Príspevky užívateľa

Cítil se trapně. Zve někoho na tanec, přičemž to sám neuměl! Jenže si to v tu chvíli nejspíš jen neuvědomil. Holt ples nebyl jen pokec. Avšak Rivera mu to neměla za zlé a ještě mu řekla, že ho to naučí. To udělali Solovi radost. Přikývl a pousmál se. Nedivil se, že ona to uměla. Narodila se přece do královské rodiny, tam se takové věci učili. Sol měl geny tak maximálně v květinách a ne v takových záležitostech. Ale s radostí se naučí cokoli, co si pro něj kdo připraví. Začala dělat první kroky a Slunce to po ní pomalu opakoval. Každý jeho krok byl tak nejistý. Jakoby nevěděl, zda to dělal správně. Ovšem postupem času na jistotě nabýval a začal dělat odvážnější kroky, než na začátku. „Možná mi to za chvíli fakt půjde!“ zajásal tiše. Fakt to nebylo těžké. Hlavně, když měl tak znalou učitelku, hihi.

Sol usoudil, že se na území držel moc často a tak se vydal kousek dál. Poslední dobou v něm mimo území ťápaly obavy, že se mu tu taky něco stane. No na území se mu furt vracely myšlenky na jeho dětství. Co bylo lepší? Obojí ho ubíjelo. Procházel loukou a větřil kořist. Měl by se po delší době najíst. I když by to ještě chvíli asi počkalo. No po náporem čerstvého pachu králíka si nevšiml modré vlčice ležící poblíž a hleďme, skoro o ni zakopnul. Uskočil. „Moc se ti omlouvám! Jsem se jen zamyslel...totiž,“ promluvil na ni náhle. Snad mu to nebude mít za zlé. V Nihilu už ji několikrát viděl a tak mu bylo jasný, že pocházela odtamtud též stejně jako on sám, aniž by použil čumák. No to neznamenalo, že na ni musel šlapat. „V pořádku?“ zeptal se jí poté. Došlo mu, že tu ležela tak nadmíru zamyšlená, až smutná! Na druhou stranu, nikdo neřekl, že na tom byl Sol lépe, že jo. Jen momentálně šel, tak to na něm nešlo tolik znát. I když už ne takový, smutek pořád přetrvával. Odejde někdy? Vypaří se? Asi ne.

Pochodeň byla zapálená a Cyrano stejně pořádně nechápal, co se tu dělo. Jen obyčejný rituál, nic složitého na vysvětlení. Však ono mu to docvakne. No byl z toho radostí bez sebe. Ňafal a honil si ocas. Musel nad tím podzvednout koutky úst. Proč už též nedokázal být tak radostný? Náhle ho zaujaly jeho oči. Bylo zvláštní, že zmiňoval jeho heterochromii a ne fakt, že mu vlastně chyběly zorničky. Na druhou stranu to bylo spíše příjemnější, než aby se tím náhle vyděsil. i když za život nepotkal ještě nikoho, kdo by se ho bál, takže...„To mám od narození. Říká se tomu heterochromie,“ poučil ho a dodal: „A magií? Určitě ne. Já tu svou ještě nepoznal,“ pokrčil rameny. Jestli nějakou mám, pomyslel si pochmurně. Bylo by zajímavé mít magii, ovšem pokud žádnou neměl, svět se nezbortí, že ano.
Náhle k nim dorazila i Rivera. Taky aby ne, vždyť tu na ni čekal! Usmál se a zavrtěl ocasem. „Zdravím!“ oplatil jí pozdrav, poté se otočil zpět na ostnatého vlka. „Tak se měj Cyrano, musím jít. Ale moc rád jsem tě poznal,“ rozloučil se s ním a pospíchal za zelenkavou vlčicí. „Abych se přiznal, nikdy jsem netančil. Je to těžké?“ zeptal se jí mírně stydlivě. Ach, prvně ji zve, aby jí pak říkal, že neuměl ani tančit. Ostuda! Ale i tak si hodlal ten okamžik užít co nejvíce to šlo. Nemohl přece smutnit 24/7.

Velké a nelítostné vlny silně narážely do skal pod nimi a pak se vracely zpět do nekonečného moře. Cítil se stejně. Zažil velkou ránu, která ho poslala do proudu nekonečného utrpení. Jenže moře se nezlomilo. Moře se snažilo pořád dál, nevzdávalo se. On by taky neměl. Jednou, jednou bude lépe. Avšak, v momentální chvíli mu to připadalo tak těžké, nesnažit se! „Vy jste...byli jen přátelé?“ zeptal se ho poté potichu. Teorie, že Kettu a Teo spolu zažívali něco ví, než jen přátelství, mu hlavou vrtala už delší dobu. Vždyť on by jim to přál! Nezáviděl by, nic takového! Proč jim ho musel nějaký vetřelec vzít? Copak si neuvědomoval, že ten mladej vlčík měl nějakou rodinu a přátelé? Jaktože neměli někteří žádné city? „Možná...možná i ona chce být sama...“ odpověděl mu smutně a hrábl packou do tvrdé země. Ani se pod ním nehla. „Ach, děkuji, Kettu. Aspoň s někým o tom mohu mluvit. Slib mi, že tu budeš ještě dlouho,“ promluvil na něj už ze zoufalosti. Dost dobře věděl, že mu to slíbit nemohl. Že se mohlo stát cokoli. Ani Sol to nemohl slíbit. Nikdo to nemohl slíbit...

Sol už byl velký chlapec a tak už se nenacházel na postě pážete, avšak na baronovi. Kdo ví, kam ho budoucnost zavede dál. Momentálně se potuloval hraničním lesem. Musel uznat, že sem moc často nechodil. Tak přece jen šlo o obyčejný les, v kterém rostly divné houby. No aspoň to tu trochu zkontroluje, třeba jestli se tu nenacházela nějaká hrozba. Jako budoucí rytíř musel na takové věci dohlížet! Skrz stromy prolézaly paprsky mrazivějšího slunce a někde v křoví se pohybovala malá zvěř. Les byl tichý a klidný. Vše tu bylo naprosto v pořádku. A tak si Slunce lehl pod jeden ze stromů s úmyslem, že si schrupne. Poslední dobou spal tak různě po území. Od smrti Tea ho tížilo spát v noře. Ach, jak moc mu jeho bratr chyběl...

„A i tak jsem nižší!“ zahihňal se. Poté všichni zůstali nad slovy Sola, že tančil s princeznou, skoro stát. Kdyby neměl srst, asi by bylo brutálně vidět, že vypadal jak rajčátko. „Já...nevím. Jak poznám, že se mi někdo líbí? A beztak...no...proč by měla taková vlčice zájem o někoho, jako jsem já? Určitě to byl jen tanec,“ vykoktal ze sebe. I když by neměl, stejně cítil menší zklamání nad svými slovy. No tak či tak, takovým emocím stejně ještě moc nerozuměl, takže...Avšak, možná jednou bude mít partnerku (nebo partnera?). Ať půjde o kohokoli. „A pozval jsem ji já, ne ona mě,“ opravil slova Kettua a usmál se. Ono to i vypadalo esteticky hezčí, že vlk pozval vlčici a naopak. Ovšem přemýšlel. Kdyby se k těm slovům neodhodlal on, udělala by to ona? To už asi nikdy nezjistí. „Klidně vám mohu něco ukázat, jenže bez vlka, co to uměl už předtím, to bude...složitější,“ odpověděl jim ještě. Přece jen, bez vedení Rivery by dokázal prd. A všemi těmi emocemi a nervozitou měl pocit, že už vše úpe zapomněl. Přece jen, to vědění, že na něj tři vlci koukali, jak je učil něco, co sám pořádně neovládal, ho moc netěšilo. Dorazili k pramenům a středem zájmu všech se stala horká voda. I když měl už tlapy jak v ohni, rozběhl se za nimi. Nebude přece zaostávat! Kettuova poslední slova zaslechl a ptal se na to stejné. Tak malé tlapky a ještě tolik síly! To on sám měl pocit, že mu upadnou.

Vydal se s Deetrah, Kettuem a Va'Riinem na štreku k horkým pramenům. Všechny už aspoň trochu znal, tak se necítil vůbec nervózní. Naopak se cítil plný energie a radosti. Byl úplně veselý (anebo se nafetoval, ale to nevadí)! „Co mám říkat já, se svými mini tlapičkami? Váš jeden krok jsou dva moje!” postěžoval si taky, avšak ani Dýdy nebyla nějak extrémně vysoká, byť pořád vyšší, než on sám. No na takovém Varinovi by mohl klidně jezdit, kdyby mu to dovolil, haha. „Pff, já taky tančit neuměl, vždyť to byl můj první ples! Ale princezna Rivera mě to naučila!“ pochlubil se. Mohl se cítit dobře, že jako jediný tančil, no nějak to neřešil. Nebyl ten typ, co by se povyšoval nad ostatní. Ani mu to nešlo. A se svou velikostí? Vždyť vypadal jak plyšový medvídek. Radši i přes své bolavé packy zrychlil, aby konečně hupsnul do teplé vody. Noc byla celkem chladná. No den to byl krásný. Ples si užil a teď tu byl s přáteli! No mohlo být něco lepšího?

Celkem obdivoval tu jeho brutální radost. Taky takový býval. A možná by i tak zůstal, kdyby se to vše totálně nepo. Avšak už věděl, že život nebyl jen o dobrém. Co už. „Možná to vzniklo od moře. Moře je přece slané, takže se od toho vytáhl pojem sůl. Těžko říci,“ zamyslel se. No jen toto mu dávalo jako vlkovi smysl. Co jiného mohla být sůl, která by nesouvisela s mořem? „Tak to je fajn. Dokud vlci ve smečce drží pospolu, nic je nezastaví,“ pousmál se. I když o těch fajn vlcích v Ignisu mírně pochyboval. Možná on fajn byl, no všichni rozhodně ne. Jenže vlk ve smečce své soudruhy vždy chválil. Sol taky chválil vlky v Nihilu a přitom by je někteří odsoudili. Takže... Cyrana náhle zaujaly sestry, které procházely kolem a chystaly se zapálit ohniště. „Ano, jedna z nich je naše panovnice,“ odpověděl mu tiše a zamával ocasem. Přijde za ním pak Rivera, jak si slíbili u pramenů? Anebo měla nakonec tolik povinností, že to nestihne? „Koukej,“ řekl mu pouze, protože měl sám teď hlavu plno jiných myšlenek.

Vlkova pochvala jeho jména ho potěšila, byť přezdívka Sůl se mu líbila už méně. Jen by nerad kazil veselému vlčkovi radost. Vždyť jemu samotnému by se to nelíbilo. „Děkuju! No doopravdy to jméno znamená Slunce, v nějakém jazyce. Jen už nevím, v jakém,“ objasnil mu, určitě mu to taky udělá radost. Ach, kéž by byl zas tím Sluncem, jakým býval. „A víš, že ani nevím? Nikdy nám rodiče neřekli, kdo nás jak pojmenoval. Bych se musel zeptat maminky! Jenže tu zde nikde nevidím a nevím, zda se ještě někdy setkáme, abych ti to řekl dodatečně,“ řekl mu s pokrčením ramen. Ještě se pro jistotu rozhlédl, zda fakt hnědá vlčice někde nebude, no nebyla. Byla na tom kvůli smrti Tea pořád špatně?? „Těší mě, Cyrano,“ odpověděl mu s úsměvem. Ano, pocházím z Nihilské smečky. Je tu moc krásně. Plno kytiček, sluníčka a hodně milých vlků!“ pochválil svoji smečku. „Jak se ti vůbec žije v Ignisu? Nikdy jsem tu smečku nepoznal...no víc,“ zeptal se ho náhle. Zvěsti o Ignisu musely být značně přehnané, když tam žili vlci jako Rufus nebo Cyrano. Ale s jiným vlkem odtamtud se zatím nepotkal, tož pravda. „Ples,“ opravil ho klidně. „A ano, kdysi býval hodně pravidelně. No teď dlouho nebyl, z nějakého důvodu. I proto je tohle můj první ples,“ vysvětlil mu. Kéž by si ho mohl užít i s rodinou...

Zanedlouho si Sola vyhlédlo nějaké hyperaktivní Ignisské štěně. Na Ignisana je nějaký veselý, pomyslel si, no svým způsobem ani kdysi Rufus nebyl špatný. Možná ty zvěsti o Ignisu byli trochu přehnané. Anebo vlčata světem ještě nepolíbená. Však sám to znal, nedávno také byl vlčetem. A jo, pořád probíhal pubertou. Přemýšlel, zda někdy skončí. Vždy skončila, jasný, avšak i tak. Představa, že bude za chvíli dospělý, ho mírně děsila. No zároveň se i těšil. „Ahoj, ani já zatím ne. Je fajn, že jsme se takhle našli,“ řekl mu mírně vesele a též zavrtěl ocasem. Anebo jsi našel spíš ty mě, ale to nevadí, pomyslel si. No tak či tak, bude lepší zde mít nějakou společnost, než ti sedět jak kupa neštěstí. „Jak se ti na plese zatím líbí?“ zeptal se ho prvně. Jako Solův to musel být i jeho první ples. „Jinak, já jsem Sol,“ představil se mu rovnou. Rodem už se moc nepředstavoval.

Princezna Rivera i se samou panovnicí dorazily do zeleného lesa zanedlouho a zahájily úvodní proslov. Následně Rivera nabídla třem dobrovolníkům práci s ohněm. Už už se chtěl přihlásit, jenže byl předběhnut. Ach ano, společnost měl rád, avšak mezi tolika vlky se cítil až moc malý (i když i tak měřil jen 60 cm). Ne, dobrý, prostě byl moc pomalý. Co to řešit? Prostě se posadil a pozoroval ten výjev. Zatím si i podrobně prohlédl i ozdobu. S Irisem a Bell to vyzdobili vcelku dobře. Hlavně doufal, že se to místním vlkům líbilo. Teda aspoň těm, kteří to řešili. Ovšem i při tom pohledu na ostatní vlky a tu živost ho přepadl smutek. Nebyl tu táta, nebyli tu jeho bratři a ani maminku nikde neviděl. Pořád ho drtilo vidět, jak se jeho rodina rozpadla. Nebyl už to malé vlče, které by z toho mělo mít trauma, jenže...byl prostě smutný. Mrzelo ho to. Možná proto, že si přál, aby všichni zůstali pohromadě do dospělosti, možná proto, že byl prostě citlivka. Nejen, že dávat si vysoké cíle nemělo cenu, ovšem taky by se měl nějqk obrnit. Jenže jak? Existoval nějaký postup? Návod? Nebo se to stane prostě...časem? Někdo mu pomůže? Jak? Otázky mu výřily hlavou, jenže odpověď na ně nenacházel.

Sol si vyšel na chvíli mimo území. Potřeboval si asi jen od Nihilského území trochu odpočinout. Pořád tam viděl odrazy, ty veselé a bezstarostné odrazy, kdy vše bylo ještě ok. Jenže teď už nebylo a nikdy už nebude. Teda, nebude to jako dřív. Jenže Sol by si měl konečně uvědomit, že minulost nezmění. Že ji neposune do budoucnosti. Na druhou stranu, nemusel být zas ta malá závislá koule. Bylo lepší být velký a samostatný, jen ne v dlouhodobé depce, oops. Jeho hluboké myšlenky přerušil až čerstvý pach cizího vlka. Hodně čerstvý. Vlk musel být blízko. A taky, že jo. Díky nížině na pstvině ho nešlo přehlédnout. Takže aby zahnal depresivní myšlenky, vydal se za ním. Třeba bude přátelský. A když ne, tak prostě...odejde, asi. „Ehm, ahoj,“ upozornil na sebe cizince, když k němu přišel blíž, ale samozřejmě si držel odstup. Nerad by si někoho znepřátelil jen tím, že mu nedal osobní prostor. Zanedlouho si všiml i jeho poraněné nohy. „Co se ti stalo s tlapou? Chceš pomoci?“ zeptal se ho poté. Vždy rád pomůže. Ať měl náladu jakoukoli. Jeho schopnosti to neovlivňovalo.

Sol se vydal do zeleného lesa, na nihilský ples. Do lesa, který sám vyzdobil s Irisem a Bell (jen s offline hráčkou, haha ok neva). Necítil se kvůli akci samotné ani nervózní. On měl společnost rád, nevadila mu, vůbec. Spíš se mírně třepal ze setkání s Riverou. Musel to být od něj fakt odvážný krok, pozvat samotnou princeznu Nihilu. To by každý asi neudělal, co? Jenže cítil, že to jejich setkání u pramenů jako by zařídila nějaká vyšší moc. Hlavně, že se takhle hned dostali k tomu tématu, že ani jeden si nesehnal ještě nikoho, s kým tak trávit čas! Avšak možná to jen pozvedával do nebes. Poslední dobou se celkově spíše držel nad zemí nebo pod zemí. Nechtěl se držet na zemi. Připomínalo mu to vše to hrozné. Někteří vlci se zde už nacházeli. Sol se postavil někde, kde byl dobře na dohled a čekal. Přece jen, se svou srstí tady vypadal jak chlupatý strom. Ty jo, kéž by existovaly chlupaté stromy.

Možná měla pravdu. Teo by určitě nechtěl, aby tam jen nepřítomně seděl a truchlil. Ještě by sestoupil z nebe a velice mu vyhuboval. I když, kéž by. Aspoň by ho viděl. Aspoň ještě jednou by ho viděl...jenže by to pak chtěl znova a znova. Dostal by se do začarovaného kruhu a už by z něj nikdy nevystoupil. Střihl uchem. „Ale co když jsem to já sám, kdo si říká, jak se má cítit a nedokáže se cítit lépe?“ zeptal se jí. Ano, ty myšlenky, ty ho ničily. Bylo zvláštní o tom mluvit s někým v podstatě neznámým, jenže možná by to měl konečně dostat ven. Svěřit se. A Rivera mu připadala, že jí věřit mohl. „Je mi celkem blbý se k někomu vecpat jen tak. To je na plese normální?“ zeptal se jí zase. No asi jo, když to říkala, avšak i tak. Nerad by byl vleklý. Nad jejími posledními slovy ho napadlo něco naprosto šíleného, no proč to neudělat? Musel zas konečně vylézt ze své komfortní zóny. „Princezno Rivero, rád bych vás pozval na blížící se ples,“ vyhrkl náhle. Neudělal chybu? Snad ne. Ale kdyby neměl srst, asi by šlo vidět, že byl červený až k zadku.

Šedá vlčka byla očividně pěkné kvítko, které nedokázalo chvíli posedět. Na druhou stranu, takové bývalo každé druhé vlče. Samotného ho postupem času zajímalo vše víc, než poslouchat rodiče. I když jako malý na ně byl nalepený, jak už jí před chvíli říkal. „Ale máma a táta tě dokážou naučit mnoho do života,“ poučil ji a zamával ocasem. Ne vše se dozví sama. Rodiče jí ukažou strasti i krásy světa. Avšak, to si časem možná uvědomí. „Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Sol,“ promluvil na ni znovu. Náhle na Sola zaútočila a začala do něj kousat a drápat. Zatím to tolik nebolelo, a přes jeho fluffy srst to tolik necítil. Začal před ní uskakovat a nechal ji, ať ho nahání. To byla zábava! Konečně se po dlouhé době bavil. Vlčata dělala zázraky, hlavně ta veselá. Poté se rozběhl o kus dál, kde zastavil a udělal hravý postoj. „Tak si pro mě pojď!“ pobídl ji a rozběhl se zas jinam. Hádal, že vlče ho bude lehce následovat. A kdo ví, možná na chvíli zapomene na svůj žal, byť mu malá vlčka připomínala jeho dětství. A to ho vcelku ničilo.