Príspevky užívateľa

Svolání Přízračných
133

Svolání pro Světlušku prozatím nikdy neznamenalo žádné zářné informace (a to si říkali smečka plná hvězd, plná osvícenství nevědění rozumem? Z těchto svolání rozum nikdy neměla - jenom strach. Pudový strach a němou prosbu, aby byly lepší, než ty předešlé), žádné veselí, nad kterým by se mohla radovat. Každičkým krokem blížícím se k hvozdu se jí v hrdle tvořil knedlík, a s každým rychlým polknutím jenom rostl. Cožpak není chvíle klidu, nebo pokoje? Kdy my Přízrační budem konečně v pohodě? Svatej klid vod všeho špatnýho, alespoň chvíle na to se zase nadechnout? Dýchat, hlavně nezapomenout dýchat! Kdyby tu tak byl Daněk, Štístko - kdyby se o někoho mohla otřít a zeptat se, jestli si myslí, že to zase bude jednou dobrý! Asi byl nejvyšší čas si začít hledat kamarády mezi svými vrstevníky, že?
Poslouchala Timotheého a krve by se v ní nedořezalo. Ten Apollyon? Jeho vražda? Vražda? V hlavě se jí rozvířil takřka uragán, který náhle pobíral všechno ze svého okolí a neměl slitování s byť jedinou emocí, jediným citem. Mísilo se v ní všelico, ale především strach o oba bratry, kteří o nebezpečnosti šedavého vlka tušit nemohli (kdyby- kdyby-!). A o maminku - ať už putuje po kdejakém kraji.
Očima coby uchazeč o post umbry těkla směrem k rudě žhnoucímu paroží, ale byla zmrzlá tak, že se neměla ani k tomu pohnout, nabídnout se jako obětina na některý z úkolů. Světluška jakoby zastavila čas, zadívala se do prázdna a - a pak už nic.

Ryumee, Ravonny
132

Kdyby tak viděla staré vůdkyni do hlavy a dokázala jí přečíst myšlenky! Jak bude má zkouška vypadat? Co kdybych ji nezvládla, co se mnou bude pak? Vyhostí mne? Nebo raději ne, když jeden pohlédne na to, co se dávno po téhle schůzce v jejich smečce bude dít? Mít tak Světluška schopnost předpovídat budoucnost, už-už by na dnešní schůzi spěchala, aby byla co nejdříve prohlášena za právoplatnou umbru – jenomže některým věcem je třeba dát čas a především volný průchod. Kdoví, jak by svět vypadal, kdyby snad tehdy její bratr a šedá krysa- Vyžene mě ze smečky, pokud to nezvládnu? Vždyť- vždyť jsem se tu narodila! Ó, jak živá umí být představivost, když má jeden strach!
S tváří, v níž se snažila potlačit každé jedno ouzko, se konečně ukázala na smluvené schůzce. A v tom: „Oh, Ravonny! Ahojky!“ a hned byly její chmury menší, hned se jí po pyscích rozlil drobounký úsměv - tedy až do chvíle, než si uvědomila společnost patrně důležitějšího statusu: „Dobrý den, Ryumee. Snad jsem vám- uhm- snad neruším?“ Tak tohle snad nebyl tak velký trapas, jak si právě v tuhle chvíli myslela!

Táta <3
131

Ukonejšená jako ukolébavkou se Světluška z hloubi duše na svého tátu usmála, protože neměla nic, čím by ty krásná slova doplnila. „No samozřejmě!“ Kdykoliv by se od sebe odloučili, našli by si cestu zase zpátky k sobě – stejně jako ji zpátky k nim jednou také určitě najde Daněk, a vedle toho Štístko i maminečka. Coby ne? Domov maj tady. Nikde jinde na světě jim nemůže být líp, než doma. Protože přístřeší rodného místa, to bylo vždycky otevřené, vřelé a chtivé po společnosti – to se nikdy neuzavřelo, do smrti vyčkávalo na ztoulavé vandráky! Jenom co se dost vyblbnou, budeme tu zase žít, nás všech pět pohromady, a nerozdělí nás už nic na světě. Byla to hezká pohádka, kterou se Světluška ráda po večerech uspávala.
Bez práce nejsou koláče, takových věcí už jí Anjel kdysi napovídala - jenomže jednomu by se občas zdálo, že s tím, kolik Estreláků rychle šplhá výš a výš... Asi slet náhod. V tom už došlo na vyslovení jejího hříchu: „Jsem jí o těch jejích dvou opatrovnících řekla, že jsou starouši, a vona to hned začala opakovat,“ přiznala se jako pobožná u zpovědničky, zostuzena právě tak, „tak jsem jí řekla, že to jako bude naše tajemství. No a teď se bojím, aby to nezačala říkat doma - že by mě vytahali za rohy, že kazím mládež.“ A to se ani nemusela jmenovat Sokratés a kráčet si to městem, diskutovat se sousedy! Nebylo to nejuctivější oslovení, což si Světla moc dobře uvědomovala, ale - co naplat! Šlo tak lehko pod jazyk, tak jednoduše z ní vyklouzávalo! „A furt se mě na něco ptala a já nevěděla, jestli jí tím nepopletu hlavu, a tak jsem vobčas neřekla vůbec nic,“ krčila nakonec rameny. Jak má vlk poznat, co může být řečeno uším vlčete, a nad čím se první alespoň pozastavit?
A navrch - jak má vlk vědět, jaká je pověst jeho rodiny, když z ní jeden jednou zmizel s kdovíjakým podezřením?

Ryumee
130

Tak jednoduché to bylo a takových starostí ve vlastní hlavě uvařila! Prvé na svou vůdkyni zůstala mrkat jako vyoraná myš, nevěřící naprosté samozřejmosti jejich dosavadní výměny. Po krátké odmlce horečnatě pokývla hlavou, ach to zbrklé mládí, ach ta těkavost života! „Přemýšlela jsem se stát, uhm-,“ byla si vůbec jistá, jestli tohle chce? Probděla nad svou volbou dostatečný čas? Neudělám tím maměnce ostudu, až se k nám zase vrátí? „-Umbrou,“ dořekla takřka ihned po své odmlce, aby na ní tklivý pohled Ryumee neulpěl déle, než musel. Děsila se ho.
Bylo zvláštní, jak blízké a přitom vzdálené si v tuhle chvíli mohly být – Světluška bez matky, Ryumee bez dítěte. Porozuměly by si, kdyby se o takových věcech někdy pobavily? Třeba by se dlouhoocasá tolika nebála celé její rodiny a funkcí, kterým ve smečce dominovali - třeba. „Ale- ale pokud by Přízrační potřebovali něco jiného-,“ navrhla nedlouho po svých posledních slovech, uhýbaje fialkové vlčici pohledem. To je přece samozřejmost, né? To by udělal každý vlk, co tu slouží. Ale kdyby se přece jen stala umbrou, alespoň by měla blíže k Ravonnymu...

Česnečka
129 / 40

Och né, jak ona neměla ráda otázky proč! U vlčátek to většinou vedlo k tomu, že se pak ptaly v téměř nekonečném, bludném cyklu, na který byly její nervy krátké – třebaže měla trpělivost jako ze železa (a že takovou věc musel mít každý, kdo měl v rodině nějakého rimora), občas chátrala. „Protože, uhm-hm,“ zapřemýšlela nahlas, až se jí z toho začalo z mozku kouřit, „protože by se mohli-“ zlobit? To nesmím říct! To by se ještě začala vlastních opatrovníků bát, a byl by oheň na střeše! „Je to sprosté slovíčko, víš?“ zazmatkovala nakonec, „a sprosté slova se neříkají.“ Bylo však jen dobře, že vlčátko přijalo její návrh o tajemství s takovým klidem - odlehlo jí. Kdyby tak věděla!
Zadumaně pohlédla po jarní louce, na které toho bohužel moc nerostlo. „Moc šikovná!“ usmála se na Čekanku, „já tak šikovná, jako ty, nejsem. Neznám žádné,“ odvětila. Smutné, ale cožpak je někdy potřebovala znát? Pamatovala si leda tak takové hořké kořínky, které jí rvali do krku, když jí zrovinka šíleně bolelo břicho. Ale to bylo jenom jednou, převelmi dávno - těžko by si mohla vzpomenout na jméno toho ďábelského zplozence! „Jednou z tebe určitě bude léčitel,“ prohodila mimoděk, co obě hledaly kvítí v trávě. „Chtěla bys to někdy dělat?“

Tak prý Alabaman
128 / 40

Ocásek se jí zvesela hnul, jen co od něj dostala tak milé přivítání. Kolika lásky v sobě nesl, co světu ještě neukázal? Muselo jí být mnoho – o tom neměla Světluška pochyb. Jaké to asi bylo, když byli s mamkou mladí? Pohádkové to bylo, přec! Taková láska, jako byla ta jejich, dozajista smetla celý tenhle kraj až na kolena. „To ale říkáš proto, že ses z takových cest právě vrátil, né? Za chvíli tě ta toulavá chytne zase, já to úplně cítím v tlapkách!“ Taková, co chytla mámu a Štístka, ale nahlas by si takovou ošklivost nedovolila říct. Vždyť věděla, jak moc mu na ní záleželo! „Neměl bys lovit, ale odpočívat,“ ale být tak na ní, táta by nemusel lovit už nikdy. Nebylo by to úžasné, kdyby se o něj jako lovec mohla postarat? To určitě. To bys ale první musela zajistit, aby ti ta zvěř neutíkala zpod zubů, né snad? Myslet pozitivně, hlavně pozitivně - takovýmhle tempem by si měla začít hledat cvokaře, holka jedna nešťastná! Byli na Norestu vůbec tací?
„Není možná!“ protestovala ještě dřív, než to stihl pořádně doříct. V jejích očích neexistovalo vůbec nic, co by Roihu nebyl schopný udělat, a ona se tu klidně na hlavu postaví, aby mu to dokázala. By se byl podceňoval! To tak! „Kdybys teď nebyl šéf všech rimorů, určitě bys mohl šéfovat čemukoliv jinému. Máš na to talent!“ Třeba takové smečce! Ryumee se jí v poslední době zdála trochu starší, strhanější - navrch měla věru obrovský důvod, proč šéfování na chvíli pověsit na hřebík. Možná je dobře, že tu maminka nebyla, když bráchové zmizli. Ale neudělali tak právě kvůli ní? A to už se zase vraceli k tomu, co ji tak trápilo, a proč před Roihem nejistě přešlapovala: „No, já jsem chtěla být jako vy. Jako maminka. Že bych děcka učila, a hlavně jejímu jménu, jaká to byla velká učitelka a jak Přízračným pomohla,“ občas se do svých slov trochu zamotala, ale převeliká tragédie to naštěstí nebyla, „ale pak jsem narazila na tu cérku od těch dvou staroušků, Čekanku, a - já bych s děckama nemohla dělat.“ No, a co jiného, než ctít rodičovské povolání? Jako táta být nemohla, protože cestování nebylo vůbec pro ni. Ne po všech těch zmizení, těch odchodech - vždyť by to bolelo víc, než teď, když rimorem nebyla. A když ani na to učitelství nebyla dobrá, pak-!!

Ryumee
127

Možná už to bylo čtyřikrát, co za samotnou fortis smečky Přízračných vykročila. Nebo osmkrát? Aby Světluška přiznala vlastních barev, Ryumee v ní vzbuzovala těžko pojmenovatelné pocity – stejně jako zbytek všech vlků, kteří nesli její jméno –, a tak s ní nikdy nevyhledávala osobní, soukromé rozhovory, v nichž by neměla žádného úniku a žádné podpory z okolí. Jenomže všechno se nedá nechat jenom na přátelích a rodině, že? Tak jo, Světlo, tentokrát to vyjde. Půjdeš k ní a zeptáš se, jestli na tebe bude mít čas. No a kdyby neměla, a že třeba opravdu nebude mít, tak si můžeš po zbytek dne odpočinout. Kdyby ti ale řekla ano… Jak se o takovou zkoušku vůbec žádá, má na to dostatečných znalostí?
Už to bylo jakýsi čas, co se nachomýtla kolem Ravonnyho a jeho bojového umění. Také to byl nějaký úplněk, co si pozjišťovala stavy smečky a propočítala, co by nejvíc potřebovala – třebaže v Přízračných věřila ve svobodnou volbu dle vlastního zájmu, a věděla, že by na ni nikdo za její rozhodnutí nenadával, nemohla si pomoct. Pokud to chce někam dotáhnout, musí myslet také trochu na budoucnost a něco si vytrpět.
S bušícím srdéčkem a rozklepanými tlapkami přistoupila v vůdkyni její smečky. Prosím, řekněte, že nemáte čas, řekněte, že to odložíme na jindy, já bych ráda ještě- ještě počkala, a- „Dobrý den,“ pronesla k Ryumee se studem, který na ní vlci Přízračných viděli snad už od narození, „já jsem- nechci vás rušit, měla byste čas? Ráda bych vás- přemýšlela jsem nad zkouškou na aestu,“ tak, a bylo to venku, ač trochu kostrbatě. Teď jenom čekat na rozsudek!

Čekanka
126

Krve by se v ní nedořezalo, jak slyšela Čekanku říct ty prokleté, čertovské slova. Srdéčko jí začalo bušit o poznání rychleji, jakoby chtělo získat vlastní tlapky a vylézt hrdlem ven. „Ne-ne, Čekanko, hlavně né staroušek!“ zahýkla nervózně. Pro dobro obou se ale snažila na pyscích držet miloučký úsměv (i když, dejme tlapku na srdce. V podání Světlušky to vypadalo tak, jakoby jí právě řekli, že se na planetu zemi valí roj meteoritů, který je všechny do jednoho na místě zabije, pomalu a krutě), se kterým se těkavě začala rozhlížet. „A vůbec, musíš na to slovo zapomenout. Nebo- nebo to bude naše velké tajemství. To- to víš, co je, že? Budeme o tom slovíčku vědět jenom my dvě, a- a nikdo jiný,“ ale co když doma řekne, že s ní nějaké tajemství má? Nepomyslí si ti dva staroušci, že ji nedejhvězd šikanuje? Co kdybych ji něčím rozptýlila? Jestli tohle uslyší Tim a Hari doma, a jestli k tomu přidá ještě moje jméno, bude mě čekat taková hanba, taková ostuda!!
Kdyby teďka měla gatě, definitivně by nezůstaly strachy čisté. Protože však vlčátko očividně samo mělo v úmyslu mluvit právě o květinách, Světluška se tohoto tématu chytla jako tonoucí stébla: „Ano, přesně, Tim, Tim má rád květiny!“ Hlavně žádný staroušek! „A ty nějaké znáš jménem, Čekanko? Učil tě to?“ A tak jako ona se začala rozhlížet, jestli tu nějakou hezkou náhodou nenajde.

Táta <3
125

Zvesela zavrtěla ocáskem: „Tati!“ zajásala dřív, než se na něj stihla otočit. Jeden by si řekl, že mít za otce takového dobrodruha bude občas jenom na škodu, protože se né vždycky dostane domů včas – každý u toho ale zapomínal na tu čirou radost, která se mohla znovu a znovu opakovat, jen co se vrátil. Být tu tak ještě maminka! Ale to je v pořádku, jenom cestuje – objevuje svět. Však ona se k nám nakonec vrátí, a pak se vrátí i ostatní, a my budeme zase jedna rodina, jedno tělo. Skutečnost, že by její rodina nechtěla být zase pospolu pod jednou stříškou, nepřijímala. Nebyl k tomu důvod, jelikož se přece všichni jednou vrátí! „Byl jsi lovit?“ vyhrkla hned po jeho slovech, aby alespoň na chvíli oddálila jeho otázku, „už jsem se bála, že si šel v takovém počasí na vandr!“ Ale Roihu byl zodpovědný, třebaže si to někteří soudci vlčích srdéček nemuseli myslet - takovou hloupost by neudělal. Takovou hloupost by jí neudělal. Vždycky se vrátí, vždycky. Spoleh je na něj na entou!
Světluška rázem věděla, že zodpovědět jeho otázku musí. Uvědomovala si, že když nezačne o svých trablích mluvit teď, možná, že se k nim už nikdy nedostane - sebevíc by si přála. „Taky jsem chtěla jít lovit, ale- no, asi ze mě velký lovec nebude,“ a sic to byly slova obyčejné, bylo nadmíru jasné, že je za tím víc. „Já vlastně nevim, jestli- jestli ze mě vůbec ňáký povolání bude.“

Čekanka
124

Ve Světlušce na moment žalostně hrklo, že by ho Čekanka snad opravdu mohla začít žvýkat a snažit se spolknout (co bych dělala? Kde je Timothée, našla bych ho včas? Co kdybych pak také vypadala jako vrah? To by naši rodinu dočista vykázali z Přízračných, to bych mamince a tatínku udělala takovou ostudu, že bychom museli z celého Norestu!, nebo jenom trochu panikařila?). Já v životě nechci děti. Když se tak ale nestalo, tiše si oddechla a s trochu větším klidem na srdéčku pozorovala pírko, co takhle na zemi bylo s její impozantní výškou panečku daleko. „Ano, přesně tak,“ povzbudila vlče s úsměvem, třebaže tentokrát byl trochu nervózní, „kvák, podle kačenek.“
S takovou už se ale rozhlédla, jestli najdou ještě něco jiného, lepšího, co by se těm dvěma starouškům mohlo líbit víc. A našla by tu něco pro svého vlastního tatínka? Co by se tomu mohlo líbit? „Tak, to bude pro jednoho starouška. Ale co ten druhý?“ zadumala nahlas, když v tom v ní hrklo a ona se bleskurychle podívala po vlčeti: „Ne- né po starouškovi, po tatínkovi! Tatínkovi- nebo to jsem taky vlastně- já nevím, já-!“ U všech hvězd, snad jí teď nenaučila vlastním rodičům říkat staroušci! A co když si nenechávají říkat tátové, co pak? Světluška, která teď byla nervózní na entou, nevěděla, co povídat dál.

Táta
123

Kdyby tak měla do čeho píchnout, s čím pomoct – nebo se alespoň v bezpečí vyškrábat z údolíčka, ve kterém skončila! Sakra práce! Výpravičku po pachu zvěřiny jí žel přerušil déšť, co teď ve vlnách bubnoval o její tělo a hantil jí vůbec všecičko, co si na dnešek usmyslela udělat. Nenazývala by se převelikým cestovatelem (ale dobrodruhem určitě jo! Vždyť to mám v krvi!), protože sotva vytáhla paty z území smečky, už-už se cítila celá nesvá, jakoby tam nepatřila. Jenomže patřila tady, mezi Přízračné, smečku, která se pomalu začala stávat spíš rodinným klanem, do které – ejhle – ona nepatřila? Každý chce být se svou rodinou, ale to do Přízračných nemůže taky občas zajít někdo úplně jiný? Né žádný Estrela sem, S'arikovec tam? No, možná, že v sobě holka nesla víc vzteku na svět, než dávala znát. Ale dospívání zamete s kdejakým vlkem, sebevíc vůle má!
Naštvaná na nic konkrétního, nebo klidně celý svět, se Světluška prodírala mokrým porostem a tichounce doufala, že se stihne do nějakého úkrytu dostat dřív, než bude mokrá až na kost.

Čekanka
122

S překvapením se vytočila po vlčátku, které očividně velmi zaujal její ocásek. Cožpak byl opravdu tak pěkný, aby v něm našla tak pořádný zájem? Div se nezačala červenat! Občas je trochu na obtíž. „Moje maminka jej mívala pěknější,“ usmála se, třebaže se jí v hlase odrazila stopa nejistoty, zda by o ní vůbec měla mluvit, „a také mnóohem delší.“ Líbil by se Čekance, kdyby ho viděla? To já když jsem byla malá, sloužil jako pěkné lehátko! Protože se však nechtěla vystavit tomu, že ji do něj vlče kousne, převedla jejich pozornost právě na hezký dárek.
„Tohle je kachní pírko,“ vysvětlila a už-už posunula pírko blíž k Čekance, aby si jej mohla náležitě očichat a třeba také prohmatat. (Ale co kdyby ho zkusila sníst, a pak se mi tu zakuckala? Nedejbože zadusila?!, tak nad tím měla, holka, přemýšlet dřív! Přestože v sobě náhle pocítila rapidně vzrůstající ouzko, jak pozorovala vlče nakládat s pírkem, nedala na sobě nic znát). „Znáš kachničky? To jsou takové ty hnědé, nebo zelenkavé zvířátka, co jsou na jezerech. Mají takové dlouhatánské krčky, a říkají – kvák!“ No, po mamince asi Světluška nebude, že?

Čekanka
121

Ach, do čeho se to jenom zase zapletla? S provinilým úsměvem se podívala po Čekance, které by teď těžko svedla vysvětlit, co to znamená třeba taková smrt a posmrtný život ve hvězdách. „Až budeš starší. Na některé věci je třeba si počkat - ale čekání je také zábava!“ nebo se tím alespoň vlčátko pokusila uchlácholit. Ještě by takové slova jako "úmrtí" donesla domů, a já bych od staroušků dostala pořádně vynadané! To by pak tatínek nebyl moc rád - a nebo by se jí hezky od srdéčka zasmál tak pořádně, až by ho klepla pepka.
Dlouhý ocásek se Světlušce zhoupnul tak, až jím zavadila o vyšší porost trávy a vyvolal tak příjemné šelestění, co zaplnilo prchavé ticho jejich hledání. A že hledala opravdu důmyslně, aby nešla Čekanka domů s prázdnou! Na rodiče se musí myslit vždycky, to je jasná věc!, a s takovou myšlenkou trochu posmutněla. Co její maminka, kdy se ta vrátí? A vrátí se vůbec?, svrbělo ji na jazýčku, ale takové ošklivosti si odmítala připustit. „Podívej!“ vyhrkla namísto dumání, a už-už vlčeti mávala, aby za ní přišlo. „Podívej tady na to,“ zopakovala, jen co se k ní Čekanka dostala, a tlapkou hrábla do trávy, aby tak odhalila hezké kachní pírko. „No, tohle sněženka teda není, ale- ale určitě by se to tvým... určitě by se to těm dvěma mohlo líbit!“ Říkají si tátové? Nebo máma a táta? Nebo strýčkové? V životě by ji nenapadlo, že nad tím bude přemýšlet - ale něco na tom bylo. Třeba vlčici doprovodí, aby se jich mohla nenápadně zeptat. Nechtěla v jejich rodinné hierarchii omylem dělat neplechu!

Čekanka
120

S drobounkým úsměvem vlčátku pokývla hlavou. Až bude trochu starší, musí jí o všem hvězdném povědět tak, aby si to vlčice moc dobře zapamatovala – byla by škoda, aby právě tohle učení Přízračných vyšlo vniveč. „Jsi jedním z nich, jedním z nás. Jen co povyrosteš, musím ti toho tolik říct!“ Teď s tím Čekance radši nebude plést hlavu, aby na ní její tatínkové ještě nevyletěli, že ji učí naprosté nesmysly! Ale určitě by se nezlobili, kdybych se zeptala předem? Vždyť jsou z rodu Estrela, musí mít k vlastním předkům blízko - a navíc ještě vysloužilí členové smečky! Aby ale pravdu řekla, právě stará generace se zjevně moc k pilířům celičké smečky nehlásila. Přišlo jí to ostudné vůči smečkovým předkům, ale nahlas by to neřekla.
Zadumaně se rozhlédla po planinách. Musí tu být něco, co by ty dva staroušky potěšilo! Že by sněženky, aby z nich uvázaly nějakou pěknou kytičku? Kdyby tak věděla, že nejsou úplně košér, třeba by tím předešla dramatu, co mohlo nastat, až je donesou! „Nasbíráme jim tyhle pěkné kytičky, co ty na to? Pomůžeš mi je najít?“ A třeba v procesu najdou také něco, co by se hodilo pro jejich velkého bojovníka!

Čekanka
119

Čekanka! To nejnádhernější jméno, jaké kdy slyšela – samozřejmě nebýt toho jejího, které jí vybrali maminka a tatínek. Na postarším queer páru se očividně podepsalo léčitelství jednoho z nich – jak že se to jmenoval ten prazvláštní synek, co se jim dostal pod tlapky? Tuřínek? Tulipánek? Těžko se jí teď na místě rovzpomínalo, ale byla by přísahala, že byl také jako nějaká hezká květina! „Přesně tak, Čekanko! Jsi šikulka,“ povzbudila zvesela svou novou společnici, „Přízrační. Ale třeba by se ti líp říkalo Hvězdní?“ Protože právě k nočním oblakům každý z vlků ve smečce patřil! Snad ale na vlčeti neprováděla propagandu, od které se jí tátové snažili držet dál - už párkrát omylem zaslechla, že některým členům nejsou hvězdy moc po chuti. Proč?
„Tak to je moc dobře,“ a s takovými slovy se zase trochu uklidnila. Kdyby se jim náhodou něco stalo, mohutný vlk s rudým parožím byl jistě nablízku, připraven zakročit. Přemýšlející právě nad dvojkou staroušků, Světlušce se nakonec na pysky vloudil drobounký úsměv: „A nechtěla bys jim něco vyrobit, když jsme na planině? Určitě by se tu našlo něco pěkného, co by se jim mohlo zalíbit!“ tak-tak, takhle ji alespoň naučí ctít vlastní rodiče!