Príspevky užívateľa

Pro tentokrát procházela zničenou krajinou sama. Pro dnešek z ní byla odvážná kulička chlupů a rozhodla se vydat o něco dál, než tomu bylo zvykem. Dneska však byl velice speciální. Již od rána cítila ve vzduchu jakýsi jiný pach. Jakoby vzduch voněl jinak, než tomu bylo doposud. Bohužel musela počkat až do večera, aby mohla tenhle zvláštní pach prozkoumat. Jakmile poslední paprsky zimního slunce zašli za obzor, vyběhla z úkrytu a jala se prozkoumat obrovskou rozpadající se budovu, kterou už měla v hledáčku nějakou tu dobu. Užívala si měsíčního svitu, kdež v tu cosi spadlo z nebe. Bylo to takové malé a bílé. Nikdy ve svém krátkém životě to neviděla. Spadla snad hvězda z nebe? Vydala se maličkou bílou věcičku prozkoumat. Jenomže, když k ní přiskočila, už to bylo pryč. Opět se podívala k nebi. A padala další bílá věcička. A hned nedaleko ní další. A najednou jich tu byly desítky. A pak stovky. A nakonec tisíce! Byl to sníh. Její první sníh. Jenže ona to slovo ještě neslyšela. A nakonec ji ty neznámé věcičky pokryly a s její tmavou srstí jakoby tvořili hvězdnou oblohu.
Pokračovala ve své cestě a porozhlížela se po okolí. Všechno najednou nabylo jiné atmosféry a smutné šedé budovy se postupně pokrývali sněhem. Stejně tak i holé listnaté stromy, které doposud zdobilo jen jmelí. Procházela sutinami a prozkoumávala veškeré kouty obrovské budovy. Suteki byla naplněna odvahou a nikterak ji netrápilo možné nebezpečí bortícího se stavení. Za nedlouho se industriální prostředí proměnila v křoviny, ze kterých vyčuhovalo pár tenkých mladých stromků. Přechod to byl opravdu překvapivý až se vlče na chvíli zarazilo a zůstalo stát na místě. Ale než se stihla vzpamatovat, koutkem oka zaznamenala pohyb. V křovině se schovávala sýkorka, která se lehce zpozdila a ještě večer hledala něco na zub. Teda do zobáčku. Ale něco na zub by se hodilo spíše Suteki. Vydala se po malém ptáčkovi, jenže ten ji měl už dávno v merku a odlétl téměř hned jak se vlčice pohnula. Sueki se naštvaně otočila a svou cestu pokračovala jiným směrem.
Došla až k oknům, kde z parapetům vyseli třpytivé rampouchy. Suteki na tuhle věc pohlížela z dostatečnou vzdáleností. Takovou věc ještě neviděla. Ale to již dneska nebylo výjimkou. Přiblížila se k křišťálovým kuželům natolik, že cítila z nich sálat chladno. Tak nějak ji to fascinovalo, ale neodvážila se tohoto úkazu dotknout.
Pokračovala ve své cestě. Cinkání padajícího sněhu ji najednou přišlo tak repetetivní a postupně zanikalo. Ale z nebe ještě pořád ještě bílé hvězdičky padaly. Malou vlčici pohltila samota. Byla zde bez něčího dohledu, úplně sama. A tak teď měla jen jediné přání za tento speciální večer. A to dostat se ke svým bližním a povědět jim o tomto speciálním dni.

Seděla a zírala na plechovku. Krev v jejích žilách bublala samou zlostí. Jak si jen tohle někdo může dovolit? Takovou drzost? Zuřila. Její rudé oči jakoby měli za chvíli vymrštit laser a propálit plechovku skrz na skrz. To by teprv bylo něco! Pitomá plechovka by se nestihla ani bránit. Škoda, že Suteki takovou schopností nedisponuje a nezbývalo ji nic jiného než na kus hliníku čumět a vrčet.
Letí šneček a Ruo už to vzdává. Suteki tam ještě chvíli sedí. Tento boj ještě není prohraný! Jen bojovat se bude někdy jindy.
Zavřela ještě jednou a následovala svou sestru, stejně naštvaně, jako její vrstevnice.
Snažila se na plechovku zapomenout, ale když neměli co dělat, šlo to těžko. Občas se za plechovkou ohlédla a střelila po ní vražedný pohled a pak se naštvaně otočila zpátky. A to i když jim plechovka zmizela z dohledu.

Pozorovala jak její sestra oplácí plechovce, co si dovolila. To ještě nevěděla jak taková věc dokáže být drzá. Když Ruo odběhla s kníknutím, Suteki se rozběhla po plechovce. Zapomněla na nějaké ptáčky a šla svou sestru optati. Skočila po plechovce a taktéž udělala tu stejnou chybu a vzala plechovku do tlamy. Ostrý kov se jí zařízl do dásní. Podobně jako její sestra, Suteki zakňučela a plechovku odhodila. Což vyústilo v ještě větší zuřivost. Ale už si nedovolila k plechovce přiblížit. Vzala do tlamy kamínek, který předtím házeli po ptáčcích a hodila jej po plechovce. Samozřejmě se netrefila. Ale v očích ji plála zuřivost a nechtěla to jen tak nechat osudu.

Pozorovala svou sestru jak zkouší jinou věc. Vůbec ji nedocházelo, že jejich technika je v základu špatná. Po ptáčcích mohou házet cokoliv, ale vzhledem k jejich vyspělosti se k cíli ani o metr nepřiblíží.
Naštvaně se pohlédla na vrabčáky. Přišlo ji, že z nich mají jen legraci a to jejich štěbetání je jen smích v jejich jazyce. Zavrčela na ně. Tenhle výsměch si nenechala líbit.
Porozhlédla se po okolí. Ve svém hledání se inspirovala svou sestrou a hledala nějakou jinou věc, kterou by po nich mohla mrštit. Poštěstilo se jí a našla starou zmačkanou plechovku. Stoupla si pod vedení, na kterém ti opeřenci seděli. Vymrštila plechovku do vzduchu. Vynaložila do toho veškerou svou štěněcí sílu. A částečně se jí to vyplatilo. Plechovka vskutku letěla výš než při prvním pokusu s kamínkem. Možná i letěla výš než co se Ruo povedlo. Suteki z letící plechovky nespouštěla očka. Když plechovka dosáhla zlomového bodu, který byl něco málo přes metr nad Sutekinou hlavičkou, mířil střemhlav dolů. A dopadla tam, odkud byla vymrštěna. Přímo na čumáček vlčete.
Suteki nestihla ani polekaně vykníknout. Plechovka se odrazila od její hlavičky a zaletěla kamsi do křoví, které se vlnilo kolem Suteki. A ta jen hloupě sledovala, jak se plechovka usadilo v křoví a na ptáčky jakoby zapomněla.

Suteki byla sice trochu vyspělejší v řeči, ale to ještě nic neznamenalo. Je sice pěkné nějaká ta slůvka umět, ale správně je použít nebo si na ně někdy vzpomenout je věc jiná. Občas něco zabrblala a nikdo nepochopil, oč žádá.
Svoje očka naměřila na svou sestru a pozorovala co vyvádí. Sledovala jak sbírá kamínek a snaží se ho hodit po vrabčácích. Moc se ji to nepovedlo, ale Suteki bylo hned jasné, co měla v plánu. A i když ji bylo experimentem předloženo, že to touhle cestou nepůjde, zkusila i svoje štěstí a nabrala kamínek do tlamičky. A kamínek vyhodila do vzduchu. Nebo ji spíš vyklouzl z tlamy. Šutr se nestihl ani ve vzduchu otočit a padl kousek před obě sestry. Ruo, co se týče házení kamínku do výšky, výrazně vedla.

Zamhouřila na opeřence svá malá očka. Neúmyslně si olízla pysky, jakoby se měla servírovat večeře. Když v tu ji vytrhl hlas její sestry. "Koukám na ptáčky." dodala, jakoby to nebylo vidno. Pokračovala v pozorování vrabčáky, jak vzlétávají a pak zase přistávají na drátě. Vypadalo to, jakoby si něco mezi sebou slovně vyřizovali. Ale Suteki neměla tak poetické myšlení- "Snědla bych je." poznamenala. Pak se ji obličej naštvaně zkroutil. "Ale jsou moc vysoko."
V nitru ty malé nevinné ptáčky proklínala, jakoby to byli oni, co odebrali její pravou maminku. Suteki ještě nepochopila, že se jídlo musí nejdřív ulovit a tak se zlobila nad vším, co za ji nepřišlo přímo do huby. Což byl každý živý tvor, který měl v sobě ještě ten plamínek života.

Lopotila se společně se svou sestrou a prozkoumávali okolí.
Sotva co se naučila Suteki chodit začala všem jen škodit. Zneužívala situací, kdy byla bez dozoru a prchala po svých malých nožičkách pryč. A ani dnešní den nebyl výjimkou. Jamile se nikdo nedíval, šup, a byla venku. Rozhlížela se s úžasem po okolí. Vždycky ji krajina mimo její domov připadala tak obrovitánská. Až ji to začalo děsit a cítila potřebu se schovat a všechno pozorovat hezky pěkně v úkrytu a bezpečí. Ale nechtěla se ukrývat doma. Chtěla se ukrývat někde ve světě a samotný svět pozorovat z onoho úkrytu. Vnitru malé vlčice se míchal pocit strachu a odhodlání k prozkoumávání okolí.
Dnešní den byl ve znamení cestování a aby nebyla sama, vytáhla sebou ven i svého partnera v zločinu, svou sestru Ruo. Společně tak mohly klopýtat železnicí a prozkoumávat svět venku.
Suteki se zadívala na vrabčáky, kteří se usadili na elektrickém vedení. Pozorovala je tak intenzivně, div si nevykroutila krk a nepřepadla dozadu. Ani nevěděla, proč ji ti vrabčáci tak moc zaujali.

Jak tomu tak bývá, počátek našeho života si nikdo nepamatuje. Stejně tomu tak bylo i u Suteki. Nepamatovala si svůj první nádech a ani svou maminku, která veškeré své síly dala Suteki a její sestřičku, aby mohly holky žít. Avšak je tu jedna maličkost, kterou si Suteki ze svých pár minut života pamatuje. A to jest ono hřejivé velké tělo, které tam kdysi bylo. Teď už tam není a už se nikdy nevrátí.

Prvopočátky jejího života byli chaotické. Nic nechápala. Proč tu najednou bylo více větších těl a každé vonělo jinak. A proč se to první nikdy nevrátí. Takových otázek a nikdo ji neodpoví. Ale není to tak, že by ji nikdo nechtěl vysvětlit jak se věci mají a proč maličká nedostane to, oč si žádá. Jenomže, když někdo nevyřkne otázku, tak na ní nikdo nemůže odpovědět. A chuděrka malá ještě neuměla pořádně mluvit. Nezbývalo ji tedy nic jiného než jen nafučeně mlčet.

Teď když je o něco starší, již se neptá. Pochopila, že se to prvotní tělo nikdy nevrátí. A možná na něj začala zapomínat. I když by si svou maminku ráda pamatovala, přišlo ji, že se od ní akorát více a více vzdaluje. Snažila se své myšlenky směřovat jiným směrem a najít jiné hodnoty. Ale ještě nebyla dostatečně vyspělá na to, aby většinu věci chápala.
Na to, že je to ještě malé vlče, má ve své hlavince chaos. Možná by ho neměla, kdyby se ptala starších, ale na to ještě nesebrala odvahu.

Charakteristika:
Tajemná a úlisná vlčice, která se schovává ve stínech, odkud vás sledují jen její rudé oči, tajně odposlouchává vaši konverzaci, na tváři si nosí povrchní výraz a mezi zuby jako by ji mrskal hadí jazyk - takhle by ji někteří popsali.
Na první pohled zkrátka není radno si s ní zahrávat. I přesto že není až tak fyzicky silná, nějaké ty šrámy na duši, skrz svá slova, zanechat dokáže. Pečlivě si však svá slova vybírá a stejně tak i své oběti na šikanu.
Nedůvěřuje jen tak někomu a z počátku její jediná víra byla v Hatiho. Ale je tu přeci jen způsob jak si získat její přízeň. Jestli máte nějaké drby v rukávu, mile ráda si vás vyslechne a klidně začne si s vámi povídat jako by se nechumelilo. A když už si jeden získá její důvěru a dokáže se s ní spřátelit, je s ní najednou kopa nekončíci srandy. Vzácně se však vyjádří o svých trablích a pocitech, což na ní taky zanechává nějaké ty bolístky. Všechny své strasti dusí v sobě a když už je toho příliš, schová se do těch nejzazších koutů, kde ji nikdo jen tak nenajde a neuslyší, aby to všechno vypustila ven v slzách a křiku.
Její největší slabinou jsou rušná místa. Kdykoliv, kdy Suteki narazí na větší počet vlků na jednom místě, polije ji studený pot a naježí se ji hřbet. Její panická hrůza z přeplněných míst ji zrovna nepomáhá s její image tajuplné a zákeřné vlčice a tak se snaží jakékoliv větší skupince vyhnout jak nejlíp to jde. Když se zrovna cítí odvážně, pozoruje všechno z dostatečné vzdálenosti a snaží se zachytit nějakou tu zajímavou konverzaci svými dlouhými slechy.
I když nerada, výše postavené vlky poslechne a udělá to co je po ní požadováno. Sice s nadávkami proceděnými skrz zuby, ale udělá. Dává si na to dostatečný pozor. Nerada by byla součástí nějakého dramatu. Je fajn o nějakém tom drbu slyšet, horší je být jeho součástí.
V souboji není nikterak vynikající. Spíše spoléhá na svou magii, která by měla protivníka zastrašit a ona toho využila k útoku či útěku. Když ji to situace dovolí, míří bez váhání na slabá místa protivníka a snaží se souboj udělat co nejkratší, jak jen jde. Jakmile je protivník výrazně silnější, nezbývá ji nic jiného než jen doufat, že ona je ta rychlejší.
V dětství si procházela ledačím a všechno se na ní nějak podepsalo. Ať už je to ta nedůvěřivost nebo i podezíravost, zkrátka to má svůj původ v její minulosti. Největším viníkem byla smrt jejích rodičů, které sice nemohla pořádně poznat, ale kdesi v hloubi duši věří, že by život byl o dost jednoduší,
kdyby tu alespoň jeden z rodičů byl a ona se tak mohla s někým ztotožnit.

Jméno: Suteki-shin Dern no Torryn
Přezdívky: Suteki
Narozena 22. 9 2023
Pohlaví: samice
Matka: Semie Dern no Torryn
Otec: Tiam Dern no Torryn
Sourozenci:
ze stejného vrhu: Ruo-que Dern no Torryn
starší: Cepheus Dern no Torryn, Vexhacion Dern no Torryn, Zaniyah Dern no Torryn, Reese Kierman Dern no Torryn

Charakteristika:
Tajemná a úlisná vlčice, která se schovává ve stínech, odkud vás sledují jen její rudé oči, tajně odposlouchává vaši konverzaci, na tváři si nosí povrchní výraz a mezi zuby jako by ji mrskal hadí jazyk - takhle by ji někteří popsali.
Na první pohled zkrátka není radno si s ní zahrávat. I přesto že není až tak fyzicky silná, nějaké ty šrámy na duši, skrz svá slova, zanechat dokáže. Pečlivě si však svá slova vybírá a stejně tak i své oběti na šikanu.
Nedůvěřuje jen tak někomu a z počátku její jediná víra byla v Hatiho. Ale je tu přeci jen způsob jak si získat její přízeň. Jestli máte nějaké drby v rukávu, mileráda si vás vyslechne a klidně začne si s vámi povídat jako by se nechumelilo. A když už si jeden získá její důvěru a dokáže se s ní spřátelit, je s ní najednou kopa nekončíci srandy. Vzácně se však vyjádří o svých trablích a pocitech, což na ní taky zanechává nějaké ty bolístky. Všechny své strasti dusí v sobě a když už je toho příliš, schová se do těch nejzaších koutů, kde ji nikdo jen tak nenajde a neuslyší, aby to všechno vypustila ven v slzách a křiku.
I když nerada, výše postavené vlky poslechne a udělá to co je po ní požadováno. Sice s nadávkama proceděnými skrz zuby, ale udělá.
V souboji není nikterak vynikající. Spíše spoléhá na svou magii, která by měla protivníka zastrašit a ona toho využila k útoku či útěku.
V dětství si procházela ledačím a všechno se na ní nějak podepsalo. Ať už je to ta nedůvěřivost nebo i podezíravost, zkrátka to má svůj původ v její minulosti. Největším viníkem byla smrt jejích rodičů, které sice nemohla pořádně poznat, ale kdesi v hloubi duši věří, že by život byl o dost jednoduší,
kdyby tu alepsoň jeden z rodičů byl a ona se tak mohla s někým ztotožnit.

Zajímavosti:
-Nejraději tráví čas sama nebo když už ve společnosti, tak s někým s kým může probírat drby.
-Dokáže se pohybovat téměř neslyšně.
-Vyhledává místa, která jsou vysoko položená. Hlavně, když někoho špehuje - tudíž nemá žádný strach z výšek.
-Je schopná pozřít cokoliv co kdy jednou žilo (občas i to co nežilo) aniž by se jí udělalo zlé. Zkrátka má žaludek z oceli.

Magie: Stínová iluze
Suteki-shin dokáže zneužít strachu své oběti tím, že vytvoří černý kouř, který se fromuluje do největších nočních můr, který daný vlk má. Suteki onen strach jen tak nevyčte z hvězd a většinou se tuto informaci dovídá z odposlouchávání konverzací, či od oběti samotné. Avšak ne vždy se tuto informaci dozví a občas musí improvizovat. Její nejčastější improvizací je vytvoření více vlků z černé mlhy, kteří na oběť útočí. Občas bývá doprovázena i zvukovými iluzemi.
Tato magie spíše slouží jako zastrašování a není schopná nikomu fyzicky ublížit.
Suteki je schopná magii používat maximálně pět minut nepřetržitě (i když občas stačí jen malá chvilka na vystrašení) a pak musí mít minimálně 2 hodiny pauzu. Když to s magií přežene, začne mít halucinace - jak vjemově tak i ty zvukové.

https://sta.sh/02bkkimkwrx0

Inventář: řetízek (https://sta.sh/0ru2wkgfmd2)
Další postavy: Mensis, Gilgamesh