Príspevky užívateľa

Držela se v těsné blízkosti své sestry. Její srdíčko bušilo divoce, jak se bála. Volala o pomoc jak ji to hlasivky dovolovali. Snažila se překřičet burácející vodu, která se valila do propadliny. Připadalo jí, že je tam věčnost, i když ve skutečnosti uběhlo jen pár minut. Pomalu ji začal docházet dech a tak se na chvíli odmlčela, aby nabrala síly na další nářek. Když v tom zaslechla čísi hlasy z vrchu. Otočila se na svou sestru. "Slyšela jsi to?" zeptala se, aby se ujistila, že ten hlas byl opravdivý a že to nebyl jen výmysl, kterým by se její hlava uklidňovala. Vyskočila na nohy. V ten okamžik se bolestně ošila, až málem přepadla na stranu. Pomalu se otočila k levé straně a všimla si zkrvaveného kožíšku za svou nohou. To né... Slzičky zatopily její očka. Kvůli čemu jsem si to zasloužila? Zavzlykala pro sebe. Udělala pár kroků vpřed a zvedla svou hlavu a zadívala se tam, kde kdysi bylo nebe. "Tady jsme!" zakřičela z plných plic. A pak s ní začali zmítat vzlyky. Bezmoc ji začala dusit a rána ji zabolela.
Vrátila se těch pár kroků ke své sestře, lehla si k ní a plakala.

Přiběhla ke kolejím, které do budovy vedli. Už když tam běžela tušila, že tam bude i vchod do strašidelného domu. A měla pravdu. Alespoň neztrácela čas a vydala se dovnitř.
Vydýchávala svůj běh a rozhlížela se po okolí. Všechno bylo pokryto pavučinami a stoletým prachem. Když se vydala hlouběji do útrob budovy, prach se ji lepil na packy. A zase za sebou nechávala stopy! Povzdechla si a přidala do kroku a kochala se o něco méně. Hledala dobré místo, kde se schová a kde by mohla nějakou chvíli vydržet. Možná i do konce schovky, pokud ji Ruo nepronásleduje. Zároveň ji přepadl jakýsi strach. Co když to Ruo nakonec vzdá? Jak ji uslyší, že se vzdává, když bude daleko?
Pohlédla na konstrukci budovy a prozkoumala každou strašidelnou rekvizitu, která působením času vypadala ještě hrůzostrašněji. Nakonec se ji ale poštěstilo a našla ideální schovku. Byla to skupinka popadaných figurín, které byly naházené do jednoho rohu. Opatrně prolezla mezi ně a našla tam skulinku. Ale tam neplánovala zůstat. Začala ze opatrně škubat chloupky. Asi existují jiné způsoby jak po sobě nechat stopu, která by byla falešná, ale tohle zatím bylo jediné co ji napadlo. Taky tam dobrou chvíli zůstala, než se pozpátku ve svých stopách vycupitala zpátky před figuríny. A pak na jednu vyskočila. Díkybohu to nebyly takové ty typické plastové, které byly lehké a její tudíž vratké na jakékoliv lezecké cíle. Tyhle byly z něčeho úplně jiného, co doposud Suteki nebyla schopná identifikovat. Ale to nevadí. Teď ji stačilo, aby ji udrželi.
Strop domu byl poněkud nízký. Byl vyztuženými četnými trámy a podpěrnými sloupy. Možná proto ještě stál. Ale Suteki teď neměla chvilku na polemizování. Dostala se až na nejvyšší možný bod hory figurín a zadívala se na trám, který již několik desítek let plnil svou funkci. Snad, když už drží celý dům pohromadě, by mohl udržet i vlče. Suteki od její vysněné schovky dělil poslední skok. Ale byl to ten největší z celé její horolezecké akce. I tak se rozhodla podstoupit. Odrazila se svými slabými nožkami doufaje, že to vyjde. Nakonec to byl lehký úder ostré hrany trámu do jejího břicha, aby prohlásil její skok za úspěšný. Nakonec se ji podařilo dostat i zbytek těla a ona se mohla vítězně usmát. Před jejími očima se najednou vykouzlil celý komplex trámů. Tolik příležitostí kam se schovat! Avšak vlčice nešla nikam dál, jen přešla na trám kolmý tomu, na který musela vyskočit, schovala se za opěrný sloup a vyčkávala.

Zpráva o nemoci její sestry ji nijak nepotěšila. Spíš naopak. Pro Suteki byla Ruo podstatná část její zbývající rodiny a nikoho nebrala k sobě tak blízko jako svou sestřičku. Vždycky si spolu hráli a tropili zlo. Ale dneska musela překousnout svůj žal a pořádně zapracovat na úkrytu. Zima vskutku byla krutá a vůbec ji nepomohlo to, že byla malá a slabá. Ale snažila se přes své nevýhody přenést a pomoct jak jen mohla. Nosila různé haraburdí, které se snažila nějak vestavět do děr ve zdech. Svůj pelech sdílela se svou starší sestrou Zan, ale zkrátka ji tam cosi chybělo. Párkrát během rekonstrukce její očička zamířili právě na odlehlé místo, kde odpočíval šedivý kožíšek. Snažila se na ni tolik nemyslet, ale přesto musela co chvíli očima kontrolovat jak je na tom. Bylo ji jasný, že se její situace během té chvilky, co se nedívá, nijak nezmění. Ale nemohla si pomoct.

Proklouzla pod plachtou stanu a málem narazila do beden, které se tu hromadili. Chvíli to vypadalo, že je v úzkých, neboť nikde neviděla cestu úniku. Zůstat však zde nemohla. Přímo k ní vedli stopy, které ve sněhu zanechala. Zkoušela tedy každou skulinky, kterou by mohla prolézt.
A taky že našla. Byla docela úzká, ale to její drobné postavě nedělalo problém. Kličkovala uličkou popadaného harampadí. Nemyslela na nic jiného, než na úprk do nové schovky. Bohužel na to doplatila, když se ji zachytili nějaký chlupy o kus dřeva. Trhla sebou, byť nevrazila do protějšího bordela. Nakonec tam po ní zůstalo jen pár zachycených chlupů. Jenže ona to teď nechtěla nijak řešit a pokračovala v cestě.
Vydrala se z harampádí a ocitla se před oficiálním vstupem do stanu. To úplně nechtěla. Za to se jí naskytl výhled na polorozpadlý dům, ze kterého vedli koleje. Kdysi to byla děsivá dráha, ale pro Suteki to teď byla příležitost na dobrou schovku. Podobně jako z dráhy, vydala se k budově po sněhu.

I když se netvářila moc nadšeně na jeho poznámky, byla potichu a naslouchala jeho slovům. A když se nad tím zamyslela, tak lov byl lov jako hra. Byla to taková hoňkoschovka. Jenže aby jsi, jakožto lovec, mohl na sto procent uspět, musel využít svých smyslů, schopností a útok naplánovat. Zlomyslně se ušklíbla. Už ví, co bude hrát se svou sestrou, až se vrátí domů.
"Zní to docela složitě, ale všechno to dává smysl." poznamenala nakonec. Ale co si budeme? Nic není zadarmo.
"Asi není zrovna ideální doba na to, se teď učit lovit na zvířatech, že?" zeptala se. Byla si vědomá situace s krutou zimou. I když ne tolik jako dospělci, tak i sama pociťovala, že ruiny jsou o něco prázdnější než bývali, na podzim. Všechno snad schovala sněhová pokrývka...

Podívala se tam, kam vlk ukazoval. Už už se nadechla, aby vyslovila poznámku, že tam nic není, ale sklapla čelisti dřív, než by její slova nadělali další neplechu. Přeci se na ni mohl vykašlat. A ona by se ráda něco o lovu naučila, když má tu příležitost. Už tak si toho dovolila mnoho na výše postaveného. "Asi bych se po něm vrhla?" začala. Opravdu o tom nic nevěděla. Jediné co ji bylo nad nebesa jasné je, že ho musí nějak zabít. Asi by se stylem pokus omyl něco naučila, ale proč by si nemohla vyslechnout nějakou radu od zkušenějšího?

Očkem nakukovala, jak na tom její sestřička je. Když si všimla, že její pozornost směřovala k velkému kolu, svůj úkryt neslyšně opustila. Plížila se jako stín a tentokrát si dávala pozor kam dává svoje tlapky, aby bylo těžší ji vystopovat. Zároveň se pohybovala tak, aby byla vždy schovaná za nějakým autíčkem, které byly poházené po dráze tak, jak je osud nechal.
Dostala se až na konec dráhy, kde ji zbývalo buď to vydat se po sněhu k další atrakci nebo se jít schovat zase do nějakého autíčka. Srdíčko ji divoce bušilo. Ale nebylo to strachem, ale tím adrenalinem, který jí probudil každé její nervové vlákénko a ona tak mohla nasadit maximální snažení. I přesto, že to byla jen pitomá hra.
Vydala se tou odvážnější cestou. Seskočila z dráhy a prchala k další atrakci, která se jevila býti schovaná pod cirkusovým stanem. Sníh sice tlumil její kroky, ale zároveň vydával onen typický křupající zvuk. A tak nezbývalo Suteki nic jiného, než být rychlejší a schovat se pod plachtu stanu dřív, než Ruo doběhne na okraj dráhy a uvidí ji.

"Děkuji za připomenutí. Opravdu jsem si nevšimla, když tady skoro ten sníh polykám, jen co jdu" zamručela. Ta poznámka o její výšce ji trochu zabolela, neboť to bylo něco, co nemohla změnit, ať už chtěla nebo ne. A že se snažila!
Trochu sebou cukla, když padla zmínka o postavení. Samozřejmě, že věděla, že se má chovat s úctou k výše postaveným. Věděla to až moc dobře. Ale na první dobrou nikdo neodhadne něčí postavení. Kor v emočním návalu, kdy ji málem ulovil jako zajíce.
"Asi by bylo fajn se to naučit než mrhat časem nesmyslnými procházkami." uznala nakonec. Její opovrhující postoj se vystřídal se studem. Ve finále se musela podívat jinam, neboť se nebyla schopna na druhého vlka podívat.

Něco vzadu v její hlavince ji zablikalo, že by si nejspíš měla dát pozor na jazyk, neboť o tomto vlku neví nic. Jediný čím si mohla být jistá je, že je to jeden z kultu. Ale tohle malé světýlko bylo v jejím světě zanedbatelné. Ještě se má co učit, hlavně co se autority týče. Aby jednoho dne nepadla tvrdě na hubu.
Když vlk odpověděl na její mručení, zastavila se a otočila hlavu na něj. "A co ti by mělo být do toho, že se procházím? Nemůžu snad tady být?" zamumlala. Uši stažené až přilepené ke krku. "A co já vím o lovu? Ještě mě to nikdo nenaučil." poznamenala a na chvilku se zadívala do strany, neboť ji lehce zamrzelo, že ji ještě nikdo nedal pořádnou lekci ohledně lovu. A to se na něj tolik těšila. Ale kromě letmého pohledu mimo, to na sobě nenechala znát.

Její cesta neměla směr a ani důvod. Topila se v myšlenkách. V mnoha myšlenkách. Zaměstnávala se otázkami ohledně její fyzičky, její rodinné situace i mlhavé minulosti. Ale nebylo to u ní nezvykem. Tohle dělala na denním pořádku. A něž aby si zaplnila mysl nějakou aktivitou, přemýšlela nad věcmi, na které se vlastně ani nedalo odpovědět a tudíž se nad nimi mohlo donekonečna přemýšlet.
Uskočila stranou, když se zničehonic před ní zjevil velký modrý kožich. Polekala se, ale hned na to byla rozhozena, neboť ji někdo vyrušil z jejího přemýšlení. "Co ti je do toho?" zamračila se nazpátek. Přece si nenechá takhle nakazovat! Navíc je noc, tak si přeci může dělat co chce! "Se dívej na co útočíš." zavřela tichý dodatek a rozhodla se vlka obejít a pokračovat v cestě.

Brodila se sněhem. Jediným jejím doprovodem byl studený měsíc. Sestru nechala doma a rozhodla se pro osamělé dobrodružství. V tuhle roční dobu byla noc o dost delší jak den, což pro ni znamenalo více možností prozkoumávat okolí. Avšak každá noc nesla sebou krutý chlad, se kterým se vlče muselo poprat. A ne že to byl zrovna jednoduchý úkol. Narodila se v období kdy se všechno začalo barvit a upadat. Kdy všechno postupně umíralo, usínalo. Kdy poslední teplejší noci opožděného léta dali své finální sbohem a jejich místo nahradil chlad.
Nebyla tak fyzicky vyspělá a občas ji připadalo, že na zimu není připravena. Ale místo toho, aby se snažila držet v teple a doufat, že krutá zima brzy přejde, rozhodla se jí vyjít vstříc. A důvodů to mělo více. Jak chtěla skrýt svou fyzickou nedokonalost tak se nechtěla před světem ukrývat. Nakonec to byla i její sestra, se kterou tak ráda chodila na prozkoumávačky.
Snažila se vyhýbat chladné dlažbě a betonu a snažila se spíše chodit po trávníku. Nebo po místech, kde se trávník schovával po sněhovou peřinkou.

Jakmile zaslechla svou sestru počítat, vyrazila k první atrakci, kterou viděla. Byla to opuštěná dráha s autíčky. Ona samozřejmě neměla tušení, co to je a jak to kdysi fungovalo. Dokonce když k jednomu z autíček přiběhla, pozastavila se, by se zamyslela nad tím, k čemu to asi slouží. Schovala se tedy do jednoho z vozů přímo k pedálům. Schovka to byla dobrá, ne úplně dokonalá, ale stačilo to. Vlastně tam ani neplánovala zůstávat. Kdyby se Ruo vydala jiným směrem, než je dráha s autíčky, Suteki vyběhne a půjde se schovat o kus dál. Nechtěla zůstávat na jednom místě, už jen z principu, že ledový kov podlahy autíčka přimražoval pacičky.
Jedním očkem vždycky nakoukla, jak je na tom její sestra, ale většinou byla celá schovaná aniž by byl vidět jediný chloupek.

"Nesní špatně." odpověděla a přiskočila k sestře. Ťapky ji mrzli a tak se neustále snažila držet v pohybu. I když by ji spíše prospělo hrát si na babu, aby se pořádně zahřála, schovka na tomto místě bude taky velká zábava. Spoustu atrakcí a sutin. Spoustu míst kam se může schovat.
I když mohla malá hloupoučká kulička zůstat doma a být hezky v teple, přesto se rozhodla, že se vydá do zimy se svou sestrou. A bodejť by ne? Ještě nevěděla, že by ji něco jako nemoc mohlo hrozit. A tak si myslela, že je neporazitelná.
"Chceš pošítat?" zeptala se.

Cosi ji scházelo. Ale nevěděla co. I když měla, co k životu potřebovala, pořád ji přišlo, že tu něco chybí. Jediné co si však pamatovala a co znenadání zmizelo, byl šedý kožíšek. Ještě nevěděla, že patřil jejímu otci. Jenomže čím víc ona dospívala, tím se ji šedý kožíšek přišel jako přelud, co měla jako menší a postupně na něj zapomínala. Ale co bylo zřejmé byla její starší sestra Zaniyah, která pro Suteki byla něco jako mamkou. A taky tady byla Noctra, kterou ze začátku vnímala jako netvárná velká černá šmouha a až pak si později všimla, že má někde hlavu, někde ocas a někde nohy.
Byla ponořená do myšlenek. I když nebyly bůhví jak intelektuální myšlenky, neboť byla ještě štěnětem, dokázala se jimi zabavit. Když v tom ji někdo štípl do ucha. Podívala se naštvaně na její sestru a přemýšlela jak ji tuhle zradu oplatí.

Prozkoumávala povalené bedny a hledala něco k snědku. Ne že by zrovna měla hlad, spíš chuť. Suteki byla známá svou schopností pozřít naprosto cokoliv, ať už to byl seschlý a špatný kus masa nebo si jednou dokonce pochutnala na větvičce. Ne že by z toho dospělí byly dvakrát nadšení. A tak chtěla využít toho, že teď jsou bez dozoru.
"A co bysme zahráli." Suteki dospívala mentálně trochu rychleji jak její sestra, ale to se nedalo říct o její fyzické stránce. Byla o něco menší jak Ruo a působila, že je i slabší. Alespoň se sestry doplňovali.
Zima ji nedělala dvakrát dobře a když někde stála na místě, připadalo, že by ji měli nožky umrznout a upadnout. A tak se snažila být neustále v pohybu.