Príspevky užívateľa

Zelenáč se najednou zarazil. "Nemusel?" Podivil se. Slyšel, že vlci zdejší smečky jsou k tulákům velice přátelští, ale jeho zkušenost s jednotlivými členy nebyla zrovna sluníčková. Nenávist a pohrdání ale možná byly na mladou dámu ještě moc pokročilé termíny, jistě ji to ještě její chůvy neučily. Rozhodl se tedy jimi Giuseppe nezatěžovat. Alespoň zatím, nevěděl totiž, že brzo bude muset.
"Ano, to už jsme si vyjasnili. To, že ví, že jsi na procházce, je v našem případě taky dobré zna- počkej, proč by tě hledalo zrovna Její veličenstvo? To se samo, jakože osobně, stará o každé jedno vlče?" Černý okřídlenec povytáhl obočí. Možná jí ten nevychovaný prcek Arrakis nestačil a tak si přivlastnila nějaké dalěí? Ale.. to je mi nějaké divné... Přemýšlel. Nepřemýšlel však dlouho, neboť ho hned překvapila Giuseppina další věta. "Skutečně? Že o tom nevím." Prohlásil opatrně, nakonec se ale rozhodl, že ty dva burany prostě a jednoduše nabonzuje. Ono co s touhle informací udělá vlče neurozeného původu, že. "Potkal jsem zatím ze smečky tři vaše členy, nu a dva z nich - jakási Ghaa'yel a pak samotný syn Jejího Veličenstva, Arrakis... nu, řekněme, že se nechovali ani urozeně, ani přátelsky vůči tulákům. Tolik urážek na mou osobu jsem si nevyslechl, ani když jsme se jako puberťáci trénovali s mými sourozenci v boji." Tak a bylo to venku.

Lehce povytáhl obočí. Nevěděl, jestli ho má fakt, že si vlk nepamatuje jeho jméno, které mu sdělil sotva před pěti minutami, urazit. Ve skutečnosti ho to spíš vystresovalo, přišlo mu, že mít takhle špatnou pamět nemůže věstit nic dobrého. Že on je tenhle vlk padlej na hlavu? No, doufam, že mě v tom případě náhodou nepřetáhne tlapkou přes čumák... nebo hůř, nezabije mě, vypadá, že by toho byl schopen. Stejně jako Rufus, i on sdílel výraznou nedůvěru k druhému, narozdíl od něj to ale na venek nedával nijak najevo.
Byl rád, když vlk řekl zase něco normálního. Small talk, to teď přesně potřeboval. "Jo, já ji naštěstí celou nezažil, ale i tak to bylo hustý. Nevim, jak bych to přežil, kdybych byl třeba vlče. Bůh ví, kolik jich tuhle zimu umrzlo." Pokrčil rameny. To maj vlci z toho, že rodí vlčata na podzim. To by mělo bejt zakázaný, však jako je přece jasně ta nejlepší doba! Proběhlo mu hlavou. "Narodil ses tu? Skutečně? Pověz mi o tom, jaké to bylo. Narodil ses do smečky nebo tulákům? A pokud do smečky, existuje ještě ta smečka? Jsi jí věrný?" Zahltil vlka otázkami. "Kéž by smečka, do které jsem se narodil, ještě taky existovala..." Posteskl si.

Zazubil se. Normálně na černý humor zrovna dvakrát nebyl, ale nyní plně zrcadlil emoce mladé dívenky, proto se jen ušklíbl a přesunul se v konverzací dál. "Giuseppe, jak krásné jméno." Pokýval Tae'ha hlavou. Ale spíš mužské, no ne? Zarazil se najednou a opět si vlče před sebou prohlédl. Jak ale koukal a čenichal, čenichal a koukal, tvor před ním mu stále připadal jako malá vlčice a ne jako vlk. Mno, kdo ví... já bych vlčici takhle nepojmenoval, ale naštěstí zatím nemám děti. Hlavní je, že to očividně není jedno z těch namyšlených princátek, to je dobrý start. Zelenáč nakonec přikývl a jal se opět věnovat mladé slečince před ním.
"Tvé smečky?" Zarazil se. Věděl, že je tu smečka, už poznal tři její členy, ale měl za to, že dosud není za hranicemi! Jakmile ale přičichnul k okolí, musel vyděšeně konstatovat, že zřejmě hranice skutečně překročil. "Uh, máš pravdu, tohle je území tvéo smečky a já sem nepatřím. Neboj, hned zase odejdu, hlavně o tom neříkej Veličenstvu-" Otočil se na odchod a už už by odběhl pryč, kdyby slečna Giuseppe nezahlásila, že se ztratila, a nezačala natahovat. Otočil se. No dobře, ztracený mimino tu nemůžu nechat, i když tu zrovna nemám být. Když ho přivedu v pořádku domů, třeba se za mě jeho matka u té velké alfa samice přimluví... Začlo mu v hlavě šrotovat soustavně s tím, jak malou Giuseppe uklidňoval. "Neboj, neboj. Je tu spoustu pachů, ale jistě mezi nimi zvládneme najít pachtvé rodiny. A pak tě vrátím rodičům a až pak půjdu pryč, ano?" Nabídl mladé a zavrtěl ocasem. "Dobře, prvně ale musím vědět, kdo jsou tvoji rodiče. Jak se jmenují? Jsou vysoce postavení? Je tu nějaká šance, že už tě někdo hledá?" Zavalil Giuseppe otázkami.

Tae'ha se zvonivě zasmál. "No vidíš, na to jsem se tě zeptal. Dostals mě." Ušklíbl se. "Pravda je taková, že má magie funguje jen na blízko. Teď tvé jméno zřetelně slyším ve své hlavě, ale když jsem stál přes celý močál od tebe, měl jsem v hlavě prázdno jako kdejaký blbeček." Uchechtnul se Tae'háš a střihnul uchem, snad na znamení toho, že i přes očividnou nepohostinnost právě tohoto člena se začíná v jeho přítomnosti cítit komfortně. Minimálně tak komfortně, aby byl schopen odhadnout, že mu hnědočerný neskočí v další minutě po krku.
Možná se cítil až moc komfortně. Fakt, že byl v následující chvilce nazván potulným zablešencem, ho přivedl zpátky do reality. "To jsou tvá slova, ne má." Odpověděl rozvážně a čekal, co na to pan Arrakis řekne.
"Ach, proč mě to nepřekvapuje." Zatvářil se pobaveně, když se dozvěděl, že Ghaa'yel také patří do rodiny monarchistů. Cožpak jsou všichni monarchové tak drzí a nevychovaní? Možná jo, a potrestají každého, kdo proti tomu jejich otřesnému chování něco řekne. Proběhlo mu hlavou a Tae'ha se zašklebil. "Víš, byl jsem tu už v zimě a tohle místečko, tenhle les se mi až prazvláštně zalíbil. Proto jsem se rozhodl, že se se teď na jaře vrátím a hle, je to tady ještě krásnější, když není všechno přikryto nehostinnou sněhovou pokrývkou." Odpověděl. "Možná bych se přidal i do vaší smečky, ale tvoje povedená sestřenice Ghaa'yel mi... nu, řekněme, že mi jasně dala najevo, že u vás nejsem vítán. A ty, ty ve mně tento dojem jen podtrhuješ." Zelenáč pokrčil rameny. Byl z toho malinko smutný, to ano, na druhou stranu věřil, že na zdejším území... na území, na kterém se hodlal nějakou chvíli zdržet, jsou i jiné smečky než zrovna tahle. Smečky, kde budou přátelštější.

On se pan Tae'ha možná skutečně měl lépe dívat na cestu, protože právě narazil do dalšího princátka. A to ještě ani nevěděl, že možné uražení alf zdejší smečky není vůbec to nejhorší, co ho dneska potká. Jistě si brzy princátko i Tae uvědomí, že je starší vlk na cizím území a pak teprve bude veselo.
Stejně jako světlá vlčice, i on při nárazu vypískl a dále pokračoval šarádou omluv a slov o tom, jak se bude příště lépe koukat. Nu, jako slečna světlá. "Nestalo, jen to bolí. A co tobě?" Opětoval nakonec mladé slečně otázku a ustaraně na ni pohlédl. Tae'ha nepatřil mezi nejmohutnější vlky, přesto byl o mnoho větší než toto sotva půlroční vlčátko. Potěš koště, další děcko. Snad tohle nebude z tý povedený královský rodinky. V duchu protočil očima. "Mimochodem, když už jsme se k sobě takhle nehezky přiblížili, co se rovnou představit? Já jsem Tae, celým jménem Tae'ha Sanquine Ka Só." Zahlásil vesele a rovnou pokračoval další otázkou. "Co děláš takhle sama, bez rodičů či chůvy, za hranicemi své smečky?" Bylo jasné, že Tae'ha si stále neuvědomoval, kam až daleko se zatoulal.

Tae'ha taky vrtěl ocasem jako o život, Wisa se mu skutečně začínala líbit. A ještě víc se mu líbilo, jak jásala nad každým jeho znakem. Lichotilo mu to. Nebyl zvyklý na takovou chválu, v jeho původní smečce, do které se narodil, vlci možná měli semtam nějaký znak, ale rozhodně ne tolik, jako on. A ty, co měli, všechny nějak souvisely s magií jedince, u něj tomu však tak nebylo. Ne že by si ho za to někdo dobíral, on sám se však vždy cítil trosku jako anomálie. Páté kolo od vozu, mohli bychom říct. A že by někdo z jeho zbarvení byl někdy takhle nadšený? Nemožné!
"Noo... myslím, že zelená je trochu měkčí. Mám totiž docela hrubou srst a... jejky!" Zarazil se uprostřed odpovědi, když se ho Wisa znenadání dotkla. Byl však spíše překvapený, než že by se mu to nelíbilo. Naopak, po chvíli si to hlazení začal dokonce užívat.
Nevydrželo mu to však dlouho. Po chvíli do Wisy vesele drcnul čumákem a pravil: "Tak, dost bylo obdivování. Holt jsme oba hezcí, ale musíme se taky trochu poznat, no né? Řekni mi něco o sobě!" Poručil si přátelsky. A hned se jak pokračovat mnoha a mnoha otázkami. "Máš smečku? Jak jsi stará? Kdo jsou tví rodiče? Jaké jsou tvé silné a slabé stránky?" Zahltil chuděrku vlčici.

Nehodlal vlčici nechat utéct. To ona tady byla doma, ne on. To ona znala zdejší území, on přes padající sníh nevěděl ani odkud přišel. Proto pokračoval přesně jejím tempem za ní... a možná do toho zvládal i konverzovat. "Radši bych byl plnohodnotným členem smečky, ale jak myslíš. V tomhle počasí budu klidně i vyžírka, hlavně když budu mít kde hlavu složit." Odpověděl podobně kyselým tónem. Nad další její poznámkou se zamyslel. Co vlastně mohl smečce nabídnout? Uměl lovit, stopovat kořist, hlídat hranice, snad by se zvládl starat o vlčata, i když už žádné neviděl od dob, kdy sám byl vlčetem. S tím se pojilo i to, že v předchozí smečce nebyl zatím vyučen žádnému řemeslu, které by mu teď nabídlo možnost vystoupit z řady. A lovit přece umí každý. Nakonec se rozhodl, že místo odpovědi půjde do protiútoku. "A proč zrovna vyžíračství tvé osobě tolik vadí? Tvá smečka s tím jistě nemá problém, co bys v ní jinak dělala." Zašklebil se na vlčici.

Mladý okřídlenec měl, narozdíl od mladší nihilské princezny, velice napilno. Musel si nalovit něco k snědku, Tato činnost jistě slečně, kterou dosud nepoznal, nic neříkala, jak totiž pochopil od jejího bratra Arrakise, byla všechna princátka vychovávána ve věčném blahobytu. Ani nechtěl vědět, jaké to pro ně bude, až se jednou celá smečka dostane do války. Až si budou muset zašpinit pracky. Ušklíbl se při vzpomínce na vlka, který mu ke konci konverzace snad i nabídl, že mu osobně představí svou matku, zdejší panovnici. Musel tehdy odmítnout, už několik dní nic nejedl a kdyby to takhle pokračovalo, zřejmě by pošel hlady. No skutečně, vždyť hlady skoro šilhal! Chuť na nějakého zajíce nebo - potěš koště - dokonce i ptáka měla zřejmě impakt i na jeho čichové žlázy, nerozvážně si totiž neuvědomil, že při té honbě za jídlem už před notnou dobou překročil hranice zdejší smečky. A tak pobíhal kolem, s nosem zarytým hluboko v trávě, že si ani nevšiml dalšího špunta, stojícímu mu v cestě. A tak do chuděrky bloncky po chvíli prostě narazil.

Pokrčil rameny. Ne, že by ho zajímalo, jak vypadá v očích tohohle špunta. I když tomu tady možná vládnul. Poté, co se vlček podruhé představil, jen povytáhl obočí. Tp má až takové sebevědomí? Proběhlo mu hlavou. Nebo se jen chtěl pochlubit svým rodem? Falcone y Gracewood zní elegantně, ale ne, že by ho to dělalo o nic lepším než mě."Nemusíš se představovat dvakrát. Nevěřil bys tomu, ale znal jsem tvoje jméno, ještě než jsi mi ho řekl poprvé." Odpověděl uštěpačně, skoro jakoby se vyžíval v pocitu, jak vlka usmaží ve vlastním studu, když na tuto skutečnost poukáže.
"Slyšel jsem třeba to, že jste velice přátelští." Popíchl mladého ještě jednou, tentokrát nad skutečností, že zrovna seňor Arrakis moc přátelský nebyl. "A jinak nic zvláštního, spíš jen to, že k vám jeden vlk, Kettu, a jedna mladá, velice drzá vlčice, Ghaa'yel, patří. O mladém princi se však nezmínili." Pokrčil rameny. Nejsi tak slavnej, jak si myslíš. Ušklíbl se v myšlenkách. "Ach, tak tvoje maminka." Pokýval hlavou. Pán je nepo bejby, není divu, že je tak namyšlený. Jeho hlavou opět proběhla myšlenka, o které soudě podle jejího charakteru odhadl, že bude jeho vlastní. Naopak když se v jeho mysli objevilo slovo matka, usoudil, že to bude myšlenkový pochod milostpánův. Přinutilo ho to však si vzpomenout i na matku vlastní. Tak dlouho už ji neviděl...

Tae'ha neotálel a vydal se lesem za ptákem ohnivákem. Jeho tlapky dopadaly na zmrzlou půdu a vydávaly přitom tlumený, křupavý zvuk, asi jako když se někdo zakousne do müsli tyčinky. "Také zdravím." Opětoval druhému vlku pozdrav a povytáhl obočí, když se mu zadíval do tváře. Vlk vypadal zaraženě. Že bych ho přistihl při činu? Je to snad on, co na celou zdejší zemi vysílá věčný chlad?Tae'hova mysl na nic nečekala a začala mu v hlavě vytvářet konspirační teorie. Mladý vlk proto potřásl hlavou, snad aby je vyhnal.
"Ach, toulky, toulky mě sem přivádí. Už dlouho nikoho nemám, jen tak proplouvám mezi lesy a loukami, nu a zrovna teď mne tlapky dovedly právě sem." Odpověděl poeticky. Těžko říct, kde se v něm ta náhlá zdvořilost vzala, obvykle to byl docela buran a do všeho se vrhal po hlavě. "Tae'ha Sanquine Ka Só. Potěšení je na mé straně." Představil se o chvilku později a dokonce Kettuovi věnoval i slabý úsměv.

Netrvalo to ani tak dlouho a Taeho magie se vydrápala na povrch. Mladý vlk začal automaticky zrcadlit náladu vlka ještě mladšího, za chvíli to tedy vypadalo tak, že proti sobě stáli dva vlci pěkně namíchnutí, div že si navzájem neuštědřili výchovný pohlavek. "Musel jsem tě nějak oslovit, ts." Tae'ha se ušklíbl. Od veselého a optimistického vlka před několika minutami byl jako k nepoznání. "Já jsem Tae'ha Sanquine Ka Só." Odpověděl. Možná by vystřihl i ukázkové "těší mě", kdyby to štěně před ním nebylo tak drzé... a kdyby ho nemusel papouškovat.
"Ach, o nihilské smečce už jsem něco slyšel." Odpověděl pak o něco umírněněji. Ano, od Ghaa'yel a Kettua. O nějakém namyšleném princátku se však ani jeden nezmínil... možná věděli proč. "Ty tady tomu vládneš? Téhle smečce?" Zeptal se, ze všech sil se snažíc přemoct smích. Věděl, že pokud se tady tomuhle princátku bude vysmívat, nikam se s ním nedostane, na druhou stranu mu ale představa vlčete velejícího celé smečce připadala nanejvýš humorná.

Po krátké odbočce na druhou stranu Norestu se Tae'ha vrátil do zeleného lesa. Z něj se vynořil na jeho druhém konci a rovnou zapadl až po kotníky do bahna. Ach jo, to mi tady ještě scházelo. Protočil očima, nenechal si tím však nijak více zkazit náladu. Už tak se plahočil skoro přes celý Norest, jenom aby mohl dýchat zdejší příjemnou atmosféru... tak teď tady bude dýchat bahno, no.
Tušil, že někde poblíž najde smečku, o které mu Kettu a o něco méně ochotně i Ghaa'yel vyprávěli, zatím však necítil žádný pach, který by symbolizoval hranice, a tak sebevědomě pokračoval dál. Nějaký pach však přece jenom ucítil. Pach vlka. Předpokládal, že na nikoho méně přátelského než Roihu a Ghaa'yel už nenarazí, a tak neměl co ztratit. Vydal se tedy za neznámým vlkem.
Jakmile ho spatřil na obzoru, musel se hodně držet, aby se nerozesmál. Ta malá chlupatá kulička že byla vlk? Vždyť to bylo ještě mládě, nemohlo mu být víc než několik měsíců. Byl překvapený, že takhle malá stvoření už vůbec umí chodit. No dobře, to možná trochu přeháněl, zas tak malý chudák vlček přece nebyl. Ale Tae'hovi i přesto maličký připadal, snad proto, že od jara přede dvěma roky, které strávil ještě ve své původní smečce, neviděl žádné vlče.
"Hej ty!" Zavolal na vlčka a pomalu se začal brodit k němu. "Jak se jmenuješ?" Zeptal se.

Tae'ha měl namířeno k branám nihilské smečky. Nemohl si to však udělat jednoduché a jít podél řeky. Kdepak, on si to dělal těžší a šel přímo za nosem, tedy ho právě čekal pěkný horský pochod. No dobře, možná to bylo proto, že o nížinné cestičce prostě něvěděl, kdo ví. Co však bylo jasné bylo, že už teď přemýšlel, proč si smečka nenašla jiné útočiště. To snad nechtějí, aby odtamtud kdokoliv utekl? Co zlo schvátí, už nikdy nenavrátí nebo tak něco?
Jak bylo možné poznat už na první pohled, Tae'ha výjimečně nebyl v nijak dobré náladě. Byl to optimistický vlk, nad jeho věčně veselou hlavou teď však ležel temný oblak pochyb a nejasností. Nebyl si jistý tím, jestli si vybral dobře, když se vydal hledat alfu smečky nihilské. Nevěděl, jestli mu malý červík Arrakis nelhal, jestli jeho vnímání smečky nebylo zkreslené biasovitou láskou k mamince.
Když zdolal třetí kopec a hned za ním objevil další, zanadával. "Prokletý Rakis!" Uniklo mu, myslíc si, že je v celém širém okolí sám. Byl přece sám! Nebo snad ne?

"Rád tě poznávám." Řekl Tae'ha už tak nějak automaticky, nezní to však neupřímně. Tae'ha je slušný vlk a na tyhle zdvořilostní fráze nikdy nezapomíná, ale říká je tak často - zvlášť tady v Norestu, kde ještě nikoho pořádně nezná - že při tom občas zní trochu jako robot.
Ani nevěděl jak, ale pomalu se s Wisou přesunuli od představování k objevování jeho zbarvení. Tae'ha se rozzářil. Jeho barvy ještě takhle nikdo nikdy neobdivoval a byl moc rád, že někomu připadal takto hezký. "Děkuju." Pravil celý dojatý, div že mu slzička neukápla. A tak s Wisou postupně objevil každý malý kousek jeho srsti i peí na křídlech, vesele popisujíc každý malý zelený znáček. Začínal se v její přítomnosti cítit fakt dobře - nejen proto, že se cítila dobře ona a on to zrcadlil, ale i sám. To se mu často nestávalo.

"To dává smysl." Příkývl a zakuckal se, když při mluvení otevřel tlamu a do ní mu teď vletěl sníh. Chvíli tam tak kašlal a kýchal, tělo se svíjející podivnými kontrakcemi. Nakonec vločku, tedy teď už spíš vodu, z prostoru svých plic nějak vykašlal, ale působil teď, no... rozhozeně. No fuj, do háje.
Jakmile skončil se záchvatem kašle, hbitě se vrátil do masky Ghaa'yeliných emocí. A tak se, podobně otráven jako ona, vydal za vlčicí do lesa. "Rád tě poznávám, Gwyndolin." Odfrkl si, a jak se dalo očekávat, neznělo to zrovna upřímně. Ale tentokrát to možná ani upřímně nemyslel. Jeho magické schopnosti mu totiž říkali, že by se měla jmenovat nějak jinak. Nebyl si přesně jistý jak, ale znělo to nějak jako... Gája? Ája? Kdo ví. Nechápal, proč mu vlčice hned zezačátku lže, nelíbil se jí snad. Ale přestaň, Tae. Jistě měla své důvody. A tak to brzo pustil z hlavy a soustředil se na cestu.
A tak pokračovali spolu směrem les. Bylo to náročné, sníh vál přímo naproti nim, takže brzo oba vypadali jak sněhuláci, ale nakonec k tomu lesu konečně došli. Jakmile byli v suchu, Tae'ha se mohutně otřepal. "Posliš, Gwyndolin." Zeptal se, schválně používajíc její vybrané jméno. "Neznáš tady nějakou smečku? Myslel jsem, že se na čas beze smečky obejdu, ale jak tak koukám na to počasí, možná bych se někam rád přidal." Tázavě se zadíval na druhou vlčici.