Príspevky užívateľa

Čekanka
118

Jak se jí stáhlo srdéčko, když na ní to maličké vlčátko promluvilo, to by se až hvězdy podivily! Světluščin úsměv se jen rozšířil a téměř jako právě taková světluška také zářil, vyjadřující pocity, které z roztomilosti Čekanky prožívala. To by ještě bylo, aby tu teď chytla baby fever a udělala si děcka s prvním maníkem, který se kolem ní nachomýtne! Ale vždyť já- já nad takovými věcmi vůbec nepřemýšlím, já bych to tátovi neudělala. Takové starosti, takové radosti-! „Já se jmenuji Světluška. A jak říkají tobě?“ zastříhala ouškama, a po chvilkovém zaváhání dodala: „Cítíš, že voníme podobně? To znamená, že patříme do stejné smečky.“
Pravdu říct, o dětech nevěděla vůbec nic (třebaže jí stačil jeden jediný pohled na tuhle roztomilou kuličku a už si vymýšlela, že bych jich ráda celý tucet) - a tak také netušila, jak se k vlčátku chovat. Měla poukazovat na takové drobnosti, aby ji trochu naučila? Nepopletu jí tím hlavu? Jako pořádně socially awkward teenager ale brzičko znejistěla, a už-už se rozhlížela kolem, aby případně zachránila situaci: „Kde máš vlastně opatrovníky?“

Čekanka
118

Jakým nešťastným nedopatřením se k nim do smečky dostávalo tolika malých, nebohých vlčátek, které neměly své pokrevní opatrovníky? Kdo by měl to srdéčko, aby nechal tyhle nebohé tvory napospas naprosto cizím vlkům? Světlušce se ze zpráv, které zasahovaly smečku jako severní vítr a nekompromisně s nimi pohazovali do stran, začínalo dělat panečku špatně. Kdo další se ztratí, a koho naopak najdeme na našich hranicích? Je to jako zvrácená hra – ale kdo je jejím pořadatelem? Mohly se proti nim snad spiknout síly hvězd, udělali Přízrační něco špatně? Potemní naše nebe? Jako místní rodačka byla s hvězdami nerozlučná – kdyby právě z nich pramenilo neštěstí celé smečky, těžko by to nesla.
S takhle těžkou hlavou se vracela z neúspěšného lovu, když narazila na Čekanku - nové vlčátko jejich dvou staříků. „Ahojky,“ usmála se mile, ač se jí ve tvářích objevila trocha toho charakteristického studu, se kterým už měl zkušenost kdejaký člen, „vyšla sis na procházku?“

Asteri
117 | 9

Světluška časovala Asteriho s nejistotou v očích. Nebyla úplně přesvědčená o tom, že si z ní mladý vlk třeba nestřílí (vždyť to tak kluci jeho věku mají, alespoň mí bratři takoví bývali, a jistě někde jsou!) - bylo možné, že ho takový běžný fakt maminka nenaučila? Pochybovala. Pochybovala, ale cožpak se občas takové věci nedějí? „No jistě,“ potvrdila mu po odmlce, „je to tak běžné. Kdyby každý dělal něco, co nechce, musela by někde být... chyba. Neplnili by své povinnosti s citem, který je nutné mít, pokud chce vlk dobře vykonávat svou práci.“ Někde ve vedení, mínila - protože avšak nechtěla urazit jeho rodinu, mlčela a dál své myšlení nerozvíjela.
Jejich konverzace zaplula do věru prazvláštních vod. Vlčice se právě v nějaké takové vodě viděla - možná takové rozbouřené řece, nebo přímo celém oceánu. Jak dlouho by o něm ale zvládla nemluvit? No-! „Ale určitě musíš mít nějaký způsob, jak s nimi komunikovat. Není to celičká podstata tvého rodu?“ optala se už s jistým zmatením, protože to dosud považovala u Estreláků za samozřejmé, „komunikace s hvězdami?“ Přízrační by všichni měli mít nějaké pouto ke hvězdám - vždyť v jejich kultuře také představovali jakýsi typ... modly. Světla však nepochybovala o tom, že k některým to magickým způsobem přicházelo lehčeji, než k jiným.
Léta se takhle mohli motat v kruhu, sec: „Ale co když ne?“ Bála se, tak moc se o ně bála! Proč to vůbec smečka neřešila? Nedalo se říct, že by se jim obrátili zády - Světluška nepochybovala o tom, že Roihu zorganizoval nějakou menší, ututlanou rimorskou výpravu po pachu Anjel. Jenomže co Daňkovo zmizení? Drcnutí, kterého se jí dostalo, přece jen dostalo na její pysky drobounký úsměv.

Asteri
116 | 8

S jistým překvapením v očích pohlédla do tváře svého společníka. Chvíli v ní cosi hledala, načež: „Povolání ve smečce bychom si měli vybírat podle toho, co dělat chceme,“ alespoň tak nad tím snad odnepaměti přemýšlela a nebyla příliš s to změnit svůj názor, „co je smečce prospěšné je samozřejmě také dobré dělat. Ale co když tě to vnitřně nenaplňuje?“ To by pak dlouhé měsíce svého života strávil něčím, co by mu nepřidávalo žádnou hodnotu, a to by byl teprve smutný osud! „Když má smečka špatné období, je povinností každého dělat také to, co by v jiné situaci nedělal, jistě. Ale ty naštěstí nejsou časté.“ A když hvězdy dají, tak také ani nebudou. Cožpak by tak šlo žíti? V krizi? Naši spojenci by nám jistě přispěchali na pomoc, kdybychom o to požádali. To, že vztahy Přízračných a Nihilských skřípou, netušila. Politika nebyla předmětem jejího zájmu.
Mladý Asteri se i přes svůj vcelku nízký věk zdál být poměrně chytrým. A jak by také ne, že, když jeho maminka byla Fortis celičkých Přízračných! Světluška k celé jeho rodině cítila jistou úctu, ba respekt, ačkoliv se často přelévala v nevyřčený... strach. Aby měla celou smečku v rukou jedna jediná rodina, zastávala všech vysokých funkcí... Ale cožpak já vím, jak se věci mají? Ještě ani nejsem pořádně vyučená v tom, co chci dělat - a vůbec nevím, co bych dělat vlastně chtěla! -, a už bych se fušovala do věcí, které mi nenáleží. To tak!
„Ale já bych chtěla,“ hlesla, cítíce, že ji vlček tak úplně nepochopil. Škoda! „Musí mít tolika odpovědí na všechno, na co jsem se kdy ptala. Jenomže jak bych je mohla získat, když se jich neumím zeptat?“ byla to ryze řečnická otázka, a i tak vlčice doufala, že někde existuje nějaká odpověď. Protože se mezi nimi rozhostila krátká odmlka, Světluška brzičko přispěchala s dalšími, podobně plachými slovy: „Chybí mi Daněk, Štístko a maminka. Tak jsem si říkala, že by hvězdy mohly vědět víc, jenomže- jenomže já v nich neumím číst,“ zmínila nešťastně, „a tak nevím, kde je jim konec.“
Věděla, že takovou věc nepochopí tak, jak ji chápala právě ona - ačkoliv mu na den umřel bratr, vrátil se mu v pořádku a celá jeho rodina tak mohla dál šťastně žít, jako doposud. Ta její nikoliv.

Vlčice: Isarel, Marion, Lesley
Vlci: Ancunín, Ossian, Kettu

Asteri
115 | 7

Po pyscích se jí prohnal nepatrný úsměv. Tak z mladého Asteriho bude běžec? To aby jej někdy odkázala na svého tatínka - ten by ho jako rimor po horách jistě rád prohnal! A Roihu, tomu by trocha distrakce vůbec neuškodila. „Určitě budeš mít náskok nad ostatními, až si budeš vybírat své povolání.“
„Přemýšlela jsem,“ začala, ačkoliv se jí slůvka brzičko zasekly v hrdle a ona nevěděla, jak pokračovat. Nechtěla na mladého vlka působit (zoufale? Smutně? Zklamaně? Nepověděl by to mamince, když je synem alfy? Nevzala by si to právě ta špatně, ne tak, jak to zamýšlím?) prazvláštním dojmem, kterému nemusil ve svém věku rozumět - sec si zas tak věkově vzdálení nebyli. Asi. „Přemýšlela jsem nad tím, že zajdu ke studánce. Já- já tam teď občas večer chodím,“ přiznala se plaše, stud prostupující každým druhým slovem, jakoby se za to měla stydět, „ptát se hvězd, a... a tak. Rozjímat. Tedy, s hvězdami samozřejmě nemluvím, vždyť nejsem- teda, nechtěla bych tvůj rod urazit, ale- já-“ ach, jak se do toho zamotala! Ve vlastní ostudě zmlkla a uhnula pohledem, pozorující své tlapky. Byl první, komu to přiznala, a tak to tak také vypadalo.
Očekávala, že se jí po hrudi rozvine nějaký pocit uvolnění, jakoby její tajemství bylo obrovské, těžké břímě, o nějž se jeden pro vlastní záchovu musel podělit - jenomže se nedostavilo vůbec nic. Světluška sama sebe zastavila od zklamaného povzdechu, a raději hlavu zvedla zpátky ke hvězdám. Co byste mi na to řekly Vy?

Asteri
114 | 6

Kdoví, jak velká moudrost nakonec ležela ve hvězdách, a jak velká byla důvěra, co do nich mohli vlci vkládat. Nelžou nám občas? Netvrdí jedno, jenom aby mínily něco jiného? Bezpochyb to bylo možné - ale jak by o tom mohla zrovinka ona přemýšlet? V Přízračných, kde vyrůstala, odnepaměti znamenaly něco významného, čím by se okolí vedle vrozeného rozumu měli vlci řídit. A rozum, jak moc se dalo věřit něčemu, co bylo vrozené a opečovávané a-
Cukaje ouškem, vlčice vyzařující teplo zmateně pohlédla za sebe, odkud vycházel známý hlas jednoho z nejmladších členů - prvé dostala strach, ale ten brzičko vyprchal. „Ahoj, Asteri,“ zašvitořila s drobounkým, takřka provinilým úsměvem poté, co k ní doběhl, překvapena, že veprostřed večera uvidí někoho mimo společnou noru. Ale stejné mohlo být obráceno proti ní - co tu takhle při měsíčku dělala ona, že? Snad se nebude vyptávat! Těžko bych mu to vysvětlovala- „Kampak spěcháš?“ Měl snad nějakou důležitou zprávu, kterou roznášel každému na území? Óch, a já zrovinka dneska vyšla na procházku ke studánce-! To už by ale holt bylo její štěstí-neštěstí, co se jí v poslední době lepilo na tlapky.

Asteri
113 | 5

Přestože se na území hvězdné smečky snášel v pravidelných intervalech této zimy sníh, a všechny cesty napříč horami se staly poněkud nebezpečnými právě kvůli všudypřítomné mlze, Světluška cítila povinnost dodržovat svůj "rituál". Dalo by se to vůbec považovat za něco magického? Přišla na něj poměrně nedávno - mohlo tomu být za zmizení samotné Anjel, nebo podobně smýšlejícího Daňka. Takhle nás tu s taťkou nechat - a navrch ještě Štístko!... Kéž by tak alespoň jeden z nich ulehčil jejímu srdéčku a vrátil se tam, kam patří - k nim, domů.
S tichounkým povzdechem cítila, jak jí poklesly teskem ramena. Pozorující páru, která jí stoupala od úst vzhůru k hvězdnému nebi, vlčice zkroutila svou grimasu do smutného výrazu - a pokračovala kupředu.
Vysedávat každý třetí den u studánky původně možná nebyl její nápad, neboť u takové činnosti viděla jiné, vlky více zkušené v hvězdách. Rod Estrella do Norte nebyl bázlivý v tom, že jim krví kolovala krev hvězd a mysl byla proťata září supernov - a Světluška občas nedoufala v nic jiné, než aby se mohla naučit jejich moudrosti hvězd a pochopit. Najít ve hvězdách takového uklidnění, jaké tam viděli právě oni, nebylo to všechno, co její trýzněná dušička potřebovala? Nerada bych se vtírala, tak nerada! Musí mít plné tlapky s chudáčkem Ghu'lassem.

Ravonny
112

Pysky se jí takřka ihned roztáhly do maličkého, plachého úsměvu, neboť mu nebyla slovy schopna vyjádřit kloudnou odpověď, co by měla hlavu a patu. Nebo možná ani nechtěla, aby jeho sebevědomím alespoň trošičku zamávala? Né, na takové hloupoučké vtípky, co uměly ublížit, neměla až tak malé srdéčko - přesto však nebyla schopna najít nic, co by mu mohla odvětit. Kdyby jsi byl, co bys s takovou informací dělal, Ravonny? Kolik by mě stálo to přiznat? Z černého vlka se vyklubal kamarád, se kterým se zřídkakdy bude nudit - že jde dnes na ples místo toho, aby tu s ním dnes večer pobývala, jí snad odpustí.
Dělám to pro tatínka. Co bych na území vůbec dělala? Byl by na plese sám, ani by si neměl s kým zatančit, když teď máma- Ale takhle nesměla přemýšlet, jinak se jim Anjel opravdu nikdy nevrátí.
Vyháněl ji? „Máš pravdu,“ pokývla mu, možná trochu posmutnělá, možná tak veselá, jako když přišla s broučkem, „už půjdu, jinak mi všichni utečou a nechají mě tu. Měj se pěkně, Ravonny!“ zavolala ještě za sebou, co se ve spěchu úprkem ze scény vydala za Roihem, který na ni dozajista čekal.

Ravonny
111

Po tváři se jí mihl radostný úsměv, jen co vyjádřil uznání k jejímu činu. Samozřejmě, že to neznamenalo vůbec nic - vlastně si nebyla tak úplně jistá, co měl její vlastní čin znamenat a ve výsledku to jistě bylo něco, na co oba dva brzičko zapomenou a nikdy na to ve svých dalších konverzacích nepoukáží -, ale... Ale.
„Je škoda, že s námi na ples nejdeš,“ dodala s nejistým výrazem, co jí brzičko slezl z tváře, „ale to by nemělo znamenat, že si dnešní večer také neužiješ. Tedy, hranice musí být určitě zábavná věc,“ zasmála se vlastnímu vtípku, ale i ten brzičko pomřel v jejím hrdle. Kdyby mu tak mohla říct všechno, co si o plese myslí - že by také nejraději zůstala, ale že nechce, aby byl tatínek chudák ještě víc sám, než teď vypadal. Potom, co se Daněk vypařil... Zabolelo ji na srdéčku, jen na to pomyslila. Proč se nevrátí domů, když ho zrovna teď potřebujeme? „Určitě bys byl nejhezčím vlkem plesu, jak se teď třpytíš. A kdyby se vyzdobil i ten tvůj havránek, byla by z vás zářivé duo,“ usmála se nakonec. Trio. Vždyť se také třpytí, a nepohrdla by tím, aby ples trávila právě s nimi dvěma. Ale bylo to uskutečnitelné? „Víš, možná, až bude ples... No, až přijdeme domů, tak bychom my dva - teda tři! -mohli,...“ nenápadně navrhovala, doufajíc, že se Ravonny ujme její myšlenky. Ráda by kamarádovi - kamarádovi? Byli už tak blízcí, aby mu tak mohla říkat? - tento večer vynahradila.

Ravonny
110

„Já- děkuji mockrát!“ Vskutku jí to slušelo, ačkoliv si to nemínila přiznat - na rozích se jí houpaly drobné úlomky krystalků slepené mízou, co se hezky třpytily, snad i poloprůsvitný, stejně třpytkavý šáteček se jí povedlo uloupit a přehodit si jej přes raménka. Ach, o nic nejde! Nešlo, a přesto - po hrudi jí rozkvetlo příjemné teplo, takové, které mohl v závanu jemného větříku pocítit také havraní vlk. „Chtěla jsem tě přijít pozdravit, než vyrazíme,“ usmála se, sec pochybovala, jestli to jejímu společníkovi spíš neublíží. Snad ne, já jen- jen jsem chtěla-!
Upřímně ji mrzelo, že se Ravonny tak ochotně nabídl pomáhat s hranicemi (nebo tak to alespoň bylo, viďme? Snaživý mladý muž pokroku, co by se pro svou smečku klidně rozkrájel) a překazil jí tak jisté... plány, ale co s tím nadělá! Zamávala ocáskem, jakoby tím mohla alespoň trošku utřídit své zbrklé myšlení, „a vlastně pro tebe něco mám,“ malého, ale... přesto! „Tady,“ a už před něj přistrčila hezkého, lesklého broučka na malém provázku, ze kterého se mohl udělat náramek. Nebyla to její práce - požádala o to jakousi zvláštní vlčici s vílími křídly, co se kolem jejich smečky nedávno nachomýtla -, ale stále na ni byla svým způsobem pyšná. „Myslela jsem... Myslela jsem, že když s námi půjdeš na ples, mohlo by se ti to... hodit. Protože tu nejsi dlouho, a- a tak bys možná neměl nic, čím se vyzdobit,“ dodala ke svému dárku s nepatrně posmutnělým podtónem. Teď si ho vzít nemohl, ale co s tím nadělají, že? Kdyby si tak Přízrační mohli uspořádat vlastní ples!

Ravonny
109

Čas, co měla (nebo by se více hodilo neměla?), žel zrnko po zrnku mizel. Tatínek na mě bude čekat, lamentovala, ačkoliv ji to očividně nikterak neodrazovalo od cíle, který si už před pár dny vymyslela, bude čekat, a na ples odejde se smečkou, beze mě. Ne, vždyť – takovou věc by mi nikdy neudělal! …Že? Ale cožpak mu nevěřila, že zůstane, že ji prvé najde, než kamkoliv odejde? Věřila. Věřila mu tak moc, že kdyby nastal konec světa (jéjdamane, to snad ne!), byl by první, ke komu by pádila a utíkala a div nepokořila rychlost světla, co by jí tlapky stačily.
Podobně věřila také tomu, že dnes večer právě tady najde černavého vlčka s mohutnými křídly. Jak takovou věc mohla odhadnout? Jednoduše - stačilo vzhlédnout k nebesům a jeden si rázem povšiml černé tečky vysoko na nebeské klenbě. Samozřejmě, klidně mohlo jít o prachobyčejného havrana, který se zatoulal na území Přízračných, ale Světluška věřila (nebo věřit chtěla), že Ravonnyho společníka už pozná na první dobrou. Nesl si... zvláštní auru.
„Ravonny,“ zvolala s nejistým úsměvem - a ihned nato si s hrůzou uvědomila, že mu nemá víc co říct.

Jméno: Světluška de Amaryllis
Přezdívka: Světla, Veverka
Věk: Dospívající (podle Daňka :D)
Pohlaví: Samice
Matka: Anjel de Amaryllis
Otec: Roihu
Sourozenci: Daněk de Amaryllis, Štístko de Amaryllis, Červánek †, Polárka †

Povaha:
Světluška je jako příjemně vyhřátý pelíšek v přítmí útulného úkrytu, který potřebuje každý, kdo se k večeru pro nabrání sil k novému dni potřebuje schoulit ke svým blízkým. Je často osamělá? Vyčkává a vyhlíží vlky, kteří by byli poddajní jejím neodolatelným očím a dělali by jí společnost, aniž by se slůvkem musela zmínit? Možná. Přestože dušička už na první pohled milá až do morku kostí, láskyplná vůči všemu živému a nevyčíslitelně přátelská, Světluška je také poněkud plachým stvořením, co občas může mít problém ze změn, nebo nových, neprobádaných tváří. Nejedná se však o překážku, jíž by neuměla po pořádném očuchání přeskočit – sec se nemusí zdát, tak jako její sourozenci po tatínkovi zdědila špetku chtíče po dobrodružství a soutěživost, co musí panovat v každém vyvedeném vrhu. Čas, ten jediný je klíčem ke květenství její veselé povahy.
Není avšak všechno, co by mohl takový koncept zahojit. Světluška se odnepaměti potýká se skákavým sebevědomím, které ji někdy umí pořádně potrápit. Čí dcerkou by ale byla, aby ani tyhle životní zkoušky nezvládla? Nejednou si k věcem musí najít svou vlastní, často prazvláštní cestičku – dokud ale dorazí do cíle, nedělá si s tím velkou hlavu. A právě na takové stezce velmi přísně dbá na to, aby pomohla každičkému, kdo to okatě potřebuje, nebo si o to řekne – neváhala by se pro okolí rozkrájet, i kdyby u toho měla pozapomenout na sebe. Činí jí dobře na srdéčku, když může být nápomocná tak, jakou kdysi bývala její milovaná maminka.

Minulost: ///

Zajímavosti:
- Při použití magie nabírá zlatavá barva jejích očí na intenzitě, až jí takřka svítí
- Po Anjel je pořádně nohatá - má 84cm - a i ocásek má delší, než mnozí jiní
- Jako zbytku sourozenců se jí kolem krku vždycky houpe náhrdelník

Magie:
Zahřátí
Světluščina schopnost spočívá v tom, že je neustále teplá. Doslova. Její tělo je po celý rok dostatečně zahřáté na to, aby jí nikdy v životě nebyla zima – ačkoliv se to pro zimní měsíce může zdát jako naprosto úžasná věc, léto musí takřka nepřetržitě trávit poblíž vodních ploch, aby se nepřehřála (a že ani to občas nepomůže!). V dospělosti se nicméně alespoň na krátké časové úseky svou magii naučí potlačovat, i když ji to bude stát velké úsilí, a nahromaděné teplo, které „vypne“, může udeřit dvakrát tak intenzivně.

Obrázek: Ponechat ten, co tam je, jednou si to překreslím do vlastního :D Děkuji

Doplňky: ///

Další postavy: Majdalenka - slot z adventu 2024

Po nějakém to přemlouvání a váhání se vydala s tatínkem na Nihilský ples, i když měla chuť utéct zpět na území, co šli přes tu velkou rozlehlou planinu bez ničeho. Šlo o něco hroznýho chodit pro taková místa, proč nemohla být jako ostatní a nemít s tím žádný problém? I když už to věděla dávno, proč to furt řešit, že. „Tak jo,“ přikývla na Roiha, když chtěl, aby se porozhlédla po davu po své rodině, avšak měla pochybnosti. Co by tu dělali? Pokud by třeba nechtěli být objeveni, nešli by na takovou velkou sešlost a pokud už nebyli ani na Noresti, tuplem se s tím nedalo počítat. Avšak, jak moc ráda by je zas viděla. Možná, že aspoň s maminkou se tu sejdou, ta by určitě jen tak neutekla, šla přece jen hledat bratry, ne? A i tak se pořád nevrátila... „Já ale nemyslím na kluky, tati,“ podotkla, ono těžko říct, takové to párování jí bylo zatím celkem cizí. Nebo se mýlila a měla i nějaké geny po něm, když pomineme vzhled? Mrk mrk. Možná si to ještě zatím jen pořádně neuvědomovala. Avšak uvědomovala si, že by radši zůstala doma s ostatními, třeba s Ravonnym, kterého už trochu znala, že jo. Ale nedokázala usoudit, že by šlo o něco víc, prostě mu tak trochu záviděla, že sem nešel (byť asi ani nemohl), i když závist nebyla její prioritní povahová vlastnost, haha. Ovšem dobře, bude se řídit tátou a pokusí se bavit, když už se že nacházela. Ten se zanedlouho přihlásil na ceremoniál, kdy měl společně s dalšími vlky zapálit ohniště. Nad tím se musela usmát. Sice nebyla tak odvázaná jako on, avšak stejně se měli tak rádi a bylo to celkem nakažlivé. Ani by ji nenapadlo, že by to mohl jakkoli pokazit, však mu věřila celou svou duší. A ani by ji nenapadlo, že její bratři byli vlastně blíž, než si myslela.

„Jako odejít ze smečky?“ zeptala se náhle, protože kdyby se bratři nevrátili, bylo možné, že by nemuseli být ani v Norestu a no, ať by je našli nebo ne, nemuseli by se již vrátit. Světluška se trochu tuláckého života obávala. Narodila se ve smečce a celé své dětství tady prožívala. I když tuláky plně respektovala, dokázala by tak žít sama? Neskončila by sice samotná, spolu by byli oporu s taťkou! Avšak víme jak, šlo o něco nového a ona často na nové věci reagovala všelijak. A hlavně, tohle byl vážně brutálně velký skok v životě! „Proč jsi vůbec utekl? Taky jsi někoho hledal?“ zajímalo ji. Vlci mohli utéct buď kvůli špatným vztahům nebo šli někoho hledat. Jiný důvod ji nenapadal, pokud by se teda vlk nebo nepohřešil. A vzhledem k tomu, že by v životě nevěřila, že by Štístko s Dannym cokoli udělali, tak nedokázala přijít na ten důvod, proč. Vztahy měli vždycky dobré, nebo jí snad něco unikalo? A co by hledali tak důkladně, že by je opustili? No nevěděli to ani rodiče, tak jak mohla ona? „Ale kdyby se stalo nejhorší a vy jste se rozhodli jít bratry hledat, půjdu s vámi. Sice to mám tady ráda, ale...nechtěla bych tu zůstat sama,“ ujistila ho, co by si počala? Jo, měla ostatní smečkové vlky, ovšem byla to její rodina, na kterou se mohla spolehnout nejvíc a věděla o ní všechno. Světluška nebyla před "cizími" většinou moc sdílná, takže... A to ještě nevěděla, že se vypaří brzy i maminka, oops.