Príspevky užívateľa

Dnešním dnem se dostala zas do tohoto údolí, skoro schovaného v horách. Když už šla na nějaké místo poněkolikáté, už se tady skoro nebála. Hm, nejednou jí napadlo, zda by to tak bylo i s tou ohromnou planinou, na kterou už párkrát pohlížela z dálky. Ta, která ji děsila už na pohled? Měla by tam jít? Zvyknout si? Jako na vše ostatní? Vždyť na to neměla ale vůbec odvahu! Odvážila se už k takovým věcem, ovšem k tomuto ani omylem! Jak překonat ten blok? Překonala už ho hodněkrát, jednou to zvládne. Musela. Nebylo to od ní zrovna daleko, když tu přistál nějaký vlk. Hm, fakt hodně mladý. Jenže spíš se chtěla prvně ujistit, že byl v pořádku. Došla k němu, avšak pořád si držela vzdálenost. No neznala ho, takže to poslední, co by dělala, bylo lepení se na něj. „Ehm...nestalo se ti nic? No to tvoje přistání...bylo celkem tvrdé,“ promluvila na něj tiššeji, a taky tak, aby už věděl, že se u něj nacházela. Teda na jednu stranu nevěděla, jak normálně vlci přistávali z letu, třeba to bylo normální, avšak při jistotu... No při bližším pohledu zjistila, že šlo snad ještě o nějaké odrostlejší vlče. Takže fakt hodně mladý vlk.

Zatímco zkoumala všelijaké hory a pečlivě probadávala své okolí, neunikl jí pohled na strakatého vlka s pláštěm, co si to k ní mířil. Vypadal jako jeden z vlků rodu Estrela, kterého byla vlastně i jejich nová Fortis, alfa. Ono to tak asi bylo, avšak nějak to nevnímala, nějak nikdy neřešila tyhle všemožné rody atd. Celkově jim moc nerozuměla, no pořád se mohla zeptat rodičů, že? A ono jí v životě nejspíš potkají věci, kdy bude stát ve vzduchu otázka rodů. Nebo? „Zdravím vás,“ oplatila mu slušně pozdrav a prohlédla si ho víc zblízka. Teda spíš "prohlédla", nepřišlo jí hezké si někoho měřit pohledem jak potenciální kořist. Takže po pár málo sekundách zas odvrátila zrak. „Jo...ano,“ odpověděla mu mírně nervózně, no přiznávat mu úplně pravdu asi nebude, aspoň zatím. Nějaká část jí nechtěla, aby tu každý věděl, že se prostě hodně bála. I když už z tohoto místa nepociťovala nic moc špatného, jak ze začátku. Lepšila se. „Vy také? Kdyžtak...můžeme spolu,“ zkusila mu navrhnout, aby si snad nemyslel, že ho bude hned vyhánět! Eh, na to by si asi netroufla. „Jinak jsem Světluška...de Amaryllis,“ představila se i s rodem. Mělo se to dělat? Patřilo to mezi nějakou základní slušnost? Těžko říci, no ona to občas dělala, občas ne. Asi aby vyrovnala ano a ne, nebo tak něco.

Tohle místo jí připadalo pořád něčím kouzelné. Taky aby ještě ne, studánka patřila mezi jedno z těch posvátnějších míst smečky přízračných, včetně pak jeskyně v horách, kam chodili nováčci, kterým pak následně hvězdy řekly, zda byli pro smečku těmi pravými. Ona jako crona tam nikdy nepůjde, ona a vlastně všechny crony budou skládat úplně jiné zkoušky, podle povolání, kterému se budou zde chtít v budoucnu věnovat. Světluška si ještě jistá moc nebyla, i když o tom už párkrát přemýšlela a k jisté volbě i možná pak dospěje. Nechtěla přijít na zkoušky s tím, že vůbec nevěděla, co chtěla v životě čekat. Už tak si občas připadala jako naprosté zklamání... když bude aspoň vypadat přípraveně, jejími chabému sebevědomí to prospěje, byť ty naděje mohly být nakonec falešné. No dále jen seděla u studánky a jako pravidelně se tu dopřávala odpočinkem od okolního světa nebo tak.

Ne? Copak řekla špatně? Neslyšela ho snad pořádně? Těžko, nebyla ani dospělá, tak brzy by ji sluch těžko přestával sloužit! Ach ano, nakonec onu záhadu rozlouskla. „Ach omlouvám se ti. Takže se jmenuješ Asteri,“ došlo jí to, tak mu to řekla nahlas. Sama byla nedávno vlče a takhle se zmýlit! No na druhou stranu šlo o zvláštní věc zaměnit r za v... většinou to vlčata zaměňovala za l. Asi proto došlo k tomuto omylu. „To písmenko se naučíš věkem. Vlastně asi žádné vlče ho neumí v raném věku vyslovit...“ ujistila ho, že fakt nebude do konce svého života říkat Astevi místo Asteri. Jestli existovala nějaká vlčata, co ano, tak je neznala. Ona to neuměla, její sourozenci též ne a očividně ani děti nové Fortis. Nebylo to tedy moc k porovnání, avšak nikdo neznal všechny. A Světluška byla ještě hodně mladá, tolik toho neznala... „Je něco, co...chceš teď vidět? Poznat?“ navrhla mu mile, ať tu jen tak nestojí a netlachají. Upřímně, s takovým vlčetem by to ani dlouhodobě nešlo. A rozhodně Asteri chtěl objevovat. Nebyla si tedy jistá, zda se nacházel mimo noru a rodinu s povolením, zas by ho nerada "unesla", a jako bodyguard by taky nešloužila nejlépe. Ovšem když se budou držet na území, bude to dobré. Věděla totiž, že poslat takové vlče plné energie zpět domu... no bylo by to těžké. A vlastně se chtěla i s novými přírůstky seznámit.

Momentálně se Světluška pohybovala na území, vlastně poblíž smečkové nory. Dnes neměla a hlavně i nevěděla, co dělat. Na další výlet mimo území se jí nechtělo, protože poslední dobou trénovala tak často, až to přestalo být vtipný. No tak či tak, za svůj život udělala velké pokroky od těch dob, co byla malým kulíškem, třesoucí se jen při myšlence vylézt z nory. No jo, každý jednou vyroste. Taky věděla, že se nové fortis přízračných narodila zdánlivě nedávno vlčata. No i tak se trochu lekla, když na ni jedno z nich náhle vesele vyběhlo. Na druhou stranu, to by překvapilo asi každého. Tohle vlče bylo...úplně jiné. Chovalo se klasicky zvědavě, divoce, zapomnělo mít jakékoli zábrany...no jako většina vlčat. Jak se to stalo, že ona sama byla prostě...jiná? Existovala vůbec další taková vlčata jako Světluška? Těžko říci, třeba i jo, i když tomu moc nevěřila. „Ahoj, Astevi. Já jsem Světluška,“ usmála se na prcka a hodila ty své myšlenky za hlavu. No tak se prostě nenarodila do povahy jako jiní...však už se s tím dávno smířila. Nebo? „Jsi na průzkumu, že ano?“ zeptala se ho náhle. To vlčata obvykle dělávala, ne? A proč se vůbec cítila nesvá i při takové veselé kuličce chlupů?!! Uh.

Dnes byla od smečky... daleko. Avšak proč ne? Už byla přece velká holka, mohla začít plně prozkoumávat Norest. Jo, její strach jí kolikrát říkával cosi jiného, ano. No čím víc dospívala, tím odolnější se stávala. Bohužel vždy, když viděla ty obří pláně, neměla šanci. I kdyby se tam nacházel tucet zajíců, nemohla by tam jít! A na co lovit, když by se stejně nesoustředila, že? Oddechla si a skončila až u řeky, která pravděpodobně vedla na území smečky Nihilské. To se dostala... až tak daleko? Stihne se vůbec v blízké době vrátit... dom? Uf, vnitřně začínala panikařit. Až pak si vzpomněla na hvězdy na noční obloze. V ty vložila svou důvěru už odmalička a asi jen proto se nikdy nebála tmy. Teda pokud nebylo zrovna zataženo a tudíž hvězdy schované. Dnes bude nebe jasné a plné bílých teček. Určitě. Hvězdy ji ochrání. Pod vírem myšlenek, kterými se postupně uklidňovala, si nevšimla ani vlka ve vodě a ryby, která mířila přímo... na ni. No té si samozřejmě všimla, až když skončila na jejím obličeji. Leknutím vyjekla a hned, jak ryba skončila na břehu řeky, chtěla se rozběhnout pryč, no po pár krocích jí došlo, že zrovna moc schovek v dispozici nebylo. Neotáčej se k nepříteli zády, došlo jí v mysli a rychle se otočila zpět, aby stanula v tváří tvář cizinci. Mírně zježená se přikrčila, kdyby náhodou zahájil útok. Světluška a boj, no nechystala se bojovat. Šlo jen o obranný mechanismus strachu, který ji zas a znovu obklopoval. Spory by vždy řešila jen slovně, jenže už tu rybu v obličeji brala jako nějakou vlkovu výzvu bojovat. Tak co by měla jiného od něho čekat? A kdyby fakt zaútočil, ubránila by se? Utíkat přes místo, kterého se taky dost bála, to by nedopadlo dobře.

„Křídla má jen můj jeden z bratrů. Myslím, že je podědil po dědovi,“ odpověděla mu. Jaký by to bylo mít křídla? No s jejím sebevědomím by nevzlétla asi nikdy, moc by se bála, takže by pro ni stejně byla zbytečná. I když kdo ví, jednou by se to třeba naučila. Přece už se nebála tolik, jako kdysi. „Jo jasně, můžeme kdykoli jít,“ odpověděla mu mile a pousmála se. Kdyby měla jako společnost někoho, kdo mohl kdykoli obhlédnout terén, třeba by takové obavy neměla. „To je asi pravda, možná bych neměla nad tím tolik...váhat. V horách se dají najít pěkná místa...“ odpověděla mírně nejistě, nejdivnější je, že to vylezlo zrovna z jejích úst. No ona by neměla váhat nad více věcmi... teda spíš celkově nad vším, haha. „No...neprojdeme se trochu? Abychom tu jen tak nestáli,“ navrhla, než jí tu zatuhnou tlapy, i když vzhledem k jejímu věku to znělo nepravděpodobně. Avšak proč tu jen tak stát? Ravonny mohl při chůzi aspoň poznat více území. Vyznat se ve smečce, kde se žilo, jí připadalo vcelku důležité.

Přikývla. Ať se cítil jakkoli, přece to z něj nebude tahat nebo mu ještě přitěžovat, že? To se přece nedělalo. Okem pohlédla na havrana, který se k ní nenápadně po zakrákání přiblížil, jakoby měl nějaké postranní úmysly. Avšak šlo jen o havrana, i když kdo ví, jakými silami vládl, když to nebyl podle Ravonnyho havran jako havran. Aby se tu za chvíli nezměnil na kočku! „Ale jo, určitě. V horách tu najdeš údolí a hvězdnou jeskyni, kam chodí sigmy na svou zkoušku,“ odpověděla mu na jeho otázky. „Určitě by se toho v horách našlo víc, ale zatím jsem dál nešla...lehce se tam ztratíš,“ dodala ještě a zamávala ocasem. Ano, měla strach, že tam zabloudí a už nikdy nenajde cestu zpět. To by byl nadmíru strašný osud.

„To budu ráda,“ usmála se na jeho nabídku s logem ryb. Vážně měl takovou ochotu lovit pro neznámou vlčici rybu? Jen tak? Vždy si myslela, že tuláci nejsou tak milí a ochotní, avšak opak byl očividně pravdou. „Ochutnám jakoukoli,“ řekla mu, protože kdyby si měla vybírat, asi si... nevybere. Haha, nerozhodná mysl. „Hmm, asi ano,“ odpověděla mu krátce. Světluška se ve smečce narodila a celé měsíce v ní žila, neznala tulácký život, nic okolo něj. Vlastně dneškem asi viděla teprve prvního nebo druhého tuláka, avšak Remus jí vyřkl svou zkušenost a tak mu věřila. Jako tulák si konec konců mohl najít jako kamarády jiné tuláky. Ne vždy k sobě očividně byli nepřátelští. Když dokázali být někteří milí i na smečkové vlky, proč ne mezi sebou? Byla pravda, že to vždy viděla tak, že se každý dva tuláci poprali o sebemenší kus masa jak divoši, hlavně v zimě. Očividně to tak neprobíhalo. Občas možná, to nemohl nikdo upřít, jenže Norest by nebyl velkým domovem pro vlky, kdyby se tu dělo tohle, ano. Pak už jen pozorovala, jak vybíral a lovil rybu.

„Padli jste si do oka hned poprvé?“ zeptala se ještě. Ona teda vztahům a tak ještě pořádně nerozuměla a tak fakt, že většinou to prostě nebyla láska na první pohled, jí zatím trochu ucházel. No až to potká někdy ji, bude si pamatovat, že první setkání bývá většinou neutrální, jako v tomto smyslu. Teda jestli se tak stane, Světluška byla sice přátelská, ovšem příliš plachá. „Samozřejmě, že věřím,“ usmála se na něj. Ještě, aby zrovna ona nevěřila svému rodiči! To by musela zažít velmi velký převrat a to se určitě nestane. No plány byly jasné. Jednou určitě pleso v kotlině pozná. Následně se nějakou dobu objímali a tatínek ji nezapomněl ještě zmáčknout. Nevadilo jí to, samozřejmě že ne, dokud mohla aspoň trochu dýchat, byla spokojená. Po nějaké době se odtáhli a Světluška se podívala z hnědého vlka na natrhané máky. „Tak pojďme odnést ty máky mamince,“ řekla mu vesele a zavrtěla ocáskem. Ať měla radost ještě z čerstvých máků! I když ony takové květiny vydržely asi dost. Vždyť je vlci pak nosili aspoň několik dnů jako věnce na hlavě!

„Tvoje je taky pěkné,“ oplatila mu zdvořile kompliment. A co by, bylo pěkné. No jí se teda líbilo každé jméno, ona nebyla náročná, jenže většinou potěšilo, když se dostalo za jméno pochvalu. Aspoň to tak viděla. Po jeho slovech se znovu podívala na toho havrana, na Korha. Viděla ho jako normální zvíře, jen ty oči... ty postřehla až teď. Odvrátila zrak, působilo to zvláštně, to ano. „Tak dobře,“ odpověděla mu pouze, kvůli těm havranovým očím mu to i věřila. Nevyzvídala dál, co kdo chtěl, řekl, když nechtěl, neřekl. A Světluška byla příliš plachá a slušná na to, aby se o něco takového pokusila. Zdálo se, že svými slovy nedostala od Ravonnyho ranec, no naopak ho dost vyplašila. Co se mu tak mohlo stát? „Já...uhm promiň, nechtěla jsem tě vyplašit. Víš...nemusíš cokoliv říkat, já tě nenutím,“ snažila se ho uklidnit, i když zrovna nebyla ta pravá, hned plašila. Vždyť sama by mu nevykvákla hned nějaké věci, jako třeba její strach. Konec konců, kdyby se nacházeli na nějaké planině, poznal by to časem sám. „Ale ano, hory tu jsou krásné. Občas tam chodím,“ přikývla, aby změnila trochu téma. Povedlo se? Těžko říci. Avšak nelhala. Hory taky použila dnes k obchůzce sem, že jo.

Samozřejmě sem i Světluška přišla s celou svou rodinou. Půlnoční studánku měla celkem ráda a asi by i měla, že jo, když šlo o jejich jedno z posvátných míst. Posadila se poblíž svých sourozenců a rodičů a taky se občas rozhlédla kolem. Přijde sem určitě celá smečka! Světlušce už to tolik starostí nedělalo, ta teď byla největší nepřítel s tou mlhavou loukou za hvozdem, no zrovna nejpříjemněji se necítila, to samozřejmě. Jsou to vlci ze smečky! Je jich sice víc, ale co by tady mohlo hrozit? uklidnila se. Asi tady nezačne mezismečková válka, že jo. S'arikův proslov začal a ona poslouchala každé jeho slovo. Se soustředěním problém zrovna neměla, takže jí to problém nedělalo. Když dostala onen smečkový přívěsek, mile poděkovala a nasadila si ho. Následně však přišly důležitější informace. Ano, nová alfa - tedy Fortis, Ryumee. Dalo se to předpokládat, když byla až doteď Lexem, být ne, že by se v tom mladá vlčice nějak vyznala, že jo. Vzhledem k tomu, že seděla tak blízko své rodiny, slyšela tátovo zakletí. Krátce se na něj zadívala. Budou na tom vážně špatně, nebo přeháněl? No rodiče pro ni byli svatí, takže měla mírné pochybnosti. Avšak musela věřit, že to Ryumee zvládne, takovou zodpovědnost.

Jo, pokud někam vážně nechodila, bylo to toto místo. Vždyť se tu nic nenacházelo! Jen tráva a mlha, což tahle kombinace byla pro Světlušku nadmíru děsivá. Naposled tu tím pádem byla jako malá s tatínkem, kde našli tu sněženku a od té doby, když chtěla jít na druhou stranu území, brala to přes hory. Ty ji poskytovaly psychickou ochranu, tyčily se do výšky a byly by schopné zahnat i toho největšího nepřítele! No nemohlo to tak trvat navždy. Konec konců, bylo to na území jejího domova a tak musela věřit, že ani v té mlze na ni nečíhalo nějaké nebezpečí. Což o to, nebezpečí na ni mohlo číhat i v lese mezi stromy, v horách v jeskyních anebo přímo pod vodou. Už byla dost velká na to, aby si toto uvědomila a tak by pro ni neměla být překážkou ani tahle louka. A i tak, když se tu nacházela, pociťovala svůj známý děs, byť už v menším měřítku. Otevřené prostory pro ni byly prostě ne. Nevěděla, proč a jak, no už to tak měla a nezbaví se toho jen tak. Následně zahlédla známou tvář. Šlo o Ryumee, novou Fortis přízračných po odchodu S'arika ze své vůdcovské funkce. Této politice ještě nerozuměla a Ryu ani tolik neznala, takže ani nepomyslela na to, zda si to zasloužila nebo ne. Avšak S'arik by na své místo nevybral jen leckoho, že? „Dobrý den,“ pokývala na pozdrav fialové vlčici, když u ní byla dost blízko. Konec konců, společnost někoho jiného na tomto prokletém místě jí dělala i dobře. Možná si i sama Ryumee všimla její nervozity, kdo ví. No Světluška si zas všimla těch jejích pavouků v srsti. Chvíli na ně koukala. „Mate v srsti pavouky,“ poznamenala směrem k ní, no vlčice to musela sama vědět, přece jen, takový pavouk v srsti šel prostě cítit. Avšak, co tam dělali? Ona si je tam snad pěstovala? No aspoň, že neměla strach i z pavouků, asi by se současné vůdkyně trochu štítila.

I když se jí chystal za tu její menší špionáž dobírat, poznala, že prostě... nebyl ve své kůži. Jeho oči i výrazně prozrazovaly smutek. Znovu uši zvedla. Ach, tak to byla ta záhada, v pachu měl jinou smečku! Chvíli jí napadlo, že se ho zeptá, pročpak, no odvahu na to nezískala a taky tušila, že ten smutek pramenil právě o něčem okolo toho. Ne, mladá Světluška se ještě nedoslechla o úplných událostech, co vedly tyto dva vlky se sem přidat a odejít z původní smečky. Dlouho to utajené nezůstane, to je jasný, jenže hnědá vlčka byla zatím Crona a těm se informace donesou jen přes hromadná setkání, aspoň většinou. Jo, kdyby byla profesionální špion jako by to třeba uměli její bratři, určitě by věděla víc. No tohle k její povaze nepatřilo. „Já jsem Světluška,“ představila se mu nazpátek. „To je tvůj mazlíček? Maminka má taky mazlíčka, jezevčici,“ odpověděla mu mile. „Teda já pohlaví takových zvířat nepoznám, ale...podle ní to holka je,“ dodala ještě. U některých zvířat se to určovalo tak těžko! „Jak jsi poznal, že je to kluk?“ podivila se. Asi byl v poznávání pohlaví jiných zvířat expert. „Ale...jsi nějaký smutný. Nelíbí se ti tu?“ odvážila se nakonec, no v jejím tone šla napadne znát nervozita. Avšak mohlo to být jen kvůli tomu, že třeba ho otec sem přinutil jít, protože prostě chtěl. No doufala, že za to nedostane slovní kopanec, asi to měl teď těžké... Ona neznala pocit být někde úplně nový (kromě narození, ale to ještě nevnímala takhle) a vlastně neznala vlkovi pocity a co se mu vše dělo. Skoro nevědomky až přešlápla.

V tomto lese se hodně dlouho nepohybovala, naposled vlastně jako menší. Neviděla moc důvodů sem chodit, i když si někam na procházku vyšla častěji a častěji. Ano, přesně tak, rostla víc a víc a bylo by hodně zoufalé, hlavně pro ni, kdyby ještě teď žila v izolaci v noře, že ano. Nikdo ze smečky by neměl celkově radost, mít tu jedince, totálně neschopného a bez vůle se o cokoli pokusit. Světluška se snažila, i přes její malé sebevědomí a tak už se odvážila více, než dříve. Dobře pro ni, její rodinu a smečku. Netrvalo dlouho, co strávila čas v lese a ucítila vlčí pach. Poznala, že už měl vlk s přízračnými cosi dočinění, no šel cítit i něčím jiným, smečkový pach na něm ještě úplně neulpěl. Že by někdo nový? Rozhodně. Hnědá vlčka to šla prozkoumat, ovšem pomalu a opatrně, určitě se nebude neznámému vrhat do objetí, že jo. Zanedlouho, zpod kmen stromu, zahlédla černého vlka s bílými tečkami s velkým havranem. Oba si to líně vykračovali lesem, teda ten havran spíš prolétával kolem. No cítila, že by ho asi neměla rušit a taky by neodešla, kdyby pod ní nahlas nekřupla větvička a ještě si asi neuvědomovala, že její dlouhý ocas musel jít zpod stromu vidět. Nervozně si oddechla a vyšla zpod stromu. „O-omlouvám se, nechtěla jsem tě sledovat, já jen cítila, že...se tvůj pach míchá ještě s něčím, co neznám,“ mírně sklopila ouška. Taková ostuda! „Ty jsi tu...nový, že ano?“ zeptala se ho, jen pro jistotu. Vlastně muselo jít o jejího vrstevníka! Ach a jako každý musel mít více kuráže než ona, klasika. Na druhou stranu působil i smutně.