Príspevky užívateľa

Tae'ha se jednou zase rozhodl vydat mimo hranice své smečky. Tentokrát však daleko nedošel. Jen co hranice překročil, zastavil se v lese, kterému zdejší přezdívali zelený. Zde se posadil k jednomu ze stromů a jal se přemýšlet, co dělat se svým osudem ve smečce. Od Arrakisova panování králem to s ním šlo z kopce. Naděje na pivýšení z počáteční pozice omegy prakticky nebyla a byť Tae'ha nepatřil zrovna mezi ambiciózní vlky, v porovnání s panovníkem mu to vadilo. Proč nemohl být alespoň kníže, to by snad jeho slovo mělo před Arrakisem nějakou váhu. Ale ne, on byl jen pouhý bojar a na ty ten rozmazlený spratek nebral zřetel. Nálad pod psa, situace ve smečce taky... Potřásl hlavou. Nebylo mu dobře a byl si jistý, že nebyl jediný. Vždyť přece všem nemohlo uniknout, jak podvedl Voltaire...! Voltaire... panovnici. Tae'hovu panovnici.

Vyskočil a dopadnul na srnu, v poslední chvíli si všimnul, že už ji někdo jiný drží za nohu. Ale už bylo pozdě měnit směr, už byl ve vzduchu. Nemělo cenu ani zkoušet mávat křídly, prostě na ni dopadl a rychle se jí zakousl do krku. Druhýz vlk mu v tom naštěstí nebránil. Jakmile se srnka přestala hýbat, hnědočerný na něj okamžitě vyjel, ať dává pozor. I on byl najednou popuzen, jak na sebe převzal emoce druhého vlka, ale rozhodl se jít cestou míru. Nemělo cenu se hádat s vlky, kteří očividně smrděli stejnou smečkou jako on a možná byli dokonce výše postaveni. Kdo ví, jesti tenhle není další z Voltaireřiných rozmazlených spratků. "Omlouvám se. Na, nech si ji. Je tvoje." A přistrčil srnku směrem k druhému vlku.
Po chvíli nepříjemného ticha se ho konečně rozhodl protrhnout. "Jsem Tae'ha, mimochodem. Jsem ve smečce nový." A dlouho se asi nezdržím. Chtěl dodat, ale nakonec se udržel. Nemělo cenu otevřeně rebelovat proti zdejšímu vedení. A vůbec, panovnici Voltaire měl vlastně rád, byl to její nástupce, který mu vadil.

Tae'ha zrovna dvakrát nestál o společnost, naopak. Přál si být sám, sám vybír svůj stres... sám se vykoupat. Jeho přání však nebyla vyslyšena. Jen několik málo momentů poté, co vstoupil do vody, na něj promluvilo nějaké vlče. No, vlče. Bylo už dpsti odrostlé, mohlo být tak roční, rok a půl staré. Ale pro pětiletého Tae'hu stále ještě vlče. "Ale ahoj." Pozdravil je nevrle, jakmile se mu však zadíval do očí, automaticky přejal jeho náladu na sebe a najednou byl poměrně klidný. "Jsem Tae'ha. A jak říkají tobě?" Zeptal se už o něco přátelštěji. "Smím-li se zeptat, hledáš tu něco? Nebo se jen tak procházíš? Cítím z tebe pach smečky Přízračných, už jsme jen kousek od hranic, že?" Zahrnul mladou vlčici otázkami.

Tae postupoval dál a dál do hlubin města. Po cestě našel nějaký most, který byl sice od pohledu starý, Tae'ha však svým odborným stanoviskem usoudil, že je stabilní, a tak vystoupal po jakýchsi schodech nahoru. Jakmile byl na vrcholku postu, rozhlédl se kolem sebe, poté se přes záubradlí podíval dolů. Není tu ošklivo... možná bych si tu i dokázal představit žít. Usoudil, když najednou peroferním viděním zaregistroval jakousi vlčici. Nedokázal určit její zbarvení, byla totiž celá schovaná pod pláštěm, sluneční světlo jí nedosáhlo ani na špičku nosu. Jak přes tuhle věc proboha vidí...? Přemýšlel.
Netrvalo dlouho a mladého vlka přemohla zvědavost. "Ahoj." Štěkl za ní přátelsky a zavrtěl ocasem. "Jsi zdejší?" Zeptal se. Třeba by mě tu mohla provést... hmmm, to by se mi líbilo. Liboval si.

Tae'ha se pomalu procházel po pláži, až narazil na jakousi starou loď. Od korunovace nového panovníka se tu necítil dobře a upřímně, přemýšlel o odchodu. Nirix, ten vlk v plášti, mu nasadil brouka do hlavy a on usoudil, že by mu smečka, která zasvětila život bohu noci, možná mohla dát více než smečka bezbřeze věřící v sílu krále. Ne možná, určitě. Protože král či panovník byl vlk jako každý jiný zatímco bůh, to byl někdo větší. Někdo mocnější. Někdo, kdo si skutečně zasloužil, aby mu vlci zasvěcovali život. Tae'ha si pomalu uvědomoval, jak uměle monarchie v jeho smečce zněla. V ostatních smečkách se alespoň mohl vlk o vedení zasloužit, v té jeho ale ne. V té jeho se vlk panovníkem už narodil. Jak směšné, nikdo se přece nemůže narodit jako panovník! Tae'ha si odfrkl. Ano. Odejde a odejde ještě dnes. Odejde a přidá se do Kultu.

Azaryn? Zarazil se mladý Tae'ha. O Azarynu slyšel zatím jen od podivného ptákovlka Rufuse, ale ten mu svou smečku popisoval jako skvělou, snad dokonce i přátelskou. Nechápal tedy, co tím Nirix myslí, vždyť oni měli být ta krvelačná smečka, no ne? Nakonec to však Tae'ha nechal plavat. měl důležitější věci na řešení.
Vlk však vypadal, že má najednou naspěch. Ne že by přestal být kidný, to ne, ale z jeho slov začalo být zřejmé, že se brzy zvedne a odejde. A tak se po několika větách taky stalo. Tae'ha jen zalapal po dechu. To mi o své smečce ani nic neřekne, až tak tajemný chce být? Zarazil se. Tak moc si přál něco o Kultu vědět, že se skoro rozeběhl za vlkem a začal ho prosit na kolenou. Nakonec mu v tom zabránil jen ten klid, který teď byl i v Tae'hově nitru. A tak se rozešli. Tae'ha přikývl, snad jakože rozumí, ale zároveň také na pozdrav, a jako spráskaný pes se vydal zpátky k branám smečky nihilské.

Zastříhal ušima. "No vidíš, a já sice mám smečku, ale o rodině ani o podpoře se tu mluvit nedá." Řekl a tím zakončil diskurz o jeho přidání se do smečky. Tedy alespoň zdánlivě, ale však on se k tomu za chvilku vrátí, jen co si trošku uspořádá své myšlenky.
Pokýval hlavou. "Nic o napadení Arrakisem jsem neslyšel, ale znám ho dost dobře na to, abych tomu věřil. Je to pěknej kus spratka a vůbec bych se nedivil, kdyby tuhle skutečnost smečka jen ututlala, aby ho chránila. Má už od narození přece jenom dosti privilegované místo." Pokrčil rameny, najednou zase nabývaje toho Nirixova klidu.
"Chápu." Pravil jen na Nirixovu další větu. Chvíli ještě jen tak seděl a hleděl do prázdna, než konečně spustil. "Nevím. Nevím, proč by Kult mohl být dobrým domovem zrovna pro mě. Jsem cestovatel a z tvých slov jsem pochopil, že většina z vás nesmí mimo území smečky, což by pro mne bylo neskutečně omezující. Avšak... víte, ve vás něco je. Máte... cíl. Smysl života. Víš, sílu - nebo spíš slabost - tradičních smeček už jsem měl tu možnost vyzkoušet. Tu, ve které jsem vyrostl, rozprášila cizí, o mnoho větší smečka. Bránili jsme se, ale proti nim jsme neměli žádnou šanci. Tak jsem přišel o celou svou rodinu a o kohokoliv, koho jsem znal. Tak jsem se dal na cestování. Cestoval jsem dva roky, až jsem narazil na Norest. Zde jsem, myslím, poznal každou jednu smečku, a Nihilská mi z nich připadala nejvíce idylická. Po tom toužím, po klidu. I jako cestovatel. Nu a tak jsem se přidal, byť jsem na to asi ještě nebyl připravený. Ale co se zezačátku zdálo jako sen, který ke mně přišel, když jsem ho nejvíce potřeboval... to se brzo změnilo v noční můru. A tak teď myslím, že až z ní odejdu - což doufám bude brzy, pokud na Arrakise někdo nespáchá atentát - což se asi nestane, neboť ve smečce teď kromě královské rodiny skoro nikdo není... no zkrátka, budu potřebovat změnu. Překpat svůj styl života, kompletně. A myslím, že právě to by mi vaše smečka mohla nabídnout... i když nevím. Neřekl bys mi o ní něco víc, prosím?" Požádal.

Stále byl pořádně vyzenovaný Nirixovou energií. Jakoby šly všechny stresy mimo toho vlka. Líbila se mu tahle energie, mnohem víc, než chaotická energie Roiha, vyděšená Rufuse nebo agresivní Ghaa'yel či dokonce povýšená energie prince - tedy teď už krále - Arrakise. Zase ten Arrakis. Proběhlo mu hlavou a on vycenil zuby. Toho si Nirix mohl, ale nemusel všimnout, byť je v žádném případě necenil na něj.
Arrakis mě jednou přivede do hrobu. Protočil očima a lehl si do písku, pokládajíc hlavu na tlapky. I přes Nirixovu klidnou energii, kterou musel chtě nechtě kopírovat, byl nešťastný. Nešťastný, že se nechal přemluvit bývalou panovnicí a přidal se do smečky Nihilské. Nešťastný, že radši nezůstal u Přízračných, nebo klidně u toho Kultu. Nic nemohlo být horší než ten nevychovaný spratek na trůně.
Najednou to přišlo. Tae'ha ani nevěděl, kde se to vzalo, ale najednou, pté, co mu Nirix řekl všechno, co měl na srdci, z něj vypadlo. "Mohu se k vám přidat?" Bylo to tak náhlé, že to samotného Taeho překvapilo. Už udělal několik ukvapených rozhodnutí, ale tohle nemělo být jedno z nich. Hned se zarazil a když opět promluvil, přeskakoval přes vlastní jazyk, jak se omlouval. "Teda- ne, promiň. Takhle jsem to nemyslel. Asi to ani nejde, jen tak odejít z Nihilu. Jen jsem tam fakt nešťastný a ... ono to tak přišlo, víš. Ty..." Zadíval se na Nirixe úpěnlivě. "Vypadáš tak šťastý se svou volbou smečky. Jsi šťastný? Já... já bych jen chtěl být taky tak šťastný tam, kde jsem." Tak a bylo to venku. Nešlo o Kult, Nihil ani nic jiného, šlo to o štěstí. O to mít normálního vůdce smečky.
Netrvalo dlouho a spustil, jaké že problémy tedy jeho smečku sužují. Ani ho Nirix nemusel přemlouval, z Tae'hy to prostě vylezlo samo. "Hm, no, o vás jsem slyšel, že jste... no... divní. Krvelační, že se neostýcháte zabít jakéhokoliv vlka, kdo překročí vaše hranice. Ani vlče byste neušetřili. Že kdo se k vám přidá, už nikdy nebude moci opustit území smečky - což je blbost, jak teď vidím, protože ty ses do smečky taky někdy musel přidat a teď tě tu vidím mimo ni. Jediné co, tak na sobě máš ten divný plášť, ale na ten si vlk jistě zvykne." Pokrčil rameny. "A taky že mezi sebe přijímáte zabijáky. Myšleno Bellannu a její děcka. Víš- no, možná nevíš, ale byla to ona, kdo zaútočila na panovnici Voltaire a zapůsobila celé tohle fiasko s Arrakisem na trůně. A tím se dostáváme k nám. No, smečka moc neprosperuje, to už se k tobě asi doneslo. Hodně vlků odchází nebo umírají spavou nemocí, která, jak jsem si všiml, dlouhodobě sužuje celý Norest. Ale tu jsme měli doma taky, holt občas někdo odejde na lov a už se nevrátí... a tak. No, ale měli jsme panovnici, její veličenstvo Voltaire. Vládla nám společně s jeho ušlechtilostí koncilem A'Kazou, původně ze smečky Přízračných, ale pak se k nám přidal - ještě dříve, než jsem ve smečce byl já - aby mohli společně s Voltaire ve smečce vychovávat vlčata. A tak se taky stalo. Narodily se jim čtyři, jejich výsosti Giuseppe, Dante, Sylvester a nejstarší Arrakis. A právě s Arrakisem jsou největší problémy. Nedávno - jak Bellanna zaútočila na její veličenstvo Voltaire - totiž Voltaire... nu... kleplo, prý. Já si to ale nemyslím, ke mně byla vždy zdvořilá. No, každopádně ji prostě nějak Arrakis přemluvil, že ztratila na smyslech, a přinutil ji mu předat trůn. Jenomže sám je velice mladý, a, no, Voltaire se v jeho výchově moc nepředřela. Upřímně, kdybych věděl, že nastoupí na trůn dřív, než se naučí nějakému chování, snad se do smečky ani nepřidám. Je to šarmantní mladý muž, ale neskutečně povýšený, jako bychom my, vlci s nekrálovskou krví, pro něj byli vzduch. No, každopádně, oni zřejmě měli nějakou domluvu, že pak odejde Voltaire tiše ze smečky a tak... a Arrakis to porušil. Prostě ji vyhnal, přede všemi. Taková potupa!" Obličej se mu zkřivil nechutí k mladému vlku. "Jak se někdo může takto chovat k vlastní matce! No ale každopádně, to je konec pohádky. Teď nám vládne Arrakis - jeho veličenstvo Arrakis - a je to fiasko." Dokončil nakonec, slzy na krajíčku. Nebýt Nirixové klidné energie, jistě už vy se hroutil jako domeček z karet.

Přisedl si tedy, ovšem prvně se v dostatečné dálce od Nirixe otřásl a zbavil tak svou srst přebytečné vody. A hned se na Nirixe zkoumavě zadíval a po chvíli usmál. Přičichl totiž k vlkově pachu a najednou měl jasno. "Ach ano, ty musíš být z Kultu. Ti věří v boha noci... myslím." Střihl uchem a pokýval hlavou. Něco málo o nich slyšel na svých toulkách po Norestu, něco se dozvěděl od ostatních členů smečky - avšak upřímně netušil, jestli zrovna těmto informacím důvěřovat - jeho bitka s mladou vlčicí z města mu taky dala něco málo informací, alespoň že tam někdo žije a přivlastňuje si tamto místo. "Snad se někdy potkáme i v noci a já tě budu moci spatřit v plné kráse." Prohodil laškovně, bylo však znát, že si jen dělá humory a nemyslí tuto napůl flirtózní větu vážně. "I slyšel, ale byly to samé špatné věcí. Jak však mohu usoudit . mám díky své magii čich na vlky - museli jsme se zmýlit, neboť ty nevypadáš nijak zle. Upřímně, nepřekvapuje mě to, Nihil se poslední sobou mýlí ve všem, co vyřkne." Pokrčil rameny a možná malinko posmutněl.

Na korunovaci nového krále se hnal jako spráskaný pes. Věděl, co bude následovat, když zaslechl to obřadné vytí slolávající smečku k sobě. A pokud nevěděl, jistě si to uvědomil ve chvíli, kdy si všiml, jak vedle královny Voltaire postává ten nevychovaný spratek Arrakis. To přece nemůže udělat... S lítostí, skoro až slzami v očích sledoval Voltaire, jak předává trůn svému nejstaršímu synovi. Jak je na něj celá hrdá a snad se na jeho korunovaci i těší! Tae'ha měl však jiný názor. Považoval Arrakise za dítě, ploda bez špetky moudrosti. za někoho, kdo si přes všechny své projevené disrespekty k níže postaveným šlenům smečky sotva zaslouží post prince, natož post panovníka. A když se to malé zvíře dostalo k tomu, že svou vlastní matku vyhání z území, udělalo se |Tae'hovi mdlo. Chápal jeho uvažování, ale tohle nebylo správné. Trochu respektu k rodicům by to chtělo. A pokud mu to nepřípomněl někdo jiný, rozhodl se Tae'ha, že to udělá sám. "Arrakisi - uhm, Vaše veličenstvo, to přecce nemůžete..." Začal slabým hláskem, avšak o to odhodlanějším. Nehodlal nechat mladého vlka jen tak vyhnat svou matku, matku, která pro tuto smečku tolik udělala.

Přikývl, jakože vlkoho jméno zaregistroval. Ne, on mu ho dokonce pochválil! "Pěkné jméno." Utrousil, nechtíc ho zase chválit až do nebes, aby to neznělo falešně. Kdepak, teď byl králem taktní výchovy. To a taky král zenu, stejně jako jeho společník. "Ale jistěže smíš. Jen mi dovol vylézt z té vody na souš, tady by se ti sedělo špatně, a mě beztak pálí voda do ran." Pravil a vylezl z vody, odhalujíc tak otisk něčích zubů na své levé přední noze. Bylo zřejmé, že takových, zřejmě poměrně čerstvých jizev má na svém těle více, jen většinu dobře skrytou pod huňatou srstí.
Udělal tedy několik desítek kroků a jakmile byl v dostatečné vzdálenosti od moře, tak, že se na něj stále dalo dívat, ale už na ně nedosáhly ani kapky přílivových vln, posadil se. "Ten plášť, co nosíš, je moc hezký, ale na co ho máš? Cožpak se bojíš slunka?" Zavtipkoval.

Na další ze svých prozkoumávajících obchůzek Norestem se vydal Tae'ha směrem k místům, kde mělo začínat lidské město. Od Rufuse věděl, že to město obývá nějaká smečka, proto byl velice opatrný. Zároveň však i zvědavý, Ono snad neuškodí, když se na zdejším území trošku ohřeje na hranicích, hodí slovo s nějakým vlkem a třeba i naváže nová přátelství. Možná, možná by se do smečky mohl i přidat. Rozhodl se, že to všecičko nechá náhodě. A tak vystoupal na starý rozvrzaný most. Nu, musel uznat, že už viděl lepší mosty, byť s jejich stvořiteli se nikdy nepotkal. Tohle však nebylo jediné opuštěné město, do kterého Tae'ha po svých cestách zavítal. V tom předchozím se mu pramálo líbilo, navíc odtamtud byl doslova vyhnán... třeba to v tomhle bude lepší. Tae'ha byl optimistický.

Tae'ha si ještě chvíli rochnil tlapičky ve vodě, přemýšlejíc nad Wisou. Škoda že nemáme magie, které by nám umožnily se slyšet na dálku. V mé staré smečce byly takové přístroje, které mohli dva vlci, co se měli moc rádi, nosit a slyšet se tak odkudkoliv. Pak bychom se mohli domlouvat na dalších setkáních a tak... škoda že jsem nějaké nevzal, když jsem odtud utíkal... Povídal si tak jen sám pro sebe, polohlasem. Najednou ho oslovil čísi hlas a Tae'hu, hned, jak se po něm otočil, zalil nebeský klid. Ach, má to ten vlk příjemné, že umí být takhle klidný. Proběhlo hlavou Tae'hovi, který byl kvůli své magii spíše nervóznější nátury. "I tebe zdravím, cizinče. Předpokládám, že máš jméno, dovolil bys mi znát ho?" Zeptal se a pro jistotu hned dodal. "Mé jméno zní Tae'ha. Jsem z mnoha rodů, ale ty nejsou teď důležité." Mávl nad tím tlapkou.

Tae'ha se pomalu vracel ze setkání se Světluškou, jedním z mnoha vlčat jeho spřátelené smečky - Přízračných. Po cestě zpátky se odklonil z cesty trochu na jich a tak co se nenadál, už byl na pláži. Bylo tu horko, přestože už byl podzim, ale musel uznat, že se mu to docela líbilo. Jeho téměř černá srst ho pálila, ale tlapky mu příjemně chladilo slabě zvlněné moře. Musel uznat, že až na malého sr*če Arrakise, jehož přítomnost mu blikala vzadu v hlavě jako červená kontrolka, se měl teď vlastně docela dobře. Celé by se to dalo shrnout jako mimo smečku mu bylo dobře, ale ve smečce jako takové to byla bída. Nacházel se v ní už skoro rok, viděl snad všechno včetně atentítu na panovnici a její následné zešílení, ale kamaráda si nenašel ani jednoho. A přitom byl tak sociální! Ach, jak moc mu chyběla Wisa, vlčice, s kterou jiskra hned přeskočila. Škoda, že už ji pak nikdy neviděl, zamyslel se.

Stres nejlépe vybít chůzí, nebo tak nějak se to říká. Drahý Tae'ha toho vzteku měl až až, tak za jeden jediný den přešel z území smečky přes nekonečné pláně až k nějaké řece, kde se konečně hltavě napil. Tady už dlouho nebyl, zjistil, jakmile se rozhlédl a všiml si, že už je jen kousek k území smečky Přízračných. To jsem za dnešek přešel celý Norest? Podivil se. A skutečně, přešel. Cože ho tak rozhodilo, že ho to donutilo přetrmácet půlku Norestu, učinit cestu, která ho zpátky bude stát alespoň dny dva? Inu, nástupce trůnu ve smečce Nihilské, jak jinak! Jak on nesnášel toho rozmazleného spratka! Krev se mu vařila při každé interakci s ním už ode dnů předcházejících jeho existenci v nihilské smečce, a tentokrát, tentokrát se milostpán Arrakis skutečně přemohl. Tae'ha vstoupil do chladivé vody. Bylo to osvěžující a černozelený cítil, jak se jeho svaly pomalu uvolňují.