Príspevky užívateľa

Vlk působil mile, takže doufala, že se nemusela bát případného nebezpečí. Avšak naučila se, že zdání občas klamalo a tak se aspoň prozatím rozhodla zanechat určitou vzdálenost od toho vlka. „Ano,“ odpověděla mu na jeho otázku pouze. A nešlo jen tak o obyčejnou procházku! Avšak na víc slov zatím neměla. „Co zjistit?“ zeptala se ho. Působila to jako velice důležitá informace, tak se o tom Světla ráda více dozví. Hlavně, pokud šlo o tu faunu... „Ryby neznám,“ podotkla a zamávala ocasem. No nepřisedla si k němu, příliš se toho bála. Co kdyby ji do té vody strčil? Brr, to by nemuselo dopadnout pro ni vůbec dobře! „To je...zajímavé jméno. Já jsem Světluška,“ představila se mu nazpátek, protože tak se to dělalo, ne?

Když viděla, že jí rodiče hodně věřili, hned si věřila o něco víc, byť ne, že by to šlo většinou nějak poznat, že? No strach ji většinou přemohl. Nechtěla, aby to tak bylo, jenže nevěděla, jak s tím bojovat. Teda, v tomto věku už jako nějaké menší "triky" měla, no ne vždy fungovaly, bohužel. Pousmála se na něj, no pak zrak zas sklopila k natrhaným mákům. Ach, někdy si přála narodit jako někdo jiný... „To zní jako dobrý nápad. Naučíme se mezi sebou vzájemně,“ odpověděla na jeho další slova. Pokus omyl kolikrát fungoval báječně! A teď určitě zafunguje též. „Takže...Norest je hodně velký, že?“ zeptala se, když se dostali k části konverzaci o cestě. Norest musel být tak velký, až ji to děsilo! Co vše zde mohla najít? Koho a co zde potkat? Svět tu byl velmi rozmanitý, škoda, že Světluška byla... no Světluška. „Proč se tolik...bojím?“ zeptala se ho náhle, jako by měl znát odpověď. Ale neznala ji ani ona sama, natož aby ji znal někdo jiný.

No rozhodla se, že se ještě kousek projde. No cítila, že čím dál od území nacházela, tím víc se její strach stupňoval. Takhle na ples nikdy nedojde! Naštěstí se zde nacházely stromy a ne volné prostranství, což jí přinášelo menší klid. Netrvalo dlouho, co se musela zastavit, protože kousek od ní se nacházel další vlk a byl zaujatý něčím ve vodě. Hm, představoval nebezpečí, nebo by se hodilo s ním pokecat, socializovat? Vůbec nevěděla a to si ještě neuvědomovala, že to v podstatě nikdy nebude vědět. Musela sebrat trochu odvahy. Nemohla se navždy chovat jak malé, ustrašené vlče! „Ahoj,“ pípla na něj nervózně z dostatečné vzdálenosti. Kdyby na ni chtěl zaútočit, měla prostor k útěku, případně se narychlo vzpamatovat a bojovat. Jenže Světluška a bojovat? To znělo tak nereálně! No byla naučená, že pozdrav byl slušný základ a většinou tak začínala každá konverzace. „Co tam vidíš?“ zeptala se tiše a naklonila mírně hlavu na stranu. No odvahu se přiblížit a kouknout na tu vodu už neměla. Hlavně neuměla plavat.

Bylo na čase, aby Světluška konečně vyšla z území. Nemohla zůstat navždy uvězněná na území, hlavně pokud měla někdy vyrazit na daleký ples. Musela si to chození a kuráž cestovat trochu natrénovat! A tak začala. Dnes nešla daleko. Vydala se jen kousek podél proudu nějaké řeky, které vedla z území. Uši měla pořád našpicované a každou chvíli je směřovala z jedné strany do druhé. Srst na krku měla mírně naježenou, protože nejen, že se nacházela prostě v cizím prostředí, no cítila tu plno cizích pachů. V dálce i zahlédla nějaká velká zvířata, srny, usoudila nakonec, která ji zprve vyděsila, ovšem pak si uvědomila, že se nacházela příliš daleko na to, aby ji ohrozily. A vlastně měly být její kořistí a před ní by pravděpodobně spíše utekly, protože její strach neznaly, takže se vážně bát nemusela. No zkoušet to nešla. Spíš přešlapovala kousek od řeky a rozhodovala se, zda vyrazí dál.

Světluška si nebyla jistá, zda to fakt dokáže, najít si přátele, jenže cítila, že by to měla provést sama a ne být zalezlá za rodiči, zatímco oni přesvědčovali nějakého jejího vrstevníka, že tu pro něj měli kamarádku. No to fakt znělo trapně, a když to usoudila i ona sama, bylo to vážný. „Já to zvládnu,“ přikývla, avšak i tak potlačila nervózní polknutí. Prostě navazování kontaktů pro ni nebude nikdy moc jednoduché, asi. Avšak musela to dát, nemohla navždy zůstat sama na krku rodičům! „Ale já neumím tančit,“ podotkla mírně smutně. Ten pocit, kdyby ji fakt někdo nabídl tanec a ona nevěděla, co a jak! Brr. Avšak jeho další slova ji zaujala. Musela se mírně rozzářit. Kytičky! „Takže se naučím tančit, ozdobím se kytičkami a vyrázím na ples,“ řekla až snad odhodlaně, avšak bude to pro ni o hodně složitější, než to říkala, haha. „Jak to bude vůbec daleko? “ zeptala se ještě. Kousek to asi nebude, že?

Ta vlčice byla ale mazaná! Ona se tu pořád nacházela! Světluška se celá naježila, když znovu uslyšela její hlas. Vždyť si myslela, že už odešla a že už se tu neukáže! A ona se tu tak schovávala a čekala, až vyleze. Sakra, co teď? Pohlížely na sebe v tichosti, Světluška vůbec nevěděla, co dělat nebo co říct. A tak vlčice promluvila jako první. Střihla uchem. Domu, k mamince. Ano, to chtěla! Avšak mohla vlčici důvěřovat? Ona teda nedůvěřovala nikdy nikomu, ovšem pokud mluvila pravdu, tak...tak se měla šanci lehce dostat domuu. „Ano,“ pípla pouze, no i když se o něco přiblížila, pořád si držela větší odstup a čekala, až se vlčice vydá hvozdem, aby ten odstup mohla držet i cestou. Nepůjde k ní hned na doraz, to vůbec nene. na to byla příliš opatrná a nedůvěřivá. Sice nejspíše pocházela ze smečky, když se nacházela na území, ovšem i tak si musela dát řádný pozor. Prostě to měla v hlavě zakořeněný (dej si pozor na každého).

Oba sbírali máky, aby je pak mohli donést mamince, která jim, doufala, pak z nich udělá nějaký pěkný věneček! Světluška moc moc chtěla nějaký věneček na hlavu, když už se o tom tatínek předtím zmínil. A i kdyby byl složený jen z těch máků, vůbec by jí to nevadilo! Se zdálo, že bude v tomto po mamince a taky bude mít hodně ráda máky. No i když popravdě, ona se s ní shodovala ve více věcech. Obě měly moc rády zvířata a květiny všeho druhu. Pak jako ona měla Světluška dlouhý ocas a růžky, které jí rostly a rostly do větší výšky. Vždy si myslela, že je bude mít malé po zbytek života, až pak si začala všímat, že jí rostou společně s jejím tělem. „Ráda si najdu nějaké nové kamarády,“ odpověděla mu mile. I když byla spíše bojácná a nedůvěřivá, nechtěla být pořád tak sama. Chtěla mít přátele. No ale upřímně, i kdyby ji chtěl někdo nabalovat, v tomto věku by to zatím asi moc nechápala (možná). Takže se nemuseli rodiče bát, že by se nechala stáhnout do nějakých špatností. I kdyby ji někdo chtěl násilně stáhnout, věřila, že by ji rodiče zachránili. A možná by se dokázala případně zachránit i sama. Její nedůvěřivost jí pomůže. „A co se dělá...na tom plese?“ vyzvídala dál. Musela se o tom plese dozvědět co nejvíc, aby se mohla pořádně rozhodnout, zda tam fakt vyrazí!

Vlk si ji zanedlouho všiml. A dokonce na ni promluvil! No to nevypadalo jako halušky. Vlk byl skutečný a třeba jí i vysvětlí, co se tu právě stalo. „Ahoj,“ odpověděla mu už jen ze slušnosti. Věděla, že když ji pozdravil jiný vlk, měla by ho pozdravit nazpátek. Takže tak provedla, jako vždycky. „Ano, jsem,“ pokusila se o menší úsměv. Ach, už nejspíše celá smečka věděla o Anjeliných vlčatech, včetně jejich jmen. Znělo to logicky, no Světluška si na to pořád zvykala. Ona ty vlky ještě neznala, avšak oni ji ano! Aspoň od poslechu teda. „Ty jsi byl...kočka,“ promluvila na něj. Možná až chtěla to vysvětlení, co to vlk udělal, aby si nemyslela, že jí hráblo. A taky to mohl být mluvící irbis převlečený za vlka, že jo. Zbarvením by to nadmíru pasovalo! Uch, snad ji nesežere, když se k němu přiblíží! Avšak maminčina Rozmarýna taky nebyla zlá, byť rozdíl mezi jezevcem a irbisem byl velký, že jo, jen ne, že by si to zatím nějak příliš uvědomovala. Ona se děsila spíš velikosti toho zvířete, než aby přemýšlela o jakékoli jiné nebezpečnosti.

Ještě nějakou dobu po tom, co vlčice odešla, zůstala Světluška schovaná v křoví. Jistota se vždy vyplatila. Co kdyby na ni náhle vybafla? No. Když vlčka usoudila, že pach té cizí zeslábl, pomalu a nejistě vylezla ven. Koukala neustále okolo sebe, obezřetně a v pravidelných intervalech. Zdálo se, že byl vzduch čistý! Skvěle, to přece přesně chtěla. Jenže jak se tu ocitla náhle tak sama, pocítila takový pocit samoty a strachu. Vše jí najednou připadalo tak velké a strašidelné! Zakňučela a stáhla uši dozadu. Musela najít úkryt a schoulit se ke svým rodičům. Prostě musela. Nemohla tu jen tak stát a čekat na Boží zázrak, no ne? Na chvíli zavřela oči, avšak pak je rychle zas otevřela. Ne, to nemohla dělat! Někdo, nebo NĚCO, by toho mohl využít a něco jí provést. Musela být neustále ve střehu. A v noci ji posléze pohlídají hvězdy, ten milion zářících hvězdiček na nebi. I když byl fakt, že v noci většinou spala.

Žádná hamižnost v mysli Světlušky nebyla, to vůbec! Takže samozřejmě, že tu chtěla plno máku nechat i pro jiné. A to třeba nejen, aby obdivovali jejich krásu, no avšak aby si taky něco třeba natrhali. Teda, snad se tu nevyskytne nějaký hamoun a vše to nesebere! na druhou stranu, co si tak při sběru všimla, nacházelo se tu těch květin fakt dost. Ani by to ten někdo do tlamy nepobral! „Tolik, kolik se nám bude vejít do tlamiček. Tolik je akorát,“ odpověděla hnědému vlkovi, než začala sbírat. Jak jinak by to přece nesli, když ne v tlamě? Na zádech jako nějaký náklad určitě ne, že jo. Hodně vlků, pomyslela se ztísněně. Hned se jí po zádech prohnal chlad. Představa, že se někde motala mezi tuctem jiných, cizích vlků, se jí vůbec nezamlouvala, avšak musela bojovat proti svému strachu. Musela ho porazit! A jednou to dokáže, tomu věřila. „Myslíš, že se se mnou bude chtít někdo kamarádit?“ zeptala se nejistě. Měla pocit, že se jí všichni vyhýbali, jak bojácná byla. A to včetně jejích bratrů. Jak moc jí to trápilo! Avšak asi s tím nic nenadělá. Však třeba jednou dokáže všelicos, co si umane. A to nic ve zlém! Světluška myslela jen v dobrém.

Rozhlížela se po louce, kde rostl do výšky nespočet vlčích máků, zbarvených do červena. Moc se jí tyto květiny líbily. Asi ještě víc než sněženky. Pousmála se a přičichla k jednomu níže postavenému máku. Moc zajímavá vůně! „Myslím, že pár bude stačit, tati. Byla by škoda je tu trhat všechny,“ namítla nejistě, avšak pak "uvolněně" zamávala ocasem. Vždyť louka vlčích máků se to tu nejmenovalo pro nic za nic. „Aby i ostatní mohli obdivovat jejich krásu,“ dodala ještě ke svým slovům. Byla by fakt škoda, kdyby i jiní je tu neviděli, protože to tu dva vlci všechno vytrhali. „Anoo, já budu moc ráda za věneček,“ odpověděla mu zaujatě. Hlavně z květin jako jsou máky! „Jaký ples? Kdy? Kde?“ zeptala se zmateně. Nikdy o žádném plese neslyšela! I když se jí při tom mírně zježila srst za krkem. Usoudila, že to znamenalo více vlků při sobě. A to ještě nevěděla, kudy budou muset jít!

Už měla o něco víc kuráže, řekla by. Samozřejmě, nebyla to žádná sláva, avšak ať si to uvědomovala nebo ne, nikdy nebude úplně nejkurážnější vlk. POkud to tak mělo být, smíří se s tím a bude s tím žít. Co jiného jí totiž zbývalo? Nic, samozřejmě. Dnes se se svým tátou Roihem vydala na druhou stranu území, na místo, kde ještě nikdy nebyla. Už byla větší a schopna lépe mluvit a ujít větší dálku. Na tomto místě měly růst velké červené květiny, které měla její maminka Anjel moc ráda a těmi byly máky. Nikdy takové květiny neviděla naživo! Ano, viděla sněženky anebo pampelišky, ale mák? Bude to pro ni něco nového a už věděla, že zrovna květiny se bát nemusela, ať by byly sebevíc velké. Vždyť stromů se taky nebála, tak jak by se mohla bát kytky? To by vypadalo dost nelogicky! A vzhledem k tomu, že šlo o floru, tak se vcelku i těšila. Že by se začínalo to lákadlo se strachem vyrovnávat? Jednou půjde strach do ústraní! Snad...

Ano, ve Světlušky mysli se míchaly dva pocity. Ten první bylo to lákadlo přírody kolem sebe, každého zvířátka a každé květinky. Bohužel se sem připletl ten strach a ten v ní bohužel zanechával větší část. Takže jí to velice omezovalo a kvůli tomu to lákadlo spalo někde uvnitř ní. Přejde jí to někdy? Byl to jen ten vlčecí strach, nebo šlo o něco víc? To nevěděla a ani to vědět nemohla. Bohužel či naštěstí? Jak pro koho. Pravda se dala občas unést, avšak takovou by asi ona osobně neunesla. No jeden dokázal vždycky překvpit... Na jeho slova tedy nakonec přikývla, i když v ní pořád přetrvávala mírná nejistota, a sněženku utrhla. Jemně a opatrně, aby ji jakkoli nepoškodila. Podívala se na tatínka, zda se už nevydají zpátky, aby jí ju mohla předat. A upřímně, už by odtud vypadla. Ta chvilková zaujatost kytkou mizela a zas se v ní dostavoval ten nepříjemný pocit prázdnoty okolo sebe. Už aby byli aspoň v tom hvozdě!

Nemohla se bát navždy, prostě ne! Musela ten strach jednou překonat a být jako normální vlk. Avšak, co znamenal pojem normální vlk? To nevěděla a možná byl každý něčím výjimečný. Jenže Světluška nechtěla být "výjimečná" tím, že se bude bát všeho okolo sebe! Dnes se dostala až na druhou stranu území! Bála se, to ano, jen její strach nepůsobil tak...silně...jako když byla malé vlče. Aspoň jí to tak připadalo. Možná, jak bude růst a růst, svého strachu se zbaví! Znělo to logicky, no ne? No ať to bylo jakkoli, když se dostala do lesa, pocítila úlevu. Stromy nad hlavou ji případně ochrání. Vždyť tu neměla tatínka ani maminku! Vlastně tu neměla kohokoli, kdo by ji dával podporu. No stala se horší věc, když zahlédla zlatou velkou kočku. Ona teda neměla ani tušení, že mohla být nebezpečná, avšak ta velikost a ty svaly! No nelíbilo se jí to. Začala pomalu couvat, přitom zrak z kočky nespouštěla, kdyby si jí kočka všimla a ona by musela začít utíkat. Vždyť útok takového tvora by ji zabil a ona se ještě neuměla bránit! Avšak najednou se stalo něco, čemu se nedalo uvěřit. Z kočky se stal bíločerný vlk s parohy! Co to-? Zdálo se jí to? Viděla to, co viděla nebo měla už halušky a doopravdy se zde žádný vlk ani velká kočka nenacházeli? No zastavila a zůstala stát jako přilepená. Vůbec to nechápala!

„Faktičky? Tak jo,“ promluvila tiše a více se zachumlala do maminčiného ocásku. Tolik hřál a tolik se v něm cítila v bezpečí! No jak už zmínila, svým rodičům plně důvěřovala a když maminka řekla, že Rozmarýna byla hodná, byla prostě hodná. Konec konců, měla i moc hezké jméno. A to už něco muselo znamenat! Jasný, že když měl někdo hezké jméno, hned to neznamenalo, že se i hezky choval, avšak to ještě malé Světlušce moc nedocházelo. Takže... Nakonec se tu Rozmarýna přece jen objevila. Zašustilo to v křoví a z něho vylezl baculatý, pro ni neznámý tvor, sice větší, no pořád menší než vlk. Světluška vykulila oči. Nikdy nic takového neviděla! A i tak se toho bála méně než jiného vlka... Nebezpečí jiných tvorů si totiž ještě moc neuvědomovala. „To...nění vlk,“ vyřkla mírně zmateně. Ona totiž čekala vlka! Ne tohoto tvora. A tak ji to velice překvapilo. No bylo asi lepší, že nešlo o vlka.