Príspevky užívateľa

Už při jejich prvního setkání jí neuniklo, že Asteri byl zvědavý vlček, hodně zvědavý (někteří by řekli až moc, ona takhle nemyslela). No od toho utekl už nějaký čas a Světlušku napadlo, že by se chtěl podívat i kousek za hranice. Jo, samozřejmě chtěl, nad tím nemusela ani trochu váhat. No spíše váhala nad tou úlohou chůvy, přece jen, hlídat vlče byla velká zodpovědnost a všechnu za něj brala ona! Ovšem nechtěla se pořád držet zpátky, ani nemohla, pokud chtěla dělat pokroky. A tak se vydala s Asterim na procházku, no. Vlastně měla ráda vlčata, jejich radost byla až nakažlivá! Hlavně v nich viděla to, co neměla jako vlče ona a zažívala radost i za ně, že neměli oné problémky. Nepřála by to nikomu. Kdyby to přeháněla, řekla by, že až žárlila! Avšak, radost se žárlit na vlče? Ne, to ani asi neuměla. „Žádný přesný cíl nemám. Jen jsem usoudila, že by se ti mohla procházka mimo území líbit. A kdo ví, třeba natrefíme na něco zajímavého,“ usmála se na něj, určitě se o něj postará co nejlépe uměla! „Zkoušel jsi už někdy lovit? Třeba ryby?“ zeptala se ho, třeba by mohli dát rybí lekci! No doufala, že to bylo dostatečně bezpečné a nebude muset Asteriho lovit z vody. Nevěděla totiž, jestli uměl nebo neuměl plavat, no pokusit se ho naučit i toto by neshledávala jako úplně od věci...spíš vůbec. V budoucnu by se mohl jít podívat na ostrůvek uprostřed jezera třeba, hihi. Třeba by tam našel něco, co ona ne. No umění plavat byla výhoda ve více směrech, to určitě!

Zima byla tady. Do Norestu se dostal první sníh a ten momentálně padal z nebe ve formě sněhových vloček, které se postupně shromažďovaly do hromádek sněhu. Došlo jí, že půjde o její již druhý sníh, protože se narodila v zimě, avšak dnes již byla větší a vyspělejší, takže celou zimu uvidí zas jinak. Jo, představa koulování a dovádění ve sněhu byla vždy lákavá, avšak věděla, že zima přinášela i méně kořisti a celkově i jiná nebezpečí a rizika (třeba v horách). Avšak rizika mohlo mít i léto a ať to Světluška tušila nebo ne, pro ni tu rozhodně to riziko existovalo. Avšak zatím neznala plně svoji magii, takže o tom nemohla být zatím řeč. Ona už teda postřehla, že nikdy moc nemrzla, spíš vůbec, jako kdyby vyzařovala teplo! Znělo to zvláštně, avšak takhle o tom ani nepřemýšlela. No samozřejmě ji zajímalo, co za tím jejím nemrznutím bylo. Každému byla někdy zima...no ona se ta zima dostaví, až víc přituhne. Ne, že by toužila po tom mrznout, to ne, no připadalo jí to velice zvláštní. Anebo jen ona v tom hledala něco, co tam nebylo. Kdo ví...

„To určitě. Ne vždy to může dopadnout tak...dobře,“ souhlasila s návrhem jít s tím za vedením, aby varovalo všechny smečkové vlky. Avšak Světluška musela myslet i na ty, kteří do smečky nepatřili. Mohlo se to přeci stát komukoli, kdyby těch předmětů existovalo víc! Jejich konverzace se krátce přesunula k havranovi. Když se mu chce... Jo, celkem tomu zvířeti rozuměla, sama nebyla moc hovorná a když nechtěla, slova z ní stejně moc nešla. „Nestane, tě pohlídám,“ odpověděla mu mile, i když kdyby se mělo něco stát, no propadla by panice až moc lehce, oops. Avšak nenechala by ho na holičkách, nikoho ne! No trochu se usmála, když ji ujistil, že si s tím neměla lámat hlavu. No trochu stejně bude... měla být trochu chytřejší! No jo, nebude pro sebe asi nikdy dost dobrá. Copak by vlk jen tak odtušil takovou situaci, když se s tím předtím nikdy nesetkal? Na 99,9% spíš ne, samozřejmě. „Cože?“ vykulila mírně oči, než pochopila ten žert. No kanibalka fakt nebyla. „I kdybys chutnal výborně, určitě...určitě bych tě nesnědla!“ odpověděla mu, přátelé a rodina se nepapali. Ehm, vlci se nepapali. Na kanibalismus byla přece jen Světluška dost nevinná, že jo.

„Asi jsem jen myslela, že...blouzním. Promiň mi to,“ sklopila hlavu, aby svým slovům dodala na vážnosti. Neodporovala by mu, i když tohle byla věc, která měla do reálnosti dost daleko a tak nemohla za to, že ji nenapadlo, že by mohl být ten jelen vlkem. Jasně, že jeho chování v jelení podobě bylo prazvláštní, avšak nakonec cítila spíš ohrožení, než nějakou jistotu. Možná dala na varování o mlžných jelenech a tak prostě držela k těmto zvířatům mírnou paranoiu? No obyčejného jelena měl schopnější vlk šanci dát sám. Nimlog... s tím mělo problém i vlků víc, nechtěla by na něj nikdy narazit. „A ten huňatý objekt sis nasadil a ten tě proměnil na jelena?“ odhadovala mírně nejistě, možná si ho nasadit v konečném výsledku ani nemusel. „Co když je tu takových předmětů někde víc?“ vyslovila nahlas svoji obavu. Takových nehod se mohlo stát víc! Co kdyby se třeba někdo proměnil na králíka? Však králíka bylo tak lehké zabít, když už ho měl jeden v hrsti! Musela se otřásnout. Fakt se mohla stát nějaká vážná nehoda! No skoro vyskočila z kůže, když se tu zjevil Ravonnyho havran mazlíček. „On...mluví,“ vyslovila možná až hloupě, avšak nikdy by si nemyslela, že porozumí řeči jiného tvora. No teda porozumí... kvákal jedno přes druhé a Světluška nevěděla, co si z toho vzít.

Navštívila vůbec Světluška někdy kotlinu? Ne, určitě ne a to ji neměla ani příliš od území daleko! Takže dnes si sem udělala menší vycházku. Jo, byl by to perfektní den, kdyby se sem vydala se svou rodinou. Jenže to už nebylo asi možné. Momentálně se pohřešovali nejen její bratři, avšak už dlouho neviděla ani maminku. Co se to dělo? Rodina se rozpadala? Nikdy by si nemyslela, že se to mohlo vůbec stát... Cítila smutek a i její táta byl zničený, nechtěla ho otravovat s nějakou nedůležitou procházkou do kotliny. Na Norest se snášel pomalu, ale jistě mráz, avšak nezdálo se jí, že by cítila zimu. Měla snad tak hustý kožíšek? Spíš se jí zdálo, jakoby z ní vycházelo teplo! Ovšem ano, to se jí určitě zdálo. Jenže si to myslela kdysi i u Ravonnyho přeměněného na jelena a jak to dopadlo... Ale i tak cítila, jak na ni dopadla nějaká ta občasná sněhová vločka. Kdo ví, co se to zas dělo... Procházela se spíše jen tak bez dalších myšlenek po kotlině. Prošla kolem říčky, která, jak již věděla, spíše zmrzne, až bude ještě větší zima a i když šlo o totálně nedůležitou informaci, vlastně nepůjdou ani lovit ryby. Jo, občas trénovala lov ryb, někdy to šlo lépe, někdy moc ne, ovšem trénink byl potřeba u všeho! Třeba bude jednou mistrně rybaření, hehe. No momentálně se držela poblíž hor na nějaké louce, protože když viděla tu rozlehlou planinu, no otřásnutí se jí nevyhlo.... a ne zimou. Její strach v ní zůstane trochu asi navždy. Radši se zaposlouchala do větru, který foukal mezi horami a kvílel jako meluzína, aby se uklidnila. Zjistila, že kotlina celkově schovávala celkem rozlehlé planiny.

Poprosím si velký přívěsek pro Lirtheni, díkyyy (zase vytvořím a zašlu)

Zakousla se do jelena a ten padl na zem, skoro jakoby se nechal. Avšak najednou už nebyla zahryznutá do jelena, avšak... do vlka! Uvědomila si to ve chvíli, kdy na ni Ravonny promluvil. Vyjekla a ihned ho pustila a vylekaně se skrčila. „Ravonny!“ utrousila v šoku. Copak se jí to celou dobu zdálo a žádný jelen tu nebyl?? Jak teď bude vypadat? Jako totální blázen! Místo vlků vidí jeleny! „P-promiň, já myslela, že...že jsi jelen,“ přiznala se se zakňučením. A bylo to, teď bude za úplného blázna! Brzy se to dozví všichni a bude to mít hodně špatný! Kdo by chtěl ve smečce vlka s halucinacemi? Skončí úplně sama... „Musí se to...ošetřit, “ dodala ještě nejistě, jestli po jejích radách ještě vůbec toužil. A stejně mu to muselo být jasný, no ne? Šlo o vlčí kousnutí! Ještě bude potrestaná za útok na člena! Kdo by této její historce věřil? ...

Poprosím ten malý přívěšek, zakreslím si a zašlu :>

„Tak dobře, to je dobrý nápad,“ usmála se, ráda ještě aspoň chvíli stráví na louce při posledních mácích, přinášelo jí to tu trochu vítaného klidu a pak honem ke hranicím. Třeba se zrovna bratři vrátí a budou mít to nejlepší přivítání ze všech, vše bude zase v pořádku, už se nebudou muset o ně zase bát! Šlo o tak optimistické myšlenky, až by kdekomu přišlo nereálné si to myslet. No ona si to myslela, byli přece její rodina! Vlastně nechtěla ani nemohla pořádně pomyslet na to, že by se jim mohlo cokoli stát- Protože určitě nestalo. Šlo o silné a schopné chlapce, ti se ve světě jen tak neztratí a to i kdyby vážně utekli. Ovšem co by se mohlo stát, aby se rozhodli pro takový krok? Však neměli žádný důvod nedat nikomu vědět a zmizet! Anebo jí něco zásadního unikalo...a taťka byl na tom možná stejně, anebo jí něco tajil. Nezazlívala by mu to jako nikomu nikdy nic, vždy věděla, že ji chtěl chránit. Ale spíš to vypadalo, že nevěděl o nic víc než ona sama. „Na tom něco bude, vždy je to táhlo ven, aspoň budou perfektně znát Norest. Jen bych je ráda viděla častěji,“ odpověděla, na nějaké pěkné místo by ji taky mohli někdy vzít, až se vrátí...už toho tolik museli poznat! Narozdíl ode mne, pomyslela si mírně smutně, jejich znalostmi se nemohla určitě ani rovnat a i kdyby chodila s nimi, stejně by byla spíš brzdou. Měla to nejradši prostě tady. Nebyla ten dobrodruh jako oni, avšak jasně, nemělo žádnou cenu házet flintu do žita. Byli v pořádku, jen prostě objevovali. Copak by jim to mohla odpírat jen kvůli jejím emocím? „Ty jsi byl v našem věku taky velký dobrodruh?“ zeptala se ho, určitě to měli po něm. No jo, kluci po tátovi, holka po mamce. Avšak někdy to bylo i naopak, že? „To je určitě bezpečnější,“ odpověděla mu mile, aby mu potvrdila, že fakt nepotřebovala být narozená na nějakém spešl místě. Světlušce stačilo, že se měli jako rodina rádi. Hlavně její mladší sourozenci umřeli hned po porodu, jako maličké kuličky, bylo oprávněné, že měli strach o své druhé potomky a chtěli větší dohled. Copak by to tak neměla sama, čekat po takové události další vlastní potomky? Ovšem pokud se tak jednoho dne stane, dohled si vezme hned napoprvé. Víme jak, ta její paranoia. A taky samozřejmě myslela na své rodiče.

Jméno postavy: Světluška
Jakou roli postava v akci hrála: zakletá s Fäoline, osvoboditelka s Ravonnym
S kým a kde hrála: s Fäoline na vřesovišti, s Ravonnym na tmavozelené planině, drobná interakce s Evarlou u dlouhého jezera
Kolik postů (cca) celkově pro akci nahrála: 11
Krátké shrnutí příběhu:
vřesoviště - Světluška si v nízkých horách vzala závoj přes oči a celá zmatená kvůli hlasům a závoji se vymotala na vřesoviště, kde se zrovna pohybovala i Fäo, pokoušely se ho i sundat, ale neúspěšně, až po tom, co začala hlasům rozumět a jednomu obzvlášť, vyřídila vzkaz o zradě nejbližších a závoj zmizel.
tmavozelená planina - Světluška na tmavozelené planině potkala jelena, který se k ní až moc měl a choval se trochu jako vlk, i když nevěděla, zda se jí to jenom zdálo nebo ne. No nakonec ho šla ulovit, protože si v jednu chvíli myslela, že jí něco hodlal udělat (ale hra nebyla ukončena postem Ravonnyho, kde se měl zas proměnit)
Dopad na postavu:
vřesoviště - no Světluška je celkově trochu paranoidní tvor, takže se asi celkem bojí, no k momentálně větší části pohřešované rodiny může čekat asi všelicos... i když by to osobně jako zradu nikdy nebyla schopna brát, ať by se stalo cokoli
tmavozelená - šok, pstd, asi se dá na bobulky xdd /j

Hlásím se

Ne, že by momentálně pořád byla taková, že by se furt měla někoho držet, avšak copak by si nemohli navzájem s někým pomoci? A bylo už jedno, jestli to bylo vlče, nováček nebo její rodina. No momentálně vlastně nic moc nedělala, takže... „Vlastně nemám na práci zrovna nic. Ale ráda bych se nějak zabavila, jen nevím jak. Nemáš nějaké nápady?“ zeptala se ho, aby snad nebyl naštvaný, že se tu tak flákala! Avšak on se na ni vlastně nikdy nezlobil. Světluška byla vždy hodná holčička, nikdo neměl nikdy snad důvod ji jakkoli trestat nebo ji poučovat. A udělal by to, i kdyby k tomu mělo někdy dojít? Vypadalo to totiž, že se nezlobil ani na její bratry, kteří se pořád někde loudali. No vyplnily se její nejhorší představy. Pokud o nich nic nevěděli ani rodiče, nebylo to dobré. „Takže...oni tu nejsou,“ řekla s mírně přiškrceným hlasem. Co když se jim něco na jejich toulkách stalo? Chodili pryč často, avšak kdyby mohli, nebo chtěli, aspoň rodiče o nich ví... „Přeci by neutekli...“ dodala smutně. Však měli dobrou smečku, skvělé rodiče a i smečkoví vlci byli moc hodní a ochotní. Co by je mohlo lákat na světě víc? Teda, dobrodružné duše o tom přemýšlely asi jinak, avšak i kdyby chtěli zkoumat svět, přece by se aspoň rozloučili, určitě! No ta představa, že se jim něco stalo, jí možná děsila ještě víc. Kdyby chtěli utéct, pořád existovala naděje, že se znovu vrátí. „To je ale hezké,“ usmála se, když se dozvěděla, že zde se její maminka poprvé nadechla. Třeba to mělo mnoho společného s její láskou k mákům! „Kde jsme se narodili my?“ zeptala se, nepamatovala si, že by jim to někdy někdo řekl. A hlavně, pomyslet na ty doby, kdy byli malí a spolu, jí dodávalo trochu síly. Teď se sice už nebála i vlastního stínu, jak se říkalo, ale naopak se cítila, že přišla o část své rodiny.

On jí... rozuměl? Ten jelen jí rozuměl! Ne, musela blouznit, nebo to zvíře nějakým způsobem ovlivnila ta magie, kterou nejspíš vypouštěla do okolí. Vlastně i když jí předtím připadalo, že se choval jako vlk, kopytníci museli mít úplně jinou řeč těla. Takže jeho přikyvování nemuselo znamenat souhlas jako to mohlo znamenat cokoli... třeba i známka k útoku. Ta představa jí vyděsila. Možná šlo o nějaký trik! Třeba na ni chtěl doopravdy jen zaútočit... nešlo o Nimloga a věděla, že obyčejní jeleni jen tak neútočili, avšak prostě jí to tak pronásledovalo a nedokázala to dostat z hlavy. O co jiného by mu celou dobu šlo? Viděl mladou vlčici a využil příležitosti, i když nedokázala pochopit, že by mohl být tak chytrý a hlavně při působení mamčiny magie ta zvířata bývala spíš přátelská. Musela se však mírně naježit a ucouvnout, jakmile se k ní jelen přiblížil a začal troubit. To určitě někdo uslyší a dojde na pomoc. No nemohla tu jen tak stát, musela jednat. Nebyla už malá, naopak byla dost vysoká! A hlavně taky nebyla úplně slabá, ono i když to nedokázala, nebo spíš nechtěla dát úplně najevo, sílu celkem měla a v nouzi ji použít dokázala. A ta nouze nastala teď. Skočila po jelenovi a chňapla ho u ramene jedné přední tlapy. Vší silou, co měla, se ho snažila vychýlit z rovnováhy, aby spadl a měla větší šanci. No jestli ho zvládne sama usmrtit, to bylo diskutabilní... Někdo přijde, někdo přijde... prošlo jí hlavou ještě. Bylo jí to celkem líto, jenže šlo o potravu, ať se jí to líbilo nebo ne. A stejně už začala jednat, cesty nebylo zpět. Jenže kdyby to neudělala, co by udělal jelen jí?

Vlček se k ní nadále tisknul a nevypadal, že by se hodlal odlepit. Jo, mohla to být ona v malé verzi, ovšem ona snad nikdy jako malinká bez rodičů ven nevylezla, on jo. Pořád na tom byl lépe, i když vypadal až moc na to, že toho zpátečně litoval. Dobře, to tu nějak zvládnou. „Vlci ze smečky se tu schází na různé důležité události a kromě hvězdné jeskyně v horách je to další místo, kde mají výše postavení vlci větší šanci se spojit s hvězdami,“ odpověděla mu a doufala, že ho do toho ještě víc nezamotala. Ovšem určitě mu rodiče už něco málo o hvězdách a tradicích vyprávěli, ne? Vůbec to nedokázala odhadnout, no nechtěla se ho na to ani ptát. Nebylo to důležité a kdyžtak by mu mohla něco povyprávět. Ne, že by taková témata probírala často, ovšem potrénuje tím aspoň i sama. „Jak se jmenuješ? Já jsem Světluška,“ usmála se na něj, Asteriho sice už znala, ale jeho sourozence ne. A třeba odvede jeho strach trochu stranou. U ní se to tedy nikomu nepovedlo, no nikdo neříkal, že byl úplně stejný.

Asteri byl tak nadšený, když nakonec dostal zelenou na procházku. Když zůstanou jen ve hvozdě a mladý vlk jí nezmizí z dohledu, nic se nestane. Necítila ve vzduchu nic, co by značilo cokoli nejistého, nebo dokonce nebezpečného. Ono třeba i taková liška bývala pro vlčata nebezpečná. Ona by se s ní nějak třeba dokázala popasovat, to jo, ale... nic. Stejně by pach vetřelce ucítilo více členů a zůstalo by se v pozoru. Jak se mohla vůbec o to bát? Musela se nad jeho radostí zasmát, pak se teda vydali na průzkum a Asteri vzal její slova o hledání zajímavých věcech fakt vážně. Koukal dočista všude! No momentálně ho zaujala květina. Přišla k němu. „Taky tě zajímají květiny? Jako tvoji mamku?“ zeptala se ho, přece jen se současná Fortis věnovala před nástupem na vedení léčitelství. Teda ona se věnovala i teď určitě, jen si práci rozdělovala s Timotheem, současnou coelou léčitelů. Přece jen, věřila tomu, že alfa musela mít plno dalších starostí... nedokázala by dohlížet na chod celé smečky, obdivovala tyhle schopné vlky. Ona měla přeci pocit, že pořádně nedohlédne ani na tohoto vlčka. Avšak zatím šlo vše hladce...