Príspevky užívateľa

Tae'ha si ještě chvíli rochnil tlapičky ve vodě, přemýšlejíc nad Wisou. Škoda že nemáme magie, které by nám umožnily se slyšet na dálku. V mé staré smečce byly takové přístroje, které mohli dva vlci, co se měli moc rádi, nosit a slyšet se tak odkudkoliv. Pak bychom se mohli domlouvat na dalších setkáních a tak... škoda že jsem nějaké nevzal, když jsem odtud utíkal... Povídal si tak jen sám pro sebe, polohlasem. Najednou ho oslovil čísi hlas a Tae'hu, hned, jak se po něm otočil, zalil nebeský klid. Ach, má to ten vlk příjemné, že umí být takhle klidný. Proběhlo hlavou Tae'hovi, který byl kvůli své magii spíše nervóznější nátury. "I tebe zdravím, cizinče. Předpokládám, že máš jméno, dovolil bys mi znát ho?" Zeptal se a pro jistotu hned dodal. "Mé jméno zní Tae'ha. Jsem z mnoha rodů, ale ty nejsou teď důležité." Mávl nad tím tlapkou.

Tae'ha se pomalu vracel ze setkání se Světluškou, jedním z mnoha vlčat jeho spřátelené smečky - Přízračných. Po cestě zpátky se odklonil z cesty trochu na jich a tak co se nenadál, už byl na pláži. Bylo tu horko, přestože už byl podzim, ale musel uznat, že se mu to docela líbilo. Jeho téměř černá srst ho pálila, ale tlapky mu příjemně chladilo slabě zvlněné moře. Musel uznat, že až na malého sr*če Arrakise, jehož přítomnost mu blikala vzadu v hlavě jako červená kontrolka, se měl teď vlastně docela dobře. Celé by se to dalo shrnout jako mimo smečku mu bylo dobře, ale ve smečce jako takové to byla bída. Nacházel se v ní už skoro rok, viděl snad všechno včetně atentítu na panovnici a její následné zešílení, ale kamaráda si nenašel ani jednoho. A přitom byl tak sociální! Ach, jak moc mu chyběla Wisa, vlčice, s kterou jiskra hned přeskočila. Škoda, že už ji pak nikdy neviděl, zamyslel se.

Stres nejlépe vybít chůzí, nebo tak nějak se to říká. Drahý Tae'ha toho vzteku měl až až, tak za jeden jediný den přešel z území smečky přes nekonečné pláně až k nějaké řece, kde se konečně hltavě napil. Tady už dlouho nebyl, zjistil, jakmile se rozhlédl a všiml si, že už je jen kousek k území smečky Přízračných. To jsem za dnešek přešel celý Norest? Podivil se. A skutečně, přešel. Cože ho tak rozhodilo, že ho to donutilo přetrmácet půlku Norestu, učinit cestu, která ho zpátky bude stát alespoň dny dva? Inu, nástupce trůnu ve smečce Nihilské, jak jinak! Jak on nesnášel toho rozmazleného spratka! Krev se mu vařila při každé interakci s ním už ode dnů předcházejících jeho existenci v nihilské smečce, a tentokrát, tentokrát se milostpán Arrakis skutečně přemohl. Tae'ha vstoupil do chladivé vody. Bylo to osvěžující a černozelený cítil, jak se jeho svaly pomalu uvolňují.

Tae'ha začínal dostávat pocit, že oranžového vlka nějakm způsobem otravuje jeho přítomnost. Nevěděl proč, vždyť přece neudělal nic špatného! Přesto se toho dojmu, zvětšujícího se každým Rufusovým otráveným slovem, nemohl zbavit. "Aha, no... já mám docela rád kytky, upřímně. A ty vlky, co jsem potkal... no, byli zvláštní, ale to jsi ty taky. Ale někteří byli fakt milí." Pousmál se při myšlence na přehnaně zdvořilou Giuseppe nebo na Kettua, mumlajícího si cosi pod vousy ve finštině. "Ve hvězdách se ale nevyznám a náboženský maniak taky nejsem." Pokrčil rameny.
Pak už ale to Rufusovo otrávení nemohl dál snášet. Přenášelo se totiž i na něj a ať dělal, co dělal, za chvíli byl i jeho zájem na bodu mrazu. A tak se rozhodl, že prostě odejde. "Víš co, díky za konverzaci, ale já už radši půjdu." Zahlásil a pak se otočil na podpatku.

Enkidu nebyl jediný, kdo se dnes vydal na procházku po smečkovém území. Ze smečkového doupěte vylezl do slunného dne i smečky nejnovější člen, bojar Tae'ha. On narozdíl od druhého zmiňovaného vlka nehledal romantiku. Romantiky měl až dost z nedávné návštěvy mladé a krásné Wisy. Snad ji ještě někdy uvidím. Proběhlo mu hlavou při vzpomínce na ní, ale rychle všechny myšlenky na romanci zase zahnal. Ne. Teď na to nebyl čas. Teď se musel ukázat jako dobrý člen smečky, dřív, než se k trůnu dostane ten náfuka Rakis. Tušil totiž, že kdyby se Rakis dostal k trůnu teď, poletí ze smečky tak rychle, jak se do ní dostal. Proto se tento krásný den rozhodl vydat na lov. Netrvalo dlouho a dorazil na louku, které zde říkali kvetoucí - to se dověděl od panovnice Voltaire pži uvítací procházce smečkový územím. A co na ní nevidí, srnka! Hned se rozhodl ji ulovit, tak se do toho zabral, že si ani nevšiml, že už ji má vyhlédnutou někdo jiný. A tak zavětřil, přikrčil se a pomalu se k ní začal přibližovat. Jakmile byl dostatečně blízko, vyrazil, aby srnku skolil. Pokud mu to tedy někdo nepřekazí, že.

Posmutněl. "To je mi líto..." Pravil a byl rád, když vlk změnil téma. "Ach ano, v jedné smečce jsem se narodil, bohužel jsem ji také musel kvůli tragédii opustit, nu a nyní bych rád našel smečku novou. Věděl bys něco o těch čtařech, které zmiňuješ?" Zeptal se.
Poté se podíval na oblohu. Už se stmívalo, měl by si najít úkryt a pro dnešek to zabalit, než se pastvina a všechno kolem ní ponoří do nočního šdera. Tak moc si ale přál vědět něco o smečkách! Proto vyčkával.

Přikývl, byť stále, zdá se, překvapen. "Ach, chápu." Pronesl krátce, možná až stroze. Poté se rozhodl změnit téma. "Vy se mě bojíte?" Zeptal se. Nemohl si nevšimnout ledového chladu, svírajícího jeho břicho. A jelikož on neměl naprosto nejmenší důvod se bát, usoudil, že to musí být pocit původně Pippin. Obrátil hlavu na stranu. Ona ale také nemá důvod se bát, nebo snad ano? Zamračil se. Neměl rád, když neznal na věci odpověď.
"Ach ano." Přikývl. "Jsem statný vlk, co je na cestování zvyklý. Přesto musím uznat, že Norest je vskutku velkým místem, složitým na přebrození, kor v zimě." Odpověděl a udělal krátkou pauzu, aby se nadechl. Poté pokračoval. "Přemýšlel jsem o tom, ano. Byl jsem už dokonce rozhodnut, že se řidám, ale... pak jsem potkal vašeho drahého bratra, korunního prince Arrakise." Potřásl hlavou. "Jeho přítomnost mi byla přinejmenším nepříjemná a z myšlenky, že bych se mu měl do konce života podřizovat, se mi, upřímně, ani trošku nezamlouvá. K vám je snad milejší." Ušklíbl se, ale myslel to upřímně. Nepřál by Giuseppe, tak šarmantní mladé vlčici, aby musela svému bratrovi, až bude panovníkem, lízat zadek. I když k ní se jistě chval slušneji, ne o moc, zdá se.

"Třeba." Pokýval hlavou a poté se uchechtl. "Držíš si je pod zámkem, pěkně zkrátka?" Zazubil se a zavrtěl ocasdem, aby Roihu věděl, že je to vtip a nerozhněval se. To bylo totiž to poslední, co by si mírumilovný tuláček přál.
Poté se podíval na oblohu. "Ach, už se schyluje k večeru." Prohodil a rozhlédl se kolem sebe. "Měl bych se poohlédnout po nějakém úkrytu na noc a taky něčem k jídlu. Naposledy jsem jedl před dvěma dny. A co ty, neměl by ses taky vrátit ke smečce?" Zeptal se přátelsky. Poté chvíli počkal, dávajíc tak Roihovi prostor na odpověď, načež se otočil na podpatku a vyrazil směrem pryč. "Měj se, rád jsem tě poznal!" Zavolal ještě, než zmizel za horizontem.

Rakis přece jenom promluvil. Tae'ha se otočil a povytáhl obočí. Přece jenom se ozval. Zašklebil se a pak se zamyslel. Co by mu tak mohl odpovědět, aby mu sebral vítr z plachet? Upřímně, nevěděl. V tuhle chvíli ani nevěděl, jestli se do té smečky přidat skutečně chce a nebo ne. Myslel, že měl jasno, ale tenhle paličatý, rozmazlený spratek ho uvedl do rozpaků. Mám čas, energii a chuť se do konce svého života podřizovat tomuhle spratkovi? Pokrčil rameny. Neměl. A tak se rozhodl, že prostě nic neodpoví a odejde. A tedy šel. Šel dál a dál a pokud ho vlk ještě na poslední chvíli nezastavil, pak tedy skutečně odešel.

Pokýval hlavou. "Máte pravdu, křivdím vám. Vašeho syna jistě vychováváte k pravdomluvnosti a upřímnosti, není-liž pravda?" Zeptal se a myslel to upřímně. Následník trůnu - a že podle jeho chování usoudil, že Rakis jedním byl - přece nesmí být žádný buran. A kdyby Tae'hovi lhal, vlastně by to ani k ničemu nebylo, ze smečky přece může vlk kdykoliv odejít. "To jsem rád. Také lháře nemám rád." Pokýval hlavou a jakmile se Voltaire vydala do středozemí, Tae'ha neváhal a následoval ji.
"Kdepak, nejsou zdaleka jediní. Narazil jsem ještě na Ghaa'yel a Kettua a mořná ještě někoho dalšího, o kom už si nepamatuji, že z vaší smečky byl. Paměť mi zrovna dvakrát dobře neslouží, ale s vycházením s ostatními vlky nemívám problém. Jsem si jistý, že bych se tu aklimatizoval velmi rychle. Takové krásné území musí být přece plné krásných a milých vlků." Prohodil nenuceně a rozhlédl se. Krásných a milých... jako Wisa? Proběhlo mu hlavou a on jí zatřásl. Teď na tu mladou cizinku nesměl myslet. Ne teď, když se měl soustředit na přijetí do smečky.
Zarazil se, ale pak se zasmál. "Ach, jsem to ale hlupák!" Pronesl. "Jmenuji se Tae'ha, celým jménem Tae'ha Sanquine Ka Só." Odvětil poté.

Zazubil se. Slečinka se mu líbila, nejen povahově, ale i vzhledově. Byla krásná. Atraktivní, to bylo to slovo.Tae'ha byl unešen. "To mi ale vůbec nevadí." Zazubil se sladce, hlavu stále v oblacích, a poté jen spokojeně vydechl, když se mu vlčice začala dále probírat kožíškem.
Zarazil se. Skutečně jsem dvakrát tak starý jako ona? Nejsem přece žádný dědeček! Skutečně se teď cítil jako senior, dokonce přitom zrudl. "No jo, asi máš pravdu..." Odpověděl vyhýbavě, a nakonec se rozhodl změnit téma. Tohle mu bylo poněkud nekomfortní. "Jaká je tvá oblíbená barva?" Vyhrkl bezmyšlenkovitě. No to se ti moc nepovedlo, Teouši. Hned si v mysli vrazil facku. Ale kostky byly vrženy a tak mu nezbylo čekat, co vlčice odpoví.
Přikývl. "Chápu, i pro mne to bylo jako vlče velice složité. Ale už jsem si zvykl. Holt naši nemohli být normální a vybrat si jeden rod, museli mít hned dva." Ušklíbl se. "A nevím, ale když se zamyslím, určitě na to přijdu." Pousmál se pak, načež se skutečně zamyslel. Chvíli byl potichu, zírající kamsi do prázdna, nakonec ale vyhrkl: "Možná protože jsi tak hodná. Ale někdy jsi až příliš hodná, jestli to chápeš? Jakože jsi hodná i na ty, co by radši zasloužili packou po zobáku?" Odpověděl.

Trhl sebou, když za sebou zaslechl cizí hlas. Přece jenom tu někdo byl. Někdo, koho ani v nejmenším nečekal. Jakmile se otočil, vykulil oči a kdyby Voltaire dobře viděla, mohla by si všimnout, že také trochu zalapal po dechu. To musí být ta jejich královna. Proběhlo mu hlavou. Hned poté se však zklidnil a jakmile promluvil, zněl už zase normálně. "Ach, jaké mi to překvapení, vaše veličenstvo! Vás zrovna hledám- no... tak napůl." Pousmál se a vyseknul světlé vlčici ukázkovou poklonu. "Víte, váš drahý syn mi napovídal mnoho věcí o vaší smečce. Snad až moc." Pokýval hlavou a udělal krátkou odmlku, než pokračoval. "Tolik, že mě to dokonce přemluvilo k tomu, mít zájem na přidání se do vaší smečky. Avšak jak říkám, napovídal toho až moc. Proto to ve mně vyvolalo pochybnosti, zda skutečně mluví pravdu nebo jestli se mně jen do vaší smečky snaží dostat, snad proto, žýe byste třeba hledali nové členy nebo tak něco. Zkrátka, nevím, jestli mu mám věřit." Dopověděl nakonec ten zdlouhavý monolog. "Nic proti němu nemám, samozřejmě. Je to šarmantní mladý muž, jen mě zkrátka uvedl do pochyb o tom, kam mne mají mé další kroky zavést." Dodal, kdyby snad královně z jeho slov nedošlo, že je s vlkem zadobře. Bůh ví, co by mu udělala, kdyby si to vysvětlila tak, že jen prachsprostě nadává na jejího syna! Neznal přesně dynamiku této smečky a tak se zdejšího panovnictva stále trochu bál.
Ušklíbl se. "Abych našel vás, přece! Rád bych si s vámi o smečce popovídal, zjistil, na čem jsem a eventuelně prodiskutoval možnosti přidávání se." Odvětil a slabě zavrtěl ocasem. Nevěděl, že vlčice nevidí, a tak se snažil co nejvíc zapůsobit nejen slovy, ale také řečí těla. "Zdá se však, že jsem zvolil nevhodnou trasu. Jsou tu samé hory a- nu, vaše dcera Giuseppe mi ukazovala jakousi cestičku, průsmyk mwezi těmi horami, ale zřejmě jsem zablooudil, neboť ji nemohu najít." Pokrčil rameny.

Tae'ha vlčku však hned začal uklidňovat. "Ne, to je dobrý, pokračuj. Vlastně je to docela příjemný, jen jsem se lekl." Pousmál se na ni, a kdyby jí to teď nebylo jasné, pro jistotu ji ještě ujistil. "Je to dobrý, fakt." Zachichotání vlčce oplatil, když zmínila měkkost jeho srsti.
Uculil se. "To víš, nejsem žádnej troškař." Pověděl a na to se plně zaposlouchal do Wisiných slov. "Samá zajímavá jména." Prohodil pak s úsměvem, na chvilku se odmlčel a nakonec pokračoval, sděluje Wise přesně ty informace, které řekla ona jemu. "Smečku taky nemám, míval jsem, ale... no to je jedno." Zaplašil nehezkou myšlenku rychle. Mám zhruba 4, možná 4,5 roku. Moje matka se jmenuje Matsuki, rodem de Ainet, otec je Aishi, rody Sanquine, Ka Só a taky de Ainet. Sourozence mám taky tři - Tulleen, Dallopeho a Hikiru." Dokončil po chvíli svůj středně dlouhý monolog. A po chvíli se uculil. "Skvělá otázka, studentko! Tak povídej, jaké jsou?" Zeptal se.

Tisíciletý strom --->
Tae'ha se zarazil. Ne však proto, že by se opětovně dozvěděl, že ji nikdo nemá co hledat, ale nad tím oslovením. "Proč jí říkáš Její Veličenstvo, když je to tvá matka?" Podivil se nad tímto faktem a dokonce se přitom zase otočil čelem vzad, jakože snad teda nikam nepůjdou. Najednou nevěděl, co dělat.
"Měl jsem za to, že jsi se ztratila a potřebuješ pomoct najít svou noru. Proto to děláme, ne?" Tae'ha natočil hlavičku lehce na stranu a tázavě se na Giuseppe zadíval, přešlapujíc při tom na místě.
Dvojice ještě nevyřešila předchozí otázky, přesto už se přesouvali k dalším témetům a to byly jeho toulky po území Norestském. Tae'ha rád vyměnil předchozí zmatek za klidné povídání, proto se rychle dal do řeči. "Ach, ne, neputuji. Jsem tu vlastně nováčkem." Zazubil se. "Na začátku jara, jak všechno tálo, jsem přešel skoro celý Norest od Sobí pláně až k pláni Jelení, no a pak jsem se zase vrátil sem. Máte to tu hezké, víš." Usmál se na vlčici.

On, narozdíl od tady malého spratkovitého princátka, nebyl ani trošku manipulativní. Za normálních okolností to byl upřímný, vlídný a přátelský vlk, měl však jednu zvláštní schopnost. Tou schopností, možná všyk také trochu prokletím, bylo naprosto přesné kopírování ostatních. Místo toho, aby tedy Arrakisovi dokazoval, jaký je dobrák, i on teď přemýšlel o tom, jak toho mlaďocha dostat k tomu, aby se za něj u matky alespoň malinko přimluvil. Tušil totiž, že to možná bude potřebovat, zvlášť pokud zdejší vládkyni Arrakis vyžvatlá, že umí potencionálně číst myšlenky.
"Ach, jistě že by ji to zajímalo." Prohlásil, jakoby naprosto každého muselo nutně zajímat, v čem je zrovna on dobrý. Začínal nabírat i Rakisovo sebevědomí, kterým teď naprosto přetékal. "Souhlasím." Prohlásil na další vlčkovu větu, poté se ale impulzivně rozhodl k riskantnímu kroku, "Soudě podle tvé odpovědi ale usuzuji, že toho smečka moc co nabídnout nemá. Nepletu se?" Prohlásil, ne nijak provokativním tónem, ale přesto až moc sebejistě. "Říkal jsi, že smečka hledá bojovníky? Znamená to tedy, že je v tuhle chvíli nemá?" Pokračoval bez prodlení. "Což, pokud se nepletu, znamená, že mne smečka za mou loajalitu a poddání ani nemá jak ochránit? Ach, tak to nemám zapotřebí. Nezlob se, ale pokud mám někomu dát do rukou svůj život a slíbit mu, že za něj zemřu, musím mít jistotu, že není velká pravděpodobnost, že se to v blízké době skutečně stane. Nene, tohle, tohle já nemám zapotřebí." Zopakoval na konec svého monologu a otočil se čelem vzad, asi jakože je na odchodu. Avšak zatím se směrem pryč nepohyboval, vlastně naopak - neměl ještě ani v plánu odcházet, jen očekával, co druhý vlk udělá a jestli ho tohle přinutí k tomu, aby vylezl ze svého princátkovskéu kokonu a alespoň něco Tae'hovi nabídl.