Príspevky užívateľa

Timek starostlivě přikývl. Chudáček Apollyon! Tohle přerostlé dítě bylo nakonec jeho pacientem, co sice mlel občas úplné nesmysly, ale nyní? Nyní to byl jen bezbranný mládenec! Ach, kdyby tak Timko věděl. „Ty sis na něco vzpomněl?“ Ujistil se, jestli to dobře chápal. Myslel ale na tu jeho tragédii, díky které teď nosil přes tvář šátek, a né Apollyonovo dětství. I to bylo samozřejmě důležité, jen to nebylo to první co Timovi přišlo na mysl. „Ach chlapče,“ hlesl, když z něj pak vyšla tak nešťastná informace. „To je mi moc líto.“ Takové události jsou vždy naprosto tragické, o tom nebyl pochyb. „Chceš si o tom popovídat?“ Doktor fungoval i jako psycholog, to se ví! Ovšem by pochopil, kdyby chtěl být o samotě.

Timek od Apollyona ustoupil, když ho tak nečekaně vzbudil. Z tak hlubokého snu ho probrat... to musí být vskutku šok! „Nechtěl jsem tě vyděsit, Apollyone, ale zdálo se, že se ti zdá opravdu zlý sen.“ Pronesl k němu klidně, konejšivě. „Volal jsi totiž o pomoc.“ A přirozenou reakcí medika je samozřejmě pomoc poskytnout! Chudáček vypadal opravdu zmateně. Co se mu asi zdálo? Bylo vůbec slušné se ho na to ptát? Co kdyby se mu zdálo o nějakém traumatu z minulosti a Tim se tak dotkl nějakého bolavého tématu? Ach, to přeci nemohl!
„Jsi v pořádku? Jak se cítíš?“

Apollyon na Timovo oslovení nereagoval - ještě aby jo, když si to Timek víceméně jen zamumlal pro sebe. A když se zdálo, že se pak ve spánku uklidnil, nechal ho léčitel zas být. Jen si přisedl opodál a zkoumavě si prohlížel tu obří houbu, která dorůstala výšky menšího stromu. Její energie byla poněkud zvláštní - snad se i Timek začal pohledem na ní cítit unavený! Z této myšlenky ho však vyrušilo opětovné cukání mladého Apollyona ze spánku. A tentokrát i něco říkal - pomoc? Copak se mu ve snu dělo? Nuže, když si někdo žádal o pomoc, nemohl Timek jenom posedávat a okounět, že? Jemně avšak s určitým rázem s mladým vlkem zatřásl. „Apollyone,“ tentokrát zněl už hlasitěji, „co se děje?“ Odpověď nečekal, pouze probuzení jedince z hlubokého spánku, z noční můry.

No jistě, s Timem tu byl i Asteri, který samozřejmě nesměl chybět. Měl toho stále dost co říct, chlapec jeden upovídaný! Timckovi to nevadilo, měl toho hocha rád - jako každého svého synovce. Neteř... ano, měl i neteř, ale sotva jí viděl mimo void. Ach ta dnešní děcka. „Ničeho se neboj, Asteri. Dnes jsme zváni.“ Odpovídal mu na otázku, jestli skutečně mohou na cizí území. Byly doby, kdy by nad odpovědí na tuhle otázku neváhal, ale jak se zdálo, tak novému nihilskému králi návštěvy smrdí. Nuže, Timck přeci nemohl být tímto uražen nebo dotčen - ani on by na území svého domova nechtěl vídat cizince.
Jen tam tak seděl, když se jim dostalo uvítacího slova, a snažil se si utvořit nějaký první dojem na nového panovníka Nihilu. A vyvstával dojem jediný - je to přece ještě děcko. Opravdu? Možná se tak nechoval a ani nevypadal, ale byl přec stejně starý jako jeho Tulipánek. A Tulipánek byl mimísek!! Ale to je zas trochu těžké srovnání, neboť jeho syn byl chudák zaostalý-
„Asteri, buď hezky v klidu. Zvládneš to, viď že ano?“ Usmál se na svého synovce, když byl pak S'Arikem vyzván k úkonu kterým ho pověřil. Před dar panovníkovi. Skvělá příležitost pro malého estreláka jak se naučit etiketě. Asteri byl sic trochu zbrklým jedincem, Timek mu však věřil. On to zvládne!!

Timek si samozřejmě nemohl nechat ujít tuto společenskou událost - nihilský ples! Těšil se, ale zároveň měl takovou unavenou náladu - chtěl si zatančit tak maximálně s Harim, a pak poklidně přihlížet dění. Tak si přál, aby tu byl někdo, koho by s radostí oslovil - třeba Bellannu - ale žel měl pocit, že něčeho takového se nedočká. Časy se očividně měnili, a Tim z toho neměl nejlepší pocit. Tenhle večer si ale nehodlal takovými pocity kazit.
„Panečku, ta socha,“ vyjádřil údiv nad touto uměleckou kreací a podíval se po Harim, jestli to vidí taky. Ovšem jeho hoch byl vyparáděný tak jak Timek určil - nemůže mu přeci dělat ostudu! A on sám ovšem také ne. Dnes měl nový plesový úbor, šat v tématice noční oblohy, tedy tmavě modrý a samozřejmě doplněný věnečkem. „Sluší ti to.“ Musel se na bílého usmát. Slušelo mu to vždy, a to i v případě, že měl na sobě rudý plášť z Timovi loňské kolekce.

Tim se připravoval na zimu. Sbíral ještě co se kde dalo, a využíval, dokud vše nebylo zmrzlé. Přemýšlel o událostech předchozích dní, které rozhodně v paměti přízračných zůstanou ještě dlouho. Guláš vstal z mrtvých, a Apollyon to udělal celé o sobě. Nebo o Bohu? Tak či onak, toto drama již bylo za nimi - nebo aspoň prozatím. Jaká budoucnost ho však ve smečce, která si drží svou víru ve hvězdy, čeká, to nebylo vůbec jisté. Ani Tim by si netroufal tipovat.
A zrovna, když právě nad Apollyonem přemýšlel, tak ho i vzápětí zahlédl. Ležel pod obřím houbovitým stromem a zdálo se, že tvrdě spal. Tima na vteřinu napadlo, jestli se tu tahle obří houba tyčila vždy a on si jí jen nikdy nevšiml, nebo tu vyrostla až nyní. Jenže... copak takové houby rostou ze dne na den? Jemně svítila jako neonový nápis nad samoobslužnou večerkou, vyvolávajíc v Timovi dost neurčitých otázek. Jaká tajemství tahle houba skrývá? Jestli ovšem vůbec nějaká. „Apollyone,“ jen špitl jméno šedého mládence, vlastně ho nechtěl probudit - ač se zdálo, že jeho jemně cukající nožky napovídají, že se nachází uprostřed nějaké noční můry. Nerad by ho budil, pokud má však z toho hlubokého spánku nějaký benefit - tohle setkání však viděl jako dobrou příležitost promluvit si o jeho budoucnosti zde.

Tohle byla smutná událost. Tim následoval pohřební průvod těsně za Harim, který společně s (někým) odnášel tělo. Byl ponořený ve svých myšlenkách, přemítal nad tím, jak jen se to mohlo stát. Guláš byl tak mladý! Ale žel... žel život je nevyzpytatelný. Mohl mít i nějaké genetické ochoření - kdo ví, jaký původ měl Everett? Nejednomu se mohlo zdát, že tento jedinec je snad jejich příbuzným, ba ne! Nikdo neví, odkud přišel. Mohl do rodiny přinést nějaké vady.
Když se však Guláš uložil do země, a S'Arik pronesl svou řeč, která byla více než vítaná, stalo se něco, co nikdo nečekal. Z právě udusané hlíny se začal na světlo drásat právě pohřbený Guláš Estrella do Norte. Tohle... tohle vypadalo jako hodně špatný prank. Ale takový vtípek by jistě nikdo neudělal, ne? Tim byl jako oněmělý, to asi netřeba říkat - stejně tak jako všichni ostatní. Když mu ale došlo, že to co vidí je skutečné, tak se vydal k padajícímu Gulášovi. „Guláši,“ oslovil ho jemně, mluvil jen a pouze k němu. „Zhluboka dýchej.“ Jeho tělo bylo najednou teplé, nikoli chladné od doteku smrti. Hned začal přemýšlet nad diagnózami, a jedna mu připadala více než rozumná. Žel to nestihl vyslovit - a původně ani nechtěl -, když v tom zaslechl to halekání Apollyona.
Lekl se, když tady ten mladý hoch začal řvát, ale trvalo mu než nabral dech, aby mu odpověděl. „Klinická smrt,“ pronesl, a podíval se po S'Arikovi, který - jak se zdálo - hodlal dostat infarkt hádáním se s tím puberťákem o nesmyslech. „Byla to klinická smrt.“ A on jí hodlá vyšetřit. Jenom na toto ujištění, které chtěl smečce dát, žel nezbyl dech. Musel se postarat o Guláše, ano, to bylo hlavní.

Líbilo se mu, jaká přirozená zvídavost se v chlapci skrývala. To u takového Tulipánka neznal, žel. Naštěstí měl ve svém životě mnoho dětiček, a nemusel tak být z vlastního synka zklamán. Jeho syn byl koneckonců hvězdný zázrak, a nemohl si stěžovat. „No, ano, nervy, které pojí celé tvé tělo. Při nešťastném pohybu se mohou skřípnout.“ Chtěl mu to vysvětlit, ale možná, že tomu chlapec neporozumí. Nakonec, může kdykoli přijít za strýčkem, a ten mu o zdravotnictví milerád řekne více.
Usmál se, když byl Asteri znepokojený klidovým režimem. Vskutku hyperaktivní jedinec! Tak to má být - je vidět, že je vlastně vcelku zdráv. „To zvládneš. Můžeš třeba přijít sem, za strýčkem, a ten ti prozradí nějaká moudra z léčitelství, hm?“ Bylo awkward, že o sobě mluvil ve třetí osobě, ale před dětma jeden musí být občas za trapáka, aby byl dostatečně zajímavý, žel.

Tim jen mlčky zíral na Gulášovo tělo, které bylo na květinách naaranžované, jako by ten hoch jen klidně spal. Vypadal tam tak nevinně, tak mile. V jistém slova smyslu byl pohled na bezvládné tělo jeho synovce konejšivý. Tělo nebylo poškozeno, vypadal naprosto zdravě a při síle - jako by se měl každou chvíli probudit! Ale bohužel, Tim musel přijmout co nejdříve skutečnost, že Guláš se již neprobudí.
Nevypadalo to, že by okolí příliš vnímal, ale všechna slova zaznamenal. Od těla pohled odvrátil až po chvíli, kdy slyšel hlas Hariho. Hari, ano, jeho chlapec, jeho podpora, byl tu s ním, a Tim si toho vážil. „I mě, Hari, i mě.“ Pronesl a na chvíli si schovat obličej do srsti svého druha. Nechtěl tu být za tu největší trosku, ale ani po sobě nemohl chtít, že tu bude jako třeba Ancunín hned řešit nějaké vyšetřování. To šlo nyní úplně mimo něj, i když bylo jasné, že až tohle všechno přejde, až to přebolí, bude se doprošovat spravedlnosti po svého synovce.
Pak se přidal k zaplétání květů do srsti Gulášovi. Bylo to těžké, ale chtěl, aby mu to pak v hrobečku slušelo. Aby mu hvězdy záviděli, jaký je to fešák! Estreláci přeci na oblohu nepošlou svého příbuzného jako nějakého vagabunda!

Když Asteri potvrdil bolest spíše ze strany krčku, Timek pokývnul hlavou. „Dobrá,“ pronesl. Dýchá se mu dobře, však ho píchá, takže... spíše si myslel, že se přitom zápasení s kořeny špatně pohnul, a jen si skřípnul nerv. Podíval se na Ryumee, a když v jejích očích neviděl žádnou paniku, usoudil, že tomu tak nejspíš i bude. Kdyby se tu na kolenou stresovala, asi by se dalo očekávat, že si Asteri tak moc rozbil tlamu, že z toho opravdu nějaký vážný úraz bude. Ale když byla klidná, byl klidný i on. „Nejspíš sis jen skřípnul nerv. Kdyby se ti začalo špatně dýchat, tak bych ti dal nějaké bylinky na uvolnění, ale pokud tě to jen trochu bolí, tak ti doporučím klidový režim. Když to vydržíš, už do tří dnů bys měl pocítit zlepšení.“ Usmál se na něj. Nechtěl mimino hned dopovat léky, nebo snad sedativy, takže doporučit klidový režim bylo to nejsnazší.

Byl rád, že si Apollyon medicínku bez vzpírání vzal. Chudák nebohé dítko! Toto mu uleví od bolesti, a hlavně szatví zánět již v počátku. U takového zranění ale mohl být skutečně rád, že nad ním stál duch svatý. Snad se nad ním hvězdy slitovali, když viděli, že je jen dítkem, a nevzali si ho mezi sebe. Nebo ho nechali žít, protože měl na světě nějaké větší poslání. To ukáže každopádně až čas. Čas, který bude muset zahojit i rány, které malému budou navždy připomínat, co se stalo.
„Děkuji ti, Guláši. Až půjdeš ven, můžeš se podívat po nějakém čerstvém mechu? Ať má pacient čistou vystýlku do pelíšku.“ Tim tu měl už jen mech dosti uschlý, a vůbec by nevadilo, kdyby šel nasbírat nový.
Přimhouřil nejistě oka, když Apollyon mluvil o bestii. Neznělo to vůbec dobře, ale měl stejné myšlenky jako jeho synovec - pokud byl před tím incidentem v hvězdné jeskyni, bylo otázkou, jestli jeho svědectví bude dávat jakýkoli smysl. „Kdy jsi tam byl? Před tím útokem?“ Chtěl vědět.

Když už nikdo neumíral, a snad se hodlaly dít jen normální věci, byl čas, aby Timek trávil trochu toho času s jeho novým synovcem. Měl sic nové synovce dva, a jednu neteřinku, no, úplně si netroufnul je aktuálně brát na nějaké cvičení najednou. Zatím se totiž zdálo, že Asteri dával rodičům zabrat za tři další mimina, a tak se chtěl plně pověnovat právě jemu. Jeho přáním bylo se vydat na lov ptactva, a ač to nebyla zrovna ta nejsnazší kořist, malý už měl víc jak půl roku, a byl nejvyšší čas, aby se začal do lovu aktivně zapojovat. Estrelácká mimina bývala sic zaostalá, no, on jej v tom podporovat nebude. Viděl, že u Tulipána to s tím čekáním přehnal, a u dalších vlčat už by chybovat nechtěl.
Nejprve mu do toho Timek nehodlal zasahovat - chtěl vidět, jak si na tom malý stojí, a až pak případně zasáhne. „To bylo pozdě,“ poznamenal, když se Asteri setkal s neúspěchem. „Nesmíš moc dlouho otálet. A nezapomeň před každým útokem vydechnout.“ Sám Tim nebyl žádným expertem, co se lovu týče, ale sám se obsloužit zvládnul. A tak by to měl mít každý.
Těšilo ho, že Asteriho neúspěch nezastavil. To je odhodlání, které je potřeba u vlčat podporovat! „Příště to vyjde,“ podpořil malého, a klidil se mu z cesty.

Tim už dole v noře léčitelské zaslechl nějaké drby, které zněly až příliš zle na to, aby byly pravdou. Nedokázal tu myšlenku ani uchopit, natož to vyslovit. Něco se stalo Gulášovi? Ne, jen se musel přeslechnout. Tak si to namlouval, ale vůbec to nepomáhalo. I přes ujišťování sám sebe, že takové věci se v jeho rodině přeci nedějí, ho políval strach. A když se pak územím rozlehlo Ryuimino zavytí, už neměl šanci se ubránit myšlenkám, že ta slova, která slyšel, jsou skutečná. Okamžitě zanechal veškeré své práce, a vydal se nahoru ke studánce, odkud vytí slyšel. Skoro ani nedýchal, do poslední chvíle se modlil, že jde jen o nějakou pozitivnější záležitost.
Ale nebylo tomu tak. Když na místo doběhl, byl tam s Ryumee ještě Hari s Everettem, a všichni se skláněli nad nějakým tělem. „Řekněte mi, že to není pravda,“ pronesl, pociťujíc, že se ho snad chce zmocnit zoufalství. Guláš nemohl být po smrti. Bylo to jen dítě! Hned se k tělu prodral, aby viděl, jak čerstvě natrhané květiny lemují bezvládně ležící tělo jeho synovce. Zalknul se a ztratil dech. „Tohle- tohle se nemělo stát,“ vydal ze sebe pak, a pohladil to nebohé dítko po tváři. „Rodič by své dítě pohřbívat neměl.“ Byl naprosto zdevastovaný touto šokující událostí, ale pokusí se - kvůli samotnému Guláškovi - držet v klidu.

I teď se musel na malého usmát, když slyšel, co se mu přihodilo. Nevypadal, že by skutečně nějak strádal, a Tim ani nevěřil, že by si při takové nevinné hře udělal nějaké vnitřní zranění. Kontrola je ale na místě, nebylo by dobré, kdyby se cokoli podcenilo. Obzvlášť u rodiny, která je to nejcennější. „Tak se na to mrkneme,“ pronesl a pomalu na malého sáhnul. Pomalu mu krk osahal vzadu na šíji. „Tady tě to bolí?“ Ptal se, přičemž přesunul pak tlapku na krk ze strany. „Nebo tu?“ Trochu se tak jako Asteri krčil, nejspíš si přitom cosplayi na bábu pod kořenem skřípnul nerv. Nebo se jen bouchnul, kdo ví. „Je to spíš tupá bolest, nebo tě to píchá, štípe? Jak se ti dýchá?“ Pro dítko bude asi popis bolesti těžší, ale snažil se mu to Timek usnadnit.

Timck si tu připravoval nejspíše jen nějakou medicínku na zimu, nebo pro pacienty typu Apollyon. To netušil, že jeho dalším pacientem bude zas a znovu dítě. Dítě z jeho rodiny, tentokrát. Ale nemělo t být naštěstí vážné. Kdyby ano, Timek by už mohl dostat infarkt, a to jistě nikdo nechceme.
Když si tu tedy kutil to svoje pošušňáníčko, byl vyrušen pro něj známým pískotem. Ach, jeho synovec. Né ten nejoblíbenější, ale ten další oblíbený. On měl rád všechny dětičky, to je jasné. „Asteri,“ otočil se na něj a usmál. Následně zaregistroval i Ryumee, která mu byla v závěsu. „Hezký den i tobě, Ryumee. Ale, copak se děje?“ Pacient!! Neslyšel to rád, a když pak ten malý doplnil svojí existenci kníknutím, začal se strachovat. Na pohled vypadal v pořádku, ale některá zranění nejsou na první pohled vidět. A to i ta vážná.