Príspevky užívateľa

Více se k sestře A'Kazy již nevyjadřoval, neboť nakonec mu do toho nic nebylo. Žádal si snad někdo jeho rady? Nikoli. A proto byl čas zmlknout. Svůj čistě objektivní názor vyjádřil, dále nebylo co třeba dodávat.
„Ovšem, ani jsem to jinak nemyslel. Nakonec všechna povolání tvoří celek smečky, a absence některého z nich by mohla mít negativní dopad na komunitu.“ Každého je potřeba v jiný čas, ale je třeba, aby jedinci byli připravení ze sebe vydat maximum, když se po nich bude vyžadovat pak nějaký úkol z oboru vykonat. Některé obory může doplnit i vlk bez speciálních dovedností nebo zkušeností – kupříkladu lovce nebo rimory, ale neznamenalo to, že jsou o něco méně důležití. Naopak. Nad další otázkou se nemusel příliš zamýšlet. „Vždycky. Aspoň co se pamatuji,“ pousmál se. On si totiž přeci nepamatuje. „K bylinkám mě to táhlo odjakživa, vždy jsem byl rostlinami víceméně fascinován. Zkoumat jejich účinky na vlčí zdraví mě zkrátka baví. Asi bych si sebe nedokázal představit v jiném oboru.“ Připadal si, že na vše ostatní je levý! Lovit uměl průměrně, bojovat vůbec, a nad rimorem či astrálem by ani neuvažoval. Na astrála by musel mít mízko mozku pátrací balon, a nevěděl, jestli by se na rimora hodil.

Tim se pousmál a přikývl. Věděl, že Ordo by na úkor smečky nejednal, a tedy jeho poznámka byla spíše o tom, že jeho sklad bylin si aktuálně mohl dovolit spolupráci s další smečkou. A ne jen tak ledajakou. Jestli dnešní setkání bude směřovat k nějaké dlouhodobější spolupráci mezi znepřátelenými smečkami, je to pro všechny velký krok. Tenhle den se může zapsat do historie, a to žel i negativním způsobem, pokud by se ignisané rozhodli, že je oba na místě zlikvidují. Tim si nemyslel, že by byli až tak šílení, ale zvěsti byli různé. Jeden zkrátka musel počítat úplně s čímkoli.
Možná nějakou chvíli potrvá, než tenhle vlčí telefonát někdo zvedne, a tak se i Tim posadil. Nehodlá sedět dlouho, aby náhodou nenastydnul, ale postávat nebo šmejdit po okolí si nedovolil. Nakonec se to tady tolik nelišilo od jejich domoviny, nemyslel si, že by platilo něco jako "za plotem je tráva zelenější", ale to mohlo být tím, že zimou schvácená příroda vypadala takřka identicky všude.
A když se konečně dozvonili nějaké odezvy, Tim se zase na nožky zvednul. Nemínil se tu snad krčit ve stínu Orda, jako by to ještě před rokem udělal. Jsou tu s dobrými úmysly, pro dobro smečky, a tak věřil, že to ignisané budou ctít. Tim už z dálky poznal, kdo je jedním z vlků, který má za nimi namířeno – léčitel Feier. Moc dobře si ho pamatoval z jejich léčitelského workshopu. Tím z něj opadlo mnoho obav – léčitelé se totiž nebijou, a jednají s chladnou hlavou. Věřil, že s hnědým vlkem bude rozumného pořízení. Kromě Feiera byl Tim zaujatý mladým černobílým vlčkem, který šel po jeho boku. Takřka okamžitě v něm poznal estreláckou krev, a to i přesto, že stavbou těla byl dost odlišný. Ach, tak přeci jen je to pravda. Sestra se do Ignisu nejenže odstěhovala , ale taktéž zde i povila potomky. Jaká škoda, že tento Timův pravý synovec nikdy do jeho rodiny patřit nebude. Kdyby se setkali v jiný čas na jiném místě, možná by si mohli zajímavě promluvit. Nyní na to ale nebylo prostoru, a tak nad tím Tim přestal dále hlouběji uvažovat. Třetího jedince neznal vůbec.
„Buďte zdrávi,“ pozdravil i Timek a lehce pokynul hlavou. „Timothée Estrela do Norte, těší mě.“ Né, většinu času se opravdu svým rodem nepředstavoval, nyní to tak ale udělal schválně, možná právě kvůli přítomnému příbuznému. Nadále se do rozhovoru mínil zapojit jen minimálně, a to tehdy, kdy mu dá sám Ordo prostor, nebo bude jeho slov potřeba.

Říká se, že zoufalé situace si žádají zoufalá řešení. Byl toto právě onen příklad? Ještě před rokem by bylo asi těžké pomyslet si, že se chystá smlouvat o vzájemné spolupráci mezi nimi a Ignisem. Tahle smečka u nich měla velký vroubek, a je vlastně otázkou, jestli by na kolenou prosit o vzájemnou pomoc neměli spíše oni. Jejich hrdost by jim takový krok nejspíše nedovolila, a to je něco, co tyhle smečky od sebe dosti odlišuje.
Tim si nebyl jist, jestli je tu dnes tak docela správně. Nakonec byl coelou jen chvíli, a tak by smlouvat o vzájemné spolupráci měla spíše Ryumee. Ta žel lehla s rýmičkou, a proto si Ordo vybral pro doprovod jeho. Znamenalo to, že mu S'Arik důvěřuje, a pro Tima to znamenalo mnoho. I když nebyl nejsebevědomějším jedincem, nemínil ho zklamat. Nakonec mají oba stejný záměr – udělat to nejlepší pro smečku, a to bylo důležité. On k Ignisu navíc nikdy nechoval tak velkou zášť, jako jiní. Ano, věděl moc dobře, že ignisané nejsou vůbec svatí, a jejich pochybení v případě vraždy Silhouette jim nemínil jen tak zapomenout. Nešlo však o jeho pocity, šlo o to udělat to nejlepší pro jejich smečku. A to bylo nastolení definitivního klidu, teď, když se jejich starosti točí hlavně kolem problémů s krutým zimním obdobím. „Chci rovnou říci, že pokud budou požadovat nějakou spolupráci ohledně bylin, nebo léčitelství celkově, jsem tomu nakloněný. Ovšem né na úkor smečky.“ I když zatím bylinky nestrádal, věděl, že se to může každou chvílí změnit. Ve skladu může mít kousky, které třeba ignisanům chybějí, a naopak. Proto by případnou směnu potřebného léčiva ocenil. Mluví však o výměně, nikoli o daru. Netušil, jestli vůbec ignisané o spolupráci budou mít zájem, a pokud ano, mohli by mít i nějaké zkreslené představy o tom, jak taková vzájemná spolupráce probíhá. Přízraci však nejsou ti, co by se tu měli kát.
Timek měl s sebou jen prototyp té sví léčitelské brašny. Žel se ještě nenaskytl čas, aby si udělal něco pořádného. I k tomu se snad dostane, aby nemusel dělat ostudu. K zavytí se krátce přidal, jen aby bylo jasné, že tu Ordo není sám. Věřil, že S'Arik si to jinak zvládne ošéfovat sám.

Tima rozhodně těšilo, že byl Cielo spolupráci tak nakloněný. Né každý vlk má na to povahu. Naštěstí tady v Přízracích byli všichni taková velká rodina, kde se každý respektoval a navzájem si sám sebe vážil. Možná až na jednu výjimku, Roiha, ale ani s ním to Timek neviděl tak černé. Bylo jisté, že to není zlý jedinec. „To už smečce přeci vracíš svojí prací.“ Pousmál se. Venatoři byli vždy potřební, ostatně jako všechna zdejší povolání. Teď byla jejich práce však docenitelná o něco více, protože v zimě se dal každý úspěšný lov povážit za něco, co je třeba oslavovat.
„Děkuji za spolupráci. Věřím, že tomu společně přijdeme na kloub. Stačí, že s tím něco chceš dělat. To je první krok,“ řka. První krok už však učinil již dříve, když s tím za nimi přeci sám přišel. Cielo byl tedy nakonec zodpovědnější, než by se mohlo zdáti. Ač si pořád nebyl úplně jist, jestli by mu znova do tlapek svěřil Guláše. Né, že by o tom rozhodoval, ovšem. „To je dobré vědět. Snad se raději připravím hned jak dojdu zpátky do nory, abych na to nezapomněl.“ To si řekl spíše jako poznámku pro sebe.
„Jak to jde vůbec s lovem? Jak to vypadá s kořistí?“ Zajímal se pak ještě na závěr.

Bylo to opravdu za pět minut dvanáct. Když s Harim dostihli pach nebezpečné šelmy, už se stihla zmocnit nebohé Anjel. Tima jímala hrůza, jen to z dálky viděl. Velká kočka stála nad tělem březí vlčice, a držela jí pod krkem. Byla obrovská, okřídlená, a s opravdu děsivýma tesákama. Stačil jeden pohyb, a mohl vzít i život Anjel a jejích potomků. Timovi bušilo srdce ostošest, sotva dýchal! Tohle nesmí dopustit!
„Anjel!“ I on po ní v panice zavolal. To už se ale Hari hnal po šelmě, a zdárně jí z vlčice sejmul. To byla Timova šance se k ní dostat a podat první pomoc, takže se jí okamžitě chopil, a bez zaváhání za ní přiběhl. „Anjel,“ opakovaně jí oslovil jménem. Musel jí udržet při vědomí, aby se nepropadala do hlubokého šoku. Ten by jí v jejím stavu nepomohl vůbec k ničemu. Měla tržnou ránu linoucí se od dolní čelisti ke krku, na první pohled alarmující. „Jsi tu se mnou?“ Ptal se řečnicky, mezitím, co na krvácející ráně zjišťoval, jak hluboká je. Kdyby se kočičí drápy opět dostaly k jedné z hlavních krčních tepen, byla malá šance, že to dobře dopadne.
Ještě, že si vzal s sebou tu brašnu první pomoci! Tam měl nějaký mech a bylinky na bolest, které mu budou teď dosti k užitku. Než si ale mech z kapsy vytáhl a přiložil ho Anjel na ránu, na sekundu pohled odvrátil k Harimu, který se hodlal postavit kočkovité šelmě, a hlasně zavyl. Zavyl na poplach, aby vlci v okolí věděli, že je tu nebezpečí, a podle toho se i zařídí. Třeba jim někdo přijde na pomoc. „Bude to dobré. Zastavíme krvácení, a budeš v pořádku. Ty i tvoje vlčata.“ Pronesl k Anjel jakmile dovyl, hlasem roztřeseným, ač se pokoušel o své typické konejšení.

Nebylo by to nic divného, kdyby tento výjev Tim následně vídal ve svých nočních můrách. Teď se zdál relativně klidný, sic roztřesený, ale stále s trochou čisté mysli, ale později to na něj bezpochyby padne. Věděl, jak špatně Ordo nesl smrt své milované, a toto pro něj bude bezpochyby také rána. Oznámit mu pak skutečnost, že je i jeho bratr po smrti, nebude nic snadného. Obzvlášť, když Aikan dopadl tak jak dopadl. V takovém stavu nikdo svého milovaného vidět nechce.
„Alespoň,“ zopakoval prázdně a už razil na cestu po pachu šelmy. Že to měl rychle za sebou, byla jediná pozitivní věc na celé téhle události. Nikdo další už se snad do podobné situace nedostane. Oni dva tomu museli zabránit, ať to stojí co to stojí. Až budou v táboře, a bude jasné, že jsou všichni ostatní v pořádku, bude Tim mnohem klidnější. Teď ho vpřed poháněl adrenalin a strach o celou smečku.

---> starý hvozd

No panečku, jak důležitě se snažil Guláš znít! Asi na něj lezla puberta, ach. Brzy začne vzdorovat starším, a myslet si, že spolkl moudrost světa. Tímto obdobím si ovšem prochází kdejaký jedinec, jen aby mu to nezůstalo do dospělosti, jako to třeba můžeme vidět u Roiha. „Ovšem, že se bojím, a bát budu. Mám tě přeci rád, a tak je normální, že mám o tebe starost, když jsi tak daleko od domova.“ Vysvětlil mu. Guláš si musí uvědomit, že rodina se o něj bude bát vždy. Aspoň tedy Timek, protože ten se bál o kde koho. „Ale rád slyším, že na sebe dáváš pozor.“ Usmál se. Zatím tyto sliby plnil, takže Tim neměl úplně problém s tím, aby zkoumal svět. To je přeci přirozené a žádoucí. Jen ten Cielo, který v tomhle výletu hrál roli, ten ho trochu trápil.
„Já ti naprosto rozumím. Někdy můžeme vyrazit na průzkum i spolu, když budeš chtít. A nemusíme přitom sbírat jenom bylinky,“ navrhnul. Nuže, všímal si, že Guláš začal být už před nějakou dobou z bylinek otrávený, a tak se snažil mu je prostě nenutit. Jestli ho tento obor bude zajímat, bude rád, ale pokud ne, nic se nestane. Je třeba tomu dát volný průběh.

tw: smrt

Aikanova zbraň byla důkazem, že ho zvíře překvapilo v nestřežený okamžik. Timek zkoumal zbytek toho, co z něj zbylo, aby našel nějaká vodítka toho, co se tak mohlo stát. Vyžraný byl hlavně v místech břicha, kde byla kůže měkká, a umožňovala rychlý přístup k masu a orgánům. Nedotčená byla hlava s krkem a končetinami. Právě při pohledu na horní část Aikanova těla si Tim nemohl nevšimnout hlubokého kousance na krku. Všudypřítomná krev ránu prve zakryla, proto ho musela osahat. „Zvíře ho muselo překvapit v nestřeženou chvíli. Má hlubokou ránu na krku, která zasáhla krkavici. Společně se silným stiskem čelisti to musel mít rychle za sebou.“ Byla to rychlá diagnóza, ale ta rána na krku byla vypovídající. I kdyby netrefil krkavici, silným skusem mu puma mohla klidně i zlomit vaz. „Chudák.“ Hlesl s hlasem roztřeseným, musel se však držet, a nedovolit si jakékoli zhroucení.
„T-to zvíře musí mít hroznou sílu. Bůhví, s čím máme tu čest,“ podíval se na Hariho s obavami v očích. Naštěstí Hari se takticky jal Aikanovo zbraně, a to zvyšovalo jejich šance na přežití případného střetu s neznámým vetřelcem. Aikanův život už nikdo nevrátí, důležité teď je, aby vetřelec nezničil další životy. Timek si packou zkontrolovat, že má u sebe stále svou léčitelskou brašnu, a kývl na Hariho. Byl připraven vyrazit, i když se už nedalo říct, že by byl tak sebevědomý, jako před chvílí u hvězdné jeskyně. Pokud by však mělo zvíře ohrozit na životě třeba Guláše nebo Anjel, bez zaváhání by se před ně postavil. „Jdeme.“ A na tato slova vyskočil vpřed.

od hvězdné jeskyně

tw: smrt

Jak šlo o záchranu života, Tim v sobě našel sílu, kterou by jindy snad jen těžko hledal. Jeho kroky se proměnily spíše ve skoky, kterými hluboký sníh zdolával o něco lépe. Z tohoto bude slušně namožený, ale teď žádné fyzické indispozice necítil. Teď cítil v žilách adrenalin, a víc nic. Naléhavost situace ho donutila všechny myšlenky v sobě potlačit. Nemyslel na to, co by se mohlo stát, kdyby šelma dorazila do tábora. Myslel na to, že někde leží krvácející jedinec, a potřebuje pomoc.
Jenže jak se k pachu blížili, začal se mísit i s pachem ještě zlověstnějším – pachem smrti. Jdou pozdě. A vskutku – o malou chvíli později se pár metrů před nimi objevila krvavá scenérie jako vytržená z hororového snímku. Pach i ostatky patřili Aikanovi. „Proboha,“ neubránil se emočně zabarvené poznámce. Jeho tělo bylo po útoku rozsápané, ve slabinách snad i sežrané. Jistě, takže zvíře bylo vskutku poháněno hladem. Na tom však teď nezáleželo. Tim k němu šel, né snad s vidinou, že by mu dokázal pomoci – to opravdu ne, ale určit, jak dlouho už může být po smrti.
Hezký pohled to vskutku nebyl, a Timovi bylo jasné, že se mu z tohoto výjevu dřív nebo později udělá špatně. Avšak teď se soustředil na zběžné ohmatání těla. Co ho v tom stresu hned nenapadlo bylo, že v těchto mrazech bude tělo chladnout mnohem rychleji, a určit tedy čas smrti bude těžké. Jak po ohmatání Aikanovi nohy následně zjistil, kolega byl již ztuhlý. Může být po smrti jen několik desítek minut, ale také třeba hodinu. Krev kolem vytvářela s krystalkami sněhu červené hrudky, které jí zvláštním způsobem dodávaly odlehčující vizáž. „J-jestli tohle té pumě stačilo, může být už na cestě zpátky do hor. A nebo taky ne. Musíme si pospíšit.“ Musejí do tábora. Hned.

Pokud je puma - či co to bylo - příliš zoufalá, klidně by se mohla odvážit přiblížit k táboru. Věřil, že takové zvíře nebude hloupé, a počká si někde stranou, až se od skupiny někdo odpojí. Žádný zákaz vycházení z tábora nařízen nebyl, stejně tak jako chození ve dvojicích, takže zde hrozilo, že může dojít i na nejhorší.
Když stopy najednou zmizely, Timek se rozhlédl kolem sebe. Hlavně pokukoval po okolních holých stromech, kdyby se tam vetřelec snad ještě nacházel. Pach tomu neodpovídal, ale jeden nikdy neví, a podobná situace v nejednom jedinci vyvolá dost paranoidní představy. A byly na místě. „Možná se přesunul ke stromům, nevím. Raději co nejrychleji pojďme do tábora.“ Šelma se jistě nevypařila, někde musela být. Možná na cestě k útoku na nějakého člena smečky, a proto hoši museli být rychlejší.
Timek se snažil zrychlit do běhu, a ač díky své lehčí váze zvládal terén asi lépe jak Hari, pořád se do hlubokého sněhu propadával, a nedalo se vůbec mluvit o nějakém svižném tempu. To bylo vskutku frustrující, jeden totiž nebojoval jen s časem, ale také s nepřízní počasí. A to ještě ani nechumelilo! Po nějaké té chvíli běhu, kdy vrcholky hor měli ti dva už v zádech, Tima zarazil vzdálený pach, který se k němu donesl náhlým poryvem větru. „Hari,“ zpomalil, protože tenhle pach ho dokázal do morku kostí vyděsit. „Krev.“

---> údolí

Zamyslel se. „Možná Anjel? Co vím, tak ta se o všechny tyhle divy přírody zajímá. Mohla by třeba něco vědět,“ řka. Pokud se dobře pamatoval, měla v kamenech zálibu, ale dlouho se s ní o tom nebavil, tak si nebyl jist, jak na tom její sbírka aktuálně je. Až k němu přijde na kontrolu, mohl by se s ní o tom pobavit. Když bude čas a nálada, ovšem.
O pumě to byl jen takový rychlý tip, protože na nic dalšího, co by tu v horách mohlo žít, si nevzpomínal. Co se týče šelem kočkovitých, samozřejmě. Nimlógům tyto stopy rozhodně nepatřily, a to mohou být jen a jen rádi. Kdo ví, s čím tu mají čest tentokrát? „Nejsem si úplně jistý, co by to mohlo být. Ten pach si nedokážu k ničemu správně přiřadit.“ zamračil se nad tím. Napovídalo to tomu, že půjde o jemu neznámý druh. A pokud ani Hari nevěděl, bude to třeba úplně něco nového. To byla znepokojivá představa. Stačila ta prasata, a teď tohle... „Jsem stejného názoru. Pojďme po stopách, ať můžeme smečku včas informovat o nebezpečí.“ Měl k divému zvířeti velký respekt, ale né tak velký, jako by ho měl třeba před rokem. Měl tu Hariho, a záviselo na životech vlků ve smečce. On se už skoro nebál.
Vypadalo to, že stopy nepokračují směrem do hor, ale dolů k údolí. Což rozhodně nebyla dobrá zpráva. „Zdá se, že nedostatek kořisti vyhání predátory k nám do údolí. To není dobré.“ Řekl už tak jasnou věc, ale on mluvil, aby ze sebe setřásl co nejvíce nervozity. Potřeboval být funkční, a né se nechat zmást paranoiou.

Timek by měl asi přestat být pořád tak soustředěný na kvítí a bylinky, aby také mohl objevit takový gem. Stačí, že i teď si s sebou nesl svojí brašnu s bylinkami, jak by ostatně každý zapálený medik měl. „To mě vlastně dost zajímá. Až bude zase někdy více času, schválně se zkusím nějakých jedinců na téma kamenů zeptat.“ Ano, byl zainteresovaný. Jen teď neměl čas se tomu pověnovat, bohužel. „Věřím tomu. Snad jen se příliš strachuji, a nejde o nic víc, než o to zlověstní počasí. jakmile to bude zase možné, hvězdy nás kontaktují,“ pousmál se, když se přidal k téhle naivní představě. Vskutku byl čas jít o kus dál, zíráním do zledovatělé díry ve skále se nezmění vůbec nic.
Pomalu se tedy chystal obejít jeskyni, a vydat se ještě o kousek výš, když si i on všiml ve sněhu poměrně čerstvých stop nějaké kočkovité šelmy. Hned se nad tím pozastavil, aby je pořádně oskenoval svým čichem. Otočil se pak po Harim, aby na tento nález upozornil. „Jen jestli dál budeme vítaní.“ Do hlasu se mu dostal nepatrný náznak obav. Ty stopy byly dost velké, aby byl strach na místě. To není žádný maličký rys, ale spíše puma. „Jestli se tu v okolí zdržuje nějaká horská puma, můžeme být všichni v ohrožení.“ Dříve se tu s nějakým takovým zvířetem nesetkal. Možná jej k přesunu donutilo to šílené počasí.

Zajímavé, že mu Ryumee nic moc o rodině neřekla. Možná se o jeho sestře, Marielle, nezmínila schválně? Nuže, Tim se ale o ní zmínit hodlal, neboť by lhal, kdyby tvrdil, že není aspoň trochu salt z toho, že zanevřela na celou rodinu. „Moje sestra před dávnou dobou zanevřela na rodinu, a vlastně i na celou smečku. Zamilovala se do Ignisana, a svého rodu se vzdala.“ Vysvětlil tedy stroze a bez větších emocí. Estreláci mají přirozený odpor k Ignisu. Vskutku? Tim si myslel, že protipóly se zvláštním způsobem přitahují. Proto se Marielle zamilovala do Heltyráka, a Tim jakbysmet! Nyní už se spíše zdálo, že jim to snad proudí krví. A to ještě nevěděl, s čím za ním přijde Guláš. „Můžu ti pak říct více, ale nevím toho až tolik. V době jejího odchodu jsem ve smečce nebyl.“ Přiznal, ač tenhle fakt on nikomu na potkání nesděloval.
Byl čas se přesunout do léčiteláku. „Uvidíme se tedy v noře,“ pokývl a pomalu se oním směrem rozešel. Doufal, že Everett mu o řece přinese jen dobré zprávy.

„Kámen?“ Najednou se podivil, jako by nevěděl, o co jde, ale rázem na to mu to docvaklo. Ten náhrdelník. Hari mu o něm jistě už říkal, a jelikož ho objevil s Gulášem, tak nejspíš i ten. „No ovšem, ten kámen. Říkal jsi, že jsi ho našel s Gulášem, že?“ Vzpomínal, aby to nevypadalo, že na tuto informaci fakt zapomněl. Na to se k náhrdelníku přiblížil, aby si ho pořádně prohlédl. Byl červený a ... zajímavého tvaru. Tim úplně nechtěl přemýšlet nad tím, co by mu to mohlo připomínat. Je to jen kus nerostu. „Je to opravdu zajímavý nález. Ještě jsem o hřejivém kameni neslyšel.“ Přiznal tuto skutečnost. Jestli si ho půjčí, na to nepřitakal, ale ani neodmítl. Zas nechtěl Hariho připravovat o tento vzácný zdroj tepla. „Kdyby se zhoršilo počasí, tak se určitě vrátíme dřív, ale zatím to zvládám, neměj strach.“ Chtěl ho tedy ujistit. On nebyl z cukru!! Byl to doktor z hor!
Jeskyně vypadala opravdu ve stavu dezolátním, a Timovi to bylo více než líto. Né kvůli zábavě s omamnými plyny, ale kvůli tomu, jak posvátné místo to bylo. Byla jim tato modlitebna schválně zatarasena, aby nebylo možno hvězdy zkontaktovat? Proč? Nebo se mělo stát něco, co před nimi chtěly i hvězdy ukrýt? To vše byly jen a pouze teoretické domněnky. „To mě upřímně nenapadlo. Ani nechci pomyslet na to, že bychom už navždy ztratili kontakt s hvězdami.“ Zakroutil nad tím hlavou, a šel se podívat blíž. Vskutku vchod byl celý prorostlý rampouchy, a uvnitř to musela být slušná ledárna. Nic, co čeho by se chtěl kolemjdoucí hrnout, i kdyby ta možnost byla. „Tam se ještě dlouho nepodíváme.“ Povzdechl nad tím.

Timek už samozřejmě věděl, že hvězdná jeskyně má být zamrzlá, doposud se o tom ale na vlastní oči nepřesvědčil. Sem nahoru je to velká štreka, a v tomhle počasí je opravdu nevhodné, aby se někdo na takhle vysoko položená místa vydával sám. Když jste tu sami, a něco se vám stane, pomoc se k vám nedostane tak rychle. Zapadnout tu někde do sněhu, vyvrknout si přitom nohu, tak můžete klidně do několika minut umrznout. A vaše tělo najdou až na jaře!
Naštěstí pokud by se něco takového mělo Timovi přihodit, měl tu s sebou Hariho. Ten by mu jistě podal první pomoc, nebo by ho odnesl do tábora. „Mohlo by aspoň do té doby, než s tímhle budeme hotoví,“ zadoufal a zhlédl bílého chlapce. Bylo zjevné, že měl o dost hustší podsadu jak tady Tim, což bylo v tomto případě nejspíše dáno geneticky. V rodině estrelácké se hustý kožich nikdy příliš nenosil, ač se zdálo, že Guláš zrovna bude tím šťastlivcem, jehož srst bude tímto obdařena. Tim mohl jen snít. „Snažím se ti ten hustý kožich příliš nezávidět.“ Pousmál se. Tim měl smůlu, ten se musel hlavně hýbat, aby neprochladnul. To je ten nejdůležitější klíč ke zdraví.
Nebude však trvat dlouho, a oni u opiového doupěte brzy stanou. Jak moc ho mrzelo, že tato linka s hvězdami je jim teď uzavřena. Tim tu vždy našel klidu a pohody. „Bojím se, že zamrzlá hvězdná jeskyně je špatným znamením.“ Vyřkl své obavy nahlas. Jediné, co ho zatím uklidňovalo, byl zdravotní stav smečky. Nikdo se nezdál být zatím vážně nemocný.