokázal zaměřit směr, kterým se ozýval. Sol se z posledních sil hlasitě rozbrečel. Osudu neutečeš, ozvalo se posměšně v dálce. S trhnutím se probudil do tmavé jeskyně, nihilské nory. Osudu neutečeš, rezonovalo mu neustále v hlavě. A celý zbytek noci už oko nezamhouřil…

Sol seděl na břehu řeky a pohled upíral do pomalu se linoucí vody. Poslední dobu nevěděl, jak se cítit. Občas se utápěl v neúprosném smutku, kdy se cítil sám a zničený. A občas se choval jak normální vlk, který se uměl bavit a naslouchat. No věděl, že už bude za chvíli dospělý a tak u něj nějaké výboje energie už nehrozily. A bylo to vlastně dobře. Chtěl se chovat dospěle. Chtěl být dospělý a umět i o něčem rozhodnout, byť věděl, že ta dospělost nebyla vždy jednoduchá. Jenže, o čem mohl říct, že to šlo udělat jednoduše? Aniž by nemusel zvážit pro a proti, aniž by se nemusel mít na pozoru. Jeden se musel v hloubi duši mít vždy na pozoru, i když byl na území smečky. Hlavně, pokud chtěl ochraňovat ostatní vlky před nebezpečím, nemohl si všímat jen sebe...ale to už věděl dávno. Takže i kdyby teď vypadal, že byl totálně mimo, tak ne, své okolí vnímal dosti dobře. To se naučil dlouhodobým tréninkem.

Aby nechytl fobii z okolního světa, vydal se mimo území. Nemohl v Nihilu ztvrdnout navěky. A jednou rozhodně bude potřeba i venku, hlavně pokud měl být rytířem. Vyrazil na jednu z místních pastvin za temné noci, což mu připadalo pro začátek dodání sebevědomí jako dost špatný nápad. Avšak co, nemohl spát, tak si dal stezku odvahy. Co ho ale víc překvapilo, bylo malé, černé vlče, které zde chytali světlušky a které by ani neviděl, kdyby tu neskákalo jak splašené. Noc. Nikdo nikde. Jen on a to neznámé. Otřásl se. Vždyť bylo víc v nebezpečí než samotný Sol! „Ehm, ahoj?“ promluvil na něj a pomalu se k němu přiblížil. Ještě se mohlo vyplašit a utéct před ním. Jenže Slunce nechtěl dovolit, aby se mu něco stalo. Ovšem momentálně tu jen trucovitě sedělo. Vlastně ani ve tmě nepoznal, zda šlo o vlčici či vlka. Jak bezmocní můžou někteří být.

Modrá vlčice zůstala klidná. Až chladně klidná, což Sola děsilo. Působil tak i on, když byl smutný? Možná bylo na čase se trochu sebrat. Nezaobírat se tím, co bylo nebo bude, ale co JE. Jenže, bylo těžší to uskutečnit, než o tom jen mluvit. Toť realita. Ale jednou, JEDNOU, se mu to určitě povede. Nevěděl, co říct dále, protože mu na otázku neodpověděla, no řekla nakonec jiná slova. „Ano, jsem, “ potvrdil jí s přikývnutím. Poslední člen rodiny, co mi zbyl, pomyslel si a tiše si oddychnul. Stop. Stop. „Znáš moji maminku hodně dobře?“ napadlo ho náhle, když ji zmínila. Avšak, nemuselo to nic znamenat.

Neusnul. Uslyšel tiché kroky, které se blížily blíž a blíž k němu. Našpicoval uši. Pachatel patřil Nihilanovi, takže obavy o své bezpečí neměl. Však chtěl dnes vůbec společnost? Vlk na něj chvíli koukal, než mu asi došlo kdo to tady leží jak hromada brambor. I Solovi samotnému chvíli trvalo, než mu došlo, o koho šlo. O Toshiho, nihilského knížete. Tyjo, s tím už fakticky dlouho neměl tu čest. Maximálně jako ještě malé vlče a to nemělo asi takovou hodnotu, jakou to bude mít teď. Bylo zvláštní poznat tu realitu, že existovali členové ve smečce, které vlastně pořádně nikdy nepoznal. Toshi nebyl sám. Slunce to musel co nejdříve napravit. Pokynul mu na pozdrav. „J-já ano, jen jsem se chystal si schrupnout,“ odpověděl mu trochu rozrušeně, no jinak se snažil tvářit normálně. „Ale nerušíte Toshi, to rozhodně ne!“ ujistil ho a zvedl se, přičemž ze sebe oklepal kousky mechu, co mu ulpěly v kožíšku. Nebude tu přece chodit jako špindíra!

Léto odešlo a na dveře už klepala zima. Sol měl teplo radši. Když ho sluneční paprsky lechtaly na kožíšku, když vše bylo světlé a prozářené. Zima byla... moc temná, nekonečná, moc smutná. Všude kolem bílo a nic víc. Žádné bylinky, žádná stáda zvěře. Všude panovalo prázdno, i jiní vlci se před tímto obdobím spíš schovávali. Tudíž nebylo jasné, co Sola zavedlo sem, do hor, kde, jak každý předpokládal, bylo chladněji, než v nížině. Možná příležitost si pomalu navykat na chladné počasí, co je čekalo, možná čerstvý pach vlka, co se vznášel okolo. Chtěl se snad ujistit, že nezůstal sám? Ne, samozřejmě, že ne. Nihilské území bylo prosáklé čerstvými i starými pachy vlků. Vše bylo, jak mělo být. Skoro... On byl sám, jen jiným způsobem. Zahlédl velikého Irise, jak se chystal něco provádět. Něco. Vůbec netušil, co. Tak se schoval, aby ho nerušil a očkem ho pozoroval.

Z její odpovědi se skoro až začervenal. Prej chrabrý rytíř! To se mu moc líbilo. „Nikdo se nebudete muset bát o zdraví. Jsem možná malý, avšak nepřátelům dokážu pořádně ukázat, co dokážu!“ řekl s jistotou a narovnal se. Samozřejmě ten postoj myslel jen s nadsázkou, přece nebyl ten typ vlka, co by si o sobě myslel kdo ví co. No takových žilo zrovna v Nihilu dosti málo. Jestli vůbec někdo. Rivera zkoumala okolí a vlastně i Sol se okem podíval. „To ano. Nevypadá to vůbec, ale vůbec špatně,“ zamával radostně ocasem. Aspoň něco se mu v jeho deep stavech povedlo, ahaha. „Irise mám moc rád. Je milý, i když by plno vlkům na první pohled nepřipadal. Proto se nesmíme řídit prvním pohledem,“ dodal ještě. Sol ho znal od malička a nikdy mu strašidelný nepřipadal. I přesto, že byl proti němu jak mravenec, oops. „Nabídněte si první,“ pokynul vlčici, když se ocitli před hromadou jídla. Přece si nechá dámu vybrat první!

Samozřejmě, že Sol nelitoval. Spíš pociťoval obrovské překvapení, že hned na svém prvním plese tancoval a to ještě se samotnou princeznou! Jo, věřil, že si musela představovat tanec s někým znalejším, no i tak vypadala, že si dnešní den užívala a tak si Sol ani nemyslel, že udělal cokoli špatně. A konec konců, naučil se tančit. No neber to, Horste. „To je velmi chytrý poznatek! Každý časem pozná, co mu sedne a půjde nejlépe,“ přikývl na její slova. „Doufám, že jednou budu spolehlivý a pozorný rytíř,“ dodal ještě a pousmál se. To, aby poznala jeho zaměření ve smečce a nemyslela si, že tu dělal úplný prd! To by moc dojem neudělal, že ano. S jejím návrhem musel souhlasit. Jeho tlapy potřebovaly odpočinek, byť si to až doteď neuvědomoval. „Nejsem proti,“ přikývl, pořádně se protáhl a rozhlédl se. Uvažoval, že Rivera chtěla i zkontrolovat, zda vše probíhalo v pořádku. No, tak bude mít malou společnost, hihi. „Takže? Soudíte, že je zde vše v pořádku?“ zeptal se jí po tom, co zhodnotila situaci a po tom, co usedli k prostřenému stolu s jídlem různého druhu. Zakručelo mu v žaludku. No jo, vždyť celý dlouhý den ani nejedl!

Jeden krůček, druhý krůček. Nechal se krok po kroku navádět Riverou. Chyb bylo spoustu a i ona je určitě viděla, no i tak ho chválila. Kolem tančili další vlci, no Sol se soustředil jen na své tlapy a vlčici před sebou. Oheň tvořil všude kolem stíny, strašidelné, avšak fascinující. Ples byl sice formálnější záležitost, no i tak se mu ta atmosféra a organizace velice líbily. Mělo to své určité kouzlo, cítil se prostě po dlouhé době aspoň trochu veselý. No i tak se nemohl ve smutku utápět navždy. „Je to pro mě zas něco nového. Ale rozhodně nelituji!“ odpověděl jí. Zelenkavá vlčice nejspíš měla ráda i více druhů umění. Třeba si i on něco z toho vyzkouší též. Na druhou stranu po ní nemohl chtít, aby ho učila každou drobnost. „Já jsem univerzální vlk. Bude mě bavit skoro vše, co mi kdo ukáže! Byť se rozhodně najdou činnosti, které by mě nebraly. Ale tak to má každý, no ne?“ pousmál se. Jo, i když ho léčitelství lákalo, i tak se dal na rytíře s cílem chránit smečku co nejlépe to půjde. Dříve si to představoval se svým bratrem, no teď to bude muset zvládnout sám. A on to zvládne! Snad...