Príspevky užívateľa

Marion
12

Trest za prohřešky obžerství se mne dnes ovšem netýkají, myslila si naprosto vyhládlá vlčice s nehybným tělem vrány v hubě téměř přetékající slinami, když nebesa proťal první z blesků a zaburácel celým krajem. Kolika dní jsem nejedna ve tvé vůli, Hati, kolika večerů probděla modlitbou, nikoliv hříšným konzumenstvím, jako tento bohapustý kraj. Tabithu bouře zastihla uprostřed poměrně hlubokých lesů, za nimiž žel dosud nemohla tušit přítomnost vlastní sestry. Co však vycítila byl cizí pach a ona, zvíře stále pudové, sic by si to v životě nepřiznala, tiskla svou potravu v zubech silněji. Nejedla dlouho (z vlastní vůle, samozřejmě, neboť jenom tělo čisté, tělo prázdné od přežitků pozemského života jednou bude mít tu čest povstat v jeho jméně v posmrtné obci boží), a nemínila se dělit s žádným neznabohem. Ale býti to tak soudruh v nouzi, mít já to štěstí a narazit na někoho, kdo koná a žije dle Hatiho vůle - to by byl hřích, to by bylo pošpinění soudržnosti jeho obce!

Heidi
11

Tabitha se na vlčici pořádně otočila teprve ve chvíli, kdy byla dokončena se svou modlitbou. Neuspěchala ji ani při vidině možné konverzace s místní, ani z příjemného pocitu pramenícího z osobního úspěchu v rozeznání vlastní vize - čas tráven s Hatim byl nadevše svatý, nadevše, a tak musel být také prezentován a provozován.
„V lese, které jsou místním vlkům přirozené k bytí,“ řka s podobným konstatováním (netřeba býti tak vztahovačná, hlupačko, uznej svou chybu - v takto mrtvých lesech těžko potkáš živáčka. Ač...), jako její novodobá společnost - ale vlastně nebyla tak novodobá, jak se prvé mohla zdát. Bylo to ve vizích, kde tuhle šedavou myšku střetla, či už s ní měla tu čest? Samozřemě, že měla, šedavý kožíšek myši z tančícího kruhu pomatených, z cesty svedených. Tabitha přivřela své zraky, cítíce nepříjemný tah jizvy, jež nebyla tak stará, aby byla jejímu tělu zanedbatelná, zatímco po pyscích natáhla jako pavučinku přívětivé, upřímné pousmátí.
Když se jeden potřebuje omluvit za činy druhých, musí vypadat otevřen světu, třebaže to nemusí být pravda - a úsměv, ten budí soukmenovství. „My už jsme se střetly, slečno. Musíte býti Ossianova sestra,“ a její slova nenesla byť stopu zaváhání. Písčitá vlčice se nemusela ptát - informace o vlcích, kteří mohli být jakkoliv blízcí její čarokrásné, dobře střežila. „A já se vám tedy musím ještě jednou omluvit za neuvážené chování mé sestry, Salome.“ Tak-tak, stala se z ní špinavá prostitutka, která mohla šedavého vlka svádět, aniž by o to stál. Však ona už to z ní dostane.

Heidi
10 / 80

Na místní, hříšný kraj padla noc, a Tabitha tak konečně vytáhla paty ze své skrýše. Možná, že si svou přítomností v lese plném mrtvých dřevin snažila vzpomenout na dávné časy, kdy ve svých spárech ještě svírala svou čarokrásnou, svou sestru – možná si ale jen uměla v rámci atmosféry dobře vybírat. Její kamenná, čímsi však také znavená tvář zapadla mezi trouchnivějící pařezy. Usilovné bylo mé hledání, dlouhá má takřka nekonečná pouť. Došla svého konce v krajích nevídaných, ve snech nepředstavených, myslila si ve svém pomalém kroku napříč lesem, který v hluboké noci působil děsivě - ne pro ni. Jak by se mohl věrný služebník Hatiho bát tmy? Proč, můj pane, dovedl jsi čarokrásnou do těchto končin, této bohapusté krajiny? Samozřejmě, že nepochybovala o jeho vůli, neboť mu na smrt důvěřovala. Slyšet tak jeho důvod nahlas...
Dnes večer jeho odpověď vytušila. Dnes večer, jak jí bylo viděno, nalezne některé z chtěných otázek ve vlčici, která jí čímsi byla povědomá - více ve svém proroctví bohužel doteď nevyluštila.
Veď mě, pomyslila si nakonec, co uprostřed hlubokého, temného lesa usedla na mýtinku, jež byla osvětlena měsícem, Hati, přijmi dík své služebnice za své světlo, jímž jí svítíš na cestu, počala nakonec její modlitba. Hluboce ponořena do sebe Tabitha neslyšela svého okolí, neotevírala mu své oči. Teď tu byla jenom ona a Hati - a nikdo jiný. Že?

Ossian, Salome, Heidi
9 / 80

Ve větším překvapení býti nemohou, můj pane? Což nenaznačil Hati byť jen smítkem prachu, že si pro ni přijde? Tabitha využila příležitosti zjevného všudypřítomného rozbití atmosféry, které její příchod vyvolal, a kritickým pohledem prozkoumala ohavné šatstvo všech přítomných v jejich rodinném kroužku. Dva šediví ji samozřejmě nezajímali tak moc, jako její Saloménka, kterou by svým výzorem typovala na prostitutku. Ohavné. Její svěřenkyně klesla tak hluboko, jak jen mohla, a všechno to musela být její chyba. Měla být na svou sestru tvrdší víc, než tomu bylo předtím, měla ji chránit od toho zlého světa všech neznabohů a kacířských prašivců, kteří ji kazili. Není důvod se čertit, pražádný důvod, Tabitho. Tvůj pán ti k ní ukázal cestu, abys ji zpravila. Nesmí ji nechat padnout ještě hlouběji, třebaže pochybovala, že to vůbec ještě jde.
„Náš pán mne přivedl zpátky k tobě, má čarokrásná,“ vyřkla poklidně tak, aby nebylo možno číst v jejím rozhořčení, „kam patřím.“ Vlčice musela moc dobře vědět, jaký byl cíl cesty Tabithy, a co to pro ni znamenalo - věděla to však tahle dvojice šedých krys? Co vůbec byli zač, že se v jejich přítomnosti dnes naparovala tak, jakoby nevěděla, že se svým hédonistickým oblékáním vzdaluje Hatimu? Hříšné duše? Nesmysl, Ossian se zdál býti na úrovni, což bylo jediné, co v téhle chvíli Salome neměla za zlé. „Styď se,“ sykla nakonec, třebaže ve tváři držela hrobový klid - o její kázni zjevně ještě budou muset pohovořiti, v soukromí, „ani jsi nás nepředstavila. Ossiane, paní, omluvte nespolečenské chování mé sestry. Jistě to nemyslí zle,“ a přesto ji bude Tabitha soudit tak, jako by to zle opravdu myslila.

Ples ☾ Ossian, Salōmē , Heidi
8

Dlouho poté, co se s šedavým vlkem rozloučila, pozorovala jeho počínání. Všímala si toho, že rozmlouval s hrstkou prazvláštních vlků a jednou, když se její pozornosti domáhal jakýsi odpudivý bezvěrec, koutkem oka zastihla písčitou srst. Mohlo jíti ale o Saloménku, o mou Salome? Pane, budiž spravedlivý - dej mi znamení, že to nebyla pouze má touha, nýbrž skutečnost. Nehraj si se mnou. Ale což by to její pán dokázal, což se opovažuje mít pochybnosti o tom, kam až sahá jeho milosrdenství? Za tohle tolika motlideb složí v Jeho jméně-!
A pak byla Tabitha vyslyšena, a všechno šlo stranou.
Mohla za to všechno šedavá srst Ossianovy sestry - na moment ho ztratila v davu, ale když jej zase vyhledala pohledem, nádech jí zůstal viset kdesi v hrdle, a tlačil. Vskutku, pane, jest ona - ona má jediná-! Po pyscích se jí prohnal zubatý úsměv. Teď, když ji našla, už nebude muset spěchat - a tak ještě prohrábla bradku, zkontrolovala, že vypadá tak silně, tak mocně, jak se právě v tuhle chvíli cítila. Hati ji vyslyšel.
„A ty…“ začala opatrně, nejistá, jak pokračovat. „Ty jsi jeho společnice..?“
„Salome Irae Dei,“ řkouc sebevědomě, „má Salome.“ Napříč tomu, že si hleděly do očí a Tabitha pociťovala jasně pokový zápach metalové struny, která mezi nimi opět - po takové dálce, po takových útrapách a neprospaných dnech, po bídě na cestách, kdy nebylo co do huby a žaludek naprázdno dávil, po osamělých deštěch i rozhněvaných bouřích! - byla vzepjata, srdce vynechalo dva své údery. Jeden pro Salome, opravdu je to ona? Tak pevná, pevnější než všechny skály, a ty její orlí oči, jeden pro ni, má pouť došla svého konce.

Ples ☾ Ossian
7

Nespokojená grimasa, která se jí mihla po obličeji, byla nepřehlédnutelná. „Do jisté míry, Ossiane?“ optala se s nakrčeným obočím, nechtěje přijmout fakt, že na celém světě existoval někdo, kdo Hatiho slovo nebral tak, jak být bráno mělo. Radikálně. Všechno její jednání už odnepaměti patřilo jejímu pánu a jeho přesvědčení o tom, co měla v životě konat, a tedy v životě by ji nenapadlo, že existují tací věřící, kteří Hatiho nemusí považovat a objekt veškerého jejich zájmu. Počátek i konec jejich života (protože s přijetím víry se vlk znovuzrodil, stával se naprosto jiným, lepším typem sebe samého). Ne každý byl požehnán tím životem, který čekal mne a Salome - ale cožpak takový život po svém uvědomění, že Hati znamená spásu každé hříšné duše, ba také té jejich, nechtějí vést? Kuriozní. Kuriozní, a naprosto nepřijatelné. „Nechť Hati dbá na to, aby vaše tlapa byla co nejtvrdší k přesvědčení takových věřících - ale mohu jim tak vůbec říkat, pokud zjevně nejsou plně loajální našemu pánu? - o jejich omylu,“ komentovala suše, ač se v jejím hlase odrazilo jasné rozhořčení, „kéž dojdou správné cesty.“
Tabitha si nebyla jistá, co si má o právě vyslechnutém myslet. Nezdálo se jí, že by cokoliv z jí předaného mohlo být pravdivé, a přesto se to zdálo tak imbecilně jasné - už jen to, že se jakýkoliv z věřících v Hatiho svit objevil na této prazvláštní sešlosti, bylo navýsost ostudné. Že tu byla ona, samozřejmě, omlouvala svou vizí - svým svatým posláním. „Je jistě trpké, muset nést takové břímě,“ zavrtěla nakonec drobně hlavou, stále v neuvěření, „vaše ovečky však musí být velmi požehnané, míti takového představeného, jakým jste vy.“ Působil na ni jako vůdce a pokud na Norestu nějaké uskupení víry v Hatiho bylo, pak nepochybovala o tom, že bude jeho vůdcem.
Nebylo v tom také jakési štěstí, že dnes večer byl první, koho potkala, právě mesiáš? Musela začít přemýšlet nad budoucností, a tak: „Slyšte. Je ve vašem stádě místo, bratře?“

Ples ☾ Ossian
6

Trpké, zajisté, ale také očekávané. Ossian nakonec nevyvrátil, že Salome zná, že? Nebo si to nalhávám? Hati, odpusť mou tužbu. Odmítnutí šedavého vlka jí na pysky přivedlo nepatrný úškrn, chtěje tím nepochybně skrýt ránu na hrdosti, ale více k tomuto tématu neměla, neboť bylo uzavřeno. Prozatím.
„Já přec nejsem Hati, bratře, jenom jeho věrný služebník. Pokud mi Hati udal směr, nesmím z něj sejít,“ zatvrzele mu oponovala, naprosto oddaná své myšlence toho, že Salome v tomto kacířském kraji najde. Ať už to sestra bude chtít, či nikoliv. „Ani kdyby to znamenalo šířit jeho víru.“ Považuje to Ossian za hříšné? A nestydí se za takové mínění? V jejích očích by bylo hříšnější, kdyby sešla na zcestí a prvé nekonala to, co jí její pán položil na bedra - byť by tím mohla pomoci jeho síle, zároveň by oslabila důvěru, kterouž v ní mohl její bůh mít! „Neušlo mi, že jste před chvílí mluvil v množném čísle. Povězte - je zde víc takových, kteří vyznávají našeho pána?“

Ples ☾ Ossian
5

Překvapivě si nezačala mnout bradku, co se jejich konverzace po malých krůčcích sunula kupředu tam, kde ji Tabitha chtěla míti. Ossian byl zjevně velmi uvědomělý vlk a mohl skrz její slova vidět pálivý, žhavý chtíč znovu zřít tvář její Salome - stejně jako ona pocítila, že ví něco, co po něm může ve jménu pána žádat. „Jsem na pouti. Nepřísluší mi šířit Hatiho slova, dokud nedojdu jejího cíle,“ svěřila mu své účely, „ostatně, právě Vy byste mi mohl, bratře, pomoci. Znáte jistou ženu - Salome?“ ihned k věci, aniž by mu zdělila, jaký je její záměr. Proč by taky, že? Nesmějí lebedit, ne teď-!
„Vaše záměry, Ossiane, takové jsou? Kázat slovo našeho pána ve stádě, které je slepé pravdě boží?“ dobrovolně vkročil na půdu kacířů, aby je osvítil světlem božím? Velectěný úkaz, přestože se ve tváři Bětky vedle uznalého výrazu vznítil jistý odpor. Cožpak neměl jejich pán brzy vstoupit do svého království vysoko na nebesích - rozhodl se snad, že namísto uctění jeho jména hezkou modlitbou vkročí sem, mezi nechápající, uzavřené hlavy, a pokusí se je obrátit k Hatiho tváři? Pozoruhodný vlk. Kéž mu, Hati, dnešní večer odpustíš jeho rouhavé chování - nám oběma. Snad naše záměry omilosrdníš a zříš, jaký jest jejich konec. Možná, že by se za něj mohla dnes večer pomodlit, pokud jí pomůže k Salome!

Ples: Ossian
4

V pronikavě zrzavých očí, které se jako uhlíky zaryly hluboko do její paměti a způsobily ve vlčici prazvláštní, nevídanou reakci, zahlédla nezpochybnitelnou jiskru poznání. Každý jsme nakonec Hatiho potomkem a je jeho dobrou vůlí, abychom se potkali a žili v utopii našich klanů, smýšlela, zatímco ve své grimase odrážela bádání - po odpovědích, které mohl nést, ale také po tak obyčejných věcech, jako byla otázka životosprávy. Zdál se být poněkud dobře živen - patřil do smečky?
„Jmenuji se Tabitha Irae Dei, bratře,“ představila se, krátce vyčkávající, zda udělá to samé. Jeho jméno pro ni nakonec ale bylo naprosto nepodstatné, a nebude-li tento vlk jakkoliv spjat se Salome, Tabitha jej nepochybně brzy vytěsní. Očima odměřeně bloudila po jejich okolí, hledaje jednu jedinou. „Víte, mám dnes večer jistý cíl,“ začala po chvíli, kdy se mezi nimi rozhostilo ticho, „někoho tu dnes večer hledám.“

Ples - Ossian
3

Přestože by Tabitha jistě nebyla kterak dobrým střelcem s pevnou rukou, k dnešnímu večeru zjevně měla obrovské štěstí a zamířila tak dobře, až se jí povedlo trefit do černého. Nebo by snad měla říci šedého, když se jeden v podvečeru na váženého vlka s tvrdým výrazem zahleděl? Pach, který už před chvílí bez pochybností mohla označit za ten, co náležel její sestře, vedl přímo k Ossianovi. Sec chvíli otálela, nemohla tak činit navěky věků. Veď mě, ó všemocný Hati, k samotné Saloménce. Nebylo dosti času, co jsme žily v odloučení, kolika strastí si naše sesterské pouto vytrpělo? Vystavil si nás mnoha zkouškám - zkouškám, v nichž jsme obstály, a naše setkání je tvou vůlí. Přečkám, ale pane - nenech mne na špičkách. Ale nač se strachovat, když je její vůle predestinována, když vše, co se udá, už dávno viděla?
Sebevědomě zezadu přistoupila k šedavému vlkovi v pochybném oblečení. Byl urostlý a poměrně pohledný - její sestra měla dobrý vkus. Kéž je chován ve jménu božím. „Hati buď s tebou, milý cizinče“ promluvila, načež prošla kolem jeho boku a na prchavou chvíli připomněla svými pevnými kroky právě Salome - jen bez róby, která byla silně pod její způsob života, „je místo po tvém boku obsazeno?“ Muselo. Čekal na Salome - a ona, ať už chtěl, či nikoliv, bude čekat s ním.

Ples
2

Přestože prvé nebyla Tabitha kterak s to ponechati svého svěřence, nebohé, pelichající ptáče, v jejich dosavadním přístřeší u koryta vyprahlého jezera, cosi ji donutilo povolit. Daleko byly otěže, které ponechala za sebou, a přesto dnes cítila jejich tíhu dvakrát tolik - kdovíkdo jí do ouška totiž zašvitořil, že tu dnes večer možná najde velkolepých osobností. Může jít o mou sestru, svitem měsíce ověnčenou? Takových náhod, ale ty přec neexistují - byla by to vůle boží, vůle Hatiho, kdybychom se snad dnes znovu setkaly. Ve vší té radosti, ve všem tom povyku - my dvě... Cožpak by se mohla svévolně účastnit nějaké směšné zábavy aristokratických, bujaře žijících kacířů, kdyby nekonala v Jeho jméně, po Jeho vůli? Nepochybovala o tom, že svést dvě rozdělené sestry na stejnou cestu nemůže být nic míň, než Jeho přání.
Příchod na ples - nebylo tohle poprvé, co na Norestu potkala vícero vlků naráz? Nepochybně. Smeček se nedržela a nomádských, tuláckých tlup už vůbec, neb jí stačil její svěřenec a jeho zdivočelá nátura, kterou bylo třeba spravit - vlčici uvedl v kulturní šok. Kolika barev jsi, můj pane, po tomto kraji rozlil? Okamžitý diskomfort se do její tváře propsal podmračenou grimasou, byť pysky s bradkou držela pevně ve svých tlapkách, nechtěje na okolí působit příliš nepřátelsky. Nechť jsi šťasten nad svým uměleckým dílem, drahý pane, však-... Ale nemohla hřešit, vždyť soudit Hatiho a jeho rozhodnutí - to by byl čin hoden nekompromisního exilu, ne-li popravy!
Tabitha se beze-slov hnula davem, jakoby měla cíl. Neměla. Neměla, ale brzy jej mít bude.

1

Nastala hluboká noc, a s tím také přirozeně také pole působnosti Tabithy - na kraj konečně, konečně padla neprostupná deka, co jej zabalila až po uši a uvalila všechno v něm živé do přenádherné, čiré tmy. Nechť je i dnes trvání noci tak dlouhé, jak jen to, náš pane, dovolíš - kéž svým věrným služebníkům dopřeješ dosti času na to Tě náležitě uctíti ve Tvé moci. Zasloužíš více, než Ti my obyčejní smrtelníci můžeme nabídnout: s pokorou přijmeme vše, co nám Tvá moc věnuje.
Její pán nedopustil, aby se u vyprahlého koryta vlčici podobného zbarvení před ohavný den cokoliv stalo - i proto ihned po svém probuzení započala svou noc (jako den za dnem od chvíle, co se vydala po svých zamyšlených chvil a představ ven, roztáhla křídla a rozletěla se z domácího hnízdečka: zřejmě se jí to stávalo poněkud... vlastním. Rutina a její neměnná pravidelnost, jako mana pro umírajícího.) krátkou, ač nemálo zpěvnou modlitbou, jíž poděkovala Hatimu za jeho vřelé uvítání do Norestských končin. Kéž i zde máš své ovečky, jak jsi již mockrát naznačil, a - kéž je mezi nimi i Salome. Zvládla její sestra svůj úděl? Protože ji Tabitha vychovala, neměla o jejím údělu kterak velké, ne-li jakékoliv pochybnosti. Salome byla znamenitým služebníkem svého pána a nositelem svého údělu, a tak bylo na místě, že i krok do takto zapadlých krajů jistě zvládla bez kdejakých komplikací. A nakonec - pokud snad na svých cestách zaváhala, jakkoliv škobrtla, brzičko bude moci ulehat s klidem na duši.
Tabitha se mileráda postará o to, aby strážkyně všech mrtvých neměla u svého jména byť jen jednu jedinou, maličkou černou skvrnku, co by naň mohla uválet hanbu. K tomu mi dopomáhej bůh.
Sebezapření, které na své cestě právě do tohoto kraje musila podniknout, bylo nevyčíslitelné. Co však nebyla jako věrná služebnice pána noci schopna vykonat? Existoval jakýkoliv čin, či situace, v níž by se mohla přít jeho nejniternějším přáním pro její osobu? Odpověď musila být každičké živé bytosti jasná a okamžitá: nikoliv. Kdekoliv by si ji Hati přál, tam by ihned byla - protože naplnit jeho proroctví bylo to nejmenší, co mohla ve vřelém "díky" udělat.

Jméno: Tabitha Irae Dei
Přezdívka: Tabby, Bety, Bé
Věk: Mladý dospělý (3 roky - Únor - podle Salome :D)
Pohlaví: Samice

Rodina:
Matka - Elaine Irae Dei (†)
Otec - Auraq Irae Dei
Sourozenci - Judas Irae Dei, Caius, Salōmē Irae Dei

Povaha:
Zbožně vychovaný asketik, řídící se disciplínou, který málokdy seběhne z cesty božího plánu. Nadaná v oblasti řeči, květenství duše, a přesto odměřená do takových měr, že její zdrženlivost nepůsobí mysteriózně, nýbrž nepříjemně. To je první dojem, jímž se Tabitha Irae Dei reprezentuje.
Kolkolem vystupuje jako nesmírně střízlivý a rozumově založený jedinec. Vedle hlubokých konverzacích nicméně zbožňuje a lační po primitivních konverzacích s vlky, jimž panují pudy – fascinuje ji vše, z čeho se vlci jako ona vyvinuli. Považuje se za vlčí typ budoucnosti, jelikož je jí z časů nejbližší.
Jakýkoliv krok podnikne, promyslí ho – cokoliv řekne, to dobře uváží. Tabitha takřka konstantně dedukuje, předvídá a vypočítává, čímž je z ní jakýsi obdobný mistr. Ačkoliv budoucnost předvídat opravdu neumí (…nebo snad ano? Daly by se její vrozené atributy považovat za něco nadpřirozeného?…), své umění spojit si „dvě a dvě dohromady“ provádí v rekordním čase. Pojí se s tím samozřejmě i její nadání všímat si niterných maličkostí.
Mnohdy působí jako nezastavitelný voják v marši, jehož chtíč nelze ukojit. Tabitha je citelně ambiciózní vlčice, jejíž představa „dobití energie“ neustále mění svůj tvar – vždycky se však jedná o prvek hybný, nezastavitelný. Hladoví po různorodých skutečnostech, užitečnějších i zbytečnějších, které jsou dočasně schopny uklidnit její nutkání být pozorovatelem dění. Málokdy má dost a často zapomíná, že „ne“ znamená „ne“, jedná-li se o situaci, jíž chce být pánem.
Každou ze svých nocí ve světě živých oddává svému pánu – každou s ním prožívá – a každou samozřejmě také ukončuje. Ve víře v Hatiho vidí každičký kus svého bytí a je zarytě přesvědčena o tom, že cokoliv koná, koná právě v jeho jméně, což je mimoděk jedním z pramenů její přísnosti vůči sobě samé. Bedlivě bdí nad všemi oblastmi života svého i cizího a často o ně pečuje s něhou, kterou vykazují starší sestry. Vlci pod její ochranou automaticky vstupují i pod ochranu Hatiho – vášnivě se bude modlit za všechny, kteří jsou jí blízcí. Loajalita, kterou vůči svým přátelům a rodině udržuje, často překračuje meze obsese.

Minulost:
Narozena na rodinné, pískem odváté místo, Tabitha Irae Dei byla stejně jako její sourozenci (a hrst dalších trpěných i vítaných příbuzných, kteří s nimi pobývali) předurčena vyrůst v budoucí generaci Hatiho oddaných následovníků. Elaine, napříč celičkým rodem nemálo významná vlčice, odmalička svému potomstvu vštěpovala důležitou roli, kterou v jejich životech Hati představoval.
Vojenský režim a výchova plna disciplíny z vlčete vytesal vlčici s velmi působivým charakterem, co se dal v davu jen těžko přehlédnout – a i kdyby se tak stalo, Hatiho ruka ji zvládla dostat do míst, kde se Tabithě jakýsi kus anonymity náramně hodil. Kde jinde by mohla spřádat své pavoučí sítě a ovlivňovat ubohé, utrápeně vyhlížející mučedníky, co neochutili sílu božské moci? Měsíční svit, co ozařoval srst její důležité sestry a staršího bratrance, poskytoval vlčici stín, z nějž mohla nerušeně tahat za nitky osudu svým osobitým způsobem.
Jakýkoliv krok podnikla, konala výhradně pro svou rodinu a její stálost – nezaváhala nad žádnou prosbou, nikdy. Kdekoliv byla žádaná, tam také vstoupila: sebemenší nespokojenost byla rázem vyřešena, jen co se objevila. Po odchodu její matky takřka automaticky převzala zodpovědnost za své sourozence na sebe – to nicméně souviselo s peskováním, tvrdostí a tresty, jimiž neměla ve zvyku šetřit.
Pomalý příchod léta a změny v rodinné dynamice Tabithu poprvé donutily zamyslet se, jakým směrem chce vést svůj vlastní život. Usadit se se svou vlastní rodinou, spojit se s tou starou – tolika možností, a přec mohla kdykoliv udělat krok vedle!
Nakonec vše leží v Hatiho tlapkách a dokud Tabitha kráčí pozemským světem, je přesvědčena ho následovat kdekoliv si ji vyžádá.

Zajímavosti:
• Má vcelku krátkou, na dotek pichlavou a nepříliš příjemnou srst, která je přizpůsobena písečnému teplu. Tělo je svalnaté, rysy ostré a Tabitha sama na ostatní působí velmi androgynním dojmem - mnoho vlků se napoprvé splete. Voní suchým dřevem
• Vede asketický způsob života. Jídlo si dopřává skromně, nevlastní téměř nic a veškerý svůj volný čas oddává své víře a jejímu šíření
• Vůči svému plášti je extrémně majetnická - stejně tak ke kolárku s kusem černé látky, kterou nikdy nesundává

Magie: Falešný prorok
Tabitha dokáže intuitivně vycítit slet událostí, který bude v nejbližších hodinách následovat – nejdál dokáže pohlédnout na konec dne, ale to ji často odrovná na celý jeho zbytek. Málokdy je schopna si plně uvědomit, s kým se daná situace bude konat, jelikož vidí pouze náznaky a zmatené, charakteristické znaky, než zcela vyrýsované obličeje – vize k ní přichází v heslovitých symbolech, které musí prvé dešifrovat. Mnoho z nich jí dojde těsně před danou událostní, nebo dokonce i po ní.
Magie se projevuje dočasnou ztrátou vidění, kdy má vlčice příležitost jako pozorovatel nahlédnout do situace – vidí ji nicméně velmi špatně. Také se může prokázat jako nefunkční a falešné – Tabitha může dostat vizi, která se za určitý časový úsek může velmi malou odchylkou, nezávislou na ní, pozměnit. Většina z vizí se odvíjí dle důležitosti pro specificky její osobu a přepadají ji zcela náhodně, ač se jí výjimečně může stát, že vidí osud někoho, koho vůbec nemusí znát.
Sama vlčice si není plně vědoma, že nějakou magii ovládá, protože ji považuje za svou bravurou schopnost dedukce. Tabitha tak trpí častou únavou a spí „jako mrtvola“, v případech opravdu náročných vizí kolísá a těžko pozná realitu od snů - čím více magii ve svém životě používá, tím hůř na tom fyzicky i psychicky je.

Obrázek:


Doplňky:
- Plášť
- Kolárek

Další postavy: Majdalenka
Discord: nikii4992