Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 ... « späť  13 14 15 16 17 18 19 20 21   ďalej » ... 49

Tož vlčina se sic o něj za celou dobu neopřela, ale po nějaké době se dostali až k řece Cayně, a od té už to byl jenom kousíček k hranicím. Když už ušla takovou dálku, teď už by bylo zlé to vzdát. „Už je to jen kousíček,“ pověděl jí. Sám začínal být docela unavený, neboť nespal už tak dvacet čtyři hodin, nebo podobně. Bude muset někde posbírat energii, ale ještě měl spoustu práce před sebou, a tak nemělo cenu se chlácholit vidinou odpočinku. V jeho případě byl odpočinek vedlejší, žel.
„Nechám tě na hranicích, a dojdu pro Orda, ano? Přiblížím mu tvojí situaci, a on už to pak s tebou pořeší.“ Pronesl k vlčině. Pokud S'Arik rozhodne, že vlčinu neubytují, nebude moci říci ani slovo. Byl v tomhle sice slabší, a slitoval by se nad kdejakým chcípákem, no, na druhou stranu musel uznat, že tahle vlčina bude jen a pouze hladovým krkem navíc. Než se zvládne nějak zapojit do užitečné smečkové aktivity, potrvá to nějaký ten den. „Jak se cítíš?“ Zeptal se pak ještě dorostenky. Musela být vyčerpaná, a to i přesto, že šli opravdu klidným a pomalým krokem.

Timek sestřenku mlčky sledoval. Tekutina v kádi vypadala vlastně docela chutně – on se ochutnávání rozhodně nebál. Zvědavější však byl na případnou reakci ochutnavače, takže si sám ochutná třeba později. „Ano, příliš dlouhé louhování některých bylin může být spíše na škodu.“ Zjistil už i on sám, když si dělal odvary z různých bylin. Jeden snadno pozná, že bylina už byla ve vodě dlouho – odvar je hořký až nakyslý, a po vypití celého objemu se vám dělá i třeba špatně. „Dobrou chuť,“ popřál jí trochu nejistě, než se lektvaru napila. Možná očekával od její reakce až příliš, skoro ani nedýchal, když čekal na její hodnocení! Ale v lektvaru přeci nebylo nic kouzelného, co by z ní udělalo bůh ví co! Byl to jen takový čajíček. Stejně ho názor zajímal. „To doufám, že se nestane,“ pousmál se nad tím. Nuže, kdyby tam něco jedovatého bylo, stát se to může.

Do trosek!! Takovou dálku, a navíc ještě k Ignisu! To bylo tak zatraceně nezodpovědné! Tim se začínal v téhle rodině cítit jako jediný rozumný jedinec. A to měl ještě nedávno z mozku tlející dýni, nezapomeňme! No, nedávno... ono už to bude dva roky. Jeho tehdejší ustrašené já bylo dnes jen a pouze nepříjemnou vzpomínkou. „Tak to jste se tedy prošli,“ pronesl však s předstíraným úžasem. „Meč? No páni, a co jste s ním dělali? Přinesli jste ho domů?“ Ptal se. Udělal Cielo aspoň něco užitečného - vzal pro smečku potenciální zbraň? „No jéje,“ okomentoval už s menším zděšením, když se dozvěděl. že Cielo upadl do nějaký díry. „Upřímně? Nechápu.“ Odpověděl bez zaváhání, když se ho na to Malý ptal. „Jak se dostal ven, prosímtě?“ Honilo se mu hlavou. No, Cielo byl ve smečce živ a zdráv - Tim měl pocit, že ho právě včera večer viděl u nory smečky.

Jestli měl S'Arik obavy, že by ho mohl Timek z nějakého důvodu soudit, měl štěstí – zrovna Tim nesoudí takřka nikoho, přinejmenším né nahlas. Radikálních názorů měl jen minimum, a když už, vždy se je snažil vyjádřit v mezích slušnosti. On nebyl hulvát, kterému by patřil svět. On se o svět dělil s každou další zde žijící bytostí, a podle zásluhy své okolí respektovat. „Věřím, že takový přístup k tragédii se vám může zdánlivě jevit jako nejméně bolestivý. Smrt je součástí našeho života, a nezbývá nám, než jí takovou i přijmout. Ovšem neznamená to, že si musíme odepřít prostor k truchlení. Emoce ostatně ovlivňují každého z nás, a jsou i naší jistou slabinou. Díky nim ale můžeme život prožít ve více barvách,“ pronesl klidně. Tim odhadoval, že Ordo není jedincem, který by s otevřenou náručí vítal lítost, proto záměrně neokomentoval informaci o smrti jeho vlčat, i když to bylo samozřejmě tragické. „Rozumím tomu, a může to tak být. Její skonání vám mohlo připomenout tu zdrcující ztrátu, kterou jste již před lety zažil, a o to intenzivnější ten smutek ve vás teď může být.“ Myslil si. Ordo s tím bude muset ven! Né tady, né takhle, klidně jen sám se sebou, ale bude se s tím muset poprat. Dlouhodobý stesk ze ztráty milujícího jedince má negativní vliv na zdraví. V těch nejhorších případech může vést i k úhynu. A v Timovo zájmu samozřejmě bylo, aby se toto nestalo. Ať už tedy psychologem byl nebo nebyl, mínil mu pomoci, jak nejlépe bude umět.
Nu, to byla vskutku zajímavá otázka. Pro Tima nebylo tak těžké si odpovědět, protože ty emoce ze sebe dokázal zkrátka dostat, když to bylo nutné. Předpokládal však, že pro Orda to tak snadné není, neboť kdyby se mu chtělo jen a pouze plakat, neptal by se ho teď na to. „Řekl bych, že každý ten smutek vyjadřuje jinak. Někomu stačí tichý pláč, jiný se chce třeba pořádně vyřvat někde v horách. Můžete si s někým blízkým třeba připomenout památku zesnulé, přinést jí něco na hrob, vyplakat se. Když pak budete mít nějaké nové podněty v životě, a dáte tomu trochu času, stesk sám zeslábne. Nejspíše nikdy nevymizí úplně, ale bude ve vás ve snesitelné podobě, kdy vaší mysl nebude každou chvíli zatěžovat. Časté procházky vám také uleví, ať už budete sám, nebo půjdete s někým.“ Řekl k tomu, jak se smutkem nějak bojovat. „Hlavní je si ty emoce přiznat, dát jim volný průběh. Věnovat se chvíli sám sobě není zločin – vím, že jako vůdce smečky máte starostí až nad hlavu, my vás ale potřebujeme s co nejčistší myslí, a tak si myslím, že vám smečka ochotně nějaký prostor k truchlení dá.“ Timek si nebyl jist, jestli nezněl až příliš troufale, ale pouze pravdu děl. Čím déle se bude Ordo utápět ve smutku, tím hůře i pro celou smečku, tak to bohužel bylo. „A z mého oboru vám mohu na uklidnění doporučit olizování. Tahle aktivita je ten nejlepší způsob, jak do sebe dostat hormon štěstí bez nějakých léčiv či přehnaných aktivit.“ To muselo znít na závěr trochu zvláštně, ale ... olizování je skutečně nejlepším způsobem, jak dosáhnout ve stresových situacích klidu a pohody. Pokud na to Ordo ještě nepřišel sám, není na škodu mu to říci, že?

Věřil, že cesta pro ní bude dost náročná. V tomhle stavu bude asi rád, když tam dojdou ještě za světla. Jak rád by to urychlil, ale nedalo se nic dělat. Žádné zázračné léčivo, které by vlčinu ihned zbavilo veškeré bolesti, skutečně neměl. Věřil ale, že to zvládne. „Půjdeme,“ pokývnul na souhlas, a sledoval, jak se staví na své slabé nožky. On už byl v pozoru, plný energie na cestu zpět. Nemínil ale vypadat příliš horlivě, aby si vlčina nezačala připadat pod tlakem. „Kdyžtak se o mě opři, pokud to nebudeš zvládat. Půjdeme ale pomalu.“ Pronesl. Pomalu, ale rychle. Když se o něj opře, možná to půjde lépe. Volbu však nechal na ní, a to asi hlavně z důvodu, jak nerad měl fyzický kontakt s cizinci.
Rád jí po cestě zodpoví případné dotazy, ovšem. „Ordo je pojmenování pro vůdce mojí smečky. Ten rozhoduje o tom, jaký tulák na území může nebo nemůže,“ vysvětlil jí tedy. Otázka na hranice ho však mírně překvapila. Ani si neuvědomil, že tulák narozený mimo smečkový systém, by vůbec nemusel definici tohoto pojmu znát. Ale dávalo to smysl. „Hranice jsou pachové značky určující začátek a konec nějakého území. Pro příklad: smečky mají své území ohraničené, aby všichni věděli, kdo na daném území žije. Přes hranice smeček se ve většině případů nesmí.“ Výjimky existovali, takových bylo ale jen málo, a dle Tima byl Nihil v tomto vskutku unikátní. Každý chce chránit své svěřence, a s uzavřením hranic je to mnohem snazší.

I on se trochu zalekl faktu, že tu strávil tolik času. Jéje, bude se muset vrátit zase do práce! Ale setkání s tímto vlčetem bylo milé, a ač odmítla jeho pomoc, snad jí aspoň trochu zlepšil den sdílením svých dovedností s pletením věnců. „Ovšem, jen jdi. Já už se také budu muset vrátit do práce,“ odpověděl jí. Co že tu vlastně dělal? Při tom všem mu úplně z hlavy vypadl původní záměr této procházky! „Tak to se budu těšit.“ Cítil se dobře, že vlčině udělal s tím věnečkem radost. A jestli mu to oplatí, na tom skutečně nezáleželo. Udělal to proto, že pletl rád, a že by asi nikdy neodmítl pomoci vlčeti.
„Dávej na sebe pozor, ano?“ Aby se vůbec ještě někdy mohli vidět. „Měj se,“ na tato slova se sám zvedl a chystal se k odchodu. To si ale vzpomněl, že tu byl právě kvůli zářivníku, který si odložil bokem, a nyní mu na něm zrak spočinul. No, vida! Takže se aspoň nevrátí domů s prázdnou.

Pousmál se nad tím, jak z cizích úst zněl jeho dnešní plán hloupě. On samozřejmě věděl, že hledat v tomhle sněhu bylinky - a vůbec nějaké přežívající rostlinstvo - je jako hledat jehlu v kupce sena, ale s tím, že ta jehla už v tom seně dávno není. Minulou zimu však majen pod sněhem našel, a tak zkrátka jen doufal, že se mu stejně poštěstí i nyní. „Máš pravdu. Hledám konkrétní stromek, jmenuje se majen. Je to dost drobný léčivý jehličnan, už jsi ho někdy viděla?“ Vysvětlil jí tedy svůj skutečný záměr, aby tu nebyl za ještě většího vola. „Jeho pryskyřice je dobrá na kožní onemocnění.“ A taky na blechy a klišťata, těch ale nyní příliš nebylo. Jeho smečka byla čistá, bez blech!
Přikývnul. „Dokud je ještě co lovit, dá se to. Pobýváš někde poblíž, nebo prostě jen cestuješ z místa na místo?“ Zajímal se, jestli je tu nějaký bezdomovecký tábor. Taková informace by mohla být užitečná, protože ať už všechny své i cizí bližní Timek miloval jakkoli, taková místa mohou být semeništěm bacilů a vážných chorob. V tuto dobu by se od takového místa raději držel dál. Dokud tu je nějaká potrava, není třeba tulákům nabízet více pomoci, než je zdrávo.

Možná lepší, že se k žádné další přísadě nedostali, než aby tam někdo zkoušel flusat, hm? Pak by to musel vypít autor hlenu prve před tím, než by se to vůbec zkusilo aplikovat i na někoho cizího. Ta představa byla tak či onak zvláštní. „Tak dobrá,“ přikývl Timek. Nebyl proti. Dnes jenom zkoušejí, co to vůbec s těmi jejich přísadami udělá, a jestli vůbec něco. Od dnešního výsledku se odpíchnout dál.
Pousmál se. „No ovšem, to by asi nebylo úplně vhodné. Hlásíš se jako první adept?“ Zeptal se jí hned. Né, že by se on sám bál to vyzkoušet, ale když už s tím za ním přišla Ryumee, nebude jí přeci brát tu možnost být i prvním ochutnavačem! Nebylo tam nic jedovatého, a ani nechutného, takže nebylo třeba se nad tím ksichtit. Možná to bude spíš takový čajíček, než skutečný lektvar.

Timek neměl žádného komentáře, neboť byl příliš zabraný do představ celé scenérie. Sám to zvíře nikdy neviděl, a měl z něho tedy slušný respekt. Věděl, čeho jsou takové prasnice schopné, takže mu určitě připadalo rozumné se od matek se selaty držet dál. I když věřil, že S'Arik by smečku na smrt nehnal, mohl si být jistý, že tohle není krajní situace, při které by smrt byla takřka nevyhnutelná? Měl starost o smečku, měl starost o své nejbližší. Hari se nemusel z lovu vrátit, nemusela se vrátit Ryumee. To byla cena za to, že vlk mohl být součástí smečky. On udělá své maximum, aby byl všem nápomocný v případě, že se něco pokazí, ale všespásný také nebyl. Nezbývalo, než si přát, aby to vše dobře dopadlo.
Ke konci Ordovo řeči už ani neměl co dodávat, neboť S'Arik to řekl za něj. On bude poblíž, připraven přiběhnout na každé zavolání o pomoc. Už se chtěl snad zhluboka nadechnout a všem popřát hodně štěstí, když se ozval Guláš. Jeho slova sic byla mířena na samotného vůdce, no, Timek musel zasáhnout, jak byl tímto nápadem šokovaný! „Guláši, bude lepší, když pomůžeš mně, hm?“ Pronesl jeho směrem, ale kdo ví, jestli ho tento dorostenec nepošle mezi kvítí? Doufal tedy v to, že všichni ostatní budou mít soudnost, a dítě na smrt nepošlou! Tim věřil, že Guláše nebaví pořád jenom sbírat bylinky, a raději by něco akčnějšího, no, dnes nebyl ideální prostor na hraní!

Timek prováděl již běžnou obchůzku a kontrolu území. V tomto počasí se toho nedalo moc užitečnějšího dělat, neboť veškeré rostlinstvo pod sněhem bylo už dávno zmrzlé, a nemělo žel ani smysl se po něm pídit. Tim věděl, že tenhle boj o každou žijící bylinu již prohrál. Teď se mohl jen dobře starat o ty, které měl nashromážděné ve skladu. Bylo jich tam ještě dost, ale musel si přiznat, že se zásoby zužují. To byla furt nějaká rýmička nebo kašlík, a ty když jeden nepodchytí už v zárodku, může to dopadnout zle. Rýma se promění v zánět dutin, zánět dutin se promění v zánět trojklanného nervu, a ten s pak promění v zánět mozkových blan. Smrt už je pak takřka na dosah. A o tom, jak může skončit kašel, raději ani neuvažovat!
Kontroloval zledovatělou řeku, když zbystřil kolegu, kterého už si dlouhou dobu mínil odchytit na nějaký komplexnější rozhovor. Teď snad byla dobrá příležitost, kdy na něj bude mít tmavý vlk Cielo čas. Hned se za ním tedy skrze to sněžení vydal. „Cielo, zdravím,“ pozdravil vlka, kterého kdysi dávno potkal s přiléhajících horách ještě jako tuláka. Nyní to byl už dlouhou dobu člen Přízračných. On a jeho mazlíček.

Tim si skutečně myslel, že z vlčiny něco být mohlo, neboť ve smečce bylo i něco z jedinců typu Roihu. I ten dokázal být občas užitečný, a to i se svou živelnou náturou. Neviděl tedy důvod myslet si, že by se začleněním tahle o dost přátelštější vlčina měla velký problém. Ve svém úsudku se ovšem mohl mýlit, protože i ďábel zvládne mít andělskou tvář. Snad to chlapec však na vlastní kůži nikdy nepozná.
Byl rád, že vlčina medikaci bez keců snědla. Sice nějaké škleby házela, on jí to však za zlé neměl. Měl už horší pacienty, viz Roihu. „Není to moc dobré, já vím. Ale udělá ti to jen dobře,“ ujistil jí, ačkoli opět platilo, že kdyby tam pro ni připravil smrtelnou dávku opiátů, také by jí to neřekl do očí. Tak zle, aby jí musel podávat poslední ránu z milosti, na tom však nebyla.
Nakonec čekal, jak se vlčina k situaci postaví. Odpajdá, nebo se přidá k němu? Věřil, že rozhodnout se takto z místa nebylo snadné. Měla by však udělat to nejlepší pro sebe. „Není za co. Je to jen moje práce,“ pronesl. Práce, a jeho dobré srdíčko. Protože v pracovní náplň pomoc pobudům tak docela neměl, že? To byla čistě jeho dobrovolnická činnost. Kdyby věděl, že nemá sklad plný zásob bylin, nejspíše by tak štědrý nebyl. Posléze zastříhal ušima, když se vyslovila ve prospěch svého zdraví. „Jistě, můžeš jít se mnou. Musím tě však upozornit, že má smečka tulákům nenabízí azyl zadarmo.“ Švihl ocasem. Vlastně ještě nebyl v situaci, kdy by ze svého vlastního úsudku chtěl tuláka tahat domů. „Až dojdeme k hranicím, odpočineš si, a já mezitím seženu Orda, který s tebou situaci projedná.“ Tak si myslel, že to bude nejlepší. On není v pozici, kdy by mohl o něčem takovém rozhodovat, a moc dobře to věděl. On v první řadě nesmí ohrozit svojí smečku. Za to žel nestálo ani raněné odrostlé nedochůdče.

prosim si velky privesek pro Tima (dam vedet co) a slot na postavu

Byl více než potěšen, že se vlčina ptala, jak hluboké rány jsou. Znamenalo to, že přinejmenším vnímá, co jí říká. A to on chtěl. Nakonec jí to možná hned neřekl záměrně. „Dobrá otázka. Při skutečném ošetření by ses jako první ujistila, jak hluboké rány jsou, abys k pacientovi adekvátně přistupovala. Tenhle modelový pacient – – má rány sice hlubší, nezasahují však tepny. Stále může ztratit životu ohrožující množství krve, ty ale víš, že když nejsou zasaženy klíčové tepny, čas je mírně nakloněn ku tvému prospěchu. Stále to neznamená, že bys ho měla zbytečně marnit.“ Pronesl a švihl ocasem.
Přikývl. „Ze skladu přines bylinky první pomoci, a když to bude v pořádku, můžeš mě ošetřit. Když něco bude chybět, budu chtít, abys mi to přinesla z okolí.“ Bylo trochu obtížné to vymyslet tak, aby danou situaci simuloval, aniž by byl skutečně někdo zraněný nebo v nesnázích. Takto by to pro ni mělo být ale fajn. „Může se zcela běžně stát, že raněný či nemocný vlk bude potřebovat speciální péči, na kterou bylinky první pomoci stačit nebudou, a ty si chtě nechtě budeš muset odskočit jí sehnat.“ Jeden si skutečně s sebou nemohl na obchůzky nosit celou lékárnu, to zkrátka nešlo. Záleželo pak na situaci pacienta a vážnosti jeho zranění. Někdy bylo odbíhání pro léčivo zbytečné, ať už z důvodu, že zranění nebyla tak moc vážná, nebo byla vážná až příliš. Do takové situace se naštěstí Tim ještě nedostal.

Ani sám Timek nevěděl, jak dlouho tu seděl. Věděl, že by se měl co nejdříve vydat zase domů, ale copak mohl toto dítě nechat osudu napospas? Jeho slabinou byl bezpochyby um vcítit se do druhých, bylo to něco, co z něj dělalo o chlup lidštějšího medika. Ryumee taková nebyla, a jasně mu vždy radila, že čím méně se bude do pacientů vciťovat, tím méně výčitek pak bude vůči sobě pociťovat.
Už měl pro ní bylinky dávno připravené, a jen v sedě odpočíval, když se zase vlčina probudila. Zdála se být zmatená, ale mohl se jí divit? Vskutku nikoli. „Jsem rád, že jsi zpátky,“ pronesl, neboť když jí tu uviděl poprvé, nebyl si vlastně ani jistý, jestli má šanci přežít. Jelikož přežila spánek, její šance se rapidně zvýšily. A to jej samozřejmě těšilo. „Zbytečně se ale nenamáhej,“ poradil jí, avšak to už se vlčina zvedala na nohy. Měl starost, že to s ní sekne, ale nestalo se tak. Nu, vida, bylinky jí očividně dost pomohly. Stále to však neznamenalo, že by jí chtěl ochotně pustit zase do tuláckého světa, obzvlášť, když se mu přiznala, že umí sotva lovit.
„Má nabídka o smečce stále platí,“ pronesl, míníc to zopakovat nikoli vlezle, ale jako dobře míněnou radu. „Tahle zima bude pravděpodobně krutá, a nejspíše i my - vlci ze smeček - budeme mít o přežití nouzi. Neumím si tedy představit, že tě s klidem na duši nechávám osudu napospas - ale k ničemu tě nutit nemohu.“ Zastříhal ušima a poodstoupil od vlčiny tak, aby si její žalostnou kondici prohlédl. „Kdyby se ti v následujících dnech přitížilo, vyhledej můj pach na sever za těmito horami,“ ukázal packou na šedé hory, za jejichž vrcholky se nacházel jeho domov. „Vracet se teď budu nejkratší cestou, a nějaký ten den by se můj pach mohl na ní udržet. Vyhledej mě i v případě, že si necháš mojí nabídku projít hlavou.“
Povzdechl si, ale byl nad věcí. Musel sám sebe přesvědčit, že udělal to nejlepší. Teď k vlčině ještě přisunul dva balíčky bylinek. Šlo opět o třezalku s řebříčkem a pár semínky máku ovázané listem měsíčku. „Tu máš ještě bylinky. Jedny si dej ještě teď, a druhé zítra po probuzení. Víc toho teď nemám, ale snad i tohle málo by ti mělo přilepšit,“ pousmál se. Více se rozdat již nemohl, musel také něco donést do skladu.

Timek si odměřeně prohlédl vlčin úlovek. Vskutku to nebylo nic slavného, ale to nebylo jistě způsobeno jejími schopnostmi. Zvěře bylo málo, a když už, tak mnoho kousků bylo prostě pohublých a na pokraji sil. Pro tuláky bude tahle zima těžká, o tom nebylo pochyb. Ať už její úlovek na něco stál nebo ne, Tim o něj neměl zájem. Doma nažrat dostane, musel by na tom být opravdu špatně, aby kradl žrádlo někomu bez domova. Nejspíše by se k ničemu takovému nikdy nesnížil. „Vlastně ne, nejsem na lovu zvěře. Pouze na sběru užitečných rostlin – pokud pod sněhem ještě něco vůbec přežilo.“ Uvedl své záměry na pravou míru. „Zvěře je tu po málu, že? A nezdá se, že by za něco stála.“ Narážel na kondici zajíce, který ležel vlčině u nohou. Musela mít větší přehled o zdejším území, pokud se tu zdržovala, a snažila se zde přežít. On se sem teď vydával pouze minimálně.


Strana:  1 ... « späť  13 14 15 16 17 18 19 20 21   ďalej » ... 49