Príspevky užívateľa

Tim se zamyslel. Neudělalo by z Ciela užívání máku dlouhodobě nějakého vymaštěnce? Nemyslel si to – on sám je přeci živ a zdráv! Ale on se drogami nekrmil každý den, ne ne! „Nemyslím si to, protože aby si na tom vytvořil závislost, musel by syrových výtažků z makovic sníst neskutečné množství. Otázkou je, jak funkční by byl po každodenním užívání nějakého lektvaru, tedy beru tvojí námitku v potaz.“ Zamračil se nad sám sebou. Už chtěl uvažovat nad alternativou, když mu Ryumee připomněla, že Cielo sám ví, kdy jeho záchvaty nastoupí. „To by bylo fajn, pokud by mu to mysl dovolila. Jestli si pamatuješ, byl jako posednutý nějakým zlým duchem, který si odmítal vzít cokoli z našich tlap.“ Tento ďábel žijící v Cielovo těle byl skutečnou záhadou. Tim si nemyslel, že by to mohlo být něco nadpřirozeného, no, koneckonců, proč by naopak nemohlo? „Ok, tak tam přidáme heřmánek? Ten je při zklidnění nervového systému vždy dobrým a neškodným pomocníkem. Další nápady?“ To bude panečku mňamina!

Timek si tedy rozhodně nemyslel, že je nějaká přestavba bylinek aktuálně možná! Ale Feier zněl vcelku přesvědčit, no, jeho strach, že se to nestihne, byl mnohem větší. „To se přeci nedá stihnout,“ povzdechl si. Vždyť ani nemá přehled o tom, jak přesně to v tom herbáři je zaznamenáno? „Ale jestli jsi si tím jistý, a skutečně těch mraky bylin dokážeš za tu chvíli přerovnat, tak do toho.“ Snad to nebyla chyba!

Ať už to dopadlo jakkoli, Ikke se vrhnul na popisování bylin, a Tim ho pečlivě poslouchal. Sledoval přitom, jak se tváří všichni posluchači, co si jistě poposedali blíž, aby na vše viděli a dobře slyšeli. Asi bylo skutečně bláhové myslet si, že všechny tyhle informace přítomní vlci poberou, a něco víc si z toho odnesou. Když budou mít štěstí, zapamatují si polovinu bylin, a třeba jen pět z nich pak dokážou skutečně použít, protože jen tak málo informací nezapomenou.
Ach, co když se někdo zeptá na otázku, kterou tu Timek nebude chtít rozebírat? Všichni jistě víme, jaké otázky by to mohly být. Naštěstí zatím to byly dotazy zcela normální. Jako první přišel dotaz od černého okřídleného vlka (Rikusi). „Ovšem, že můžete. je důležité mít v hlavě nejen názvy a vzhled bylinek, ale také jejich vůni. Podle vůně je ostatně nejjistěji identifikujete, neboť spousta bylinek je si sama o sobě vzhledově podobná.“ Odpověděl cizinci. Přijít a očichat si bylinky mohl každý, když je ovšem nebude krást! Přesně proto tu nakonec nevystavoval ani ty jedovaté a zneužitelné rostlinky.
Další otázka přišla od kolegyně ze smečky - Norek, a to ohledně měsíčku. „Měsíček má rád sluníčko, takže v lese ho najdeme jen zřídkakdy. Má rád louky a slunná prostranství.“ Měsíček je hezká a nápomocná květinka, takže ať už chtěla Norek znát jeho výskyt z jakéhokoli důvodu, nic nekalého za tím být asi nemohlo.
Otázka od nihilského mladíka byla značně zajímavější. „Já bych neřekl, ale to možná proto, že už se v těch bylinkách lépe orientuji. Opravdovým laikům může třeba oměj připomínat černohlávek, díky velmi podobné barvě květů a jejich tvaru. Bohužel jí tu na ukázku nemám. Každý by se měl řídit tím, že co nezná, to nesbírá, a už vůbec to nebere do tlamy.“ Pověděl nejen zrzavému nihilčanovi. Od něj to zrovna sedí, když dá do tlamy kde co, a pak se snad ještě diví, když se po kvalitně prodělané psychózce probere někde, kde nemá! „Jako zaměnitelnou bylinu jsem si pro vás přinesl sasanku,“ řka, a následně jí vytáhl ze své batožiny, aby jí všem ukázal. „Je totiž bílá, jako spousta dalších bylin, například řeřišnice, heřmánek, kakost, a tak dále. Věřím, že pro nezkušené vlky je možné jí s něčím snadno zaměnit, tvar jejího květu je ale dost specifický.“ Ukázal jim. Pro jeho oko nebyla tato květina nikterak zaměnitelná třeba s heřmánek, ale tito jedinci byli možná rádi, že poznali zvonek, takže nebylo od věci jim to zkrátka ukázat. „Kdyby se vám stalo, že pozřete nějakou jedovatou bylinku, je důležité hlavně hodně pít, a pomoci si třeba zmíněnou kopřivou nebo rozmarýnem. Otrava se na vás může projevit jakýmkoli nestandardní chováním – od malátnosti přes zvracení až třeba po zhoršení zraku.“ Jako další možností je ovšem vyvolání zvracení, to těmto laikům však povídat nebude. Při otravě by měl totiž každý v první řadě vyhledat lékaře, a ten už se o zaléčení postará.
„Nějaké další otázky?“ Ať už na otravu, či další bylinky? Pokud ne, přesune se tedy k popisu dalších bylinek.

Tim tušil víc než dobře, že to malý Guláš říká právě proto, aby se vyhnul nějakému pokárání. Už jistě pochopil, co jeho rodině dělá radost, a tak toho mínil využít. Jenže vocaď pocaď! Zatím to bylo jen rozpustilé vlčátko, no, když by se dopustil horšího přečinu, než svinčíku v pelechu, bylo by nutné být na něj přísnější. „Správně. Je dobrým pomocníkem i při zánětech.“ Dodal. Valná většina bylinek se dala využít na mnoho potíží, a dala se i s mnohými bylinkami kombinovat. Spousta jich měla účinky identické jako jiné bylinky, takže důležitější bylo spíše vědět, na co je konkrétně nepoužívat. „Nepoužívej ho často, jinak budeš trpět na bolehlav.“ Tak je to ale s kdejakou uklidňující bylinkou.
No a tak si tedy vyslechl jeho pokus o vysvětlení. „Finn ti řekl, že jsou bodláky dobré na spánek? Ale nelži. Jistě moc dobře víš, že to není tak docela pravda. To kdybys mi pelíšek vyzdobil levandulí, to by bylo něco jiného.“ Skutečně si nemyslel, že by mu Finn něco takového řekl. Ten šedý vlk možná o bylinkách mnoho nevěděl, no, právě proto by asi malému vlčeti nic o nich netvrdil. „S tou by si mi udělal i radost. Takhle jsi mi akorát přidělal zbytečnou práci.“ Pověděl mu upřímně. „Musím pracovat – starat se o bylinky, abych byl připravený pomáhat raněným vlkům, né si z pelechu vytahovat bodláčí.“ Guláško musel pochopit, v čem je tahle rošťárna špatná. Nebylo to zas tak horké, ale to Timck odtajnit nemohl.

Když Timek přišel k synovci blíž, zbystřil, co tam pod tlapkama kutí. Měl doposud na tváři výraz přísný – nebo si to aspoň myslel –, ale nepatrně vyměknul, když viděl, že se věnuje bylinkám. Žel to byla Timova slabina, a pokud zde existuje šance, že by Guláška zajímal stejný obor jako jeho, není to důvod k úsměvu? Jenže teď si úsměv nedovolil ukázat. „Tak za to tě chválím,“ pronesl. Tymián, bylinka, po které si dal Timek sám přezdívku. „Jsem rád, když se snažíš být prospěšný sběrem bylinek.“ Ale vzhledem k jeho věku to od něj nevyžadoval. Byl ještě moc malý na to, aby měl nějaké povinnosti. Jen ať si užívá dětství! Čím dřív se však naučí, že pro správný chod společnosti musí i něco dělat, tím lépe.
„Chtěl jsem s tebou ale mluvit o tvé výzdobě v mém pelechu,“ přešel raději už k věci. Nejdřív chvála, nyní soda. „Pokud chceš něco v noře upravovat, nebo dekorovat, raději se zeptej. Tohle nebyly zrovna šťastně zvolené rostlinky k výzdobě, a ani místo. Ale to asi víš, hm? Nejsi hloupý, že ne?“ A teď z něj vymlátí tedy ten důvod, proč ho napadlo zkrášlit bodláčím zrovna jeho pelech.

Usmál se. „V tom by ti to pomohlo, ano,“ přitakal na její komentář o srsti. Zaujalo ho však více, když mluvila o svém vidění. Jako doktora to bylo to hlavní, co zaujalo jeho pozornost, to je jasné. „Jako odjakživa, nebo až poslední dobu? Když mě necháš, mohu se na to podívat – jsem medik.“ Nabídl se. To ještě netušil, že prohlídka očí této vlčiny bude něco, na co jen tak nezapomene!! Nabízet pomoc svému okolí bylo pro něj však samozřejmostí, a obzvlášť, když se jednalo o sotva odrostlé vlče.
Jak smutný příběh měla, ach! „Ale ne, to nerad slyším.“ Posmutněl. Něco takového by se stávat nemělo. „Přál bych si, abych ti mohl pomoci, ale těžko budu na světě hledat tvé rodiče. Mohu ti nabídnout leda azyl,“ řka, neboť to bylo to jediné, co pro mladou vlčinku mohl udělat. Už zjistil, že pro něj a smečku nejspíše ohrožením nebude – nebo se to zatím neukázal, však do konce tohoto setkání by mohlo.

Usmál se zas a znovu. Na svých věncích si dával záležet, a dělal je vždy tak, aby se jeho oku líbily. Byl perfekcionista, a nerad dělal něco napůl, nebo jenom "tak aby se neřeklo". Když už měl na sobě něco nosit, tak ať to k něčemu vypadá! On je na sebe přísný, a myslel si, že právem. „Ovšem, můžu ti to v rychlosti ukázat. Tady není úplně nejvhodnější materiál, a nevím, jestli něco pořádně uvidíme? Je důležité, abys postup pochopila správně,“ ptal se. V noci plést věnce? Ještě to nezkoušel, ale možná, že za světel zářivníku to přeci jen trochu půjde. Navíc on už to zvládal i po slepu.
Podíval se směrem, kterým ukazovala. Ano, byl špatný. „Ze severu, ovšem. Ten najdeš podle té nejjasnější hvězdy na obloze, znáš jí? Jmenuje se Polárka, nebo tak Severka.“ Pověděl a ukázal jejím směrem. On jí našel hned, neboť hvězdy byly nedílnou součástí jeho života. Už dávno se nebál k nim vzhlížet – naopak. Nyní to dělal s úctou a pokorou k nim, neměl z nich strach, nýbrž respekt z předků, kteří ve hvězdách žijí. „A co tu hledáš? Vypadáš velmi mladě, tak snad už nejsi ztracená?“ Myslel tím ztracená v životě.

Dnes měl Timek za úkol něco velmi důležitého – dát výchovnou lekci malému Guláškovi. Dnes to ale nebyl Gulášek, dnes to byl Guláš! Protože tak trochu chlapec zlobil. Když přišel ze své tradiční ranní sháňky bylin a kvítí domů, tak nemohl uvěřit, že Guláš nejen, že splnil úkol, který mu dal, ale činil se i v úklidu skladu. Né, že by tam vyloženě udělal nějaký svinčík, ale rozhodně udělal svinčík v Timově pelechu. Vydekoroval ho bodláky, a to tak, že bylo možná snazší si udělat pelech nový, než se z něj snažit to bodláčí vysbírat. Ale Tim jako zastánce pozitivky nemínil Guláše bít, a vlastně ani dávat nějaký guilt trip. Nakonec nebyla tak trochu jeho chyba, že si Malý myslel, jak hezké bodláčí jako dekorace je, když mu to před nějakým časem sám řekl? Rozhodně mu však vysvětlí, že to není zrovna dvakrát vítaná úprava pelechu.
Šel po jeho pachu, a taky, že ho brzy před sebou spatřil. „Copak tu děláš, mladíku?“ Nu, bylo tohle skutečně šťastné oslovení? Tim si najednou připadal jako stařec. Jenže Guláš už nebyl úplně malé mimino, již mu táhne na první půl rok života. Čas letí jak blázen, ach!

To, že na sebe Timek upozornil, byla možná velká chyba. Mladá vlčina ho hned zaregistrovala, a její očka překypující energií neunikla jeho všímavosti. Ajaj. Tohle bude nejspíše hodně energetické vlče. Tedy, odrostlé vlče, spíše už týnejdžr. To by se od jedince v tomto věku dalo očekávat, co však Tim nečekal bylo, že nad ním snad žasla! To se na povrch vydere TImečkovo autistické já, ano. Obzvláště v moment, kdy o něm řekla, že je překrásný. No, více awkward se už snad cítit ani nemohl! Leda by podobná slova vyšla z úst Hariho. To by se dokázal cítit ještě daleko trapněji. Ale to se nestalo – leda ve snu, hah. „Děkuju?“ vydal ze sebe, vlastně netušíc, jakou má mít reakci. „Ano, ty věnečky si dělám sám. Květiny jsou mým velkým koníčkem,“ pověděl tedy raději o svém výrobku, který mu seděl na mozkovně.
„Oh, no ano, krásné parohy máš.“ Pokýval uznale hlavou. „Jsem si tím jistý. Jsem Timothée,“ představil se a zkusil se trochu uklidnit. Když se o to však pokusil, dostal šok, neboť ta vlčina se ho dotkla!! Opřela se o něj tlapkama. Tim okamžitě ztuhnul. Je to jen dítě. A proto na ní nehodlal být zlý, vlastně jí to hodlal odpustit. Odpustí jí narušení jeho osobního prostoru, ale neví hoch, jak dlouho to vlastně vydrží. „Skutečně? Znovu ti děkuji za pochvalu.“ Pronesl nejistě, pohledem vlčině uhýbal. O oční kontakt z takové blízkosti skutečně nestál, byla to pro něj výzva k konfrontaci. „Pověz, jsi tu sama?“ Nebo má někde sourozence? Rodiče? V jejím věku asi ne, ale možná nevandrovala úplně sama, a to by se šiklo vědět.

Bylo dost riskantní chodit mimo území po setmění, a u Tima se tomu jeden může skutečně divit! Poslední dobou mu ale vzrostlo sebevědomí na úroveň, na které už se skoro dalo povážit za zdravé, a navíc tu nebyl tak docela bez důvodu. Díky léčitelskému workshopu si vzpomněl na květinu, která v těchto končinách ve velkém roste, a v noci je její sběr nejsnazší – zářivník. Výtažek z jejích listů bude v jeho ordinaci dost potřebný, je škoda, že už tam dávno není!
Když sem v tuto nekřesťanskou hodinu přišel, jeho zraky skutečně spatřily louku posetou světélkujícíma rostlinkama. Musel se nad tou scenérií usmát a nepatrně švihnout ocasem. Byla to pastva pro oči! Hned se chtěl vydat je začít trhat, když si ale také všiml v dálce siluety a pachu nějakého cizince. Timek, jako správný doktor, dokázal identifikovat, že se jedná o velmi mladého jedince. Neznamená to však, že to z cizince nedělá nebezpečného. Aniž by Tim chtěl, naježily se mu chlupy na zátylku, a ztuhlo mu nepatrně tělo. Stále měl před očima, jak ho před několika měsíci napadla tulačka na vlastním území. Strach byl na místě.
Podle hlasu skutečně muselo jít o odrostlé vlče, no, na důvěře to v Timových očích nikterak nepřidalo. I tak se rozhodl jednat v klidu a zbytečně nepanikařit. „Hezký večer,“ pronesl směrem k cizince. Mínil si zatím držet odstup.

Timek se zamyslel. Né, že by nad tím nějak konkrétně dumal, už ho pár letkvarů ale napadlo. „Co začít přemýšlet nad něčím, co by mohlo pomoci Cielovi? Možná nějaký uklidňující lektvar, s výtažkem z máku opiového,“ pronesl. Ach, hned první nápad, a už zase ty drogy! Myslel však na skutečný problém jednoho vlka smečky, který se doposud stále nepodařilo vyřešit. Nějaké léčivo, které by dokázalo zamezit vzniku jeho sériovým výpadkům, by mu prospělo více než dosti. A sám by to i nejspíše ocenil. „No jistě, činil, “ pousmál se, když pak sestřenka poukázala na jeho sesbírané bylinky. Vzhledem k tomu, jak byl na sběru kvítí závislý, se asi nebylo čemu divit. Občas by se mohl trochu víc soustředit na něco jiného, snažil se ale ze všech sil všechnu svojí práci vyvážit.
Zhlédl, co Ryumee přinesla, a přikývnul. „To je dobré,“ řka. „Tak tedy – Cielovi záchvaty přichází mnohdy bez předchozích příznaků, bylo by nejlepší, kdybychom dokázali stvořit něco, co by si mohl brát každý den, a snížilo to šanci nějaké mánie. Proto mě taky napadl mák, který mysl zklidní. Možná ale až příliš, proto to bude muset být jen nepatrnou složkou našeho výrobku.“ A to je ještě otázkou, jestli se to vůbec podaří!

Ano, Bellana mohla v Timových očích výběrem bylinek vypadat jako další léčitelská smažka, bylo to ale dobře. Sdílený koníček je prostě dobrý koníček. Zde se možná rodí nové přátelství! Dále na utužování mezismečkových vztahů mezi sebou budou moci pracovat až po workshopu, nedá se nic dělat. „V pořádku, jen jsem ti to chtěl nabídnout. Popovídáme si po skončení akce. Za pomoc budu rád, ale zvládneme to i sami, takže nevadí, když se nakonec rozhodneš nezůstat,“ pousmál se Timčo, mezitím, co nejspíš už měl dotříděno to, co měl doposud pod tlapkama. Tímto se s vrstevnicí prozatím rozloučil.
Vše co se mu i nadále pod tlapky dostalo, roztřídil, a začal umisťovat i na kamení, které připravil Ikke. Decentně to tam aranžoval, aby na sebe strhávaly pozornost vždy jen dané bylinky. „Vypadá to dobře,“ dovolil si Timek tvrdit. Chudák Ikke to zřít nemohl, tak ho o tom chtěl ujistit aspoň takto. Není důvod se stresovat, zatím to jde vcelku dobře. Je toho hodně, ale naštěstí v tom dva léčitelé nejsou sami. Teda... Tim tak docela jo, ale třeba i on jednou bude mít asistenta.
Na Ikkeho výzvu pak kývl. Sic měl bobky až za ušima, ale vyhýbat se tomu nedalo. Měl strach, že to bude faux pass, ale zároveň se těšil, a věřil ve své schopnosti. Ano, nebyl rozhodně dokonalým a všeznalým léčitelem – jeho životní příběh mu to nedovoloval –, ale měl zápal a vášeň pro svojí práci, kterou chtěl a mínil odvádět jedině dobře. „Začneme,“ vydal i souhlas zvučný.

Jestli se chtěl ujmout slova? Tak trochu. Chtěl však i za sebe všechny jen a pouze přivítat, a také se představit. Nadále klidně úvod přenechá Ikkemu. „Ještě jednou vás tady všechny vítáme,“ pronesl na začátek. Opět se snažil představit si, že je na této mýtince zcela sám, a nestojí před ním tucet vlků, kteří hltají vše, co z úst vypustí. „Já jsem Timothée – medik ze smečky Přízračné, tohle je Ikke – medik z Ignisu, a postaráme se o hladký průběh dnešního léčitelského workshopu.“ Jak sebevědomě řečeno!! Ovšem, že tak sebevědomě, jak to znělo, se Timek skutečně necítil, ale pravidlo života číslo jedna? Nikdy neodhalovat své slabiny! Jak by to asi znělo, kdyby nesebral odvahu, a vykuňknul ta slova jak vyděšené štěně? A nebo kdyby neřekl vůbec nic? Nebyl by to dobrý obrázek o smečce!
Nadále už hlavně poslouchal úvod od Ikkeho, kterým sesumíroval dnešní program. Řečeno to bylo stručně a jasně – i blbec by to snad pochopil! A tak snad nebylo ani co komentovat. „Případné dotazy taky směřujte k nám, a nebojte se – hloupá otázka neexistuje, jen hloupá odpověď.“ Na závěr dodal a švihl ocasem. Snažil se ze všech sil nedávat na sobě znát svojí nervozitu, a snad se mu i zdárně dařilo. Kouknul tedy po bílém medikovi z Ignisu. „Můžeme,“ kývl rozhodně. Připravenější už víc nebude!

Jéje, Ikkův komentář ohledně časového presu mu vůbec nepomohl udržet v sobě ten klid, který doposud měl. Ale nesměl se nechat přemoci strachem, ten nad ním teď zvítězit nesměl. „Hned jak ty bylinky roztřídím, tak je začnu dávat na kamení,“ ujistil ho tedy. Nebo ujišťoval jen a pouze sebe, že to má vše pod kontrolou? No, zatím ano, zatím to pod kontrolou tihle dva léčitelé měli. To se mohlo ale kdykoli změnit.
Občas úplně zapomínal na fakt, že je Ikke slepý. Tak dobře se ve světě orientoval, že mu skoro připadalo, jako by vlastně viděl! Ale byla to asi hloupá myšlenka, a nemínil nic takového vyslovovat nahlas. „No, nakonec možná budeme dobrý tým,“ zlehka se nad tím pousmál. Jak moc politicky bezpečné je něco takového říkat? Bylo v určitém smyslu bizarní, že ignisané jim zabili na vlastním území nevinnou členku smečky, a on si tu s nimi pořádá léčitelský piknik. Předstírá, že se snad nic nestalo, nebo by si to jen přál? Teď na tyhle myšlenky nebyl prostor. „Čas je teď náš nepřítel, takže myslím, že takhle to bude fajn.“ Dodal ještě ke svému nápadu. Byl rád, že to Ikke odsouhlasil, neboť by to skutečně zabralo ještě více času, než bylo vhodno.

Jak totiž začali přicházet návštěvníci, začali s nimi přicházet i bylinky. A to znamenalo víc a víc práce s tříděním. Teď musí zachovat klidnou hlavu, protože jinak by se z toho mohl zbláznit. Těšilo ho, že aspoň na vteřinku zastihl Bellanu, nu, bohužel více času na delší rozhovor skutečně nebyl. Kdyby věděl, jak jí vyděsilo oslovení jménem, neudělal by to. On ale každého oslovuje jménem hned při pozdravu, takže by ho nenapadlo teď činit jinak. „Děkuji ti za tvůj příspěvek. Na ukázku se budou hodit,“ pousmál se nad jejím výběrem bylinek. Tak smažka je to! Stejně jako on. Očividně si toho mají dost co říct, jaká škoda, že na to není vhodnější chvíle. „Můžeme si popovídat třeba po akci, nebo jestli chceš, můžeš se i veřejně podělit o nějaké své poznatky v rámci workshopu.“ Navrhnul jí. Ovšem nemohl vědět, že je to přesně to, co dělat nechce! Je to však jen návrh, a ona klidně může odmítnout. Pak si o tom popovídají třeba v čase po workshopu, nebo až se sejdou někdy příště.
Nyní už na něj mluvila bílá vlčina s křídlama místo uší, nebo... něco. Ještě takového vlka neviděl, svojí zvědavost však potlačil, a rozhodně nehodlal tulačku očumovat. „Hodit se určitě budou, děkujeme,“ odpověděl a převzal si balíček, který mu podal Ikke. Ten na bílou okřídlenou vlčinu stihl vlastně zareagovat ještě před Timkem, ale ten jak měl udržet svojí pozornost na tolika místech? Nemožné, takřka! Jako další přišla Anjel, které poděkoval, a taktéž i Finnovi nebo Norek. Byl rád, že tu své kolegy vidí. I jim tyto znalosti prospějí. Nu, jemu se tu ale začaly kupit bylinky, a tím se mu i plnil kyblíček stresu. Jéje! Otočil se za sebe, aby snad pohledal záchranou v Harim, ale ten se zdál, že měl nejvíc v pajči. Zdál se být v naprostém klidu – ono proč by ne, že? –, a to mu Timeck skutečně záviděl! Pochopil, že běloch mu dnes skutečně nepomůže. Musel se zkrátka zhluboka nadechnout a přestat se zbytečně nervovat! Jenže co ještě je zbytečné, a co už je na místě??
„Hm?“ Otočil se, když na ně mluvila hnědá vlčina jazykem podivným. Byla to mluva podivnější než Roihova, a to už je docela co říci. „Pozdrav i tobě,“ oplatil pozdrav a jal se omrknout, co cizinka jménem Malachiel přinesla. Nu, páni, herbář! Tak hezký Tim ještě rozhodně neviděl. „To je vskutku krásná věc. Rádi se o něj podělíme i s publikem, dáme ale pozor, aby se s ním něco nestalo. Děkujeme.“ Musel se usmát. Snad bude čas i z tohoto skvostu něco veřejnosti ukázat! Čas... no jo, ten zatracený čas!
Vždycky, když se Timck zabral do třídění bylinek, tak ho po chvilce někdo vyrušil. Nebral to zle, to vůbec! Byl moc rád, že tolik vlků něco přineslo. Nyní za ním přišla tmavá vlčice s červenými odznaky. Byla to tulačka, a jak i řekla, neznali se. „Těší mě, Kiler. Já jsem Timothée a tohle je Ikke,“ poukázal k bílému léčiteli. Chtěl se představovat až hromadně, bylo mu ale neskutečně trapné, když na představení se automaticky nepředstavil i sebe. „Nevadí to, vůbec. Spousta vlků tu zatím o bylinkách moc neví, proto tu koneckonců jsme,“ řka a pousmál se. Pak se jal dále věnovat třídění. Bylo tu skutečně hodně druhů bylinek.

Nějakou tu minutku ještě třídění potrvá, už to ale nebude snad dlouho trvat. Nemohl nechat publikum čekat až příliš dlouho! To by mu pak nedali moc dobré hodnocení na google reviews. „Poprosím vás všechny ještě o chvilku strpení, brzy už začneme s programem. Mezitím si zkuste posedat tak, abyste na nás dva viděli. Není vás málo, tak snad všichni uvidíte dobře,“ pronesl do davu. Na toto by se hodilo nějaké koloseum nebo aula, hah. O tom si však mohl nechat jen a pouze zdát.

Timek by ztratil víru v tuto smečku, kdyby mu nikdo na jeho dotaz neodpověděl. A ani na odpověď nečekal tak dlouho, i když samozřejmě i ta minuta ticha ho ponechala v obavách, že toto skončí nehorázně trapně. Aikan, bratr S'Arikův, se naštěstí zodpovězení kvízu chopil. „Přesně tak!“ Přitakal tedy hned Timeček. „Dobře živený jedinec má mnohem větší šanci přežít zimu bez onemocnění, než ten na kost vychrtlý. Neberte to ode mě jako nabádání k obžerství, spíše nabádání k většímu podílení se na lovu, abychom si mohli dovolit něco málo přibrat. Ono když bude kořisti málo, budeme mít stejně smůlu. Každý bychom se ale měli snažit vynaložit nějaké úsilí k tomu, abychom zimu zdárně přežili.“ To si dovolil takové menší kázáníčko, ale teď by to chtělo zpět k tomu, proč tu jsou, že?
„Tohle menší kázání mi snad prominete, nejspíš jde o "nemoc z povolání",“ pousmál se, však začal si myslet, že jeho výklad začíná být dosti cringe. „Že je naše rodina plná převážně mediků možná trochu napovídá tomu, že bojujeme slovy, nikoli násilnými činy. Věříme v sílu našich slov, čímž se nejspíše podobáme ideologii i samotné Přízračné smečky. Víra v moc hvězd a noční oblohu je s našim jménem také úzce spjatá. Možná i to je důvod, proč se při pobytu v Norestu zdržujeme právě tady. Já, Ryumee, i Ghu'Lass, jsme se tu narodili, ale naši blízcí předci pochází ze vzdálených končin. Já tam nikdy nebyl, ale Ryumee ano, a možná by mohla povědět něco málo o tom, jak se naše tradice tady odlišují od těch tam "doma".“ Packou ukázal na Ryumee, na kterou by všichni měli svůj zrak spočinout. To ona ví přeci o kultuře mnohem víc, než on, tak proč on by měl být ten, kdo o tom vypráví? Prodělal amnésii, panebože! I když se snaží, žel v tomhle má znalosti dost omezené. Bylo by hezké, kdyby i ona přiložila packu k dílu, aby tu nebyla nakonec za blbce, hah.

Timek přikývnul na slůvka Ikkeho. „Ano, jsem si jist, že i někteří z řad "kurzistů" rádi přiloží packu k dílu. Tím nám to bude lépe od tlapek, a vše bude probíhat podle plánu.“ Vysnil si, jak by to asi mohlo probíhat. Když vše půjde dle nastíněného harmonogramu, tak by to mělo vyjít. Otázkou je, jestli se během něco nepokazí – Tim však odmítá malovat čerta na zeď, a nebude už na více špatných vizí myslet! Jinak by se ještě mohly vyplnit, a to by byla katastrofa.
„Tak jo, když někdo něco přinese, hned to vytřídím,“ odsouhlasil. Hned, jak se tu začnou vlci sdružovat, tak jim to oznámí. Nahlas. Pokud zde bude opravdu početná účast, bude muset mluvit nahlas i kdyby mu to mělo být sebevíc nepříjemné. Kuňkání nepřichází v úvahu, on potřebuje hlas stabilního jedince, který mu sjedná respekt. Ano, ač to možná znělo směšně, i jedinec jako on si musel autoritu vydobýt. Přece tu nebude za auťáka!!
Hádám, že pomalu ty kameny nanosil na místo předem určené. „Jistě, dám je někam stranou. Možná bude stačit, když si je nechám u sebe, a vytáhnu je pak jen ke konkrétním příkladům?“ To by stačit mohlo. Měl pocit, že nějak extra odlišné kamení, na které by tyto bylinky položil, by nenašel. Možná i z důvodu, že vlčí vnímání barev bylo trochu omezení, hah? Dát je stranou, nebo si je nechat u sebe, by mělo bohatě stačit.
Pousmál se. „To ano,“ pronesl jen, a začal pomaloučku třídit bylinky, co sám přinesl. Mimo již zmiňovaných bylin měl s sebou třeba dobromysl, šalvěj, kontryhel, a tak. Toto třídění mu trochu pomáhalo nesoustředit se tolik na fakt, že sem pomalu začali přicházet první návštěvníci. Jaké štěstí, že všichni uměli aspoň určit čas podle toho, jak vysoko slunce na obloze je, jinak by kurzisté sem mohli chodit jako do holubníku, a workshop by nemusel nikdy ani začít!

Ale začal, a on už musel zdravit první příchozí. První tulák se přišel pozdravit s Ikkem, a Timek vlčinu pozdravil přikývnutím a tichým pozdravem. Jelikož se sem těch cizinců následně přihnalo více, rozhodl se představit se všem až celé divadlo skutečně začne. Byl rád, že sem dorazila i Anjel – vidět známou tvář ocenil více než kdy jindy. Na vteřinu si však představil, jak tu třeba bude chtít mluvit o jejím případu, a radost ho rázem přešla. Nevěděl, o čem všem se bude mluvit, ale pokud by na toto téma přišla řeč, Tim by své zkušenosti rád předal dál. Jak to ale říct tak, aby to právě pro jeho kamarádku nebylo triggering? To je vskutku zapeklité. Čas nejspíše odpověď na tuto šlamastyku poodhalí. Nyní není třeba se tím trápit.
Ač většinu jedinců pozdravil pouhým pokývnutím hlavy, při zření vlků z Kultu tóninu hlasu o něco zvýšil. „Přeji hezký den,“ pozdravil vlky zahalené v pláštích. Tito vlci ho skutečně hodně zajímali, protože o nich vlastně skoro nic nevěděl. Byli takovými tajemnými cizinci, a to, že je poctili návštěvou, mohl už nyní Tim povážit za úspěch. Všiml si jich sice už na plese, tam byl žel ponořený až příliš do svých negativních myšlenek, a nevěnoval jim tedy více pozornosti. Nyní měl příležitost to napravit.
Žel ho vykolejil fakt, že vedoucí skupinky z Kultu přinesl bylinky, které on snad ani neznal! Na malou chvíli zas a znovu zapochyboval o svých schopnostech a dovednostech – co on tu vlastně dělá, když dva roky zpátky prodělal úraz hlavy, který mu poškodil tehdy nasbírané vzpomínky? Vždyť on kromě praxe ve smečce, a teorie od Ryumee, neuměl vůbec nic! Ale ne – tyhle sebemrskačské myšlenky musel teď ze sebe setřást! Teď za ním totiž došla další známá tvář, modrá vlčina Bellana. Setkal se s ní před plesem, a měl pocit, že si s ní docela rozuměl. A tak se na ní patřičně pousmál. „Ahoj i tobě, Bellano,“ oplatil pozdravil a švihl ocasem. „Bylinky můžeš nechat klidně u mě, já je tu roztřídím. Děkuju, že jsi přišla, a že jsi s sebou i něco přinesla.“ Neboť jak se ukázalo, né každý tak učinil. A to bylo v pořádku, i když by si sám nedovolil někam přijít a nic nepřinést. Obzvlášť, když o to byli vlci žádáni, že? „Vidím tu nějakou třezalku – tu mám rád. Dobrý pomocník na všemožné záněty. Stejně tak kozlík, který si rád dávám před spaním, když mě čeká perný den. Je tvůj výběr bylinek nějak konkrétní?“ Ptal se, avšak jen a pouze z velké zvědavosti. Měl pocit, jako že si toho mají hodně co říct. Ale možná to byl jen pocit, který pramenil z jednoho společného zájmu – bylinek. „Ale nechtěl bych vypadat, jako že tě tu vyslýchám – jsem jen zvědavý, když vím, že jsi z oboru.“ Viděl na ní totiž, že je tak trochu napjatá. A to nebyla sama. On to přisuzoval nejspíše faktu, že tu jsou vlci ze všech smeček bez dozoru nějaké vyšší moci. I on sám byl v tomto ohledu neklidný – věděl, že pořádat takovou akci je risk, byť jsou jeho úmysly sebečistější. Risk je zisk, hm?

Jelikož tu bylo už dost vlků, povážil za vhodné, aby je požádal o to, aby vše, co donesli (pokud vůbec něco), dali k němu. Od svého třídění se tedy odprostil a rozhlédl se kolem. Jako by mu to snad mělo pomoci. „Poprosím všechny, kteří přinesli nějaké bylinky, aby je dali ke mně,“ řka dostatečně nahlas, aby byl slyšet. Snad. Zatím tu viděl jen přínos bylinek, ale přinesl někdo také nějaké ty traviny? Proso prutnaté, třeba?? Nu, to se snad brzy už dozvíme! A pokud nikdo nic takového nepřinesl, snad oni s Ikkem toho budou mít dost na ukázku pletení.

Timek se při té otázce rozhlédl kolem sebe, jako by ho za odpověď měl snad někdo zbičovat! Ale úplně se nechtěl odhalovat před případnými kurzisty. Oni na něm nesmí poznat, že má v sobě byť jen kapku nejistoty. „Ano, to jsem. Podobné akce jsem se ani asi ještě neúčastnil,natož, abych jí pořádal.“ Přiznal tedy. Žádná jiná akce nebyla této podobná. Byl na plese, no ano, ale tam vůbec nešlo o to, aby někdo někoho něco učil. Pokud nepočítáme tanec mezi jednotlivými dvojicemi.
Nyní zbývalo jen se modlit, aby se nestala nějaká nepříjemnost. Věděl, že takový Hari nebude ze střetu s ignisany nadšený – ostatně to na jeho holém pozdravu mohlo býti poznat –, ale Timck byl vůbec rád, že mu pomohl sem vše nanosit. Nyní ale bylo potřeba se soustředit na přípravu akce, aby vše bylo perfektní. Na tom si Timek potrpěl, protože bylo jasné, že když ze strany organizace nebude pochybení, akce bude mít dobrý ohlas, a to je přesně to, co by si každý vedoucí kurzu přál. On nechce pochybit! „Jistě, dáme k sobě to, co k sobě patří. A když nějací návštěvníci něco donesou? Necháme je to dát na hromádku a posléze to roztřídíme?“ Tak by to udělal, protože nepředpokládal, že všichni vlci budou přesně vědět, jaké bylinky nasbíraly. Timeček jejich znalosti dosti podceňoval, ale jen a pouze z vlastních zkušeností.
Mezitím skládal kamení na místo, kam je skládal i Ikke. Snažil se být svižný, ale né hrrr, aby to třeba ještě více nepokazil. Musel se udržet v klidu! Na návrh Ikkeho přikývnul. „Rád bych jim ukázal i některé jedovaté rostliny, které se podobají některým bylinkám. Ty jsem vzal také.“ Kupříkladu sasanku, sušenou již, neboť je to rostlinka jarní. Bylo to dost všedně vypadající bílá rostlinka, kterou kdejaký blbec (a nejen blb!) mohl zaměnit s čímkoli jiným. „Dobrovolníka! Ale ano, i nad tím jsem přemýšlel. Nemusíme podnikat tedy hned kdejaké experimenty, ale ukázat obvázání by bylo fajn.“ Timek je určitě pro! Teorie je jedna věc, ale názorná ukázka dá těm kurzistům určitě mnohem více. A ti už při tom skládání kamení začali pomalu přicházet. Nu, je to tady!