Príspevky užívateľa

Pousmál se, a jal se mezi řečí udělat tu směs. Vše potřebné měl po ruce, neboť mu bylo jasné, že když je ten kašel tak nakažlivý, přijde s ním za ním ještě někdo. „Děkuju, vážím si tvých slov,“ pronesl. Rozhodl se jejím slovům neodporovat, a chválu pro jednou přijmout. I to se nakonec chtěl a musel naučit. „A taky si vážím toho, cos pro mě udělala. I když to pro tebe bylo možná automatické.“ Řekl jí nepříliš hlasně, aby nevzbudil zbytečně malého, a pomalu do listu šalvěje zabalit nadrcené bylinky. Takhle to měl už ozkoušené, že se pacientům lépe papká.
Jak byl hotov, první dávku jí předložil k lůžku, kam se s lékem vrátil. „První dávka zde. Uvidím, jak ti to pomůže nebo ne, a podle toho buď upravím dávkování, nebo ne.“ Pokud měla kašel už déle rozjetý, bude možná muset dávku zvýšit, nebo jí podávat dvakrát denně. Uvidí i podle toho, jak se nad chutí léku bude Ryumee ksichtit. Víceméně by s tím problém mít neměla, nakonec byla také léčitelkou, ať už jen bývalou.

Timečka hrozně těšila ta dětská zvídavost, která se v malém probudila hned, jak se začal štrachat v brašně. Bylo to roztomilé, úplně by ho zmačkal! Ale nemohl se nad ním tak rozplývat pořád! By pak mohl být snad ještě rozmazlený! To by rozhodně nikomu neprospělo. Nuže, jakmile hračku vytáhl, malý z toho měl respekt. A Timek se rozhodl ho zbytečně nekonejšit, a zůstával tedy klidný. „Hezká, že?“ Pronesl jen a sledoval Tulipka, jak sbírá odvahu, aby k hračce přišel. Chvíli to sice trvalo, ale nakonec jí v sobě našel, a to rohatého potěšilo. Zbytečně na něj nespěchal, a tak mu dal čas, než si hračku okoukne. „Tahle hračka má nejraději hru na honěnou. Utíká před svým spoluhráčem, a nejšťastnější je, když jí pak dotyčný chytí. Jen koukej,“ na tato slova vstal a pomalu začal packou hračku vzdalovat z dosahu Tulipánka. Nešel nikam daleko, ne ne, zatím byl u něj, a jen kůži smýkal před zraky Tulipka sem a tam. Žádné rychlé pohyby, aby to chlapce neodstrašilo. Jak moc s hračkou bude malého dráždit bude záležet jen na něm samém. Timck tipuje, že nebude úplně fanouškem tvrdší hry, ale to vůbec nevadí. „Chytíš jí?“ Pobídl ho, když s pohybem nepřestával.

Timek se držel poblíž domova. Už mu bylo sice o dost lépe než předchozí týdny, ale pořád si nemyslel, že se musí nutně z kůže sedřít. Pracoval teď hlavně v okolí, pokud se někde objevili už první rostlinky, hned je šel sbírat, ale na pořádné cesty za hranice se už také těšil. Jenom věděl, že teď už v hlavě nebudou jen ty bylinky, jenom ta práce, ale taky to dítko, které se mu tak nečekaně vkradlo do života. Tulipánek. Tim si nikdy nemyslel, že bude mít dítě skoro-vlastní, ale přeci jen pro něj hvězdy připravily sic ten nejbizarnější scénář, ale s koncem, který ve svém životě očividně potřeboval. Ač sám sobě nikdy nepřiznal, že tak moc chtěl být rodičem, teď věděl, že to bylo to, po čem opravdu toužil. Proto si nakonec Tulipka tak moc užíval, i když byl jiný než ostatní.
Teď byl synek u Hariho, aby se mohl Timek také na chvíli naplno věnovat své práci. Po zimě bylo potřeba celý sklad znovu doplnit, a to bude trvat nejspíš až do podzimu. Teď to bylo náročnější, když byl Tulip malý, ale třeba se z něj brzy stane i jeho pomocníček. Kdo ví, to je zatím ve hvězdách. Timek zrovna sbíral prvosenky, které jsou dobré do směsí k sedaci pacientů, když si opodál všiml vlčiny, kterou těsně před zimou se S'Arikem zachránili. Malka. V době, kdy jí do smečky přivedl, to bylo také sotva odrostlé dítě, nad jehož drastickým příběhem z dětství Timovi puklo srdce. Ach, on se vskutku zželel nad každým sirotkem, nemohl si pomoci.
„Malko,“ bez zaváhání k ní došel a pozdravil. „Hezký den.“ Staral se o její zranění přes zimu, a ona byla nyní už venku z nejhoršího. Křídlo jí ovšem nenaroste, ale rekonvalescence se mohla blížit k zdárnému konci. Nastane čas, kdy se bude muset tahle vlčina rozhodnout, jak svůj dluh splatí. „Tak jak se tu zatím zabydluješ?“ Schválně tu otázku takhle položil, neboť on by jí samozřejmě rád viděl jako stálou členku smečky.

Tož nevěděl chlapec, jak přesně ho sestřenka vnímá, ale neměl pocit, že by s ní měl nějaký problém. Měl jí rád, a mohl jí být za záchranu života vděčný. nebyla to záchrana doslovná, jakou třeba učinil v minulosti Hari, byl to význam slov přenesený. Jako tulák byl troskou, a kdyby ho sestřenka nenašla a nevzala pod svá křídla, bůh ví kde by byl. Je možné, že by léčitelem byl, ale kde? Došel by někdy domů? To už se nikdo nedozví, a Tim o alternativní svět ani nestál. Byl spokojený tady. Tahle realita byla perfektní, ta v které on i Ryumee ušli tak dalekou cestu.
Podíval se jí do chřtánu, aby zjistil, že i jí ten typický příznak záhadného kašle neminul. Fleky nebyly tak výrazné, ale on je moc dobře viděl. „Vidím to, no jo,“ pověděl si zas a znovu sám pro sebe, jako tehdy u léčení Orda. „Dám ti směs řebříčku, šalvěje a zářivníku, ta ti pomůže. Dal bych ti pouštní růži pro lepší dýchání, ale poslední jsem použil na Orda,“ povzdechl si. Ach, tato rostlinka byla dost rare, a tak si na podzim nezvládl sehnat více než tři kousky. Chtěl jí to jít připravit, když se ale zdálo, že s ním snad chce mluvit. Trochu ho to zarazilo. „Opravdu? Jsem rád, že to tak vnímáš. Já se vždy snažím pomáhat jak můžu.“ Pousmál se.

Timek je vskutku poměrně šťastných vlkem, a to na něm lze poznat i bez toho, aniž by se často usmíval. Žil život jak nejlépe uměl, pořád druhým pomáhal, radoval se,... tak jak je možné, že zrovna jej postihla nějaká zrádná nemoc? Zdá se, že za každý dobrý skutek bude jeden náležitě potrestán. Nechtěl být ale negativistický ohledně své nemoci teď 24/7. Snažil se být aspoň trochu pozitivní. „Děkuji ti,“ pousmál se, když povídala o víře. Měl rád takhle pozitivně naladěné vlky - nelze se na ně zlobit, že? „I já mám jaro nejraději. Miluju květiny, a právě těch je na jaře požehnaně.“ Miloval je ať už kvůli své práci, nebo právě kvůli líbivým dekoracím.
Přikývnul. „To znamená léčitel, vskutku. Mohu bezpečně říci, že má prace je pro mě velkou vášní, nejspíš tou největší.“ Rodina, práce, smečka - taková byla trojice nejdůležitějších věcí v jeho životě. Vše muselo být vyvážené, jeden se nemohl pořád věnovat jen jednomu. Je to důležité pro životní balanc a spokojenost. A ač to měl každý nastavené jinak, právě on byl takhle spokojený. „Moje smečka sídlí nahoře v horách. Když půjdeš proti proudu téhle řeky, narazíš na její hranice.“ Řídit se Caynou bylo v tomhle případě asi to nejjednodušší.
Znovu se pousmál. „Tak to mě těší. Třeba najdeš domov v některé ze smeček, nebo se staneš věčným poutníkem, prolézající zákoutí této krásné přírody.“ Myslel si. Být tulákem, vagabundem, bylo v pořádku. On by nikoho nenutil se přidat do smečky.

Nepatrně vykulil očka. Jeho bystrá předzvěst se tedy nakonec vyplnila - záplavy jsou tu. Tento scénář se dal tak nějak očekávat, a pokud se to všechno podchytí včas, nemusela by smečka utrpět velkou újmu. Jen se Timek trochu bál o svůj nebohý sklad, a tak ač věděl, že bude nutné se evakuovat, trochu mu to trhalo srdéčko. Po zimě ještě nebyl sklad zcela doplněný, ale i tak... nemohl si do své brašny vzít vše. „Jen si vezmu nějaké bylinky, ať jsem připravený, kdyby se někomu něco stalo,“ rozhodl tedy. Bylinky první pomoci měl ve své brašně vždy, ale rád by si jich vzal co nejvíc. „Jdi klidně napřed, hned vás doběhnu. A díky,“ musel se pousmát. Tulipánka jí svěří bez problémů, není žádným přecitlivělým rodičem. Ale ovšem mu ještě věnoval pohled, než si šel sbalit svých pět švestek.
Když byl hotov - snažil se vše posbírat dost rychle -, doběhl do tábora za ostatními. Musel se ještě šetřit, ale už mu bylo mnohem lépe, a zvládne být všem po ruce. Všem, co to potřebují i nepotřebují. „Potřebuje někdo lékařskou pomoc?“ Ptal se všech přítomných pro jistotu a klid na dušičce. Stát se mohlo cokoli! Někdo mohl uklouznout na rozvodněné půdě, a už to bylo! „Půjdu se podívat po Anjel a vlčatech.“ Ano, je třeba myslet na nejmladší.

Tak se zdá, že i Timck občas dělal neuvážená rozhodnutí. V jeho situaci to asi nebylo k podivu, pořád se sotva zvládl probrat ze zrození Tulipka, natož, aby ho ještě kde komu cpal na hlídání. Úplně si totiž představoval, co na něj smečka poví, když ho uvidí – není to žádný nalezenec, nýbrž nějaký Timův levoboček. A z Hariho bude paroháč, doslova a do písmene. Bude ho ale muset někomu na hlídání stejně šoupnout, dřív nebo později.
Timek došel s Ryumee k vhodnému lůžku. No, v noře si přes zimu poležela snad půlka dospělých zástupců smečky. „Jen jsem měl teď nějaké problémy s dýcháním, možná nějaký skřípnutý nerv, nebo protržená plíce.“ Vsadil by na možnost číslo dva, každopádně nemohl být více v klidu. To se zaléčí, už teď mu bylo o něco lépe, koneckonců. „Naštěstí díky výletu na nihilskou svatbu jsem dostal recept na účinný lék. Otevři mi tlamu, ať si potvrdím, že jde skutečně o ten kašel,“ požádal jí. Fleky na jazyku a hrdle budou jasným důkazem, že jde o jednu a tu stejnou nemoc.

Tim si byl takřka jist, že S'Arika hrdost mu nedovolí skutečně odpočívat, ale upřímně v to doufal. Nakonec čím víc bude spát, tím méně bude mít nutkání nad něčím vůbec uvažovat. Snad bude dost z nemoci dost unavený, aby tomu tak mohlo být. Nebo by tomu snad mohl Timck pomoct? Ale né, ne, nebude tu přemýšlet o mírném zdrogováním Orda! Jistě léčba půjde po dobrém. „Ano, přesně tak,“ odkýval Ordova slova, z kterých bylo jasné, že tu žádost pochopil. Oni se o to postarají, musí. Timek by smečku nenechal ve štychu, a to ani kdyby šlo o jiné záležitosti, jak o ty léčitelské. „Bezpochyby vás o všem důležitém budeme včas informovat.“ No, možná záleží na situaci. Pokud se S'Arikovi přitíží, a stala by se nějaká katastrofa, je otázkou, jestli by mu sdělení takové informace nepřivodilo infarkt. Ale Timek byl férový, on by se rozhodl snad správně, soudě dle situace.
Rohatému se značně ulevilo, když pacient zbaštil porci léků úplně bez problémů. S některými takové snadné pořízení není, ale naštěstí S'Arik je už dospělý a uvědomělý vlk, který by problémy při takové banální situaci jistě nedělal. Na jeho poděkování přikývnul. „Spánek léčí, takže se nebojte mu naplno oddat.“ Připomněl mu tento lidový fakt. To aby mu pak do další dávky nemusel přidávat nějaká ta sedativa. Po těchto slovech ho opustil, myslíc na to, že jakmile Ordo zakápne, připraví tu pouštní růži.

Pozitivní na povinné očistě bylo to, že takhle malé mimino se sprchuje jen chvíli. Obzvlášť, když se čisté udržuje dlouhodobě! To se pak nemusí dlouze čistit, stačí jen menší spršule jednou denně. „No vidiš, jak jsi šikovný,“ pověděl mu mezi očistou, a pomalu končil. Tak. Krásný to chlapeček. Ještě aby ne, když vzešel z tak krásného hocha, že? Ale to už odbočujeme.
Timek se usmál, když viděl Tulipánka zbystřit při povídání o hračce. „Jsi zvědavý? Tak počkej,“ pousmál se a pomaličku se čumákem napřáhl ke své brašně, kterou měl ovšem na sobě. Tam si hračku dal, ale malého trochu napínal, schválně, avšak né škodolibě. Spíš chtěl vidět jeho zdravý zájem, ale nakonec se s hračkou velmi brzy vytasil. Byla to taková dlouhá kůže z králíka, kterou uměl takhle hezky vypreparovat z kořisti díky tomu "workshopu" od Ryumee. „Hle!“ Pronesl a opatrně před malého hračku hodil. Nechá mu jí nejdřív očmuchat, a až pak přejde k nějaké hře.

Zrovna si Timek třídil bylinky, neboť se stále regeneroval po svém nedávném traumatu, a tak rozhodně nemohl předvádět kdejaké léčitelské kreace. Mohl léčit, mohl třídit, ale na výšlapy se necítil. Ostatně právě proto asi nezaregistroval, jak se zhoršila situace s oblevou. Všechna napajedla a vodní zdroje se začaly vylévat, přesně jak očekával. Hleděl si svého právě ve chvíli, kdy slyšel z nedaleka hlas své sestřenky. Našpicoval uši, srdíčko se mu rozbušilo. V první chvíli se samozřejmě bál, co se děje. „Ryumee, co se děje?“ Ovšem, že měl strach! Taky se musel ihned ohlédnout po Tulipánkovi, který tu byl pochopitelně s ním, jen trochu odpodál.

Ovšem, že Ryumee sem určitě přišla z jiného důvodu, než ho zpovídat, ale na to na vteřinku zapomněl. Nuže, nebyl ještě v plné síle, ale vrátit se do práce musel - chyběla mu. A musel se sem vrátit i s tím dítkem, když ho teď aktuálně neměl kdo jiný hlídat. „Ah, ten kašel?“ Pronesl řečnicky. Jistě, že myslí ten kašel. „To je dobré, prohlédnu tě vzadu, kde si klidně můžeš i poležet na lůžku. Pojďme,“ pronesl. Ano, schválně měl malého bokem, aby se od pacientů, kteří mají lůžka dále vzadu v doupěti, nenakazil. „Já ho později odvedu za Harim.“ Nechtěl, aby se Ryumee zbytečně strachovala. Je potřeba, aby se v klidu vyléčila.
„Takže jaké máš příznaky? Dráždivý kašel s hleny? Únava?“ Tipoval. Podívá se jí samozřejmě do chřtánu, aby viděl, jestli jí taky postihly ty fleky v dutině ústní. Chtěl si být diagnozou stoprocentně jistý.

Malý jeho pasivní nabídku o mazlení přijal, a přišel k němu. Sám Tim i zlehka zabušil ocáskem do země, když se mu Tulipánek vměstnal mezi přední packy, a čumákem mu projel jemný kožíšek. Nemá nějaká klíšťata? Parazit nesmí žádné parazity míti! Jeho mimísek musí být ten nejčistší pod sluníčkem, a tak se jal ho očistit. „Umyjeme tě, ať je z tebe taky hezký a čistý kluk.“ Pronesl a začal mu čistit obličej. Hezky umýt ospalečky, špinavá ouška, usoplený nosík,... no zkrátka vše. Ač Timck nikdy neměl olizování ostatních - nebo i od ostatních - rád, teď nad tím vůbec nepřemýšlel, neváhal. Tohle mimino začal mýt zcela automaticky, ani by ho nenapadlo, že jeho srst mohla skrývat nespočet bakterií! Tohle mimino bylo ještě nedávno usídleno v jeho hrudním koši, tak co může být horší?
„A až skončíme, tak ti něco ukážu. Mám pro tebe krásnou hračku,“ pronesl mezi očistou. Tu hračku, co pro něj vyrobil, no ano. Králičí kůži, očištěnou od bordelu. Chtěl v něm podpořit lovecké pudy už odmalička, a tak si s ním hodlal aktivně hrát. Pro správný rozvoj děťátka je to důležité! Kdo ale může říct, že měl v dětství actually nějaké hračky??

Ano, Tim rozhodně cítil, že Tulip není pod jeho tlakem uvolněný, byl napjatý, možná i vyděšený. Achich ach, to to Timck asi možná zvoral. Možná by tenhle test měl dělat někdo cizí, a né někdo, kdo se prohlásil za rodiče. Vlastně... rodič i byl, jak jinak by se to říci dalo? Ať už to bylo jakkoli nereálné, tenhle vlk vzešel z něj, z jeho těla. Byl to učiněný zázrak, který jim byl seslán snad od samotných hvězd! Měl by si ho tedy víc vážit, a přestat ho furt tak zkoumat, bát se ho, prostě... měl by možná nepřímo zapomenout, že tenhle vlk byl jednou parazitem. Teď to bylo krásné mimino, čilé a zdravé!
Nedivil by se, kdyby zůstal malý vlček dále napjatý, nebo jeho omluvu nepřijal, ale zdálo se, že po kontaktu docela i touží. Tim si myslel, že sám nikdy o kontakt moc nestál, pokud se nejednalo o mazlení s Harim, ale možná tomu bylo jinak. Možná si jen málokoho - snad spíš nikoho - nechtěl pouštět k tělu. A lze se mu divit? Tenhle malej se mu pár týdnů dozadu doslova vryl pod kůži! Ale teď... teď byl měkoučkej, na dotek příjemnej. A hezky voněl, jako voní jenom malá vlčátka. „Jsi hodný kluk,“ povídá mu, načež si lehnul a uvolnil se. Zval ho tím blíž k sobě, beze slov, aby mu to snad nepřikazoval, nebo zbytečně nevybízel k něčemu, co dělat nechce. Nejspíš ještě nějakou dobu potrvá, než se dost dobře vzájemně poznají. Timck byl tomu ale více než otevřený. Tim byl připraven tohle mimino ve svém životě chtít.

Timek ovšem netlačil na malého nějak silně, a ani netěžil z momentu překvapení, skutečně trpělivě vyčkal, až si na ten tlak zvykne. Vlastně asi nečekal, že se po něm ožene, ale byl za to tak docela rád? Nechtěl by totiž, aby to byl snad podpantoflák, co si nechá kde co líbit. Tací jedinci se pak stávají terčem šikany. Nějaký odpor je přirozeně zdravý, a v životě mu rozhodně neuškodí. Chtěl se nad tím pousmát, ale když se mu zapletly nožičky, a pod tlakem se svalil na zem, bylo mu ho akorát tak líto. Nebyl už moc velký na tenhle test? Nevyrojí se v něm nějaké negativní asociace k Timovi samotnému? Ach, to by skutečně nechtěl! A když ho tam tak na zemi přidržoval, zřejíc, že se ani nebrání, byl skutečně naměkko.
Na zemi ho držel asi dvacet vteřin, aby zjistil, jak se bude bránit nebo ne, ale chudák byl asi dost mimo. Dost jasně viděl, že to pro něj není ani hra, ani boj o přežití. Byl jen zmatený. A ač Timek chtěl experimentovat v dobré víře, teď se za sebe zastyděl. Tohle není žádný mazlíček!! Je to vlče. Jeho vlče. Ač se narodil jako parazit, teď nebyl o nic jiný než normální vlčí dítě. A tak by se měl k němu chovat. „Promiň,“ zašeptal a pustil ho. Slovům nejspíš ještě dost nerozuměl, a proto si Timek olízl pysky a čumákem malého párkrát šťouchl do tváře. Prosil ho odpuštění, no vskutku.

Chudák malej byl asi dost vyjukanej. Timek ho vzal vlastně poprvé někam jinak než do okolí jejich domečku, či léčitelského doupěte. Proto ho asi ani nepřekvapilo, že nereagoval na jeho volání hned, tuhle reakci si ale zapamatoval. „Trochu si pohrajeme, ano?“ A vlastně nebyl daleko od pravdy - i hračku tu měl, ve své batožině. Takovou... jak sešitou horkou jehlou, ale věřil, že malého zaujme dostatečně. Nejdřív ale ty nudnější části jeho experimentu. Timči se posadil na sedínku, a Tulipánka párkrát pohladil po zádech. Pak ho jemně a s úměrnou silou začal tlačit do boku, ve snaze ho složit k zemi. Jeho cílem bylo zjistit, jak se bude tlaku přirozeně vzpouzet, či nikoli. A až bude na zemi, test neskončí, ne ne.