Príspevky užívateľa

No jistě! Většina kvítek byla pěkných, no! A tak Timek přikývnul. Dále byl ale zaujatý hlavně vyprávěním Guláše. Zajímalo ho, jak se v té situaci tak ocitnul, a jak příchod těchto nových emocí vnímá. Když tyhle emoce přišly na Tima, nikdo mu nebyl moc schopný pomoci. Ono nebylo moc divu, když se tak nekonkrétně o všem vyjadřoval, ale... chtěl ze sebe teď vydat maximum, a zamezit tomu, aby se Guláš cítil v této situaci bezradný, jako kdysi Timck. „No jistě, jednoho potěší, když jsi na něj hodný, a vzneseš upřímný kompliment.“ Pousmál se. Když je kompliment vyřčen s respektem, jen opravdu málokdo vás s ním pošle pod kytičky. A jestli to byla nějaká mladá vlčinka v Gulášovo věku, uměl si představit, že sklízet takový kompliment jí mohlo udělat upřímnou radost.
Jestli věřil nebo nevěřil, to těžko říct. Věřil v dobrotu Guláše, a tak si myslel, že vlčinka byla prostě jen tulák. Jinak by chlapec jistě její pach poznal, no ne? „No ovšem, jeden je zaujatý krásou druhého, a něco takového není první otázkou, kterou mu položíš.“ Přitakal, snažící se sám sobě věřit, že nějaké ty pseudorady o lásce zvládne rozdat. Eheh. „To upřímně nevím, Guláši. Neznám jí, a tak nemohu posoudit. Možná je ale prostě jen také nemocná, nebo se drží v tomhle počasí u domova. Neviděl bych to tak černě.“ Nadhodil trochu pozitivní notu. „Trapné? Né, tyhle emoce nejsou trapné. Jsou krásné.“ Tim byl velký fanoušek. Sám tolik barevný v emocích nebyl, ale uměl je prožít, minimálně uvnitř svého nitra. Bylo to něco, co z vlka dělalo tu citlivou a soucitu schopnou bytost. Láska je krásná, když vám nezasahuje do zdravého rozumu.

Tim byl připraven na tenhle storyline. „Aha, jistě, tak proto ten kvítek,“ dovtípil se, když se dozvěděl jméno vlčiny. Vlčiny!! Výborně, to si mohl aspoň trochu oddechnout. Však ho zaráželo, že takovou vlčinu neznal, a tedy nejen že nebyla ze smečky, ale ani dle popisu neodpovídala nikomu, koho by kdy Timek viděl. Hm. To bylo trochu znepokojivé. „Masožravé kytky? To je zajímavé. V tom případě se ti ani nedivím, že tě zaujala.“ A při těchto slovech vlastně nelhal. To, co mu Guláš popisoval znělo jako něco magického, něco, co nejednomu vlku vytře zrak. Tedy se nemohl asi divit, že Guláška v nějakém slova smyslu taková vlčinka zaujala. Nakonec tyhle emoce byly přirozené, jen to byl vskutku šok na první dobrou, když byl Gulášek ještě tak mlád! A nebo nebyl? Už mu byl koneckonců rok, byl v pubertě... bylo víc než normální, že se ho začínají zmocňovat i takové hormónky. Tim se musel smířit s faktem, že chlapec dospívá.
Potěšilo ho, že se i před tou cizinkou ukázal jako hodný kluk, a ošetřil jí zranění. „Tak to jsi mě potěšil. Jistě to na ní udělalo dobrý dojem,“ myslil si. „No a odkud je, řekla ti? Pak byste se přeci mohli ještě vidět.“ Namítl, ale né z důvodu, že by za ní Guláše ještě posílal, ale z důvodu, aby mu sdělil, odkud ta tajemná paní Kolombová je. Nemohl se přeci tahat s nějakou nebezpečnou tulačkou, neboj nedej bože Azaryňankou!! Né, že by v tomhle mohl komukoli něco vyčítat, že...

No, Tim by samozřejmě dále hovořil o plánované léčbě, kdyby Guláš nepřišel s tím, s čím přišel. Je zamilovaný! U všech svatých na nebesích!! V tomhle věku?? Tim byl rád, že uměl vyslovit "ř"!!! Ještě dva roky zpátky ani nevěděl, co to láska pořádně je!! Ale to už je z důvodu jeho mozkového výplachu, který zažil kdo ví kde, no, nic to nemění na tom, že tenhle chlapec je na to přeci ještě malý!! Nehledě na fakt, že s něčím takovým jde za Timem? Znamenalo to sic, že mu věří, a jeho to těšilo, ale- uh, on určitě není jedinec, který by v tomhle mohl nějako radit. „Zamilovaný? Vskutku?“ Ujišťoval se ještě. To jestli Guláš vůbec ví, co tato slova znamenají! No, jistě to nevěděl, ale nějakou představu určitě měl. Nebyl to hloupý kluk! „Panečku, to je tedy věc. A smím vědět o koho jde?“ Zvídal se, opakujíc si v duchu jediné; ať je to děvče, prosím!! Jinak by ho jeho rodiče mohli pohostit nemilými pohledy. Eheh-

Ajéje, Guláškovi něco leželo na srdíčku! To Timek ovšem poznal, ale rozhodl se, že to z něj dolovat nějak nebude. „Když nad ničím, tak nad ničím,“ pronesl a dále to neřešil, i když byl ovšem zvědavý. A doufal, že tato odpověď by Guláška mohla vlastně trochu pošťouchnout k tomu mu o tom vlastně říct. Teď se ale věnoval jeho prohlídce. Odvar z heřmánku už mu sem přistrčil, a tak mohl jen čekat, až si ho pacient vypije. Ano, pod jeho dozorem.
„No, máš pořádné soply teda. Asi ti přinesu pouštní růži, ať se ti na spaní lépe dýchá,“ usoudil a rozhodl se mu ještě krček prohlédnout. Ani se o moc neptal, jestli může, prostě mu s určitou dávkou opatrnosti otevřel tlamu, jako kdyby chtěl zřít zubiska koňská. A i krátký pohled do jeho chřtánu stačil, aby Timovi bylo jasné, že tohle nebude obyčejná chřipka. „Ale ty fleky co máš na jazyku se mi teda vůbec nelíbí.“ Opět si řekl spíše pro sebe. Hm, žel zatím se k tomu mohl chovat jen jako k normální chřipce, než zapátrá ve své hlavě po něčem, co by se příznaky podobalo. „A přesuneme ti pelech trochu dál od ostatních. Místa je tu ještě dost.“ Ano, protože jejich smečka měla pět a půl člena.
V hlavě si to už všechno plánoval, když se očividně Guláš rozhodl rozpovídat. A vypil přitom ten odvar! Výborně. Tim si ale nebyl jistý, jestli teď mluvil o nějakém fyzickém nebo psychickém trápení. „Hm? Tak co se děje?“ Bolí ho ještě něco? Nebo ho bolí něco na dušičce? Jednalo se snad o nějaké problémy s rodiči?

Timek byl více než rád, že se sem Hari vešel, a nemusel se přitom ani moc krčit. Normálně to tu pro ně bylo jako dělané, jaké štěstí, že to tu objevili! „Výborně,“ pronesl a už okukoval, co by se sem všechno dalo natahat, aby se doupátko dalo ještě zútulnit. Ovšem by to mohl být nějaký léčitelský erár, ale vlastní byteček nemá jen tak někdo! A pokud nebude vyloženě nutné, opravdu není třeba sem stěhovat další mraky bylin. To jen Tim je na své práci závislý, a měl by se trochu uklidnit.
„A mohlo by to být ještě i útulnější, když to tu nějak vyšperkujeme. Tím, že na zemi není kámen, tu ani není tolik chladno. Mohli bychom sem i tak časem natahat nějaké kožešiny a mech, do kterých se můžeme zachumlat, a prostě jen sledovat, jak se venku čertí počasí,“ pousmál se nad touhle představou. Tohle mohl být jejich domov! „Věřím, že bych to tu dokázal využít i k práci, ale možná bychom si to prostě mohli nechat pro nás dva. Co ty na to?“ Přišel k Harimu blíž, aby se o něj hlavou otřel. Teď spolu budou mít vlastní bydlení, příště si pořídí pejska! Poslední dny žel nebyl čas se sobě navzájem věnovat, tohle může být dobrý krok, jak to trochu napravit. Žádné flákání, ovšem, ale trochu vzájemného odpočinku jim jen a jen prospěje.

Timči musel Guláše nechat dole v táboře, a to pod dohledem Anjel (předpokládám). I když by zvládl být nápomocný – o tom Timek nepochyboval –, žel bylo riskantní ho tahat tak blízko k zvířeti, které je potenciálně tak moc nebezpečné. Ono stačilo potkat v lese normální prase, natož nějaké supernabušené jedince! Byl zkrátka klidnější, když Malý (který už malý tak docela nebyl) zůstal někde v bezpečí. Tim proto dorazil na místo setkání o minutku později, vše si ale vyslechnul dost pečlivě. Jeho úloha je v této hře jasná, a tedy neměl komentáře. Měl o zdraví všech obavy, nejvíce o Hariho, neboť na od něj se toho očekávalo v jeho subjektivním pohledu nejvíce.
Nuže, Tim byl ale ready. Měl s sebou svojí brašnu, a v tom potřebné náčiní k první pomoci. Modlil se však, aby nebyla třeba. „Hodně štěstí všem,“ pronesl. „Budu vám na blízku.“ Měl potřebu to ještě zopakovat, i když to S'Arik už na pravou míru uvedl. Timek bude vše pozorovat a bude v pohotovosti.

Pousmál se na vlčinu. Bylo mu jí líto, ale nemohl nad ní bědovat věčně. Nakonec nějak přešli i ten zbylý kousek ke hranicím, a tak bylo mučení této vlčky prozatím konec. „Tak jsme tu,“ pronesl, aby si mohla tulačka oddechnout. „Hranice nejsou okem viditelné, pouze pachem. Cítíš to? Až ti bude lépe, tak to určitě poznáš,“ řka, s úmyslem jí zbytečně netýrat ještě nějakýma kvízovýma otázkama. Teď možná neznala odpovědi ani na ty nejbanálnější otázky, v jakém martýriu byla. Ale pokud to S'Arik dovolí, on jí je ochoten pomoci k plnému uzdravení. A chce za to jen bare minimum – pomoc pro smečku.
„Tak si tu odpočiň, a já dojdu pro Orda. Možná to chvíli potrvá, tak vydrž.“ Jakože, "tak neumírej". Ušla takovou dálku, že by selhání bylo katastrofální. Velká škoda! Mohlo se ale klidně stát, že až sem Orda přivede, ona bude fuč. Skutečně by ale po takové dlouhé cestě teď z toho všeho vycouvala? obzvlášť ve stavu, v jakém teď ne? Nemyslel si to. On měl o vlcích převážně dobrá mínění, a tak i tedy o této chuděrku. Nuže, vydal se na území, pohledat velitele. Jaký bude on mít pohled na tuto situaci, to si nedokázal zatím představil.

Jelikož veškerý pach, který by se pojil s touhle jeskyní byl vyčpělý, bylo více než jasné, že se Hari nemýlí. „Dobře pro nás. Možná by to mohlo být k užitku,“ myslil si. Když to nebude doupátko pro jezevce, tak by se to třeba dalo k něčemu využít. Nuže, nezbývá než to zjistit! „Pojďme se mrknout.“
Timek tedy z vchodu odhrabal ještě trochu toho sněhu, a vlezl opatrně dovnitř. Nemusel se ani krčit, když se tam ocitnul, ale nedalo se říci, že šlo o nějaké velesídlo. Timek by to popsal slovem útulné. Zdi byly kamenné, sem tam si všiml nějakého kořene prorůstajícího škvírami v kamení, na zemi byla udusané hlína. To znamenalo, že nějakým hrabáním by se dalo místo nejspíše prohloubit. „No vida,“ pronesl s pohledem upřeným ke stropu. Tohle bylo doupátko, žádná jeskyně, ale Timovi už se před očima promítalo, kolik bylinek by sem mohl uskladnit. „Vejdeš se sem?“ Otočil se na Hariho. Doufal, že zdejší strop nebude pro jeho paroží překážkou. Pak by mohl své vize přehodnotit – namísto xy kil bylinek by tu mohl mít jednoho Hariho. Nakonec, práci si s sebou tahal úplně všude, jednou by taky mohl na ní přestat myslet. Jeho hlavičce to jen a jen prospěje!

To jednou na průzkumu našli na území ignisanku, při dalším mrtvého kolegu, co by to bylo asi do třetice? Tim nad tím ani nechtěl uvažovat, ale samozřejmě, že se mu tyhle myšlenky na mysl vplížily. A to dost zrádně! Už nechtěl mít před očima pořád jenom to nejhorší, kamkoli se hne. Chtěl na chvíli klid, a vyhlížet jen a jen lepší zítřky.
Ještě by jim scházelo, aby tu kolem tábora pospával nějaký nerudný medvěd! Ač tohle místo bylo docela odlehlé, a dále od běžných tras, kterými se většina vlků vydávala, když šla třeba na lov, tak se nedalo říct, že by to bylo něco těžce dostupného. „Dobré znamení,“ řka, když i Hari potvrdil, že tu žádný pach není. TIm nebyl blbec, ovšem, a věděl, že tu nic kolem necítí, ale poslední dny ho trochu paranoie pohánělo.
Nuže, když už to má být nějaké doupě, tak ať je co největší, to je samozřejmé! Ať se to hezky k něčemu využije, že? Byla by škoda nechat nějakou jeskyň prázdnou. Vše se musí zkonfiskovat pro prospěch smečky! Timek se tedy vydal k místu čerstvého sněhu, a párkrát do něj packou hrábnul. No, a skutečně se nemýlil – sníh se propadl a naskytl pohled do tmavé ďoury. „Panečku,“ pronesl Timek, když tam ostýchavě nakukoval. Než tam snad vstoupí, musí se ujistit, že tam opravdu nikdo nepobývá, aby nebyli hoši nemile překvapení. „To muselo být nějaké medvědí doupě, opravdu. Ale teď se zdá být opuštěné.“ Vyřkl svojí dedukci a podíval se na Hariho. „Je to zvláštní – kolik takových míst se na našem území ještě nachází? Myslel jsem si, že ho mám prochozené křížem krážem, a pak tu najdeme toto. Opravdu to tu bylo vždycky?“ Ale to už byly hotové konspirace! Jenom to bylo skutečně zvláštní.

Pokýval hlavičkou na souhlas. „Ano, to je šípek. Můžeš si ho dát jenom tak, nebo si ho nadrtit a udělat si z něj nějakou směs – třeba s pampeliškou nebo černým bezem je dobrý na imunitu. To pak můžeš zalít vodou.“ Zalít vodou, a pak rovnou i uvařit, no jo. Ale jestli tato vlčka uměla rozdělat oheň, to Timek nevěděl, proto ani o ohni nemluvil. Bez magie je rozdělání ohně docela náročné, hlavně, když náčiní k tomu musí být dostatečně suché. Doma na to mají troudnatec a křemen, ale je to dost fyzicky náročný postup, a sám když nemusel, tak to prostě nedělal. „Jenom teď pod sněhem už samozřejmě bylinky nenajdeš, to by se s tebou musel někdo asi podělit.“ A on to žel nebude. Pro jiné by se rozdal, ale zas tak to nepřeháněl. Rozdal by se celý pro smečku, pro tuláky jen zpola.
Smečka na tom s váhou nebyla úplně zle. Každý na tom byl jinak, ale že by tam někdo přímo strádal, to opravdu ne. On sám tlustý být snad ani nemohl, genetika by to nedovolila, ale nedalo se říct, že bych hubený. Byl v poměrně dobré kondici. No a co se týče vlků s kily navíc, takový Hari by jich klidně pár rozdat mohl. Nad touto představou se Timek nepatrně uculil, a vrátil se zase zpět do přítomné konverzace. „Bezpochyby je to teď náročné, zima dokáže být krutá. Já ti proto přeji, ať jí ve zdraví zvládneš,“ pousmál se a švihl ocasem. No, možná to znělo už jako loučení, a nebránil by se tomu vlastně. Má ještě práci.

Nehraje si s ní! No, to vskutku viděl. Jelikož ale Guláš kvítko odložil, nechal to Timek nadále být. Je to hodný kluk, vida, jak se snaží neodporovat, i když s ním puberta cloumala! A to se měl Timek ještě dozvědět další zajímavé pubertální výlevy! „Dobrá tedy. A nad čím přemýšlíš?“ Přirozeně se zajímal. Jistě má chudák plnou hlavu toho ohavného moribundu, který na něj skočil! Strýček je ale tu, aby ho vyléčil. Nebo se o to přinejmenším pokusil.
A kašel se následně předvedl. „No, hezky kašleš,“ poznamenal. Byl to spíše vlhký kašel, a neznělo to vůbec hezky. Nějak nestandardní to ale Timovi nyní nepřipadalo. „Kromě kašle pociťuješ ještě nějaké jiné neduhy?“ Zvídal se dále, a k Malému přisunul kůru s odvarem z heřmánku. „Na, teď musíš hodně pít.“ Tohle malé množství čajíčku Gulášovi přilepší asi jen na chvilinku, proto byl Timek připraven mu toho udělat více.

Tak, kdepak měl Timek toho svého pacienta? Doneslo se k němu, že Guláš onemocněl, a odmítal se dobrovolně jít léčit – to Ryumee mu to musela říct! To samozřejmě Tim slyšel jen hodně nerad, a tak už byl na cestě s první pomocí. Prý má chlapec hrozný kašel, takže si vzal nějaké bylinky, a hlavně odvar z heřmánku a mateřídoušky, kterou ještě před chvílí Malému dělal. Na kašel se musí hodně pít! Pití zvhlčí sliznici a pomůže s vykašláváním hlenů, krček pak jednoho navíc méně pálí.
No, a tady už synovec byl – ležel na svém peleši v noře smečky. Ryumee ho umístila někam bokem, jak si všiml, neboť v léčitelském doupěti měl teď Tim mimina, a úplně si tam z toho nemohl udělat JIPku. I na to už měl ale své řešení – hned jak bude Anjeliným potomkům aspoň týden, přesune je do své nové skrýše v nedalekém hvozdě. „Ahoj, Guláši,“ pozdravil ho familiérně. Mladý estrelák si zrovna hrál s kvítím, což by jindy Tima asi potěšilo, kdyby to nebyl asfodel, který rozhodně není na hraní!! „Guláši, víš, že s touhle květinkou si hrát nemůžeš, že ano? Ve vyšším množství je jedovatá.“ Povzdechl si tedy, věřil mu ale natolik, že ho nechal mu to kvítí dobrovolně odevzdat.
„Maminka říkala, že máš ošklivý kašel, je to tak? Ukaž se mi.“ Ani neváhal, hned mu zvedl hlavu, aby mu osahal oušínka, a zjistil tak, jestli má nebo nemá teplotku. „Hm,“ zamrmlal. Nebyl horký, ale zdálo se mu, že by zvýšenou teplotu mít mohl. Nebo se jen právě probudil, a žádnou horečku ve skutečnosti nemá. Potřeboval vidět ten kašel!

Žádné ale!! To ale Tim vyslovit nemusel, protože Gulášovi samotnému došlo, že tohle slovo tu strýček slyšet nechce. V téhle hádce by nevyhrál, protože pravda stála na Timově straně. Měl právo se bát, když se synovec (přes koleno!) potuloval po celém Norestu! Ne, nemohl ho tady na území držet věčně, a ani nechtěl být nějakým strážníkem, šlo o to, že se Guláš vydával ven s zrovna né moc věrohodným jedincem. Tedy, chudák Cielo za to nemohl, ale...
Odkýval tenhle návrh. „Ovšem. můžeme do hor. Ale raději až na jaře, až to tam bud bezpečnější, co na to říkáš?“ CO na to řekne? No, nejspíš bude protestovat, že je přeci bezpečné tam chodit i v zimě! A nebo pochopí Timovo obavy, a návrh odsouhlasí.

Přikývl. No, byl sice zvědavý, připraven objevovat nějaká skalní zákoutí, události dní předešlých v něm však stále dost rezonovaly, a myslel i na to, že takové skalní doupátko by mohlo být domovem klidně i nějakého nebezpečného zvířete, jakým byla třeba ona nebezpečná kočkovitá šelma. Ať už to dopadne jen nějakým průzkumem, nebo objevením nebezpečí, stálo za to se po tom popídit. „Kdo ví, jestli tam zase nenajdeme něco překvapivého.“ Ač se přinutil to říct odlehčeným tónem, moc dobře věděl, jak ty jejich průzkumy vždy končí. Kolikrát měli na procházkách s Harim skutečně klid?? Pokud nepočítáme tu jejich návštěvu opiového doupátka.
Rozhlížel se, a zdálo se mu, že tohle bylo to místo. Když Hari poukázal k nějakým skaliskám, Tim zastříhal ušima. „To bude ono,“ kývnul a vydal se vstříc kamenům. Teď měl všechny smysly zapnuté úplně na maximum, protože mohl očekávat, že se tu v okolí třeba nějaký predátor skutečně skrývá. Sníh byl ale naprosto hladký, a ve vzduchu žádný nezvyklý pach cítit nebyl. Ovšem že tam mohl někde odpočívat medvěd, i ten by byl ale cítit. „Nic naštěstí necítím.“ Hlásil bílému, ale ten to jistě musel už sám vědět. „Zdá se mi, že támhle bude nějaký převis.“ Poukázal čumákem k místu, kde se sníh zdál být čerstvější než jinde. Tim si představoval, že je to nějaké doupě, jehož vchod je prorostlý mechem nebo kořeny, a na těch se drží tenká vrstva sněhu, která vchod nyní dokonale zakrývá. Hlavně, aby nezakrýval i nějaké nemilé překvápko!

Sledoval, jak vlčátko Anjel ještě omyla, a pak se samo přisálo k zdroji potravy. I když bylo na pohled trochu malátné, bylo dobře, že se samo dokázalo přibatolit k struku. Možná ho ještě později téhož dne promasíruje, aby ho v tom dýchání trochu podpořil. Zatím ho ale nechá, a bude doufat, že se nic nepokazí. Jeho rodiče ho jistě budoi bedlivě sledovat – však už nyní z nich nemohli spustit očka! A Tim se musel upřímně usmívat při pohledu na spokojenou rodinku, která dostala svůj happy end. „Gratuluji, vedli jste si dobře. Zasloužili jste si to,“ pronesl první gratulace. Byla to nádherná vlčátka, ale tak, jaká nejsou, že? Snad jim je i trochu záviděl, ale těmhle myšlenkám odmítal dávat příliš prostoru. On si je totiž užije, i když nejsou jeho. Matkám se on velmi rád věnoval, a mimísky bude třeba kontrolovat!
„Anjel, jak se cítíš? Už je to asi vše, že?“ Myslil si. Od narození posledního vlčete už určitě půl hodinka uběhla, a on už na Anjel žádné kontrakce nepozoroval. I ona se zdála být o dost klidnější, nejspíše sama poznala, že více už jich nebude. Ryumee to koneckonců také poznala sama, no Tim se bude chtít ujistit sám. „Osobně si myslím, že už žádné vlče nepřijde, ale raději tě ještě prohmatám, ano? Chci si být jistý.“ On si chtěl být vždy jistý. Zkontroloval jí však pokud mu to dovolila. „Porod se zdál být bez komplikací, v tomhle už jsi - zdá se - profík, Anjel. A ten malý snad bude také v pořádku. Věřím mu.“ Usmál se. Počet placent také seděl, a žádné znepokojující krvácení také nenastalo. Vše bylo v tomto ohledu ukázkové. Na Anjel i Roihovi bylo jasně vidět, že jsou šťastní, a pro Tima to znamenalo, že odvedl dobrou práci. Odměnou mu nebyly žádné vyřčené díky - ty nepotřeboval -, ale jejich spokojené výrazy ve tváři. A hlavně ten nový život, který pomohl přivést na svět.
„Anjel, přinesu ti odvar z kontryhele na rychlejší regeneraci. Věřím, že se zahojíš cobydup, vzhledem k tomu, jak hladce to proběhlo,“ chtěl Anjel ještě povzbudit. Pár dní bude asi celá bolavá, a hlavně vyčerpaná, ale nějaký ten odvar z kontryhele jí pomůže se z toho dostat rychleji. Chtěl se pomalu na chvíli rozloučit, ale zastavila ho slova Roihova. Jak je to možné? „Myslel jsem, že na to budete mít odpověď spíš vy,“ pousmál se. Tenhle okřídlený jedinec je stopa jejich předků! „Opravdu výjimečné vlčátko. Šťastlivec.“ Úplně ho chtěl ještě jednou pohladit, ale včas si to zakázal. Už jim musí dát na chvíli pokoj!!
„Teď vás na chvíli nechám, ale budu vzadu, tak mě zavolejte, kdyby něco. Přinesu ti ten kontryhel, a vyměním mech.“ Krev, plodová voda, biologický odpad!! To všechno muselo od mimísků pryč co nejdřív, a tak tuhle rodinku teď opustí jen na nezbytně nutnou dobu, než se vrátí to uklidit.