Príspevky užívateľa

Panečku, čas utíkal tak raketovou rychlostí! To by jeden nevěřil. Tulipánek už vypadal jako šesti až sedmi týdenní vlče!! Měli ho jen měsíc, a on už se zdál být tak napřed všem jiným vrstevníkům. Byl vskutku speciální. Tim s ním trávil opravdu mnoho času, a proto by se dalo bezpečně říct, že si ho i oblíbil. Bylo to jen malé nevinné děťátko. Tak se aspoň tvářil. Jediné, co ho od jiných vlčat odlišovalo bylo, že se nikdy nekojil. To byl menší bizárek, ale kupodivu jim to ušetřilo spoustu strastí a starostí.
Bylo už více než zřejmé, že se mu na mozkovničce klubou růžky, tečkování už bylo jasně viditelné. Ten malý rostl do jeho i hariho podoby, to asi nelze popřít. Bylo to ale dost proti všem logickým úvahám, a proto se Tim vždy při podobných myšlenkách napomínal, že hlavně nesmí zešílet.
„Tulipánku,“ oslovil ho, aby sledoval, jak pozorný je, a jestli slyší zřetelně na své jméno. Ve svém věku už by mohl. Jelikož už byl dost zdatný, rozhodl se na něm Timek provést takový malý povahový experiment. Tenhle malý měl totiž stejný problém, kterého se Timek obával už u Guláše - je to jedináček. Jak sociálně zdatný jedinec z něj vyroste? Nebude příliš závislý na rodičích? Bylo opravdu nutné ho co nejdřív začít socializovat, jinak to bude autista jako jeho rodičové. Hrozně rád to vlčátko sledoval, byla na něj vskutku radost pohledět, a tak věřil, že si tento test užije. Snad i Tulipánek.

Timovi stále nebylo úplně nejlépe, ale rozhodně se od svého traumatizujícího zážitku již lepšil. Nebyly to snad ani tři týdny od události, ale zdá, se, že se mu bolístky zacelují. Ono kdyby nebylo Sola, vlka z Nihilu, dnes by tu už nebyl. Měl veliké štěstí, že byl zrovna v okolí vlk s takovou zázračnou magií, neboť jinak by dnešním dnem prděl do hlíny. Solova magie však léčí jen zranění vnější, proto se mu protržená plíce, nebo snad zlomené žebro, muselo zacelit samo. Ve světě vlčím na tyhle úrazy byl jediný lék - semínka máku proti bolesti, a spousta a spousta klidu. Proto i když už se pomalu navracel do práce, nedělal žádné výpravy za bylinkami, pouze hlídal, jestli někdo nepotřebuje v táboře jeho pomoc, nebo třídil bylinky. Tedy ty, co ze zimy ještě ve skladu zbyly.
A měl tu ovšem i malého, dnes už tedy se jménem - Tulipánek. Aktuálně se podobal čtyři až pět týdnů starému vlčeti, a tak nebylo ještě nutné ho tahat do společnosti, na druhou stranu už nebyl tak zranitelný, a změna prostředí mu vyloženě neuškodí. Pacienty tu Timek aktuálně žádné neměl, ale i tak mu raději udělal mechový pelíšek dál, hezky u skladu, aby ho měl u sebe. Ovšem že nemohl z hlavy vyhnat jeho děsivé zrození na svět, ale cítil, jak si ho to dítko nepřímo omotává kolem prstu. Obzvlášť, když ho tu viděl spinkat na pelíšku. Byl prostě rozkošný. V tomto rozjímání Tima přerušil kašel doprovázející pozdrav. „Oh, zdravím, Ryumee,“ pozdravil trochu zaskočeně svojí sestřenici. Zaskočen byl jen proto, že mu bylo jasné, jak bude muset vysvětlovat kde to dítě sebral. A on tušil, že ani jednu lež mu nikdo neuvěří. Žel, nejspíš ani tu pravdu.
Ryumee vypadala trochu přejetá, ale Tim na tom nebyl asi o nic lépe. On jí však mohl pomoci, sám sobě žel nikoli. „To je Tulipánek,“ odpověděl bez zaváhání. „Nalezenec. Našli jsme ho s Harim u řeky Cony, je to asi týden dva zpět. Neměl na sobě žádný pach příslušící ke kterékoli smečce, žádná matka na dohled.“ Řekl to co nejsebevědoměji zvládl, protože čím pevnější ve svém hlase bude, tím uvěřitelnější tahle lež bude. Co o tom, že vlčeti se začínaly v srsti objevovat zelené tečky, a na devadesát procent mu brzo vyraší i růžky. Že tohle dítě není jeho potomkem bude zatloukat asi dost špatně, ale neměl pro to sám ani žádné vysvětlení. Logiku v jeho zrození neviděl, i když nějaké teorie už v hlavě měl.

Timovo bezvědomí netrvalo dlouhou chvíli, naštěstí. Nakonec si ale možná bude přát, aby trvalo celou věčnost, neboť to, co ho čekalo po pořádném zmátoření se, nebylo nic co by kdejaký smrtelník dokázal vstřebat. Dlouho chvíli, těžko říct jak přesně dlouhou, jen oddechoval na zemi. Skoro se zdálo, že ještě spí, ale byl jen dost mimo. Hlasy slyšel i po čas svého bezvědomí, nedokázal si je však k nikomu přiřadit, a ani je dokonale vnímat. Nevěděl, co si říkaly, a nevěděl to ani nyní, když už trochu probuzený byl. „V-vodu,“ vydal ze sebe a pomalu zvedl hlavu. Jindy by mu takové žebrání o základní životadárné tekutiny připadalo neskutečně potupné, nyní neměl na vybranou. Měl vyschlé hrdlo, potřeboval se napít.
Ležel teď už s hlavou vztyčenou, sice pokoušejíc se okem prosondovat okolí, ale vypadal jak přejetý traktorem. Jako by se právě probral z narkózy při těžké operaci. A taky se tak cítil! Bolelo ho na hrudi, snad jako by měl žebra zlomená! Ale dýchalo se mu o dost lépe, než předtím. Zaregistroval, že kromě Hariho je na místě ještě jeden vlk. Nějak si ale nevzpomínal v tuto chvíli, co se vlastně odehrálo. Ono se mu to vybaví, ale až za nějakou tu chvíli. A taky tu bylo něco kvičícího, co mu drásalo uši. Zkrvavené vlče. Když ho u sebe zaregistroval, lekl se tak, že se mu málem srdíčko z hrudi vyskočilo. Ale toho skákání z jeho nebohého hrudního koše už bylo dost, ne? „C-co je to?“ Ptal se zmateně, vyděšeně, snad se i od toho tvora o kousek snažil posunout. Jako by mu pasivně docvaklo, odkud se tu tohle vlče vzalo.

„A já se těším s tebou,“ usmál se zas a znovu. Ano, měl z toho skutečnou radost, jak už bylo řečeno. Žel nějaké rady do mateřství jí dát nemohl, neboť s tím logicky neměl žádné zkušenosti. Tu výchovu Guláše nepovažoval za nějakou hodnotnou znalost, i když to byla doba, na kterou velmi rád vzpomínal. Nakonec byl moc rád, že se Everett vzchopil, a právoplatně začal své otcovské povinnosti plnit. Né, že by Tima snad obtěžovalo za Everetta v tomto ohledu zaskakovat (naopak!), ale nebylo to tak ovšem správně. Naštěstí Guláš už byl dost velký, a neměl v hlavě ty rodinné vazby nějak pomotané.
Ovšem by tu rád při Bellanny porodu byl, nebylo to však možné. Určitě jí pak ale vyzpovídá, jak to vše probíhalo, a bude si dělat poznámky do kůry mozkové. Nepatrně se uchechtl, když do něj šťouchla. On na své schopnosti přijímat chválu bude muset ještě zapracovat. Následující otázka ho však dosti zaskočila. Své vykolejení se ovšem pokusil maximálně skrýt, jak to vlastně vždy v podobných situacích dělal. „Umm,“ začal všeříkajícím citoslovcem. „Já určitě vlastní vlčata neplánuji. Možná bych i rád, ale nejde to. Kdyby se naskytl nějaký sirota, tak takového bych se rád ujal. Rád pomůžu tam, kde je potřeba.“ Usmál se s dojmem, že na otázku odpověděl přímo bravurně. On se nikdy netrápil dumáním, jestli by chtěl nebo nechtěl mít vlastní vlčata, protože nemohl, a s tím se smířil. Jiní stejně hendikepovaníí jedinci by asi zvládli najít způsob, jak to obejít, ale Tima v tomto ohledu asi veškeré pudy obešly obloukem. Vlčata přivádí na svět jako doktor, to bylo jeho poslání. „Ovšem, až budou starší, tak tě u nás rád uvidím.“ Dříve se ale on staví u nich. Snad.
Pořádně špicoval ouška, když Bellanna mluvila o léku. „Zářivník! Toho jsem si naštěstí na podzim udělal zásoby, a ještě jsem ho takřka k ničemu nevyužil.“ Měl radost, že jeho někdy až fanatické křečkování k něčemu taky jednou bude. Ostatně na zimním období se ukázalo, že občas se vyplatí být prostě trochu mešuge. „Hrozně moc ti děkuju, bude se to hodit. Zatím jsem všechny léčil tak nějak experimentálně, a ač se nedá říct, že by léčba vůbec nezabírala, tak to jde dost pomalu.“ A bál se, jestli se některých nebudou držet i nějaké dozvuky nemoci i po zaléčení.

Timek oddechoval na peleši, a pozorně vlče sledoval. Jako kdyby snad očekával, že zas plánuje na něco nebo někoho skákat. Ale takovému scénáři teď nic nenasvědčovalo. Mimino mělo uši k hlavě stažené, dost zjevně vyděšené z těch všech okolních vjemů. Božínku, ten malý se jen bojí. Tim v sobě potlačoval nutkání si to vlče k sobě přivinout a ukonejšit. Je to přeci parazit, který se přiživoval na jeho těle. Jenže... nevěřili byste tomu, kdybyste ho tu tak viděli. „Ne, to rozhodně není normální vlče, ale... co navrhuješ?“ Přesunul teď svůj pohled na bílého. „Někde ho nechat napospas osudu? Já-, já nevím, jestli bych to dokázal.“ Ne, určitě ne. A k radikálnějšímu řešení by sklouznul jen těžko. Na to byl moc slabý.
Švihnul ocasem a zase přesunul pohled k vlčeti. „Možná bychom si ho měli nechat, mít ho pod kontrolou, sledovat ho. Vychovat ho jako normální vlče, a až podle případných problémů se zařídit jinak.“ Ano, toto byl pro něj komfortnější návrh. Když se ta věc promění zase v nějakou housenku, bude jednodušší jej odstranit. Takhle ale ne. „Jenže... když smečce řekneme, co se stalo, budou si myslet, že jsme závisláci na opiátech.“ Actually, radši by byl kus smažáka, než aby musel obhajovat co se skutečně stalo.

Dávalo by to smysl, ale v tomhle světě né vše musí dávat smysl, že? Kde on byl, když měl tu amnésii? Co se mu stalo? Kdo mu způsobil to trauma, které má zamčené v hlubinách svého mozku? Bylo tu tolik věcí, na které neexistovaly odpovědi, a stejně tak může existovat i nějaký takový parazit, který by odpovídal téhle diagnóze. „Živý.“ Zopakoval. Bylo to sakra děsivý, byl z toho úplně oněmělý! Jedna část mozku mu říkala, aby tomu nevěřil, druhá měla tušení, že by to mohla být dost možná i pravda.
Oklepal se, jako by snad chtěl ze sebe ten nepříjemný pocit, jaký v něm tohle setkání teď navodilo, setřást. Jako by chtěl ze sebe setřást toho parazita, který se měl přiživovat na jeho těle. „To máš jistě pravdu. Budu muset přitvrdit.“ Ano, klidně se přiotrávit. Bylinek se nebál, nebál se otravy – rozhodně se ale bál nějakého parazita, kterého by mohl mít v těle. On s nikým svůj interiér sdílet nechce! „Umřu?“ Dobrá otázka, avšak řečnická. Tahle vlčina nemohla na ní odpověď znát, a stejně tak jí nemohl znát ani Tim. Měl by se ale smířit s nejhorší možnou variantou, ať pak není zaskočený.

Timek se usmál. No, bylo fajn taky najít pro jednou někoho, kdo si všímal přírody kolem sebe, dokázal se snad i zastavit a užít si těch zajímavostí a detailů, které příroda naskýtala. „Ano. Jaro je symbolem znovuzrození. Všechno vzkvétá a probouzí se k životu.“ Spousta vlčat se na jaře objevuje... no jo. Bylo to vskutku krásné roční období, bezpochyby Timovo nejoblíbenější. Jen škoda, že si to teď nedokázala tolik užít.
„Věřím tomu.“ Většinou byl pozitivní, ale v tomhle asi ani moc ne. Nikdy takhle vážně nemocný nebyl, a tak se asi přirozeně trochu bál. „Já jsem Timothée, medik ze smečky Přízračné. Jak se ti tu zatím líbí?“ Zajímalo ho. Jistě už nějaké poznatky mít mohla. Třeba už i někoho potkala, a tak se pasivně Timči dozví i nějaké drby. Né, že by ho teď nějaké drby v jeho situaci nějak zajímalo.

Bezpochyby i Timovi kamarádka jako Bellanna v životě jen prospěje. Měl z ní takový dojem, jako by jí znal už celá léta. Jako staří přátelé z dětství. „Samozřejmě, to se vše budeš učit hlavně za pochodu. I když máš strach, věřím, že to dobře dopadne.“ Pronesl a opětovně se usmál. Pozitivní pro ní může být, že rodila každá druhá vlčina, a většina z těch rodiček i úspěšně. Lékařský dozor mít jistě bude, a sama je koneckonců léčitelkou, tak v tom mohla mít určitou výhodu. A nejspíš i nevýhodu. „To budete mít veselo.“ Tetelil se nad představou xy mimísků. Pro něj dost mimísků není nikdy dost, ale copak do toho mohl kecat? Asi těžko. Jedno ale uznat musel – nechtělo by se mu rodit ani jedno vlče, natož třeba takových pět!
Jak ho Bellanna pochválila, zdálo se mu, jako by ta slova řekl jen proto, aby dostal nějaké poplácání po rameni. Ale to vůbec!! On si za záchranu života vlčete určitě nehodlal brát nějaké ovace. Bylo to automatické! „Zázrakem bych se nenazýval,“ zamrmlal snad i stydlivě, ale jen proto, že prostě chválu přijmout nedokázal. „To je pochopitelné, jsi přeci jejich matka. Sám si to jen těžko dokážu představit.“ Jen těžko bude matkou! Veškeré emoce matek on však respektoval. Ony byly životadárci, ony potřebovaly ty skutečné ovace, skutečný respekt! „Určitě. Když se narodí teď, tak na léto už budou připravená podnikat všelijaká dobrodružství.“ Takže určitá výhoda v tom udělat si vlčata v zimě existovala. Na léto už budou připravená cvičit mozečky i tělo, a na další zimu zvládnou být užitečná pracovní síla. „Přijdu se pak určitě podívat, sám jsem zvědavý.“ A jak!
„Tyjo, zvládlas to i s prckama, jo?“ Nemocná, a ještě navíc v požehnaném stavu! Tim věděl, proč si myslel, že matky jsou super-vlci. „Ano, přesně tak. Hlavně ty skvrny jsou zvláštní, ty jsem u normálních respiračních problémů snad ještě neviděl.“ Tímhle se dala ta nemoc vcelku dobře identifikovat od obyčejného nachlazení. „Lék? Opravdu?“ Zastříhal ušima. To byla dost pozitivní zpráva! Evidentně medicína v Nihilu byla o krok napřed od Přízračných. To bude třeba urychleně napravit!

Ať už se to S'Arikovi líbilo nebo ne, karanténa byla nevyhnutelná. A Timek bude trvat na tom, aby jí Ordo dodržel, protože samozřejmě nechtěl, aby vůdce skončil s nějakými trvalými následky, nebo nedej bože v hrobě. I to se v jeho věku mohlo stát, a uvedomoval si to jak on, tak nejspíš i sám S'Arik. Stejně jako Tim byl ale workoholik, a proto bude možná těžké ho v té karanténě nezbytně dlouhou dobu udržet. No, rohatý medik se nedá. „Hned jak vám připravím první dávku medicíny, tak zajdu do smečkové nory, a řeknu to všem, které tam zrovna odchytím.“ Slíbil mu, aby se nemusel bát, že se smečka jeho hospitalizací snad začne rozpadat. Všechno bude v klidu, určitě.
No ovšem, Ordo ani pořádně nelehl na pelech, a už mluvil o práci! „Na to teď nemyslete. Ryumee za vás zvládne zaskočit, a my ostatní jí kdyžtak pomůžeme.“ Pronesl, neboť bylo opravdu důležité, aby S'Arik nyní odpočíval, a nemyslel na práci. Nechal tmavého vlka ulehnout, mezitím už však běžel ke své rozdělané práci. Připravoval dávku bylinek sic pro Guláše, tuhle dávku ale nakonec udělá pro S'Arika. Řebříček, šalvěj, zářivník. Ještě, že si na podzim dělal zásoby právě zářivníku! Dost se mu to teď hodilo. Byl to taky důkaz, že je lepší být zbytečně moc připravený, než se pak divit. Jeho workoholictví se vyplácí!
Timči z bylinek udělal směs a tu pak zabalil do listu právě šalvěje. Tak se to snad bude šéfovi lépe papat. „Tu máte. Snězte to,“ poručil, když mu léky donesl. Samozřejmě počká, až to před ním Ordo příkladně sní! „Pak vám tu asi ještě zaliju pouštní růži. Už mám jednu poslední.“ Pouštních růží měl přes zimu snad všeho všudy jen tři. Když byl ale nemocný sám Ordo, nebylo nutno si tu poslední šetřit na horší časy. Horší čas byl už teď. „Bude se vám lépe dýchat.“ Pacienti to jistě ocení.

Těžko by se dalo slovy vyjádřit, jak se v posledních pár dnech Tim cítil. Snad raději nijak. Vyhýbal se nějakému příliš hlubokému dumání nad vlastními myšlenkami, protože většinou končili u toho traumatického zážitku, kterým si prošel. A to si ho celý ani pořádně nepamatoval. Né každému se poštěstí, aby mu z hrudního koše vyskočilo vlče. Ano, čtete správně. Vlče. Tim mu to ale nevěřil. Byl to parazit, co se jenom jako vlče tvářil, ale společného s ním měl jenom ten vzhled. Nakonec to byl i ten problém, protože kdyby jako vlče nevypadal, skončil by někde v řece, nebo tak. Ač se nezdálo, že by k nějakému tak razantnímu řešení kdy Timek došel, myslel si opak. Parazita, který ho málem připravil o život, a mohl by případně o život připravit i další, by na světě dále nenechal. Né, ani on, spasitel takřka všeho živého. Strach by byl tentokrát mocnější.
Ale přeci jen tu ten parazit byl. Živ a zdánlivě zdráv. Parazit přežil cestu z Nihilu až sem, držen v tlamě Hariho, chovající se jako běžné vlčí dítě. Tim byl vyčerpaný, otupělý, a nejraději by v tom bezvědomí, v kterém se u řeky Cony ocitnul, zůstal. Byl to ale statečný kluk, co se nemínil toho života jen tak vzdát, když už byl zubaté sebrán z lopaty. Odpočinek ale bude potřebovat jako sůl. „Konečně doma,“ pronesl takřka neslyšně, když vešel do jejich bydla. Bez váhání se tam svalil na pelech, výjimečně nepředstírajíc, že je v pohodě. Není. Ale nevěděl přesně, v jakém slova smyslu. I když by vůbec nebylo na škodu hned zavřít oka, svůj pohled směřoval k bílému s miminem v tlamě. Nedalo se popřít, že byl na toho tvora zvědavý. Ač byl v jistém slova smyslu naštvaný, že si ten parazit dovolil s ním sdílet tělo, a takřka ho připravit o život, na druhou stranu mu to připadalo, jako by si snad nějaké skutečné vlče vysnil, a osud mu ho pak nadělil tím nejbizarnějším způsobem. „Co budeme dělat?“ Ptal se tiše, vlastně ani nepídíc se po odpovědi. Když už ho tu mají, mají v plánu si ho nechat? Zkoumat ho, vychovat jej? Ale co budou dělat právě teď? Jak tohle objasní smečce?

Samozřejmě dávalo smysl, že se nemoc teď šířila hlavně mezi estreláky, když si jí přehazovaly jeden na druhého. Byli spolu v úzkém kontaktu, a tak byla vyšší pravděpodobnost, že si jí zkrátka přehodí. Timek se držel zuby nehty, aby neonemocněl - nemohl! Musel by pracovat i jako nemocný, nebo to nechat na Ryumee, která by pak ale mohla onemocnět také. Vlastně, neslyšel jí tuhle taky kašlat? „Doufám, že karanténou.“ Čím taky jiným? Roušky tu ještě nikdo nevynalezl, ale kdyby ano, Tim by jich pár mohl i vyrobit. „Důležité je, aby se všichni nemocní přišli včas léčit. Čím déle budou s kašlem pobíhat mezi ostatními, tím samozřejmě hůř.“ Takový byl fakt.
Tim si myslim, že kdyby nahlas řekl, co vidí, mohl by S'Arika trochu znepokojit. Pokud tedy Ordo někdy znepokojený byl. „Ano, přesně ta,“ odkýval to. To byl tehdy hezký sleepover, Tim na to rád vzpomínal. Kdyby tu měl v práci takového kolegu, bylo by mu bezpochyby hej. Sice si vystačil sám se svým skladem, mít tu někoho zapáleného do bylinek by ale uvítal. Zatím se ale nikdo takový neobjevil, a to žel ani Gulášek, na kterého kdysi sázel. Ten se asi vydá jiným směrem, než na cestu medik, myslil si Tim.
Jak ho dovedl na pelech vzdálený od vchodu, chtěl se vydat pro bylinky. „Jak jsem říkal, každý může mít jiný průběh. Když zabere léčba, tak to snad nepotrvá více než dva týdny. Nic slíbit ale nemohu, vzhledem k tomu, že tahle nová odrůda kašle je pro nás všechny jedna velká neznámá.“ Ač Gulášovi už bylo poměrně dobře, kašel ho sem tam stále doprovázel. Jako by se ho ta nemoc nechtěla vůbec vzdát! „Hlavně musíte odpočívat, oddat se spánku. Spánek léčí.“ Je to tak. Ordo nemůže teď pracovat!!

Bohužel, jak brzy sám Tim zjistí, nemoc si nevybírá. Život si nevybírá, koho zrovna pošle na lůžko, nebo nedej bože do rakve. Takové negativní myšlenky ale teď Timek neměl, prostě si je nepřipouštěl. Ordo zhynout nesmí, protože prostě... to nejde. A už vůbec by neměl umírat na nějaký přiblblý kašel! Řekl by, že na takovéhle nemoci umírají jen starci a mimina, ale tím by si v tomhle případě moc nepomohl, tak si raději nemyslel vůbec nic.
„Ghu'lass a Everett,“ odpověděl, ač měl pocit, že už se o tom s Ordem musel bavit. Pro jeho stav mu to však odpustil – nemoc dokáže mysl pěkně zmást. „Everetta si do péče vzala Ryumee, a co vím, měl dost těžký průběh. Ale léčit se přišel dost pozdě, což byla chyba. Teď už je na dobré cestě k uzdravení.“ Chodit včas k léčitelům je klíčové. Tady to není ve světě lidském, kde na jednu prohlídku čekáte měsíce, aby vás pak doktor pustil domů s tim, že simulujete, ne ne. Timek i Ryumee dělají pro pacienty první poslední. „Ghu'lass byl a je na tom o poznání lépe.“ Guláš totiž nebyl tak malý, aby pro něj i případný zápal plic byl akutně život ohrožující. Byl ve věku, kdy už byl dost silný na to, aby se s něčím takovým vypořádal. Ovšem obavy tam z Timovo strany byly i tak – nakonec synovce vychoval takřka jak dítě sobě vlastní, a tak každá jeho nemoc mu dělala vrásky na čele.
Nu, ale byl čas pohlédnout do Ordova krčku. Timek zadržel tak docela dech, a to kvůli případným bacilům, které by mohl od tmavého vlka vdechnout. Jako medik byl v tomhle žel první na ráně, a tak se zkrátka musel před nemocemi maximálně chránit. „No jo, vidím to,“ řekl si pro sebe. Fleky v dutině ústní byly přítomné, nebyl o tom pochyb. „Jsem si takřka jistý, že půjde o ten nový druh kašle. Jak se zdá, je dost nakažlivý, a vzhledem k tomu, že má každý nakažený jinak těžký průběh, těžko říct, co čekat. Díky léčitelce z Nihilu mám ale recept na lék, který by měl na kašel rychle zabrat.“ Sláva Bellanně! Nakonec se výlet na svatbu nihilskou vyplatil už jen díky tomuhle. „Připravím vám ho hned, nejdřív ale pojďte – nechám si vás tu na lůžku.“ Ovšem ho chce mít pod dozorem, a tak si ho nechá mezi ostatními pacienty, tam, kde ještě před pár týdny ležela Anjel. Tu nakonec přesunul do smečkové nory, a s mimísky jí tak vyměnil za nemocné.

Ordo mluvil jako vždy k věci, bez zbytečných emocí. Komunikace s takovým pacient je úplně opačná například od léčení Roiha, jedince, který ze sebe dělá většího chudáčka než musí. Tohle je o něco snazší. Tedy v případě, že S'Arik nebude třeba symptomy zatajovat jen proto, že si chce dokázat nějakou nesmrtelnost. „Tak to jste se tam možná od někoho nakazil. Ta dlouhá cesta tam a zpět tomu také moc nepomohla,“ potlačil povzdechnutí. Moc dobře si uvědomoval, že celý ten výletík na nihilskou svatbu byl v tomhle počasí riskantní, na druhou stranu chápal, že na takové události nesmí Ordo chybět. Otázkou je, jestli bylo skutečně nutné tu akci právě teď pořádat. „Může jít o obyčejný zápal plic, chřipku, ale také o ten neznámý druh kašle, co teď všude řádí.“ Obyčejný zápal plic, by žel mohl být pro Orda dost možná smrtelný. I před tenhle fakt byl Timck v klidu. „Podívám se vám do krku, tak si budu docela jistý, o co přesně jde.“ Tím ho požádal, aby otevřel tlaminku. Ten nový druh respiračních potíží se od jiných rozezná hlavně díky flekům v ústní dutině, převážně tedy na jazyku. od výletu do Nihilu už to byla nějaká ta doba, a bylo by určitě lepší, kdyby sem Ordo zašel ještě dříve. Lepší však později než vůbec nikdy – Timek udělá vše pro to, aby vůdci poskytl prvotřídní léčbu. Ostatně jako všem svým pacientům.

Tim naslouchal jednání s pokrovou tváří, tou nejvíce neutrální, kterou zvládl nahodit. Necítil se doposud dost kompetentní na to, aby něco komentoval – nakonec o smečkové politice rozhoduje víceméně vždy hlavně Ordo sám. Jistě by nedělal něco, proti čemu by všichni členové smečky zbrojili – nakonec takové rozhodnutí by nemuselo být ani logicky zdůvodnitelné -, ale každému vyhovět taky nemohl. Ostatně... i na toto jednání si uměl Timck představit, že se někteří doma zrovna dvakrát pozitivně netváří. Ryumee fanouškem Azarynu příliš nebyla, a takový Hari už vůbec ne. Jestli to k něčemu bude, a přinese to ovoce, to už ukáže jedině čas. Ani samotný výsledek dnešního setkání nemusí přinést odpovědi okamžitě. Černý estrelák byl otevřený k novým začátkům, které si Azaryn od budoucnosti sliboval.
Nebyl zrovna dvakrát fanouškem představy, že by se měl azarynským nadále vyhýbat. Doposud se jim nijak striktně nevyhýbal – naopak –, a od tohoto setkání si sliboval spíše krok vpřed k ještě užší spolupráci. I když by dnes už některé věci z léčitelského workshopu udělal jinak, jedno se nedalo popřít – všechny smečky i vlci mimo ně spolu v ten den zvládli vycházet úplně bez problému. Když se po něm S'Arik pak ohlédnul, dostal Tim pocit, že mu tím dává trochu prostoru nějak vhodně reagovat. Této příležitosti se tedy chopil. „Léčitelský workshop je skutečně důkazem, že společně zvládáme nejen komunikovat, ale i blíže spolupracovat. Myslím, že by byla škoda nejít tomu naproti.“ Vydal ze sebe, a zase plánoval zmlknout. Byl skutečně nejistý, protože zatím u tak vážného setkání nikdy nebyl, ale vše je jednou poprvé, že? A on se snažil to brát co nejstatečněji zvládl.
Při konverzaci ohledně výměny bylin poslouchal ještě pozorněji než doposud. Teď se to totiž skutečně týkalo i jej, když měl aktuálně jako jediný na starosti sklad. Ach, jeho milovaný sklad. „Ano, téhle spolupráci jsem nakloněný.“ Odsouhlasil to nejen slovně, ale také přikývnutím. Je dost možné, že v azarynském skladu bylin se bude nacházet něco, čeho je v tom přízračném už po málu, a naopak, a tedy výměna bude více než vítaná. Jestli téhle spolupráci budě nakloněný i aktuální alfa sousední smečky, to se uvidí.

Timek měl ještě stále práce až nad hlavu, avšak nedošel do bodu, kdy by si snad chtěl přiznat, že to nezvládá. Těch nemocných jedinců ve smečce nebylo tolik, navíc dva z nich už se léčili. Guláše měl v péči on sám, Everetta zase Ryumee. V rámci léčby však ulehli na lůžka tady, aby smečku nenakazili. A Tim si od nich taky držel odstup, co to jen šlo, neboť nemůže být hůř, než když onemocní i sám medik. Věřil a doufal, že se zima brzy začne chýlit ke konci, a bude už jen lépe. No, to netušil, kdo za ním za minutku dorazí.
Připravoval zrovna další dávku medicínky pro Guláše, když se v doupěti zjevil sám Ordo. Tim ho hned zaregistroval, ale nestačil si ani pomyslet, proč zrovna přichází, když to bylo nad slunce jasné – je nemocný. Ach ne! Tima tento fakt samozřejmě velice znepokojil. Je třeba si přiznat, že S'Arik je starý vlk, a jakákoli nemoc by pro něj mohla skončit fatálně. A co se tohoto kašle týče, né každý má stejný průběh. Strach o život vůdce byl tedy na místě, ale Tim jako vždy nedovolil, aby se ho tento strach zmocnil. „Ordo,“ oslovil ho a hned k němu šel. „Vy vůbec nevypadáte dobře.“ Dost netaktní poznámka, ale jako doktor si jí asi mohl dovolit. „Taktéž vás sužuje kašel? Hůře se vám dýchá?“ Ptal se hned, ale diagnóza mu byla skoro jasná. Mohlo jít jen o normální chřipku, no, o tom by mohla vypovědět prohlídka jeho ústní dutiny.