Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 ... « späť  11 12 13 14 15 16 17 18 19   ďalej » ... 59

Tim s rodinkou pokračoval na výpravě v nihilu, která vůbec nebyla bezpředmětná. Nyní bylo načase vzít malého ke Ghaa'yel, vlčině, která jako mávnutím proutku vlka prohlédne takřka rentgenovým zrakem, a řeknu mu o něm mnohé neduhy. Bylo by fajn se o Tupánkovi dozvědět víc. Byl to stále parazit? Nevypadal tak, to je jasné. Ale co byl skutečně zač? Právě to se tu chtěl teď od mladé vlčiny dozvědět. Prý by se měla nacházet ve smečkové noře, a ač si Tim připadal trochu blbě, že se nihilským tlačí až do takového soukromí, bylo to nevyhnutelné.
„Věřím, že by nám Ghaa'yel mohla o malém něco víc říct. Její magie je skvělá, přál bych si takové schopnosti mít. A možná by ti mohla říct i něco k těm tvým packám,“ pronesl Tim, a pohledem zhlédnul Hariho kočičí pracky. No, neslušely mu, ale na masáž zad byly dobré. Každopádně Tim by svého hocha už rád viděl i bez nich. Pamatuje si ho vůbec ještě tak? Už si myslel, že ne! Každopádně tady teď i s Tulipánkem u svých noh hledali šedivou dorostenku. Bylo tu vlastně docela pusto, takže Tim její kožich zbystřil dost brzy. Automaticky se usmál, když jí viděl živou a zdravou, a vydal se jejím směrem.

pro Tima si prosím obyčejného mazlíčka (poštovního holuba)
pro Roiha prosím magický předmět neznámé povahy (nouzové rádio na solární napájení - nakreslím si sama)
za Deet si prosím úkryt po Arrakise (řešeno v ticketu)

Tim už jí nadále žádné své myšlenky nevnucoval, aby neměl snad pocit, že s ní manipuluje. Ale to on ne, to by snad ani se svým malým mozeček velikosti vlašského ořechu nezvládl. „Jen se snažím dělat pro druhé to nejlepší.“ A to né vždy muselo být i to nejpozitivnější. Ale zrovna on tedy zatím nikterak nezhřešil, ale nejspíš by to dokázal, kdyby to mělo být nejlepším řešením dané situace. Nakonec... přemýšleli s Harim i o odstranění Tulipána, když se narodil. Pokud by představoval hrozbu pro svět, dokázal by před ním ostatní ochránit? I kdyby to mělo znamenat to nejhorší možné řešení? Dnes už si myslel, že by to nedokázal, protože ten malý mu přirostl k srdci, ale koneckonců to byl pořád dost neznámý tvor, a stát se mohlo cokoli. Lepší nad tím ale neuvažovat.
Pousmál se, když z ní nakonec nic nevylezlo. „Stav se kdykoli.“ A tím by i to nucení k promluvení o traumatu uzavřel. Nakonec tohle místo nenaskýtalo příliš soukromí, a pokud by byl problém se sejít v noře, mohl by jí vyslechnout i v domečku ve starém hvozdu.
Veselejší konverzaci i docela vítal, ač si nikdy zrovna dvakrát nestěžoval, když se řeč stočila k depresivnějším záležitostem. Jeho mimísek byla však čirá radost, a kdyby to uměl, tak by se s ním všude chlubil. Jeho skromnost mu to ale nedovolovala, a navíc - co když ten úžas vidí jen on sám samotinký? „Takovou práci ti s radostí najdu,“ lehce se zazubil. Né, že by jí nutně musel zapřáhnout, proč ale ne? Třeba by jí to mohlo začít i bavit, a našla by si tu džob. „To zní taky dobře. Začíná se mi trochu plést v léčitelském doupěti pod nožky. Na chvíli ho zabavit, tak si stihnu udělat takovou práci, ke které ho nemůžu sám pustit.“ Tím myslel, že by ho mohla před jeho zraky hlídat. Když ho Timek zrovna hlídal, chtěl ho mít pořád pod dozorem. Mnohým ze smečky by ho svěřil bez mrknutí oka, ale takových nebylo zrovna moc. Malka k nim ještě žel nepatřila, ale... to třeba ani Everett. A ten dokonce do rodiny patřil! Děvenka by si to tedy nemusela nutně brát osobně.

Na tenhle výlet se Timek chystal už skutečně dlouho. Pravděpodobně od nihilské svatby, kdy se dozvěděl, že je Bellanna v požehnaném stavu. Tehdy měl v hlavě pouze myšlenku, že chce vidět její mimísky, a to co nejdřív to půjde. V té době byl jeho důvod plánované návštěvy vcelku nevinný. Za tu chvíli se ale stalo tolik věcí, že najednou nevěděl, kam dřív za kým skočit. Chtěl někde odchytit Sola, aby mu mohl poděkovat za záchranu života. Tehdy nebyl slov díků pořádně schopný, a tak to chtěl napravit. I za Ghaa'yel se chystal, a to dosti neodkladně. Její magické dovednosti byly skutečné (jak sám zjistil), a on jich potřeboval zas a znovu využít, tentokrát však né na sebe, nýbrž na Tulipánka. Rád by se o něm dozvěděl něco více, o jeho původu, neboť ten byl zatím pouhou tipovačkou.
K tomu však později! Teď byl TImek na cestě i s Harim a Tulipánkem najít právě Bellannu, na kterou se osobně dost těšil. Strašná škoda, že v tomto světě si nelze posílat fotky nebo zprávy přes poštovní holuby! Už dávno by pak věděl, kolik vlčat Bella měla, jak se zdařil porod, a jak jde výchova. Takhle byl jen jak kšandy napnutý, nedočkavě vyčkávajíc až se jí na to všechno bude moci zeptat. Ovšem to ale počítal s tím, že i na něj přijdou otázky. A on na ně neměl odpovědi. Bude muset lhát nebo Bellanna zná pravdu o tom, kde k tomu dítku přišel? Sdělil Sol ten příběh někomu? Nejspíše ano. To každopádně ukáže čas.
„Tak co, Tulipánku, zatím tě nožičky nebolí?“ Zeptal se malého při hledání modré léčitelky. Ze smečky je někdo odkázal, že bude někde tu venku, takže nezbývalo než zachytit její pach a držet se ho. „Těšíš se, až si uděláš nové kamarády?“ Tulipánek sic takřka nemluvil, neznamenalo to však, že to Tima zastaví v tom, aby na něj neustále mluvil. Čas běžel jako voda, toho chlapce už měli více než dva měsíce! Nebyl tedy moc velký, a ani zatím úplně akční, ale to se vstřebá. Nejspíš. Důležité bylo, že kousek cesty zvládl ujít i po svých, a tak se s ním Tim a Hari nemuseli pořád nosit. A to ať už v tlamě, nebo v brašně, kterou měl Tim samozřejmě s sebou. Nyní již oficiálně.
Pak pohlédl na Hariho. Tim byl moc rád, že šel na tenhle výlet s ním. Na chvíli se mu snad zdálo, že je ten bílý hoch tak semletý událostmi, že raději je většině událostem ducha nepřítomen. Neměl mu to tedy za zlé, z tohohle se každý musí oklepat asi po svém. „Všechno dobré?“ Zeptal se ho a jemně do něj drknul čumákem, aby bylo nad slunko jasné, že i na něj Timek myslí. Lhal by, kdyby tvrdil, že teď neměl v hlavě z velké části jen a pouze to dítko, ale Hari byl pro něj důležitý stále stejně jako kdy dřív. Teď byla jeho přítomnost po jeho boku možná ještě důležitější než kdy dřív, protože sám by ten divoký sled událostí jen těžko rozdýchal.
Pach modré vlčiny nakonec zesílil natolik, že bylo možné její přítomnost v dálce zbystřit. „Hle, támhle je! Jsme v cíli.“ Usmál se. Tenhle výlet stmelí nejen jeho rodinku, ale snad utuží i vztahy s jeho kamarádkou ze spojenecké smečky.

To dítko se schoulilo do klubka na studené zemi, a Timek to jen sledoval. Úplně mu při tom pohledu na to nebohé opuštěné děťátko pukalo srdíčko! Ale moc dobře si pamatoval, kde ještě před pár dny sídlil, a to jediné ho asi drželo od pořádného ukonejšení té nebohé malé dušičky. „To si bezpochyby budou myslet. Já-,“ povzdechl si a pohlédl na Hariho, zas a znovu. „Já tyhle drby nějak překousnu. Pokud to tedy překousneš i ty.“ Jak to říkal, tvářil se značně utrápeně. Hari bude za skutečného paroháče, jak to překousne? Tim ho skutečně nerad dostával do takové situace, ale copak je pravda o něco lepší než lež? „Nakonec... šuškat si všichni můžou mezi sebou co chtějí, my víme, kde je pravda.“ Za pár týdnů už si ale asi ani jeden z nich nebude chtít připustit, že se ta pravda kdy vůbec stala.
Zastříhal nepatrně ušima, jak ho překvapilo, že Hari chce toho vetřelce pojmenovat. „Pojmenovat?“ Na jednu stranu bylo to mimino takový cizák, bůh ví, co je vlastně zač, na druhou stranu - pokud ho chtějí vychovat jako normální vlče, jméno bude potřebovat. „Jo, myslím, že je to dobrý nápad,“ na tvář mu utekl úsměv, když pak bílý zmínil ty rostliny. To byla Timečkova velká slabina, no jo. Musel se k tomu prckovi natáhnout, a tlapkou ho pohladit. Pomalu, aby se nepolekal. Už to nevydržel - ať byl jeho příchod na svět sebedivnější, teď to bylo prostě jenom roztomilé mimino. A krásné, vskutku moc. „Vždycky jsem si myslel, že když budu mít možnost pojmenovat nějaké vlče, dám mu jméno Heřmánek. Ale teď si nemyslím, že na tohohle malého se to hodí.“ Přiznal a pokud ten malý už neucuknul, pokračoval v hlazení. Ta srst byla tak jemňoučká, jako chmýří.

Malka byla vskutku zvláštní vlčí dušička. Timkovi se líbila energie, kterou vyzařovala. Byla tak zvláštním způsobem smířená se světem, s osudem, který jí měl nebo neměl potkat. Neměla růžové brýle, skrze které by se dívala na svět, možná byla na sebe až příliš přísná, až moc sebemrskající. Jako by nevěděla, jestli má právo na to žít spokojený život. Ale proč? Co trápilo její snad ještě dětskou mysl? To Timka dost zajímalo, ale vyzvídat nehodlal. „Některým vlkům takový život vyhovuje. Ale já bych si bez smečky už nedokázal svět představit.“ Přiznal na komentář ohledně tuláctví. Tak samozřejmě se jí nedivil, že se jí zpět do víru bezdomovectví nechce. Není o co stát. „Pro mě je pomoc vlkům v nesnázích automatická.“ Pousmál se. Její záchranu si ale musel takřka vydupat, pokud to přeženeme.
Nepatrně střihl uchem. Takže ano, něco jí tížilo. K Timečkovi přišli vlci i s problémy psychického rázu, včetně samotného Orda, a tak by ochotně vyslechl i Malku, kdyby o to měla zájem. „Rozhodně nemusíš, pokud se na to necítíš. Jen chci, abys věděla, že já tě rád vyslechnu, když o to budeš stát. I to je, dá se říci, v popisu mojí práce.“ Opětovně se pousmál. No, nemyslel si, že vyloženě léčit psychiku zvládne každý kdo zvládne léčit i bolavé tělo, ale zrovna on se nějakým způsobem ocitl v životní situaci, kdy si na to - ať už dobrovolně či nikoli - troufl. Radši rozdá sebe, než aby viděl jiné trpět.
Stal se z něho otec. No... no ano. Ač to znělo dost neuvěřitelně, tak tomu tak nejspíše bylo. Jak jinak by tomu chtěl říkat? opatrovnictví? Ale s Harim si to dítě přeci nechají, vychovají ho jako vlastní - protože vlastní koneckonců je -, takže ano - jsou to jeho rodiče. Tim je otec. Ale slyšet to takhle nahlas je pro něj tedy velké sousto k spolknutí! V dobrém slova smyslu. „Ano, je teď ze mě rodič.“ Hlesl tedy. „Vlastně pomoc by se mi hodila, ve skladu, nebo i s malým. Tulipánek se jmenuje.“ Posbírat pár bylinek nebo přerovnat sklad by jistě zvládla. Přerovnat sklad... ach, to raději ne. Tim má rád svůj pořádek! Musel by Malku pořádně vycepovat, než by jí pustil sklad upravovat. Ale to není nic osobního - samotnou Ryumee tam viděl tak moc nerad!

Nuže, malíček třeba časem získá větší zájem o hru, a možná se u něj nějaký game objeví. Teď se ale zdálo, že to bude dost submisivní vlček, jehož jedinou slabinou by mohlo být tak leda nízké sebevědomí. Je ale moc pidi na to dělat nějaké závěry, no, i chování v tak nízkém věku naznačuje, jaká může být povaha vlka v dospělosti. A proto na tom začne TImek pracovat, aby ten malý měl v životě dospělém co nejméně problémů. Takový jest svědomitý a zodpovědný rodič! „Tak co, půjdeme domů? Nemáš hlad? Pojď, půjdeme papat.“ Božínku, i Tim už málem na to dítko šišlal! Ne, on k tomu nikdy nesklouzne!! Sice stačí ty přihlouplé zdrobněliny, ale... ah, kdybyste viděli tu tvářičku, jistě byste se mu nedivili! „Ale vem si hračku s sebou.“ Vstal a pobídnul ho.

I přes slovní povzbuzování se stalo, co tak nějak timek předpokládal - Tulipánek hračku pustil. Už to byl příliš velký tlak na něj, už to bylo moc. Nechtěl tu hračku až tak moc, aby jí otci sebral. Timkovi to překazilo plány! Jak ho teď měl nechat vyhrát, jak tuhle hru tedy zakončit vítězstvím pro toho malého? Chudák se tvářil dost zmateně, ale to bude třeba převést v nějaký výhradně pocit. „Vyhrál jsem, no panečku! Že ty jsi mě nechal vyhrát schválně?“ Pronesl s úsměvem, když pak sám hračku pomalu pustil. Jistě, těm slůvkám asi moc nerozuměl, ale Tim si dával záležet, aby zněl jen a jen pozitivně. „To jsi hodný kluk. Je to ale tvoje hračka.“ Nechal jí na zemi ležet, a posadil se. „Stačí?“ Možná už bude mít ten malíček dost.

Timck měl radost, když se zdálo, že jeho způsob hry se přeci jen malému líbil. Aspoň trochu. A dokonce i pochopil, co po něm jeho opatrovník chce. Nejdřív chytal hračku packama, ale pak se přeci jen pokusil jí vzít i do zubů, a Timek se skrze hračku v hubě pokusil usmát, a aspoň mumláním malého dále podporovat. „No jen ho drž! To je dobře!“ No ano, má ho jak domácí zvířátko, jak děťátko! Ale věřil, že takhle se i z tohohle děťátka, nedávno ještě žijící život hmyzu, stane vlk do života perfektně připravený! Socializace je zkrátka a jednoduše klíč ke spokojenému životu.
Když se do hračky malý zakousl více, Timek na něj přikývnul. „Tak je to vončo.“ Mumlal slova chvály skrž králičí chlupy. Trochu váhal, jestli má vyvinout nějaký nepatrný tlak, a s hračkou trochu trhnout k sobě, či nikoli. Timek ho nechá vyhrát, moc rád, ale nechá ho vyhrát až když uvidí, že o to má Tulipánek vůbec zájem! Pomalinku tedy s hračkou ucouvnul, pohybem, kterým si k sobě nejspíše přisunul i Tulipánka, pokud se hračky tedy stále držel.

Nebyl to úplně ještě ten styl hry, který by Timek nejraději viděl, ale bylo to něco. A to něco bylo moc fajn, protože malý měl o hračku zájem. Měl aspoň malý zájem o lov, a protože sám byl ještě malý, úplně to pro začátek stačilo. Nemyslel si, že když teď, v nějakých pěti nebo čtyřech týdnech, nedokonale loví hračku, znamená to snad, že bude marný v lovu. Ne ne, tímhle se na budoucnost akorát jen připraví. „To je dobře, jen ho drž!“ Říká mu hravým tónem, když k němu přišel hračku lovit pacinkou. Bylo to roztomilé, ale Timek sám zkusil do tlamy hračku vzít, aby v něm měl Tulipánek ten správný vzor. Předklonil se do poklony, a s pohledem upřeným si vzal do tlamy králičí kožu. Byl připravený si hrát jako nejspíš nikdy. Ale myslel si, že jakmile jí má teď v tlamě on, malý o hračku ztratí zájem. I když ho z postoje svého těla vyzýval k tomu, aby se aspoň pokusil mu hračku vzít. „Držíš jí?“ Zamrmlal skrz chlupy v tlamě.

Výborně, podařilo se mu je vzbudit. Roihu začal zase typicky panikařit, že to už ani Timcka nepřekvapovalo. Možná že tentokrát byla i trocha panikaření na místě, jestli se jim všechno pod tlapkama začne ztrácet pod vodou. Asi to nebude tak katastrofické, jako v jistých tragických filmech, ale ani nebude o co stát. Kdo ví, co všechno jim voda odplaví? cenosti by si měl asi každý vzít raději s sebou. A Tim měl dost jasno o tom, jaké jeho cennosti je potřeba vzít do bezpečí - Tulipánka. A bylinky, ano, na ty by nezapomněl, avšak vedle toho dítka byly druhořadé.
„Půjdeme tam společně, nemějte strach.“ Ujistil oba dva mladé rodiče, a vzápětí koukl po jejich dětech. Jsou už dost staré na to, aby šli sami? Ano, myslil si, že určitě. Pětiměsíční vlče už určitě nikdo jenom tak neunese. „Zvládnou jít vlčata po svých?“ Zeptal se ale raději. Tulipánka bude potřeba určitě nést, ten je ještě moc malý. Nedělá mu problém ho vzít, kdyby Ryumee potřebovala být jinde.

Nikdo nijak nereagoval na jeho nabídku lékařské pomoci, a tak to tedy považoval za uzavřené. Nikomu se nic nestalo. To však neznamenalo, že se nemůže stát ještě něco po cestě do bezpečí, nebo že jsou v pořádku i ti, kteří tu dnes nebyli. Kde je Hari? Šel na lov, na hlídku, a byl v pořádku? Žel ve světě, kde neexistují telefony, bylo dost těžké se na dálku takhle s blízkým jedincem spojit, ale Timck musel doufat, že je jeho chlapec někde v pořádku. Hlavně, že měl na očích Tulipánka! Ten se koneckonců o sebe sám postarat nedokáže, Hari ano. „Ordo, bylinky první pomoci a další dostupné léčivo jsem už zabalil. Aspoň tedy to, co ze zimy zbylo.“ Žel musel přiznat, že sklad ještě nebyl pořádně doplněný. Ač to bral jako menší selhání, z logiky věci ani doplněný být nemohl. Spousta bylinek ještě ani nerostla, natož, aby se po nich ve svém stavu několik kilometrů za hranicemi sháněl. Udělal co mohl.
Nadále už se vydal hledat Anjel s Roihem a dětma. Ovšem se jal je hledat jako první do nory smečky, kde ostatně trávili nejvíce času. Sice už ta vlčata byla už dost velká, Anjel jim ale věnovala spoustu svého času i nyní. Bylo to dobře. „Anjel? Roihu?“ Volal, když do doupěte vstoupil. Hned si všiml, že tu oba dva jsou, i s vlčaty, a vyspávají. Venku je takový humbuk, a oni spí?! Ačkoli Tim se snažil vlky kolem sebe nesoudit, některé jejich činy si musel odsoudit aspoň v duchu. Ach, ale to je zas úvaha na jindy. „Honem, vstávejte! Voda se začala vylévat z řek a vodních zdrojů, už tu není bezpečno. Musíme se odklidit do bezpečí.“ Řekl jim, aby je trochu probral k aktivitě. Ještě, že tu byli všichni, a nikde třeba nemuseli nahánět některého jejich potomka.

Přeci jen toho měl s Ryumee dost společného - oba sdíleli hlavně zájem o smečku a tak rádi a ochotně pomáhali druhým. Nebyla to věc tak úplně typicky estrelácká, a nakonec on se od rodu odkláněl svou povahou o dost více. Někde to v něm ale žilo, a bylo jasné, že své kořeny nezapře. Ať už vzhledem, nebo některými povahovými rysy.
Ano, myslel si, že komentuje chuť léku, a tak ho její reakce trochu překvapila. Dal to najevo ale tak maximálně mírně pozvednutým obočím. „Opravdu? To se divím.“ Řekl jen a nepatrně si povzdechl. „Teď tě požádám, abys pár dní odpočívala. Spánek léčí, a tak se určitě neboj mu poddat víc než jsi zvyklá. Zkus se trochu odreagovat, i když je mi jasné, že to není nic lehkého.“ Nepatrně se pousmál. Stejně jako Ordo, nebo jako on sám, i Ryumee byla workoholik. Jenže teď musela přestat na chvíli myslet na práci, a věnovat se své rekonvalescenci. I on se po svém traumatickém zážitku musel aspoň na pár dní trochu uklidnit, jinak by ležel nemohoucí ve své noře ještě dnes.

Jistě, že tam kapku té nejistoty Timek vycítil. Hned v myšlenkách trochu couvnul - nechtěl by jí do ničeho ani pasivně nutit, nechtěl s ní manipulovat. Nakonec dohoda zněla jasně; buď ve smečce zůstane, nebo dluh splatí prací, a půjde si po svých. On jí tu nemohl držet násilím, a ani nechtěl. Nechtěl by, aby se cítila být jim nadosmrti zavázaná. I když by jí tu samozřejmě rád měl i nadále. „Tady mezi vrcholky hor může na jednoho padnout ticho až tíživé, sužující. Hory mohou nejednoho vyděsit svojí velkolepostí, a tak jsem rád, že tys před nimi neutekla.“ Pousmál se. Tak teď už mluvil jako nějaký moudrý stařec! Ale starý nebyl, a moudrý snad už vůbec ne. Aspoň si to o sobě nemyslel. Byla to ale pravda - život v horách není pro každého. Hory nemají se slabšími jedinci slitování.
„Stále máš dost času na to, aby ses rozmyslela. Jak už jsem říkal - já bych tě tu měl rád, ale rozhodnout se budeš muset sama. Možná, že se ti po tuláckém životě posteskne, možná, že se najdeš nakonec ve smečce jiné, a to je v pořádku.“ V pořádku, jakmile splatí dluh. A on věřil, že svlj slib splní, protože v ní viděl samé dobro. Neznal jí tak dobře, a pro svou vcelku naivní víru v obecné dobro, se mohl samozřejmě mýlit. „Proč si to myslíš?“ Jedno bylo jisté - nerad viděl, že se vlci zbytečně sebemrskali.
Ach, jak jde jeho život? Nepotřeboval se nutně bavit o sobě, ale pokud chtěl vědět něco ze života Malky, ze slušnosti se musel podělit o něco ze života svého. A není to tak, že by ho to vyloženě obtěžovalo, pouze neviděl potřebu v tom se bavit o sobě samém. „Myslím, že dobře. Po zimě teď musím doplnit celý sklad, a jde to trochu hůř, protože teď vychovávám vlče.“ Pousmál se. Tulipánek byl velká radost. Teď. Než nebyl na světě, způsobil mu tak akorát trauma.

Timek sledoval, jak chudák Tulipánek vůbec nechápal. No jo, však je to mimozemšťan, co mu ještě před chvílí sídlil v hrudním koši! Nelze se tedy divit, a proto se nad tím rohatý jen usmíval. „No chyť ho, jen ho chyť!“ Povzbuzoval ho i nadále, a když se nakonec Tulipánek pokusil o nějaký "lov" jednou packou, přičemž staticky zůstal pořád na místě, Timck se krátce zasmál. „Tak je to super, hezký začátek.“ Nepřestával se slovním povzbuzením, avšak chtěl ho rozehrát ještě trochu víc. Vstal tedy, a kousek s kožešinou poodešel. Tak dva metry, kde začal opět Tulipka s hračkou dráždit. „Pojď ju chytit! Nebo ti uteče!“ Opravdu ho k tomu vybízel hravým a pozitivním tónem, snažil se na něj příliš netlačit. Pouze a jen ho v tom trochu víc podržet. Možná je na takovéhle hry ještě zkrátka malý, avšak... stačí, že už teď má nějaký zájem. Timek věřil, že by v něm ale mohl ten zájem probudit o něco větší.


Strana:  1 ... « späť  11 12 13 14 15 16 17 18 19   ďalej » ... 59