Príspevky užívateľa

Nechtěl působit jako nějaký podivín, co se tu zajímá o cizí děti, ale nakonec to jako medika byla jeho povinnost. Že? „Ano?“ Pokud se její otec blížil, tak to bylo v pořádku. Mohl být nakonec jen na lovu či jiné sháňce po žrádle. Děti se musí krmit. Mohlo ho napadnout, že se vlastně bude blížit natolik, že za vteřinku stane za samotným Timkem. Výraznější pach cizince mu to však prozradil, on se ale nestresoval. Odstoupil od vlčete a tváří v tvář se s jejím rodičem setkal. Snažil se tvářit docela nevinně, aby bylo jasné, že neměl žádné zlé úmysly, ale ze stavby těla jedince veru bobky měl. „Jen a pouze kontroluji vlče bez dozoru.“ Odpověděl mu. Vskutku jiný důvod nebyl - snad možná by se dítka ujmul, kdyby žádného rodiče nemělo. To je přeci pochopitelné!

Timči se podíval na toho mimíska, kterého mu sem Cielo přeedložil. Ach, ale ten had... neměl rád hady. Ty jejich ještěří oči v Timovi cosi probouzely. Něco nevysvětlitelného, ale rozhodně né příjemného. To vlčátko však tento trochu iracionální strach přebíjelo. Bylo rozkošné, no ano - jako každé batolátko! A tohle potřebovalo navíc pomoc. Potřebovalo zahřát, a bezpochyby nepohrdne ani lékařskou pomocí. Ano, bylo v nesnázích. „To mohu udělat,“ rozhodl se tedy, docela spontánně. Rozhodně se teď nerozhodoval jako coelo medic, ale jako vlk samaritán, který by pro mimísky udělal první poslední.
Pohled měl upřený na vlčátko, avšak pokývl. „Ano, to zní rozumně. Vezmu jí však do bezpečí, do tepla smečky. Najdeš nás pak v noře mediků,“ přesměroval svůj zrak k Cielovi, a jal se si k sobě mimíska přivinout. Oznámí tuto situaci samozřejmě Ryumee, ale nejdříve se na vlče podívá pod lékařskou záminkou. „U mě bude v bezpečí.“ Jako všechny dětičky.

Tim nebyl zloduch, ne ne. Nebyl to ale ani zločinec! Nebo ano? „To je hrozné,“ zamumlal jen, když si v hlavě dával všechny informace dohromady. Nuže, moc jich nebylo, a kdo ví, jestli jsou pravdivé, hm? Nejspíš nejsou, ale kdo on byl, aby tohle soudil? „A jaký je tvůj plán? Nemůžeš... přeci jen tak nakráčet do cizí smečky a vzít jim vlčata. Ach, Cielo, co ode mě žádáš?“ Ptal se spíše s tónem zoufalosti, než-li jakkoli jinak. To mimino... ano, bylo kjut, ale copak by ho chtěl krást matce, pokud by ještě někde žila? Na druhou stranu... pokud bylo i Cielovo, bylo i přízračných, ač pravidla říkají něco docela jiného. Možná by se tu jeden mimísek ukrýt mohl.

Jistě, že se to Timkovi nelíbilo, ale... co když Cielo nelhal? Né ve všem, alespoň. Třeba je v Kultu prohřeškem míti potomky s vlkem z jiné smečky, a trestem je jejich odstranění. Nechtěl si takové scénáře představovat, ale věřil, že někteří vůdci dokážou být tak krutí. Někteří vůdci chtějí mezi svými řadami jen své potomky. „Cielo,“ povzdechl si. Byl Coelo smečky, copak může vědomě ukrást Kultu dítě? Nemůže. Ale byl rozhodně v rozpacích. „Kde je jeho matka? Co se jí stalo?“ Možná byla po smrti. Pak by se dalo polemizovat o tom, že tohle je záchrana, nikoli krádež. Pak by bylo lepší, kdyby žil se svým otcem. tady, v těchto lepších podmínkách, kde vlci nejsou vězněm a otrokem systému. Nutno připomenout, že Tim ještě nevěděl, že je Cielo vyhnaný.

Známá... Našel... Timek mu to nežral. Nebyl hlupákem, byl doktorem - to dítě bylo jeho. Pachová stopa byla nesmazatelná, ale Ciela se rozhodl obdařit jen a pouze nechápavým pohledem. Protože on vskutku nechápal. „Cielo,“ oslovil ho snad i vyčítavě, „co jsi to udělal?“ Jak se mu povedlo toto utajit? Měl v Kultu nějakou vlčinu, s kterou si udělal vlčata, a všechno to zdárně zamlčel? Jak jen byli Přízrační hloupí, slepí. Tohle vůbec nebylo dobré - s Azarynem to mezi nimi vře, nový Nihilský panovník se na ně nelibě ksichtí, a ještě s Kultem problémy? „Ty jsi ho ukradl!“ Obvinění bylo na místě! Ukradl, neboť pokud se jednalo o vlčata mezismečková, připadali matce. Do čeho se ho ten pitoma snažil namočit? Tenhle potomeček má někde matku, která ho jistě už hledá. Nebohé dítě! Ovšem by se ho rád Timek ujal, ale copak... copak mohl?

Tim nehodlal synovce nějak guilt tripovat, ba ani ho trápit nějakou konverzací o budoucnosti. Vskutku mu ale dělal trochu starosti, a to né jen kvůli tomu, co se stalo na plese. Už delší dobu se zdál, že spíše přežíval, a to doslova. Na jeho povstání z hrobu ovšem nikdo nemohl jen tak zapomenout.
Jeho odpověď sic vyzněla jako žádost o to, aby i Tim odešel, on se ale rozhodl si k chlapci přisednout. „Vím, že toho těd na tebe bylo hodně. Kdyby sis o tom chtěl promluvit, tak jsem tu ale pro tebe.” Přál by si, aby mu Guláš dal šanci prohlédnout do jeho mozkových závitů, a pochopit. Měl nějaký puberťácký splín? Dělo se snad něco mezi ním a ostatními členy smečky, o čem nevěděl? Totiž - Tim by mu rád pomohl, než bude pozdě. Nerad by ho viděl ze smečky utíkat jako jiné mládence v nedávné době.

Dnes se Timek kromě přerovnání skladu chtěl věnovat ještě jedné - stejně důležité - věci. Chtěl si promluvit s Gulášem, oblíbeným synovcem. Čert věděl, že ho měl raději jak vlastního syna, ač by to nahlas snad asi nepřiznal. Evidentně po těch událostech podzimu potřeboval prostor, no, Timek o něj začínal mít trochu starosti. Když přihlédnul k událostem na plese, bylo už asi třeba, aby zakročil - a to i za předpokladu, že by se na něj synovec mohl obrátit v defenzivním slova smyslu.
Přišel ze svého bytečku do ordinace, kde ostatně očekával, že Guláše uvidí. A tak se i stalo - Guláš se zde nacházel, možná sám už začal přerovnávat sklad. „Pěkný den, Ghu'lassi,“ pozdravil ho, v dobré víře očekávajíc, že se s ním bude chtít chlapec vybavovat. „Máš hodně práce?“ Nepřímo se jej ptal, jestli by měl chvilku na rozhovor. Pracovat u toho mohou ale tak či onak.

Timek byl na obhlídce území. Z jednoho dobrého důvodu - jakmile sníh opadne, mohli by se tu objevit podezřelí tvorové jako loni ten parazit, který napadnul jeho tělo. Kdyby takového parazita znovu našel, ihned by ho zlikvidoval - takový teror nikdo další prožívat už nemusel. Na bylinky bylo ještě brzo, takže na to myslet nemusel - i když ovšem chtěl.
Ve své aktivitě byl vyrušen hlasem známým, za kterým se otočil. „Cielo?“ Oslovil ho taktéž. Zajímalo ho co se děje, když si všiml toho vlčete. Né, Tim za tu chvíli nestihl zjistit, že Cielo již není členem smečky, a co se vlastně děje. Proto nemohl být adekvátně v obraze. „Co se děje?“ Jeho pohled směřoval právě k vlčeti, které Cielo nesl na zádech (?). Podle pachu, který se k Timovi dostal bylo z Kultu. Timck měl kolem sebe spoustu otazníků, a ač se zajímal hlavně o bezpečí toho dítka, nepotěšil Ciela zrovna vlídným pohledem. Krade snad?

Nemusel se krčit u keře dlouho, neboť vlče se jeho zjevení očividně neobávalo, a samo vylezlo. Srst měla ještě štěněcí, na některých místech se ale začala měnit za dospěláckou. Mohly jí být tak tři měsíce, tři a půl. Takové vlče když je samo již není v ohrožení života. I tak to bylo ale mírně znepokojující. „Ne, já tvého tátu neznám, ale nejsem pro tebe hrozbou. Jsem Timothée, medik ze smečky Přízračné.“ Tož povídat si o tom, že je nebo není hrozbou si mohl jak chtěl, že? Ta malá si mohla věřit čemu chtěla - a zcela upřímně obavy by byly na místě. Věřit cizincům se né vždy vyplatilo, to sám Timek věděl. Všem dětem co mu pod tlapkama prošli to i radil. „Jsi tu sama už dlouho?“ Zajímalo ho. Pach jejího otce byl ale přítomný, a nebyl rozhodně ani starý. Možná, že je její rodič stále v blízkosti, a proto Timek o krok ustoupil. Nechtěl, aby tu byl obviněn z nějakého trestného činu!

Timek byl na obhlídce kotliny. Kontroloval jak na tom letošní zimu příroda je - jestli náhodou nehrozí zas a znovu nějaké pohromy jako loni. Sněhu kupodivu nebylo mnoho, ač tady v horách ho bylo bezpochyby více jak v kotlině nihilské, kde se před pár dny odehrával ples. Tam bylo sněhu jen poprašek, zde se dalo závějí i brodit. Kdyby to měl však porovnat se stavem sněhu loni, tak by si dovolil oddechnout. Katastrofa nebyla na obzoru.
Na bylinky a vůbec jakoukoli vegetaci bylo dosti brzo, Timek mohl jen a pouze snít. Hodlal však nasbírat nějaké větvičky jehličnanů a použít je k izolaci doupat. Měl s sebou svůj obří batoh, díky kterému ho čas od času bolela záda. Pro bylinky se však obětovat záda vyplatí. A zrovna když se natahoval pro jednu takovou zmiňovanou větvičku, dostal se mu do čumáku pach vlčí. Byly to dva odlišné pachy, a jeden z nich byl o něco intenzivnější jak ten druhý. Opravdu Timek nebyl zrovna jedincem, který by se zvědavostí přetrhnul, aby poznal nějakého tuláka, ale teď tu potřebu cítil - neboť jeden z pachů indikoval, že jde o dítě. Mimísek!!
Dal si tedy utrhnutou větvičku do brašny a vyrazil za pachem. A velmi brzy ke zdroji i dorazil - v křáčí bylo ukryté mimino. Už tedy tak velké, že se Timek nemusel obávat o jeho neschopnost života, ale i tak vyvstávala otázka, co tu asi dělá. „Ahoj,“ pozdravil do keře, ale nešel úplně nejblíž. Na vlče nebylo moc dobře vidět, takže si jej mohl zatím jen představovat. „Jsi tu sama?“ Zavolejte OSPOD!!

Timek starostlivě přikývl. Chudáček Apollyon! Tohle přerostlé dítě bylo nakonec jeho pacientem, co sice mlel občas úplné nesmysly, ale nyní? Nyní to byl jen bezbranný mládenec! Ach, kdyby tak Timko věděl. „Ty sis na něco vzpomněl?“ Ujistil se, jestli to dobře chápal. Myslel ale na tu jeho tragédii, díky které teď nosil přes tvář šátek, a né Apollyonovo dětství. I to bylo samozřejmě důležité, jen to nebylo to první co Timovi přišlo na mysl. „Ach chlapče,“ hlesl, když z něj pak vyšla tak nešťastná informace. „To je mi moc líto.“ Takové události jsou vždy naprosto tragické, o tom nebyl pochyb. „Chceš si o tom popovídat?“ Doktor fungoval i jako psycholog, to se ví! Ovšem by pochopil, kdyby chtěl být o samotě.

Timek od Apollyona ustoupil, když ho tak nečekaně vzbudil. Z tak hlubokého snu ho probrat... to musí být vskutku šok! „Nechtěl jsem tě vyděsit, Apollyone, ale zdálo se, že se ti zdá opravdu zlý sen.“ Pronesl k němu klidně, konejšivě. „Volal jsi totiž o pomoc.“ A přirozenou reakcí medika je samozřejmě pomoc poskytnout! Chudáček vypadal opravdu zmateně. Co se mu asi zdálo? Bylo vůbec slušné se ho na to ptát? Co kdyby se mu zdálo o nějakém traumatu z minulosti a Tim se tak dotkl nějakého bolavého tématu? Ach, to přeci nemohl!
„Jsi v pořádku? Jak se cítíš?“

Apollyon na Timovo oslovení nereagoval - ještě aby jo, když si to Timek víceméně jen zamumlal pro sebe. A když se zdálo, že se pak ve spánku uklidnil, nechal ho léčitel zas být. Jen si přisedl opodál a zkoumavě si prohlížel tu obří houbu, která dorůstala výšky menšího stromu. Její energie byla poněkud zvláštní - snad se i Timek začal pohledem na ní cítit unavený! Z této myšlenky ho však vyrušilo opětovné cukání mladého Apollyona ze spánku. A tentokrát i něco říkal - pomoc? Copak se mu ve snu dělo? Nuže, když si někdo žádal o pomoc, nemohl Timek jenom posedávat a okounět, že? Jemně avšak s určitým rázem s mladým vlkem zatřásl. „Apollyone,“ tentokrát zněl už hlasitěji, „co se děje?“ Odpověď nečekal, pouze probuzení jedince z hlubokého spánku, z noční můry.

No jistě, s Timem tu byl i Asteri, který samozřejmě nesměl chybět. Měl toho stále dost co říct, chlapec jeden upovídaný! Timckovi to nevadilo, měl toho hocha rád - jako každého svého synovce. Neteř... ano, měl i neteř, ale sotva jí viděl mimo void. Ach ta dnešní děcka. „Ničeho se neboj, Asteri. Dnes jsme zváni.“ Odpovídal mu na otázku, jestli skutečně mohou na cizí území. Byly doby, kdy by nad odpovědí na tuhle otázku neváhal, ale jak se zdálo, tak novému nihilskému králi návštěvy smrdí. Nuže, Timck přeci nemohl být tímto uražen nebo dotčen - ani on by na území svého domova nechtěl vídat cizince.
Jen tam tak seděl, když se jim dostalo uvítacího slova, a snažil se si utvořit nějaký první dojem na nového panovníka Nihilu. A vyvstával dojem jediný - je to přece ještě děcko. Opravdu? Možná se tak nechoval a ani nevypadal, ale byl přec stejně starý jako jeho Tulipánek. A Tulipánek byl mimísek!! Ale to je zas trochu těžké srovnání, neboť jeho syn byl chudák zaostalý-
„Asteri, buď hezky v klidu. Zvládneš to, viď že ano?“ Usmál se na svého synovce, když byl pak S'Arikem vyzván k úkonu kterým ho pověřil. Před dar panovníkovi. Skvělá příležitost pro malého estreláka jak se naučit etiketě. Asteri byl sic trochu zbrklým jedincem, Timek mu však věřil. On to zvládne!!

Timek si samozřejmě nemohl nechat ujít tuto společenskou událost - nihilský ples! Těšil se, ale zároveň měl takovou unavenou náladu - chtěl si zatančit tak maximálně s Harim, a pak poklidně přihlížet dění. Tak si přál, aby tu byl někdo, koho by s radostí oslovil - třeba Bellannu - ale žel měl pocit, že něčeho takového se nedočká. Časy se očividně měnili, a Tim z toho neměl nejlepší pocit. Tenhle večer si ale nehodlal takovými pocity kazit.
„Panečku, ta socha,“ vyjádřil údiv nad touto uměleckou kreací a podíval se po Harim, jestli to vidí taky. Ovšem jeho hoch byl vyparáděný tak jak Timek určil - nemůže mu přeci dělat ostudu! A on sám ovšem také ne. Dnes měl nový plesový úbor, šat v tématice noční oblohy, tedy tmavě modrý a samozřejmě doplněný věnečkem. „Sluší ti to.“ Musel se na bílého usmát. Slušelo mu to vždy, a to i v případě, že měl na sobě rudý plášť z Timovi loňské kolekce.