Príspevky užívateľa

Pousmála se. Jasný, že jindy by svého bratra určitě pozvala, protože věděla, jak dobrodružný byl. Avšak potřebovala i trénovat čas strávený sama se sebou mimo smečku. No už se tu Danny nacházel a to poslední, co by někdo její nátury udělal, bylo vyhnat ho, že ano. „Ty nechybíš určitě nikdy nikde že?“ zeptala se ho až vesele. Ano, vlk zas jeho nátury musel být dočista všude! „Zjistil jsi něco zajímavého? Ze svých všelijakých výprav?“ zajímalo jí. Přece jen, Norest mohl určitě nabídnout plno zajímavých jevů, míst a vlků. Pochybovala, že by něco zajímavého už nevěděl! „Já se přiznám, že vlastně ani nevím. Chtěla jsem se jen trochu projít mezi horami,“ odpověděla mu krátce. Jak už zmínila, trénovala sebe, jen to nechtěla říci nahlas. „Ale moc ráda se projdu s tebou. Třeba tu něco poznáme nového,“ dodala ještě jeho směrem. Na druhou stranu se však spíš bála, co nového to bude.

Jasný, že nemohl vlk přijít ve zlém, když se Světluška ani nenacházela na území, ani vlastně těsně na hranicích. Ona jen... no prostě byla moc bojácná a tak to ze sebe prostě vysypala. Azarynští se třeba nechovali zle, avšak byli tvrdší nátury a své území si chránili tak jako nikdo jiný. Těžko říci však, tolik je neznala. Zjistila, že vlk se jmenoval Ikke a byl léčitelem. Jo, v každé smečce potřebovali někoho, kdo by byl schopný ošetřit ostatní. A to hlavně ve smečce, kde dokázali určití jedinci vyvolat dost velký spor. Neměla tu jistotu, že každý se tam choval tak mírumilovně jako léčitel. „Já jsem...Světluška,“ představila se mu na oplátku. Prvně se jí do toho nechtělo, avšak brala to jako zdvořilost a tak to provedla. „Takže vy...jste se vydal sbírat bylinky?“ zeptala se ho na to první a jediné, co ji napadlo. Spíš narážela na to, že se nacházel mimo území. Třeba jejich smečkový léčitel Tim taky chodil na bylinky i mimo území své smečky. Takže si to spojila s tímto. Asi to dělali léčitelé často.

Pozorovala svůj odraz v zdánlivě čisté vody a občas viděla i proplavat nějakou malou rybku kolem. Až pak jí vylekal hlas a ten podle pachu patřil Azaryňanovi. Ublíží jí? Bude ji chtít vyslýchat kvůli jejímu pobytu tady, takhle "blízko" hranic jejich smečky? No zatím od něj zaslechla jen pozdrav. „Ahoj,“ pozdravila ho zdvořile nazpátek. Nikdy by nenechala něčí pozdrav nadarmo! „Já vás...nechci ohrozit,“ podotkla co nejvíc jistým hlasem, co (ne)uměla a poodstoupila krok od vody. No vlk asi poznal, že i kdyby je ohrozit chtěla, moc by tím nedosáhla. Puťku jako byla ona, tu by dokázali vyhnat hned. A nejen vyhnat, že? Světluška musela prvně sebrat odvahu a sebevědomí, než se bude schopna ubránit.

Usoudila, že už nebyla tak malá. Vyrostla dost od svých raných vlčecích měsíců. Ocas se jí prodlužoval a rohy rychle rostly, tyto věci podědila od maminky. Jo, kdyby byla Světluška někým jiným, asi by mu na to utrousila nějakou ostrou poznámku. Jenže ona... no neřekla na to nic, ať si myslela všelicos. Tentokrát však mluvil o velikosti různých ryb. Světluška by lhala, kdyby neřekla, že to myslela trochu jinak, avšak též mlčela. Pouze přikývla, aby si nemyslel, že ho snad nechtěla začít ignorovat! Možná jí jen přítomnost někoho cizího začínala lézt na mozek. Nebyla na to zvyklá, takže...jasný, že se nebude cítit zrovna freš. „Nejedla. Ale chtěla bych někdy nějakou ochutnat. Jak chutnají?“ promluvila znova na jeho slova. On už tu zkušenost měl, takže měl určitě co říkat. „I ve smečce si volný. A navíc máš přátele a ochranu,“ podotkla zmateně. Nerozuměla snad smečkám úplně? Nebo to vlk prostě viděl jinak? Spíš to druhý. Ona ve smečce žila odmalička, musela tomu aspoň trochu rozumět! Avšak v jednom měl asi pravdu. Odpovídat za životy jiných mohlo být i náročné! A ne každý byl tak ochotný to dělat.

Poslouchala jeho výklad o rybách. Kromě pstruha už věděla i, jak vypadal okoun a plotice. Neměla ani potuchy, k čemu jí to bude, avšak i tak jí to přišlo zajímavé. Fauna a flora byla její, po mamince. „Mohou být jednotlivé druhy ryb taky různě velké? Jako my vlci,“ zeptala se ho. Přece jen, znala větší i menší vlky. Měly to tak i ryby? „Dají se jíst všechny ryby?“ položila mu následně i další otázku. Nevěděla, zda ho tím neurazí, byl velice zaujatý spíše rybami samotnými, než jejich konzumem. Avšak nemohla si tím být jistá, třeba ryby normálně jedl, jen je skvěle znal. „Říká se...že Norest je krásné místo pro vlky. Třeba se vám tu bude líbit,“ podotkla, i když sama neměla ještě šanci poznat jeho celá zákoutí. Držela se na území jako dobrovolný vězeň, už od mala! „Do smečky nechcete?“ zajímalo jí nakonec. Existovali vlci, kteří toužili po tuláctví a nic proti nim neměla, avšak podpora a ochrana smečky, to se kdekomu vyplatilo.

Ach, tak přece jen jí někdo sledoval, její čínské neselhal! Jakmile na ni její bratr vykřikl, samým leknutím málem upadla na zem. Chvíli vydýchávala prožitý šok s mírně naježenou srstí, avšak když jí zas došlo, o koho šlo, uklidnila se. Uvědomila si, že by se měla taky naučit lépe jednat. Kdyby ji chtěl někdo napadnout, dostal by skvělou příležitost. A to snad nechtěla, ne? „Danny! Já se tě tak lekla!“ vyhrnula na něj, avšak samozřejmě to nemyslela ve zlém, to ani neuměla. Věděla, že její bratři byli odvážnější a zvědavější, prostě vypadali, že měli větší chuť do všeho víc než jejich sestra, která postrádala jakékoli sebevědomí. A ať si kdy myslela o nich leccos, doopravdy věděla, že ji byli ochotni chránit a to i, když to nebylo vůbec potřeba. No taková plachá křehká vlčice se mohla stát obětí čehokoli. Takže za ochranu své rodiny byla i vděčná. „Co tu děláš? Sleduješ mě?“ pousmála se, i když pravdu dost dobře znala. Ano, sledoval ji, to usoudila, že nepopře ani sám. „Ale jsem nakonec i ráda, že tu nejsem sama...“ přiznala popravdě. Proč se prvně sama vydala mimo území, tím si nebyla jistá. Možná chtěla jen trénovat. Chodit dál a dál od území, až projde jednou celý Norest, objeví plno nových míst a tak. Anebo chtěla jen ukázat, že nebyla jen úplný srab. I když to si asi nikdo nemyslel...

Uf, dnes se vydala fakt daleko. Buď dělala pokroky nebo se jednoduše zbláznila. Avšak musela se pořádně naučit, že ne vždy a všude bude mít ochranu kohokoli. Dnes měla tu jistotu, že ji kdokoli nesledoval, necítila žádné známé pachy ani neslyšela podezřelé zvuky. Teda ono to bylo sporný, tok blízké řeky mohl leccos zamaskovat, včetně případných hrozeb. Taky jí neušlo, že kdyby šla více na sever, překročila by hranice Azarynu, smečky, která žila vedle Přízračných. Rozhodně by nic takového neudělala, nikdy v životě! A hodlala to neudělat ani omylem. Oni by jí to dali pěkně sežrat. A nerada by skončila plná šrámů, anebo ještě hůř, mrtvá. Co by její smrt mezi mezi smečkami vyvolala? A jak by se asi cítili její rodiče? By vletěli přímo do jejich tábora a všem tam nadělali pořádnou karmu! Tak či tak, pachy hranic cítila, tak to nehrozilo. Jenom přišla blíže k řece a napila se. Doufala, že voda nebyla jakkoli závadná, avšak podle toho, že ji měli Azarynští na území, o tom pochybovala.

U Světlušky se to nemělo šanci ještě projevit, avšak fakt, že důvěřovala více jiným než sobě, to byla pravda. Znělo to logicky, jak si mohl totiž vlk bez sebevědomí věřit? No třeba ta možnost existovala, no hnědá vlčka ji aspoň zatím neobjevila. No třeba dříve objeví to sebevědomí, možná to znělo více reálně. „A kde jste se poprvé s maminkou potkali?“ zeptala se se zájmem. Pokud už nenavštíví místo jejich prvního rande, tak aspoň místo, kde se seznámili! Avšak doufala, že jednou dostane odvahu navštívit obě místa. „Tady, doma, žádné jezero v horách nemáme?“ zeptala se následně. Ono takové jezero v horách pro ni znělo až neuvěřitelně! A muselo to být krásné. Ze všech stran chráněni horami, křišťálové čistá voda, v které plavaly rybky,... Asi by se tam tolik nebála. „Jsem ráda, že mám za rodiče zrovna vás,“ odpověděla mu mile a objala ho. Copak by si každé vlče nepřálo, aby mělo milující rodiče, kteří ho vždy podpoří a utěší? Světluška měla obrovské štěstí. Jen jí bylo líto, že to tak neměl každý... ale takhle to v životě asi chodilo.

Ah, až pak si toho všimla, že na jednom boku měla výstupek, který znamenal křídlo a na druhém měla jen pahýl na zádech a žádný výstupek se tam nenacházel. Nevěděla ale, že měla křídla na vlka takový vliv, pokud už je měl a tak doufala, že jejímu bratrovi Štístkovi se nic takového nestane. Dál to nerozebírala. Nejspíš se bála, protože z vlčice cítila ten pocit, že se jí toto téma vůbec nelíbilo. A tak mlčela. Tiše šly hvozdem, dokud nenarazily na noru smečky, kde pobývali i její rodiče. „Děkuji,“ pípla zdvořile na důkaz díků a šla hledat maminku s tatínkem. Dneškem právě poznala, že možná i existovali vlci, kterých se neoplatilo bát. Možná nikoho ze smečky se nemusela bát! Nebyla o toho konec konců smečka? Že byli všichni přátelé a pomáhali si v těžkých chvílích? No asi bude mít na rodiče pár otázek...

Hory na ni působily trochu jako stromy. Taková ta vítaná ochrana, pocit, že svět měl nějaké hranice. Sice hory byly nebezpečnější. Před chvílí uslyšela a posléze i zahlédla pád kamenů z jedné vzdálenější hory. Představa, že to padalo přímo na ni, ji děsila. Jenže ze stromu na ni mohla zas spadnout velká větev. Takže se nebála ani tohoto jako otevřených prostorů, kde měla pocit, že jí to nic tam dusilo víc než kdyby ji někdo škrtil. No i tak doufala, že ji nehodlalo nic a nikdo škrtit. Na druhou stranu věřila, že by rodina nedovolila, aby jí někdo ublížil! Byla očividně pod jejich vysokou ochranou, i když se tady očividně nacházela očividně sama. Nebo snad ne? Měla totiž pocit, že tu někoho cítila. Prvně si myslela, že jí snad klamal čich, jenže pak jí došlo, že tady v horách, kde pachů bylo pomálu, to znělo nepravděpodobně. Možná Světlu někdo hlídal z povzdálí, zda se nic nedělo! Jinému vlčeti jejího věku by to i vadilo, ovšem ona to možná i vítala. Aspoň existoval kdyžtak někdo, kdo by jí v případě nebezpečí pomohl.

Podívala se z bezpečné vzdálenosti od břehu do vody, kde vážně plavala puntíkatá rybka. Byla malá, no jako všechny rybky, které tu poblíž plavaly. „A jak se jmenují ostatní ty rybky?“ zeptala se ho posléze. Dobře, už věděla, jak poznat a jmenovat pstruha. No možná by se jí vyplatilo znát těch ryb víc! Věděla, že se ryby daly lovit a jíst, no třeba existovaly i takové, které by se jíst neměly a Světluška by se někdy jen nerada otrávila jen kvůli tomu, že si o rybách nezjistila dostatek info. Chtěla se totiž někdy naučit ryby lovit, poznat jejich chuť a tak. Takhle ve vodě působily nadmíru slizce, avšak plno vlkům chutnaly, tak nemohly být zas tak slizké, jak na první pohled působily. „Jsem ze smečky přízrační, kousek odtud. Ty jsi...tulák?“ zeptala se. Ano, po Norestu se nejspíš potulovalo i plno tuláků, vlků, kteří nenašli, nebo si ani nechtěli najít nějaký trvalý život. Každý měl život rád jiným způsobem, avšak Světlušce přišlo zvláštní, že existovali vlci, kteří chtěli žít na vlastní pěst, bez podpory a ochrany jiných vlků. Ona osobně by to nezvládla, no u ní to znělo zčistajasna logicky. Ona se příliš bála.

S menším úsměvem přikývla. „To zvládneme,“ řekla mu na to nakonec. Nevěřila si v prostředí okolo sebe, no důvěru v to, že se naučí s taťkou tančit neztrácela. Hlavně když to chtěla, tak se to určitě naučí! Protože když někdo něco chtěl, měl velké odhodlání a to mu pomáhalo dosáhnout cíle. Teda, ona měla i odhodlání se nebát, no to už žel nešlo tak lehce. „A co vše je v té kotlině?“ zeptala se následně. Asi klasika, louky, lesy atd. Avšak když jí říkal, že to tam bylo hezký, muselo tam být něco spešl. No jednou se tam třeba podívá, jednou to zvládne! Pak přišel čas na to těžké téma, na její strach. Ach ano, sebevědomí, to jí chybělo. Možná to byla příčina jejího strachu? Nedostatek sebevědomí? Pravděpodobně, jiná odpověď se nenacházela. „Vůbec netuším, jak to sebevědomí nabrat. Snažila jsem se, ale je to těžké,“ odpověděla mu smutně a mírně sklopila ouška. Některé věci v životě prostě těžké byly, to jí brzy dojde.

Co přivedlo Světlušku zrovna sem? Těžko říci. Nerostly tu žádné stromy, prostě se tu necítila dostatečně chráněná. Jasně, že údolí ohraničovaly velké hory, jenže to jí nestačilo. No musela to brát zase tak, že se nacházela na území své rodné smečky, tady jí nic hrozit nemohlo, no ne? Tady jí kdyžtak někdo pomůže vypořádat se s případným nebezpečím. Opatrně tudíž nakračovala dál od proudu řeky, pořád stáčela uši do různých směrů, avšak pohled měla mířený pořád před sebe. Musela se seznámit s celým svým územím a když jako malá zvládla tu mlhavou planinu, zvládne teď i toto údolí.

Malka snad i věděla, kudy jít, což udělalo Světlušce menší radost! Brzy bude zas u rodičů a nebude se mít čeho bát, jeej. Trochu se k ní přiblížila, no o moc velký rozdíl nešlo. Jen čím déle se nacházela mimo doupě, tím víc potřebovala někoho u sebe, byť mu moc nedůvěřovala. A co, stejně jí tato vlčice chtěla dovést domu, tak neviděla důvod, proč před ní utíkat. Kdyby utekla, nenašla by cestu domu! „Ale máš všechny ňohy,“ řekla zaraženě. Koukala na její spodek těla a vážně, všemi čtyřmi tlapami dopadala na zem! No nevšimla si, že jí chybělo křídlo a že to nejspíš měla na mysli. Na jeho další slova pouze přikývla, byla ještě moc vyplašená na to, aby se nad tím jménem rozplývala taky. Jinak ano, měla moc ráda své jméno a věděla, že existovali broučci zvaní světlušky. Vždyť podle nich se jmenovala, řekla by!

Vlčice zde nemohla žít nějak dlouho, když ani nevěděla, kde měla smečka úkryt! „No jako všich-ni,“ odpověděla jí pomalu a musela jen doufat, že to vlčici dojde. Když se tedy vydaly směrem k tomu doupěti (aspoň kde si myslela ona, že byl), všimla si, že vlčice kulhala. „Ty...kulháš,“ namítla, i když to bylo hnědé určitě jasné. No jo, blesku lesku. Avšak, neměla by si s tím někam zajít? Vlk přece normálně nekulhal! Aspoň si to tedy myslela. „Já jšem Světluška,“ představila se jí na oplátku. Byla už naučená se představit, když se jí představil druhý vlk. A co, možná i Malka o její jméno stála, kdo ví!