Príspevky užívateľa

Kettu nebyl o nic v lepším stavu, než Sol. Zemřel syn, bratr a nejlepší kamarád. Pro ně dva a jeho maminku se to jen tak nepřežene. Bylo to smutné, ale byla to realita. Kdy se s ní konečně smíří? Svět už tak růžově neviděl. Naději na návrat táty s Kairou zahodil z hlavy úplně a rozhodně nevěřil, že sem druhý den přijde Teo živý a zdravý, bez jakýkoliv zranění a s úsměvem na tváři. Jen chvíli věřil, že to byl jen nějaký fakt hnusný sen a že se z něho probudí. Neprobudil. Protože nešlo o sen. Oddechl si. Moře bojovalo s vysokými kamenými zdmi jako on bojoval se svou duší. Vzdouvala se, s největší chutí by asi vyletěla ven do vzduchoprázdna. „Je to hrozný. Vždyť mám pocit, že nikoho kromě maminky už nemám. A ta na tom taky není vůbec dobře, víš? Zdrtilo jí to víc, než mě, možná. Nemá už nikoho než mě a já se chovám...no takhle, místo, abych se jí pokusil pomoci a ulevit!“ vyhrkl vztekle a uronil pár slz, přičemž je posléze zahnal. Slz už bylo dost. Na druhou stranu, když nedokázal pomoc ani sobě, jak by pomohl druhému?

Nezůstal tu na dlouho sám. Všimla si ho jiná členka, sama princezna Rivera. Možná byl i za nějakou tu společnost rád, takhle se jen osamoceně toulal životem, jakoby nevěděl, co se sebou. Na druhou stranu, věděl to? Těžko říct, bylo těžké o tom přemýšlet. Vždycky měl takovou radost ze života a vždy měl nějaký plán. Smrtí Tea, jakoby se vše roztříštilo na malé kousíčky. Dostane se někdy z toho začarovaného kruhu plného smutku a utrpení? „Buďte zdráva, Vaše Výsosti,“ pozdravil ji slušně a mírně se uklonil. Bylo to tak správně? Nejspíš ano. Vždyť mluvil s jednou z nejvýše postavených členek, nemohl si dovolit být neslušný. A možná chtěl i trochu udělat dojem. Nad její otázkou posmutněl, avšak dalo se možná čekat, že se na to někdo brzy zeptá. „No víte, pořád je mi hrozně smutno...“ začal, určitě už jako celá smečka o smrti jeho bratra věděla, „...s Teem bych si i svůj první ples užil o hodně více. No hlavně bych tam s někým i byl. Budu upřímný, že nemám nikoho, s kým tam jít,“ vysvětlil jí a hrábl tlapkou do země. Co kdyby pozval samotnou Riveru? Ne, to ne, vždyť ta už měla určitě dostatečný výběr.

Sol se potuloval u horkých pramenů a upřeně pozoroval, jak z horké vody stoupala pára a mizela ve vzduchu. Sluníčko si vzpomněl, že se vlastně blížil jeho první Nihilský ples a on ani netušil, zda se vůbec těšil. No pravda byla taková, že neměl ani nikoho, s kým tam jít a jen tam tak sedět sám a čumět na ostatní se mu nechtělo. Jenže on vlastně neznal aspoň ze smečky moc vlků, se kterými by mohl jít třeba tančit. Možná pozvat Kettua? Hm, kdo ví. Na druhou stranu, budou tam vlci ze všech smeček. Někdo mohl najít jeho nebo on mohl najít někoho. Ach, jaký zármutek pociťoval, že se toho Teo nedožil. On by si to rozhodně užil. Spolu by si to užili! Ovšem takhle? Takhle se cítil hrozně sám. Byl vždycky společenský a teď mu došlo, že nemá ani s kým jít na ples. Jak to dopadl??

Byla to ironie. Vlka, kterého nenáviděl a on nejspíš nenáviděl Sola, tady objímal, podporoval a nejspíš se z nich stali přátelé. Jenže nikdo neřekl, že se z nepřátel nemohli stát přátelé, no ne? Rád se s ním bude přátelit, nejspíše nebyl tak hroznej, jak při prvním setkání vypadal. Avšak pořád si trval na tom, že nutit Slunce žrát hlínu si nezasloužil. Jenže to byla minulost a minulost nikdo nezmění. Takže nemělo smysl mu to už kdykoli připomínat. A i kdyby chtěl, stejně by mu v tuto chvíli vůbec nepomohl. A takový Sol nebyl. „Ale ty za to nemůžeš...“ řekl mu tiše. Sice už věděl, jak se tvořily děti, ovšem spíš to byla otázka matky přírody a náhody, než že by se vinil za to, že chtěli s partnerkou děti. (Anebo měl chybé náboje, to už záleželo...). „Doprovodím tě aspom dom,“ řekl mu a jakmile se vydal směrem k přízračným hnědý, Sol ho následoval. Nemohl přece z území utíkat, byť ho to lákalo všelijak. Řekl by, že se to časem srovná, ale věřil, že to nebylo zas tak jednoduché. (Konec konců, sám to časem pozná, lol). Vždyťty děti ani nepoznali. Neviděli je se hýbat, jíst, hrát si, nic. Prostě je Anjel vypudila a oni už byli v nebíčku. Bylo to hrozné.

Slunce nebylo to slunce, jaké bývalo. Kdo ví, kdy se naposled usmíval nebo se jakkoli radoval. Cítil se, jak kdyby z něj někdo vysával život. Ani nemohl uvěřit, jak se to vše pokazilo. Nemohl ani vyhnat z hlavy mrtvé tělo jeho bratra. Byl holt naivní, když si myslel, že všichni vydrží do dospělosti a teď na to doplácel dlouhodobými depkami. Jediný, co za poslední dobu dokázal, tak ozdobil mýtinu v lese na ples. Jinak se záměrně vyhýbal i bílé vlčici Brise, jeho učitelce, aby nemuseli cvičit. Najednou ho ta chuť být nejlepší a nejproduktivnější přešla. A proč by ne? Vždyť to chtěl vše dělat se svým bratrem! A teď, když ho tu už neměl, tak na co se vlastně snažit. Když se tak procházel po zátočině, zanedlouho si všimli zrzavého kožíšku Kettua. Teo nemusel být ani Kettoova rodina a zdrtilo ho to stejně jako jeho samotnéh. Nebo mezi sebou měli něco víc? Možná, avšak na tom už teď asi nezáleželo. „Ahoj,“ pozdravil ho smutně a posadil se k němu. Sledoval, jak zrzavý skopával šutry do moře, no nepřidal se.

Nemohl na ten výlev dál koukat. Nedokázal se ho ani dotknout, zavřít jeho doširoka otevřené, vyděšené oči. Co musel chudák před smrtí zažívat? Jak dlouho umíral? Co když ho mučili? Místo toho, aby jakkoli uvažoval, prostě se rozběhl pryč, neměl by teď sílu ho ani pohřbít, udělat cokoli, jen aby ho dovedl na poslední místo odpočinku. Nevnímal ani Kettua, co na něj křičel, vnímal tak půl na půl maximálně okolní trávu a hory, co se každým jeho krokem blížily. Aspoň mohl být rád, že běžel zpátky na území, i když mu to bylo momentálně úplně jedno. i kdyby se ztratil, nezáleželo by mu na tom. Byl příliš vyděšený, příliš v šoku. A to jen tak neodezní. Jeho rychlý běh ukončil až jakýsi hrbolek, o který zakopl, udělal pár kotoulů a zůstal ležet na zemi. Proč by se měl vůbec zvedat? Mělo to ještě smysl? Co ho čekalo v Nihilu? Sdělit to mamince, smečce...vždyť to nedokáže! Ani omylem! A nemohl přece po zrzavém chtít, aby jim to řekl za něj. To Sol byl jeho bratr, byla to jeho práce. A to ho děsilo. Anebo tu možná bude ležet tak dlouho, dokud se nevsákne do té trávy a nezmizí též ze světa navždy. Aspoň by nemusel cítit to, co cítil teď.

Hledal svou maminku. Na loukách, u vody, v horách. Hledal co nejúsilovněji mohl, dokud ho její pach nevedl až k místnímu pramenu řeky. Musel jí to říct. Co mu zbývalo? Nemohla žít v nevědomosti. Vždyť ho už stejně nikdy neuvidí a za chvíli by si říkala, kam zmizel. Chudák Teo, chudák jeho neblahý bratr! Kdo mu to mohl udělat? Jaká zrůda?!! Kéž by se mohl pomstít! Byl rytíř, určitě by to dokázal. Pomstít se. A to se obvykle nemstil. Jenže šlo o jeho blízkou rodinu! A pomalu o ni přicházel. „Mami, mami, mami!“ křičel na ni splašeně, když ji zahlédl. Do očí se mu hrnuly slzy už nad tou mylšenkou, že to bude muset vyslovit. Vypustit to ze svých úst. Zabrzdil těsně před ní, přes slzy skoro neviděl. „Mami, Teo, on...to...“ nedokázal to doříct, protože se položil na břicho, složil hlavu mezi tlapky a silně se rozbrečel. Pořád to před sebou viděl! Jeho rozdrápané tělo, uschlá krev na něm i okolo něm, jeho mrtvolný výraz, nehybné tělíčko bez náznaků života. S tím pohledem v hlavě se nedalo normálně žít! Nejradši by si to vymlátil z hlavy.

Přikývl. „To ano,“ odpověděl mu. Nejednou slyšel o projevení svých schopností nějakou situací. Kdo ví, co ho ještě čekalo. Zaposlouchal se do povídání o jeho magii. „To zní strašidelně, ale i užitečně,“ vyjádřil se. Takovými stíny mohl kdekoho i vyděsit! „Stín a světlo jsou jak bratři! Škoda, že i my nejsme,“ řekl smutně. Aspoň jeden by mu zbyl. Jenže na jak dlouho? Možná přitahoval rodinnou smůlu. „Břečťan je za mě i hezčí a někde poblíž rozhodně bude,“ řekl svůj názor a zamával ocasem, zatímco se rozhlížel. „Vím, že moje maminka je léčitelka, určitě tuto květinku zná,“ řekl už trochu veseleji. Avšak bude schopná s nimi vůbec mluvit, když přišla i o druhého syna? „Jenže ji nechci momentálně...rušit,“ hrábl tlapkou do země. Pak se znovu napřímil. „Já bych šel asi sbírat ty květinky. ZNám plno moc hezkých! Taky bych seznal ty břečťany. A...ty nikoho neznáš? Jako léčitele,“ promluvil k němu ještě. Bude lepší, když se sežene někdo jiný.

Nejen, že se malá nebála potulovat se tu úplně osamotě, no ještě k tomu měla energie víc než deset vlků dohromady. Aspoň mu to tak připadalo. Jo, kéž by měl i on. Teda, on míval, jenže ne v momentální dovu. V momentální dobu se utápěl jen v minulosti a smrti svého bratra. Ach, jaká ironie. Avšak přece nebude smutný v přítomnosti tak energetického vlčete! „To jsi dost odvážná dívka! Já, když byl malý, držel jsem se svých rodičů nadmíru!“ řekl jí důrazně, i když neměl jistotu, že mu úpe rozuměla. A možná to bylo špatně, pomyslel si zatrpkle. Kdyby na nich nebyl tolik závislý, neměl by teď takové depky. Možná. Jenže to si jako malý vlčík nemohl uvědomovat, že mohla jeho rodina takhle zmizet. Tak proč se kvůli tomu vinit? Kolik věcí by změnil...Když se mu chtěla zakousnout do tlapky, uskočil a s hravým výrazem se zahihňal. „Možná nemáš ještě pořádné zoubky, ale i tak to musí pěkně štípnout!“ pověděl jí vesele. Tohle mu třeba zlepší náladu. Říkal to furt, vlčata měla osobité kouzlo. Měl je rád a tád si s nimi hrál. Vždyť nedávno byl sám vlčetem! Kéž by jím byl zas a vše bylo ještě úúplně v pořádku a v klidu...

Sol se pohyboval na jeho oblíbeném místě. Na slunečných loukách, tak je pojmenoval. Pořád se mu zdálo, jakoby sem denní slunce svítilo víc, než jinam. Jakoby cítil doteky dlouhé trávy víc, než jinde. Asi se mu to jen zdálo, tož ano, ale mohl si aspoň na chvíli vychutnat ten příjemný pocit, co mu toto místo přinášelo. Zapomenout na chvíli na to vše? Byl tolik zadumaný ve svých myšlenkách, že si nevšiml ani malého klubka chlupů, co se pohybovala kolem. Skoro na ni momentálně šlápl! „Oh-“ leknutím ucouvl a pozoroval malou vlče, jak se toulalo okolo. Že by se zatoulalo z nory? „Jee, ahoj,“ pozdravil ji, když se vzpamatoval. Rozuměla mu? Kdo ví. Avšak on vlčátka rád. Jen o trochu větší. S nimi si mohl hrát! Tato vlčka byla ještě příliš mladá a Sol nevěděl, zda byl připravený na to ji hlídat. Mohlo se cokoli stát. A co on by sám? „Ty se tu sama nebojíš?“ zeptal se jí pomalu. pamatoval si, že on se v tomto věku držel ještě těsně rodičů a skoro se odmítal od nich hnout! Holt byl zprve z okolního světa spíše vystrašený.

Střihl uchem. Tak magie, aha! „Jo, tak. Já svou magii ještě neobjevil. Možná žádnou ani nemám,“ pokrčil rameny, zrovna taková věc ho moc netrápila. I když by mu přišlo zajímavé, ovládat takovou moc, mít něco takového v sobě. „Jakou máš magii? Černý kouř? To je zajímavý,“ zeptal se ho náhle. Možná měl ten kouř nějaký vyšší využití. Když se ho snažil Iris podpořit, tak sklopil hlavu a pousmál se. „Jsi milý, děkuju,“ odpověděl mu mile, byť se to stejně brzy všichni dozví, že Nihilská smečka přišla o dalšího člena. Padali jak hrušky. Čekalo to i jeho samotného? Nebo jeho maminku? Nebo koho? Ach, život byl tak nevyzpytatelný. „Mušličky a ulity najdeme určitě u vody a rostlinky vlastně v podstatě všude, záleží, po kterých nejvíce toužíme. A liány rostou občas ze stromů, jenže nemám tušení, kde teď poblíž nějaké sehnat,“ vyřkl své myšlenky. Vlastně byl za takové rozptýlení i celkem rád. Možná mu to dovolí na chvíli zapomenout. „Vím, že jedna svítící rostlinka existuje. Občas svítí v noci z plání kousek odtud. Všiml jsem si toho jednou, když jsem byl večer v horách. Určitě to musela být kytka,“ řekl mu ještě. Jenže ani pořádně nevěděl, jak vypadala ve dne. Nebo jak vůbec pořádně vypadala. „Mohli bychom se někoho zeptat. Třeba by někdo věděl,“ navrhl mu poté. Světlušky fakt nedokážou pochytat. A ještě pohlídat, aby zůstaly na místě.

Vlčice prvně působila spíše ustražitě, no nakonec se k němu přiblížila. Jen ona ví, co se jí vše událo a rozhodně mu to neřekne na potkání. Vlastně i to, že se kdo ví jak dlouho plavila mořem, bylo nadmíru podivné. Střihl uchem. „Já jsem Sol. Sol de Mal,“ představil se jí na oplátku, byť si už nebyl jistý, zda chtěl tento rod používat. Už tu nikoho jeho původu neměl a přinášelo mu to jen větší zármutek, než cítil do teď. Když se ho vzdá, nikoho to zajímat nebude. „Pokusit se vždy mohu,“ namítl, přičemž k ní zvedl na chvíli zrak. Snažil se vždy pomáhat, ať to byl sebevíc těžký úkol. Nikoho by jen tak nedokázal poslat do háje. „Konec konců, každý se tak občas cítíme,“ doplnil ještě. Vždyť sám se teď tak momentálně cítil. Bál se přítomnosti i budoucnosti. Bez svých nejbližších se cítil tak prázdně...Byl to nezvyk, zůstat v podstatě sám, v nekonečném smutku.

Sola trochu vyděsilo, když ho vylekal natolik, až mu spustil obláčky kolem tlap. No když Iris zjistil, že šlo jen o jeho kamaráda, tak tmavé obláčky zmizely. „Co to-,“ spustil, no pak mu došlo, že tu byli z jiného důvodu, než aby se zajímal o takové věci. A samozřejmě se zajímal, proč byl tak smutný. „Ono...přicházím pomalu, ale jistě, o celou svou rodinu,“ hrábl tlapkou do země. Byla jen otázka času, kdy se stane něco i mamince. Už nevěřil, že vše bude dobrý. No pak se přesunuli na plány o výzdobě. Kvůli tomu tu byli! A Sol o svým smutku prostě mluvit nechtěl, aspoň zatím. „Poblíž je nějaká řeka,“ řekl mu prve, jenže ho bílý vlk tolik zahltil informacemi, že ho Slunce ve svém stavu sotva vnímal. „Gir-landa? Co to je? Nějaká květina?“ zeptal se ho, když to slovo zastřehl. Žádnou květinu jménem Girlanda neznal. Avšak kdo ví, co tím Iris myslel. „Musíme stromy ještě vyzdobit heřmánkem,“ připomněl mu, protože co věděl, určitě to ve svém proslovu nezmínil. Aspoň v to doufal. Mluvil o nějakém ohništi, vodě, mechu a tak... Jo, určitě ne. „A nezapomněl bych i na nějaké další květiny. Hodně jich je pěkných...“ řekl mu ještě pomalu. On rád kytičky, byly jeho útěchou v těchto těžkých dnech.

Začal mezi zvlyky mluvit. Střihl uchem a s pohledem upřeným na něm ho poslouchal. Takže to bylo jasný. On přišel o děti! Když ho potkal v Nihilu, aby mu identifikoval sněženku, mluvil něco o tom, že jde do přízračných kvůli nějaké čaje, či co. Samozřejmě šlo o jeho partnerku, s kterou následně chtěli děti. Na druhou stranu, nebyli na to moc mladí? Přemýšlet o takových věcech. Avšak on se mu tu hroutil přímo před očima, tak nebude narážet na takový fakt, že jo. Naopak vlk ukázal, že přece jen uměl být i smutný a citlivý a ne jen přidrzlý a škodlivý. Nejspíš ho smrt jeho potomků změnila a možná někdy, někdy by mohli být i přátelé. „To je ale hrozný! To mě moc mrzí! Tohle si nezaslouží nikdo...“ řekl šokovaně a poplácal ho podpořivě po rameni, objímat ho už nebude, to už by bylo mírně trapný. On by taky byl velice smutný, kdyby přišel i o zbytek své rodiny (lol), nebo o své potomky. Každý by se přes to jen tak nepřenesl...„Nechceš třeba jít...něco dělat? Nebo tak...no...aby ses trochu pokusil rozptýlit,“ řekl mu mírně nervozně, otázka byla, zda se od toho rozptýlit vůbec dalo. Očividně se to stalo nedávno, dalo se těch myšlenek zbavit? Podrbal se za uchem. za pokus nic nedali, ale záleželo na něm. Třeba se bude chtít už vrátit do smečky za svou partnerkou.

Sol nevěděl, co dělat. Nic ho příliš poslední dobu nebavilo. Připadal si jak bez duše a nevěděl, co s tím. Jeho rodina se rozpadla jak domeček z karet a on se s tím musel smířit. Zbyla mu jen mamina a ta na tom taky nebyla zrovna nejlépe. Snažil se s ní být co nejvíc, jenže pobyt dvou deep vlků u sebe mu nedělalo vůbec dobře a chtělo to i trochu toho rozptýlení. A tak se vydal mimo území Nihilské smečky na pláže. Bylo to tu vcelku uklidňující. Moře se pomalu houpalo na vlnách a vydávalo šumivý zvuk, písek se mu prohýbal pod tlapami a byť se mu pod drápky dostávaly jerho zrnka, snažil se to vůbec nevnímat. Ony pak stejně opadnou. Pozoroval vzdálenou krajinu, dokud jeho zorné pole neupoutal nějaký pohyb. Z vody se vynořil očividně vyčerpaný cizinec a klepal hlavou. Kdo by se koupal v moři? Ach, pamatoval, jak se ho jako malý bál...Když se k neznámému přiblížil, zjistil, že nešlo o cizince, avšak cizinku. A nevypadala na tom moc dobře. Sol sice nebyl v moc dobrém rozpoložení, no i tak by nikoho nenechal na holičkách a vší silou by mu pomohl. „Nepotřebuješ pomoc?“ přiklusal k ní, ale i tak si držel odstup. Co kdyby chtěla být nepřátelská. Nerad by dopadl, jak jeho bratr. I když by aspoň byl zas s ním...