Príspevky užívateľa

Tae'ha měl namířeno k branám nihilské smečky. Nemohl si to však udělat jednoduché a jít podél řeky. Kdepak, on si to dělal těžší a šel přímo za nosem, tedy ho právě čekal pěkný horský pochod. No dobře, možná to bylo proto, že o nížinné cestičce prostě něvěděl, kdo ví. Co však bylo jasné bylo, že už teď přemýšlel, proč si smečka nenašla jiné útočiště. To snad nechtějí, aby odtamtud kdokoliv utekl? Co zlo schvátí, už nikdy nenavrátí nebo tak něco?
Jak bylo možné poznat už na první pohled, Tae'ha výjimečně nebyl v nijak dobré náladě. Byl to optimistický vlk, nad jeho věčně veselou hlavou teď však ležel temný oblak pochyb a nejasností. Nebyl si jistý tím, jestli si vybral dobře, když se vydal hledat alfu smečky nihilské. Nevěděl, jestli mu malý červík Arrakis nelhal, jestli jeho vnímání smečky nebylo zkreslené biasovitou láskou k mamince.
Když zdolal třetí kopec a hned za ním objevil další, zanadával. "Prokletý Rakis!" Uniklo mu, myslíc si, že je v celém širém okolí sám. Byl přece sám! Nebo snad ne?

"Rád tě poznávám." Řekl Tae'ha už tak nějak automaticky, nezní to však neupřímně. Tae'ha je slušný vlk a na tyhle zdvořilostní fráze nikdy nezapomíná, ale říká je tak často - zvlášť tady v Norestu, kde ještě nikoho pořádně nezná - že při tom občas zní trochu jako robot.
Ani nevěděl jak, ale pomalu se s Wisou přesunuli od představování k objevování jeho zbarvení. Tae'ha se rozzářil. Jeho barvy ještě takhle nikdo nikdy neobdivoval a byl moc rád, že někomu připadal takto hezký. "Děkuju." Pravil celý dojatý, div že mu slzička neukápla. A tak s Wisou postupně objevil každý malý kousek jeho srsti i peí na křídlech, vesele popisujíc každý malý zelený znáček. Začínal se v její přítomnosti cítit fakt dobře - nejen proto, že se cítila dobře ona a on to zrcadlil, ale i sám. To se mu často nestávalo.

"To dává smysl." Příkývl a zakuckal se, když při mluvení otevřel tlamu a do ní mu teď vletěl sníh. Chvíli tam tak kašlal a kýchal, tělo se svíjející podivnými kontrakcemi. Nakonec vločku, tedy teď už spíš vodu, z prostoru svých plic nějak vykašlal, ale působil teď, no... rozhozeně. No fuj, do háje.
Jakmile skončil se záchvatem kašle, hbitě se vrátil do masky Ghaa'yeliných emocí. A tak se, podobně otráven jako ona, vydal za vlčicí do lesa. "Rád tě poznávám, Gwyndolin." Odfrkl si, a jak se dalo očekávat, neznělo to zrovna upřímně. Ale tentokrát to možná ani upřímně nemyslel. Jeho magické schopnosti mu totiž říkali, že by se měla jmenovat nějak jinak. Nebyl si přesně jistý jak, ale znělo to nějak jako... Gája? Ája? Kdo ví. Nechápal, proč mu vlčice hned zezačátku lže, nelíbil se jí snad. Ale přestaň, Tae. Jistě měla své důvody. A tak to brzo pustil z hlavy a soustředil se na cestu.
A tak pokračovali spolu směrem les. Bylo to náročné, sníh vál přímo naproti nim, takže brzo oba vypadali jak sněhuláci, ale nakonec k tomu lesu konečně došli. Jakmile byli v suchu, Tae'ha se mohutně otřepal. "Posliš, Gwyndolin." Zeptal se, schválně používajíc její vybrané jméno. "Neznáš tady nějakou smečku? Myslel jsem, že se na čas beze smečky obejdu, ale jak tak koukám na to počasí, možná bych se někam rád přidal." Tázavě se zadíval na druhou vlčici.

"Ach. Dobrá tedy, nebudu tě nutit mi ho sdělovat. Je to přece jenom jméno." Pokrčil rameny a nesnažil se přitom znít nijak pasivně agresivně, byť to tak možná vyznělo. S Rufusem teď totiž sdíleli stejný pocit nedůvěry a podezření, co má ten druhý za lubem. Za slupkou podezření se však skrývala Tae'hova naivita a vlastně vcelku sluníčková nálada. Neměl pocit, že by dal druhému vlku nějaký důvod k nedůvěře, tak nechápal, proč se Rufus tak cítí. Ale vlci jsou různí, tím to asi bude. Jo. Pokýval hlavou Tae'ha, jistý si svým rozhodnutím.
Přikývl. "To jsem. Přišel jsem před pár dny, když tu ještě byla vánice, Teď už to naštěstí taje." Ušklíbl se.

Pokýval hlavou. "To je smutné, vždyť rodina je přece to nejdůležitější, co na světě máme." Posmutněl na chvilinku, na chvilinku ucítil záchvěv vlastních emocí, než začal zase zrcadlit chudáka Roiha. Vzápětí si však uvědomil, že není proč být smutný, vždyť on si pan Roihu vyrobil rodinku vlastní! A ona tedy podle všeho zatím byla taková malá a nemotorná, ale jistě plná lásky. To už byl Tae'ha, všechno viděl pozitivně a sluníčkově.
Nečekal taky dlouho a brzy se Roiha na ty jeho děcka zeptal. Nemyslil to nijak vtíravě, vlastně ho to ani moc nezajímalo, ale usoudil, že tohle by mohla být ta jedna věc, o které by Roihu rád mluvil a on chtěl udržet konverzaci. A taky že ano, alespoň chvíli. než zase začal být divně podezíravý. "No třeba jak se jmenují, jak vypadají... cokoliv. Ale nemusíš, jestli nechceš." Pokrčil rameny. Vždyť ono ho to vlastně tolik nezajímalo, aby se s tímhle overprotektivním fotrem hádal, jestli o nich dostane nějaké informace.

Tae'ha přikývl. Nikdy nebyl zrovna bojovým vlkem, ale to, že druhý nechce problémy, chápal. "Ach." Prohodil proto, snad na znamení pochopení. "Nemusíš se však bát, já nejsem agresivní. Naopak, myslím, že jsem docela přátelský vlk." Pousmál se na druhého a zavrtěl přitom slabě ocasem. Nevěděl, jestli mu to druhý vlk věří. Působil ne zrovna důvěřivě. Byla to však pravda, Tae'ha v životě nikoho nenapadl. Kromě lidí při boji o svou starou smečku, ale to musel. neboť je přišli pozabíjet a byli v přesile. Nakonec vlastně přece jenom zvolil útěk, poté, co mu to bylo jeho bývalým alfou dovoleno. 'Ach ano, jistě. Nepředstavil jsem se." Zasmál se Tae'ha, což znělo i přesto, že byl upřímný, poněkud falešně. "Tae'ha. Jestli chceš slyšet celé jméno, pak Tae'ha Sanquine Ka Só." Přikývl poté na jméno druhého. "Rád tě poznávám, Rufusi." Opáčil skoro automaticky.

Tae'ha zavrtěl hlavou a usmál se, přestože měl vzadu v hlavě furt tu nechutnou paniku. "Ne, neboj se, já jsem oukej." Odpověděl vesele a možná přitom i malinko zavrtěl ocasem. "A to je v pohodě, tahle pastvina je krásná. Jeden by se hned rozeběhl!"Odpověděl na vlččinu omluvu a ještě jednou zavrtěl tím svým huňatým ocáskem, tentokrát tak moc, až se celý prohýbal do půlměsíce.
Chvíli tam jen stáli a koukali na sebe a až to začalo být celkem nepříjemné pro oba vlky - nebo minimálně pro Tae'hu, vlčici co mysli sice viděl, ale ne zas tak dobře - rozhodl se protrhnout to ticho. "Uhm, já jsem Tae'ha. Tae'ha Sanquine Ka Só. A ty?" Zeptal se vlčice a zadíval se jí do očí. Nu a pak jí očima oskenoval celé tělo. Byla vlastně celkem hezká. A hlavně vysoká, Tae'ha musel zaklonit hlavu dozadu, aby jí viděl do očí. Líbila se mu její heterochromie, ozdoba, co má vlčice za uchem, a vlastně i fakt, že jedno měla nahoru a jedno dolů. Bylo to nanejvýš roztomilé. Vlastně všechno se mu na ní líbilo, jo. "Máš pěknou ozdůbku." Rozhodl se nakonec, že vysloví své myšlenky nahlas, a kývl k doplňku za uchem.

Chudák Tae'ha stále musel papouškovat Roihovy zmatené emoce. Upřímně, byl z toho všeho jelen. Na jelení pláni, ha ha. No. Jemu se teď v mozečku střídaly pocity otrávení, zmatení a bůh ví, čeho ještě. Roižán byl skutečně špatně čitelný. Do háje, jak tenhle vlk vůbec žije? Já mít jeho emoce permanentně, asi se z toho zblázním. Snad proto se pan Roižn choval tak divně. Jo, určitě to byl blázen, řekl si Tae'ha.
Tae'ha se na Roiha zmateně podíval - tentokrát se zmatením vlastním a né cizím. "Jak to myslíš?" Vždyť tomu blázínkovi právě řekl, že část své rodiny nezná a zbytek je mrtvý! To znamená, že má rodinu asi tak srovnatelnou jako on. Nebo je na tom vlastně ještě hůř, neboť tady pan Roihu si zřejmě nějakou rodinu alespoň vyšukal vyrobil, zatímco Tae'ha stále nemá nikoho. Nenechal na sobě však tohle rozčilení znát, nebo byl jenom splachovací a tak to rychle vyprchalo. Taky možnost. "Takže máš děti?" Zeptal se se zájmem, ve snaze najít společnou notu. "Řekni mi něco o nich." Poručil si, respektive spíš požádal.

Tae'ha byl zabraný do vlastních myšlenek, nějaký vlk na stromě ho pramálo zajímal. Snad proto si ho ani nevšiml. Až když vlk pomalu slétával na zem a objevil se tak v koutku jeho zorného pole, upoutal tak Tae'hovo pozornost. Byl stále skryt za stromem, to však černozelenému přišlo spís směšné. Bylo jasné, že vlk se za strom neskryje, ani kdyby se sebevíc snažil. Proto se jen zasmál a pravil: "Hej, ty." Zavrtěl ocasem na znamení přátelství a dobrých úmyslů. "Vylez, stejně tě vidím." Prohodil a popostoupil o kousek blíž k vlkovi, stále si však udržujíc odstup, kdyby se třeba druhý bál. Tae tohe chování upřímně moc nechápal, ale proti gustu žádný dišputát. Byl však překvapen, že necítil vlkovy pocity. Stále byl schopen vnímat ty vlastní, jakoby vlk žádné necítil. Další varianta byla, že je měl ukryté tak hluboko v sobě, že na to Tae'hova magie nestačila.

Tae'ha si taktéž nevšiml druhého vlka. Cizince, brousící si zuby na stejnou kořist jako on. Tedy cizince. Dost možná byl větším cizincem Tae'ha, on sám přece přišel na území až před několika dny. Ale to teď bylo jedno. Nevšiml si ho, ani když zakusoval králíka. Až když se do něj pustil a někdo mu začal ječet u ucha, trhl sebou a zvedl hlavu. "Co to děláš?" Zeptal se a povytáhl obočí. "Kvůli čemu si myslíš, že chci sežrat zrovna tebe? Jsi docela kostnatý." Zelenočerný si prohlédl druhého vlka od hlavy až k patě. Byl vysoký, avšak jeho výšku z většiny tvořily dlouhé nohy, ve skutečnosti nebyl vůbec mohutný, jak by jeden od vlka takové výšky očekával. Jinak řečeno, kdyby ho sežral, nebylo by to jistě nic dobrého. Nene, kdepak. Zajíc byl jistě lepší, avšak po dlouhé zimě také poněkud hubený. Ach, když jsme u toho. Tae'ha byl hodný vlk, co se vždy byl ochoten podělit. Nyní kvůli své kopírovací magii cítil stejně jako druhý vlk strach o vlastní život, na často se měnící pocity však už byl zvyklý a tak je dokázal zatlačit do kouta. Místo toho odtrhl kus zajíce a hodil ho po druhém. "Na. Dáš si?" Nabídl mu, dokonce se přitom možná i pousmál.

Mladý zelenočerný vlk pomalu pokračoval ve své pouti Norestem. Nebyl si tedy jistý, zda se stále nachází v Norestu, ostatně - nikdo mu neřekl, kde je jeho hranice, zároveň však odtušil, že je to území veliké, proto předpokládal, že se na jedné z jeho plání nově nachází. Putoval tedy dál. Šel a šel, ale planiny ne a ne skončit. Už začínal ztrácet naději. I když vylétl trochu nad zem, jediné, co viděl, byly stále jen další a další pláně. Jakoby tu byl úplně ztracen. Zpátky se však vracet nechtěl, co by tam dělal. Nebo snad ano? Měl se vybodnout na cestování a zůstat pouze v této části Norestu?Tak se zabral do vlastních myšlenek, že ani nepostřehl vlčici, která k němu běžěla. Všiml si její přítomnosti, až když ho náhle zavalila vlna paniky. Tae'ha už věděl, že toto jsou cizí emoce, proto rychle zvedl hlavu a rozhlédl se. V tu chvíli se mu jakási vlčice složila pod nohy. Zelenočerný uskočil. "Uh, jsi v pořádku?" Zeptal se opatrně.

Mladý zelenočerný vlk pokračoval dále ve svém zkoumání norestského území. Musel kostatovat, že byl přešťastný z toho, že sníh začal pomalu tát. Brzo se na území vrátí zvířata, vylezou z nor a on je bude moci ulovit. Bude mít po dlouhé době zase co do tlamy.
A vlastně, proč si nezalovit právě teď? Myšlenka na čerstvou mrtvolu proběhla Tae'hovi hlavou a on se musel olíznout. Nejedl už několik dnů a teď jak na to myslel, měl neskutečný hlad. A tak se rozhlédl kolem sebe a následně začal větřit. Zezačátku nebyl úspěšný, ale pak ho do nosu uhodil pach králíka. Očekával, že to bude nějaký vyhublý kus, ale i to pro něj teď znamenalo hodně. Byl teď tak hladový, že by chroupal i holé kosti. Alespoň morek by z nich mohl vysát.
A tak se vydal za oním pachem, přikrčený k zemi, aby si ho kořist nevšimla. Za chvíli už zajíce i viděl. Vypadal dezorientovaný, zřejmě vylezl ze své nory příliš brzo a teď nemohl najít cestu zpátky. Tím lépe pro Tae'hu. Zelenáč se přiblížil až na zhruba dva metry od něj a pak hop! Rozběhl se a za chvíli už měl nebohého králíka v tlapách. Nepřišlo mu vhodné zvíře zbytečně týrat, a tak ho usmrtil jedním dobře mířeným kousnutím do krční páteře. A bylo to. Tae'ha se mohl pustit do hodování.

Tae'ha pokýval hlavou, ale upřímně, nevypadal z toho zrovna nadšeně. "Uhm, díky za radu." Zamumlal, energii najednou úplně změněnou. Zdálo se, jakoby kopíroval energii Roižána, ani nevěděl jak. "Ach, v kotlině tedy. Dobrá, budu si to pamatovat." Přikývl a na znamení vděku či něčeho takového, možná prostě chaosu, zavrtěl ocáskem. "To je v pořádku, najdu si ho sám." Zašklebil se tedy na pana Roižána.
Uchechtl se. "Jo, to teda. Půlka mojí rodiny je mrtvá a tu druhou neznám." Prskl. Nebyla to tak úplně pravda. Jeho dětství bylo vlastně docela pohádkový. Kromě svých sourozenců a rodičů znal taky tetičku, strýčka a dokonce jejich malou dcerku, která se jim narodila před... tragédií. To pak tetička a strýček zemřeli a jejich děcko, to zůstalo bůhvíkde. Beztak už teď bude dávno mrtvé, takhle malé nemělo jak přežít. Nu a zbytek rodiny? Ten se kolem jeho bývalé smečky taky tak nějak pohyboval, ale Tae'ha s nimi nikdy pořádně nemluvil. No a po tragédce? To se všichni rozprchli.
Na jeho další poznámku se zasmál. Upřímně, nematchujíc teď Roihovo energii. Byla to taková malá exkurze do Tae'hovy pravé osobnosti, výjimečně nezakryté maskou magie. Brzo se však vrátil do role a působil opět tak chaoticky, jako sám Roižn. "Jó, to kdybych věděl." Pokroutil hlavinkou. "Sanquine, Ka Só a pak ještě de Ainet, kterej nepoužívám, protože by moje jméno už bylo moc dlouhý, jsou rody, ale bůh ví, kde jsem k nim přišel. Snad od bábinky Maysie a děduly Toshira, ti byli takoví blázni rdo rodů. Nikdo jinej, kdo do naší famílie přišel, naštěstí žádnej další rod nepřinesl." Ušklíbl se.

oprava reportu
Tae'ha

- přišel na norestské území až na konci zimy
- zvládl však projít skoro celý Norest a poznat několik zdejších obyvatel (Ghaa'yel, Kettu, Roihu, Rufus, Wisa, Venus - všechny hry stále probíhají)
- v současnosti už je rozhodnut, že se přidá do smečky, stále však váhá, do které

Hned, co vlk promluvil, zahrnula Tae'hu vlna chaotických emocí. Jakoby se Roihu neuměl sám v sobě moc vyznat. Tak díky, Roižne, teď se v sobě nemůžu vyznat ani já. Něco takového by si zelený jistě pomyslil, kdyby znal cizincovo jméno. On však zatím neměl tu čest ho znát. Místo toho se hladově zadíval na kořist, která teď ležela pod hnědým, natáhnout k ní packu si však netroufl. "Ty se směješ, ale vlastně máš pravdu. Potřeboval." Odvětil, div že na Roižna nevyplázl jazyk. Jo, mapka by se hodila, alespoň by si měl kam zaznamenat svou cestu. Tu měl za sebou pěkně dlouhou a byl taky hladový jak cyp, zároveň by sebou ale teď nejradši sekl na zem a šel spát. Jó, kdyby mu hnědý tu kořist nabídl, to by bylo něco. To však nehrozilo, jak zelenému okamžitě došlo. Nu, on sám by se taky asi nedělil s cizincem o poctivě ulovené jídlo, zvlášť ne v tomto období. To by ten cizinec musel být extra milý. "Mimochodem, já jsem Tae'ha. Tae'ha Sanquine Ka Só." Prohodil nakonec nějaké to představení, očekávaje, že mu cizinec taky sdělí jméno své.