Príspevky užívateľa

Nevěděla, jestli dřív ucítila taťkův pach nebo hlas. Otočila se za ním. „Tati!“ ohlásila se, i když pochybovala, že by ji přehlídl. Už měla dospělou výšku, že jo a malá fakt nebyla. „Ahoj,“ pozdravila ho a krátce ho objala, jakmile už se nacházeli u sebe. „Jak se máš? Jak se má mamka? A Štístko s Dannym? Já...dlouho jsem je neviděla. Vyhýbají se mi?“ pronesla už se zřetelnými obavami v hlase. Protože pokud by to tak bylo, aspoň její rodiče by o nich věděli. Plně by to respektovala, jen chtěla vědět, že byli v pořádku... „Sem chodím často, dokud tady máky rostou,“ dala najevo její oblibu v toto místo. Možná by ji tu našel i příště... i když to bylo sporný tvrdit takhle před zimou. Máky tu příště budou až po zimě. V zimě tu najde sníh a možná nějaký občasný shnilý kvítek, nic víc. No třeba sem bude chodit i v zimě a máky si tu představovat. Její představivost byla velká a to ne vždy jen v dobrém smyslu slova.

Louku vlčích máků měla ráda. Asi po mamince, že? Chodila sem celkem často, toto místo jí připadalo uklidňující a v toto období tady rostlo plno máků. Ne však na dlouho, protože za chvíli začne zima a jediný, co tu najde, bude sníh. Tak si to tu hodlala užít, dokud mohla. Čím dál častěji přemýšlela o svých bratrech. Pravidelně takhle procházela území s nadějí, že je zahlédne. No začínalo se zdát, že už se ani pravidelně nevraceli na území. Našli si snad jinou smečku? Odešli, aniž by jí o tom kdokoli něco řekl? Nebo se stalo úplně něco jiného? Vypadalo to, jakoby se domluvili o společném odchodu, ovšem bez ní. No nechtěla házet flintu do žita, nemuselo to být takhle. Avšak asi by i dokázala pochopit, kdyby ano. Světluška bývala občas dost velká brzda, hlavně v rozletu dvou puberťáků úplně jiných povah, byť pořád její rodiny. Jak se to stalo, že se narodila úplně jiná? Genům vůbec nerozuměla, ovšem i sourozenci se mohli asi lišit povahově. Ten Berry, kterého kdysi potkala (nebo spíš on ji), taky měl úplně jinou povahu, než jeho bratr Asteri. Takže usoudila, že nešlo o nic neobvyklého. Prostě existovali dva rodiče a někdo víc podědil z jednoho, někdo z druhého a někdo tak vyváženě. Byl známý fakt, že Světluška byla spíš po matce.

Nevěděla, co se honilo vlčici v hlavě. Její pohled se vůbec neměnil a pořád ji děsil stejně. Hned měla ty myšlenky, co špatného si myslela. Avšak se tak prostě jen tvářila, nic víc. Určitě. Oddechla si. Měla svou rodinu ráda, avšak připadalo jí, že se dělo něco, o čem nevěděla. Vždy si představovala společně strávené večery při koukání na hvězdy, no místo toho to její dva jediné sourozence táhlo někam ven a kdo ví, zda jednou ze smečky neodejdou a rodiče měli asi hodně povinností a nemohla je furt otravovat... a taky by jí nepomohlo vypadat jako mamánek. Cítila se celkem ztracená, ovšem neměla zapotřebí to Lirtheni sdělovat. Věci v sobě dusila hodně, tak to bylo. „To ne, že by ne, ale...asi ne tolik jako je,“ zavrtěla hlavou. Měla to narozdíl od nich radši asi tady. „Asi se půjdu zeptat rodičů, ti snad budou něco vědět. Zatím...naschledanou,“ rozloučila se s ní a vydala se zpět do vnitrozemí najít rodiče.

Jak předpokládala a že předpokládala, Lirtheni její bratry neviděla. Kdo ví, zda se vůbec v poslední době stavili na území nebo rodiči. Asi za nimi dojde a zeptá se, to bude lepší, než se ptát náhodných smečkových členů. „No oni se často někde toulají a tak, okolní svět je moc zajímá,“ hrábla tlapkou do země, občas litovala, že nebyla jako oni a nechodila s nimi na ta náramná dobrodružství. „Ale zdá se mi, že jsou častěji venku, než doma,“ dodala ještě a rozhledla se, jakoby se tu měli najednou objevit. No to asi ne, škoda. Nakonec jen zavrtěla hlavou. Fakt ji to napadlo?

Ten neustálý ledový pohled ve tváři vlčice i když mluvila naprosto normálně, ji trochu děsil. No ji děsilo hodně věcí, takže ne, že by si to už nějaký extrémně brala. Teda jako brala, jen trochu jiným způsobem. „Ráda bych zas někdy viděla své bratry...“ přiznala nakonec, ať to bude tmavou zajímat nebo ne. Avšak třeba viděla někdy nedávno dalšího podobně zbarveného, mladého vlka. Dřív ne, přece jen nebyla ve smečce Lirtheni dlouho. „Já jsem Světluška,“ představila se jí taky. I ráda se seznámila s někým novým, hlavně s těmi, kdo patřili do stejné smečky a s takovými, kteří ji nechtěli hned zakousnout. Jen to tak občas nevypadalo, no.

Jen tak odpočívala a sbírala síly (a možná i odvahu) na cestu zpět, když opodál zahlédla pohyb. Pach patřil vlkovi a i když to nebylo ještě úplně zřetelné, šlo o vlka ze smečky. Možná nováček? Těžko říct, mohlo jít jen o někoho, kdo byl dlouho pryč. I když, její bratři furt někde lítali! S nadějí, že jeden z nich se tu nacházel taky, se za pachem vydala. No bohužel zjistila, že šlo o nějakou tmavou vlčici, kterou neznala. Takže vážně nějaký nováček. No už si musela Světlušky všimnout, jak tu jen tak stojí a civí na ni. Uh. „Zdravím vás,“ pozdravila slušně, asi by měla odůvodnit i to přímé vyhledání, že? „Já...ehm...omlouvám se, myslela jsem, že jste někdo jiný...“ řekla jí, byť se smutkem v hlase. Jaké zklamání! No asi by jí nezajímalo, že už dlouho neviděla kus své rodiny a tak. O tomto mohla mluvit třeba s rodiči, že? Nebo se aspoň zeptat někoho, kdo je již znal taky.

Dneska nebylo zas tak špatné počasí. Teda ne, že by bylo 30°C ve stínu, avšak bylo modré nebe, vysvitlo i trochu sluníčko a nebyla jí zima. Takže se rozhodla trochu osvěžit a zaplavat si. Ne, že by byla světoborná plavkyně, avšak učilo se tréninkem, ne? Tak trénovala. Tlapa sem, tlapa tam a i když se párkrát málem začala topit, dokázala se dostat až na blízký ostrůvek. No jo, ona hned začala panikařit, tak to tak taky dopadalo. Avšak jak se proti tomuto víc opevnit? Věděla už mnoho, ovšem jak umět lépe ovládat své emoce, to ještě neuměla. Třeba časem, jako skoro všechno... Po dostání se na ostrůvek se oklepala a lehla si blízko břehu, pod širé nebe, aby co nejvíc uschnula, než se vydá zpět.

Pomalu otevřela oči. Jediné, co slyšela, byl větřík, jinak ticho. Ty hlasy už v hlavě neměla. Zmizely, společně se závojem, protože nejen, že cítila, že na hlavě už nic neměla, no taky už viděla naprosto přirozeně, bez jakéhokoli kusu látky. „Ten hlas mi řekl, ať to řeknu nahlas...“ podotkla ještě trochu otřeseně a konečně se zvedla na tlapy. Pořád ticho. Závoj se znovu neobjevil a hlasy se nevrátily. Už to bylo dobrý. Už to bude dobrý. Nebude žít navždy s hlasy v hlavě! I když by tak dlouho asi nepřežila, ale... „Nemám,“ vyslovila pouze, ovšem i tak se musela pousmát. Tak moc se jí ulevilo, zase mohla vnímat svět a vše okolo něj. Už nebyla zase extrémně lehkým cílem pro případné útoky, nehody a tak. No neřešila ani tak, jak směšně ten závoj vypadal než to, co jí způsobil. Příště musela být odolnější a některým nutkáním prostě odolat. Už nikdy nesebere nic náhodného ze země. Ona už ta atmosféra v okolí a ta mlha...brrr. Proč jen nebyla silnější? No už na tom nezáleželo, bylo to pryč a Světluška doufala, že to tak zůstane.

Tolik se snažila dostat k tomu hlasu...možná byl úkolem zbavit se toho dostat se k tomu hlasu...Ten hlas zněl tak blízko a zároveň tak z daleka. Proč se k němu jen nemohla- Sice neslyšela Fäolinino volání, no postřehla, že s ní někdo...hýbal? Spíš takové otřásnutí, avšak i když ho cítila, na zeměkouli se pořád nevrátila. Mělo to jiný účinek. Hlas se dokázal dostat blíž do její mysli a slyšela ho hned hlasitěji. Věděla, co říkal, slyšela ho již dost dobře. Ta jeho věta jí šla na jazyk čím dál víc. Měla to snad vyslovit? Tak dost jí to lezlo na jazyk, ta myšlenka jí lezla až na jazyk! Musela to říct. Občas neříkala to, co jí proběhlo jen hlavou, no byla pravda, že tady nešlo o její myšlenku, vůbec. Následně se hlas musel znovu stáhnout a ty ostatní se zas ozvaly a hlasitěji. Nenene... Ovšem vyslovila to, co jí řekl ten "skrytý" hlas. „Zradu čekej od těch nejbližších,“ vypustila to z tlamy. A hlasy i závoj udělaly puf.

Bylo to hrozné, čím dál horší. Určitě za to mohl ten závoj, avšak jak se ho zbavit, nevěděla ani jedna z vlčic. Jestli jí teda chtěla Fäoline pomoci nebo ne, to nevěděla, no neměla ani možnost o tom jakkoli vnímat. Hlasům už v podstatě rozuměla. Občas jí teda nějaké slovo vypadlo, ale to znělo logicky vzhledem k tomu, že se jí v hlavě míchalo hlasů hodně. Bohužel jak jim rozuměla, už nebyla schopna vůbec vnímat okolí kolem sebe. Říkala Fäo něco? Možná ani, možná ne, netušila. Slyšela v hlavě různá slova. Zabit, pád, strach, utrpení... Prostě různá slova i věty, i když jí připadalo, že k jednomu hlasu jí to táhlo ...víc? Ano, asi. Jenže mluvil strašně potichu, přes ostatní ho neslyšela! Halo, pokusila se k němu ozvat a i když se pokoušel ozvat víc nahlas, moc mu to nešlo. Teď už vážně nevěděla, co se kolem ní dělo. Mohla být asi ráda, že se zde nenacházela sama. Jenže o jak moc lepší bylo tu být s Azaryňankou? No tahle jí v první chvíli asi nezakousne. Teda možná...

Jo, musela vypadat jako přímo opilá. Ani ne proto, že přes závoj sotva viděla, spíš proto, že ji začaly hlasy zcela obklopovat mysl. No Fäoline jí samozřejmě zkoušela závoj sundat, což... nešlo. Bolestí vyjekla, no naštěstí se vlčice nesnažila víc. „Já-já říkala, že to nejde,“ zaúpěla už ani ne na půl mysli. Měla pocit, že jí ta mysli nebude pomalu patřit. „Slyším hlasy, hodně hlasů, mám pocit, že brzy bude patřit jejich mysl jim,“ přiznala upřímně, nemělo smysl to tajit, i když kdo ví, zda ji hodlala věřit. Nevypadala na to, takže... „Jak se jich zbavit, jak...“ fňukla, no ani to nedořekla, protože samozřejmě se hlasy ozvaly znova a hlasitěji jakoby ani nechtěly, aby měla vlastní myšlenky! „Co? Vzala...já...leželo...mlha...nechtěla jsem...“ zavrtěla znovu hlavou, že bude moct aspoň normálně odpovědět, no nepovedlo se. Mohla být vůbec ráda, že zachytila její otázku. A vůbec, nešlo těm hlasům rozumět už lépe? O hodně lépe? Jen se to nesnažila nějakou dobu vnímat-

Ten jelen se nebál! Ještě se k ní přiblížil a Světluška naopak potlačila nutkání ucouvnout. Však nešlo o Nimloga, avšak jen obyčejného jelena! A k tomu Nimlog byl agresivní a už by ji tu rozsekal na kousíčky. Ovšem krotký jelen, který se nebál vlka? Nebo snad měla stejnou magii jako mamka, že ji zvířata měla ráda a jen se to projevilo až teď? No jo, to jí nenapadlo! Předtím teda před ní zvířata utíkala normálně, no třeba se to neprojevilo odmalička. Ach, taková lehká kořist takhle před zimou a ona se nedokázala... počkat, co to začal dělat? „Ty se chováš jako vlk,“ odpověděla mu i pobaveně, co to mělo být? Sice si připadala jako blázen, že tu mluvila s jelenem, ovšem i přes jinou stavbu těla prostě dělal vlčí pohyby. Nebo se jí to snad jen zdálo? „Ne, ne, to se mi jen zdá,“ řekla si následně pro sebe, to nebylo možné! Prostě nejspíš jen podědila mamčinu magii a toho jelena to přilákalo. Jenže co si tu s ním počne? Nechat si ho mohla jen těžko... Podívala se na něj. Nedala se ta magie nějak vypnout? „Já...sama tě ulovit by bylo těžké a nechat si tě taky nemůžu! Nemáš někde nějaké stádo? Měl bys jít jinak jsi v nebezpečí. Když sem přijde vlků víc, ulovit tě moct budeme-“ promluvila na něj znovu, i když pochybovala, že jí rozuměl. No vlci určitě brzy ucítí pach a přiběhnou, následně jelena uloví, přičemž bude ona jednou z nich. Tak už to chodilo, že vlci šli i po velké zvěři. Jenže dnes by se mohl zachránit, kdyby odběhl! Sice dělala asi chybu, měla by to zkusit, takového jídla před zimou...

Její předpoklady byly správné, fakticky se nacházela poblíž hranic a zrovna sem přišla už známá tvář. Než ji zahlédla přes závoj, ten hlas poznala. „Navštívit? Ne, já...nechci překročit hranice,“ řekla jí, jenže přes hlasy, co se začínaly již vyjasňovat, ani nevěděla, jestli řekla to, co chtěla. Nebo řekla vůbec něco? Nebo se tu jen motala jako opilá? Ať už to přestane! Zavrtěla hlavou jako kdyby měla závoj smést z obličeje nebo ty hlasy z mysli, no vůbec to nepomohlo. „No ono mi to sundat nějak ne-nejde...“ odpověděla jí, mohla být vůbec ráda, že Fäoline slyšela. Ať už to přestane, pomyslela si již zoufale a potlačila nutkání se tu rozbrečet.

Nedokázala pořádně vnímat, kam vůbec šla. Hlasy jí pronásledovaly dál a dál, no vypadalo to, že začaly být víc s víc srozumitelné, no i když pořád nic moc. Přes závoj ani tolik neviděla. Kdyby měla spadnout ze skály nebo by ji někdo chtěl napadnout, bude to momentálně dost lehké. Co se to dělo? Musela se nějak zbavit toho závoje! Ten to určitě dělá! Jenže jak? Normálně ho sundat nedokázala a nechtěla si s ním vyrvat celý obličej, i když to znělo celkem nereálně (a k tomu nechutně). Ani jí pořádně nedocházelo, co dělala, když si ho na sebe dávala! Proč? Avšak došlo jí, že rozhodně se nevracela do přízračných, no spíš poblíž cítila Azaryn. Doufala, že nebyla na jejich území. A pokud ne rozhodně byla blízko. Jenže jak moc se tu motala a zároveň se snažila nevnímat ty hlasy (což moc nešlo), nedivila by se, kdyby se náhle ocitla na jejich území. Ti by jí dali. Musela nějakým způsobem pryč!

Dnes se Světluška nacházela v horách. Bylo již včasné odpoledne, avšak počasí působilo vcelku tajemně? Na první pohled šlo o klasický podzim. Tmavé mraky se pomalu linuly po obloze, takže zakrývaly modré nebe a i případně slunce, avšak problém byl spíše v místní atmosféře. Cítila něco podivného, takový ten pocit, z kterého se zvedaly chlupy v zátylku... a taky měla pocit, jakoby se okolo vznášela mírná, skoro průhledná mlha. Ta se tu naposled nenacházela! Anebo ano a jen si jí nevšimla? No to by si jí určitě nevšimla ani teď. Bylo to podivné, a vlčice přemýšlela, že se radši vrátí. Jenže proti její vůli jí táhlo něco dál a dál... Dokud nenarazila na závoj. Chvíli si ho jen tak prohlížela, a jindy by to vážně neudělala, no teď si ho z nějakého důvodu nasadila. Chyba. Sice to neudělala zcela kvůli své mysli, no stalo se to a najednou jakoby slyšela někoho u sebe. Hlasy ale byly prve nesrozumitelné a míchaly se do sebe. Co se to dělo? „Je tu někdo?“ ozvala se do éteru a rozhlížela se pořád dokola, no nikoho neviděla, ani jí nikdo jasně neodpověděl. Avšak nejasné hlasy pořád pokračovaly. Začala se bát a to vážně? A ani ten závoj jí nešel sundat, vůbec! Jakoby se jí k obličeji doslova přilepil. Musela se vrátit a rychle, někdo jí snad pomůže. No byla z těch hlasů již tak mimo, že si ano neuvědomila, že šla úplně jinudy.

>> vřesoviště