Príspevky užívateľa

Nehraje si s ní! No, to vskutku viděl. Jelikož ale Guláš kvítko odložil, nechal to Timek nadále být. Je to hodný kluk, vida, jak se snaží neodporovat, i když s ním puberta cloumala! A to se měl Timek ještě dozvědět další zajímavé pubertální výlevy! „Dobrá tedy. A nad čím přemýšlíš?“ Přirozeně se zajímal. Jistě má chudák plnou hlavu toho ohavného moribundu, který na něj skočil! Strýček je ale tu, aby ho vyléčil. Nebo se o to přinejmenším pokusil.
A kašel se následně předvedl. „No, hezky kašleš,“ poznamenal. Byl to spíše vlhký kašel, a neznělo to vůbec hezky. Nějak nestandardní to ale Timovi nyní nepřipadalo. „Kromě kašle pociťuješ ještě nějaké jiné neduhy?“ Zvídal se dále, a k Malému přisunul kůru s odvarem z heřmánku. „Na, teď musíš hodně pít.“ Tohle malé množství čajíčku Gulášovi přilepší asi jen na chvilinku, proto byl Timek připraven mu toho udělat více.

Tak, kdepak měl Timek toho svého pacienta? Doneslo se k němu, že Guláš onemocněl, a odmítal se dobrovolně jít léčit – to Ryumee mu to musela říct! To samozřejmě Tim slyšel jen hodně nerad, a tak už byl na cestě s první pomocí. Prý má chlapec hrozný kašel, takže si vzal nějaké bylinky, a hlavně odvar z heřmánku a mateřídoušky, kterou ještě před chvílí Malému dělal. Na kašel se musí hodně pít! Pití zvhlčí sliznici a pomůže s vykašláváním hlenů, krček pak jednoho navíc méně pálí.
No, a tady už synovec byl – ležel na svém peleši v noře smečky. Ryumee ho umístila někam bokem, jak si všiml, neboť v léčitelském doupěti měl teď Tim mimina, a úplně si tam z toho nemohl udělat JIPku. I na to už měl ale své řešení – hned jak bude Anjeliným potomkům aspoň týden, přesune je do své nové skrýše v nedalekém hvozdě. „Ahoj, Guláši,“ pozdravil ho familiérně. Mladý estrelák si zrovna hrál s kvítím, což by jindy Tima asi potěšilo, kdyby to nebyl asfodel, který rozhodně není na hraní!! „Guláši, víš, že s touhle květinkou si hrát nemůžeš, že ano? Ve vyšším množství je jedovatá.“ Povzdechl si tedy, věřil mu ale natolik, že ho nechal mu to kvítí dobrovolně odevzdat.
„Maminka říkala, že máš ošklivý kašel, je to tak? Ukaž se mi.“ Ani neváhal, hned mu zvedl hlavu, aby mu osahal oušínka, a zjistil tak, jestli má nebo nemá teplotku. „Hm,“ zamrmlal. Nebyl horký, ale zdálo se mu, že by zvýšenou teplotu mít mohl. Nebo se jen právě probudil, a žádnou horečku ve skutečnosti nemá. Potřeboval vidět ten kašel!

Žádné ale!! To ale Tim vyslovit nemusel, protože Gulášovi samotnému došlo, že tohle slovo tu strýček slyšet nechce. V téhle hádce by nevyhrál, protože pravda stála na Timově straně. Měl právo se bát, když se synovec (přes koleno!) potuloval po celém Norestu! Ne, nemohl ho tady na území držet věčně, a ani nechtěl být nějakým strážníkem, šlo o to, že se Guláš vydával ven s zrovna né moc věrohodným jedincem. Tedy, chudák Cielo za to nemohl, ale...
Odkýval tenhle návrh. „Ovšem. můžeme do hor. Ale raději až na jaře, až to tam bud bezpečnější, co na to říkáš?“ CO na to řekne? No, nejspíš bude protestovat, že je přeci bezpečné tam chodit i v zimě! A nebo pochopí Timovo obavy, a návrh odsouhlasí.

Přikývl. No, byl sice zvědavý, připraven objevovat nějaká skalní zákoutí, události dní předešlých v něm však stále dost rezonovaly, a myslel i na to, že takové skalní doupátko by mohlo být domovem klidně i nějakého nebezpečného zvířete, jakým byla třeba ona nebezpečná kočkovitá šelma. Ať už to dopadne jen nějakým průzkumem, nebo objevením nebezpečí, stálo za to se po tom popídit. „Kdo ví, jestli tam zase nenajdeme něco překvapivého.“ Ač se přinutil to říct odlehčeným tónem, moc dobře věděl, jak ty jejich průzkumy vždy končí. Kolikrát měli na procházkách s Harim skutečně klid?? Pokud nepočítáme tu jejich návštěvu opiového doupátka.
Rozhlížel se, a zdálo se mu, že tohle bylo to místo. Když Hari poukázal k nějakým skaliskám, Tim zastříhal ušima. „To bude ono,“ kývnul a vydal se vstříc kamenům. Teď měl všechny smysly zapnuté úplně na maximum, protože mohl očekávat, že se tu v okolí třeba nějaký predátor skutečně skrývá. Sníh byl ale naprosto hladký, a ve vzduchu žádný nezvyklý pach cítit nebyl. Ovšem že tam mohl někde odpočívat medvěd, i ten by byl ale cítit. „Nic naštěstí necítím.“ Hlásil bílému, ale ten to jistě musel už sám vědět. „Zdá se mi, že támhle bude nějaký převis.“ Poukázal čumákem k místu, kde se sníh zdál být čerstvější než jinde. Tim si představoval, že je to nějaké doupě, jehož vchod je prorostlý mechem nebo kořeny, a na těch se drží tenká vrstva sněhu, která vchod nyní dokonale zakrývá. Hlavně, aby nezakrýval i nějaké nemilé překvápko!

Sledoval, jak vlčátko Anjel ještě omyla, a pak se samo přisálo k zdroji potravy. I když bylo na pohled trochu malátné, bylo dobře, že se samo dokázalo přibatolit k struku. Možná ho ještě později téhož dne promasíruje, aby ho v tom dýchání trochu podpořil. Zatím ho ale nechá, a bude doufat, že se nic nepokazí. Jeho rodiče ho jistě budoi bedlivě sledovat – však už nyní z nich nemohli spustit očka! A Tim se musel upřímně usmívat při pohledu na spokojenou rodinku, která dostala svůj happy end. „Gratuluji, vedli jste si dobře. Zasloužili jste si to,“ pronesl první gratulace. Byla to nádherná vlčátka, ale tak, jaká nejsou, že? Snad jim je i trochu záviděl, ale těmhle myšlenkám odmítal dávat příliš prostoru. On si je totiž užije, i když nejsou jeho. Matkám se on velmi rád věnoval, a mimísky bude třeba kontrolovat!
„Anjel, jak se cítíš? Už je to asi vše, že?“ Myslil si. Od narození posledního vlčete už určitě půl hodinka uběhla, a on už na Anjel žádné kontrakce nepozoroval. I ona se zdála být o dost klidnější, nejspíše sama poznala, že více už jich nebude. Ryumee to koneckonců také poznala sama, no Tim se bude chtít ujistit sám. „Osobně si myslím, že už žádné vlče nepřijde, ale raději tě ještě prohmatám, ano? Chci si být jistý.“ On si chtěl být vždy jistý. Zkontroloval jí však pokud mu to dovolila. „Porod se zdál být bez komplikací, v tomhle už jsi - zdá se - profík, Anjel. A ten malý snad bude také v pořádku. Věřím mu.“ Usmál se. Počet placent také seděl, a žádné znepokojující krvácení také nenastalo. Vše bylo v tomto ohledu ukázkové. Na Anjel i Roihovi bylo jasně vidět, že jsou šťastní, a pro Tima to znamenalo, že odvedl dobrou práci. Odměnou mu nebyly žádné vyřčené díky - ty nepotřeboval -, ale jejich spokojené výrazy ve tváři. A hlavně ten nový život, který pomohl přivést na svět.
„Anjel, přinesu ti odvar z kontryhele na rychlejší regeneraci. Věřím, že se zahojíš cobydup, vzhledem k tomu, jak hladce to proběhlo,“ chtěl Anjel ještě povzbudit. Pár dní bude asi celá bolavá, a hlavně vyčerpaná, ale nějaký ten odvar z kontryhele jí pomůže se z toho dostat rychleji. Chtěl se pomalu na chvíli rozloučit, ale zastavila ho slova Roihova. Jak je to možné? „Myslel jsem, že na to budete mít odpověď spíš vy,“ pousmál se. Tenhle okřídlený jedinec je stopa jejich předků! „Opravdu výjimečné vlčátko. Šťastlivec.“ Úplně ho chtěl ještě jednou pohladit, ale včas si to zakázal. Už jim musí dát na chvíli pokoj!!
„Teď vás na chvíli nechám, ale budu vzadu, tak mě zavolejte, kdyby něco. Přinesu ti ten kontryhel, a vyměním mech.“ Krev, plodová voda, biologický odpad!! To všechno muselo od mimísků pryč co nejdřív, a tak tuhle rodinku teď opustí jen na nezbytně nutnou dobu, než se vrátí to uklidit.

Nuže, Timek asi nečekal tak rychlý obrat k tomu nejhoršímu, ale byl na něj vlastně připraven. To, že se nechal chvíli unést pozitivnem nic neměnilo na tom, že když při očistě třetího potomka (který se mimochodem narodil opět zcela ukázkově!) Anjel ztuhla a hodila po Timovi ten pohled plný beznaděje, že nebyl připraven udělat maximum pro to, aby to napravil. Dítko se mohlo buď přidusit v porodních cestách, nebo nalokat plodové vody. Nechtěl myslet na možnost, že bylo už po smrti, a nebude možno ho oživit. Tak či tak, převzal si od Anjel třetí vlčátko, chytil ho do deky, a začal s resustitací. Trochu ho naklonil k zemi, kdyby skutečně bylo vody nalokané, a jemně mu stlačoval chvíli stlačoval hrudník. To střídal s masírováním zad. Při tomhle úkonu si nemohl nevšimnout, že tohle dítko je okřídlené. Nu, vida! Nebýt v takovéhle prekérní situaci, vyjádřil by nad tím nejspíše údiv. Teď nemluvil vůbec, jen se soustředil na svou práci, zcela bez emocí. Protože kdyby citům dovolil se ho teď zmocnit, nebyl by tak efektivní.
Vlče bylo měkké, pár minutek na světě, a tak k němu musel být jemný, což pro něj ostatně nebyl vůbec žádný problém. Nebyl to žádný člověčí doktor, a tedy mu nemohl poskytnout to nejlepší CPR, ale dělal to, co mohl. Masáž hrudníku a zádíček by pomoci měla, jenom to může trvat i několik minut. Vytrvalost je v tomhle případě zásadní. A nakonec se i zde vyplatila, neboť skutečně se po chvíli masírování vlče poprvé nadechlo. Panečku! Timovi na chvíli spadl kámen ze srdce. „Už,“ pronesl nejdříve jak mohl, aby ti nebozí rodiče našli trochu klidu. V masáži ale bude pokračovat ještě dobrých pár minut, aby si byl jist, že se dítko skutečně chytí. Vždycky se na chvíli zastavil, aby se podíval, jak na tom ta dechová frekvence je, a buď pokračovat s masáži stejným tempem, nebo zvolnil. Jemu žádné dítě pod tlapkami umírat nebude, prostě ne!! „Chytá se, vypadá to dobře.“ Pokusil se na ty dva pousmát, ale asi bylo na jeho výrazu poznat, jak ho tahle situace ještě před chvílí tak moc vyděsila. Nikdo by neměl přicházet o svoje děti, a už vůbec né Anjel s Roihem!
Možná uběhlo i deset minut, než si byl takřka jist, že vlče může odevzdat. Předtím se ho jal prohlédnout, aby viděl, že je jinak naprosto zdrávo. Víceméně vypadala všechna štěňata dost váhově vyrovnaná, ale tenhle chlapec mu připadal o něco těžší než sourozenci. Opravdu jen nepatrně. „Je to chlapec, okřídlený,“ vznesl svůj úsudek. No, nebyl to úsudek, nýbrž fakt. Až bude vhodnější chvíle, bude se chtít mladých rodičů zeptat, kde se ta křídla u nich objevila. Byl zvědavý, hrozně moc! Ale už to miminko konečně předal tam kam patří. „Budu ho chtít teď pozorovat. I vy ho sledujte pečlivě.“ V případě, že by měl s dýcháním ještě nějaké problémy, bude třeba ho podrobit podrobnější prohlídce. Pro teď dýchal, a to sic docela mělce, nezdálo se to ale jako život ohrožující. Anjel ho ještě očistí a to bude taky působit jako taková masáž, a bude mu snad hej. Uf.

Tohle šlo zatím dobře, a Tim měl z toho upřímnou radost. Kdo by neměl, když to jde jako po másle, že? I přes ty emoce bylo třeba být stále v pozoru, a to on zvládal. Tohle dítko je čilé, a má se k světu, ale on čekal na ta další. Věděl, že tam jsou! „Jde vám to moc dobře,“ říká jim. Ano, nyní i ten Roihu vedl dobře, proto to Timek vyzdvihnul, aby v tom nadále i pokračoval. „Jsi statečná, Anjel.“ Ano, to jí by se měli skládat veškeré ovace, to ona to tady všechno zvládala nejlépe. Pro všechny matky měl nakonec Tim velký respekt, rodí nové generace vlků, dávají život.
Další vlče se ukázalo po malé chvíli, zadkem napřed, což u vlků nevadí. Její srst se zdála být pod plodovým obalem šedá, strakatá - velmi zajímavá. Pořádně se to ukáže až po očistě, ke které se Anjel tentokrát měla takřka okamžitě. To bylo dobře, Timova pomoc nebyla potřeba. Jen kontroloval počet placent, který by měl souhlasit s počtem vlčat, v případě, že se nenarodí žádná dvojčata, která by se o jednu placentu dělila. Nuže, když ho Anjel dočistila, sama mu ho nabídla bezeslovně k prohlídce, a on se toho chopil. Osušil jí a jenom tak narychlo jí prohlédnul, než jí novopečené matince vrátil. „Zdravá dívenka,“ pronesl s úsměvem. Dítko bez nějakých viditelných vad, pravidelně dýchající, a s normální váhou. Více by teď zjistil asi těžko.

Panečku, jak se mu ulevilo, když nakonec Anjel to vlčátko přijala! Už se snad začínal trochu bát, protože se ostýchala dost dlouho. Jak ale pochopil, pouze se bála možnosti, že by vlče nemuselo být živé, a to se nestalo. Úleva na té chuděrce byla hned znát. A i Roihu už zmlknul! Bylo evidentní, že i on z toho byl docela vykolejený, a tak najednou všude lítali emoce, až to bolelo! Timek nebrečel co se pamatoval, ale normálně snad začne, jestli to takhle půjde dál! Jak krásný to byl pohled na spokojenou matinku se svým prvním potomečkem! Tenhle pohled se Timovi vryje do paměti jako protipól toho děsu, co před několika dny zřel v údolí.
„Trochu ho osuším,“ řekl, neboť původně ho chtěl pořádně vysušit a prohlédnout, nyní se však rozhodl Anjel to dítko nebrat, pouze dekou vytřít už sající. Čisťounké už bylo, teď musí být i suché, aby v žádném případě neprochladlo! Dítko bylo tak standardně velké, hnědé barvy, chlapec. Moc pěkné, na pohled neshledal nic zavádějícího. „Moc pěkný chlapec.“ Řka, když ho trochu otřel, a usmál se na oba rozmělněné vlky.

Jak se Tim usmíval na Anjel, tak se musel následně mračit na Roiha. Dnes asi panu medikovi dojde trpělivost, a z dobrého doktora se stane doktor zlý, protože měl sto chutí dát tomu ječícímu jedinci facku. Byl to ale jen pocit, o němž věděl, že v sobě zvládne potlačit, a vysvětlit to strakáčovi po dobrém. To byla jeho superschopnost - trpělivost. A taky schopnost se vcítit do ostatních, nejspíš. Věděl, jak stresující to pro oba musí být, a proto do svých slov nevloží žádné negativní emoce. „Roihu,“ oslovil ho. „Vím, že těch emocí je na tebe teď příliš, ale musíš být tišeji. Je důležité, aby Anjel byla v klidu, a tomu řev nepomůže, tak prosím,“ požádal ho, jak nejklidněji dovedl. Měl mu předtím nabídnout snad raději nějaká sedativa??
Ale zpět k tomu nejdůležitějšímu, co se tu odehrávalo. Konečně se něco začalo před Timovými zraky dít! To, na co tak dlouho čekal. Ano, on byl ze všeho v léčitelském oboru nejraději porodním bratrem, a i při takto složitých okolnostech se na tuhle zkušenost prostě těšil. Stahy pokračovaly, a on už jen pozoroval, kdy se z porodních cest ukáže první potomek. „Vedeš si dobře,“ pronesl k rodičce, a myslel to zcela upřímně. Tak, už to jednou přeci zažila, Tim se tedy nemusel bát, že bude na porod reagovat nějak překvapivě. „Už ho vidím,“ pousmál se, a vskutku - malé vlče se na svět dostalo zahalené v šedém plodovém obalu. Už v něm se však mrskalo, napovídajíc o sobě, že svým rodičům dá možná i zabrat. Guláš se takhle nemrskal!
Timek vždy razil názor, že matka by si měla vše obstarat zprvu sama - jako první si ho umýt, a placentu jí možná taky nechá sežrat. Ale jen jednu! Tohle se však nekonalo, a ač i takový scénář se může stát, špetku zklamání Tim pocítil. Anjel se na potomka ani nepodívala! Tim mu tedy svojí šikovnou packou aspoň ten obal protrhnul, ať se chudák malej může nadechnout. Ten malý by to možná snad i sám zvládnul, jak se těma pidi nožičkama drápal na svět, ale jistota je jistota. „To je tedy divoch,“ pousmál se, snad by se aj rozplývat začal, ale nyní to skutečně nešlo. Potomečka nepatrně přisunul k Anjel, a pokud ho ani nyní neočistí, udělá to sám. Dečku tu má připravenou, to aby vlčata pak prohlédnul a očistil do sucha. Normálně by to neudělal, ale v téhle zimě se chtěl ujistit, že nic nepodcení.

Timek si sice dělal vzadu v noře své - tvořil mast na rány -, ale bedlivě sledoval, co se děje s Anjel. Už pár dní jí tu očekával, a když včera přišla s tím, že pociťuje nástup porodu, byl připravený. Strach, který i on měl, však hodil za hlavu, protože věděl, že se musel koncentrovat. Porod proběhne hladce jen když i on sám bude klidný. O nastávajících rodičích se nedalo říci, že by byli v klidu, ale to bylo více než očekávatelné. Viděl, že je Anjel celá nervózní, a když jí slyšel i něco mumlat, zanechal své práce a zraky přesunul k ní. Ano, už je to tady. Její zrychlené dýchání rezonovalo zdmi skladu už nějakou tu hodinku, a tak bylo jasné, že to dříve nebo později už skutečně přijde.
„Jsem tu,“ kývl na ní ještě ze zadní části doupěte, a následně k nim přispěchal. „Bude to dobré, jen si v klidu lehni,“ požádal jí konejšivým hlasem. V klidu, no jo, to se lehko řekne, hůře dělá, že? On ale hlavně potřeboval, aby se nastávající matka na lůžko položila. Nebude přeci rodit ve stoje! To by značně komplikovalo situaci. „Já jsem připravený, a jsme tu s tebou, tak se ničeho neboj,“ pousmál se, a to i na Roiha. Doufal a věřil, že tenhle rimor nebude svou družku stresovat nějakou přehnanou panikou. i když by to bylo pochopitelné, pro její dobro se musí krotit!

Bylo to už několik dní od té tragické události, která otřásla celou smečkou. Bylo však jasné, že ve vlcích to pořád přetrvávalo, a to i v Timovi samotném. Ono opravdu není snadné vyhnat z hlavy výjev, který se jemu a Harimu v údolí naskytl. Před pár dny se mu o tom dokonce zdálo! Jak se bál, že tenhle obraz bude výdat v těch nejhorších nočních snech, tak se i stalo. Bylo to pochopitelné, ale bylo třeba s tím něco pomaloučku dělat. Proto ostatně vytáhl Hariho na menší procházku, která jim snad pročistí aspoň trochu hlavy. Prospěje jim – Timovi určitě –, když taky na chvíli přestanou tak aktivně dřít. Né, že by si to jeden mohl teď dovolit, proto ostatně nešli tihle dva někam daleko.
„Zdálo se mi, že jsem tu při nedávné obchůzce viděl nějaké zajímavé skály. Neměl jsem čas je prozkoumat nějak blíže, ale zdálo se mi, že v jednom místě byl sníh trochu propadlý. Mohla by tam být nějaká schovka,“ řka ke svému bílému společníkovi. Teď si trochu zaměstnají hlavičky hledáním skal a zkoumáním případného sklaního převisu, a až pak se bude Timek tradičně obávat o hojící se rány Hariho. A to myslel i na ty psychické šrámy, které se hojí o dost hůře!

Ano, i Tim měl na jazyku dalšího komentáře, kterým by chtěl Orda odradit od zhlédnutí těla svého bratra, avšak měl pocit, že nějaké přemlouvání by ho v očích Orda akorát degradovalo, a navíc to nejspíš ani nic nezměnilo. Věřil, že S'Arik si bude stát skálopevně za svým, a neustoupí jen kvůli nějakému doporučení. A Tim si nemyslel, že by tím snad prokazoval méně respektu k němu samotnému, spíše se domníval, že za to mohou ty jeho roky skrývané emoce. „Dobrá tedy.“ Rozhodl se jeho rozhodnutí odkývnout. Doporučení dostal, více už udělat nemohl.
Jen nepatrně se na Hariho pousmál. „Buďte opatrní,“ řekl směrem k němu, a šel najít ještě nějakou deku. Ovšem že to byla věta zbytečná, protože opatrní budou i bez této chytré rady, ale nemohl si pomoci. Nuže, vskutku nebyl nadšený, že se hodlá Hari trmácet zase na místo činu. Čerstvá krev mohla na místo klidně přivábit další divokou zvěř, včetně té nebezpečnější, jakým byla i ona kočkovitá šelma. Nikdo neví, jestli se v okolí nepohybuje další exemplář tohoto druhu. S'Arik i Hari mohou být stále v ohrožení, a tentokrát u nějakého dalšího střetu Tim nemusel být tak rychle, jako v případě Anjel.
Deku našel, a odnesl jí k bílému. Nebyl to žádný módní kousek, ale na účel, který to mělo splnit, to bude stačit bohatě. „Ještě než vyrazíte, mohl by ses prosím podívat po Roihovi v noře?“ Požádal ještě Hariho. Roihu by měl vědět o tom, co se jeho družce stalo, a jeho přítomnost u ní by také bodla. Tim by se po něm sám podíval, ale teď nechtěl spouštět Anjel z očí. Myslel, že se každou chvílí probere, a bude chudinka dost zmatená a vystrašená. „A až se vrátíte z údolí, stav se tu.“ Pravděpodobně poslední prosba pro Hariho. V tu dobu by už mohla být Anjel vzhůru, a jistě by jí tak Hari rád viděl. Hlavně ho tu ale potřeboval Tim, a to né proto, že ho snad chtěl ještě úkolovat, ale chtěl ho vidět v bezpečí a v klidu! Chtěl ho mít u sebe.
„Ordo, o stavu Anjel vás budu samozřejmě informovat, a to hned jakmile bude mít nějaké novinky.“ Přesunul pohled k tmavému vůdci. Novinky ohledně jejího stavu bude mít snad co nejdříve. „Věřím, že se z toho brzy dostane.“ Chtěl dodat aspoň něco pozitivního, když už nic jiného. Pokud nenastane u Anjel nějaké znepokojivé krvácení, a vlčata budou stále tak hbitá, může se to povážit za dobrý konec. Její rána se snad také brzy zahojí, a jizva třeba nebude ani tolik vidět.

Nuže, Hari Timovi ty myšlenky moc nevyčetl, ale nevadí, neboť je snad zacítil sám Ordo. A tak se tedy pomalu dostaly k oznámení té otřesné zprávy. Jak ostatně očekával, S'Arik si zvládl udržet svojí pokrovou tvář, byl si ale jist, že ho to muselo zasáhnout. Aikan byl jeho bratr, jeho krev, a sám dobře věděl, jak se vlastně trápil, když mu nešťastně zemřela i jeho družka Nwod'Reoka. Že musel pohřbívat dalšího člena rodiny pro něj muselo být neskutečně zdrcující, a Tim vůči němu pociťoval velkou lítost. „Je mi to moc líto,“ nepatrně pokývnul hlavou, když ho tmavý vlk očkem vyhledal. Nejspíše chtěl tuhle skutečnost slyšet i od něj. Po tom, co šelma s Aikanem udělala, se žel nedalo pochybovat o tom, že je definitivně ve hvězdách.
Nedalo se ani říci, že Aikan zemřel v boji, ale o této skutečnosti úplně Ordovi říkat nemusel. Nechtěl si úplně vybavovat detaily z nálezu těla, ale vše nasvědčovalo tomu, že to bylo opravdu rychlé, a nejspíše šlo o moment překvapení. Kdyby Aikan mohl, bezpochyby by se bránil, o tom byl Tim přesvědčen. Nebyl ale fanouškem představy, že se na to místo činu hodlá Hari se S'Arikem vracet. A to ani né tolik co se zranění týče – hoši to nejspíše zvládnout bez fyzických následků –, jako spíš z představy, že Ordo Aikana uvidí takového, jaký je. Nebo spíš jaký zbyl. „Pořádně si odpočiňte, vydýchejte se,“ doporučil jim ještě, však doposud nic nezakazujíc. Podíval se pak na Orda. „Ordo,“ oslovil ho. „Nemůžu vám zakázat vidět vašeho bratra, ale měl byste vědět, že jeho tělo není ve stavu, ve kterém by měl jeden naposledy zřít milovaného příbuzného. Nechci zacházet do detailů, ale ani nechci, abyste byl pak šokovaný. Je to výjev, který se vám negativně vryje do paměti, a už ho nikdy nesmažete. A já bych byl raději, abyste si ho tak nepamatoval.“ Raději by, kdyby S'Arik viděl Aikanovo tělo až s opatřením, která by jeho dušičku ušetřila traumatického pohledu. Jenže pokud tam chtěl nyní, Tim se o žádné takové opatření postarat nemohl. Musel tu být s Anjel. Na chvilku se otočil po Harim. „Pokud tam chcete jít hned, bránit vám nebudu, ale dám vám s sebou aspoň nějakou deku nebo plášť, do které můžete tělo zabalit.“ Nejlépe, kdyby to snad Hari udělal dříve, než S'Arik tu hrůzu spatří. Ale mohl tohle on od svého nebohého chlapce chtít? Už tak cítil, že toho na něj musí být neskutečně moc. Na všechny toho bylo až příliš, a čím klidnější se situace stávala, tím více Tim pociťoval, že to na něj samotného co nevidět dolehne. Hari na tom nemohl být o moc lépe, tak jak by ho mohl žádat, aby ještě jakkoli šaškoval se zmrzačeným tělem kolegy?

Tak ano, Tim ještě nějakou řepíkovou mast měl, a naštěstí vcelku čerstvou, tak ji tedy mohl aplikovat na všechny své nynější pacienty. Anjel prve, to je jasné. Její rána vypadala dost nehezky, a ač nebyla příliš hluboká, nejspíš jí po ní zůstanou jizvy. Čím rychleji se to teď zaléčí, tím je větší pravděpodobnost, že jizva nebude nakonec tak viditelná, pustil se tedy do práce. Vodu si sem přinesl v kádince půjčené od Ryumee – bůh ví, kde ta ji vlastně našla –, namočil si do ní mech, a začal s čištěním. Krev byla v srsti už zaschlá, a tedy to šlo hůře, naštěstí spoustu toho zvládl otřít už na místě činu. Teď se aspoň rána ukázala v celé své kráse, a bylo tak snazší dělat ohledně ní nějaké závěry.
Když ránu očistil vodou, nanesl na ní řepíkovou mast. Když je teď čerstvě umytá, nebude jí zavazovat, aby nezačala případně mokvat. Na vzduchu uschne a bude hezky dýchat, obvaz by volil v případě, že by rána byla hlubší. „Tak jo,“ řekl si spíše pro sebe a zhluboka se nadechl. Teď bylo důležité jí nechat v klidu, a doufat, že se brzy probere. Nemínil jí probouzet násilím, ale kdyby byla mimo až příliš dlouho, mohlo by to znamenat problém. Ach, ještě tu bylo tolik čeho se bát! Ale musel se přesunout k dalšímu pacientovi, a tím byl ovšem Ordo. I o něj měl Tim strach, vzhledem k jeho stáří. Viděl, že i na svůj věk je ve velmi dobré kondici, když se proti divé šelmě zvládl tak dobře bránit, ale nic to neměnilo na faktu, že čím starší vlk je, tím se stává křehčím. S čistým mechem namočeným ve vodě začal Tim čisti i jeho rány, které sice byly menší jak ta Anjelina, zdálo se však, že hlubší. V případě S'Arika po něm šelma nesekla, nýbrž se do něj drápy zaryla. Čím hlouběji je zaryla, tím hlouběji se mohla dostat i veškerá špína, co měla za nehtama! Viděl tu tedy riziko infekce o něco málo větší, proto si také dal pořádně záležet, aby rány pročistil vskutku důkladně. Jistě to nebylo nic příjemného, leč se Tim snažil být jako vždy dost jemný.
„Tahle na rameni se mi moc nelíbí, zdá se, že drápy se zaryly dost hluboko.“ Poukázal na S'Arikovo pravé rameno. To už byl hotov s dezinfekcí. „Není to nic, kvůli čemu byste tu snad musel ležet, ale určitě bude ránu potřeba pozorovat.“ Aby nezačala hnisat, a tak. S'Arik na kontroly chodit každopádně nemusí, Tim si ho najde sám. A může si být jist, že si tu ránu ohlídá! Ještě, aby i S'Arik pošel na infekci, ne? To by jim tak scházelo! Tahle kočkovitá šelma už zmařila dost, už to stačilo.
Nakonec se aj k bílému dostal, chudák, tak dlouho čekal na ošetření! Ale jistě to musel chápat – byl mladý a nebyl v ohrožení života, proto šel na řadu až jako poslední. „Tak ukaž,“ zamumlal opět řečnicky. V jeho srsti skutečně nebylo těžké rány najít, v bílé srsti se krev nemusela ani lesknout, aby jí šlo zahlédnout, jako je to třeba v případě srsti černé. Měl rány na místě, na kterých říkal – větší drápanec na boku, a pár menších na rameni. „Nevypadá to nejhůř. Když rány nezhnisají, zůstane ti možná jen malá jizva.“ Vyšel z boje o něco lépe než S'Arik. Než se ale Tim pustil do očisty ran mokrým mechem, tak dvacet sekund věnoval Harimu pohled do očí, posílajíc mu telepatický vzkaz o tom, že je čas mluvit o tom, co v údolí našli. Ano, klidně by to mohl říct sám Tim, ale nakousnul to ve hvozdu koneckonců Hari.

ze starého hvozdu

Ordo i Hari Anjelino bezvládné tělo odnesli do nory léčitelské s velkou opatrností, a tak i když se toho Tim původně trochu obával, teď si víceméně oddechnout mohl. Teď je ve své pracovně, kde se o Anjel už postará tak, jak si to děvenka zasluhuje. A na chlapce taky nezapomene, ovšem, ale ti na tom nejsou tak vážně, a budou muset chvíli počkat. „Děkuji vám za pomoc, sám bych jí sem tak rychle nedostal.“ Řka, pravdou však bylo, že sám by jí sem nedostal vůbec.
Ještě jí ani pořádně neodložili na předem vybrané lůžko, a Tim už běžel pro nějaké kožešiny a látky. Bylo tu nejspíše něco ještě z podzimní slavnosti, a také jeho zbytky dek (nebo pokusy o deky). Všechno to k pacientce natahal, ale než jí do toho zabalil a přikryl, mínil zkontrolovat vlčata. Už jsou velká, a při prohmatu břicha by měla být cítit víc než dobře. Přiložil tedy své packy k Anjelinému břuchu doufajíc, že zacítí pohyb. A toto přání se mu také splnilo – sotva k ní ty packy přiložil. Tak se zdálo, že potomkům se tento adrenalinový výlet velmi nepozdával, proto se tam nejspíše tak ošívali. Timovi spadl kus kamene ze srdce, protože to nepochybně znamenalo, že jsou živá a čilá. Snad všechna. „Vlčata se zdají být skutečně v pořádku.“ Oznámil k Harimu a S'Arikovi, neboť i jistě oni toto chtěli slyšet. Pak konečně zabalil Anjel do kožešin.
„Teď jí tu ránu pořádně vyčistím, a až se probere, dostane něco na zklidnění. Vy se mi pak hned taky ukažte. Kde všude jste zranění?“ Ptal se, ale při této otázce si šel pro potřebné náčiní. Potřeboval hlavně vodu a dezinfekční mast z řepíku, kterou by tu snad měl ještě mít vyhotovenou. Taková šelma musí mít drápy pěkně zanesené špínou, a i jeden jediný škrábanec může zapříčinit pořádný zánět! Je potřeba všechny rány pečlivě omýt a zaléčit.