Príspevky užívateľa

Tim se cítil o něco lépe, když tu měl Hariho, ale stín z jeho mysli zcela nevymizel. Byla to jen domněnka, ale v hloubi duše už si jí potvrdil. Myslel v tomto případě na nejhorší možný scénář, snad aby se na něj připravil. S'Arik jednoho dne už odejít musel, a nyní byl starý a unavený. Jednou to přijít zkrátka muselo. Tim si myslel, že na to připravený je - je na to připravená smečka? Věřil, že ano. A pokud dnes skutečně lexův život vyhasnul, on hodlal splnit slib který mu ještě dnes dal.
Po cestě sem mlčel, a když pak zbystřil v trávě tmavou srst starého vlka, ani pak ze sebe nevydal slova. S'Ari byl v poloze v které vypadal připravený na to se každou chvíli zase zvednout a vydat vstříc budoucnosti, avšak pach který jej obepnul říkal opak. Nezvedne se teď, zítra, a vůbec nikdy. Lex definitivně odešel na věčnost. Medik si tiše povzdechnul a přišel k tělu blíže, aby se jej dotknul čumákem. Z úcty a respektu k zesnulému. Neležel tu dlouho, ovšem, a tak jeho tělo nebylo ještě ztuhlé.
Po chvíli vzdávání tiché úcty se podíval po bílém. „V tom máš nejspíš pravdu. Jedno je jisté - odešel poklidně a bez zbytečného trápení, tak, jak ostatně zasloužil.“ Jistě, jako starý vlk byl bolavý, ale neumíral na zranění v boji, která by mohla jeho skonání ještě přitížit.

Chvilku mu trvalo, než u S'Arikova pelechu v noře smečky onen svitek našel, ale né natolik, aby to začalo být trapné. Červené vázání nakonec identifikoval, do spisu se však nedíval. On by z něco stejně nic nevyčetl, a vlastně pro něj nebylo vůbec důležité, že ho teď starý vlk potřeboval. Jen a pouze mínil splnit jeho přání, jak by každý medik rád udělal.
Když se pak se svitkem po nějaké chvíli vrátil do ordinace, lůžko starého lexe však bylo prázdné. Nepotěšilo ho to, ale ani nepřekvapilo. Měl na hrudi tíživý pocit, který mu říkal, že S'Arik se vydal na svojí poslední pouť. Zamračil se nad touto myšlenkou, a ač jí nechtěl zprvu přijmout, v hloubi duše věděl, že přesně taková je pravda. Odložil požadovaný svitek na lůžko, na které se jeho pacient však už nevrátí. Tim by mohl vzít nohy na ramena a následovat pach starého vlka tam, kde se rozhodl v pokoji spočinout, ale- ale příslušelo mu takového jednání? Nemyslel si. Ač byl názoru, že by nikdo neměl na druhý břeh odcházet sám, toto starcovo rozhodnutí plně respektoval. Pokud cítil, že je jeho konec a nechtěl by na něj být sám, počkal by v noře. To se však nestalo, a tak ani Timek nespěchal. Ani zdaleka z toho nebyl zrovna v náladě, ale bylo mu jasné, že to tak mělo být. Tohle není konec.
A tak se zhluboka nadechl a dal S'Arikovi čas a prostor, který zasloužil. O chvíli později dojde pro Hariho a požádá ho o asistenci, až se po pachu bývalého alfy Přízračných vydá. Smečku čekají smutné chvíle.

V životě se neztratí. Kéž by se to dalo říct o všech, že? Bylo třeba však udržovat maximálně realistický pohled na budoucnost, spíše pozitivní než negativní - nebo se tu z toho mohli zbláznit. A bláznovstí bylo až příliš snadným útěkem od povinností - nestalo se tak snad i u Apollyona? Vlk, od kterého se očekávalo, že začne vůči smečce - která ho zachránila v čase kdy to nejvíc potřeboval - plnit závazky, propadl šílenství dávno předtím než by tak mohl činit. Nebylo nutno plakat nad tím co se nepovedlo, avšak poučit se pro příště. To už si se Sarikem ostatně vysvětlili minule.
Na vedení smečky se určitě necítil nyní, ale bude s touto myšlenkou pracovat a třeba si na ni i zvykne. Smíří se s tím a přijme ji jako prostý fakt. „Určitě to není konec,” pousmál se. Možná né začátek, ale určitě ani konec. Sarik Přízračným prošlapal cestu na výsluní, teď bylo na nich po ni dále kráčet a rozvíjet ji. Byl to dar, který se neslušelo zahodit - už jen z úcty k práci druhého. „Cítím to stejně. Takových členů sice není mnoho, ale jsou - a vím, že i vždy budou. Dohlédnu na to.” To mohl slíbit, nikoli však ovlivnit. Najít jedince, kteří si nesli Přízraky v srdíčku tak jako oni nebude nemožné.
Vyslechl si Sarikovo přání a přikývl. „Červené vázaní, jistě.” Jedna z barev, kterou mohl vlk obecný pouze hádat. Tim to však mínil splnit, a tedy se odklidil k odchodu směrem nora smečky.

Zastříhal ušima. Tak utekl, hm? „Odkdy azaryňané prchají právě před námi?“ Lhal by kdyby tvrdil, že ho to mírně nepobavilo. Jistě, on byl vždy pro-peace, ale zjištění, že i azarynský mládenec uteče před přízračným miminem bylo zadostiučiněním. Zahřálo to Timečka při srdíčku - jeho holka se ve světě neztratí! „Ano, to je nejdůležitější - vždyť my se o to i s Harim snažíme.“ Chtěl starce ujistit, že aspoň na nějakou mládež je přísně dohlíženo. Jestlipak to bude mít nějakého účinku, to čas ukáže. Nebo taky ne.
Tim měl dnes tedy úkol, aby starci odkýval vše co se pak nebude strachovat splnit. Nemohl mu tu slibovat hory doly a pak jej zklamat, to- to by nebylo fér. Zároveň nechtěl S'Arika stresovat, pokud by mu měl říkat nějaké negativní vyhlídky. „Nejsem k té myšlence úplně uzavřený, jen- budu nad tím ovšem muset ještě přemýšlet. Pokud by to pro smečku bylo to nejlepší, pak bych toho schopen být musel.“ Taková role není přeci jen o možnosti volby - někdy nebylo jiného zbytí. „Ty jsi dal Přízračným přeci mnoho. Dal jsi jim řád a směr, dal jsi jim jméno.“ Jací by Přízraci byli bez S'Arika? Tim se na to nepamatoval - jeho paměť byla poškozena, a takové útržky v ní nenašel. Styl, kterým však stařec smečku vedl přišel Timovi v mnoha ohledech blízký. Ano, v některých momentech byl možná až příliš přísným alfou, ale snad lepší tak než nad problémy mávnout tlapou. „Mohu slíbit, že vždy budu konat v zájmu smečky - aspoň v takovém, který já uznávám.“ Protože né vždy se jeho pohled na věc shodoval s tím Sarikovým, že? Ale o tom to koneckonců bylo.

Slova o Čekance ho přirozeně zajímala - byla to jeho svěřenkyně. Neřekl by dcera, ale adopče - protože on se za jejího rodiče tak docela nepovažoval, spíše za mentora a opatrovníka. Opatrovníka, který však dokázal dát víc než její skuteční rodiče. „Potkala Pstruha?“ Trochu se zděsil, ale zdálo se, že to setkání nemělo na Čekanku nějaký vliv. Stále se zdála být normální a v pořádku. „Ah, kam jen na takové věci chodí? Zdá se, že občas přemýšlí nad věcmi až příliš.“ Ano, Čekanka byla overthinker. Sám nevěděl, jestli by na tuhle otázku dokázal odpovědět - a zda-li jí teď ze Sarikových úst pochopil. Nedělal si s tím ale příliš těžkou hlavu - ona z toho vyroste. Přeci jen už jí táhlo na první rok života, brzy se jistě zaměří na skutečně užitečné věci.
No, Tim byl možná už v té kratší polovině života, stále se však neměl k tomu, aby si přivlastnil boomerovské smýšlení, které tu teď trochu vykazoval S'Arik. „To je něco na co odpověď nejspíš neexistuje.“ Myslel si, že ani budoucnost úplně neukáže výsledky, protože oni už budou moc mrtví na to, aby to viděli, a tedy nebudou moci mladé nadále korigovat. Zohýbají se bez jejich pomoci - a směr, kterým se vydají by se jim třeba líbit nemusel. Další slova starého vlka ale Tima rozhodně vykolejila. Pokusil se prvotní šoky potlačit, ale byly tam. „Já? Já- sebe jsem nikdy v takové roli neviděl.“ Přiznal. „I když všechno co dělám, tak samozřejmě dělám pro smečku - a dělám to s láskou a veškerou možnou energií, tak nevím, jestli bych se do takové role hodil.“ Nechtěl by takovou myšlenku před Sarikem zazdívat, protože pak by si asi připadal jako blbec, kterého tato myšlenka nikdy nenapadla. Kdyby se Ryumee něco stalo, tak by se smečky ujal rád, ale byl by vůbec na něco takového dobrý? Ne, to si rozhodně nemyslel. Hari byl vhodným kandidátem, to ano.

Timek měl nového pacienta. Tedy "nového" - nikoli. S'Arik byl jeho pacientem už dlouho, možná déle, než o tom sám věděl. Staří vlci se pacienty stávají v době, kdy na nich začne být stáří vidět. Kdy bylo vidět právě na lexovi smečky? Po incidentu u studánky nebo ještě nějakou dobu předtím? No, jedno se mu muselo nepochybně nechat - měl tuhý kořínek. Poslední dny ale už i v jeho věčně silném pohledu byla znát únava. Né ledajaká únava - Tim by se nedivil, kdyby to byla ta definitivní.
Přišel do doupěte s čerstvými bylinkami, když S'Arika zastihl jak se morduje se svými spisy. Od incidentu u studánky se o něj staral o něco intenzivněji, vždy však s citem a jistou diskrétností - tak, aby se snad S'Arik necítil blbě, že se o něj někdo musí starat. „Kamínek? Jaký kamínek?“ Ptal se se zájmem, který si zaslouží jen pomatení starci. Mezitím si šel uklidit čerstvý sběr heřmánku, který bude smečce užitkem převážně na podzim a zimu. Toho už S'Arik nejspíše nedodýchá. Smutné to uvědomění, takový byl však koloběh života. Byla smečka připravená na život bez něj? Tim věřil, že ano. Zachytil i jeho mudrování o dnešní generaci. „A nejsme to právě my, kdo mladým vytváří svět, v kterém mají čas na tyhle hlouposti? Řekl k němu s úsměvem nešťastníka. Nezpochybňoval slova S'Arikova - to by si nedovolil!

Pohled mu spočinul na vlčicích, jež mu zasadily otázky. Otázky, na které musel chvíli hledat odpověď. Co jen mohou tady doma pro dobro smečky udělat, hm? „Ti, jenž se nevydají do akce, mohou zapátrat ve své paměti a vzpomínat na poslední setkání s Apollyonem. Nesvěřil se někomu z vás s tím, že by měl někde úkryt? Pokud chodil mimo smečku, tak kam? Byl mu někdo z vás blízký?“ Ano, to jediné asi mohli teď udělat. Bylo klíčové zjistit, kde se mohl šedivý okřídlenec nacházet - a možná, že tuto informaci měl někdo z přízračných, aniž by o tom věděl. Sic si Tim nemyslel, že by tu Apollyon měl někoho, komu by se o takové info svěřil, ale jeden nikdy neví. Dvakrát měř, jednou řež, hm?
Pak už se věnoval Evarovi. „Nemuselo by to být na škodu. Ač je to nepravděpodobné, možná i nějaký tulák bude mít o Apollyonovi nějaké informace.“ Nesmí nechat kámen na kameni. Musí ho dopadnout. Když se ho pak Evar ptal na lexe, Tim se od ostatních trochu odvrátil. Né, že by mínil informace o S'Arikovi smečce zatajovat, ale rád by o jeho stavu oficiálně mluvil, až bude jasné jak to s ním skutečně vypadá. „Je teď v léčitelském doupěti. Je raněn, ale žádná život ohrožující zranění. Přišel o zrak na levém oku.“ Odpověděl mu. Jestli přijde starý vlk i o oko zatím nebylo jasné - to ukáže až sám čas.

Ach ne, Berry se rozrušil! Očividně konejšivý tón Timova hlasu nepomáhal k tomu, aby se jeho synovec uklidnil. „Já vím, že jsi to tak úplně nemyslel,“ řka. Nevěřil, že by to Berry myslel tak jak to vyznělo - jen tomu prostě nerozuměl. Nerozuměl slovům, které do něj nasadil nějaký spratek z Azarynu. V nynější chvíli Tim ještě nevěděl, že Pstruh je Ikkeho syn. Až to ale zjistí, o to hůře se bude cítit. Ta nebohá děcka! „Už se o tom teď nebudeme bavit, ano?“ Nechtěl na něj tlačit, opravdu ne - ale i on sám byl zoufalý. Nechtěl přicházet o synovce a neteře, nechtěl vůbec přicházet o žádná vlčata ze smečky. Už ne.
Jistě, že Berryho muselo zajímat, jestli je ve hvězdách i Guláš. „Ovšem. Ghulass byl věrný přísaze rodu, a jsem si jist, že ani v těch nejtěžších chvílích o ní nepochyboval. Jednou se tam nahoře všichni zase sejdeme.“ Smutně se pousmál. Skoro mi ta vlastní slova vehnala slzičku do očí, ale musel být teď před tím zranitelným hochem silný. Jestli se na něco po smrti těšil, tak to bylo setkání se všemi, kteří už mezi nimi nebyli. Na Guláška se těšil obzvlášť.
Opětovně se usmál, teď už s trochu veselejší jiskrou ve tváři. „Tak já si tě pak najdu, až se tam budu chystat, ano?“ Vyčká na chvíli, až bude Berry trochu stabilnější. Teď by mu to nemuselo udělat jednoznačně nejlépe.

Tim toho měl na srdci ještě mnoho, ale pravdou bylo, že teď u něj dost zafungovaly emoce, a měl by se s tím yapem trochu krotit. Možná by některé informace měl nechat až pro oficiální delegaci, hm? Ale zde nebyl čas ztrácet čas - mohlo jít o další nevinné životy, které by mohly býti Apollyonem zmařeny. Nebo v horším případě už byly. „Ano,“ přikývl, aby znovu potvrdil slova o Gulášovo smrti. „Apollyonovu moc jsem viděl na vlastní oči, když se jal nás při posledním setkání napadnout. Věřte, že tohoto vlka naštvat nechcete - možná je tedy dobře, že je Pstruh zatím jeho přítelem.“ Ale kdy to v něm cvakne, a přítelem být přestane, hm? Tim si ani nebyl jist, jestli to byl vyloženě jeho přítel - pouze soudil na základě informací, které se k němu donesly. Dedukoval.
Rád slyšel, že Valencia hodlá jeho slovo předat Zathrianovi. Ten snad nepošle mladou léčitelku za Apollyonem samotnou. „Zkuste ze Pstruha dostat, kde by se mohl Apollyon skrývat. A pokud vám to odhalí, tak se o tu informaci s někým podělte. Je to klíčová informace.“ To žel nevěděl, že odpověď na tuhle otázku není vůbec jednoduchá. „Vězte, že Apollyon se u nás neměl špatně. Byl tuláckým nalezencem už jako malé vlče, a smečka mu poskytla nejen útočiště a žrádlo, ale také příležitost uplatnit svůj potenciál na místech, kde by mohl skutečně vyniknout. Měl stejné možnosti jako jiní vlci jeho věku v naší smečce, a rozhodl se je nevyužít. Jen my sami jsme odpovědní za své emoce a činy - a on neměl nejmenší důvod konat tak jak nakonec konal.“ Byl to vlastně smutný příběh. Opravdu tohle všechno dělal kvůli incidentu u hráze? Ten incident, kdy měl plánovat vraždu Ryumee? Ač to Tim nerad říkal, tenhle vlk se možná už špatným narodil.
Vyslechl si jí. „Apollyon je manipulátor. A spousta slabších jedinců v takových osobnostech často najde světlo. Neznamená to však, že tohle světlo pro ně bude hořet navždy. Ikke nikdy nebyl zlým vlkem, a špatně se mi věří, že by jeho potomci měli snad jinou náturu. Okolní vliv na dospívající mozek však dělá mnoho - a že mladí jeden den něčemu věří neznamená, že se i dalšího dne probudí do stejných myšlenek.“ Chtěl jí dát naději, protože nic moc lepšího jí nabídnout nemohl. Povzdechl si. Ach, jen kdyby to Ikke viděl! Nejspíš se nyní musel v hrobě otáčet. „Takové zranění - extrakce oka - dokáže vlčí charakter měnit, neboť zůstává dlouho bolestivé. Zpřetrhaný nerv může bolestivé signály vysílat klidně celý život. Až mu budete dělat odvar z kozlíku a máku, nebojte se mu tam toho extraktu z máku setého dát o trochu víc.“ Zcela přirozeně očekával, že recept na tento odvar vlčina zná. To by nebyl on, kdyby se nesnažil pomoci i nad rámec svých limitů. „A vrbovou kůru na kousání. Přirozeně to uvolní napětí a stres, navíc to má skutečně protibolestivé účinky.“ Ano, kousání a olizování uvolňovalo ve vlčím mozku endorfiny, které přirozeně napomáhali ke šťastnějšímu bytí. Tim to měl v praxi ozkoušené.
Zhluboka se nadechl, když se pak vlčina rozloučila. Nečekal, že dnes dojde na takový rozhovor, ale mělo se to tak stát. „Informujte prosím vašeho alfu o tom, že Azaryn míníme navštívit. Kdybyste něco ještě snad potřebovala, můžete se otočit u hranic - nebo třeba zde.“ Pokývl jí hlavou na rozloučenou a švihl ocasem. Nuže, jestli ještě neměla nějakého komentáře, tak jí tu hodlal nechat ty informace trochu vstřebat. Chudinka se zdála býti sama dost zoufalá, ale Tim to chápal. Necítil se o nic lépe, když se dozvěděl, že Berry byl také posednut vizí o Apollyonovo Bohu.

Tim Pstruha neznal, ale znal Apollyona, aby mohl aspoň tušit, co se od jeho víry dalo očekávat. Musel to teď do Valencie nahustit - bez přikrášlení, prostě takové jaké to bylo. Nerad slyšel, že Apollyon pro Pstruha působil jako mistr. To by bylo - kdyby se mu snad chtěl ten nebožák podobat! Věděl o něm všechno? Věděl, že je Apollyon vrahem? Že byl ze smečky vyhnán pro napadení alf? Pro plánování vraždy samotné fortis? „Podobné věci říkal i Apollyon. O vzkříšení, za které prý mohl jeho Bůh. Nutil mému synovci svojí víru - a když jí odmítl, tak jej zabil.“ Řekl jí s jistou ostrostí v hlase. Apollyonovi tohle neodpustil a neodpustí - i když se osobně útoku na něj nezúčastnil, vůbec to neznamenalo, že si ho v ten den nepřál mrtvého. Kdykoli jen jeho mysl na vteřinku zabrouzdala k mrtvému tělu Ghulasse, chtělo se mu křičet a řvát, chtělo se mu ničit. Ale tyhle pocity mu synovce nevrátí. Tady byl ještě prostor zachraňovat - a Tim by si přál, aby to vyšlo. Moc dobře však věděl, jak zrádná víra dokáže být. Obzvlášť víra vložená do nesprávných Bohů a vlků. „Valencio, to není dobrý nápad. Apollyon musí být nalezen a zabit - nechat ho na svobodě je až příliš velký risk. Právě v tuhle chvíli může ničit život někomu dalšímu. Pokud se rozhodnete ho navštívit, nechoďte sama - řekněte to alfě. Řekněte to všem.“ U všech předků na nebesích, přeci nenechá ta děcka skočit do jámy lvové!
Že nedovolí, aby se to zhoršilo znělo hezky, ale věřilo se tomu o dost hůře. „Nesnažte se Pstruhovi víru zakázat. O to jsme se pokusili už u Apollyona, a vyvolalo to v něm akorát jen vztek a defenzívu. Zákaz není řešení. Myslíte si, že pokud Bůh skutečně existuje, tak chce, aby kvůli němu vlci trpěli? Aby přicházeli ke zraněním vlastní vůli nebo brali životy jiným? Ne, Valencio, takový Bůh určitě není. Vlk si na Boha nemá hrát - a pokud začne rozhodovat o životě kolem sebe, Bohem se tak docela stává.“ Na víru nebyl lék - nebo na něj Timek ještě nepřišel. „Pro náš léčitele je zcela přirozené vlkům kolem sebe pomáhat i přes vlastní hranice. Ať už nám oheň hoří v srdci nebo na noční obloze káže Bůh, jedno máme stejné - pro dobro druhých se chceme rozkrájet. Valencio, neohrožujte se zbytečně na zdraví. Když můj synovec umíral, velmi trpěl - byl zaživa sežrán masožravými sarančaty, které na něj Apollyon seslal. Jen proto, že odmítl jeho ideály. Tohle řekněte Pstruhovi, až mu budete promlouvat do duše - řekněte mu, že Apollyon za své činy necítil při doznání žádnou vinu. Nevím, jaký Pstruh je, ale pokud už zapomněl na rozdíl mezi dobrem a zlem, může být už navždy ztracen.“ Znělo to nepříliš pozitivně, že? Valencia si však musela tuto realitu přiznat. A přesto to nevzdat. „To však neznamená, že to s ním máte vzdát. Kdybych já dostal druhou šanci, snažil bych se mnohem víc, abych Apollyona pochopil. Kdybychom se k němu tehdy tolik neotočili zády, možná bychom se mnohým problémům vyvarovali. A možná ne - možná byll zkaženým vlkem už odjakživa. I to se bohužel stává.“ Přál by si, aby mohl vlčině více pomoci. Ach, to je zas trápení! V Norestu očividně trable nikdy nekončí. „Čas už vrátit nelze. U Pstruha a jiných možná ještě existuje naděje.“ Berry. Musel zachránit Berryho.

Nejspíše by Ikka těšilo, že na něj Timek myslel jen v dobrém. Že stále vzpomínal na to, že i mezi smečkami s pohnutou minulostí lze stvořit půdu pro mír. To bylo přeci klíčové - ač to znělo dost jednoduše, na světě bylo dost trápení i bez válek kvůli malichernostem. Jistě, nelze nad minulostí jenom tak mávnout tlapou - je ale potřeba z ní vytěžit maximum a své přešlapy napravit. Zathrian byl možná jiný jak Feier, v těchto chvílích by ale mělo být i v jeho zájmu spolupracovat. Měli společného nepřítele - Apollyona. „Nejspíš máte pravdu,“ pousmál se zlehka.
Ach, narazil na další ztracenou duši, která potřebovala pomoct? Vskutku měla štěstí, že narazila asi zrovna na Tima. „Za ty roky bytí jsem se naučil nemít očekávání žádná - aspoň ve většině případů,“ namítl s jiskrou ve tváři. Nevěděl, jak dlouho byl Ikke nemocný, a jak dlouho se Valencia věnovala léčení - tohle nebyl prostor k tomu, aby jí soudil. A už vůbec né kvůli tomu, že se od bílého léčitele nestihla nic moc naučit. Chtěla se učit nyní, chtěla pomáhat, a to bylo hlavní. To bylo něco, co né každý dokázal a chtěl dělat. „S Ghaa'yel?“ Zastříhal ušima. Co věděl, tak ona byla aktuálně nejaktivnější tamější léčitelka. „Dokáže být ve svých slovech ostrá a bolestně upřímná, ale jako léčitelka je vlkem na svém místě.“ Vzpomínal na jejich nehezké poslední setkání. Jak se asi měla šedivá saň nyní? A jak se měli její potomci? Rád by je zas někdy viděl - prospívat a vzkvétat.
Našpicoval slechy, když zmínila jeho potomky. Obzvlášť u jména Pstruha se zarazil. „Pstruh je jeho syn?“ Bylo to až skoro nemilé zjištění - tohle jméno totiž poslední týdny v Přízračných několikrát zaznělo. Převracelo Timovi žaludek naruby takřka stejně jako jméno Apollyona. Musel tohle setkání využít k tomu, aby azarynské vlky varoval. „Přišel o oko? Snad- snad za to nemůže Apollyon?!“ Naježil se v zátylku. Byla to první myšlenka, která ho napadla. Apollyon mohl mít jakýkoli důvod k tomu tohle Pstruhovi dělat, ať už to bylo jen obyčejné "když jsem kryplem já, buď jím i ty". Nikdo si tohoto vlka ve svém životě nezasloužil - protože byl pohromou. A pro Ikkeho syna mohlo být už pozdě. Nalil do Berryho ty nesmysly o Bohu. Apollyon mu bral dalšího synovce - a Tim mu to nehodlal dovolit. Sakra! Nehodlal mu dovolit vzít ani další životy - ani ty Ikkeho potomků! Pokud bílému sousedovi něco dlužil, tak by to tímto měl splatit.
Vlčinka vypadala býti zoufalá. A Tim se obával, že na tento problém nebude stačit. Musel se však snažit. Pro Berryho. Pro Ikkeho a jeho syna. Pro všechny, kteří se stali obětí Apollyonova fanatismu. „Řeknu vám teď něco velmi důležitého. Povězte, mluví Pstruh o Apollyonovi? Tento vlk je totiž velmi nebezpečný - pochází od nás z Přízračných, kde už svými výplody o Bohu napáchal spoustu škody. Ať už mezi našimi smečkami vládne napětí nebo jakési ticho před bouří, nebylo by fér, aby takovou škodu napáchal i u vás. Pokud Pstruh své činy spojuje právě s ním, možná už u vás zasel prvotní semínka zkázy.“ Nechtěl znít až příliš negativně, ale- ale musel. Aby pochopila, jak je to vážné a důležité.

Nejprve si myslel, že mu na otázku neodpoví. Nakonec se ale tak stalo, a odpověď přišla taková, jakou víceméně čekal. Ikke je mrtev. Už v zimě se k němu dostala informace, že Azaryn je na tom s léčiteli bídně, ale snad jen doufal, že byl ten bílý vlk jen nemocný, a nakonec se ze svého trápení zotavil. „Vaší ztráty je mi líto,“ řekl zcela upřímně. I přes svůj hendikep byl Ikke v oboru špicou, uměl si představit, že jeho znalosti smečka nepochybně postrádá. Jestlipak stihl někomu předat své znalosti - třeba právě téhle vlčince? „Ikke byl vlkem se srdcem na správném místě. Byl léčitelem, jakým by mohl být každý medik - takovým, který neřeší ve stavu nouze politickou situaci, takový, který zkrátka pomůže tam kde může. I mně pomohl - ale nejen z té odborné stránky. Vlastně mi pomohl pochopit sebe samotného, když jsem se před lety vrátil do své rodné smečky se ztrátou paměti.“ Ano, Ikke byl jedním z prvních, které pak poznal. Organizoval s ním i léčitelský workshop, který byl pro Tima prvním krůčkem k tomu převzít trochu kontrolu nad vlastními emocemi. Pak už se nikdy tolik nebál vystupovat před hordou vlků. „Byl to dobrý vlk.“ Dodal. To bylo nakonec všeříkající.
Co bylo pro Tima větším překvapením byla zmínka o jeho potomcích. Nevěděl, že měl Ikke vlčata. Pak tedy snad bude jeho odkaz žít v nich - to ovšem netušil, jaké trable tihle potomečci stvářejí. „Pokud je tu něco, s čím bych vám mohl pomoci, tak se neváhejte ptát. Už jen proto, že jsem vždy byl názoru, že medici drží při sobě.“ Věřil, že by se vlčině nějaké rady mohlo užít, vypadala stále dosti nezkušeně - ale copak mohl z krátkého pohledu soudit? Jen těžko. Nechtěl se více ptát, proč jí Ikkův syn leží na lůžku, ale- ale jeho přirozeností bylo pomoci tam kde to bylo potřeba. „Pokud jste se učila od něj, věřím, že máte ty nejlepší základy do tohoto krásného povolání.“ Z jejích slov ovšem nevyplynulo, že stihl zhynout dříve jak by Valencii skutečně mohl učit.

Vlčice se možná zdála trochu překvapená, že tu na někoho narazila - možná byla ponořena do vlastních trápení, kterým Timek nemohl rozumět. Sám jich měl až nad hlavu, takže v tomhle by jí mohl leda tak tiše pochopit. Byl to mladý exemplář z azarynských řad, tak mladý, že ani nezažila souboj o půdu, na které teď stojí. Neutrální půda linoucí se mezi oběma smečkami jako cesta. Cesta, která rozdělovala, ale i spojovala. „Jsem z Přízračných, ano. Nejsem si jist, jestli byste tu potkala někoho cizího,“ pousmál se. Chodili sem i tuláci? Žádného tu za dobu existence neviděl, ale možné bylo vše. „Nacházíte se na neutrální půdě mezi Azarynem a Přízračnými. Tohle území z nás už tak docela nedělá sousedy.“ To byl ovšem trapný vtípek, protože tahle neutrální půda měla pár metrů na šířku, a tak se nedalo úplně mluvit o tom, že by to něco extra změnilo. Stále si byli mnohem blíže než jiné smečky.
Přišel k vlčině blíž, ale na tak, aby jí zasahoval do osobního prostoru. Sám měl raději, když si držel nějakou rezervu pro případnou reakci na nečekaný výpad cizince. Tato vlčina se nezdála být nebezpečná, no, u azarynských si jeden nemohl být jistý. Nemohl vědět, jaké politické názory si v sobě vlčinka nesla. Pro něj ale v oboru neměla politika žádné místo. Právě přiznala, že se nedávno stala léčitelkou, a léčitelé by měli držet spolu. Aspoň tak to vždy Tim bral. „Těší mě, že vás poznávám, Valencio,“ když ona vykala jemu, vykal jí automaticky i on, „mé jméno je Timothée. Jsem medik Přízračných- a jsem tu ze stejného důvodu jako vy.“ To možná už vytušila dle jeho pachu po lučních bylinkách, možná si ho ještě tak prosondovat nestihla. „Nerad bych zbytečně vyzvídal, ale dokázala byste mi povědět, jak se má Ikke? Vždy jsem ho považoval za přítele z oboru, avšak dlouhou dobu jsem o něm už neslyšel.“ Chtěl, aby vlčina věděla, že on azarynské zná. Koneckonců Zathrian byl jeho synovcem.

Tim nechtěl tohoto chlapce vyděsit, ale zkrátka- zkrátka mu to nešlo tak dobře. Měl strach, že se Berry vydá trnitou cestou, jakou si pro sebe vybral i Apollyon. Nevěděl jak ho z toho bezpečně dostat, protože vyučeným psychologem vskutku nebyl. Musel do něj vložit jen slova vlídná, taková, která ho přesvědčí o tom, že páchat dobro ve jménu ať už kohokoli je lepší jak páchat ve jméně Božím zlo. „A ty si myslíš, že poslouchat Boha, který ti káže něco takového je dobré? Berry, ty bys s námi chtěl přetrhat vztahy?“ To ho zajímalo nejvíc. Ptal se na to však s jistou dávkou konejšení, kterou chtěl Berrymu dát najevo, že za žádnou odpověď se tu hlavy trhat nebudou.
Když přešla řeč na hvězdy, nepatrně se mu ulevilo. „Věříme, že v nich spočívají naši předci, kteří dohlíží na naše kroky a vedou nás na cestu za věčností - tedy za nimi.“ Bylo to tak? Tak tomu Tim věřil. Ovšem si snažil udržovat i selský rozum, protože spoléhat se vždy na tečky na obloze nemuselo být zrovna moudré. „Pokud bys chtěl, mohli bychom spolu zajít do hvězdné jeskyně. Někdy se zadaří, aby se tam s tebou předci spojili.“ Vzácný to jev, ale za zkoušku nic nedá, hm? V aktuální situaci hodlá Tim udělat cokoli, aby se Berry ještě hlouběji neponořil d téhle jámy lvové.

Timek byl na běžném sběru bylin. Okolí hranic a neutrální úsek mezi nimi a Azarynem si však vybral záměrně. Proč? Chtěl jaksi zkontrolovat, jestli se na neutrální půdě neopakují nějaké prachy častěji než jiné. Ač patřil vždy nebo vlky, kteří fandili míru mezi smečkami, bylo třeba se mít stále na pozoru. Nemohl zapomenout na Sarikův nápad vyslat k Azarynu špeha- takový nápad mohou mít přeci i jejich sousedé. Ach, ale v těchto těžkých časech je potřeba se semknout a bojovat proti společnému nepříteli. Proto Apollyonovi - proti Bohu.
Nebyl zbytečně paranoidní, ale všechny pachy které na území nikoho si dobře zapsal do své knihovničky pachů. Zrovna když trhal na jedné mýtince heřmánek, dostal se k němu pach čerstvý - pach někoho, kdo musel být u hranic ještě přítomný. Byl to pach azarynské vlčice, který však Timovi mnoho neříkal. Ještě jej neznal. Měl více důvodů jít cizince naproti, ale mezi ty hlavní patřila touha s azarynskými probrat onen problémek jménem Apollyon. Tim věděl, že Apollyon měl v Azarynu kontakty, a bylo více než vhodné na toto téma se sousedy hovořit.
A tak se skutečně za pachem vydal - jakmile si uložil bylinky do svého batohu. Nešel sic horlivě, ale ani na sebe nenechal čekat. Doufal, že bude milt štěstí a narazí na někoho vlídnější povahy. Ach, škoda, že nemohl potkat Ikkeho, že? Vzhledem však k tomu, že bílého léčitele neviděl ani na plese, tak se obával nejhoršího scénáře. „Přeji pěkný podvečer,” promluvil pak z dostatečné vzdálenosti, když tu našel mladou vlčinu sbírat bylinky. Že by nová léčitelka? To by bylo skvělé!