Príspevky užívateľa

Pousmál se. „Děkuju. Zprávu ohledně nabídky pomoci jsem v zimě dostal,“ řka. Chtěl jen, aby věděl, že se k němu zpráva ohledně pomoci dostala. Už si nepamatoval, kdo mu jí přinesl. Řekl mu to S'Arik, nebo Roihu? Protože od Roiha ta zpráva nejspíš byla. Kdo jí z azarynských řekl jemu už se žel nepamatoval.
Ach, svět ve kterém všichni drží pospolu, to je utopie, kterou by si možná v hloubi duše Timek přál. Ale nešlo to, ovšem. Věřil, že v případě jejich a sousední smečky by to ale vyjít mohlo. Měli k tomu dobře nakročeno. „No, ještě, že už je to za námi. Tedy snad. Teď by se zas mohla ukázat horka, a napáchat škody jiného kalibru, hm? Ale nebudu se zbytečně rouhat.“ Nepatrně se uculil. Přírodní katastrofy jsou nevyzpytatelné, a žel neznaly slitování. Před nimi se jeden mohl chránit jen omezeně, protože jeden nikdy nevěděl, co se na něj chystá.
Švihl ocasem. „Dobrý nápad. Nejsem proti,“ pronesl a pokývnul hlavou na souhlas. Aspoň u toho třeba ještě pokecají.

No jistě, Sol byl taky samaritán, jako sám Tim, a tak si nehodlal nějaké ovace připouštět k srdíčku. Timek to bral, chápal. Sám neměl rád, když ho někdo příliš chválil, nebo mu děkoval. bylo to trochu awkward, vždy. „Tak to jsme dva.“ Pousmál se nad jeho slovy tedy. Nečekal tedy, že by Sol žádal nějaký vděk, něco, co by pro něj Timek udělat mohl, ale zeptat se ovšem musel. Když pak se jeho domněnky potvrdily, kývl. „Tvojí obětavost využiji k pomoci druhým, ostatně jako jsem doposud dělal. Tahle nová šance na život rozhodně nebude promarněná.“ Řekl ještě a švihl ocasem. On nebude otálet, on bude žít dokud mu to jeho tělesná schránka dovolí. A po tomto zregenerování to půjde určitě ještě pár dlouhých let.
A pak přišla řeč na Tulipánka. To si musel chlapec nepatrně povzdechnout. „Ač je jeho příchod na svět jakkoli bizarní, je zdánlivě v pořádku. Zdá se být normálním vlčetem, s trochu netradičním příchodem na svět, ale ano. Přišel jsem sem vlastně s ním, takže ho můžeš i vidět, pokud o to stojíš.“ Nabídnul mu. Ano, může se přijít podívat na tuto anomálii.

Timek měl pohled upřený hlavně na Bellaniny potomky, a ovšem se u toho usmíval. Dětičky, nový život, to je vždy důvod k radosti, a on už se těšil, až se o nich vše dozví. Musel však svým tělem chránit Tulipánka od nějakých nežádoucích přivítání. Věřil, že tito potomečci jsou vychovaní, ale stačí, aby byli jen více zvědaví, a nemuselo se to Tulipkovi líbit. A Timek vždy musel stát za ním, je-li ten malý v právu, a to bez ohledu na to, jak by to mohlo být před návštěvou trapné. „Zdravím i vás, maličcí. Maličcí-nemaličcí, jak už se zdá.“ Rozhodně to nebyli žádní prckové, už to byla dost odrostlá vlčata. Museli mít už k půl roku, panečku. Tak dlouho se s Bellannou neviděli? No, bylo tu dost co dohánět.
Zkusil si ta jejich jména zapamatovat. No, jestli se mu to skutečně podaří, to se ukáže ač časem. „Tak to máš bezpochyby dost práce, že? Nezlobí moc? Ale jsou krásní, ta radost musí všechny strasti upozadnit, jsem si jist.“ Myslel si. Sám to u sebe viděl, když se soustředil na Tulipánka. To pak úplně zapomněl, že to byl parazit, který mu vyskočil z hrudního koše. Kdyby však věděl, že na výchovu těch malých je Bellanna sama, neboť otec si odskočil pro mlíko, asi by se začal čertit. Opravdu neměl rád tyhle jedince, co si někde upíchli potomstvo, a pak zmizeli. Takový se zdál být prve Everett, ale nejspíše se v jeho případě Timck zmýlil.
Ach, musel se zastat Tulipánka, nedalo se teď nic dělat. Nechtěl ovšem znít jako nějaký přehnaně starostlivý rodič, ale- „Tulipánek je hodně plachý, potřebuje hodně času na seznámení. Když mu dáte trochu prostoru, jsem si jist, že se trochu otrká.“ Řekl to co nejlépe zvládl. Nuže, kde se v Tulipánkovi tolik autistického chování vzalo? Ovšem, ani Timek nebyl zrovna největší extrovert, ale rozhodně nebyl ani tak ze světa vyděšený. Nejspíš je to tím původem - je to mimozemšťan!! „No, asi je toho hodně co by se dalo říct, ale upřímně vůbec nevím, kde začít.“ Nepatrně se uchechtl. Stále se nerozhodl, jestli bude k Bellanně zcela upřímný, nebo prostě nějaké fakty zatají.

Tima vlastně ani nenapadlo, že by k němu mohl Sol pociťoval i nějaké negativnější emoce, ale zdálo se to být... pochopitelné. Viděl ho tu, zjizveného, a bylo mu to ovšem líto. Tenhle jedinec, ač k němu neměl nikterak blízko, obětoval své zdraví pro to Timovo. A to bylo něco, za co mu může být do smrti vděčný, jen netušil, jestli mu to bude mít kdy šanci právoplatně oplatit. „Přeji ti hezký den,“ pozdravil a pousmál se. „Vlastně ano, hledal. Chtěl jsem ti osobně poděkovat za to, co jsi pro mě udělal. Měl jsem štěstí v neštěstí, že jsi byl zrovna ve správný čas na správném místě. Oběť, kterou jsi přinesl, nepřišla vniveč. Jsem živ a zdráv jen díky tobě, a můžeš si být jist, že neztrácím ani vteřinu drahocenného času, a snažím se v rámci svého oboru pomáhat ostatním vlkům v nesnázích jak to jen jde. Zajímá mě však - mohu se nějak teď odvděčit tobě?“ Tak tenhle monolog nemusel být pro Sola ani tak příjemný, jak by si Tim přál. Věděl, že na opravdu expresivní slova vděku je mnohdy těžké reagovat. Sám pomáhal kde mohl, a žádné díky za to nechtěl. Jenomže... rád by, aby Sol vědět, jak si ho Tim na ten dobrý skutek vážil. Obzvlášť, když viděl, že z toho nevyšel bez škrábance.

Zdálo se, že i Ikke toto setkání vítá, a tedy v mozkovně bílého azaryňana se snad postoj k Přízračným nezměnil. Možná, že ano, to nemohl Tim vědět s jistotou, avšak teď v tuto chvíli něj žádnou nepřátelskou energii necítil. „Ano, po zimě můj sklad trochu trpí. S jarem je potřeba se zase postarat o to, aby smečka nebyla ohledně bylinek v nouzi.“ Asi by mu neměl říkat úplné detaily toho, jak na tom jejich sklad je, ale... kdyby to byl obyčejný azaryňan, určitě by se dvakrát rozmyslel. Tohle byl však léčitel, a ti drží bobříka mlčení v rámci své práce, že? „Tak, nebylo to nic veselého, a škody nadělala asi tolik, co kdekoli jinde. Obleva pak také nepřišla zrovna dvakrát vhod.“ Ach ty potopy! Nebýt jich, tak sklad není tak zdevastovaný! Naštěstí Přízrační jsou jedna velká rodina, a i škody přírodou napáchané dokážou společnými silami dát zase do pořádku.
„A u vás?“ Samozřejmě, že byl zvědavý, ale v tomto případě to byla asi jen opětovaná otázka ze slušnosti. Nečekal, že by mu tu Ikke sdělil počty mrtvých, nebo stav skladu bylinek. A bylo to tak v pořádku.

Takový velký výlet nejednoho vlka unavil. Byl čas si dát menší siestu v krásném kraji nihilském. S rodinkou tu nasbírají síly buď na další setkání s milými jedinci ze spřátelené smečky, nebo na pomalý návrat k domovu. Nemohli tu smrdět věčně - teď už měli za sebou všechna setkání, kvůli kterým sem přišli. O Tulipánkovi se dozvěděli vše, co bylo možné, a ač to Tima stále dost děsilo, byl teď o něco klidnější. Teď už věděl.
Ležel s Harim v trávě, a pozoroval, jak se kousek od nich i dítko schoulilo k odpočinku. Nepotřeboval teď mluvit, pouze čerpat energii ze slunce. Spánku se tu oddat zatím nechtěl, raději si pohlídá malého. A po malé chvíli stagnování se ukázalo, že dobře udělal. Zpovzdálí se do jejich blízkosti přihnalo vlče. Odměřeně, avšak rozhodně mnohem sebevědoměji, než by čekal třeba právě od Tulipánka. „Vlče,“ oznámil zjevný fakt, ale více to nekomentoval. Neznámé vlče bylo starší jak Tulip, a nebylo od Bellanny. Věděl, že jediná další vlčata tu měla jen panovnice, a tak tedy došel k závěru, že musí být její. Tento drobnější jedinec vyrušil jejich dítko. Tima ovšem popadlo nutkání do tohoto střetu hned zasáhnout, když viděl, jak uncomfy se z toho malý zdál být, avšak včas se zastavil. Musí ho totiž nechat interagovat i samotného. Jinak bude navždy závislý na tom, co udělají jeho rodiče, nebude samostatný. A to přeci nechtěl! Stoprocentně ho v tom nechtěl ani nechat, aby si synek nemyslel, že je na takové nepříjemné situace sám, a tak na něj aspoň kývnul. Kdyby se k němu běžel schovat, nebo volal o pomoc, zasáhnul by. Teď ho v tom ale na chvíli nechá, a bude se zatajeným dechem pozorovat, jak se zvládne s touto situací malý mimozemšťan poprat. Fandil mu.

Tulipánek byl zatím dost zdráhavý, ale zvídavost se u něj již projevila. Když bude chtít, Tim mu dovolí, aby mu mohl pomáhat. Pokud o to zájem mít nebude, nebude ho ani nutit. Jen ho chce naučit, že vzájemná pomoc mezi vlky ve smečce je samozřejmá. „No, musí být u všeho se mnou,“ usmál se. Vtipné, protože zrovna teď tu s ním není. Je na hlídání u druhého tatíčka. Jen ať si ten malý zvykne pořádně i na něj. „Stav se. Socializace je pro něj důležitá. Zatím je takový rezervovaný, chci ho trochu povzbudit. Probudit v něm kapku dobrodruha.“ Nad poslední větou se nepatrně uchechtl. Nemusí to být dobrodruh, který bude pořád lítat někde mimo smečku, ale kapka zvídavosti by mu jen prospěla.
I Timek by se měl vrátit k tomu, co původně dělal. Pracovat. Měl by to tu obhlédnout, zmapovat, zkontrolovat stav rostlinstva. „Samozřejmě.“ Obdařil jí vlídným pohledem. Kde může, tam on pomůže. A trápení Malky ho zajímalo už z vlastního zájmu. Tahle vlčina byla jeho oblíbenkyní, a to ani nebylo jisté, zda-li tu vůbec zůstane. „Jistě, stav se, až se ti bude chtít.“ Švihl ocasem. On jí rád uvítá, i s malíčkem. Teď jí ale nechá na pokoji, a sám se bude věnovat své práci.

Ovšem i Timek se strachoval, ale to nebylo teď na místě. Před tím malíčkem musel být statečný, statečnější, než kdy dřív. Snad jim Ghaa'yel neřekne nějaké špatné zprávy o Tulipánkovo zdraví. Asi by nebylo moc k podivu, kdyby měl třeba nějakou omezenou životnost... ač to zní zle, rozhodně je to ve hře. „Děkuju ti,“ musel se usmát, když mu Hari zalichotil. Ach, ještě že toho hocha má! Bez něj by se dávno zbláznil.
No, ale zpět ke Ghaa'yel, která se octla před nimi, a stejně jako Bellanna se divila, že je Timek živý a zdravý. Ano, i on se tomu nakonec divil. „Je to tak, žiju.“ Pousmál se. Úsměvné to bylo jen do chvíle, než bylo nutno přiznat barvu. A bylo to horší jak vylézt z šatníku. „Tohle? To je ten můj parazit.“ Trochu od Tulipánka poodstoupil. Řekl to tak trochu s nadsázkou, s nádechem žertu, protože jak jinak takovou informaci má jeden říct, a nepředpokládat, že ho okolí neodveze do blázince? „Jistě máš hodně otázek, ale já na ně nemám odpovědi.“ Eh, to je jediné, co k tomu ještě dokázal říct. Pak si radši počkal, co na to Ghaa'yel.

Sesbíral všechny kousky heřmánku, co tu před sebou viděl, než ho do nosu nepatrně polechtal známý-neznámý pach. Byl vzdálený, ale bylo jasné, že šlo o příslušníka Azarynu. Timek si musel všechny ty bylinky zabalit do brašny, aby se mohl pořádně soustředit na azaryňana. Velmi brzy po troše důkladnějšího nasávání zjistil, že jde o bílého léčitele, Ikka. Timek se pousmál, ani ho ještě neviděl. S tímhle jedincem si rozuměl už kdysi, a moc rád ho zas a znovu pozdraví. Vydal se mu tedy naproti, a to nikterak ostýchavě, nýbrž snad i poklusem. Potřeboval trochu sociální interakce mimo smečku. Jinak by mohl doma zešílet.
Když ho pak v dálce zahlédl, zpomalil. Sic ho Ikke vidět nemohl, ale jistě cítil otřesy půdy, cítil by, kdyby snad Tim chvátal! A to nechtěl. „Ikke,“ oslovil ho už z dálky. „Hezký den přeji.“ Dodal, jak už byl blíž. Ikke se zdál být stále zdravý, a to bylo ovšem dobře. I když mu to mohlo jako přízračnému být jedno, že?

Nepatrně zavrtěl ocasem. „Ano, zdá se, že už od raného dětství.“ To si nepamatoval, ale jak jinak by si to i po amnésii pamatoval? On neměl úplnou ztrátu paměti, nýbrž částečnou. Někde v něm ty vzpomínky ležely, jen k nim neměl klíč. A možná to tak bylo lepší. „To bych rád, jenom nevím, jestli k tomu najdeme nějaké kvítí. Je ještě docela brzo.“ Ze zeminy teprve začalo vykukovat pár prvních sněženek, a ty nebyly na pletení úplně nejvhodnější. Mohl jí ukázat pletení z větví, ale to bylo o dost těžší na předem nevytrénované tlapičky.
Usmál se. Souhlasil s ní, a potvrdil to jen lehkým přikývnutím. „Určitě se tam zkusím vydat, až bude lepší počasí.“ To byla však bláhová představa, no jo. S Harim by šel tak rád na takový romantický výlet k jezeru. Jistě by se to bílému líbilo. Jen oni dva, bez starostí a Timek se smrtí na krku. Ach, jak on nerad toho svého chlapce svými problémy zatěžoval!
Poslechl si teorii o nadpozemském vlku. „Jako měsíc?“ Zvídal se, protože ano, její popis by mohl odkazovat k měsíci.

Ano, i Timek měl dnes jasný cíl - nasbírat co nejvíc bylinek, co kde najde, aby tak doplnil zimou ochuzený sklad. Sklad, ach, jeho milovaný sklad! Byl vybrakován, a pak ještě k tomu vytopen! Dalo práci to tam dát zas nějak do kupy, ale už to tam začínalo vypadat docela sofistikovaně. Jen doplnit všechny ty zásoby, to potrvá nejspíš celé léto. Přednost měly bylinky první pomoci, a vše, u čeho předpokládal, že by mohlo přijít vhod.
A tak když malého zrovna hlídal Hari, mohl si na pár hodinek Tim odskočit, a pracovat tak, jak to má nejraději. Měl s sebou svůj super bágl, a hodlal ho celý zaplnit bylinkami. Jen se musel dívat opravdu po tom nejužitečnějším, né, že si tu bude zase hoardovat každý prd! Ale... brašna je to velká, ona pobere vše! A tak zrovna v tuto chvíli se přistihl, že běžel sbírat heřmánek. Heřmánek není žádná vzácná bylinka, ale přilepšit zvládl nejednomu vlku! Až zase přijde období chřipeček, bude se zásoba heřmánku hodit víc než dost.

Usmál se, zas a znovu. „Děkuji. Často je používám do květinových věnců, nebo k dekoraci kožichu, pokud si to událost zrovna žádá. Žel teď moc na pletení věnců není čas, ale snad s přicházejícím jarem se k tomu opětovně dostanu.“ No jo, minulé jaro si pletl věnce furt, ale to se potřeboval dostat z toho svého traumatu. Traumatu, které bylo zamčené v jeho mozku, a on se na něj nepamatoval. Rád by ze své paměti vytěsnil i více zážitků, ale to asi nebude tak snadné. „Červená je skvělá barva. Elegantní, plná síly.“ Hned myslel na Hariho rudé parohy, a ta představa ho těšila.
„Tak tam jsem možná ani nikdy nebyl.“ Nevěděl, jestli tam byl za minulého života, za ten aktuální spíše ne. Historie před smečkou se mu zamlžila. Pamatoval si jen, že se v okolí jezera potkal poprvé se svou sestrou, ale nepamatoval si, jak to setkání probíhalo. To, které pak proběhlo znovu po roce, už si pamatoval mnohem lépe.
Přikývnul. „To je dobrý přístup,“ odsouhlasil to a odkašlal si. Snad aby se pomalu začal vracet domů, aby o něj neměl Hari strach, hm? „Velký vlk?“ Zajímal se však ještě před tím, než se skutečně rozhodne odejít.

Byl rád, že byla jeho rodinka oukej. Nebo že se to tak aspoň zdálo. Teď nebyl prostor na nějaké neduhy, když se blížili k návštěvě, kvůli které celý výlet podnikli. tedy, výlet měl více cílů, ale na tenhle se Timek těšil rozhodně nejvíce. Měl radost, už jen co viděl Bellanniny zvídavé mimísky. To se hned rozzářil! Tulipánek byl sice schovaný, ale on si k nim snad cestu najde. A když ne, nerad by ho nutil do sociálního kontaktu. I když je jasné, že mu trocha socializace bezpochyby pomůže. „Tulipánku, neměj strach, tohle jsou kamarádi.“ Aspoň tak v to doufal. Bellanna byla dobrá vlčina, a tak věřil, že žádné pure evil vlče u sebe nemá.
„Bellanno,“ oslovil jí, čímž jí vlastně i pozdravil. Z jejího tónu bylo znatelné, že ho i ona poslala už pod kytičky, a nejspíš je šokována, že ho vidí zdravého. Tím se tedy potvrdilo, že o jeho nešťastné příhodě nějakým způsobem ví. Jaké veškeré detaily ale zná? Na tom teď nezáleželo, neboť cítil, jak se i jej zmocňují emoce. Někdo měl o něj starost!! Bylo to děsivé. Děsivé, že i svým kamarádům způsobil obavy, a tak byl rád, že je mohl zase v dobrém vyvrátit. Nerad by jiným dělal starosti, což byl ostatně důvod, proč o své příhodě řekl jen Harimu a Ghaa'yel. „Ano, ano, žiju, a moc rád tě vidím.“ Řka zcela upřímně. „A rád konečně vidím i tvá vlčátka. Tak nakonec čtyři, panečku! Gratuluji.“ Mimísci. To bylo to první, o čem chtěl mluvit, ale byl tak plný dojmů, že nevěděl, co říct vlastně dřív. Potomečci to byli krásní, všichni dostatečně podobní jejich matce. Dva světlejší obzvlášť, ale i ti černí měli fyzické atributy, které potvrzovaly, že jsou potomkem modré vlčiny.
K povídání toho bude nejspíš dost, ale nejdřív trochu toho vychování, hm? „Tohle je moje rodina,“ chtěl představit Hariho s batoletem, jak se sluší a patří, a tak tomu dal prostor. „Můj partner Hariuha, a náš Tulipánek.“ Trochu poodstoupil od dítka, které bylo schované za jeho nožkama. Nepředstavil ho tedy jako syna, ale byl jejich, a to bylo důležité. Nakonec možná se Bellanně svěří s tím jeho traumatickým příchodem na svět. Měl v ní důvěru, a myslel si, že ona ho za blázna prohlásí. I když by jí to asi za zlé neměl.

Vlastně málokdy narazil na vlky podobné téhle vlčici. Né každý měl tak pozitivní a neinvazivní pohled na svět. Více takových jedinců, to by si Timek vskutku přál. „Mám rád třeba heřmánek. Obecně bílé kvítí je mé oblíbené, ale taky třeba vřes, který se jiným může zdát obyčejný.“ On měl rád i ty obyčejné věci, protože na všem se dalo najít něco zajímavého. Jeho oku lahodil kdejaký kvítek, náročný nebyl. Do věnečků se dalo zakomponovat cokoli, aby to dělalo parádu. A když to kvítí ještě zachraňovalo životy, tím líp.
Zakroutil hlavou. „Neznám, bohužel. Ale pokud je tak pozitivně naladěná jako ty, snad jí jednou poznám.“ Žel si jí již z léčitelského workshopu nepamatoval, a sám s ní žádnou interakci neměl, proto jí v paměti neudržel. „Možná.“ Odpověděl, a dále to asi nehodlal rozpitvávat. Nemyslel si totiž, že by mu kdo mohl pomoct. On už se odepsal.
„Jsem si jist, že si dáš dobrý pozor. Hlavně pokud by se náhodou stalo, že by ses na našem území ocitla, někdo tě požádá o rychlý odchod dřív, než by k vyhnání použil násilí.“ Přízrační nebyli rváči, a tak se v tomto ohledu nemusela bát. zároveň ale nechtěl, aby to znělo jako nějaká pozvánka k nim na území. „Věřím v to.“ Pousmál se nad další její poznámku, ale sám myslel na to, že beztak umírá, a tuhle vlčinu vidí naposledy.

Time se na chvíli vzdálil od své rodinky. Hledal konkrétního jedince, kterému dlužil opravdu mnoho, a to za záchranu života, která se před několika týdny uskutečnila u nedaleké řeky. Sol byl tehdy náhodný kolemjdoucí, a jeho magické schopnosti tehdy Tima udrželi při životě. Jaká to náhoda, že šel kolem zrovna on, hm? Klidně by kolem nemusel projít vůbec nikdo, nebo třeba vlk, který umí prdět bublinky. Hoch byl ve správný čas na správném místě, a ač zrovna tohle bylo neovlivnitelné, Tim chtěl za následnou ochotu Tima s rodinou ubytovat, a převzít na sebe neduhy zranění, Solovi osobně poděkovat.
Proto ho hledal po pachu v těchto končinách. Kochal se přitom přírodou, která mu v horách byla tak docela cizí. Byl tu jiný vzduch, mořský, a plný zajímavých pachů. U nich v horách je to jiné, všechno. Tim to tam miloval, ale jeden občas musí vytáhnout paty z baráku, aby si to pořádně uvědomil. No, ale mezi tím kochání už se blížil k pachu jedince, za kterým šel, a netrvalo od té chvíle dlouho, než ho i spatřil - hnědého Sola. Ach, byl vždycky tak hnědý, nebo mu ten traumatický zážitek se zrozením Tulipána zastřel vzpomínky? „Sole,“ zavolal na něj nikoli neslušně, ale tak, aby o něm vlk včas věděl.