Príspevky užívateľa

Tušila, že se jí snažila vlčice naschvál vyděsit. No lhala by, kdyby řekla, že to nemělo aspoň menší účinek. Zvěsti o tom, že někteří Azarynští nebyli úplně dobří, znala. Co když patřila šedivá mezi ně? A fakt jen čekala na vhodný okamžik, kdy zaútočit, něco jí udělat? Trochu ucouvla, protože kdyby se tak mělo stát, rozestup by se vyplatil. „A...přeskočí?“ zeptala se nejistě, jakoby z ní měla vytáhnout pravdu. A i kdyby jí přeskočit mělo, nepřiznala by to. Takže tím moc nedosáhne, nevadí. „Každý si občas rád přispí a každý si občas rád přivstane,“ odpověděla jí na to. Asi záleželo na situaci. Očividně ale musela být v Azarynu nová, protože byla ještě na nízkém postavení. Nebo třeba byla potrestaná a klesla, i když podle toho jak mluvila, hm... No co věděla bylo, že přízrační měli jméno nejnižší pozice jemnější. Ovšem co čekat od takzvaně ohnivé smečky? Nic jemného. „Světluška,“ představila se jí také, ale následně přemýšlela, zda bylo bezpečné jí to jméno svěřovat. Na druhou stranu jí Fäoline sdělila i to svoje, ne? Tak to nemohlo být nebezpečné... pořád však nemuselo být pravé. Ach jo, pořád ta nejistota, co se jí každým dnem proháněla v mysli i v těle! Toho se už nikdy asi nezbaví... Fäoline jí následně navrhla prozkoumat ty trosky. „Jsi si jistá? No...musí tam být tma, nebo se to může zřítit, nebo...“ nedořekla to, no existovalo víc černých myšlenek, proč tam nelézt. Ano, Světluška zase vymýšlela ty nejvíc černé scénáře!

Zdálo se, že se mu nic nestalo, až na trochu krvácející tlapy. Pořád si mohl třeba něco zlomit! To by ho musela dovést k léčitelům. Na druhou stranu si nebyla jistá, jestli to nepotřeboval i kvůli těm tlapám? Hmm... „Já...moc se v tom nevyznám, nejsem léčitelka. Ale myslím, že pavučiny by dokázaly zastavit krvácení,“ odpověděla mu. To byl známý fakt, ne? Avšak mělo to účinek i na tlapy? Nespadly by mu ty pavučiny při chůzi? Snad ne! I rány na tlapách se musely nějak zastavovat, usoudila, že by tu fungovat mohlo. „Nevypadá to nějak vážně...ale...no nedokážu to sama moc posoudit. Nemám někoho přece jen zavolat?“ zeptala se ho, no pokud chtít nebude, nutit ho do toho nebude. Ona byla tou poslední, kdo by ho chytla za zátylek a násilím ho tam dotáhla, ani by asi nevyla, kdyby nechtěl. No jo, byla trochu splachovací, na druhou stranu by si však neodpustila, kdyby se mu to nějak zhoršilo a ona mu jakkoli nepomohla!

Odhodlání a radost vlčka byla fakt obrovská, až nakažlivá! Hned jí bylo o dost veseleji, bylo fajn potkat vlče, co mělo radost ze života. Snad mu to vydrží, ale samozřejmě časem s mírou, že? No když zmínila, že by se měli zeptat jeho rodičů, to se mu již moc nelíbilo. „A pročpak by nedovolili? “ zeptala se ho. To už něco provedl a měl snad zaracha? Hm, to by u něj rodiče byli, byť se nacházel blízko nory. Však bez dozoru si mohl i před domácí vězení zdrhnout, kamkoli se mu zachtělo, že? Nebude zlá, kousek ho vezme, pokud se nic nestane, problém nebude. „No tak dobře, kousek se projdeme. Vlastně přijde i vhod, abys poznal území smečky, kam ses narodil,“ usmála se na něj a nasměrovala ho prvním směrem, co ji napadl, no nechala ho jít jako prvního, aby na něj jednoduše viděla, kdyby se třeba chtěl rozběhnout zas jinam nebo tak. „Bude rozumné zůstat tady ve hvozdě nebo aspoň v okolí. Ale neměj obavy. Je dost velký a najít se tu dá plno věcí,“ promluvila k němu znova. Možná by si mohli zahrát nějakou hledačku... to by ho určitě bavilo!

Vlk začal hned panikařit, že něco udělal špatně. Byl to omyl, prošlo jí hlavou. Pak jí přišlo i divné, jak se hned začala stahovat. Vážně brala tu rybu jako útok? Vážně si myslela, že ji chtěl začít bombardovat rybami, dokud by tu neležela s vyplazeným jazykem na boku? To asi neznělo moc reálně, že? Narovnala se a srst jí znovu slehla. „J-jo jasně. Jsi asi jen na lovu...že?“ zeptala se pořád pro jistotu, nic nebylo úplně nereálné- No nic. „Ty jsi z Nihilské smečky?“ promluvila ještě. Smečka byla blízko. A on měl ten specifický pach, co k tulákovi určitě nepatřil. Nikdy v Nihilské nebyla, avšak nebyla hloupá a již věděla, že když jeden přišel blízko k hranicím, ucítila specifický pach a ten tento vlk měl. Takových vysokých a svalnatých vlků si smečky cenily, byli skvělou obranu pro případný útok. Šlo o úplně něco jiného, než mít ve smečce strašpytla jako ona. Avšak snažila se a to asi vyšší cenili.

Jen tráva a mlha, o ano, jak moc se vždy tohoto místa bála. Mohl za to jen její strach, ale ne to, že by se snad bála, že na ni z mlhy vyskočí příšera. Prostě v ní všechny ty strachy a obavy byly jakoby přirozené, byly součástí jí, bohužel. Avšak něco velkého se v mlze přece jen pohybovalo. Světluška chvíli uvažovala, zda přece jen nezačne věřit na příšery, avšak nešlo o příšeru. Zahlédla hnědý kožich, velké světlé parohy... jelen. Obyčejný jelen, ne Nimlog, ti měli prý parohy červené. Ale osamělý jelen na rozlehlé planině, kde byl fakt hezky na ráně? Možná i jeleni bývalí tuláci. No jeho chování působilo nejistě... taky aby ne, když cítil tolik pachů vlků a on byl sám. Trochu se k němu přiblížila, no neměla odvahu sama lovit jelena, ještě neměla tu sílu a taková zvířata se stejně lovila ve více. Avšak stejně to bylo zvláštní. Osamělý jelen uprostřed území. Copak jeleni neměli čich a tím pádem necítil velké obsazení vlky? A proč neměl ani jednoho kamaráda? Tenhle tvor by se měl tuplem držet stáda!

Jak se tak prohlížela v odrazu čistého, jen pomalu tekoucího jezera, došlo jí, že už v podstatě nevypadala vůbec jako vlče. Ano, měla rysy mládí, logicky, no dost se vytáhla a byla dost vysoká, ale pořád menší, než její mamka, no vyšší, než taťka. Její rohy již vyrostly a nebyly to jen malé vyrůstky na obličeji. Kdyby chtěla útočit zezadu, ještě by nimi někoho bodla, ne? I když ne, že by zrovna ona se chystala útočit. No prostě byla každým dnem blíže k dospělosti a kdo ví, zda ji to víc těšilo, nebo děsilo. Asi spíš to první, vrátit se do svých vlčecích dob by nechtěla a každému by asi bylo jasné, proč. Na druhou stranu, v dospělosti bude mít plní zodpovědnosti, ovšem musela se s tím poprat. Stejně jako se prala doteď. Zatím to šlo, dostane se snad někdy do situace, kdy to již nepůjde? Konečně zvedla hlavu od hladiny a když se tu nacházela sama, oklepala se. Aspoň si tedy myslela, že zde byla sama. No jak si mohla myslet něco jiného, když nikoho neviděla?

Dlouhé jezero se táhlo po velké části jížní části území přízračných, pak se postupem sužovalo a tvořilo řeku, která vedla podél Norestu až někam na jih, kde se připojovala na další řeku a ta vedla do moře. Tam teda na vlastní oči ještě nebyla, takže neměla ani tušení, jak by se tvářila vidět takové moře na vlastní oči, no žila u něho Nihilská smečka a tak i věřila, že jednou tu kupu slané vody uvidí. Ne, že by po tom kdy pořádně toužila, Světluška byla vlčicí, která nepotřebovala vidět vše. Už o sobě nemohla mluvit ani o vlčeti a ono to možná bylo i lepší. Stejně byla vždy jiná než třeba její sourozenci a jiná vlčata, to že byla nejistá již dospělejší vlčice, nebylo zas tak neobvyklé. Od svého vlčecího období taky udělala již velké pokroky, takže se momentálně nemusela držet nikoho...ani svých rodičů, ani ostatních členů smečky. To bylo jen a jen dobře, jak by dopadla, kdyby hodlala být jen pro přítěž? Jako lepidélko u zadku jiných? Ano, pořád si byla nejistá v tolika věcech! Možná se té nejistoty nikdy nezbaví, pořád jí bude hlodat jako bobr kmen stromu, ovšem nastaly pokroky doteď, tak proč by se ten postup náhle zastavil? Jako mohl a ona se toho celkem i bála, ale už teď dokázala jakž takž fungovat i sama...a se svými strachy se už smířila dávno přece. No momentálně byla u jezera, přemýšlela a uhasila zde i žízeň.

Prudce se otočila za hlasem, který předznamenával, že na ni kdosi volal. No jinými slovy, prostě se lekla. Taková přepadení neměla vůbec ráda. Pak vypadala jako strašpytel. I když, tak trochu ním byla, dalo se říci. „Ahoj,“ oplatila jí pozdrav poslušně, jakmile přišla blíž k ní. Z Azarynu moc vlků neznala, vlastně nikoho, kromě toho...Ikkeho, léčitele. Avšak kolovaly o smečce různé informace, ať už pravdivé nebo ne. I když nemyslela si, že všichni odtamtud by ji chtěli zabít. Ikke byl i celkem přátelský a tahle vlčice...no taky tak aspoň zatím nepůsobila. Jenže někteří měli tu schopnost perfektní přetvářky a tudíž si musela dát samozřejmě pozor. No coby, Světluška si dávala pozor vždycky, bez výjimky. Měla občas pocit, že věřila všemu a všem a zároveň ničemu a nikomu. Nakonec byla pravda taková, že spiše věřila, jenže její neustálý strach a obavy vypadaly na opak. Šlo o výhodu, nebo jen o možnost být něčí obětí? To bohužel nevěděla a otázka zněla, zda to chtěla vědět. „Hmm, ano, jsem z přízračných,“ odpověděla jí, jako by ji chtěla ujistit o něčem, co už dávno věděla. „Málokdy chodím mimo území takto brzy. Ale jinak...bývám vzhůru většinou dost brzy,“ podotkla. A taky, když byla jasná noční obloha a šly vidět hvězdy, celkově i málo spala, protože jí prostě dodávalo pocit klidu, dívat se na hvězdy. Avšak pokud obloha zůstala zamračená anebo ještě hůř pršelo, spala v noře jako ostatní. No už neviděla důvod v tom vyprávět tohle.

Čerstvý pach dalšího vlka zastřehla, jen mu zatím nevěnovala pozornost. Sem ke studánce přeci chodilo plno vlků a občas se ani oni sami nechtěli vybavovat a prostě tu jen...být. No když odklonila pohled od skoro nepohybující se vody, všimla si, že ten další vlk...no bylo to vlče a vypadalo až moc ztraceně. Už se za ním chtěla vydat, no vlčátko si ji našlo jako první a ihned se k ní šlo přitisknout. A bálo se. Samo to řeklo. Nemohla si pomoci, tolik jí připomínal ji samotnou! Soucítila s ním tak moc...a hlavně, nebyla jediná? Vážně? No pak jí též došlo, že šlo o další vlče alfa páru, podle podoby. Měl snad vlček stejný strach? Ne, to by nebylo možné, to nemohlo být tak...časté. Ani za mák by mu to dopřála.Možná existovalo víc plachých vlčat, co se prostě věkem otrkali. Ona teda taky nebyla už jako vlče, ovšem cítila to ve svém nitru, že prostě nikdy nebude otrkaná jako se to většinou stávalo. „Neboj se, tady jsi v pořádku. Jsme na území smečky, tady hrozby nejsou,“ promluvila na něj něžně. Ale být mohou, pomyslela si, no to bylo to poslední, co mu v tuto chvíli říct. „A tohle je půlnoční studánka, víš? Je to pro smečku přízračných posvátné místo,“ dodala, což by mu mohlo dodat ještě víc jistoty. Teda, znal pojem posvátný? Byl na to pravděpodobně ještě hodně malý. Sama v jeho věku ten pojem nejspíše neznala.

„Brzy se ti určitě poštěstí, pokud tu s námi zůstaneš,“ odpověděla mu, i když nepředpokládala, že by zas někam odcházel. Neznala tedy moc okolnosti, co ho sem dovedly, no... byl mladý a už na první pohled nešťastný... nebo jak to říct... třeba tu ani nebyl úplně dobrovolně! Ovšem prý se mu na území i líbilo, tak se dál neptala. Nebyla ten vyzvídací typ. „Já váhám, často...možná až moc,“ odpověděla mu, i když neměla ani tušení, proč mu to říkala. Ale stejně, šlo spíš o takové veřejné tajemství, každý tu věděl, že byla prostě opatrnější, plašší. A k tomu časté váhání holt patřilo. S procházkou souhlasil a ještě jí nabídl výběr směru. „Tak...děkuji,“ mírně se pousmála, no jinak moc nevěděla, jak reagovat na takové fráze. Ano, byla slušná, vždy se o to snažila, ale tohle bylo no... nové! No vybrala náhodný směr, pravděpodobně ten směr hory a vydala se po něm. Vzhlédla k nebi, den byl v plném přenosu. „Je ještě dost brzy. Co se do hor kouknout už dnes? Teda...jestli to nechceš nechat na jindy,“ nabídla mu nakonec, přemýšlela, že by ho to mohlo přivést na jiné myšlenky. A ve dne se tam přece jen orientovalo lépe, než pak někdy v noci, že?

Stačilo málo, aby mu udělala radost. A to tím, že nakonec správně pochopila jeho jméno. Musela se usmát. Ano, přesně taková si přála jako vlče být. Veselá, zvídavá, odvážná. No nikdo si nevybral, jak se narodil, nejlepší bylo se s tím smířit... což udělala vlastně dávno. Jen jí ta myšlenka tak vnikla do hlavy, že prostě... no každý si něco přál, no ne? Existovaly věci, které se změnit daly, no taky takové, které nedaly. „Neuměla. A teď slyšíš, říkám to úplně normálně. Naučíš se to, vážně,“ ujistila ho mile, i když soudila, že už byl ujištěný dost. Jak už zmínila, k radosti a jistotě mu stačilo prostě málo. Jo, ono to mohlo být nebezpečné, avšak časem se naučí, co a jak! Kdy mít jistotu a kdy ne. Však sama se to naučila... většinou. „Takže říkáš, že chceš procházku? No...asi může být, ale...nechceš prvně oznámit rodičům, že se vydáš někam dál s doprovodem?“ poznamenala. Byla si dost nejistá v tom, že by měla hlídat malé vlče. Vždyť si vůbec nevěřila! No nechtěla Asteriho zklamat, jen chtěla, aby aspoň jeho rodiče věděli, že nebude poblíž, byť nebude sám. Nechtěla problémy...

Dnes se Světluška nacházela u stavby, která dřív musela být velmi mocnou a obrovskou stavbou. Teda, aspoň si to myslela. I z těchto trosek místy čouhaly ještě pozůstatky, které zůstaly vcelku a i na nich šlo vidět, že vidět to nezřícené, muselo být majestátní. A možná i trochu strašidelné. Těžko říci, Světluška z tohoto místa cítila celkem tajemnou atmosféru, vlastně těžko říct, na co to dříve sloužilo. O lidech a jejich praktikách a stavbách, nevěděla v podstatě nic, tak si to s tím moc nespojovala. Na druhou stranu jí nešlo ani do hlavy, že by tohle dokázal vlk! Takový by musel mít fakticky mocnou magii a zatím žádného, kdo by vládl nepředstavitelnými silami, nenašla. Avšak, ona celkově moc vlků neznala, když odečetla vlky z její smečky a třeba se takový musel dokonce schovávat! Mohl být pro svou moc loven, pronásledován... No pak o tom přemýšlet přestala. Byl jí přece už rok, přemýšlela nad pohádkami... i když byl fakt, že občas jí té pohádky pomáhaly od stresu a tak. Hlavně jí nikdo do hlavy neviděl, tak se to nedozví. Jak by na ni každý pak koukal?

Tady u řeky naposled potkala Remuse, vlka, co tu zkoumal a lovil ryby. Ne, nešla sem proto, že si myslela, že ho snad potká znovu. Taková to setkání s tuláky bývalo většinou jedenkrát, potkat toho stejného jedince znovu, to nebylo vůbec jednoduché! Avšak Světluška se ani nesnažila, pokud se potkají znovu, potkají se. Co kdyby ve skutečnosti ji už nechtěl vidět? To samozřejmě mohl i kdokoli ze smečky, avšak bylo to jednoduché. Nedokázala by se vnucovat někomu, kdo by o její společnost nestál...jen by to respektovala, smířila se s tím. Stejně její sebevědomí bylo založeno na tom, že si prostě myslela, že nebyla dost dobrá, pro nikoho, jako kamarádka, pomocnice, cokoli. Snažila se na tom pracovat, tolik moc! Žel šlo o věc na dlouhou trať, změna ze dne na den nenastane. Oddechla. Občas si přála, aby ano, no věděla, že to prostě nešlo. A přece jen nebyla u řeky sama! Její prvosekundové myšlenky fakt lítaly v tom stylu, že přece jen? Avšak ne, tento vlk měl úplně jiné zbarvení a vypadal celkem...naštvaně, i když šlo vidět, že se pod ledovou vodou uklidňoval. „Dobré odpoledne,“ pozdravila ho, stáli u sebe dost blízko a tudiž by jí přišlo...divné, kdyby na něj jen tak čučela, aniž by něco řekla.

Dnešním dnem se dostala zas do tohoto údolí, skoro schovaného v horách. Když už šla na nějaké místo poněkolikáté, už se tady skoro nebála. Hm, nejednou jí napadlo, zda by to tak bylo i s tou ohromnou planinou, na kterou už párkrát pohlížela z dálky. Ta, která ji děsila už na pohled? Měla by tam jít? Zvyknout si? Jako na vše ostatní? Vždyť na to neměla ale vůbec odvahu! Odvážila se už k takovým věcem, ovšem k tomuto ani omylem! Jak překonat ten blok? Překonala už ho hodněkrát, jednou to zvládne. Musela. Nebylo to od ní zrovna daleko, když tu přistál nějaký vlk. Hm, fakt hodně mladý. Jenže spíš se chtěla prvně ujistit, že byl v pořádku. Došla k němu, avšak pořád si držela vzdálenost. No neznala ho, takže to poslední, co by dělala, bylo lepení se na něj. „Ehm...nestalo se ti nic? No to tvoje přistání...bylo celkem tvrdé,“ promluvila na něj tiššeji, a taky tak, aby už věděl, že se u něj nacházela. Teda na jednu stranu nevěděla, jak normálně vlci přistávali z letu, třeba to bylo normální, avšak při jistotu... No při bližším pohledu zjistila, že šlo snad ještě o nějaké odrostlejší vlče. Takže fakt hodně mladý vlk.

Zatímco zkoumala všelijaké hory a pečlivě probadávala své okolí, neunikl jí pohled na strakatého vlka s pláštěm, co si to k ní mířil. Vypadal jako jeden z vlků rodu Estrela, kterého byla vlastně i jejich nová Fortis, alfa. Ono to tak asi bylo, avšak nějak to nevnímala, nějak nikdy neřešila tyhle všemožné rody atd. Celkově jim moc nerozuměla, no pořád se mohla zeptat rodičů, že? A ono jí v životě nejspíš potkají věci, kdy bude stát ve vzduchu otázka rodů. Nebo? „Zdravím vás,“ oplatila mu slušně pozdrav a prohlédla si ho víc zblízka. Teda spíš "prohlédla", nepřišlo jí hezké si někoho měřit pohledem jak potenciální kořist. Takže po pár málo sekundách zas odvrátila zrak. „Jo...ano,“ odpověděla mu mírně nervózně, no přiznávat mu úplně pravdu asi nebude, aspoň zatím. Nějaká část jí nechtěla, aby tu každý věděl, že se prostě hodně bála. I když už z tohoto místa nepociťovala nic moc špatného, jak ze začátku. Lepšila se. „Vy také? Kdyžtak...můžeme spolu,“ zkusila mu navrhnout, aby si snad nemyslel, že ho bude hned vyhánět! Eh, na to by si asi netroufla. „Jinak jsem Světluška...de Amaryllis,“ představila se i s rodem. Mělo se to dělat? Patřilo to mezi nějakou základní slušnost? Těžko říci, no ona to občas dělala, občas ne. Asi aby vyrovnala ano a ne, nebo tak něco.