Príspevky užívateľa

`` ~ ୨୧ ♡ ·
₁₁

Su’rith si nejprve myslela, že vítr jen změnil tón. Byla rozvalená v trávě jako malý stín, černý bod na tváři nekonečna. Planiny kolem ní šeptaly. Ne v jazyce, kterému by snad rozuměla, ale v jazyce pohybu. Kymácení stébel, šelestící nádechy krajiny. Byla sama. Aspoň si to myslela. A jak tak ležela, s tváří zabořenou v zemi, začínala tomu věřit: že jí tyhle nekonečné dálky patří. Ne díky právu, ale díky tomu, že snad nikoho jiného nezajímaly. A pak… Pak vítr promluvil jejím jménem. Ne, opravdu teď nepoužívala svůj čenich, aby poznala kdo to vlastně je, aspoň zatím. Trhla ušima. Prudce, jako mládě, které někdo vyrušil uprostřed hry. Ale nebyla to hra. A ten hlas... nebyl vítr. Byl to hlas, který se pokusil být jemný, ale nikdy mu to nešlo. Hlas, který v sobě nesl cosi... zlomeného. Vyskočila na nohy, přičmž sebou trochu zakymácela a natočila hlavičku na bok. Stál proti světlu. Silueta. Příliš vzdálený, než aby mohla přečíst výrazy. A přesto... přesto ho poznala. Teď už to cítila. Nebylo to o tváři. Nebylo to o vůni, i když vítr přinesl i tu, slabou, smíchanou s trávou a zaprášenou vinou. Bylo to v postoji. V tom tichém způsobu, jakým ji pozoroval, jako by čekal, že ho nejspíš odmítne. Su'rith se k němu pomalu přiblížila. Opatrně si ho prohlížela. Mockrát ho neviděla, možná jen tehdy, když byla taaak malinká! Především ji zaujaly jeho odznaky, kterých ona sama tolik nepodědila, a jizvy, kterých zatím neměla možnost moc vidět. Jistě, členové jejich smečky také nějaké měli, ale nikdy si je neprohlížela tak z blízka. Opatrně se mu propletla mezi nohy. Byla zvědavá, a vlastně ani celé tohle drama s jejich maminkou nechápala. Byla na ně oba naštvaná, su'rith je měla ráda, a chtěla je mít na blízku. To jí sice ani jeden víceméně nesplnil, ale byla moc měkká. Nedokázala se zlobit. Ne když tu její tatínek teď stál u ní. „Nevěděla jsem, že máš hlas.“ První věta, tichý útok. Možná žert, ale tvrdý, nesoucí se jako ozvěna v jejím jméně. Nechápala ho. A přesto jí v něm cosi znervózňovalo. Byl tam pohled, který jí připadal příliš hluboký. Ne jako by ji znal, ale jako by jí něco dlužil. „Co tady děláš? Neřekněš to na mě strejdovi, že ne?!“ zeptala se v rychlosti. Mohla být zasněná jak moc chtěla, no přesto si uvědomovala že tu nemá co dělat, že by se měla držet na území. Byla ale prostě zvědavá, chtěla objevovat, vidět víc, než jen to u nich doma. Taky si ale dobře uvědomovala, jak by jí to mohl strýček Rak pěkně vysvětlit.

`` ~ ୨୧ ♡ ·
₁₀

Su’rith si ho všimla až ve chvíli, kdy se přiblížil na dohled. Dlouho byla pohroužená do svých myšlenek, zírala na zčernalý kus naplaveného dřeva a nehybně poslouchala moře. Jeho kroky na písku však zaregistrovala okamžitě. Ne proto, že by byla paranoidní, ale protože ticho na pláži bylo křehké. Každý nový zvuk v něm působil jako kapka inkoustu v čisté vodě. Vzhlédla. Ne prudce. Neukázala překvapení. Jen pomalu, se ztuhlým zájmem. Byl větší. No, to nebylo nic nového. Většina ostatních vlků byla. Ale tenhle měl něco v postoji, v očích, co jí připadalo… zvláštní. No ano! Měl křídla! Naklonila hlavičku na stranu, stále v leže a zvědavě na něj hleděla. Jeho hlas se suri ale zdál jiný než ostatní. Klidný, zabarvený, přesto lehce hraný. Slova pronesená až příliš lehce na to, aby byla opravdu nevinná. „Jo, je taaak velký!,“ odpověděla po chvíli, usmála se. Musela mu povědět všechny své poznatky o svém novém objevu, hm? Zamrkala a trochu se narovnala v leže, aniž by vstávala. Nebyla plachá. A vlastně ani ne příliš opatrná. Chtěla poznávat nové věci, bavit se. Koncept nebezpečí její tupý mozeček o velikosti oříšku zatím nechápal. „Co to je?“ zeptala se, hlasem klidným, ale s tónem, ve kterém zazníval lehký odstup. Nezvalo to k přátelství ani k odtažitosti. Jen k tomu, že se učí, pozoruje, hodnotí. Mezitím vstala, a pomaličku se k němu přiblížila. Chtěla si ty jeho zvláštní výrůstky na zádech prohlédnout lépe. „Ty jseš nemocnej? Jak se ti to stalo?!“ Zapípala, už víc nahlas než předtím, zatímco jemně očichávala jeho křídla a párkrát do nich dokonce zkusila drbnout tlapkou.

`` ~ ୨୧ ♡ ·
₀₉

Písek jí křupal pod tlapkami, jemně, tiše, jako by se bál narušit to zvláštní ticho, které pláž obalovalo jako skleněná kopule. Nebylo slyšet nic než šumění vln a vzdálené volání racků. A přesto se Su’rith zdálo, že to ticho je hlubší než jen zvukové. Bylo to ticho uvnitř. Ticho, které nastává, když už není nikdo, komu by vlk něco dokazoval. Stála chvíli na okraji břehu, kde se studená voda líně převalovala přes její tlapky. Slaná, chladná, osvěžující. Ne jako jezera nebo potoky, na které byla zvyklá. Tahle voda dýchala jinak. Měla v sobě váhu něčeho neznámého, obrovského, zajímavého. Oceán. Slovo, které do její mysli vstoupilo jen nedávno, když o něm slyšela mluvit jiné vlky. Pro ni to bylo poprvé. Po tom co do vody zvědavě strčila čumáček, nemile se zakřenila a poskočila o kousek dál. Slaná pachuť se jí rozlila všude, a možná až moc intenzivně než by si přála. Lehla si kousek od břehu, ale zároveň tak, aby jí vlny mohli pořád omývat kožíšek. Byla vyčerpaná. Ne tělem, to si dávno zvyklo na přesuny, hlad, nebo na samotu. Byla unavená hlavou. Z toho že jí ani její vlastní maminka nechce. Z toho že vlastně ani pořádně nezná otce. Z toho, že každé další jméno, které slyšela, se v ní neuchytilo, protože čekala, že tu nejspíš zase dlouho nezůstane. Jediná její kotva byli její sestry. A ačkoliv s nimi Su'rith nepřestávala soutěžit, věděla že by pro ně udělala cokoliv by bylo třeba, a že by je nezvládla nechat samotné. Znovu se zadívala na vodu. Odrážela zamračené nebe a vlnky jako by si šeptaly něco mezi sebou. Slova, kterým nerozuměla a ani rozumět nechtěla. Nebyla vlčicí poezie, vize ani mystiky. Věci buď byly, nebo nebyly. Vlci buď vydrželi, nebo padli.

`` ~ ୨୧ ♡ ·
₀₈

Vítr na pláních byl jiný než vítr v lesích. Byl otevřený, bez překážek, hlasitější, drsnější. Jako kdyby se nebál ukázat své skutečné zuby. A právě tady, kde se obloha dotýkala země v nezměrném oblouku, stála malá Su’rith. Její srst, nyní už delší a o malinko hustší. Její bledě modré oči sledovaly obzor, jako by snad doufaly zahlédnout něco víc než jen trávu, hory v dálce a nekončící modř. Byla sama. Poprvé opravdu sama. Bez Enkida, bez sester, bez strýčka nebo její tety Darinky. A přesto necítila strach. Možná trochu nejistoty, to ano, ale nikoliv tu tíživou, svazující bázeň z neznáma. Spíš to byla zvědavost, neklid, který jí nutil jít dál. Něco v ní toužilo vědět, jaký je svět za kopcem, za stéblem, za horizontem. Pláně byly jiný svět. Nebyl tu lesní šepot zvěře ani vůně borovic. Místo toho tu rostly traviny, které jí šimraly po bocích, kde tu a tam vykvetl bodlák či květ, jehož jméno neznala. K nebi tu stoupaly jen osamělé stromy, nízké a zkroucené, ale silné, stejně jako se snažila být ona. Obloha byla neustále v pohybu, stejně jako všechno ostatní tady. Lehla si do trávy a chvíli jen poslouchala. Vítr jí čechral uši, přinášel pachy divoké zvěře, někde v dálce zpíval pták. Zavřela oči. Vzpomněla si na Enkida. Jak se s nimi kdysi smál, když jim sliboval koloucha za kvítka nacpaná do kůry stromů. Jak je vedl, chránil, a přesto jim nechával prostor. Byl prvním dospělým, který jí ukázal, že svět nemusí bolet. Že i starší mohou být spravedliví.

`` ~ ୨୧ ♡ ·
₀₇

Su’rith byla ve střehu, i když se tvářila, že ji květiny pohltily úplně. Mezi okvětními plátky si nacházela rytmus, který uklidňoval. Aspoň na chvíli. Na chvilku zvedla oči k Dorce, která jí předtím málem jednu květinu vytrhla z tlapky. Teď vypadala o něco spokojeněji. Snad to bylo tím kolouchem, o kterého se domluvily podělit. Su’rith neplánovala válku o maso. Ne dnes. Dnes… dnes to bylo docela dobré. Bylo to skoro jako hrát si. Skoro jako být jen vlčetem. Ne dcerou své matky. Ne tou, která musí hlídat, co řekne. Ne tou, která se ptá, ale odpověď nikdy nedostane. Pak uslyšela jeho kroky. Enkidu se vracel. Su’rith se napřímila, jen trošičku, aby vypadala jako někdo, kdo si zaslouží pochvalu. Ohlédla se na stromek. No… nebyl úplně nejhezčí. Ale bylo to jejich. Jejich společný strom. Dokázaly to, aniž by se porvaly nebo pozabíjely. Tím si Su’rith nebyla jistá, co přesně znamenalo, ale znělo to důležitě. A vážně. Su’rith zvedla uši a téměř neznatelně se jí zalesklo v očích. Těšila se. Šla za Enkidem tiše, krok za krokem, tak jak ji to učili ať už to byli drsní dospělí, nebo její vlastní tiché instinkty. Občas vesele poskočila nebo žďuchla do některé z květinek, broučků v trávě. Byla šťastná. Ale než stihli ujít víc než pár kroků, ucítila jinou vůni. Zpomalila. Naklonila hlavu. A v dalším okamžiku už se zpoza stromů vynořila světlá vlčice s korunkou z květů. Su’rith jí říkala „ta princezna“. Nikdy jí doopravdy neřekla jménem, protože si ho nebyla úplně jistá. Ale poznala ten pach. Ten jemný, sladký, trochu jarní. Tak voněla Rivera. A s ní přišla lehkost. Bezpečí. Su’rith jen přikývla. Mlčky. Ne že by se styděla. Spíš se bála říct něco nevhodného. Byla to přece princezna! Suri to znělo důležitě. Ale když princezna pochválila stromek, trošičku se jí rozjasnil výraz. Neúplný úsměv, takový, co se zjeví a rychle zase uteče. Podívala se po Dorce. Možná tohle stálo za to. Možná kvůli tomuhle se vyplatilo dávat květiny do kůry a nepředbíhat se. Su’rith naslouchala jeho slovům jako zvukům deště. Neporozuměla úplně všemu, ale vnímala tón. A tón říkal: Byly jste šikovné. A pak princezna vytáhla něco zvláštního. Bílou chlupatou kouli. Su’rith naklonila hlavu jako Enkidu. Taky ji to zajímalo. Co to bylo? Vypadalo to jako zvířátko, ale necítila z toho krev. Ani mléko. Ani nebezpečí. Spíš jako něco, co se zrodilo z mlhy. Nepřibližovala se. Nechtěla překročit pomyslnou hranici, ale pozorovala. A nasávala. A přemýšlela. Jaro bylo oficiálně tady. A Su’rith, ačkoliv by to nikdy neřekla nahlas, se v ten moment cítila tak, jak se vlče cítit má. Bezpečně. A možná by se dalo říct, že dokonce důležitě.

`` ~ ୨୧ ♡ ·
₀₆

Su’rith cítila, jak se jí rozzářily oči, když padla ta slova. Bažant. Kolouch. Slova jako z pohádky. Nikdy neměla koloucha ani bažanta. Nevěděla, jak přesně chutnají, ale představa to byla opojná. Měkké maso, silná vůně, ta lepkavá teplá šťáva, která by jí zůstala na čumáku… zasnila se, oči rozostřené, v uších jí hučelo. Ztratila se v té myšlence. Pak ale Enkidu dodal, že to bude, až to dodělají. A to bylo něco jiného. To byl úkol. To byla výzva. Su’rith se okamžitě vzpřímila, jakoby někdo rozžehl světlo v její hlavě. Její pozornost se přeorientovala. Květiny, strom, práce. To ona bude ta, kdo ho nejvíc ozdobí! Kdo bude nejlepší. A pak dostane možná i první sousto. Při té představě jí zakručelo v břiše. Zamířila o něco dál, aby nasbírala další květiny. Do tlamy si vložila tři další kvítky. Jeden byl sice bledě modrý, ale ty další dva měly tu správnou, bílou barvu. 'Ozdobit' teď chápala jinak než předtím. Teď to nebyla jen hra. Teď to byla soutěž. Soutěž o maso. A to už bylo něco. Ale právě když se znovu přiblížila ke stromu a začala jeden z kvítků vkládat mezi záhyby kůry, ozvalo se vedle ní zašustění a pak Dorka. Su’rith se po ní otočila, právě v momentě, kdy Dorka zápasila s vlastním kvítkem, který se jí nechtěl přilepit. A jak se tak nakláněla, Su’rith zahlédla ten výraz. To soustředění, to drobné přimhouření očí. I ona se snažila. Skutečně snažila. Na chvíli se zalekla. Co když ji Dorka přeci překoná? Ne, to se nesmí stát! Najednou už to nebyla jen její sestra. Najednou to byla soupeřka. A i když Su'rith došlo, že jeden takový kolouch by postačil všem čtyřem sestrám, toužila po tom, prokázat, že ona je ta nejschopnější. A zároveň, v tom stejném dechu, pocítila Su’rith zvláštní pnutí v hrudi. Ne nepříjemné, ale nové. Pnutí mezi touhou vyhrát... a něčím jiným. Něčím, co možná byla hrdost. Že Dorka chce taky. Že se nevzdává. Že i když byla raněná, i když byla pomalejší, snažila se jak mohla. Chtěla něco říct. Něco povzbudivého. Ale místo toho se Dorka ozvala první. Su’rith ztuhla, jako by jí někdo nalil do uší ledovou vodu. Otevřela pusu a zase ji zavřela. Co tím myslela? Že má víc… čeho? Pozornosti? Jídla? Šancí? Měla být šťastná, že dostanou maso! Vždyť tady byly spolu, ne? Tady si mohli společně hrát, aniž by mohli přemýšlet nad nedbalostí maminky. Odprostit se od toho zlého a být jen vlčaty. Běhat mezi kvítky a předhánět se čí jsou hezčí. Zadívala se na Dorku. Cítila, jak jí v krku něco pálí. Trochu to bolelo. Ale ne tak, aby se rozplakala. Ne. To by neudělala. Pláč je pro slabochy! Místo toho si zvedla další květ a s naprosto kamenným výrazem ho začala vkládat do kůry stromu, jak nejpřesněji dokázala. Bez jediného slova. A v tom tichu se ozvala další věta z úst její sestry. Bylo to drobné. Nesmělé. Ale bylo to pozvání. A to bylo všechno, co potřebovala slyšet. Nijak nereagovala. Jen se k Dorce přiblížila a pokračovala po jejím boku. Jedna květina. Druhá. Kousek mechu jako ozdoba. Malá šiška pod kořenem, kterou převalovala tlapkou, než ji pečlivě položila na místo. A v hlavě jí zněla ta Enkidova slova nad kterými se musela usmát. Su’rith se podívala ke stromu. Jejich stromu. Vypadalo to směšně. Pár květů nalepených na kůře, její mechová ozdoba a dokonce šiška položená pod stromkem. Ale v jejích očích to bylo velkolepé. To byl jejich dar. Jejich vstupenka ke stolu. Zase se v ní rozlila ta vděčnost, že je ten vlk vzal sebou a že se mohla nadýchat čerstvého vzduchu. Že mohla pod tlapkami cítít něco jiného, než noru. „Toho koloucha si rozdělíme,“ zamumlala k sestře, i když stále trochu uraženě a ani si neuvědomila, že vlastně udělala první krok k příměří.

`` ~ ୨୧ ♡ ·
₀₅

Když k ní Enkido znovu přišel, Su’rith už seděla u stromu a pečlivě rovnala jeden bílý kvítek vedle druhého. Očima pečlivě kontrolovala, jestli to celé nevypadá jako rozházený nepořádek. Nebyla si jistá, co přesně znamená „ozdobit strom“, ale dávala si záležet, aby to aspoň vypadalo hezky. Hlavně aby si toho všiml. Aby pochválil. A pak... Pak tu byl. Obrovský, hnědo-černý, s rohy a hlubokým hlasem, který jí pořád zněl jako ozvěna v dutině stromu. Díval se, jak květinky klade. A pak sám jednu kytičku položil. Na strom?! Oči jí málem vypadly z ďůlků. Ozdobit strom neznamená kolem! Znamená na! Ach ne! Celou dobu to dělala špatně?! Zvedla jednu květinu ze země a s jazykem vyplazeným soustředěním ji pomalu přilepila k hrubé kůře. Tedy, přimáčkla. Na lepidlo nevěřila. Kvítek samozřejmě sklouzl, zůstal zachycený jen v záhybu kůry. Ale i tak se tvářila jako naprostý vítěz. „Vidíž?!... Já to věděla!“ vyhrkla vítězně, jako by přesně tenhle způsob měla v plánu od začátku. A pak koutkem oka zahlédla... Dorku. Dorku, která se najednou zvedla a vypadala, že se přidává. Su’rith na moment strnula. Cože? Ona to nevzdala? Ona… ona... jde taky hledat?! „Ť-jo?“ zopakovala po sestře, jako by zvažovala, co to slovo vlastně znamená. A pak se rozjasnila. Přikývla nadšeně, radostně, jak jen malé vlče může. A bylo v tom všechno. Smíření, vděčnost, i touha hrát tu hru spolu. Když pak Dorka přišla blíž, Su’rith už měla další kytičku připravenou. Zvedla ji mezi zuby a natáhla směrem k sestře. Nabídla ji bez jediného slova, jen s širokýma očima a lehce nakloněnou hlavou. A chtěla, aby byla šťastná i Dorka. Ale samozřejmě, tohle dojetí netrvalo dlouho, protože jí hned nato problýsklo hlavou jak se sestřička už před chvílí začala dobývat Enkidovi do tlamy. Su’rith vykulila oči. „Hej!“ vyhrkla trochu pobouřeně, jako by přesně ten čumák měla rezervovaný pro sebe. „To není fér! Já jsem byla první!“ Ale zároveň jí zacukaly koutky. Věděla, že Dorka je mlsná, že jídlo je pro ni všechno. A i když jí trochu záviděla, že se odvážila to říct nahlas, bavilo ji to. Skoro až obdivovala, jak se dožadovala odměny tak odhodlaně. Su’rith by se nikdy nezeptala na jídlo přímo. To se přece nedělá! Ale Dorka? Dorka byla jiná. Dorka byla statečná. Aspoň tedy v tomhle směru. „Co to bude?“ otočila se pak zpátky na Enkida, oči jí zářily jako dvě malé lucerničky. „Je to maso? Nebo mlíško?“ Při posledním slově si slastně olízla pysk. Kéž by jejich maminka byla ochotnější a Su'rith si ho mohla přece jen získat trochu víc. Chvíli stála vedle Enkida a pak znovu žduchla hlavou do Dorky, tentokrát trochu silněji. „Musíme to udělat hezký! Aby nám to dal!“ zavrčela šeptem jako spiklenec a znovu se pustila do lepení květin na kůru stromu. Ocasem při tom mimoděk švihala do trávy. Zase byla ve svém živlu. Hrála si, tvořila, a hlavně, byla vidět.

`` ~ ୨୧ ♡ ·
₀₄

Su’rith doslova poskočila, když Enkido čumákem šťouchl do jejího boku. Byl to drobný, hravý dotek, ale v jejím světě to znamenalo všechno. Zasloužím si překvapení! Pýcha jí nafoukla malý hruď jako balón a ocásek se jí rozkmital tak rychle, že se málem překlopila dozadu. Ucho jí zakmitlo radostí a ve tváři se jí rozzářil bezelstný dětský výraz plný čistého štěstí. „Pžekvapení?! Jaký?! Žekniiii!“ kňučením protáhla poslední slabiku, ale její pohled byl natolik jiskřivý a nadšený, že by jí jen těžko někdo vyčetl, jak nedočkavá byla. Nečekala ale odpověď, protože ji okamžitě zaujala další věc. Nový úkol! Bílé kytičky! Zbožňovala kytičky, i když je zatím neuměla pojmenovat, ale ty, co vypadaly jako drobné hvězdičky u země, ty měla nejradši. A teď je má sbírat? No to je přece jako dělané pro ni! Třeba by si z nich mohla udělat korunku, nebo nějaký hezký náhrdelník, když už jsou u toho! Chtěla se hned rozběhnout, ale než se stihla odlepit od místa, Dorka promluvila. Její hlásek zněl zvláštně. Ne tak hravě jako obvykle. Su’rith se otočila a zamrkala. Chvíli ji jen tak sledovala a párkrát do ní hravě žduchla. Malé kuličce chlupů teď nejspíš nedocházely pocity její sestry. Jak by také mohly? Nakonec se přece jen vydala hledat květinky. Tráva jí sahala téměř po bříško, některé stvoly jí šimraly na čumáku. Sklonila hlavu, nosem rozhrnovala stébla a hledala. „Bílé, bílé... bílé jako mlíčko,“ mumlala si pro sebe.

`` ~ ୨୧ ♡ ·
₀₃

Konečně venku! Su'rith měla pocit, že jí srdíčko skoro vyskočí radostí z hrudi. Ať už se kolem dělo cokoli důležitého, v jejím drobném světě bylo hlavní to, že tlapky cítila v trávě a že mohla dýchat čerstvý vzduch místo zatuchlého smradu nory. Prvních pár okamžiků strávila tím, že poskakovala kolem Dorky, nohama tak těžkopádná a neohrabaná, jak se na její věk slušelo, ale o to víc plná života. "Jooo, já už jsem taky na klok!" vypískla nadšeně, když slyšela svou sestřičku. Byla jedno z těch štěňat, co potřebují pořád někam běžet, něco žužlat, něco zkoumat. A teď, když ten tmavý vlk, jak ho slyšela, slíbil dárek? No to by v tom byl čert, aby Su'rith nezapnula všechny s mysly! „Dálek?“ naklonila hlavičku na stranu a ouška jí vesele pocukávala. Nechápala úplně, co to je, ale vypadalo to důležitě. A hlavně... soutěž? Soutěž! Jakmile si to spojila, začala pobíhat kolem a nadšeně očuchávat každý kousek země, jako by šlo o její největší životní úkol. Netrvalo dlouho a na kamínek taky opravdu narazila malý, placatý, světle šedý kousek, který na slunci trochu jiskřil. Cítila se, jakoby právě našla ten nejcennější drahokam. Vlastně tomu tak ale ani nebylo. Kamínek byl vcelku malý, a už vůbec ne ostrý, tak aby vyhovoval úmyslům jejich průvodce. „Tadááá!“ zavýskla, jakoby právě objevila poklad. Hrdě popadla kamínek do tlamičky a s ocáskem stočeným do vrtule běžela k Enkidovi. Málem přitom zakopla o vlastní packy, ale nenechala se rozhodit. Su'rith se v duchu viděla jako vítězka, nejlepší průzkumnice ze všech malých vlků! Pak se na okamžik zarazila a rozhlédla. Všude kolem tolik vůní, barev, zvuků. Zpěv ptáků, bzukot hmyzu, šustění listí. Znovu v ní vzplála čistá, nezkažená radost. Její malá dušička se rozpínala blažeností, až skoro zapomněla, že má v tlamce kamínek. Na matku si ani nevzpomněla. Tady venku, pod modrou oblohou a mezi šustícími stébly trávy, bylo všechno v pořádku. Nakonec mu zabořila kamínek přímo pod čumák, aby jí náhodou neuniklo vítězství.
Chvíli pak poskakovala kolem něj, natěšená na ten slíbený dárek. Co to asi bude? Ať už cokoliv, v jejích očích měl stejnou cenu jako poklad králů.

`` ~ ୨୧ ♡ ·
₀₂

V tmavé noře bylo ticho, narušované jen občasnými zvuky zvenčí a tichým pískáním čtyř maličkých vlčat, která se tiskla k sobě. Su’rith, jedna z nich, se neklidně vrtěla a pískala, její tenké hlásky zoufale volaly po pozornosti. Matka ležela na druhé straně nory, lhostejná ke svým potomkům. Nevšímala si jich, ani na okamžik neprojevila zájem. Její tělo se zdálo být vzdálené, chladné a bez života, a přesto Su’rith pořád doufala, že jednou přijde teplo a láska od té, která je přivedla na svět. Ale ono to nepřicházelo. Zoufalství a potřeba něčeho, co by ji uklidnilo, narůstaly. Její malý čumáček kmital ve vzduchu. Oranžovou vlčici spozorovala později než její sestry. Okamžitě však začala vrtět ocáskem. Pískání Su’rith zesílilo. Malé tělíčko se začalo vrtět s ještě větším odhodláním, její instinkty ji vedly k tomu, aby se dostala k vlčici co nejblíž. Snažila se pohnout, drobnými packami šmátrala po zemi. Každý její pohyb byl projevem touhy, že snad konečně najde někoho, kdo by ji mohl ochránit, zahřát, kdo by mohl dát lásku, kterou tak zoufale hledala. Když si ji Autumn přitáhla k sobě, spokojeně zavrněla a zachumlala se jí pod křídlo. Konečně přestala pískat, teď, když se jí dostalo toho, co potřebovala. Byla malá a zranitelná, ale teď, v náruči této laskavé vlčice, se poprvé v životě cítila, jako by našla domov.

`` ~ ୨୧ ♡ ·
₀₁

Přišla na svět náhle a bez varování, vytržena z bezpečí matčina lůna do chladného a neznámého prostředí. Cosi protrhlo obal, který ji dosud chránil, a do jejích plic se poprvé zprudka nahrnul vzduch. Prvotní šok způsobil, že se rozplakala. Její tělíčko se chvělo, neschopné pochopit, co se právě stalo, a proč byla vyrvána z teplého, útulného místa. Nedokázala vnímat svět kolem sebe. Byla slepá a hluchá, odkázaná jen na své instinkty. Byla frustrovaná. Hlasitě kňučela a chaoticky sebou vrtěla v měkké látce, kterou sdílela se svými třemi sestrami - třemi dalšími vrtícími se objekty. Kde je maminka? Kde je její hřejivá srst a mléko, které mělo uklidnit její hlad? Nechápala, proč to tak není, proč necítí její dotek ani tlukot jejího srdce. Cítila jen neznámý chlad a pohyb jiných vrtících se štěňat okolo. Její malé a křehké, přesto tak akorát silné tělíčko se neklidně pohybovalo v naději, že brzy najde to, po čem zoufale toužila, matčino teplo.

Jméno: Su’rith
Přezdívka: Suri, Suth(i)
Věk: Štěně (8.3.)
Pohlaví: Samice
Matka: Ghaa'yel
Otec: Èrvain Zathrian Hävitys
Sourozenci: Anesidora, Veth’na, Raneya
Další rodina: //
Charakteristika
Su’rith je vlčice, která svým sebevědomým vystupováním a nespoutanou energií dokáže zaujmout na první pohled. Už od raného věku v sobě nosila odvážného a nezávislého ducha, který se promítá do všeho, co dělá. Její povaha je plná kontrastů a bohatých odstínů, které z ní dělají neobyčejného vlka. Su’rith je společenská a bez ostychu se pohybuje mezi ostatními, vždy připravena se zapojit do hovoru, pobavit a stát se středem pozornosti. Její povaha je přátelská, avšak nikdy neústupná. Pokud cítí, že je potřeba obhájit svůj názor, bez váhání se tvrdohlavě postaví za své. V jádru Su’rith dřímá silný smysl pro rodinu a oddanost vůči svému rodu, díky vztahu se svou matkou, který ji značně ovlivnil. Matka, která se nikdy nechovala příliš láskyplně, vedla Su’rith k tomu, aby si v rodině hledala jiný zdroj podpory. Svou oddanost a úctu směřuje k ostatním členům rodu a neustále se snaží pro ně získat uznání, jako by si přála, aby její loajalita a snaha byla jednou odměněna něčím větším, snad lepším postavením, snad uznáním, nebo láskou, která jí dlouhodobě chybí. Tento cit pro rodinu je pro ni zásadní. Přestože se někdy zdá, že je příliš sobecká nebo touží po vlastní moci, rod by nikdy nezradila. Pro svou smečku by udělala cokoliv, ať už z lásky, nebo z pocitu povinnosti. Rodina je pro ni svatá, a to se odráží i ve vztahu k sestrám. Nikdy by nedopustila, aby někdo jejich rod poškodil nebo ohrozil. Přestože jsou jí sestry blízké a jejich vztah je plný vzájemné úcty a podpory, Su’rith by je bez milosti zavrhla, pokud by některá z nich zradila rod nebo porušila loajalitu vůči smečce. Pro ni je rodinná čest nadřazená všemu, a jakákoliv zrada by znamenala konec jejich sesterství. Avšak dokud zůstanou věrné, Su’rith bude jejich neochvějnou oporou a neustále s nimi bude stát bok po boku, připravena bojovat za společnou budoucnost. V konfliktech, kterým se Su’rith nevyhýbá, se projevuje její odvaha a sebevědomí. Nikdy se nebojí postavit svým protivníkům, ať už fyzicky nebo slovně. Ráda se někdy pustí do potyčky, ne snad ze zášti, ale kvůli vlastní touze dokázat svou sílu a schopnost obstát ve světě, který je někdy krutý a nevyzpytatelný. Pokud se objeví možnost ukázat svou statečnost, Su’rith neváhá. Souboje a konflikty bere jako příležitosti pro růst, příležitosti, kdy se může stát lepší, silnější, uznávanější. Ráda také jak by sama řekla 'ohýbá pravidla. nikoliv porušuje'. Přestože miluje akci a často vyhledává nové výzvy, Su’rith také dbá na svůj vzhled a prezentaci. Její srst je její pýchou, a právě proto pravidelně navštěvuje místní Norestské léčitele, aby získala všechny možné rady a tipy, jak ještě více zlepšit kvalitu své srsti. Starost o sebe sama ji naplňuje a činí ji šťastnou. Věří, že vzhled hraje v životě vlčice důležitou roli, a proto na něj nikdy nezapomíná. Dokonce sní o tom, že jednou získá nějaký zvláštní doplněk, který by zdůraznil její krásu a zároveň jí připomínal její vlastní sílu a nezávislost. Její krása je však jen jedním aspektem její osobnosti. V nitru Su’rith skrývá hlubokou, až šílenou touhu po moci. Zatímco se směje s ostatními, v její mysli se neustále odehrávají plány a strategie. Touží po větším vlivu, ať už v rámci svého rodu, nebo na úrovni celé smečky. Často přemýšlí o tom, jak by mohla posílit nejen svou pozici, ale i postavení celého rodu. Její inteligence je výrazná, ale projevuje se jinak než u vlků, kteří tráví hodiny studiem. Su’rith se učí hlavně praxí a interakcí s ostatními, ví, jak si obratně získat vlky na svou stranu a využít jejich důvěry pro své vlastní cíle. Co se týče vědomostí, Su’rith nikdy nebyla typem vlčice, která by se ráda zdržovala učením. Čtení a celkově studium jí nikdy příliš nelákalo, a pokud se do něj pustí, je to často jen pod nátlakem a kvůli tomu, že musí. Pro ni je život venku mnohem přitažlivější. Miluje lov, prozkoumávání nových oblastí a poznávání světa svými smysly. Tento její vztah k životu je velmi přirozený a spontánní. Neustále hledá nové příležitosti a místa, kde by mohla zlepšit své schopnosti a užít si svobodu, kterou jí území nabízí. Navzdory své silné a sebevědomé fasádě, kterou si kolem sebe Su’rith vystavěla, se uvnitř často cítí zranitelná. Část její sebevědomé povahy je jen maskou, kterou nosí, aby se chránila před pochybnostmi a obavami, že by mohla selhat. Touží po lásce a uznání od nejen její matky. Z tohoto důvodu si tak pečlivě vybírá spojence a snaží se získat co nejvíce vlků na svou stanu.

Minulost: //
Zajímavosti: - Miluje perly.
- Lovehate relationship s maminkou.
- Ve stresu je náchylná ke ztrátě chuti k jídlu (apetitu).
- Je většinou otrávena vlky kteří koktají.
Magie: Merger animo - Magie Su’rith, stejně jako u ostatních členů jejího rodu Milaga, nese jméno Merger animo, neboli splynutí mysli. Podobně jako u jejích předků se tato magie aktivuje dotykem, kdy Su’rith dokáže navázat spojení s myslí druhého vlka. Při dotyku dokáže Su’rith nejenom číst myšlenky druhého vlka, ale také odhalit jeho vzpomínky, tajemství, touhy a obavy. V podstatě může prozkoumat všechny zážitky, které si vlk od svého narození pamatuje, a to do nejmenších detailů. Su’rith si však dává pozor, aby se do této magie neponořila příliš dlouho, neboť každé splynutí myslí nese riziko. Dotyčný vlk totiž cítí během tohoto spojení jakýsi šok, což ho může varovat a přimět ho k protiútoku, ale co je důležitější. Splynutí je obousměrné. To znamená, že i druhý vlk může nahlédnout do její mysli a cítit její emoce. Su’rith je v používání této magie poněkud zdatná. Většinou se zaměřuje na to, co sama potřebuje zjistit. Jaké jsou slabiny protivníka, jeho magické schopnosti a jakou úroveň moci ovládá. Získané informace využívá k tomu, aby si vlky kolem sebe naklonila, manipulovala s nimi nebo se v případě potřeby připravila na konflikt. Tato schopnost jí poskytuje výhodu v boji, kdy dokáže předem odhadnout taktiku protivníka, ale také v diplomatických situacích, kdy jí pomáhá lépe porozumět záměrům druhých. Merger animo však není bez nevýhod. Při každém použití této magie se Su’rith musí vyrovnávat s následky, které mohou zahrnovat dezorientaci, bolesti hlavy nebo dokonce ztrátu přehledu o tom, které vzpomínky a emoce jsou její vlastní a které patří někomu jinému. Tato tenká hranice mezi její vlastní identitou a myšlenkami druhých vlků ji občas nutí k pochybám o sobě samé, které jsou už tak silné.



Doplňky: //
Další postavy: Valencia, Heidi
Discord: @3.g0tz0v4