Príspevky užívateľa

Byla na své obvyklé obcházce. Bezúčelně se procházela podél hranic kultu a sem tam se zřela k horizontu, který pro ni do konce jejích dnů bude skrývat veškerá tajemství. Občas měla nutkání je všechna odkrýt, ale svou touhu držela při uzdě a z hořkostí sledovala vysokou trávu vlnící se do rytmu větru, šeptající lesy a tiché hory, za nimiž se podle jejích představ schovával samotný konec světa.

Vítr k ní donesl neznámí pach. Suteki neváhala a jala se hledat úkryt. Zářný měsíc ji uštědřil bohatou nabídku stínu, kterými se mohla postupně plížit k vetřelci. Dávala si pozor na každý svůj krok. Tlapky pokládala opatrně a důkladně přemýšlela o každém kroku. Ač se proces zdál být poněkud náročný, zvládala jej s přehledem. Tichou noc protnul křik. Suteki přidala do kroku a rozhýbala své tělo do pomalejšího klusu. Poté následovala slova. Hlas plný nenávisti a slova, které pro Suteki nedávali smysl. Díky němu ale dokázala blíže identifikovat, kde se vetřelec nachází. Vběhla mezi domy, které ji kryli stínem. Naskytl se jí výhled na celou situaci. Všimla si černobílé vlčice, kterou nepoznávala. Zamračila se při pohledu na neznámého okřídlence. Lehla si za sutě, které byly prorostlé keřem. Větvičky, porostlé listím a květy poskytoval vlčici dobrý úkryt a i dobrý výhled na situaci. Povšimla si, kam směřuje svá slova nenávisti. Bellanna tam stála, bezmocná a zhrzená. Suteki napjala své uši. Svoji tvář, zvrásněnou do výhružné grimasy povolila a zadržela svůj dech, aby si mohla důkladně vyslechnout každé slovo. Zůstala přilepená k betonu, prorostlém plevelem, a nehnula ani chlupem. Srdce se jí rozbušilo, ale sama nevěděla kvůli čemu. Bylo to adrenalin z jejího šmírování či v ní situace rozbouřené dcery a zoufalé matky něco vyvolala?

Ač ani Suteki se zatím nikomu nepodařilo přemluvit nějakou duši, troufala si o sobě myslet, že by někoho dokázala zmanipulovat. Těžko říct jestli se jen nepřeceňuje a brzy ji něco nepodkopne nohy - to by se nejdříve musela o něco pokusit. „Nemám sice tolik dobrých známostí po kultu. Dost možná máš ty víc. Ale mohla bych někde pošmírovat." ušklíbla se. Schovávání se ve stínech jí bylo snad bližší než její sestra. Dokud na její maličkost nikdo nepřišel byla to její vášeň.
„Promluvím se svou sestrou. Hlavně by mě zajímalo, co jste vy dvě dělali." uchechtla se. V duchu se lehce divila, že to neví. Dlouho se teď neviděli. Možná by to měla napravit. Přeci je to její sestra a měla by vědět o každých šarvátkách, kterých se její zbývající sestra zúčastní.
Trochu se pozastavila nad slovy, které vyřkla Miriam a na chvíli ji zmizel ze tváře úsměv. „To vskutku mám, ale ať už chci nebo ne, já a Ruo máme společnou krev. A taky jsme si něco spolu prožili, když jsme vyrůstali. Chápu, že jí nemusíš, ale pro mě znamená hodně." poznamenala. „Ale ty a já jsme si taky něco zažili a doufám, že na nás nějaká dobrodružství ještě čekají." pousmála se.

Pohoršovalo jí jakým tónem k ní vlčice mluvila. Nelíbilo se jí být v pozici kořisti. To přeci ona si tu jen tak pochoduje na území kultu, jako kdyby jí to tu patřilo. Byla narovná, hlavu měla nejvýš jak jí to její konstituce dovolovala a shlížela zlověstnýma očima dolů na vetřelce. „Moje jméno ti je k ničemu." zavrčela. „Co ti je vlastně vůbec potom jak se jmenuji. Stejně tu nemáš co pohledávat." Natočila hlavu lehce na stranu. Při každém jejím slovu se z černoty jejího obličeje vynořili bělostné špičáky. Ač byla o něco menší a statnější, hrůzu by také dokázala nahnat. Jen ne u této vlčice. „Odejdi, než toho budeš litovat." vyřkla varování. Rozhodně se přestala vlčice bát. Ale to ještě nestála v její blízkosti, aby si uvědomila, kdo je v přesile. Spoléhala se hlavně na svou magii, ale sama si pořád nebyla vědoma, jaké limity ty její štěkající stíny mají.

Poslouchala každičké její slovo. Líbilo se jí kam tahle konverzace spěje. Nechala jí domluvit pár vět než opět přidala svá slova. "Nemáme moc dobré postavení na takovéto převraty, ale určitě by se někdo z vyšších vrstev našel, kdo nemusí s Nirixem dvakrát souhlasit. Možná je jich i víc než si my dvě myslíme a jen potřebují nějaké pošťuchnutí, aby se věci daly do pohybu." dodala s jakýmsi odhodláním. Najednou ji záleželo na tom, co se ve smečce doopravdy děje. Jakoby už nechtěla jen slídit ve stínech a ukrývat se přede všemi a vším. Možná bylo na čase vylézt ven a nechat měsíční svit zářit na svá záda.
"To máš pravdu. Nevím teda přesně, co jste si mezi sebou vy dvě řekli, ale já si s ní můžu popovídat. Někde se začít musí a pořád je to moje sestra. Sama jsi i říkala, že tě nemusíš mít někoho ráda a můžeš si jen získat jeho respekt a dělat si s ním co chceš." poznamenala.
Nechala jí, ať si do ní otře hlavu, by dokonce jí to i lehce oplatila. "Třeba se naskytne lepší příležitost jak bych ti magii mohla ukázat. Ale věřím, že by mohla někoho nemile postrašit." dodala a na tvář ji unikl lehký úsměv. Zároveň se zamyslela nad tím, jestli by svou schopnost měla takhle ukazovat na potkání. Přeci jen by neměla prozrazovat celičký point její magie, kdyby ji někdy na daného vlka chtěla použít. Ale v hloubi věřila, že jí na Miriam nikdy nepoužije. Nebo o tom se alespoň přesvědčovala.
"Jistěže mám! A za nic bych jí nevyměnila. Ale ta pokrevní rodina se mi nějak tenčí." dodala. I když zněla pobaveně, moc veselá skutečnost to nebyla. Ale ani samotná Miriam na tom nebyla dvakrát nejlíp.

S každým slovem, které vlčice pronesla, začala mít pocit, že se domů už nedostane. Zároveň se ji v žilách rozproudila zatuhlá krev. Nesmírně ji štvalo, že si ten kdosi, co se jen tak promenáduje po městě, z ní má akorát srandu. Nenechala se takhle na dálku hanebnit od někoho, co tu nemá co dělat. Bohužel její ego jí donutilo bojovat pro své já, natož že byla sotva poloviční své sokyni.
Narovnala se a vyšla ze stínů. Podívala se dolů na tu věc s jejím povrchním pohledem. Takhle se nepřímo povyšovat nad cizinkou jí potěšilo, ale na tváři se jí neobjevil pobavený úšklebek. Naopak tvář ji zkrabatil poněkud naštvaný výraz. "Co tu chceš?" zasyčela na ni. Takhle vysoko nad vlčicí se cítila poněkud bezpečně a hlavně odvážně. Býti na stejné nadmořské výšce, páchla by do zaječích.

Líbilo se jí, že se Miriam chytla. Vydala ze sebe dokonce tichý úlisný smích. "No vidíš jak ti to pálí. Ráda bych ti pomohla, ale to bych musela předstírat, že některé členy kultu mám ráda." poznamenala a drápkem začala kreslit kruh do stoletého prachu, který pokrývat podlahu továrny jako koberec. "Na druhou stranu si myslím, že rozhodně nejsme jediný kdo je proti němu vyhrazený." zastříhala ušima a zadívala se na svoji tvorbu. Její úsměv se vypařil a zlostně bělostné zuby opět zakryla černota. "Když vezmu v potaz jistou blízkou událost, kdy se Omara sčuchla s nějakým parazitem z venku, který svou krví zašpinil smečku. Bůhví, co všechno se děje za jeho zády o čem neví. Možná by to chtělo něco změnit, než Hati začne zuřit." Přestala s kroužením a opět věnovala černé vlčici pohled, říkající o určité naléhavosti situace. I když ve výsledku možná ani tak naléhavá nebyla a Suteki jen hrála na konec světa.
Musela se opět tiše pozasmát. "Život bez rodičů je fakt na prd." uchechtla se, ale pak už to začala brát na vážnější notu. Přeci jen by nebylo fajn, se vysmívat za strach cizích, kor když chcete hrát na jejich noty. "Nikomu bych to ze srdce nepřála. Chápu tě. I když už ti moji nejsou mezi námi, vyměnila bych cokoliv jen aby tu byly." I když neměla na co, stejně si zavzpomínala. Alespoň na svoje sestry, i když o jednu z nich nedávno přišla. Její okruh nejbližších se začal ještě více tenčit. "Chtěla jsem tě vystrašit za pomocí svý magie. Doufala jsem, že řekneš třeba pavouky nebo krysy. Ale nehodlám tě strašit se samotou. Zas tak zlá nejsem." přiznala se.

Okolnosti okolo Omary a jejích dítek nenechali Suteki klidnou. Přitom samotné vlčici to mohlo být u zadku, neboť se jí to ani pořádně netýkalo a její život to nikterak neovlivní. Potom, co se to všechno vyřeší a uplyne pár měsíců, většina zapomene, že se něco takového kdy stalo. Ale kdo na to určitě nezapomene bude Omara a její vydařené ratolesti.
Suteki chvíli pocítila jakési porozumění vůči vlčatům. Přeci jen i její otec musel být odpraven, ale s trochu jiného důvodu než ten jejich. Pocit pochopení jí však velice brzy opustil a vystřídalo jej pobavení. Našla si své místo ve stínu budov a ceremoniál sledovala z dálky. Na tváři se jí objevil ten její typický úšklebek, který značil, že je vlčice pobavena. Ráda uvidí, jak bude Hati testovat hříchem poskvrněná vlčata. Tajně doufala, že je velemocný nenechá jen tak projít, ale vzhledem k tomu jak se nad Suteki sám smiloval, pochybovala, že by pro ně Hati neměl ve smečce úkol.

Zamyslela se nad jejími slovy. Ona sama moc nezažila vládu minulého mesiáše a s tím, jak se stranila smečce, ji moc nepřišlo, že by měla problém s Nirixovým vedení. Možná bylo na čase vyjít ze stínů a zapojit se do dění. Možná potom by pochopila, proč je Miri nespokojená.
Suteki do hlavy vběhla další myšlenka. Nirix taky nemusí být mesiáš věčně a ten následující může právě teď stát před jejím čumákem. Bezpochyby by to Suteki hrálo do karet, ba dokonce by nemusela jít na převýchovu k Ossianovi, kterému se vyhýbá jak ďábel kříži. Možná by pak měla tu výhodu, že by drby měla z první packy. "Pokud ti přijde, že vede kult špatným směrem, možná by nebylo na škodu mu zabránit, než bude pozdě." poznamenala se snahou vyvolat jakési odhodlání pro změnu v kultu, přitom se jí významně podívala do očí, jakoby to byla právě Miriam, která je ta jediná vyvolená všecičko napravit.
"Je to taková maličkost. Možná by to i k něčemu bylo..." zamyslela se, když se konverzace stočila k její magii. "Bojíš se něčeho?"

No přišlo jí lehce zvláštní, že se snaží obkecat situaci s pádem ze stroje. Zprvu si myslela, že by jí nerada ublížila, což jí přišlo poněkud zvláštní. Suteki by jistě nevadilo vzít na sebe vinu, že kvůli jejímu nevhodnému pozdravení upadla ze stroje, protože se to tak i stalo. Pak si Sut usmyslela, že si Mir jen nechce přiznat, že si její existence nevšimla a tudíž její stealth byl úspěšný. No nechala to plavat a radši se zaměřila na zajímavější část konverzace.
Na každé její slovo kývla hlavou s porozuměním."Oh! Nedokážu pochopit, že takováto špína mohla vůbec po tomto městě chodit. Že ho Hati vůbec vzal mezi sebe!" dodala v podobném dramatickém tónu jako Miriam. Ve skutečnosti jí bylo docela u zadku, odkud kdo byl. Záleželo jí spíše na tom, jak moc jí daný vlk vytočil. Ale ta myšlenka, že by ona i Mir měli být privilegovanější jen proto, že se do kultu narodili a oba jejich rodiče byly Hatimu zasvěcení, se jí jaksi zamlouvala. Najednou se jí v nitru objevil pocit, že jí bylo ublíženo a že si zaslouží být na trůn posazena a ostatními na packy líbána. Ale tvůj otec byl zrádce... říkal jí hlas, který ji rozbořil tu překrásnou představu o jejím lepším životě. Nebyla si jista, zdali tohle Miriam ví. Zdali ví, že její kamarádka a partner v zločinu, není až tak pokrevně čistá jak se zdá.
Své pěkné i nepěkné myšlenky zametla pod koberec. "Kéž bych věděla víc, než to co se v Kultě obecně traduje. Asi budu muset více šmírovat." poznamenala a očima na chvíli uhnula do strany než se opět pohledem ponořila do Miriiních bělostných . "Ale jinak nic moc nového, krom toho, že se ve volných chvílích učím co všechno dokážu se svou magií." poznamenala. Svou magii, teprve poprvé poznala na podzim, ale byla jí tak fascinovaná. Tím jak neměla co jiného na práci, zkoušela, co všechno za stíny dokáže vytvořit.

Sama se zděsila, když Mirian letěla dolů. Nečekala, že neškodné překvapení ze Suteki málem udělá svědka neúmyslné sebevraždy. Nebo by to v tomto případě byla neúmyslná vražda? Udělala k Miriam dva kroky, aby se ujistila, že nebude muset na kobereček k Nirixovi. Za stroj pořádně neviděla, ale dokázala rozeznat jak se obrys vlčice pomalu zvedá. V duchu si oddechla a na tváři se jí objevil protáhlý úšklebek. "Zas tak moc jsem tě snad nevyděsila?" vyřkla a krátce se škodolibě zachichotala.
"No je to dlouhá doba. Naposledy jsme přeci krášlili Huntleyho smradlavej bejvák. Ach to byly zlaté časy! Škoda, že nás tenkrát chytil při činu." zavzpomínala, jako kdyby měla za chvíli do domova důchodců nastoupit. Nic by nevyměnila za tu srandu, kterou s Mirian tenkrát měla. Teď když nad tím přemýšlela, přišlo ji zvláštní, že se od té doby nesetkali. Možná Hati chtěl, aby trochu rozumu nabrali sami a pak společně konali. Zdali ve zlém či dobrém, to Suteki nevnímala, že by všemohoucí Hati specifikoval.

Trádovala si tak městem, jako každý večer. Hvězdy ji, společně s měsícem ji svítili na cestu. Neměla daný cíl cesty, jak tomu už bylo noci předtím. Jediné o co se pokoušela bylo najít něco extra k jídlu.
Zadívala se na prostor s prostornými halami a komíny. Starou továrnu neměla až tak prozkoumanou, než její milovaný lunapark. Chvíli se zamyslela, jestli opravdu chtěla navštívit rozpadající se podivuhodné stroje, které se uvnitř nacházeli. Úplně se jí nechtělo. Než se ale stihla vydat cestou dál koutkem oka si všimla jakési černé šmouhy, která do továrny zaplula. Dlouho nepřemýšlela a vydala se za ní.
Na každý svůj krok si dala pozor a držela se převážně ve stínech. Nechtěla, aby ji onen vlk s černým kožíškem objevil jako první. Suteki se chtěla ujistit, zda by svého kolegu z kultu ráda uvítala jako dnešní společnost nebo by se raději vypařila, než by si jí druhý všiml. Ono vlků s takovým tmavým kožichem je kult přesycen a ne se všemi by se ráda setkala. Brzy ji pach, který po sobě vlk zanechal, přesvědčil, že dnešní večer litovat nebude. Narovnala se a vydala se za nic netušící vlčicí, která byla zaneprázdněna prolejzačkou mezi stroji. Vynořila se ze stínu a svými rudými oči pohlédla na Miriam. "Taky bych ráda věděla." vyřkla jako odpověď na otázku, která nejspíš měla zůstat nezodpovězená.

Záhadná vlčice se nevědomky přibližovala ke strašidelnému domu. Suteki měla tu čest jí vidět trochu blíž. Všimla si, že se jedná o vlka, ale dle jejího umu měla nějak moc uší a ocasů. Mladá vlčice v úkrytu se dokonce sama sebe v duchu tázala, zdali opravdu vidí vlka a ne něco jiného.
Vítr, který se tak rád městem proháněl, kulťanku zradil a skrz děravé zdi zavál její pach k cizince. Ta si téměř okamžitě odvodila, že jí někdo sleduje. I když Suteki nemohla slyšet, co si vlčice šeptá, skrz její mimiku poznala, že ví o svém sledovateli. Suteki se přikrčila ve stínu, doufajíc, že nepůjde vidět. Krev ji v žilách ztuhla a na chvíli jakoby zapomněla dýchat, jen aby ji cizinka neuslyšela. To co se v posledních dnech v kultu dělo, nutilo Suteki být obezřetnější s vlky, které neznala. Kor tahle nádhera nevypadala zrovna nejvřeleji a zřejmě sem jen tak nezabloudila. Její chůze byla rázná a značila, že její cesta měla účel. Ale proč byla zrovna tady? Mladá vlčice se ocitla v docela nepříjemné situaci. Musela odsud zmizet, aniž by si vetřelkyně všimla. Ale ta už o její přítomnosti ví. Suteki se nakonec rozhodla vyčkat, doufajíc, že se kreatura dá na odchod.

Lunapark byl jednou z jejích oblíbených lokalit. Když byla menší hrávala si tu s Ruo na schovku. I když v této hře značně dominovala a brzo ji přestalo bavit vyhrávat, prolézat různé atrakce a hledat nová temná místa na schování jí nikdy nepřestávalo bavit. Dlouho se za most nepodívala a dnešním dnem to hodlala napravit. Možná si i chtěla dát na chvíli pokoj od hustších částí města a rozhlédnout se i za hranice na rozlehlé planiny a lesy.
Dneska se zahleděla na rozpadlou budovu, která kdysi sloužila jako strašidelný dům. Pro Suteki tato budova působila všelijak podivuhodně, ale nikdy nesplňovala svůj účel. Vylezla až do nejvyššího patra, kde skrz díru ve zdi měla rozhled na lunapark. Nebylo to nejvyšší místo a nedalo se odsud vidět vše, ale pro dnešní den, jí to bohatě stačilo. Rozhlédla se po okolních atrakcí, až její pohled zabloudil kamsi dál než byl samotný lunapark. Nikdy jí nenapadlo opustit hranice kultu, ale cosi jí říkalo, že o něco přichází. Ale o co? Nahlas si povzdechla a lehce zatřásla hlavou. Bůhví co tam nachází a jestli to vůbec stojí za to. A stejně se poslední dobou děje tolik zvláštních věcí, že by bylo pro ní bezpečnější se držet svých kolegů ve víře, i když většinu nemá dvakrát v lásce.
Už se chtěla vydat dál, když v tom ji koutek oka zachytil cosi podivného. Jakási bílá šmouha se promenádovala troskami lunaparku, zatím nic netušeje o existenci Suteki. Ta raději zacouvala více do stínu, aby nebyla tolik vidět a z postavičky nespustila zrak. Nepřišla ji povědomá, nepamatovala si, jestli o ní neslyšela a ani k ní nedolehl ten typický pach, který si každý kulťan hrdě nesl. Vetřelec?

Trhla sebou, když ji z činnosti vyrušil čísi hlas. Nikoho zde nečekala, ba dokonce i doufala, že na nikoho nenarazí. Nechtěla se zrovna nechat chytit při vandalizaci knihovny, ale dneska jí Hati nepomohl ve zločinnosti. Pohlédla na pískovou vlčici. Připadala ji poněkud povědomá. Chvíli ji trvalo, než si vzpomněla, že ji viděla na soudě, ba dokonce o ní i Ruo něco málo vyprávěla. Teda pochybovala, že se v kultě nachází ještě jedna elegantní vlčice, zbarvená do barev zakázaných slunečních paprsků. "Pozdrav Hati i tobě... Salome?" vyřkla po chvíli s nejistým koncem ve větě. Zadívala se do knih, které ji leželi u tlap. "Já to pak uklidím. Něco jsem hledala." Normálně by nic takového neřekla, dokonce by se snažila z místa činu odejít, ale vzpomněla si na pár hezkých slov, co její přeživší sestra řekla o této dámě. Ač u toho nebyla, váží si její ochoty udělat hrob pro její rodinu. Doposud by jí nenapadlo, že by nějaký člen smečky byl tak ochotný. No možná kdyby byla o něco příjemnější na ostatní členy, nějaké ochoty pomoct by se jí dostávalo častěji.

Slunce zapadlo a stíny pohltili celé město. Ač pro mnohé živočišné druhy den končil, pro tmavou vlčici teprve začínal. Dnešní den ji do oka padla knihovna, kterou dlouho nenavštívila. A protože si usmyslela, že není pro ni nic lepšího na práci, vydala se právě sem. Přemýšlela i nad svou magií a jak reflektovala její fantazii. Vzpomněla si, že kdysi dávno tato prostranství prozkoumávala se svou sestrou. Na zemi se válelo spoustu knih, které byly plné podivuhodných obrázků. Dříve si myslela, že jsou to jen zvláštní, noc neříkající obrazce, ale teď je vnímala jako inspiraci pro svou magii. A aby si paměť osvěžila a našla více podkladů pro své zastrašující umělecké dílo, vydala se právě sem.
Procházela různá zákoutí knihovny a vytahovala knížky z polic, ve snaze najít nějakou písemnost s obrázky. Zanechávala po sobě pěknej čurbes, ale byla natolik zanořená do hledání, že ji to bylo šumafuk.