Príspevky užívateľa

Tim byl z toho stejně mimo, jako Guláš. Strach o pacienta ale zamlžil ostatní obavy - tedy obavy, že skutečně ve smečce může být nějaký Čurda. Přímo kolegovrah! Taková rána mířená do obličeje by se totiž dala povážit za pokus o vraždu, zde není prostor na to se chlácholit, že šlo o nějaké neškodné vrstevnické hrátky. Zde šlo do tuhého. „V okolí jsem necítil žádný pach, který by nasvědčoval tomu, že jde o někoho jiného. Leda by si to způsobil sám, ale to při zranění v takovém rozsahu snad ani není možné.“ Ne. Kůže z jeho tváře byla stržená vlčími zuby. Byl si takřka jist.
„Budeš si muset vzít ještě tyhle bylinky. Uleví ti to, ale paměti to nepomůže - povědět nám můžeš více, až se ti udělá lépe, nespěchej.“ Přistrčil k Apollyonovi hromádku směsi, kterou teď před chvilkou stvořil. Protizánětlivá směs snad zastaví horečku v počátcích. Pak se zas navrátil ke Gulášovi. „Už jsem za ní byl. Prioritní je pro mě teď péče o Apollyona - dokud mu neklesne teplota k normálu, nebudu klidný. Ale řešit se to samozřejmě musí.“ Vysvětlil, aby bylo jasné, že tuhle situaci nebere na lehkou váhu. Jen a pouze upřednostňuje pacienta, jak by to ostatně mělo i být.

Chudák zmatený Apollyon! Vskutku mluvil z cesty - ani Guláš nechápal, což se Timovi potvrdilo, když si s ním vyměnil nechápavý pohled. Ale ono ani nebylo co chápat, když měl ten malý snad horečku! Proto se už co nejdřív doktor Tymiánek odklidil k přípravě bylinné směsi pro pacoše. To ho aspoň Guláš zastoupil, aby vyměnil obvaz. Byl na synovce pyšný, jak bez okolků tenhle úkol převzal. To bylo tedy předtím, než zjistil, jak pod těmi obvazy Apollyon vypadá.
Tim v Gulášovi zhlédl patřičné zděšení, ale neměl k tomu komentáře. Sám nechápal, zda-li se tahle rána nevynořila ze samotného pekla. A když se pak s bylinkama Timek vrátil, neměl pro Guláše kloudné odpovědi. „Netuším. Nejspíš někdo ze smečky.“ Bylo to tvrzení troufalé, ale copak by si mohl myslet něco jiného? Pokud mu tohle neudělal sám fantomas, nebylo moc možností, kdo by to mohl být. Zvíře tohle neudělalo, a cizí pach v okolí necítil. Nebylo na koho jiného ukázat, než do vlastních řad.

No jo, chudáček byl úplně zmatený! Ale to bylo běžné. V jeho situaci přinejmenším. „Protože budeš žít.“ Neskrýval svou radost, avšak držel se na uzdě - pohladil Apollyona mezi uši, aby mu zkontroloval teplotku. Ta by mohla indikovat zánět, kterého se ovšem tak bál. Zdál se být však přiměřeně teplý - teď chudák spal.
„Jsi doma, neměj strach. Jsi v léčitelské noře.“ Odpověděl mu na jeho následné otázky, které řekl jen z nadcházející možné horečky. Ačkoli si Tim myslel, že tenhle mladík myslel tak trochu jiný domov. Snad aby mu šel převázat ránu, a nadopovat ho dalšími bylinkami proti zánětu. To ale přišel Guláš, kterého tu Tim pod vším tím stresem z pacienta nečekal. „Guláši,“ otočil se na svého oblíbeného příbuzného. Nejoblíbenějšího. „Ovšem, že můžeš. Zhostíš se převazu Apollyonovi rány? Já připravím bylinky.“ Nechá ho udělat tu špinavou práci, ano. Ale né proto, že jemu samotnému by se to snad nechtělo dělat! Spíš proto, že Guláš jednou chtě nechtě jeho řemeslo možná převezme. A bude lepší, když si zvykne na to nepříjemné včas.

Nuže, když ještě ten nebožák žebral o další sedativa, Tim nemohl udělat nic jiného, než mu vyhovět. Nechtěl ho vidět trpět - a teď, když ho měl tady na jednotce intenzivní péče, si může dovolit mu zvýšit nepatrně denní dávku máku setého. „Na,“ a tak mu tedy po chvilce štrachání se ve skladu ještě něco donesl.
A pak už jen došlo na zavázání rány. Namazáno bylo, zdrogováno také - vše bylo v pořádku. Tedy... v rámci možností. O tomhle incidentu bude muset neprodleně říct Ryumee, ale dokud ten malý neusne, chce ho mít na očích. Co se mu stalo? Tohle bude mít ještě dohru, neboť pokud je v tom zainteresovaný ještě někdo další, je třeba počít vyšetřování. „Odpočiň si nyní,“ požádal ho, a byl si jist, že ho nebude muset dlouze přemlouvat.
Zaujalo ho, co pak ze zmatení říkal. „Azi?“ Zopakoval. Kdo to je? Je to viník téhle spoušti? Udělal mu tato zranění? Jenže nikdo stejného jména ve smečce nebyl - co se Tim pamatoval, ehm - a tak to nedávalo žel smysl. Chudák nejspíš jen mlel z posledního, ten sirota možná mluvil o vlastních rodičích!
A pak už usnul, a Tim se mohl jen modlit ke hvězdám, aby se ještě probudil. Chtěl ho kontrolovat, ale nejdřív rychle skočí za Ryumee.

A tak se i stalo. Nejspíš.

Když se pak Apollyon probudil, byla již dávno noc - a Tim nespal. Chodil to mládě kontrolovat, aby se neprobudil už k vychladlému tělu. A jak se zdá, tak to se nehodlalo stát. Ač se Apollyon zdál být značně zděšen, probudil se po několika hodinách spánku, a to je dobré znamení. „Chlapče,“ oslovil ho hnedle Timek. „Ty ses probudil.“ Tima polila mírná vlna naděje.

Jestli existoval Bůh, tak moc dobře věděl, že Tim má Guláše radši jak vlastního syna. A v hloubi duše to věděl i Tim sám - proto tady dnes byl. Byl tu kvůli němu, kvůli tomu chlapci, kterého takřka vychoval. Dnes ho čekal velký den, den D, který tak strašně Timek odsuzoval. Rituál, který v jeho životě neměl místo, a přesto ho musel překousnout, pakliže se bude chtít Guláš dát ocejchovat. Nebylo to o něm, o doktorovi z hor, ale o tom dítku, které měl tak rád. A proto tu pro něj musel být, i když s jeho rozhodnutím třeba nebude souhlasit. Hodlal ho podpořit, bez ohledu na okolnosti.
Měl tu Hariho, a byl rád, ale řekl mu za celou dobu nejspíš tak půl slova. Jen se nepatrně mračil a sledoval pověřené členy rodiny, kteří měli povoleno vstoupit do moře s Gulášem. Byl tak trochu jelly, že tam s ním mohl být nějaký random Ancunín, a on ne. Kde byl, když se ten malej narodil, hm? Nebyl. I když proti němu jako vlku Tim absolutně nic neměl, bylo pro něj těžké ho přijmout do bližšího okruhu rodiny. Ale nemohl s tím nic dělat, protože rodinu, do které se narodíte, si nevybíráte. A tak byl nucen i on přihlížet martýriu, které se tu chystá. Chtěl se vidět, jak zvládne přihlížet Gulášovo bolesti, a vydrží tu bez hnutí stát. Jediné štěstí, že tohle nebude nikdy muset dělat vlastnímu dítěti...

Timči na odpověď na svou otázku nespěchal. Vlastně by jí ani neočekával, vzhledem ke zranění, která Apollyon utrpěl. Mohl být rád, že stále ještě dýchá, a je při vědomí! Nějaké přemýšlení... to už by mohl chtít doktor moc. A byl si toho vědom.
„To nevadí, teď to není důležité.“ Ne, teď nebyl výslech tím nejdůležitějším na programu. Očista rány byla prioritní, a právě k té se Timek chystal. Hezky vodou vypláchnout, no jo! Cukal se chlapec, ale to se nedá nic dělat - trpět ho ale nechtěl nechat. „Když tě to bude hodně bolet, dám ti ještě něco na utlumení.“ Menší dávka oblbováků bude asi až až, když už u hráze něco dostal.
Když ránu očistil čistou vodou, pak si došel pro mast, kterou namaže jen po krajích samotné rány. Rána z pekla. Tim se při všem tom snažil ignorovat fakt, že se dívá na něco, co se vymyká jakémukoli případu, který v minulosti viděl. Když se ho pak zeptal na smrt, na chvilku to Tima zaskočilo. Asi byl šokován faktem, že si tohle dítko uvědomuje, jak bídně na tom je. „Udělám vše proto, aby tomu tak nebylo.“ To jediné mu mohl slíbit. Příroda se však o konečné rozhodnutí postará sama.

---> od hráze

No, mnoho informací od toho malého Timek nedostal. Neměl mu to za zlé vzhledem k tomu v jakém byl stavu, ale rád by ovšem věděl, co se tak dramatického mohlo odehrát, že Apollyon skončil na JIPce. Timek to s ním viděl černě, ale nahlas by to říkat ještě nechtěl. Hodlal o něj ovšem zabojovat, jako o každého pacienta. „Jeden jsi říkal. Jeden kdo?“ Ptal se ho až když dorazil zpět do nory, a uložil mládence na nějaký z volných pelechů. Bylo jich tu volných dosti, protože nikdo nestonal ani nebyl raněn.
„Tady zůstaň, lež. Přinesu ti vodu a postarám se ti o ránu.“ Postarat se o ránu znamenalo vyčistit jí, namazat případně nějakou mastí, a zavázat. Tuto ránu nelze nechat na vzduchu dýchat, protože by se do ní akorát dostala špína. Což už se ostatně nejspíš za cestu sem stalo - proto muselo proběhnout důkladné čištění. Jakmile by se o Apollyona přihlásil zánět, byl by to pro něj pravděpodobně konec.

Né, Tim nevěděl, že právě Apollyon je tady oním problémem - vždyť podívejte se na to dítko! Ještě nedávno byl sirotkem, tak jak by mu mohl přišít pokus o vraždu? A kdyby ho viděl vedle Dannyho, určitě by ani pak nebylo obviňování snazší. Danny je totiž postrach ulice. „Hlava, no ovšem.“ Ještě aby ne, když... když vypadal teď takhle. Bolí to, a bolet ho to bude. Timek mu to bude muset ještě v noře léčitelské pořádně vyčistit, namáznout možná regenerující mastí, a tak. Nebude to příjemné, ale snad ho ten mák dostatečně otupí.
„Nenamáhej se příliš, pomůžu ti. Opři se o mně, nebo tě vezmu na záda,“ pobídl ho. Chtěl ho vzít k té vodě, ale tady bude každý krok navíc pro toho mladíka úplně vyčerpávající. „V noře nějakou vodu mám, napiješ se až tam.“ Nebo někoho pošle pro čerstvou. Někoho, koho nebude každý krok navíc bolet, nebo stát čas.

Tim si uvědomoval, v jakém šoku ten hoch musí být. Ani odpovědět kloudně mu žel nedokázal, a ponechal doktora jen v dalším zmatení. Neměl mu to ale za zlé. „Shodili tě? Z hráze?“ Nenapadalo ho odkud jinud by mohl spadnout. A kdo? Pach cizích vlků tu nikde nebyl, a ani žádného divého zvířete. Pouze pach smečky, což Tima nakonec děsilo ještě víc, než kdyby byl útočník cizí. Panečku... mají ve vlastních řadách Čurdu?
„Bolí tě ještě něco? Co nohy, nebolí tě?“ Chtěl vědět, aby ho následně mohl vzít na svá bedra, a přenést ho k sobě do ordinace. Ano, pro Tima to bezpochyby nebude tak jednoduché, jako by bylo například pro Hariho, ale udělat to musí. Musí jednat, a to co nejrychleji, pokud ho chce zachránit.

„Je mi to líto,“ pronesl zcela upřímně, a pohladil hocha mezi ušima. Pak už si z batohu vzal výtažek z máku setého, který tomu nebožákovi dopřeje, po čem bezpochyby nejvíce touží - otupí bolest. Nemohl mu toho dát příliš, vzhledem k tomu, že byl jen odrostlým děckem, ale trpět ho taky nehodlal nechat. Už byl v tomto odvětví zkušený, a tak neměl strach, že by ho snad předávkoval. „Na, tohle sněz. Uleví se ti od bolesti.“ Muselo to bolet opravdu hodně. Upřímně si v tuto chvíli ani Tim nemyslel, že tato zranění přežije. Kdyby existoval v tomto světě lidský veterinář, pak ano - možná by přežil. Ale tady? Do takovéhle rány se zas dva dostane infekce, a možná se ani nezvládne nikdy zacelit.
Tim ho nechá než mu mák zapůsobí. Pak bude třeba ho vzít do ordinace, a taky pro vodu. Teď se budou muset dít zázraky. Ale on nikoho umřít nenechá, a to ani i kdyby měl za dotyčného prodat duši. Tohle dítko má celý život před sebou! „Kdo ti to udělal? Vzpomínáš si na něco?“ Chtěl ještě zopakovat tu nejdůležitější otázku.

Napít ještě chudák dostane, až ho trochu Timek rozhýbe. To ho pak k té vodě klidně přenese, ale nyní ho musel pořádně prohlédnout. Všude byla krev, vlastně tolik, že se černý estrelák divil, že ten mladý není v bezvědomí. Už toho za svůj život viděl ale tolik, že si nemyslel, že by ho něco mohlo ještě překvapit. Zrození jeho vetřelčího syna toho bylo nepochybně důkazem. „Ukaž,“ sundal mu z rány kus hadru, aby se na to pořádně podíval. No, a když tak učinil trochu v údivu ho to bezpochyby ponechalo.
Místo oka měl otevřenou ránu, která byla však nevšední - neukazovala žádné stopy po tom, že by tam kdy vůbec oko bylo. Jeden by čekal, že při takové ráně snad uvidí lebku, možná samotný mozek, ale ne. Jeho zranění bylo konkávní, a naskýtalo pohled do dvoubarevné spirály. „Je... není. O-omlouvám se, žádné oko není.“ Bezpochyby by to řekl normálně a taktněji, kdyby nebyl tímhle jevem tak vykolejen!! Tohle tedy ještě nikdy neviděl.

Chudák, chudák dítě!! Apollyona sic moc dobře Timek neznal, ale věděl, že je pod křídly Anjel a Roiha. A co je hlavní? Je to nezletilý člen smečky! Co jen se mu mohlo přihodit, že tu takhle trpěl? Naštěstí tim měl u sebe nějaké kusy látek, které si ovšem sám vyráběl, a těmi už zastavoval krvácení běžně. I zde tedy kus hadru na Apollyonovu tvář přiložil - nakonec to bylo mnohem účinnější jak obvaz z pavučin. „Vodu, no jistě,“ zopakoval. Vodu mu přinese na listě javorovém, hned jak pocítí, že jeho snaha o zastavení krvácení k něčemu je.
A tak se i po nějaké té minutce stalo. Voda byla opravdu po ruce, takže Tim nemusel pacienta ani ztrácet z dozoru, když pro ní běžel. „Na, napij se.“ Pobídl ho pak, a přiložil mu list s vodou až k tlamě. Počká, až se chudák trchu vzpamatuje, než ho zase zasype otázkami na jeho stav.

Timečko byl na takové běžné procházce, která patřila k jeho práci doktora. Potřeboval se připravit na zimu - protože nikdo neví, jestli náááhodou nebude tak krutá, jako ta poslední - a sbíral poslední potřebné bylinky. Ono tedy neexistovaly žádné poslední bylinky. I v zimě se daly najít nějaké kořínky, šípky, prostě... jeho džob v bylinkářství nikdy nekončil.
Právě si do batohu dával větvičky šípků s plody, když ho do nosu praštil tak známý pach. A děsivý. Hlavně děsivý! Byl to totiž pach krve, který by raději necítil. Nepatřil zvěři, ale vlku - patřil vlku ze smečky. A to se hned Timckovi v hlavě zapla siréna a výstražná světla - okamžitě konal! Rozběhl se směrem odkud pach pocházel, a už myslel samozřejmě na nejhorší. Napadlo někoho divé zvíře? Nestal se zas nějaký tragický střet s Azarynem? Nic není vyloučeno! A když pak spatřil u hráze to vlče, jak v bolestech kroutí na zemi, nechápal. Necítil tu ani jeden cizí pach, přesto byl Apollyon raněn. A to opravdu hodně. „Panečku! Chlapče, co se ti to stalo?“ Ptal se, když se k mladému vlku skláněl a hrabal do své tašky pro první pomoc. Musel zastavit krvácení, hned!

Možná byl malý zaostalejší, ale poslouchal, měl zájem se učit. A to bylo dobře. Byl to první krok k tomu, aby se vše skutečně naučil, a své vrstevníky dohnal. Měl už dávno věk, kdy vlčata po boku rodičů loví vysokou. „Ano, pak jí chytíš, přesně jako držíka. Ale musíš jí chytit pevně, protože se bude cukat - neboj se, my tam budeme s tebou, a pomůžeme ti.“ Slíbil mu, protože věděl, že ulovit prve srnu pro něj bude náročné. On s Harim tu není proto, aby mu ten lov znechutili, nebo naschvál snížili - proto ho chtěl ujistit, že mu s tím pomohou. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby to vše zvládl sám, ale Timek měl v tomhle spíše realistické představy, tedy takové, kdy tohle drobné nedochůdče opravdu loví vysokou leda s něčí pomocí.

Nakonec přišla chvíle, kdy na svět vykouklo první vlče. Vše probíhalo hladce a bez komplikací, Ryumee to skutečně zvládala tak, jak sám předpověděl. Jako profesionál. Sama ho očistila, uklidila, a vůbec se k němu měla, takže si Timek mohl oddechnout - nebylo to jako prve. Nakonec toho se obával nejvíc - že bude mít problém si k nim najít cestu, ale už teď by řekl, že to bylo přesně naopak. Pokud by si o pomoc řekla, pomohl by jí, ale jinak jí nechal se o všechny mimísky, kteří přišli, postarat sama. Tak si k nim vytvoří hlubší vztah. Nyní je to o ní - o matce a jejím potomku, né o něm a vlastně ani o Everettovi. Nemohou tomu rozumět tak jak mateřství rozumí jen vlčice. „Cítíš ještě nějaké kontrakce, nebo takto končíme?“ Pro jistotu jí pak prohlédne, až se z toho řádně vydýchá. „Jsou krásní, živelní, gratuluji. Tenhle vypadá o něco menší, ale prohlédnu je pořádně všechny až s tvým svolením.“ Tak rád by si je všechny pohladil!! Ale nemohl. V takové chvíli by se matce do mimísků nepletl, kdyby to nebylo bezvýhradně nutné. „Až se vydýcháš, máš tu odvar z kontryhele pro rychlejší regeneraci.“ Musel však při těch slovech pozorovat ten nový život, který na svět jeho sestřenka přivedla. Usmíval se. Byl to pohled k nezaplacení!