Príspevky užívateľa

Seděl u stromu, zabraný do svých myšlenek, a musel se tvářit opravdu neskutečně nešťastně, když si toho všiml i tento cizák. Tae'ha sebou trhl, když na něj druhý vlk promluvil, a okamžitě se obranně postavil na nohy, snad kdyby na něj druhý chtěl zaútočit. Jakmile však zjistil, že nebezpečí je zažehnáno, či spíš že od začátku žádné nebylo, zase se posadil. "Ale ahoj." Prohodil a v duchu protočil očima. Ten mi tady ještě scházel. Proběhla mu hlavou otrávená myšlenka. Určitě bude mít zájem o přidání se do smečky a on ho ještě bude muset představovat Arrakisovi a co hůř, trávit s tím nevychovaným kusem spratka čas. Vidět ho, mít ho na očích. To sotva. Rozhodl se, že musí vlka od smečky odlákat, ať to stojí, co to stojí, a tak byl při sdílení svých trablů velice upřímný. "To vís, že nejsem spokojený." Ušklíbl se. "Jak už to chodí, ve smečkách se občasmění alfy. A my zrovna měli štěstí na takového neschopného..." Raději ztišil hlas, když o Arrakisovi mluvil. "Věděl jsem, že tento čas jednou nastane - u nás se totiž vlk panovníkem rodí a ne stává díky tomu, co pro smečku udělal - ale že to bude takhle brzo, to jsem nečekal. A že po kralování nepobere rozum a nezačne se chovat normálně, to jsem taky nečekal." A protočil očima, tentokrát doopravdy. "A musím tě varovat, tady jsi blízko hranic. Neříkám ti to, jakože bych tě snad odtud chtěl vyhnat, ale nový pan alfa prý nemá moc rád cizince." Nesouhlasně potřásl hlavou.

Povytáhl obočí. "V tomhle máš pravdu." Zahájil smířlivě, nakonec se však rozhodl se na nějakou zdvořilost vybodnout. To, že tato slova zazněla právě z úst vlka, který nikdy ani prstem nepohnul, aby si respekt ostatních vlků zasloužil, a najednou na nich chce vynucovat svá nová pravidla, bylo vrcholkem pokrytectví a někdo mu to nutně musel sdělit. "Co je však velmi zajímavé je, že to zní právě z tvých úst." Ušklíbnul se. Více však neřekl, ne že by si netroufal, jen... stále chtěl být tím, kdo bude mít finální slovo v tom, že odchází. Nehodlal se tímhle malým spratečkem nechat vyhodit, to by bylo přece neskutečně ponižující! "Jistěže rozumím a snad bych i tvé počínání chápal, kdyby to tak dosud nebylo - že pravidla skutečně neplatí pro členy tvé rodiny, alespoň v této smečce ne. Hodláš snad tuto skutečnost změnit? Pochybuju, pouze pokud to bude benefitovat tvé vlastní osobě." I to se mladý Tae''ha opět ušklíbnul. Už znal Arrakise dost na to, aby věděl - aby svými nedávnými činy dokázal - že se nezměnil a za fasádou hrdého panovníka je to stále ten samý malý, nevychovaný spratek. A jak už bylo řečeno, někdo mu konečně musel shodit hřebíněk, i když ho to bude stát členství ve smečce, do které se kdysi natolik chtěl přidat. "Ano, už jsem rozhodnutý. Svým časem totiž marnit skutečně nehodlám." Švihl ocasem a jal se k odchodu. Pokud tohle nebyl ten nejvíc smířlivý odchod z této smečky, už nevěděl, co bylo. Věděl, že pokud bude zůstávat a skutečně se snažit vmést ta slova "odcházím" panovníkovi do tváře, bude jen dále eskalovat situaci a takový Tae'ha nebyl. A tak se jen otočil na podpatku a zamířilpo pláži pryč.

Dále pokračoval v antimonarchistických, až skoro anarchistických myšlenkách, když tu náhle něco zaslechl. No jéje. Jak tak stál a přemýšlel nad svým v tuhle chvíli docela zpackaným životem, rozhodl se ho jeho rádoby chlebodárce a důvod všech jeho pochyb a obav poctít svou přítomností. Tae'ha ho nejprve chtěl poctít výrazem tak nechutným, že by královský panáček stáhl ocas pod nohy a utekl z jeho dohledu, nakonec se však přemohl. Po dobrém, Tae, po dobrém. Musel si připomenout, načež vystřihl pro pana krále velice falešný, ale přece jenom úsměv. Mno jo, předvádět se Tae'ha nikdy moc neuměl, ale rozhodně se nechtěl prát, takový on nebyl. Kdepak, chtěl vklidu sdělit mladému pánovi, že jeho smečku opouští a začít ho pomlouvat až za jeho zády. "Zdravím, Vaše veličenstvo." Pozdravil proto, jak se slušilo a patřilo - alespoň v této pofidérní monarchistické společnosti - a teprve potom se nadechl, aby vyřkl to, co mu už delší dobu tížilo duši. Arrakis ho však předběhl a dožadoval se vysvětlení jakési observace, podle které prý se Tae'ha snad dopustil prohřešku proti společenství monarchistickému. Teda tohle přesně neřekl, vlastně k tomu přistoupil docela mile a objektivně, ale Tae'hovi to tak znělo. V duchu obrátil oči v sloup. No jo, pan monarcha připomínky nestrpí. Zašklebil se - opět jen v duchu - a pak se nadechl k odpovědi. "Skutečně chcete slyšet, co mám na srdci? Myslím, že se vám to nebude líbit a snad by to mohlo i trvale narušit naše... vztahy." Začal opatrně, znajíc Rakisovu kdysi výbušnou povahu. Pokud se mu však dostalo pozitivní odpovědi, pokrčil rameny a vyplivnul to ven. Stále ne všechno, co chtěl mladému panovníku sdělit, stále se to týkalo pouze události s korunovací a i tak se držel hodně zpátky, ale i tak... byla to pravděpodobně ta nejsilnější slova odporu, co kdy princátko slyšelo. "Myslím, že postrádáte to, co dělá dospělého dospělým. A sice respekt ke starším, jmenovitě ke své matce." Pokrčil rameny Tae'ha, jakobyse ho to vůbec netýkalo. Avšak jak nenuceně vypadal, do těla se mu zuačal zabodávat ostgen nervozity, který mohl cítit i přesto, že byl právě napojený na Arrakise a vnímal tak převážně jeho emoce. "To, jak jste ji přede všemi ponížil... myslím, že kdyby vás o minutu předtím nejmenovala panovníkem - myslím, že kdybychom byli v jakékoliv jiné smečce, smečce, kde si nemůžete dělat, co chcete... bylo by vaše jednání označeno jedním jediným slovem. Nepřijatelné." Potřásl hlavou. "Avšak kdo jsem já, abych vám tohle vykládal. Já jsem jen pouhý bojar, nikdo vás nenutí mně poslouchat. Vlastně oceňuji, že jste se mne na tohle vůbec zeptal, značí to, že se snad i trochu zajímáte o názory členů své smečky." Zakončil nakonec svůj monolog smířlivě a s očekáváním v očích se zadíval na Arrakise. Co mu asi poví?

Tae'ha se jednou zase rozhodl vydat mimo hranice své smečky. Tentokrát však daleko nedošel. Jen co hranice překročil, zastavil se v lese, kterému zdejší přezdívali zelený. Zde se posadil k jednomu ze stromů a jal se přemýšlet, co dělat se svým osudem ve smečce. Od Arrakisova panování králem to s ním šlo z kopce. Naděje na pivýšení z počáteční pozice omegy prakticky nebyla a byť Tae'ha nepatřil zrovna mezi ambiciózní vlky, v porovnání s panovníkem mu to vadilo. Proč nemohl být alespoň kníže, to by snad jeho slovo mělo před Arrakisem nějakou váhu. Ale ne, on byl jen pouhý bojar a na ty ten rozmazlený spratek nebral zřetel. Nálad pod psa, situace ve smečce taky... Potřásl hlavou. Nebylo mu dobře a byl si jistý, že nebyl jediný. Vždyť přece všem nemohlo uniknout, jak podvedl Voltaire...! Voltaire... panovnici. Tae'hovu panovnici.

Vyskočil a dopadnul na srnu, v poslední chvíli si všimnul, že už ji někdo jiný drží za nohu. Ale už bylo pozdě měnit směr, už byl ve vzduchu. Nemělo cenu ani zkoušet mávat křídly, prostě na ni dopadl a rychle se jí zakousl do krku. Druhýz vlk mu v tom naštěstí nebránil. Jakmile se srnka přestala hýbat, hnědočerný na něj okamžitě vyjel, ať dává pozor. I on byl najednou popuzen, jak na sebe převzal emoce druhého vlka, ale rozhodl se jít cestou míru. Nemělo cenu se hádat s vlky, kteří očividně smrděli stejnou smečkou jako on a možná byli dokonce výše postaveni. Kdo ví, jesti tenhle není další z Voltaireřiných rozmazlených spratků. "Omlouvám se. Na, nech si ji. Je tvoje." A přistrčil srnku směrem k druhému vlku.
Po chvíli nepříjemného ticha se ho konečně rozhodl protrhnout. "Jsem Tae'ha, mimochodem. Jsem ve smečce nový." A dlouho se asi nezdržím. Chtěl dodat, ale nakonec se udržel. Nemělo cenu otevřeně rebelovat proti zdejšímu vedení. A vůbec, panovnici Voltaire měl vlastně rád, byl to její nástupce, který mu vadil.

Tae'ha zrovna dvakrát nestál o společnost, naopak. Přál si být sám, sám vybír svůj stres... sám se vykoupat. Jeho přání však nebyla vyslyšena. Jen několik málo momentů poté, co vstoupil do vody, na něj promluvilo nějaké vlče. No, vlče. Bylo už dpsti odrostlé, mohlo být tak roční, rok a půl staré. Ale pro pětiletého Tae'hu stále ještě vlče. "Ale ahoj." Pozdravil je nevrle, jakmile se mu však zadíval do očí, automaticky přejal jeho náladu na sebe a najednou byl poměrně klidný. "Jsem Tae'ha. A jak říkají tobě?" Zeptal se už o něco přátelštěji. "Smím-li se zeptat, hledáš tu něco? Nebo se jen tak procházíš? Cítím z tebe pach smečky Přízračných, už jsme jen kousek od hranic, že?" Zahrnul mladou vlčici otázkami.

Tae postupoval dál a dál do hlubin města. Po cestě našel nějaký most, který byl sice od pohledu starý, Tae'ha však svým odborným stanoviskem usoudil, že je stabilní, a tak vystoupal po jakýchsi schodech nahoru. Jakmile byl na vrcholku postu, rozhlédl se kolem sebe, poté se přes záubradlí podíval dolů. Není tu ošklivo... možná bych si tu i dokázal představit žít. Usoudil, když najednou peroferním viděním zaregistroval jakousi vlčici. Nedokázal určit její zbarvení, byla totiž celá schovaná pod pláštěm, sluneční světlo jí nedosáhlo ani na špičku nosu. Jak přes tuhle věc proboha vidí...? Přemýšlel.
Netrvalo dlouho a mladého vlka přemohla zvědavost. "Ahoj." Štěkl za ní přátelsky a zavrtěl ocasem. "Jsi zdejší?" Zeptal se. Třeba by mě tu mohla provést... hmmm, to by se mi líbilo. Liboval si.

Tae'ha se pomalu procházel po pláži, až narazil na jakousi starou loď. Od korunovace nového panovníka se tu necítil dobře a upřímně, přemýšlel o odchodu. Nirix, ten vlk v plášti, mu nasadil brouka do hlavy a on usoudil, že by mu smečka, která zasvětila život bohu noci, možná mohla dát více než smečka bezbřeze věřící v sílu krále. Ne možná, určitě. Protože král či panovník byl vlk jako každý jiný zatímco bůh, to byl někdo větší. Někdo mocnější. Někdo, kdo si skutečně zasloužil, aby mu vlci zasvěcovali život. Tae'ha si pomalu uvědomoval, jak uměle monarchie v jeho smečce zněla. V ostatních smečkách se alespoň mohl vlk o vedení zasloužit, v té jeho ale ne. V té jeho se vlk panovníkem už narodil. Jak směšné, nikdo se přece nemůže narodit jako panovník! Tae'ha si odfrkl. Ano. Odejde a odejde ještě dnes. Odejde a přidá se do Kultu.

Azaryn? Zarazil se mladý Tae'ha. O Azarynu slyšel zatím jen od podivného ptákovlka Rufuse, ale ten mu svou smečku popisoval jako skvělou, snad dokonce i přátelskou. Nechápal tedy, co tím Nirix myslí, vždyť oni měli být ta krvelačná smečka, no ne? Nakonec to však Tae'ha nechal plavat. měl důležitější věci na řešení.
Vlk však vypadal, že má najednou naspěch. Ne že by přestal být kidný, to ne, ale z jeho slov začalo být zřejmé, že se brzy zvedne a odejde. A tak se po několika větách taky stalo. Tae'ha jen zalapal po dechu. To mi o své smečce ani nic neřekne, až tak tajemný chce být? Zarazil se. Tak moc si přál něco o Kultu vědět, že se skoro rozeběhl za vlkem a začal ho prosit na kolenou. Nakonec mu v tom zabránil jen ten klid, který teď byl i v Tae'hově nitru. A tak se rozešli. Tae'ha přikývl, snad jakože rozumí, ale zároveň také na pozdrav, a jako spráskaný pes se vydal zpátky k branám smečky nihilské.

Zastříhal ušima. "No vidíš, a já sice mám smečku, ale o rodině ani o podpoře se tu mluvit nedá." Řekl a tím zakončil diskurz o jeho přidání se do smečky. Tedy alespoň zdánlivě, ale však on se k tomu za chvilku vrátí, jen co si trošku uspořádá své myšlenky.
Pokýval hlavou. "Nic o napadení Arrakisem jsem neslyšel, ale znám ho dost dobře na to, abych tomu věřil. Je to pěknej kus spratka a vůbec bych se nedivil, kdyby tuhle skutečnost smečka jen ututlala, aby ho chránila. Má už od narození přece jenom dosti privilegované místo." Pokrčil rameny, najednou zase nabývaje toho Nirixova klidu.
"Chápu." Pravil jen na Nirixovu další větu. Chvíli ještě jen tak seděl a hleděl do prázdna, než konečně spustil. "Nevím. Nevím, proč by Kult mohl být dobrým domovem zrovna pro mě. Jsem cestovatel a z tvých slov jsem pochopil, že většina z vás nesmí mimo území smečky, což by pro mne bylo neskutečně omezující. Avšak... víte, ve vás něco je. Máte... cíl. Smysl života. Víš, sílu - nebo spíš slabost - tradičních smeček už jsem měl tu možnost vyzkoušet. Tu, ve které jsem vyrostl, rozprášila cizí, o mnoho větší smečka. Bránili jsme se, ale proti nim jsme neměli žádnou šanci. Tak jsem přišel o celou svou rodinu a o kohokoliv, koho jsem znal. Tak jsem se dal na cestování. Cestoval jsem dva roky, až jsem narazil na Norest. Zde jsem, myslím, poznal každou jednu smečku, a Nihilská mi z nich připadala nejvíce idylická. Po tom toužím, po klidu. I jako cestovatel. Nu a tak jsem se přidal, byť jsem na to asi ještě nebyl připravený. Ale co se zezačátku zdálo jako sen, který ke mně přišel, když jsem ho nejvíce potřeboval... to se brzo změnilo v noční můru. A tak teď myslím, že až z ní odejdu - což doufám bude brzy, pokud na Arrakise někdo nespáchá atentát - což se asi nestane, neboť ve smečce teď kromě královské rodiny skoro nikdo není... no zkrátka, budu potřebovat změnu. Překpat svůj styl života, kompletně. A myslím, že právě to by mi vaše smečka mohla nabídnout... i když nevím. Neřekl bys mi o ní něco víc, prosím?" Požádal.

Stále byl pořádně vyzenovaný Nirixovou energií. Jakoby šly všechny stresy mimo toho vlka. Líbila se mu tahle energie, mnohem víc, než chaotická energie Roiha, vyděšená Rufuse nebo agresivní Ghaa'yel či dokonce povýšená energie prince - tedy teď už krále - Arrakise. Zase ten Arrakis. Proběhlo mu hlavou a on vycenil zuby. Toho si Nirix mohl, ale nemusel všimnout, byť je v žádném případě necenil na něj.
Arrakis mě jednou přivede do hrobu. Protočil očima a lehl si do písku, pokládajíc hlavu na tlapky. I přes Nirixovu klidnou energii, kterou musel chtě nechtě kopírovat, byl nešťastný. Nešťastný, že se nechal přemluvit bývalou panovnicí a přidal se do smečky Nihilské. Nešťastný, že radši nezůstal u Přízračných, nebo klidně u toho Kultu. Nic nemohlo být horší než ten nevychovaný spratek na trůně.
Najednou to přišlo. Tae'ha ani nevěděl, kde se to vzalo, ale najednou, pté, co mu Nirix řekl všechno, co měl na srdci, z něj vypadlo. "Mohu se k vám přidat?" Bylo to tak náhlé, že to samotného Taeho překvapilo. Už udělal několik ukvapených rozhodnutí, ale tohle nemělo být jedno z nich. Hned se zarazil a když opět promluvil, přeskakoval přes vlastní jazyk, jak se omlouval. "Teda- ne, promiň. Takhle jsem to nemyslel. Asi to ani nejde, jen tak odejít z Nihilu. Jen jsem tam fakt nešťastný a ... ono to tak přišlo, víš. Ty..." Zadíval se na Nirixe úpěnlivě. "Vypadáš tak šťastý se svou volbou smečky. Jsi šťastný? Já... já bych jen chtěl být taky tak šťastný tam, kde jsem." Tak a bylo to venku. Nešlo o Kult, Nihil ani nic jiného, šlo to o štěstí. O to mít normálního vůdce smečky.
Netrvalo dlouho a spustil, jaké že problémy tedy jeho smečku sužují. Ani ho Nirix nemusel přemlouval, z Tae'hy to prostě vylezlo samo. "Hm, no, o vás jsem slyšel, že jste... no... divní. Krvelační, že se neostýcháte zabít jakéhokoliv vlka, kdo překročí vaše hranice. Ani vlče byste neušetřili. Že kdo se k vám přidá, už nikdy nebude moci opustit území smečky - což je blbost, jak teď vidím, protože ty ses do smečky taky někdy musel přidat a teď tě tu vidím mimo ni. Jediné co, tak na sobě máš ten divný plášť, ale na ten si vlk jistě zvykne." Pokrčil rameny. "A taky že mezi sebe přijímáte zabijáky. Myšleno Bellannu a její děcka. Víš- no, možná nevíš, ale byla to ona, kdo zaútočila na panovnici Voltaire a zapůsobila celé tohle fiasko s Arrakisem na trůně. A tím se dostáváme k nám. No, smečka moc neprosperuje, to už se k tobě asi doneslo. Hodně vlků odchází nebo umírají spavou nemocí, která, jak jsem si všiml, dlouhodobě sužuje celý Norest. Ale tu jsme měli doma taky, holt občas někdo odejde na lov a už se nevrátí... a tak. No, ale měli jsme panovnici, její veličenstvo Voltaire. Vládla nám společně s jeho ušlechtilostí koncilem A'Kazou, původně ze smečky Přízračných, ale pak se k nám přidal - ještě dříve, než jsem ve smečce byl já - aby mohli společně s Voltaire ve smečce vychovávat vlčata. A tak se taky stalo. Narodily se jim čtyři, jejich výsosti Giuseppe, Dante, Sylvester a nejstarší Arrakis. A právě s Arrakisem jsou největší problémy. Nedávno - jak Bellanna zaútočila na její veličenstvo Voltaire - totiž Voltaire... nu... kleplo, prý. Já si to ale nemyslím, ke mně byla vždy zdvořilá. No, každopádně ji prostě nějak Arrakis přemluvil, že ztratila na smyslech, a přinutil ji mu předat trůn. Jenomže sám je velice mladý, a, no, Voltaire se v jeho výchově moc nepředřela. Upřímně, kdybych věděl, že nastoupí na trůn dřív, než se naučí nějakému chování, snad se do smečky ani nepřidám. Je to šarmantní mladý muž, ale neskutečně povýšený, jako bychom my, vlci s nekrálovskou krví, pro něj byli vzduch. No, každopádně, oni zřejmě měli nějakou domluvu, že pak odejde Voltaire tiše ze smečky a tak... a Arrakis to porušil. Prostě ji vyhnal, přede všemi. Taková potupa!" Obličej se mu zkřivil nechutí k mladému vlku. "Jak se někdo může takto chovat k vlastní matce! No ale každopádně, to je konec pohádky. Teď nám vládne Arrakis - jeho veličenstvo Arrakis - a je to fiasko." Dokončil nakonec, slzy na krajíčku. Nebýt Nirixové klidné energie, jistě už vy se hroutil jako domeček z karet.

Přisedl si tedy, ovšem prvně se v dostatečné dálce od Nirixe otřásl a zbavil tak svou srst přebytečné vody. A hned se na Nirixe zkoumavě zadíval a po chvíli usmál. Přičichl totiž k vlkově pachu a najednou měl jasno. "Ach ano, ty musíš být z Kultu. Ti věří v boha noci... myslím." Střihl uchem a pokýval hlavou. Něco málo o nich slyšel na svých toulkách po Norestu, něco se dozvěděl od ostatních členů smečky - avšak upřímně netušil, jestli zrovna těmto informacím důvěřovat - jeho bitka s mladou vlčicí z města mu taky dala něco málo informací, alespoň že tam někdo žije a přivlastňuje si tamto místo. "Snad se někdy potkáme i v noci a já tě budu moci spatřit v plné kráse." Prohodil laškovně, bylo však znát, že si jen dělá humory a nemyslí tuto napůl flirtózní větu vážně. "I slyšel, ale byly to samé špatné věcí. Jak však mohu usoudit . mám díky své magii čich na vlky - museli jsme se zmýlit, neboť ty nevypadáš nijak zle. Upřímně, nepřekvapuje mě to, Nihil se poslední sobou mýlí ve všem, co vyřkne." Pokrčil rameny a možná malinko posmutněl.

Na korunovaci nového krále se hnal jako spráskaný pes. Věděl, co bude následovat, když zaslechl to obřadné vytí slolávající smečku k sobě. A pokud nevěděl, jistě si to uvědomil ve chvíli, kdy si všiml, jak vedle královny Voltaire postává ten nevychovaný spratek Arrakis. To přece nemůže udělat... S lítostí, skoro až slzami v očích sledoval Voltaire, jak předává trůn svému nejstaršímu synovi. Jak je na něj celá hrdá a snad se na jeho korunovaci i těší! Tae'ha měl však jiný názor. Považoval Arrakise za dítě, ploda bez špetky moudrosti. za někoho, kdo si přes všechny své projevené disrespekty k níže postaveným šlenům smečky sotva zaslouží post prince, natož post panovníka. A když se to malé zvíře dostalo k tomu, že svou vlastní matku vyhání z území, udělalo se |Tae'hovi mdlo. Chápal jeho uvažování, ale tohle nebylo správné. Trochu respektu k rodicům by to chtělo. A pokud mu to nepřípomněl někdo jiný, rozhodl se Tae'ha, že to udělá sám. "Arrakisi - uhm, Vaše veličenstvo, to přecce nemůžete..." Začal slabým hláskem, avšak o to odhodlanějším. Nehodlal nechat mladého vlka jen tak vyhnat svou matku, matku, která pro tuto smečku tolik udělala.

Přikývl, jakože vlkoho jméno zaregistroval. Ne, on mu ho dokonce pochválil! "Pěkné jméno." Utrousil, nechtíc ho zase chválit až do nebes, aby to neznělo falešně. Kdepak, teď byl králem taktní výchovy. To a taky král zenu, stejně jako jeho společník. "Ale jistěže smíš. Jen mi dovol vylézt z té vody na souš, tady by se ti sedělo špatně, a mě beztak pálí voda do ran." Pravil a vylezl z vody, odhalujíc tak otisk něčích zubů na své levé přední noze. Bylo zřejmé, že takových, zřejmě poměrně čerstvých jizev má na svém těle více, jen většinu dobře skrytou pod huňatou srstí.
Udělal tedy několik desítek kroků a jakmile byl v dostatečné vzdálenosti od moře, tak, že se na něj stále dalo dívat, ale už na ně nedosáhly ani kapky přílivových vln, posadil se. "Ten plášť, co nosíš, je moc hezký, ale na co ho máš? Cožpak se bojíš slunka?" Zavtipkoval.

Na další ze svých prozkoumávajících obchůzek Norestem se vydal Tae'ha směrem k místům, kde mělo začínat lidské město. Od Rufuse věděl, že to město obývá nějaká smečka, proto byl velice opatrný. Zároveň však i zvědavý, Ono snad neuškodí, když se na zdejším území trošku ohřeje na hranicích, hodí slovo s nějakým vlkem a třeba i naváže nová přátelství. Možná, možná by se do smečky mohl i přidat. Rozhodl se, že to všecičko nechá náhodě. A tak vystoupal na starý rozvrzaný most. Nu, musel uznat, že už viděl lepší mosty, byť s jejich stvořiteli se nikdy nepotkal. Tohle však nebylo jediné opuštěné město, do kterého Tae'ha po svých cestách zavítal. V tom předchozím se mu pramálo líbilo, navíc odtamtud byl doslova vyhnán... třeba to v tomhle bude lepší. Tae'ha byl optimistický.