Príspevky užívateľa

Netrvalo dlouho, a Tim se dostal na čerstvou stopu mladého vlčka, kterého hledal. Nespěchal, vlastně šel dost klidně, aby ho případně nešokoval nějakým uchváceným dojmem. Zdálo se, že Ravonny se tu jenom tak nepoflakuje, nýbrž dělá něco systematického - stopuje kořist? Možná. Tim mu však brzy stál v patách, kdy ho už mladý vlk zaregistroval, a on mohl přestat dumat nad tím, co tu asi dělal. „Ravonny,“ odpověděl oslovením. „Hezký den přeji.“ Pousmál se a vlčka si zběžně prohlédl. Od minulého setkání bezpochyby vyrostl - stával se z něho dospělý jedince. Ve tváři stále ještě mládě, ale jinak byste na něm nepoznali, že je to dítě. „Vskutku. Asi bych si nikdy nemyslel, že naše další setkání bude za takových okolností,“ začal, ale vlastně se v tom nemínil hned tak rýpat. „Jak se tu zatím zabydluješ? Vše v pořádku?“ Chtěl vědět. Chtěl vědět, jestli se na něj někdo třeba moc neksichtí.

Ano, Timek bezpochyby slyšel o té tragédii, která se stala u jejich spojenců - Nihilské smečky. Jeden by řekl, že jemu tyhle události mohly být docela jedno, ale byl coelo smečky, a sestřenka v něj měla velkou důvěru - bylo nutné, aby ho tahle událost zajímala víc než dost. A dalo by se bezpečně říct, že se ho ta celá věc dotkla na osobní rovině. Bellanna. Jeho nejlepší kamarádka, pokud nepočítal Hariho - který byl i jeho partnerem, a tedy měl k němu jiný vztah jak k nihilské léčitelce. Co se jí stalo? Tim si aktuálně myslel, že se jí muselo stát opravdu něco ošklivého, aby to v ní způsobilo takový zkrat. On... on měl určité pochopení i pro jedince s mírně pohnutou minulostí. Hari byl taky vrah. Nerad by tedy celou událost soudil předtím, než by si vyslechl osobně obě strany. Toto ale tak docela už mimo něj šlo - jej mělo hlavně zajímat, jaký dopad na Přízračné bude mít nastěhování utečenců ze smečky nihilské, tedy Bellanniny rodiny. Toshiho neznal, ale to dítko ano, i když se nedalo říci, že by ho znal nějak dobře.
Dnes ho chtěl vyhledat a přivítat ho ve smečce, ujistit ho, že zde je vítaný. Možná by od něj chtěl něco vyzvědět, ale není jedincem, který by se ptal na vlezlé a drzé otázky. Bude-li jasné, že se mladík nechce na toto téma jakkoli bavit, Tim vyzvídat nebude. A tak následoval jeho pach až sem, do jehličnatého lesa za jezerem.

Ano, nastal čas si jako rodina vyrazit na užitečnou procházku - výuku lovu. Malý Tulipánek už nebyl malý, bylo třeba, aby začínal trochu dospívat. Byl už blíže k prvnímu roku života, než k půl, a tak bylo nutné, aby se vzchopil. Doposud byl dost zaostalý, a ač Tim by mu rád dával k dospívání času, kolik potřebuje, smečka má trochu jiná očekávání. No, a možná i on sám. Už by rád viděl, že dělá Tulipánek v tomto pokroky, a tak se modlil, aby to dnes neskončilo fiaskem. Oni mu s Harim pomohou být co nejvíce úspěšný, no ano.
To ovšem netušil, jak všelijak by se toto mohlo zvrtnout. Věřil, že Tulipánek nebude tak nemotorný, aby někam zapadl nebo si nějak ublížil, ale poblíž se může ukrývat zvěř, která s ním nebude mít slitování. Pachy kolem sic o ničem extrémně nebezpečném nevypovídali, no, jeden nikdy neví. Když zpomalili, a Hari se Tulipka zeptal na pachy kolem, i Timek nastražil ucha, aby slyšel, co ten malý poví. Sám byl však ticho.

S úsměvem přikývnul. Procházky byly opravdu třeba, obzvlášť, když měl jeden těžkou hlavu. Tim už míval hlavu mnohem těžší, takže by neřekl, že teď vyloženě velké problémy má. Ano, něco tam bylo, černý mrak v jeho mozku, ale nebylo to tak hrozné. Jiní řešili mnohem horší a vážnější věci, on nemá právo si stěžovat, ani fňukat! Přesto se ale rozhodl trochu o své trable v hlavě podělit. „Ano, jako vždy,“ zopakoval tiše, jako by se snad za tenhle svůj character trait styděl. Věděl však, že právě tento povahový rys smečku v zimě zachránil, a tedy se nemínil v tomto měnit. „Je to dost plachý kluk, to je pravda. I když si dovolím tvrdit, že byl adekvátně socializovaný, tak je pořád dost jiný. Až bych řekl zaostalý - jen nedávno začal mluvit.“ Trochu se nad tím zamračil, ale vzápětí se jeho tvář proměnila v provinilou. Občas měl pocit, že se snad na toho malého zlobí, že je takový, jaký je, ale možná byl na něj jen moc hrrr. Byl přeci z mimíska tak strašně unešený, a vlastně by se nedivil, kdyby tu socializaci přehnal, jak moc se mu věnoval a tahal ho do nejrůznějších situací. Asi si představoval, že jeho syn bude jeho spřízněná duše, a když se to nestalo, cítil zklamání. A pak cítil zklamání ze sebe, protože je to přeci jen dítě z jiného světa. Může být rád, že tady nevraždí vlky na potkání. „Miluji ho, ale... je pro mě trochu těžší si s ním vybudovat vztah.“ Přiznal tedy nahlas, a to s nepatrným povzdechem.

Byla tu další rodinná aktivita, na které Timek nesměl chybět - oslavy letního slunovratu. Žel neskákaly v kruhu kolem ohně, ale vydaly se na dlouhou cestu k moři, kde se ocejchovaní jedinci měli okoupat ve slané vodě. Pro Tima to bude jen taková nutná podívaná, nic extra, ale ujít si to nechat nemohl. On do vody nepůjde, protože nebyl právoplatným členem rodu. Jen proto, že se nenechal zohyzdit, ano. Jinak samozřejmě ve hvězdy věřil, víc, než jiní. Věřil i v sílu rodu samotného. Pravidla byla ale taková, a on nemohl být ani salty. Obával se však chvíle, až to mučení - vyřezání rodových znaků do těla - bude muset podstoupit Guláš. Gulášek je jeho oblíbené dítě, a bude ho bolet vidět ho trpět jen pro nějaké nesmyslné ideály.
Naštěstí takový Tulip byl něčeho takového úplně ušetřen. Nejspíše tu byl dnes s ním a Harim, neboť i Hari byl součástí rodiny, ač né úplně dobrovolně, haha. Když mu Ancunín hodil plášť, přikývl. „Jistě,“ řka a jal se úkolu zhostit. Napadlo ho, že jako místní módní návrhář by si asi také měl nebo mohl udělat plášť, hm? I Hari jeden měl, tedy kovářova kobyla byla oděná, ale kovář sám byl nahý. Nebylo to však úplně důležité, a tak to zas a znovu odloží na jindy. Tedy nikdy. Kdyby však mohl tady Ancunínovi radit, navrhl by mu trochu elegantnější plášť, který by mu ladil s oky.
Byl to právě jeho synovec, který ho ze zamyšlení vytrhnul, když ho jménem oslovil. „Hm?“ Zvídal se Timek, a pak mu Gulášek dal do srsti tu úžasnou dekoraci. Musel se pod fousky zasmát, obdarujíc svého příbuzného úsměvem. „Děkuju.“ Pak už ho sledoval, jak šel k vodě, a pozoroval svojí matku. No jo, brzy bude jeho čas, kdy vstoupí do vln slané vody, a zacela se odevzdá rodinným ideálům.

Byl tak zabraný do práce myšlenek, že si Anjel všiml až když ho oslovila. To hned zvedl pohled od kvítí, a věnoval jí úsměv. S Anjel už dlouho nehovořil takhle o samotě. Vždy spíše pracovně, nebo co se smečkových událostí týkalo. Tu velkou novinku s ní ještě neprobral, a o dětech si taky moc ještě nepopovídali, i když tušil, že by mu to bodlo. Věřil, že by jí dokázal přiznat své pocity ohledně Tulipánka, a možná to bylo právě to, co potřeboval. „Anjel, hezký den,“ pozdravil jí s typickým přáním hezkého dne. „Jsi na procházce?“ Zvídal se jí. Věděl, že na planině má pohřbená svá první dítka, a proto kdyby tu byla kvůli nim, nechtěl nutně vytahovat staré - však stále bezpochyby otevřené - rány. „Jestli chceš, určitě se můžeš připojit. Doplňuji sklad, jako vždy.“ Usmál se. No jo, on už jiný nebude.

Timek pracoval. Co ostatně jiného? On pro práci žil, byl jí naprosto odevzdaný. Smečka nyní zažila velkou změnu, a on z toho měl rozporuplné pocity. Ryumee fandil, a vlastně nepochyboval, že by tu funkci nezvládla. Obával se spíše reakcí ostatních členů - S'Arik byl na svém postu dlouho, a pro mnohé je špatné rychle přijmout změny. Věřil však, že si je Ryumee získá, a prokáže všem, jak je svého postu hodna. On při ní bude ochotně stát, ostatně na smečce mu hodně záleželo. Nechtěl, aby do ní tahle změna přinesla negativní energii.
Sbíral zrovna heřmánek, když se mu myslí prohnala další - né úplně pozitivní - myšlenka. Jeho syn, Tulipánek. Už byl velký, ale rozhodně se jako velký nechoval. Přemýšlel, jestli udělal někde ve výchově chybu, nebo to měl ten kluk prostě v sobě, protože byl jiný. Mimozemšťan. Socializaci dostal adekvátní, ke své povaze, ale nezdálo se, že by mu to extra pomohlo. Nyní už aspoň trochu mluvil, ale Tim se přistihl, že s ním nepociťuje takové spojení, jako by si před pár měsíci představoval. Ano, miloval ho, ale jeho syn nebyl jeho spřízněnou duší. Měl dojem, že i s Guláškem má lepší vztah, a za tyhle pocity se styděl. Možná měl nějakou opožděnou poporodní depresi.

Timek se sám cítil docela awkward, když musel z úst vypustit takový bizár. Bizár, který je však jeho každodenním chlebem. Ghaa'yel ostatně sama zjistí, jaká je pravda, pokud její magie stále funguje tak dobře. Kvůli tomu tu ostatně byli. „Já-,“ chtěl říct, ale nevěděl však co. „Mně by to také zajímalo. Rád bych ale, aby se nic takového nikomu už nedělo.“ Né proto, že Tulipánek byl snad prokletím, ale proto, že to bylo značně traumatické. Každý den se vám nepoštěstí, aby vám z hrudního koše vyskočilo dítě, hm?
Bylo pro Tima těžké nechávat Tulipánka napospas něčemu, co se mu očividně nelíbilo, ale bylo to nutné. „Tulipánku, neboj se. Léčitelka tě jen prohlédne, ano?“ Řekl mu, když se rozhodl schovat k Harimu. Nebylo mu to ale nic platné, doktorka Ghaa'yel si ho stejně našla. Timek to její čtení pečlivě pozoroval, aby mohl zasáhnout, kdyby to snad vyvolávalo v Tulipánkovi nějakou bolest. Co se Tim pamatoval, bylo to jen nepříjemné, né bolestivé, ale ten malý byl tka křehký! Mohla ho jen špatně chytit, štípnout,..!
Bylo to napínavé sledování, ale nakonec to přestalo. Konec. Tim měl uši maximálně nastražené, aby si vyslechl onen verdikt. Čekal mnoho, ale čekal tohle? „Něco jiného? Panečku, co?“ Ptal se víceméně řečnicky. On už tušil, že je něčím jiným, nějakým mimozemšťanem, ale slyšet to teď nahlas bylo pořád dost šokující. A co víc? Další zpráva ho vyděsila ještě víc. „Nebezpečný? Jak moc?“ Vykulil očička. „Toho jsem se vždycky bál!“ Taková byla pravda. Tulipek se nezdál být prohlídkou nadšený, ale asi by bylo lepší ho dát na zkoumání ještě. Pohlédl tedy na Hariho, aby řekl, jak to vidí on sám.

„Kéž by to tak viděli všichni,“ nepatrně se pousmál a přesunul pohled ke svým tlapkám, u kterých leželo pár kousků bylinek, které před chvíli natrhal. Kéž by to tak viděli všichni, avšak všeho s mírou, že? Nakonec dobro bez zla neexistuje, ale to už zabředáváme do úplně jiných končin. „Věřím, že snad ne.“ Věřil a doufal!!
Přikývl. „Ano, to i já. Bylinek není nikdy dost, no ne?“ Zrovna on byl sběrem posedlý, jen co je pravda! A tak se i nyní vydal po boku Ikkeho na sběr dalších bylin. Bylo to zvláštní, ale nejspíše mohl tohoto jedince z kontroverzní sousední smečky povážit za přítele. Nebo aspoň dobrého známého. A to bylo jistě fajn, neboť tací jedinci se v životě hodí víc než dost. „Támhle je nějaký řebříček.“ Poukázal svým tělem k rostlině, která je tak běžná, a přitom tak užitečná.

Na Everetta měl Timek rozhodně né zrovna pozitivní názor, ale pokud Ryumee cítila, že tenhle jedinec je ten pravý pro ní, věřil jí. Pokud neuvidí, že Everett dělá opravdu něco nevhodného, nebude se do toho mísit. Když by ale od něj Rya pomoc potřebovala, podpoří jí, zastane se jí. Snad se Everett skutečně už poučil, a o své další potomky se bude náležitě starat. Co by za to Timek dal, kdyby se mohl starat o tolik dětí! Namísto dětí měl ale práci, a tak byl spokojený. A jednoho krásného synka, ovšem. To mu stačilo.
„Až se ti bude blížit termín, určitě tě budu chtít mít na očích.“ Pousmál se a kývl na rozloučenou. Ano, jistě by porod zvládla i sama, ale on tam chtěl raději být. Pro případ. Pokazit se může ledasco, a je lepší být připravený než-li překvapený. Hlavně chtěl vidět jak na svět přichází další generace estreláků, chtěl vidět mimísky! Ach, jak on se těšil na ta novorozeňata!

Toto období bylo pro povití vlčat bezpochyby lepší než to předešlé - zimní období. „Budeme se těšit,“ usmál se, a myslel to vážně. Mluvil tedy za sebe, ale ano, těšili se z toho jistě všichni. Tulipánek už bude větší a snad i otrkanější, Tim byl zvědavý, jak se k menším vlčatům bude stavět. Prioritou však bylo, aby se ta vlčata narodila prve zdravá. Timek na to dohlédne, ale některé věci se nedali ovšem ovlivnit.
„Tak dobrá. Ty musíš vědět nejlépe, jak to s ním cítíš,“ pronesl raději, aby se zbytečně nečertil. On by určitě nechtěl vlčata s někým, kdo při prvním vrhu odešel pro mlíko, protože toho na něj bylo moc, ale ok. Měl sestřenku rád, a proto se rozhodl jí nadále nekritizovat. Byla teď ve stavu požehnaném, a nebylo by radno jí zbytečně stresovat nebo nervovat. On to neměl zapotřebí. „Věřím tomu. Je to hodný kluk.“ Pronesl o Guláškovi. Jó, synovec byl jeho oblíbenec.
Kývl. „Kdyby něco, neváhej se ozvat.“ A až to přijde, bude Timek už ready! Vlastně už se začne připravovat hned jak ho dnes Ryumee opustí. Připraví si směsi pro březí a kojící feny, a bude!

Ano, Timek vlčata miloval. Dříve by si nepřiznal, že po vlastním potomkovi toužil, protože by to byl jen zoufalý výkřik do tmy, ale evidentně na světě je možné vše. Teď, když ho měl, věděl, že to byl poslední kousek skládačky do jeho vysněného života. Práce, smečka, rodina. Jen tři věci, více k spokojenosti nepotřeboval. A ovšem zdraví potřeboval, jak ostatně nedávno zjistil. Bez toho si nejde života tolik užívat. „Určitě se ukážeme. I ty se klidně můžeš stavit,“ pousmál se. Ano, mohla klidně přijít na návštěvu na jejich byteček ve starém hvozdě. Malý se tam stejně cítil nejvíc komfortně.
Vskutku se Tim pro dobro všech nechtěl ohledně tohoto tématu rozvášnit, ale zvědavost mu nedala. Něco prošmejdit musel. „To rád slyším. Takže s Everettem je to teď lepší? Stará se?“ Nebo si snad chtěl zas jen skočit?? Pokud Timek rád někoho kritizoval, byli to rozhodně muži. Muži!! Prostoduší a primitivní, čest výjimkám. „Věřím, že to vezme dobře. Jen je důležité ho ujistit, že s příchodem dalších sourozenců on nebude upozadněn. Musí vědět, že ho budete mít stále stejně rádi, a že ho teď nehodláte vyměnit. Koneckonců, byl celý život jedináček.“ Ano, problém nastat může, ale věřil, že Ryumee to s ním vykomunikuje dobře. Jestliže se už na druhé potomstvo cítila více připravená, bude vědět, jak to vyřeší s tím prvním.
„To jsem rád. Jsem si jist, že to všechno proběhne hladce. Jako druhorodička bys to bezpochyby zvládla i sama, ale já ti ovšem budu k tlapce.“ Ano, on bude připraven, kdyby nastaly jakékoli komplikace. On se na to už těšil.

Timek se opětovně usmál, když přišla řeč na Malého. „Roste. Né moc, ale roste. Je trochu jiný než jiná vlčata v jeho věku, takový rezervovaný, možná... zaostalejší. Ale učí se, a dělá pokroky. Není to tak dávno, co začal mluvit.“ Přiznal. On rozhodně nebude jedincem, co by snad o svém dítku lhal, aby vypadalo před zraky ostatních dokonaleji. Pro něj byl dokonalý, ale uměl jeho vývoj porovnat i s jinými vlčaty, vzhledem k tomu, že tu byl i další podobně starý vrh. „Teď je s Harim.“ Jistě se učili něco nového o světě, nebo tak. Tim se samozřejmě nebál, že by to s Malým Hari nezvládl.
Poslouchal. Co mu Ryumee řekla, ho nikterak nešokovalo. Možná to v hloubi duše očekával. Nuže, názor na to mohl mít jaký chtěl, nic mu do toho nebylo. Z téhle noviny se přirozeně těšil, ač se trochu obával, jak moc přítomný bude Everett při výchově svých dalších potomků. Kdyby slyšel, co Ryumee řekl o Gulášovi, asi by si na něj Timeček došlápnul. „Gratuluji. Těším se z toho, naše rodina se hezky rozrůstá.“ Upřímně se usmál. On se vždy těšil na mimísky, i když se nemusel tolik těšit z jejich otce. „S koncem zimy tomu věřím i já. Všechno zlé se v dobré obrátí.“ Odpověděl jí taktéž ztišeným hlasem.
„Je všechno zatím v pořádku?“ Ptal se pak ohledně březosti.

Timek, zatím netušíc, co ho čeká, si uklízel právě nasbírané bylinky do skladu. Vrátil se před chvílí z louky máků, na které si natrhal nejen kvítí, po kterých je místo pojmenované. Také cestou narazil na třezalku a heřmánek, které nemohl přeci nechat v přírodě samotné! Šupky s nimi do jeho báglu, který se po takovém výletu s vidinou sběru dokázal pěkně pronést. Byl velký, tak akorát pro rohatého workoholika. Malý byl aktuálně s Harim, takže tu byl chlapec úplně sám. Všichni naštěstí zdraví a vitální, snad jen s nepříjemnými vzpomínkami na zimní měsíce plné bacilů.
Když si uklidil na příslušné místo poslední kousek heřmánku, nastražil uši, neboť slyšel hlas jemu dobře známý, a hned se za ním otočil. Ryumee. „Ryumee,“ usmál se na ní, a obzvlášť, když ho přivítala pro něj typickým pozdravem. „I tobě přeji hezký den.“ Oplatil jí to a šel k ní blíž. „S čím ti mohu pomoct?“ Ptal se hned. Co by tak na jaře mohla zcela zdravá vlčice asi chtít? Ovšem, mohla být nemocná, nebo chtít poradit s něčím osobním, ale Timovi by vůbec nevadilo, kdyby za ním přišla i jen tak.

Opětovně se usmál. „Doufám v to.“ Ano, doufal, že zachrání ještě mnoho životů. Celý svůj život věřil, že právě to je jeho údělem na tomto světě - jako jiní nemohl plodit potomstvo, což se zdálo být přesně účelem života. I to se tedy nakonec ukázalo jako mylné, ať už to znělo jakkoli bizarně. Tulipánek byl jeho žijícím odkazem, a on mohl jen doufat, že i ten bude páchat v životě jen samé dobro. U takového vetřelce jeden nevěděl. Nakonec jen před několika týdny byl ještě jen parazitem na vyplavené kůře stromové. Brrr. Při této vzpomínce se Timkovi ježily chlupy na zátylku.
Nebyl si jist, jak moc nadšený Tulipánek bude z další návštěvy, ale chtěl ho Solovi aspoň na chvilku ukázat. Ať vidí, že je vlastně zdánlivě normální, obyčejný. „Tulipánek.“ Odpověděl a pousmál se. Jméno to bylo dobré, milé. Vybrali s Harim dobře. „Je takový dost rezervovaný, odtažitý, ale není vyloženě lekavý. Pozoruje svět raději z dálky, schovaný za mými nebo Hariho tlapkami.“ Pověděl mu o něm něco málo.