Príspevky užívateľa

Sám doufal, že tu jen plácá ty nejhorší scénáře, co mu přišly na mysl. On byl přeci celý život zdravý kluk, tak kde by se mu zničehonic objevil v těle nádor? Ani nebyl kuřák! A srdeční červi?? Jak pravděpodobné to v tohle roční období je? Ale... sám moc dobře věděl, co se stalo u jezera, a tak měl důvod právě na tuhle diagnózu sázet. „Neznám žádný lék na nádor. Ale červi... nějaká odčervovací kůra snad existuje i na ty srdeční. Je teprve jaro, ale už mě zvládl nějaký hmyz pokousat, dole u jezera.“ Svěřil se se svým zážitkem, ale nehodlal to dopodrobna popsat. Měl z toho zážitku nejspíš trauma, a nedivil by se, kdyby ho líčením způsobil i bílému.
Pousmál se, avšak na jeho tváři byl znát smutek. „Hned jak se rozední. Teď zkusí na chvíli ještě usnout.“ Slíbil mu. Jestli mu kašel dovolí, rád by se ještě chvíli prospal. „Budu na sebe opatrný, jen se neboj.“ Ostatně jako vždy. Ta opatrnost ale né vždy fungovala, jak se ukázalo. Teď se k Harimu přitulil a položil si hlavu k zemi. Nechtěl mu kašlat do srsti, kdyby jeho nemoc byla nakažlivá. Kdyby ano, už by se bílý ale nejspíš nakazil...

Tim si moc přál, aby to, co právě říkal, nebyla pravda. A to hlavně kvůli Harimu, který se teď zdál vyděšenější než Tim sám. No, on to koneckonců zvládl, že? Po smrti už žádné starosti nejsou, ale co ti, které by tu nechal? Ne, to se skutečně nesmí stát! On umírat nehodlá! Ale jako medik měl samozřejmě před očima ty nejhorší scénáře. „Třeba-,“ začal, ale nebyl si vůbec svými hororovými diagnózami jistý. „Třeba nádor. Nádor v plicích.“ Tahle diagnóza nebyla tak moc nepravděpodobná. Taková rakovina se vám do těla vplíží ani nevíte jak! A jelikož Tim kromě mírné únavy a toho veškerého chrchlání necítil jiný příznak, mohlo se skutečně o tuto nemoc jednat. „Nebo srdeční červi. Já nevím.“ Jeho druhý tip, který byl pro něj trochu pravděpodobnější prognózou. Sice si myslel, že tyhle červi přenáší na zvířata létavý hmyz, třeba se mýlil. Třeba existovalo více druhů červů, kteří napadají dýchací soustavu, nebo jiné orgány.
Na chvíli se odmlčel. „Jedno je jisté – musím k medikovi. K Ryumee nejpve. A pokud ani ta nebude tušit, tak do Nihilu.“ Ryumee byla zkušená, ale klidně se mohlo stát, že k určení diagnózy bude potřeba více názorů od více léčitelů. Mohl třeba i za Ikkem, ale zatím neplánoval zbytečně plašit. „Možná že zbytečně plaším, možná jde jen o ten zápal.“ Tím chtěl Hariho uklidnit.

Zrovna Timek by jí něco motivačního řekl rád, ale nemohl jí přeci podporovat v něčem, co je pro ní tak nebezpečné. Ano, kdyby měla nějakého mentora, který by se jí individuálně věnoval, tak pak by možná bojovníkem být mohla, ale takhle? Jen těžko. „Pokud tě srdce táhne k povolání rytíře, tak ti tu jen horko těžko můžu vyprávět, jak bych si já vybral povolání medika, že? Bylinky jsou můj koníček, moje hobby, a když díky nim můžu i zachraňovat životy, není pro mě lepšího povolání. Máš spoustu energie, kterou bys ale mohla využít i právě v tomhle oboru. Je to i o zkoumání a experimentování s neznámým.“ Pověděl jí něco málo o cestě medika. Ke kvalitě nihilského výcviku se asi raději dále nevyjadřoval.
Pousmál se, když vlčina návštěvu za Bellannou odsouhlasila. Mohl jen doufat, že to aspoň zkusí. Naučí se třeba lépe komunikovat se svým okolí, protože jak bylo zjevné, tahle dorostenka si servítky rozhodně nebrala. „Máš alergii na květiny?“ Zeptal se, takřka řečnicky. S takovou by mohlo být problematické se na dráhu medika vydat, to je bez pochyb. „Na zmírnění můžeš zkusit meduňku, měsíček, nebo třeba heřmánek.“ Ale záleželo také, na co přesně je alergická, že? Pokud by byla alergická i na tyto květiny, tak se jeho rada mine dost těžce účinkem.

Nuže, když už Hariho tím kašlem probudil, a on ho tu viděl zdravě vykašlávat krev, nemělo asi smysl mu do očí lhát, že je v pořádku, že? I když přesně tak by to nejraději udělal. Nebylo to ale fér, vždyť za sebou mají čerstvě svatbu! Nebylo fér, kdyby mu lhal, ale ani nebylo fér, že tu právě umíral. Tedy... on nechce zemřít, ale copak si mohl teď myslet něco jiného? „Nejspíš mám zápal plic.“ Pronesl tiše, když si prohlížel krev na své tlapce. To byla ta nejméně bolestivá odpověď, a taktéž i nejpravděpodobnější diagnóza, v případě, že by Tim cítil i jiné příznaky. Kdyby měl zápal plic, cítil by se nejspíš dost jinak. Mdle, unaveně, kašlal by jak letitý kuřák, měl by horečku,... „Nebo něco vážnějšího,“ přesunul svůj pohledem na Hariho. Ve vlastních očích měl strach, ale očekával, že ho najde i v očích bílého. Zápal plic je sám o sobě hodně vážný, co tedy mohlo být vážnější? Ano, ta rakovina, nebo srdeční červ. Neznal totiž lék ani na jednu z nemocí, a je jasné, že se sám teď bude muset dát léčit. Chtěl své obavy vyslovit nahlas, jenže to nedokázal. Sám byl vyděšený, a dalšími slovy nechtěl děsit i svého chlapce.

Povzdechl si. Nemohl tu kritizovat cizí výchovu nebo trénink, ale v duchu se to samozřejmě bez dvakrát pozitivního komentáře neobejde. Děti přeci potřebovali tolik pozornosti! A už vůbec ty s hendikepem. Tady někdo něco očividně zanedbal... „Na tom nejspíš něco pravdy bude. Povolání bojovníka pro tebe bude bezpochyby nebezpečné.“ Uměl si představit, že by to bylo snazší, kdyby měla nějaké dobré základy, ale pokud jí chyběly, s takovou po nějaké rvačce zahyne. „Je potřeba, aby se ti někdo důkladně v tomhle ohledu pověnoval, jinak při nějaké další rvačce přijdeš o hlavu.“ Né, on jí nebude říkat, že má změnit povolání, ale rozhodně by měla začít tlačit na nějakého odborníka v oboru.
Střihl uchem. „Bellanna rozdělat oheň umí, určitě ti to ráda ukáže, když jí poprosíš.“ Podle Tima teď nemělo smysl do vlčiny hustit ještě návod na rozdělání ohně, protože to nebyla žádná sranda, a ani Timovi se kolikrát nepovedlo. Ryumee v tom byla mnohem lepší, ale bylo to spíše o štěstí než o technice. Mít někoho s ohnivou magií by ušetřilo neskutečné množství nejen času, ale také nervů ztracených při marných pokusech o rozdělání plamínku.
Přikývl. „Ke každému pacientu je nejlepší přistupovat individuálně. Né každému sedne určitá bylinka, a proto je fajn, že na mnoho nemocích a trápení existuje tolik alternativ.“ Pousmál se. Očištěné rány už měl, tak teď vytáhl ještě z batůžku zbytky obvazu z pavučin, kterými chtěl vlčině zafáčovat nožku. „Obvážu ti tu nohu, aby se ti tam nedostala po cestě domů špína. Až si jí ale doma vyčistíš, tak nech ránu dýchat.“ Nejlépe, aby jí ji vydesinfikovala sama Bellanna, ale to asi po téhle dorostence chtít nemohl, což? Fanouškem doktorů očividně není.

Bylo časně nad ránem, venku byla ještě tma, a Timek se rozkašlal. Nějak se mu nedařilo usnout – hůře se mu dýchalo, a sem tam ho popadl kašel. To ostatně trvalo posledních pár dní. Myslel si, že chytil tu zákeřnou nemoc, která se ve smečce přes zimní měsíce přehazovala z jednoho vlka na druhého, ale když si dva dny zpět dal lék, který mu doporučila samotná Bellanna, tak se nic nestalo. Nějaká reakce na medicínku by se už objevila, a jistě by se to dále nezhoršovalo, obzvlášť, když se teď držel víc v klidu. Ono mu kromě těch respiráčních problémů nic nebylo, žádná horečka, žádné fleky na jazyku, nic. Začínal si myslet, že má snad nějaké srdeční červi. Určitě tu existoval důvod, proč se bát právě takovéhle prognózky. Na to by klasická odčervovací kůra, kterou už také prodělal, nejspíš nestačila. No... a nebo má rakovinu.
Teď se spíše bál přiznat obavy o své zdraví Harimu, který tu ležel vedle něj. Timck rozhodně nebyl ready na to umřít. Nemínil tady nechat bílého, rodinu, a ani smečku. Když se ale následně rozkašlal, a vykašlal si na přední tlapky krvavý hlen, obavy byly asi více než na místě. „Sakra.“ On asi opravdu umírá. No, rozhodně to byl velký důvod ke znepokojení.

Timek vykulil očka, když se vlčina kousla do nohy. Jo, měl fakt infarkt!! „Co to děláš?“ Dostal ze sebe dřív, než jí z kousnutí začala téct krev. Božínku!! Tak i masochista je tahle dorostenka, jéje! Na ukázku toho, co je s ní špatně, to ale stačilo víc než dost. Timek přestal na tu chvíli dýchat, a začal zase, až když si vlčina nohu pustila. Musel se zamračit, protože ten kousanec je dalším bebíčkem, které bude muset ošetřovat!! „Ten minimální pud sebezáchovy tomu taky moc nepřidává. Máš tuhle potíž už od narození? Kdo tě učil určovat hranice?“ Chtěl potvrzení domněnky, že se jejímu výcviku v tomhle ohledu nikdo nevěnoval. Od Ryumee slyšel, že někteří vlci mohou mít práh bolesti dost posunutý, no, nesetkal se s tím, že by nikdo necítil bolest žádnou. Vše je jednou poprvé, že? Takový jedinec ale potřebuje od někoho nastavit jasné hranice, jinak se dřív nebo později zabije.
Tak, nožku měl vydezinfikovanou, a jal se očistit zbylé škrábance. „Odvarem z řebříčku a heřmánku. Nad ohněm nechám ve vodě vyvařit tyhle dvě bylinky, a po vychladnutí aplikuji do rány. Pokud se na ráně už za tu dobu udělal strup, strhnu ho, a ránu propláchnu. Ránu pak už nezavazuju, protože mu pod obvazem mohla začít mokvat a hnisat. Zajímáš se o bylinky, nebo jen nechceš jít k léčiteli?“ Zeptal se s našpicovanými slechy. Pokud si to chtěla ošetřit sama, mohlo to znamenat, že půjde o další budoucí kolegyňku z oboru, a na to on samozřejmě slyšel. „Nutno dodat, že na dezinfekci lze použít bylinek víc, každý léčitel na to má asi vlastní recept. Mně se osvědčilo právě tohle.“ Vlčina se ani nemusela ptát, a už byl Timek schopný jí tu dát první lekci z oboru!

Timek střihl uchem. „Ne, neumřeš.“ On to nedovolí, přeci! Je snad jen pokousaná, a když jí tu rány vyčistí a vydezinfikuje, a pak jí pošle co nejrychleji domů za tamějšími lékaři, přežije to. A možná to na ní nezanechá ani žádný psychický dopad, protože jak se zdálo, tahle vlčina byla vcelku živel. Ostřejší živel. Jí žádné konejšení asi neuchlácholí, ale zvládne to Timek i bez toho? „Jsem si jistý, že to nic vážného nebude.“ Jako, soudil to podle toho, že tu dorostenka pobíhá jako by se nechumelilo, ale to nevěděl o jejím hendikepu. Ano, necítit bolest rozhodně hendikep je. A velký.
Na poznámku o rodině nereagoval. Myslil si, že chudinka vlčina nedostávala ve svém mentálním vývojovém stádiu dost lásky – možná jen její náznaky –, a tím i trpěla. On moc dobře věděl, že S'Arik je fanouškem rčení "emoce jsou nádorem světa", a u Aikana si také nikdy nevšiml, že by snad propagoval opačné smýšlení.
I když po něm šedivka vyjela, držel se v klidu. „Jak to nemůžeš cítit? Ty rány tě musí pálit jako čert!“ Mírně se zamračil, protože on tomu nerozuměl. Není to věštec, jak už bylo řečeno, neví, že nezná bolest, a nejspíš nemá ani pud sebezáchovy. Mohl si tak maximálně myslet, že na něj ta týnejdžerka machruje, a zlehčuje svá zranění. „Tak,“ neslyšně si povzdechl, když si nakonec stejně čubina lehla. Tím měl k ranám lepší přístup, a mohl tedy zjistit, jak jsou kousance hluboké. Ovšem po očištění, které už započal. „Ta na noze je docela hluboká, tam se ti může udělat zánět. Doma popros nějakého léčitele, ať ti to pořádně vypláchne, já ti to vydezinfikuju teď jenom povrchově.“ Protože bohužel tu neměl dost náčiní na to, aby takový výplach mohl udělat. Měl tu jen již dávno dělanou mast z máty a řepíku, která by měla aspoň v základu splnit účel. Měl tu už poslední dávku, ale neváhal, a rozhodl se jí aplikovat právě na ráně této nebohé vlčky. Jaro snad přijde brzy, a pomůže mu všechno léčivo zase doplnit. „V pořádku?“ To se ptal, jestli jí to nepálí.

„A tys proti nim bojovala sama? To můžeš být ráda, že tu ještě stojíš,“ vykulil Timek oka. Viděl na vlčině ty drápance, sice zatím nezkoumal rány do hloubky, ale pokud šlo skutečně o vydry, uměl si představit, jakou škodu dokázaly napáchat. Všechna tahle lasicovitá zvířata, zdánlivě neškodná, dokázala nepěkně ublížit i standardně rostlému vlku. Jejich skus, který by ve světě psím mohl být přirovnán klidně k tomu pitbullímu, vám dokázal nenávratně prohryznout klidně i hrdlo. Jaké to štěstí měla tahle dorostenka!
Nepatrně se pousmál. „To nejsem. Vést si přehled o vlcích ze smečky, která je mi rodinou, považuji za nutnost.“ Nepamatoval se, že by se někdy s Aikanem bavil konkrétně o této jeho dceři, že měl vlčata v Nihilu byl ale smečkový common knowledge, no ne? Dosti pochyboval, že by se na Kosu'thless Aikan přidružoval k nějaké cizí vlčině s cizíma vlčatama. Nebyl ale čast nad tím teď hlouběji přemýšlet, protože se vlčina vyslovila, že je jí špatně. To Timek hned zbystřil, a když viděl, že se jí podlamují kolena, neváhal a přiskočil jí na pomoc. „Opatrně!“ To byla pouze řečnická upomínka. Po přiblížení se k ranám Timovi došlo, že vlčina už musela nějakou tu dobu krvácet. Božínku!! „To nevypadá vůbec dobře. Jak jen je možné, že si tu takhle vykračuješ?!“ Tón hlasu začal být mírně naléhavý. Nelíbilo se mu to! Vlčina byla očividně dost raněná na to, aby po souboji s divýma vydrama pádila hned domů, a nepromenádovala se ještě tak daleko od území! „Ukaž, vyčistím ti to. Hlavně se posaď, nebo si lehni, ať mi tu neomdlíš.“ Vzal si do tlapek mech a jal se čistit hlavně ránu na zadní nožce, která nevypadala vůbec pěkně. Do toho se jí dostane nějaká špína, a zanítí se jí to! Raději jí to po dezinfekci tedy obváže.

I Timek byl řádně nervózní. Připravoval se už od božího rána! Vše nemuselo být perfektní, ale mělo by se to dokonalosti blížit, aby se nestalo nějake faux pass. V tento významný den se ztrapnit vskutku nechtěl. To, že se neztrapnil ani při léčitelském workshopu, nebo při vyřizování dohody mezi jejich smečkou a Azarynem, mu vůbec nepomáhalo v nějaké jistotě, že zvládne i tohle. Dnes to přeci jen bylo osobní! Dnes se měli s Harim stát oficiálně partnery, a to před zraky snad celé smečky! Nebo její části. Bylo k neuvěření, že skutečně došli k něčemu takovému – není to tak dávno, co o něčem takovém Timek jen a pouze snil.
Když přišel, zjistil, že dost vlků tu už bylo – dokonce i Hari. Jéje, on snad meškal na vlastní svatbu! Do poslední chvíle si ale upravoval svůj svatební outfit, který nakonec stejně zahodil, a sáhnul po šatech plesových. Ty se mu tehdá hodně povedly, a cítil se v nich fajn, takže vsadil na tuto jistotu. Věneček měl samozřejmě také ready. Poslední měsíce ani na pletení moc času nebylo, tak si to tentokrát užil. Na všem si musel dát záležet, aby vypadal před Harim co nejlépe. Nyní už se vydal za ním.
„Ahoj,“ pozdravil ho a obdařil ho úsměvem. Jak si hned všimnul, Hari si vytvořil také věneček, a to zcela bez jeho pomoci. Hrozně ho to potěšilo, a tak se mu úsměv na tváři jen a jen rozšířil. „Moc ti to sluší.“ To bylo zcela upřímné a přál by si aby to bylo i objektivní, ale jak víme, z Tima mluvila hlavně láska. I kdyby ten Hariho věnec nebyl nějaký masterpiece, záleželo na tom, že do toho vložil svůj čas a snahu. A to nakonec krásné bylo.
„Jak... jak se cítíš?“ Je připravený? Protože Tim připravený byl, zároveň byl ale napnutý jako kšandy. Tohle vůbec nebyla akce velikosti jaké byla svatba v Nihilu, ale i tak pohledy přítomných vlků Timčeka znervózňovaly.

No, Timek vlčinu neznal do doby, než si jí mohl blíže prohlédnout. Pak si jí moc dobře vybavil, a to nejen z plesu, ale také z rodinné sešlosti, kterou pořádal S'Arik u hvězdné jeskyně. Bylo to dítě Aikanovo, které očividně našlo zálibu v hledání problémů. Chuděrka. Měl jí vůbec kdo vychovávat? Do toho Timovi ovšem nic nebylo, ale když šlo o výchovu dětiček, hned mu v hlavě jely nejrůznější soudy. „Přerostlé vydry? Dole u řeky?“ Pokud bylo v okolí nějaké potenciální nebezpečí, rád by o tom věděl. Sic v okolí žádný pach nějaké neznámé zvěře necítil, nechtěl by se ale za pár minut ocitnout pod nájezdem rozzuřených vydrýsků. A taky by o něčem takovém měl doma udělat report, víme, jak to dopadlo s neznámou šelmou naposledy... „Proč? Jsem Timothée, léčitel z Přízračných, a pomáhat vlkům v nesnázích je moje práce. Jsi dcera Aikanova, že ano?“ Řekl prostě, a než mu vlčina dovolí shlédnout rány, jal se prohrabat ve své brašně. Určitě rány očistí mechem a výtažkem z máty, který tu měl. Snad i něco k dezinfekci tu mít bude, jen je to vše už dlouho sušené, tedy účinek není tak rychlý, jako by byl u bylin čerstvých. Lepší ale, že vůbec nějaký účinek bude, že? Už to chce jaro...

Konec otázek, na které teď odpovědi není třeba hledat! Timek se zastavil na menším kopečku, aby se rozhlédl do dáli, a zkonstatoval, kdy bude vhodné se na patě otočit, a vydat se jiným směrem. Tímhle stylem by totiž mohl dorazit až do Nihilu, a to tak docela v plánu neměl – nikomu totiž neřekl, že se plánuje vzdálit tak daleko, nebo na tak dlouhou dobu. A své nejbližší by stresovat skutečně nějakým pohřešováním nechtěl. Co se stavu zmizelého týče, toho už měl za život užito už dost!
A tak když se rozhlédl, v dáli spatřil postavu vlčí. Když nasál vzduch do plic, aby mohl identifikovat, o koho se jedná, zjistil dvě věci. Dvě velmi důležité věci – je to vlk z Nihilu, a je dost pravděpodobně raněný. Krev. To je to, co Tim cítil úplně nejjasněji, a také co ho nejvíce znepokojilo. Měl s sebou svojí lékárenskou brašnu, jejíž podoba stále byla pouhou iluzí, a tak samozřejmě neváhal, a jal se nihilčance pomoct. Nepředpokládal, že to bude vlk nebezpečný, když je ze smečky spřátelené, proto se svým krokem neotálel. „Zdravím,“ pozdravil dost neformálně, ale přát vlčině hezký den teď opravdu na místě nebylo. „Co se ti stalo? Krvácíš, nech mě ti pomoct.“ Ptal se, ano, protože existovali i jedinci, co jsou schopni lékařskou pomoc odmítnout. Timek se ale nemínil vzdát, chtěl vidět ty rány vyčištěné!

Timek mohl asi jen hádat, co tomu malému šrotuje v hlavě. Malému, no ovšem, už malý nebyl dávno. Byl to puberťák, skoro rostlý jako on. Jenže pro něj to bude pořád Malej, že jo? „Opravdu?“ Našpicoval ouška, když Guláš zmínil, že s Harim lovili štiku. Věděl, že s Harim párkrát venku byl, ale příliš detailů jejich výletů neznal. Více ale asi Tima potěšilo, jak informaci, že strýc má za partnera právě bílého umbru, přešel bez jakéhokoli pozastavení. Možná tedy jen Tim v tom viděl něco, nad čím by se někdo mohl pozastavit, ale neposkvrněn vlčecí dušinka v tom asi jen těžko zhlédne něco špatného. „Na jaře, až ti bude lépe, se můžeme všichni vybrat na lov do řeky společně.“ To byl dobrý nápad, hm?
Kývnul. „Odpočiň si. Zůstaň tady bokem od ostatních, a za pár dní pro tebe dojdu – nastěhuješ se vedle, ke mně, ano?“ Řka. Vymění mimísky Anjel za tohohle mimíska. „Teď tam jsou malá vlčátka od Anjel, ale za pár dní už je budeme moci přesunout sem.“ Ano, teď byla snad jen týden stará, a Timek je chtěl ještě nechat sobě na očích, možná proto, že se na ně prostě rád koukal? Hah, i to je možné. Na dvou týdnech je hodlá přesunout i s rodiči sem.

Tohle byl Timův první větší výlet po... no, po opravdu dlouhé době. Nejspíše od začátku zimy, nepočítajíc ty pracovní záležitosti, jako svatba v Nihilu (pozvánka byla přeci jen formální) nebo výlet na azarynské území za vidinou uzavření dohody. Tenhle výlet byl ale také pracovní, protože jak víme, Tim pracoval 24/7. Chtěl vidět, jak příroda reaguje na zvyšující se teploty, a hledal známky potenciálního nebezpečí. Mezi to se žel řadil i stopy po jistém živočichovi, který se mu týden zpátky pokusil zkonfiskovat tělo. Timek byl teď díky tomu na odčervovací kůře, a musel uznat, že mu v souvislosti s tím nebylo úplně nejlépe. Cítil se tak zvláštně dizzy, no, jednoznačně né ve své kůži. Přikládal to však všem těm bylinkám, které si denně dával.
Nevěděl, jak dlouho už nebyl v těchto končinách, ale moc dobře si pamatoval, jak zde provedl jednu z prvních záchran života, a to u vlka jménem Chris. Kdepak je mu asi konec? Zda-li ta svá zranění rozdýchal, a běhá si to někde vesele dál? Vesele... Ten jedinec tvrdil, že byl vrahem, tak těžko říct, jestli ta Timova záchrana tehdy byla skutečně užitečná. Dokázal by se nad vrahem slitovat i dnes?

No, vlčina mohla být z těch informací zmatená, ale ono jich řpeci tolik nebylo! A byly to užitečné informace zdarma, tak by nad nimi neměla ohrnovat nos! Nic takového se samozřejmě nestalo, a ani si to Timek nemyslel. On jí jen teď materiálně nemohl pomoci, a možná ani nechtěl – kvůli smečce. „Ano, někteří třeba budou k výměně svolní,“ přikývl. Třeba má tahle vlčina něco, o co by nějaký bylinkář nebo léčitel stál, hm? Co on věděl, že? Jednu věc jistě – on o žádnou výměnu teď nestál. Bylinky mu jsou vším, a to nejen teď v téhle zimě.
„Díky. Teď už se ale pomalu vydám na cestu zpátky,“ pronesl. Ano, byl čas tuto podivnou konverzaci již ukončit. Né, že by byla vyloženě špatná, ale očividně měl s tím mluvením dnes nějaký problém. Možná proto, že běžně se s tuláky nevybavoval. Byl pořád zavřený doma, skoro nikam nechodil... no jo, ten introvert je v něm mnohdy tak silný, že zabije i jeho přirozenou chuť ke komunikaci. „Takže nashledanou.“ Ale zda-li se ještě shledají, to si tipnout nedokázal, a příliš mu na tom ani nezáleželo.