Príspevky užívateľa

To by nebyla Suteki, kdyby někde nešmejdila. Dnešním dnem za její oběť padla právě nemocnice. Hned jak se setmělo vydala se průzkum. Prolezla sanitku, které byla na parkovišti, ale dlouho se nezdržovala, protože aut už za svůj krátkej život prolezla tolik, že jí to přestalo bavit. Vydala se tedy do budovy.
Zprvu se zdálo býti, že je to budova jako jiná. Má spoustu pokojů, nějaký ty okna. Ale hned co vlezla do nějaké z místností, všimla si, že to není jako každý druhý barák. Bylo tu spoustu prosklených, a hlavně vysklených, skříněk. Taky nějaké prazvláštní pelechy. Spoustu kovových krabic, které se lišili barvou a tvarem, a vycházeli z nich kabely. Su se zamyslela, k čemu se jednotlivé podivnosti používali. Ale i kdyby ji to někdo názorně ukázal, nejspíš by pořád nechápala.
Tápala, k čemu tohle místo sloužilo. Určitě bylo nějak výjimečné, protože se lišilo od zbytku. Ale nevěděla proč. Některé stroje, které už nějakou dekádu nebyly funkční vypadali hrozivě. Tak moc, že se k nim Suteki ostýchala přijít. To musela být mučírna. Pomyslela si při pohledu do koše, kde byly vyhozené injekční stříkačky s prastarou zaschlou krví.

To byla opravdu zajímavá informace. Kdyby Su chtěla, vyzvídá Miri víc, ale teď měli důležitější věc na práci.
"Jo no. Je na tom docela bídně. To i já mám lepší bejvák." poznamenala. Sama sice žádný bejvák nevlastnila, ale její sestra zdědila jeden po mamince. A tam ona trávila dny. Sama věřila, že jakmile nastane čas, kdy se bude muset odstěhovat, tak si najde lepší bydlo jak tady pan vysoce postavený. "Osobně mě by se nechtělo. Ale třeba je psychopat, co já vím." usoudila a sledovala, jak si Mirian hraje se stínem dodávky. Jako menší by určitě splývala podobně, ale co ji na věku přibývalo, začala její prsa a ramena šednout. Takže postupně ztrácela schopnost býti v noci neviditelnou. Ale tyhle odbočky myšlenek ji akorát ujídali čas, který mohla využít pro sabotáž.
Suteki se odhodlala vkročit do dodávky, aby obhlédla terén. Všimla si sedaček řidiče a spolujezdce. "Myslíš, že na tom spí? Možná by jsme mu tam mohli něco zapíchat, ať se mu na tom hezky usíná." zazubila se nad svou vizualizací nového způsobu akupunktury.

<<<<<< vrakoviště

Následovala svou nepokrevní sestru. Ona sama měla problém poznat někoho po čuchu, ale zrovna Hunta si jako jednoho z mála pamatovala. "S Mesiášem? Seš si jistá?" zeptala se nevěřícně. I když pravdou bylo, že z okřídlenců tu moc na výběr nebylo.
Když dorazili k modré dodávce praštil je do nosu pach mrtvoly. Su už si na něco takového zvykla, protože ve městě kde co zdechne a nějaký ten čas to smrdí. Ale cítit to takhle blízko úkrytu? Být ji tak by se po druhém dni odstěhovala. Nemyslete si, že je Suteki nějaká dámička, co nezvládne trocha smrádku. To opravdu ne. Zápach byl totiž tak intenzivní, že měla co dělat, aby to vůbec udýchala. "Jestli tady skladuje zdechliny, tak to budeme mít co dělat, aby si vůbec všiml, že tady má větší bordel, než normálně."
Začala lehce pochybovat, jestli tady skutečně někdo bydlí. A i kdyby ne, nic je nezastaví. Při nejhorším by udělala binec v nějaké náhodné dodávce. No a co.
Porozhlédla se po okolí. "Určitě mu můžem nanosit nějaký šrot do dodávky. Ale chtělo by to i něco víc." zapřemýšlela a nakoukla do dodávky. Při pohledu dovnitř se ušklíbla. Už se nemohla dočkat, až mu něco provede.

No Suteki si strýčka modráska vybavila hned. Vždyť ji házel do bazénu během ceremoniálu! "Myslíš Huntleyho? Tak tomu velice ráda vybarvím bydlení." zazubila se. Mladá vlčice nikoli nepochybovala o výběru házečů. A kdyby to byl kdokoliv jiný, dost možná by vůči nim neměla takovou zášť. Prostě Hunta zrovna nemusela. Možná to bylo neprávem, ale prostě nebyl na jejím seznamu oblíbených. A teď i malá Su nebude po jejím výkonu na jeho bílé listině.
"Jo a jen tak mimochodem... o jakém okřídlenci je řeč?" vyzvídala a vydala se směle za ní.

>>>>>>>>>> úkryt Huntleyho

Lehce se ušklíbla nad tím, že Miri nepochopila její ironii. Pak ji na chvíli přešel smích, když zaslechla o práci pro smečku. Pro ní to byly bláboly. Přeci proč by Suteki musela jít lovit, když mají lovce? K čemu potom jsou? Pravdou je, že kdyby Su přidala ruku k dílu a byla společnosti prospěšná tak by se určitě nenudila. Ale to bude problém snad jen její budoucí já.
"Co? Jakej strejček?" Suteki nevěděla, kde kdo bydlí a ani nevěděla, že zrovna tady někdo bydlí. A strejdu, pokud se nějakej nepřiznal, nemá. "V tomhle bordelu někdo bydlí?" dodala a porozhlédla se kolem. No že by někde v tomhle město bylo čisto, se říct nedalo, ale určitě tady byl ten největší nepořádek. Ale to není její problém. "Ale jinak. Ať už je to kdokoliv, jsem pro." zazubila se. Suteki je pro každou špatnost, i když to Mirian zrovna jako špatnost nemusela zamýšlet.

No ne! Jakoby ji Hati konečně vyslechl a přestal házet klacky pod packy! Připadlo ji, jakoby Mirian samotný měsíc seslal. "Jen tak se procházím a nudím se." řekla jakoby nic i když niterně byla šťastná, že na někoho narazila. "A co ty? Lovíš šrot?" dovolila si kousavou poznámku a mrkla po hromadě harampádí, který se zhroutilo kvůli Miri. Avšak musela se pousmát. Přeci na ní nebude zlá když ji tak ráda vidí! "Dělám si srandu. Neublížila sis?" zeptala se pro jistotu. Přeci jen tady na vrakovišti to není tak bezpečné. Ale buďme k sobě upřímný, kde v rozpadlém městě to bezpečný je? Nebylo to až tak dávno, co se zničehonic pod Suteki a její pokrevní sestrou zničehonic zřítila betonová cesta na nábřeží. Od tý doby se Su ani k řece nepřiblížila.

Jaro už bylo v plné síle. Suteki se podařilo překonat překážky kruté zimy, dokonce i úspěšně prošla ceremoniálem. Byla na sebe zkrátka pyšná. Ale od tý doby se nic zajímavého nedělo. A tak se toulala městem, doufaje, že na někoho narazí a že s někým bude moct pokecat. Nudila se tak neskutečně, že by ji nevadilo, kdyby narazila na někoho ze starších a třeba dostala nějakou tu lekci o slušném chování.
Poskakovala z kapot aut na pneumatiky a sem tam nějaký ten vůz prohlédla zevnitř. Tady by se hrála schovka! Pomyslela si, když se uvelebila na to, co zbylo z kožené sedačky. Bohužel nikde v dohlednu se nevyskytoval její protihráč. A vlastně už ji hrála tolikrát, že ji to přestalo bavit. I tak se dnes rozhodla jít na průzkum sama, bez své pravé packy Ruo. Možná už si taky lehce lezly na nervy. Svou sestru měla sice ráda, ale nemusela s ní trávit 24 hodin denně. Každé ráno se stejně vracela do jejich kutlochu a každý večer se v něm, po boku její sestry, probouzela. Takže s ní byla prakticky každý den.
Jak tak procházela kolem vraků, zaslechla jakýsi šramot. Že by tu přeci jen někdo byl?

Suteki nebyla dvakrát nadšená, že musí podstupovat ceremoniálem. Ne že by se štítila krvavé vody. Spíš ji vadilo, že ta voda byla studená. Nebylo to dávno co byla nemocná a zima na ní pořád byla nějak podepsaná. Pořád byla malá a už se nějaký ten pátek začala obávat, že už nevyroste. A nadosmrti bude menší než Huntley. A když už je tu řeč o vlku, dneska byl jejím házečem. Hned se jí vybavila situace, kdy si dovolila na něj otevřít hubu. Ale k její obraně to bylo z vystrašení!
Teď stála na studené dlažbě bazénu. Už teď ji pálili packy chladem, jak tam jen tak stála. Pokoukla po ostatních a hlavně po své sestře. Začali ji pohlcovat obavy. Co když je toto jejich poslední chvíle. Co kdyby to jedna z nich nezvládla? Otřásla se, aby ze sebe dostala takové myšlenky. Přeci to zvládnou! Přeci to zvládnou a ukážou světu a hlavně Hatimu, že jsou hodny na to být tady a žít. Suteki se zamračila a podívala se na zčervenalou hladinu. Odrážel se tam její obličej. A nad odrazem byl měsíc. Já jsem přeci hodna života! povzbudila se v duchu.
A najednou ji cosi chytlo za zátylek a mrsklo s ní do bazénu. Jistěže to byl její házeč, ale ona byla tak ponořená vy svých myšlenkách, že si ani neuvědomila, že jí něco říká.
Celé její tělo objala ledová voda. Na chvíli oslepla. Nevěděla kde je hladina a kde dno. Zpanikařila a začala máchat sebou. Voda ji zaplnila nozdry a určitě se jí i nalokala. Topila se.
A pak otevřela oči. Z nebes na ní svítil měsíc a natahoval ji pomocnou packu. A ona ji vřele přijala.
Konečně se vynořila a začala se plácat na hladině. Oči měla opět zavřené. A tak se poslepu snažila dostat k okraji bazénu. Byla k smrti vyděšená.
Nevěděla kde je. A nakonec se svými drápky začala o něco zachytávat. A nebylo to nic jiného než ty studené dlaždice bazénu!
Suteki se začala škrábat nahoru. Určitě by se ji hodila nějaká pomocná tlapa, ale svým způsobem už jednu dostala. Nebo to si ona myslela.
Horko těžko se vyškrábala nahoru. Její zadní nožky ještě vyseli přes okraj bazénu a namáčeli se ve studené vodě. Suteki se snažila vykašlat vodu z plic. Měla co dělat a chvíli to vypadalo, že to s ní sekne a bude první štěně, co se udusí po úspěšném vyšplhání z bazénu (tedy Suteki o žádném předchozím neví).
Po dobrých několik minut se Suteki sebrala a postavila se na všechny čtyři. Podívala se na svou sestru, která byla o něco rychlejší jak Suteki. Musela uznat, že Ruo je prostě fyzicky lepší. Hold má Suteki co dohánět.

Snažila se držet v kontaktu s Noctrou a nevšimla si, že se na ní chystají ostré zuby. Zničehonic se na ní vrhla její sestra. Překvapeně přepadla na bok a zapištěla. "Přestaň! Nech mě!" křičela. Ale nebylo ji pomoci. Neměla sílu na to se útoku bránit. Před jejíma očima se začal promítat celý její kraťounký život. A v hlavní roli byla její sestřička, která ji teď chtěla zakousnout. Jak jen mohla? A proč?

Záchrana se dostavila právě v čas a na jednou byla Suteki ve vzduchu. A její sestra nikde. Oči měla zaslepené slzičkami. Neměla ponětí co se děje a zprvu si myslela, že už si ji Hati bere k sobě. A že se brzy setká s ním setká. Třeba ji něco poví o mamince.
Během její cesty do bezpečí ji pohlcovali mrákoty. Následkem vyčerpání a ztráty krve Suteki usnula. Nebo spíš omdlela. Sama už neví, jak to vlastně bylo.

Už od samého počátku života malé Suteki to vypadá, že Hati ji dává jen ty těžké překážky. Při narození ji umřela maminka a později je opustil i tatínek. Celou zimu, měla co dělat, aby neumrzla. Chlad ji dával co proto a tak Suteki rostla velmi pomalu. Pak ji onemocněla její sestřička a když už se zdálo býti všechno v pořádku a svítalo na lepší časy, zřítila se pod nimi zem na nábřeží. Suteki se během pádu poranila a na jejích levých žebrech vykvetl šrám. A jako třešnička na dortu ji zaťukala na dveře nemoc, kterou nejspíš chytla od její sestry. Díkybohu měl Hati smilování a nemoc ji nestála život, i když malá vlčice byla slabá dost. A taky to bylo díky jisté okřídlené vlčici, která neotálela a poskytla Suteki pomoc. V tom ji vlče obdivovalo. Když ji zrovna nemoc tolik netrápila, dovolila si sledovat každý pohyb, který Silmä udělala. Za celou dobu jejího pobytu v jeskyni si nedovolila otočit proti léčitelce ani jedno slůvko. To je na Suteki výkon hodný olympijské medaile. Dalo by se říct, že ji léčitelské řemeslo zaujalo, ale při pomyšlení, že by ona jednoho dne byla léčitelkou, se musela sama sobě zasmát. Ona by totiž byla velice nepříjemná léčitelka. Nedivila by se, kdyby vlci raději zůstali nemocní a zranění, než aby se od načernalé vlčice nechali léčit.

Strach zatřásl celým jejím tělíčkem. Nebála se, že by je nezachránili, ale spíš o to, co bude s její sestrou. Přeci tu nebyla taková tma, aby nemohla vidět!? "To snad ne! Nepraštila jsi se do hlavy nebo tak něco?" snažila se najít příčinu. Přeci neoslepla jen tak zničehonic. Ale ať už mohla mít teorie jakékoliv, ničemu by to nepomohlo. Teď se museli dostat ven. "Silma si s tím určitě poradí!" snažila se ujistit jak Ruo, tak i sebe.
Zbytek své energie se Suteki rozhodla využít pro urychlení jejich záchrany. Trochu opustila svou sestru a nevšimla si jejího upřeného pohledu na ránu, která kvetla Suteki na její levé straně. Dopajdala zpátky k místu, kde komunikovala s Noctrou a všechno ji vysolila. "Ruo nic nevidí!" zvolala.

Držela v sobě smích, když pozorovala svou sestru jak se ji marně snaží najít. Ruo ji to zbaštila i s navijákem a Suteki tak mohla pozorovat to divadlo o zoufalství. Nehodlala se z místa hnout, i když ji už začínala být zima.
Nakonec ji přeci jen sestra našla. "To bys chtěla vědět, co?" zazubila se. Stejně se to dozví, neboť se Suteki bude muset nějak dostat dolů. Ale zatím si chtěla užít své vítězství na plno. Kdo by ji za to soudil. V životě ještě mnohokrát prohraje, tak proč by si nemohla užít nějakou tu výhru?

Konverzace s Noctrou ji dala druhý dech. A hlavně naději. Určitě se brzo dostanou ven a brzo budou zase v teple a suchu. Na tvářičce se ji i vyčaroval nějaký ten nadějný úsměv. Brzy bude po všem.
Snažila se držet kontakt s Noctrou a snažila se odpovědět na veškeré otázky ji položené. "Je trochu větší. A pořád krvácí." popsala svůj zdravotní stav dívaje se na svou ránu. Následovala další obhlídka terénu. Tunel, ve kterém uvízl, byl sice z jedné strany odříznutý hrůzostrašnou propastí, ale jeho druhá strana se jevila v šeru jako nekonečná. "Ta roura asi někam pokračuje, ale je tam hrozná tma." popsala. Když se tak nachomítla kolem své sestry, aby zjistila jejich situaci, neunikla ji otázka, která tentokrát nepřišla z venku, ale od chlupáče vedle ni. Suteki se zarazila. Pohlédla na svou sestru. "Vidíš mě?" Přece sem nějaké to světlo proniklo a zas taková tma tu nebyla. Zajisté tu bylo šero, ale přece jen se tu dal rozeznat terén. Přišla ke své sestře blíž a všimla si jejich zčernalých očiček. "Neříkej mi že jsi oslepla." zhrozila se. "Vidíš mě, že jo?" Doufala a modlila se.

Pak už ji ani nezbyly vzlyky. Připadalo ji, jako by ji opouštěla veškerá energie a snad i život sám. Už jen smutně ležela vedle své sestry a čekala na spásu.
Celé tělo ji přestávalo fungovat a jediné co aktivně zapojovala byli její ouška. Jakoby něčí hlas by měl být tím posledním co její slabé tělíčko pocítí, než jej dušička opustí. Zavřela oči. Každá sekunda ji přišla jako věčnost. Ale ona pořád vyčkávala.
A pak se to stalo. Bylo ji vyhověno a její uši zachytili hlas. A byl povědomí. Srdíčko se ji rozbušilo a Suteki opět vyskočila na nohy, zapomněje na vyčerpání a rány. "Slyším!" zavolala a do očí se ji vlili slzičky naděje. Pro další odpověď na otázku se musela porozhlédnout. Obklopovala je tma a jediným světlem byl měsíční svit, který se k nim natahoval skrz burácející vodu. Ale bylo tu alespoň to málo, co mohla vidět a i něco, co mohla cítit. "Jsme v jakési rouře!" dodala a pak se zaměřila na další věc. Rána, která se utvořila na jejím boku, na sebe upozornila, když se Suteki prohlížela. Začala pulzovat a bolet. "Já mám na sobě škrábanec." vykřikla zjednodušeně a mrkla po své sestře. "Sestra vypadá v pořádku."

Jak o tom čím dál tím víc slyšela, tím víc se jí to líbilo. Až si usmyslela, že bude nejlepší lovkyní, jakou kult kdy zažil. Možná to byla jen chvilková hyperfixace a brzy ji to přejde, jako spoustu dalších věcí, ale hlavní bylo, že Chris měl teď všecičku její pozornost a i kdyby ji to mělo někdy omrzet, tak si z toho alespoň něco odnese. "Kdyby to bylo jednoduchý, tak si každý loví pro sebe a lovců není potřeba." dodala a hned pokračovala s další poznámkou: "možná jsem ještě děcko, ale nemám důvod se štvát nad něčím, co mi nejde hned na první pokus." Tohle byla první lež, kterou za celou dobu ze sebe vypustila, ale pro ní to nebyla nepravda. Trochu vlezlo do hlavy, že je na svůj věk lehce vyspělejší, co se mentality týče. Čemuž ji nenapomáhal její vzhled, který z ní dělal akorát jízlivého skřítka. A pořád si ještě chtěla hrát se s Ruo. Ať si o sobě Suteki myslela cokoliv, byla pořád jen malý parchant.
Ale nakonec se ale musela zašklebit. I když si se svou sestrou hrála ráda, změnu hráče vřele přivítala. "Jistěže beru." potvrdila odhodlaně.