Príspevky užívateľa

Po chvíli obhlídky okolí si Tim začal připadat jako blbec, když do tak velké sněhové nadílky přišel hledat ten nejmenší jehličnan na světě. Nad sněhem by mu teď byla vidět jen špička, možná ani to ne. Proto se rozhodl, že se raději na patě otočí, a cestu zpět domů vezme přes vrcholek hory. Tam prve stromek majen spatřil, a jeho dnešní sběr by tak mohl být úspěšnější. To ho však zaujal vzdálený pach lovu. Někdo v těchto končinách našel příhodnou kořist, a věnoval se jejímu odklizení. Timek poznal, že jde o tuláka. Nu, možná by tu mohl ještě chvíli zůstat, a až se vzduchem ponese i pach krve, mohl by cizince vyhledat, a hodit řeč. Bylo to riskantní? No, ovšem. Mohlo jít však o jedince, který není nebezpečný, avšak znalý dalekého okolí, a mohl mít i informace o dění v přírodě dále za hranicemi aktuálních možností vycházek.
A tak ho tedy zvědavost neopustila, a jak se první náznaky krve ve vzduchu objevily, vydal se jejich směrem. Byl však připraven i na možnost, že cizinec nebude ochotný s ním mluvit, a tak už zpočátku nemínil vypadat jako hrozba. Brzy v dáli spatřil vlčinu, která bezpochyby už i jeho pach zaregistrovala. „Zdravím,“ pozdravil už z dálky. Aktuálně nepoužíval svůj typický pozdrav, neboť nebyl zrovna hezký den. V těchto dobách, kdy je kořisti málo, teploty jsou daleko pod nulou, a jaro je ještě v nedohlednu, se nedalo o dobrých dnech vůbec hovořit.

Nuže, ani přikývnutí od Norek na jeho dotaz ho zatím moc nepřesvědčil. Snad. V to tedy doufal. Doufal, že Norek je jen a pouze nezkušená, pokud má však chuť se této profesi učit, on se jí rád ujme. Jenže... učit se měla už dávno před touto zkouškou. „Výborně,“ pronesl automaticky a zastříhal ušima. „Chci vidět, že znáš základy první pomoci, a tedy – představ si, že spěcháš k raněnému, který se právě dostal do potyčky s nebezpečným tulákem, nebo divokým zvířetem. Byla jsi sice na obhlídce terénu, ale u sebe máš jen pár těch nejnutnějších bylin – jakých? Jde o balíček několika bylin, které bys při obchůzce měla mít jako léčitelka vždy u sebe.“ Ptal se jí na první věc, velmi důležitou. Když se začínal o tento obor zajíamt, ještě jako sigma, bylinky u sebe moc nenosil, a mnohdy toho litoval. Mít u sebe léčivo první pomoci urychlovalo celý proces záchrany. „Pacient je potrhaný hlavně na krku a slabinách,“ pokračoval s tím, že na sobě ukázal, která místa myslí. Záměrně vybral místa, na nichž jsou rány často smrtelné. „Stále však dýchá, a je při vědomí. Jak se tedy zachováš? Chci, abys šla, a přinesla si bylinky, které podle tebe při první pomoci pomohou. Následně mě ošetříš, jako bych tím raněným sám byl.“ Více jí však neřekne. Bude sledovat každý její krok, a vše zanalyzuje. A ač je Timeček zdánlivě ten největší miláček, zde si nebude brát servítky.

Tim byl zrovna ve skladu, když okolní ticho proťalo Ordovo hlasité zavytí. Už tušil, že půjde o shromáždění k uskutečnění společného smečkového lovu. Zásoby jídla ubývaly, a zvěře bylo také po málu, takže tenhle krok, ke kterému se schylovalo, byl více než očekávatelný. V téhle hře Tim hodlal sehrát roli, která mu náleží – postarat se, aby případní ranění dostali okamžitou a rychlou pomoc. Jeho lovecké dovednosti by při samotném lovu mohly být spíše na obtíž, a on je koneckonců cennější živý.
Když na shromáždění dorazil, už měl sebou v brašně všechny bylinky první pomoci. Mnozí vlci už tou dobou byli na místě. Kondice většiny se zdála být stále dost přívětivá, to se však může změnit ze dne na den. Tak se zdálo, že mají všichni stále dost energie na to, aby divé zvíře úspěšně složili. Tim sám dané prase nejspíše nikdy neviděl, ale věděl, co zvládne i obyčejné divoké prase. S jejich kly dokáží uštědřit smrtelné rány bez mrknutí oka, proto byly obavy o zdraví více než na místě. Počas řeči Orda byl tichý, očekávajíc, jak se ke zvířeti vyjádří Cielo. Sám by pak rád něco řekl, ale nyní to nebylo důležité.

Timek se do těchto končin vracel jen za vidinou, že narazí na stromek majen. Měl to tu sice dost prošmejděné, v časech jako jsou tyto, však nebylo od věci vše kontrolovat dvakrát. Od smečky se tedy snažil příliš nevzdalovat, bylo ale v jeho zájmu, aby měl představu o tom, co mrazy a sníh s přírodou dělají. Zatím takovou zimu nezažil, a nepochyboval, že tyhle mrazy se na zdejším životě podepíšu. Jeho úkolem bylo, aby se o smečku postaral za hranice svých možností. A to také hodlal udělat.
Prodírat se závějemi nebylo vůbec tak snadné, jako v prvních dnech, kdy sníh napadl. Lovit v těchto podmínkách už bylo náročné, a Tim si uvědomoval, že situace brzy začne být kritická. Možná už byla. Jeho schopnosti lovu byly vždy průměrné, možná dokonce podprůměrné, proto se v tomto odvětví angažoval jedině v případě, že mu nic jiného nezbývalo.

Dneska nebylo počasí zrovna moc vlídné, proto Tim ani nešel od domova moc daleko. Vítr byl oproti jiným dnům mírnější, ale sněhové vločky padaly ostošest. Ne, ne vločky, nýbrž vloky. Byly skutečně obrovské, že jeden sotva viděl na cestu! Timek se rozhodl obhlédnout okolí, a zjistit, jestli třeba nezamrzla Cayna. U nich zamrzla studánka v horách, a tak chtěl pravidelně kontrolovat, jak jsou na tom další vodní zdroje v okolí. Tu se to zdálo být v pořádku, ačkoli břehy byly dost zldovatělé. Držely se na nich krystalky ledu, ale živoucí vody se zatím nezmocnily. Bylo to bláznivé počasí důvod k obavám? Pro Tima rozhodně ano. I když smečka byla nyní ok, a zásoby bylinek se prozatím neztenčovaly, bylo jen otázkou času, kdy se to obrátí k horšímu.
On sám se měl nyní hezky, ale žel většinu pozitivních pocitů tahle klimatická hrozba odsunula do pozadí. Tak rád by si hlavu schoulil do Hariho kožichu, a jen bezstarostně oddechoval, ale žel mu to jeho zaneprázdněný mozeček nechtěl dovolit. Nechtěl mu dovolit se na chvíli nestresovat, i když by to pro jeho dobro bylo fajn. Moc dobře věděl, že stres nepomáhá nikomu a ničemu, a tak si bude muset najít chvíli, aby ho ze sebe trochu setřásl. Tak trochu doufal, jestli tu nepotká nějaké kolegu ze smečky Ignisské, aby snad vyzvěděl, jak jsou na tom s bojem proti sněhové vichřici oni.

Pomalu přikývnul. „Ano, nic není koneckonců zadarmo.“ Uznal, avšak v jeho očích to tak hrozné nebylo. Jeho práce byla jeho vášeň, jeho hobby, a tedy mu nepřipadalo, že by se snad pro smečku dřel jako kůň. Každý by se měl na chodu komunity podílet férově. Kdyby on ve smečce nebyl, tak by se stejně věnoval bylinkám a léčení, i když by neměl tolik schopností, možností a znalostí. Nedokázal si takový život bez smečky představit, ale kdo ví, jak by to s ním dopadlo, kdyby tehdy u Cayny nepotkal Ryumee.
Rád by jí toho pověděl víc, víc přesvědčivých, avšak i pravdivých informací o tom, o čem smečka je, ale neviděl v tom nadále moc smysl. byla unavená, a potřebovala spánek jako sůl. nemohl jí dále držet zbytečně vzhůru. „Jsi mladá, a všechno to by ses brzy naučila. Nebudu tě teď ale držet dál od spánku. Odpočiň si, a promluvíme si o tom, až třeba nabereš více síly,“ pronesl konejšivě a pohladil jí přes uši. Zdálo se to jako gesto z milosti, gesto láskyplné, ale dělal to jen proto, aby zkontroloval teplotu. Stále hořela, a to mohlo být jak nedostatkem spánku, tak i případným zánětem v těle. Nepochyboval, že mohlo jít o obě věci zároveň. „Prospi se.“ Zamumlal si pod fousky, nejistý, jak to s touhle vlčinou bude. Pokud neumí lovit, v zimě dlouho nepřežije. Brát si ale na zimu domů dalšího příživníka nebylo dobré, na druhou stranu ona je mladá, a vyléčí se rychle – pomyslný dluh tedy smečce zvládne splatit cobydup. Musel by to prokonzultovat s Ordem, ale byl za to, že pokud se jí do dalšího dne udělá lépe, ještě jí zkusí na myšlenku připojení se ke smečce navnadit.

„Ano, vlastně jako duchové. Přízraci z hor,“ usmál se nad touhle myšlenkou. Nikdy ho nenapadlo ptát se na původ jména smečky, až ho to nyní začalo tak docela zajímat. Jenže koho by se měl zeptat, aby nevypadal jako vůl, co přemýšlí nad zbytečnýma otázkama? Zima klepala na dveře, a byly zde důležitější věci na které je třeba se soustředit. „Smečka je jako rodina. Tahle rodina ale není jenom pokrevní. Je to vlčí společenství, kde si každý navzájem pomáháme. Být součástí smečky je i o povinnostech, ale za dobře odvedenou píli se jednomu dostane pomoci a uznání.“ Vysvětlil tomu usínajícímu mozečku. Pokud se narodila jako tulák, může mít ke smečce trochu rezervovaný postoj, ale je mladá, a nemusela by mít problémy se začleněním se k takovému společenství.
Přikývl. „Zašlapánu, jen se neboj.“ Pomalu skončil s desinfekcí rány. Řebříček na zranění nanesl rozmělněný ve vodě, kterou sem nanosil v tom mechu. Pomůže to k rychlejšímu hojení.
On skutečně odejít nechtěl, ale měl ve smečce povinnosti. Žel měl srdce samaritána, a tak byl rozpolcen – nevěděl, co dělat. „Neodejdu. Prozatím ne.“ Pronesl. „Mám ale na starost i svojí smečku, a musím pro ně být doma. Chtěl bych, abys šla se mnou, a já ti mohl dát plnou lékařskou péči.“ Ano, chtěl jí tím nahnat ke smečce, ale čistě z důvodu, že je to pro ni v tomto stavu to nejlepší. Smečka dá mladé vlčce nějakou perspektivu, a onu rodinu, která jí chyběla. Navíc by Tim mohl mít její rekonvalescenci pod dozorem. Tady, tak daleko od domova, s ní moc neudělá. Bylinek potřebných k dalšímu léčení už tu příliš neměl, a nemohl běhat sem a tam, aby jí tu léčil. Jako aktuálně jediný Přízračný léčitel si navíc nemohl dovolit, aby byl déle mimo dosah.

Timek nevěděl, s jak moc traumatizovaným vlčetem tu měl tu čest. Brzy se však měl střípek toho všeho dozvědět. Když vyjádřila nepochopení, pousmál se. Mohl jen tušit, čemu přesně ve svém stavu nerozuměla. „Pocházím ze smečky na severu zdejšího území – u úpatí hor. Říkáme si Přízrační. Je to zvláštní, že?“ Ano, toto jméno bylo pro smečku v jeho očích trochu netypické. Nebyla to Přízračná smečka, ale jen Přízrační. Skupina, která sama sobě dala jméno, avšak plní dostatečně jeho význam? „To je hezké jméno. Rád tě poznávám, Malko.“ Pronesl hlasem konejšivým. Definitivně si to jméno zapamatuje, a už nezapomene.
Po tomto se vrátila k odtajnění trochu své minulosti, a tak Timek při čištění rány bedlivě naslouchal, aby mu jediné slůvko neuniklo. „Možná, že takový červ existuje. Kdyby byl ale poblíž, tak bych o tom musel vědět,“ chtěl jí dodat trochu jistoty. Pravdou je, že kdyby tu takový červ byl, existoval, Tim by to nejspíše nevěděl. Věděl, že existuje něco jako vzteklina, po které se jeden zblázní, a už nikdy nevystřízliví, ale o červovi, jež by se usadil v mozku? O tom neslyšel. Možné je však takřka vše. Více by sázel na nějakou psychickou nemoc, kterou měl třeba i Cielo. Ten se tady z vteřiny na vteřinu mohl stát zběsilým vrahem, protože to měl v hlavě pomotané. A nikdo doposud nevěděl proč.
Vskutku ho zabolelo, když odtajnila, kdo jí ty rány udělal. Matka. Jedinec, na němž je vlče závislé nejvíc, očekává od něj oporu a lásku. Toto by se stávat nemělo, ale Tim měl v hlavě potenciální případy poporodních depresí a stavů, kdy si matka ke svým dětem i přes snahu nenašla cestu. I takové věci se stávají, o to smutnější to pak ale je. „Moc mě mrzí, čím sis musela projít. Zklamání od někoho tak blízkého je bolestivé, ale věřím, že o to silnější teď jsi.“ Pokusil se ji trochu povzbudit, i když to v takovou situaci bylo možná zbytečné. Mohou vůbec nějaká slova takovou zradu zalepit?
Pod dávkou máku se vlčině začala klížit očka. Ano, to přesně Timek chtěl – spánek totiž léčí. „Prospi se. Kdybych tu už náhodou nebyl, připravím ti tu bylinky, které si dáš ještě po probuzení, ano?“ Pronesl, a doufal, že ho vlčka ještě vnímala. Záležé, jak dlouho bude spát, ale i on potřeboval jít pracovat zas ještě domů. Chtěl by jí však nabídnout místo ve smečce.

Tim s potlačovanou hrůzou sledoval obličej Malého. Děsil se, neboť jeho domněnku nevyvrátil – skutečně ho Ryumee pustila ven samotného za doprovodu Ciela. Děsil se ale také, protože viděl, že Guláš nějak nemůže najít slova. Ach ne. Sic se na první pohled nezdálo, že by Guláš měl z výletu nějaké trauma, ale to se přeci nemusí hned projevit. Trauma může vyplout na povrch až v pozdějším věku! A pokud Cielo nějakou svou epizodu před Gulášem prožil, Tim věřil, že by z toho mohl být pořádný flashback jak na vietnamskou válku! Pokusil se však předčasně nevyšilovat. „Vskutku? Naučil tě Cielo něco ze svého oboru?“ Ptal se ho. Cielo byl lovec, a Tim by určitě uvítal, kdyby mu nějaké vychytávky ukázal. Určitě to byla ta lepší varianta, než kdyby mu ukázal epizodu svojí poruchy. „Kdepak jste vůbec byli?“ Snad jen někde poblíž!

Nevěděl, čím si vlčina prošla, ani co se jí honilo hlavou, a tak nesoudil. A nesoudil by možná ani v případě, že by věděl, co se jí stalo. Tohle bylo čerstvě odrostlé vlče, které by mělo být při síle a plné život. Vidět jí takto bylo k pláči, ať už něco špatného provedla, nebo ne.
A nakonec... ta síla se v ní trochu probudila, když na popud máku setého začala trochu povídat. Ani by po ní žádné odpovědi nechtěl, ale jestli se na to cítila, nechal jí hovořit. Čistil jí opatrně ránu, a poslouchal, co mu sděluje. „Nic? To jsem si myslel,“ pronesl hlasem konejšivým. Ať už to byla pravda nebo ne, chtěl, aby věděla, že on je na její straně. Teď a tady. „Co tím myslíš?“ Ptal se trochu zmateně. Nakažení? Mluvila snad o stavu mysli jedince, co jí tohle udělal? Protože tato rána musela být z boje, né způsobena nějakou nákazou. Aspoň tak mluvil jeho rozum.
„Jen odpočívej, nenamáhej se zbytečně,“ požádal jí, když se začala kroutit, snad nechtěla vstát? Jeho oči se však setkaly s těmi jejími, a on v nich neviděl nic víc, než bolest. „Existuje snad život, který nemá smysl zachránit? Já tu nejsem od toho, abych tohle posuzoval. Když vidím vlka v nesnázích, tak pomůžu, jak jen mé znalosti dovolí.“ Pronesl. Vlčina byla sebemrskač, no jo. Timovi jí bylo líto. Čím si asi musela projít? „Jsem Timothée, medik smečky Přízračné. zachraňovat životy je moje práce, moje hobby.“ Představil se a osvětlil, proč se tu o ní tak stará.

Timek se pousmál. „To byla maličkost,“ pronesl. Vskutku. zrak jí vrátit nemohl, a tedy naučit jí plést bylo to nejmenší, co pro ni mohl udělat. Nebyla to ani dovednost, která by byla zle zneužitelná, ač si úplně nemyslela, že tahle mladá vlčka snad překypuje nějakými nekalými úmysly. Nikdy by však neměl dát na první dojem. I pod tváří anděla se může ukrývat ďábel, hm? Když ho cizinka objala, samozřejmě ztuhnul. Vskutku nebyl fanouškem tak blízkého fyzického kontaktu, obzvlášť od cizích, ale že to byla vlčka mladá, nepanikařil. „V pořádku,“ pronesl, když se od něj odlepila, a on si tak mohl oddechnout. „Jsem rád, že se ti líbí, a že jsi se svou prací spokojená.“ To bylo směrodatné.
Přikývl. „Čím delší stonek máš – hlavně pro základ celého věnce –, tím lépe se ti to bude dělat. Jde to i s menšími květy, ale na to už je jiná technika. To co jsem ti ukázal je nejjednodušší.“ Detailnější postupy jí ukazovat již nebude. Samozřejmě měl za ta léta už své osvědčené postupy, ale nechá si je hezky pro sebe.

Timek přikývnul. „Ano, zástupce.“ Bylo to zvláštní, že někdo z jeho rodiny byl tak vysoko postavený. Vlastně... i on to koneckonců dotáhl docela daleko, na to, že ještě dva roky zpátky měl z mozku salátovou kostku. Ušel dlouhou cestu, a za jeho práci se mu dostalo odměny. Ale on sám na žádném vysokém postavení nelpěl, chtěl být hlavně užitečný smečce, a pomáhat těm, co to potřebují. „Asi obojí? Když byl Guláš – syn Ryumee – ještě hodně malý, tak to v noře bývalo někdy dost hektické, proto jsem rád, že mám teď více klidu. Pomocník by se mi ale hodil, protože v případě, že by smečku skolila nějaká viróza, měl bych opravdu práce až nad hlavu.“ Ovšem si vždy mohl říct o pomoc třeba od Ryumee, ale zrovna jí nechtěl zatěžovat zbytečně, když sama měla zodpovědnosti za smečku dost. Být lexem taky jistě nemůže být žádná sranda!
Prošel si v hlavě členy smečky, aby z nich vybral ty oslabené. „Máme jen dva starší jedince, jinak je smečka vcelku při síle.“ Pronesl, a zaklepal by pro jistotu na dřevo, kdyby tu nějaké bylo. Nechtěl konkrétně ty dva seniory zmiňovat, neboť by musel odhalit, že jedním z nich je právě Ordo. A on si nedovolil znít vůči němu netaktně! Poměrně ho překvapilo, když Bellana zmínila březí vlčici. V tomto počasí? „Vskutku? V tomto období?“ Naznal své podivení i nahlas. To chlapec zatím nevěděl, že i on bude mít brzy na krku stejné tíže. Sice věděl, že Anjel s Roihem potomky plánují, jasně jim ale řekl, ať s tím ještě počkají. A naivně si myslel, že ho poslechnou.
Tomu Timek rozuměl. Smečky nejsou žádná vězení, a i když by se Enkidu stal členem nihilským, nebrání mu to v průzkumu okolí, a setkávání se se svými příbuznými. „No, tak uvidíš, jak se to s ním vyvrbí. Držím packy, aby to bylo spíše pozitivní.“
Usmál se. „To máš pravdu,“ uznal. On nepomáhal druhým pro nějaké uznání nebo vděčnost, samozřejmě si ale pamatoval, když se k němu jedinec, kterému s nějakým zdravotním problémem pomohl, nechoval následně adekvátně. Nějaká základní slušnost by měla existovat vždy. „Výslechu já budu velmi rád svědkem. Pojďme,“ odvětil jí stejnou notou, a byl připraven vyrazit směr střed jejich území. Snad bude Roihu doma, aby ho někde nemuseli nahánět.

prosím o odměny pro Timothée: kámen plodnosti

Timek dostal na Kosuth’laes speciální úkol – mentorovat aesta zkoušku pro Norek. Byla to pro něj pocta, zhostit se tak důležitého úkolu. Norek se zjevně chtěla stát medikem smečky, a ač si Tim její přítomnosti na léčitelském workshopu všiml, nezdálo se mu, že jinak by se o obor nějak zajímala. Mohla se ovšem něco učit od Ryumee, ale za ním konkrétně nikdy nepřišla. A to on byl každé konverzaci o bylinkách otevřený, hlavně by teď byl trochu jistější v tom, že je Norek na toto povolání vhodná. Tím, že jí znal minimálně, a žádné její léčitelské schopnosti v akci neviděl, v ní příliš důvěry v tomto ohledu neměl. Snad se však jen zbytečně obává, a nebude mít obavy se s ní v budoucnu o sklad podělit. Není to o tom, že by si snad chtěl toto povolání gatekeepovat, je to o tom, že tohle povolání vyžaduje skutečně hodně odpovědnosti. Jde tu o životy jiných, tady nelze znalosti předstírat.
Cestou od jeskyně přemýšlel, do jaké modelové situace jí uvede, aby prozkoušel, že umí aspoň ten nejnutnější základ. Které bylinky od ní bude chtít pak poznat, to už nějak věděl. Mladá vlčice už čekala poblíž nor, když tam Timek dorazil. „Zdravím, Norek.“ Pozdravil soudružku, jejíž tělesné proporce by jí sám mohl závidět. „Začneme s řešením modelové situace. Jsi připravená?“ Ptal se jí. Půjde nejen o teorii, ale i o její schopnost řešit pohotově krizové situace. Chce vidět, zda-li dokáže udržet klid, nebo bude zmatkovat.

I Timek si maloval přespávačku jako šanci si pohovořit s někým i o něčem mimo pracovní záležitosti, i když samozřejmě ukázat bylinky je pro něj prioritou. Pro něj to bylo vděčné téma, které mohl vytáhnout kdykoli, kdy nevěděl, o čem jiném mluvit. A že by to – nebýt bylinek – bylo na denním pořádku! Tenhle jeho zájem z něj dělal komunikace schopného jedince, a sblížil ho vlastně s celičkým Norestem. „Opravdu? Já jsem to od jejího působení trochu ve skladu poklidil a přerovnal, ale nejspíš to nebude zas takový rozdíl.“ Zalhal. Ač si velmi cenil, jak Ryumee bylinky v doupěti střádala, na jeho poměry to měla dost chaoticky uspořádané. On si to musel předělat podle svého gusta! Nutno dodat, že to předělával v době, kdy neměl tolik práce. Teď na to tolik času nebylo, ale tím, že to měl uklizené od počátků tam ani nevznikal svinčík. „Teď jsem ve smečce jediný medik, ano. Ryumee povýšila na lexe,“ pousmál se nad tímto faktem. Věřil, že tuto informaci neříká nesprávnému jedinci. Ze sestřenky měl radost, a tak se s ní chtěl trochu pochlubit. Jak dlouho bude ve smečce jediným medikem, to zatím nevěděl, ale nejspíše příliš dlouho ne.
Zkusil zavzpomínat, kdy moc pouštní růže zkoušel. Ne, nebylo to ještě o těchto mrazech. „Vlastně nevím, neboť to nemám v tomhle mrazu ještě ozkoušené. Myslím však, že by mohlo, obzvlášť, když se růže prolije horkou vodou.“ Takový byl jeho tip. Kdyby to nebylo zbytečné plácání zásob, klidně by to mohli později večer vyzkoušet. Nad představou, kterou vyvolala Bellana, se uculil. „Dokud je to jenom rýma, tak to i legrační je. Jak to přejde do zánětu dutin, už to může být vážné,“ pronesl, aby se pojistil proti rouhání. „Záněty jsou nejhorší, obzvlášť v tomhle období. V největším ohrožení jsou samozřejmě jedinci, kteří jsou oslabení – vlčata, senioři, ranění a březí či kojící vlčice. Takových se zánět zmocní raz dva.“ Pravdu děl! Ale to Bellana jistě už věděla. Chtěl tím jen potvrdit svá předchozí slova, že prevence je základ. Nemoc nezaútočí tam, kde bude muset o svoje místo na výsluní bojovat. Tedy, obrazně řečeno.
Bylo vskutku zajímavé, že šlo ztratit paměť na různé způsoby. Uvažoval, jestli se nemá podělit i o svůj příběh? Možná později na to bude více prostoru. „Hm, bude to bezpochyby zajímavé. Uvidíš, jestli najdeš jeho bratra, a rozhodneš se je znovu seznámit,“ pronesl zamyšleně. Rád by sledoval, jestli to v něm skutečně nějaké flashbacky na minulost vyvolá nebo ne. Snad mu o tom někdy v budoucnu Bella poreferuje.
Jestli se Bellaně interakce s Roihem bude líbit, to si skutečně nebyl jistý. I jemu víceméně vadil tón jeho hlasu, a jeho činy byly přinejmenším dosti neuvážené. Timek ale na světě nebyl od toho, aby soudil, že? Aspoň né nahlas. „Těžko říct, jestli i on rád uvidí nás,“ pronesl zamyšleně. „Ale zkontrolovat ho musím tak i tak.“ Nedá se svítit. Když se jedná o léčení, Timek dostane co chce, i kdyby to mělo znamenat, že po něm pacient bude házet nespočet otrávených pohledů. On byl proti tomuto imunní! „Jestli bude úplně bez následků, to si nemyslím. Rozhodně ale neskončí invalidní. Ostatně ti povím svůj názor, až ti ho ukážu. Zda-li bude reagovat na tuhle informaci nějak nepřiměřeně, to říct nedokážu. O tom incidentu nám obecně moc nepověděl, jen, že ho napadl nějaký běsný tulák. Mohlo by to v něm vyvolat doznání, jak to skutečně bylo.“ Ano, Timek se pídil po pravdě. Nevěděl, že si Roihu myslí, že tuláka připravil o život. To by pak sdělení informace o tom, že vlastně žije, byla osvobozením jeho provinilé mysli.