Príspevky užívateľa

„Ale ovšem, to bych neudělal,“ pousmál se Timek nad poznámkou, že v tom Ikkeho nenechal. Né, on není taková krysa! Jejich smečka se musí veřejnosti dobře prezentovat, a pokud on měl být tím, kdo jí při této akci reprezentuje, tak musí podat ten nejlepší výkon. To neznamenalo pouze dorazit na místo setkání včas, ale dorazit tam celkově. „Hezké počasí sem snad přiláká dost jedinců na to, abychom si tu nemuseli dělat léčitelský kurz sami pro sebe,“ nepatrně se nad tím uculil. Ano, nyní říkal pravý opak toho, co si v hloubi duše přál, ale věděl, že je to tka správně – věděl, že dnes sem musí dorazit celý Norest, aby se ta akce dala povážit za skutečně úspěšnou. Jeho asociální kousek duše musel jít dnes hodně stranou.
No ovšem, představit by se měl i hnědému vlku! „Těší mě, Feiere,“ pokývl na pozdrav, a vlka si prohlédl. Měl zajímavou stavbu těla, kterou doposud u jiného vlka neviděl. Byl taktéž vysoký jako hora, ale na to už byl Timek zvyklý. Nechal by Hariho představit se samotného, ale když se Ikke ptal konkrétně jeho, musel mu udělat mluvčího. „Ano, ano – tohle je Hariuha. Pomohl mi sem donést všechny ty bylinky. Sám bych to asi nepobral.“ Hari, pro dnes jeho komoří, ale také bodyguard, co bude dohlížet, jestli nějaký ignisan nebije jinou nevinnou dušičku. S ním po boku strach mít nemusel.
Vyslechl si ikkeho návrh a pokyvoval při tom hlavou. „Dobrá, to zní rozumně. Dáme ty bylinky na nějaké kamení, ať jsou hezky vidět,“ odsouhlasil, a takřka okamžitě se pohledem začal po nějakých shánět. „Buď zkusím najít nějaký větší kámen, či pár aspoň středně velkých, hm?“ Naštěstí se nacházejí u řeky, a tak je dost možné, že tu bude kamení více než dosti. A to i velkých, které ale možná bude těžké přesunout z jednoho místa na druhé. Nu, když to nebude úplně někde pod vodou, mohou ty bylinky umístit i tam.
„Určitě. Základy o bylinkách jsou přeci jen nejdůležitější, a to i pro samotnou první pomoc. Uvidíme, kdo všechno dorazí, ale bylo by fajn do toho i samotné publikum zapojit – ať zjistíme, co všechno vědí, a co ne.“ Ano, opět myslel na nějakou formu kvízu, který už zkoušel na své nebohé kolegy při podzimní rovnodennosti. Tentokrát to dělal ale z trochu jiného důvodu – chtěl mít povědomí o znalostech a celkové inteligenci norestských vlků. Kolik z nich by si dokázalo provést první pomoc? Kolik by jich přežilo po brutální rvačce? Mít přehled o takových věcech je užitečné.
Mezitím se jal pomáhat Ikkemu nosit kamení na místo, které už nyní bylo určeno. Vybíral spíš jen takové větší oblázky, nebo co nejobyčejnější říční šutre. Aby náhodou na sebe nestrhávaly více pozornosti, než samotné bylinky, to se ví!

Den D nadešel – byl tu léčitelský workshop, který Timek s Ikkem tak dlouho plánoval. Poslední dny cítil velkou nervozitu, a možná si i v hloubi duše přál, aby se stalo něco, co by cestu k uspořádání tohoto workshopu trochu překazilo. Nějaká přírodní katastrofa jako zemětřesení, nebo něco podobně neovlivnitelného. Totiž, ač se Tim snažil být ten nejstatečnější introvert ze všech introvertů, lhal by, kdyby tvrdil, že veřejné vystupování před cizinci mu dělalo snad dobře. Dokázal v sobě nejistotu maximálně potlačit, tak, aby na povrch nikdo nic nepoznal, uvnitř však nejspokojenější nebyl. Je odhodlaný ze sebe vydat maximum – ostatně jako vždy –, a nenechat se jen tak něčím otrávit! Sice po této akci bude bezpochyby své sociální baterky dobíjet ještě další týden, nedá se ale nic dělat. Aspoň s ním šel Hari, díky němuž se mohl cítit nejen sebevědoměji, ale ani nemusel mít obavy o život svůj, nebo jiných členů smečky. Sic to mezi nimi nyní bylo slušně awkward, žel Tim nemohl nijak obejít skutečnost, že ten běloch je jeho jediný kamarád, kterému tak moc věřil. Nikoho jiného by o pomoc nejspíše nepožádal.
Tim se určitě těší, až pozná další nadané zájemce o medicínu, nebo bylinkářství. Cestou se snažil myslet právě na to – na bylinky, a jeho vášeň k nim, kterou nyní bude mít s kým prodiskutovat. Vůbec si nechtěl na mysl pouštět negativní myšlenky na to, že seminář pořádá společně se znepřátelenou smečkou. Vše dobře dopadne. On pro to udělá maximum. Je odhodlaný při případných neshodách či dokonce konfliktech vystoupit ze své komfortní zóny, a vše vlastnoručně už v zárodku zastavit! Tak moc mu záleželo na tom, aby tohle dobře dopadlo. Může to být skutečně hezká akce, která mnohým přinese užitečné znalosti z medicíny, a třeba i napomůže k rozvolnění mezismečkových sporů. Jelikož je to velká věc, takhle rozdávat po okolí své know-how, Tim se připravoval na to, že účast bude nemalá. Budou stačit všechny bylinky a traviny, které nyní s Harim nesou? Bude připravený program natolik zajímavý, aby udržel pozornost všech? Bude Tim zkrátka dost dobrý v pozici přednášejícího??
Těch strachů bylo více než dosti, ale bylo nutné je teď hodit za hlavu – Tim dorazil na místo, kde už byl Ikke s doprovodem. On a hnědý vlk, kterého Tim jménem neznal, museli dorazit taktéž před malou chvílí. Napovídal tomu fakt, že si ještě nic nevybalili. „Přeji hezký den,“ pozdravil oba vlky s lehkým pokynutím hlavy. Na akci si vzal vlastnoručně vyrobenou tašku, k jejíž výrobě ho sám Ikke kdysi inspiroval. Byla to taška látková, takový psí batůžek přehozený přes záda. Něco podobného nejspíše navlékl i na Hariho. Tam měl vše, na čem se s Ikkem domluvili – mnoho bylin nejen na ukázku první pomoci, ale také nějaké zajímavější kousky, které s Ryumee počas své kariéry objevili. „To se nám to počasí vyvedlo, že?“ Ano, když nevíš, jak udělat situaci trapnou, mluv o počasí. Šlo jen o řečnickou otázku, kterou Tim položil, když si sundával tašku, aby z ní mohl vytahat vše, co přinesl. A taktéž tohoto břímě zbaví i svého bílého oře Hariho. „Děkuju,“ s lehkým úsměvem kamarádovi za pomoc poděkoval. Bude rád, když mu bude chtít být i nadále nápomocný, zvládne to však i sám. Když bude muset, zvládne přeci vše!
„Vzal jsem hlavně základní bylinky jako rozmarýn, meduňku, libeček, mák, a... tak,“ povídal, když se zběžně díval do své tašky. Ovšem věděl, co si tam dal, koukat se nemusel. „Mám tu ale i třeba pouštní růži, sušené květy stromku majen, nebo oko pravdy.“ Oko pravdy byla skutečně zajímavá věc, kterou objevil nedávno. Měl zatím šanci to vyzkoušet maximálně jen na sobě, a tak si nebyl jist, jestli bylo nejvhodnější to ukazovat kde komu, ale co už. Nakonec né vše může být předmětem nějaké diskuze, klidně to z tašky vytahovat vůbec nemusí! Ale bylo by rozhodně zajímavé tu na nějakém účastníkovi udělat pokus. „Přemýšlel jsi, čím začneme?“ Ptal se konečně Ikkeho na něco, co bylo skutečně důležité. Bylo by fajn si někam bylinky vystavit v pořadí, v jakém prezentace proběhne. Ovšem už dříve o tomto diskutovali, teď už ale nejde jen o teorii, ale nýbrž praxi. A tak kam má tedy ty bylinky vystavit?

Timek se nepovažoval za žádného extroverta, a ani za vlka toužícím po neustálém kontaktu s živými bytostmi, přesto tu ale byl. To, že je introvert přeci neznamená, že nemůže vymetat společenské akce, prohodit pár zdvořilostních vět, a zkrátka být se smečkou v obraze. Obzvlášť, když se jednalo o akci pořádanou samotnou rodinou S'Arika, připadalo mu skoro až povinnost sem dovalit. A bylo by fajn, kdyby to tak vnímali i ostatní členi smečky – jsou přeci rodina.
Pokud to dobře chápal, dnes by se mělo jednat o narozeninovou oslavu S'Arikových nejstarších vlčat. Ani jedno z nich nějak blíže neznal, ale samozřejmě o nich nějaký základní přehled měl. Jako medik musel. Byl hodně zvědavý, jak celá akce bude probíhat, a právě proto přišel jako jeden z prvních. Naštěstí nebyl úplně první, neboť pak by si asi připadal trochu blbě. Jako nějaký patolízal! Tuto nálepku si však slízla Ryumee, která už na místě byla před ním. „Přeji vám hezký den,“ pokývl na pozdrav a decentně se pousmál. Nebyl si jist, jestli si bude mít o čem s hlavními aktéry akce povídat – neměl žádné děti, jejichž dospělost by mohl oslavovat, a ani si nepamatoval na dobu, kdy on dospělosti dovršil. V tomto však spoléhal na to, že při této příležitosti nepůjde o nějaké tlachání, nýbrž tak leda o gratulace a přihlížení nějakým rodinným tradicím.
Jestli-pak bude součástí této oslavy i zkoumání vlastní mysli v hvězdné jeskyni? Nahrával by tomu fakt, že se to odehrává právě u jejího vstupu. K tomu by se Tim ovšem velmi ochotně přidal, ale jen v případě, že to bude vhodné.

Tim nedokázal číst v myšlenkách své sestry, a i kdyby uměl, nejspíše by se o to nepokoušel. Tvářil se však, jako že se o to snaží. Snaží se pochopit jedince, který před ním teď stojí. Lepší bude, když se svými závěry počká do chvíle, kdy se sestra rozpovídá. Jestli to ovšem vůbec bude. Nemusela s ním chtít komunikovat, a on by to třeba nechápal, nýbrž by jí za to neodsoudil. Jak může soudit někoho, koho vlastně vůbec nezná? Bylo to možná trochu smutné, ale bylo tomu tak – on si byl se svou jedinou pokrevní sestrou naprosto cizí. Kdyby nevěděl, o koho se jedná, třeba by na žádnou konverzaci ani nedošlo.
Jak se ale posléze ukázalo, Marielle v sobě nejspíš našla důvod, proč s ním v této konverzaci dále pokračovat. Nepatrně naklonil hlavu ke straně, a zastříhal ušima. Její takřka jízlivá otázka ho ponechala naprosto klidným. „Ano. Jako tvůj bratr jsem se přišel vyptávat na tebe,“ řka a švihl ocasem, netušíc, jestli použití těchto slov není až příliš odvážné. Mohl si už nyní představovat její odpověď typu "když jsi můj bratr, proč ses neukázal už dávno?", či něco podobného. Proto nabyl dojmu, že musí poodkrýt trochu ze své neblahé minulosti. „To jsem si jist. A na ty otázky máš právo. Bohužel na tu, která tě asi zajímá nejvíce, ti neodpovím. Před nějakou dobou jsem přišel o část paměti, a nyní mohu být rád, že si vůbec pamatuji tvůj pach.“ Řekl to bez výraznějších emocí a přibarvování, zkrátka to podal jako holý fakt. Nechtěl, aby se snad zdálo, že chce být litován, protože nechce – jen by se rád vyhnul nějakému nedorozumění. „Jaká je ale tvoje odpověď na tu stejnou otázku? Proč jsi odešla?“ Pohlédl fialové vlčině do očí, vyzývajíc jí k zodpovězení toho, co ho zajímalo skutečně nejvíc.

Tim všechny nově příchozí pozdravil buď tichým slovním pozdravem, či pokývnutím hlavy. Byl rád, že přišel i samotný Ordo, ale trochu ho to znervóznilo. Sice už dávno nebyl tak připokáklým jedincem, nikdy se z něj však nestane extrovert, který by si příliš pozornosti užíval. A mělo být ještě hůř – Ryumee z nějakého popudu usoudila, že je vhodné na něj hodit zodpovědnost za program dnešního večera, a to bez toho, aniž by mu to předem oznámila! Polknul, kdy viděl, že sestřenice si ani v nejmenším nedělá legraci, a odchází se bavit dle svého uvážení. Ach, toto jí chlapec nedaruje! Naštěstí on je připravený takřka na každou situaci, a i přes stud, který před zraky svých kolegů cítil, ze sebe vytáhne to nejlepší.
No a tak se tedy zhluboka nadechl, zapomněl na veškerý stres, který cítil, a snažil se nevnímat fakt, že tu teď hodlá mít prezentaci před zraky tolika vlků. Bude si představovat, že tu nikdo není! „Ještě jednou bych vás všechny rád přivítal na naší skromné oslavě podzimní rovnodennosti. Posaďte se na připravená místa, a neostýchejte se ani si nabídnout něco k snědku,“ tlapkou poukázal na připravené občerstvení. Nu, dobrá, přivítání už má Timeček za sebou! Teď to horší. „Dnešní den je pro přírodu skutečně významný. Od této chvíle se den svou délkou vyrovná noci – od toho pochází samotný název svátku –, a to až do zimního slunovratu. Přichází podzim, a my můžeme být přírodě vděční za to, že nás tímto upozorňuje na příchod zimy. Pro naší rodinu to víceméně znamená jediné – je nejvyšší čas nasbírat poslední bylinky před příchodem zimního období, neboť naše rodina je plná převážně mediků,“ pousmál se nad touto skutečností. „Mít dostatek bylinek na zimu je pro mediky důležité, ještě důležitější však je prevence před nemoci, ke kterým jsme v chladném období náchylnější. A na tom se můžeme podílet úplně všichni. Víte jak?“ Odvážil se zapojit publikum do jeho přednášky, i když byl skutečně pokáknut, že mu nikdo neodpoví. Bylo by to neskutečně awkward, ale zároveň musel prověřit, jestli jsou jeho kolegové skutečně znalý těchto základních informací. Když se budou na zimu připravovat už nyní, nebude pak mít práci s utíráním jejích zelených soplů!

Tim ho chvíli ještě pozoroval, hlavně v moment, kdy se Gulášek vybral špatným směrem domů. Pak si zasněně povzdechl, a konečně se zvedl, aby ho nasměroval správným směrem. „Tudy je to za maminkou,“ packou ho jemně pošťouchl směrem k domovu. Věřil, že malý takovými malými gesty dostane pod kůži, jak by správně měl. Moc dobře věděl, že si k němu stále hledala cestu, no, doufal, že už to nebude dlouho trvat, a on nebude mít o jejich vzájemný vztah žádné obavy. Takovéhle dárečky přeci musí rozmělnit každého! Takový Timek by ocenil, kdyby mu někdo donesl kvítí čistě z vlastního popudu. „Najdeme jí, a pak si hezky odpočineš, ano? At nasbíráš síly na další hraní.“ Mimísci musí spinkat! A on si bude muset vytahat ze srsti ty bodláky. Překrásný dárek od synovce, vskutku! Zatím to však bylo roztomilé, ano.

Noční obloha byla dnes jasná, a naskýtala vlkům přítomným u studánky pohled na hvězdy tvořící nemálo souhvězdí. Ač byla noc vcelku teplá, žel už bylo nutno si přiznat, že teplota den ode dne klesala k nižším číslům, a krušnější časy byly takřka za dveřmi. Je však ještě čas na to, se na zimu pořádně připravit. On už se připravoval od léta, a nemínil v tom přestávat. Tohle setkání ale není o příchodu zimy, ale o něčem úplně jiném. Ordo S'Arik obdržel vizi o jmenování nového Lexe. Je to už doba od chvíle, co původní Lex opustila smečku, a právě proto příchod této chvíle asi tak vítal. Měl své tipy, o koho by mohlo jít, netušil však, že to právě jeho sestřenice byla hvězdami vybrána. Překvapilo ho to, neboť nejlépe si na této pozici uměl vykreslit Hariho, nýbrž už dávno pochyboval o objektivitě těchto jeho představ. Byl za ní ale rád, a tak jí věnoval více než vřelý úsměv. Jemu samotnému v životě dost pomohla, a tato volba mu od hvězd připadala férová. Věřil, že s novou funkcí se popere jak nejlépe bude moci.
Poslouchal, jak skládá přísahu, a byl plný dojmů a pozitivní energie. Radoval se snad i za ní samotnou! Doufal a věřil, že hvězdy vybraly nového Lexe správně, a že jim Ryumee přinese jen pozitivní budoucnost. Smečka to potřebuje, ale o tom snad netřeba polemizovat. Nyní neměl ovšem žádného komentáře, ale později jí bezpochyby pogratuluje.

Timck se zdál být dojat zájmem tohoto dítka o kvítí! Dokonce ho nechal i dále trhat bodláky – když je tak zaujatý, byl by hřích ho rušit! Ještě se v něm probudí láska k bylinkám, teď to nemůže - nesmí - kazit!! „Děkuju,“ poděkoval, když Gulášek uznal, že mu to s těmi bodláky také sluší. A možná právě proto se rozhodl je trhat dál, a dále i zkrášlovat jeho srst. Moc dobře věděl, že se jich pak bude zbavovat celé odpoledne, ale byl tím tak rozmělněn, že mu to bylo jedno. „Jsi opravdu šikulka.“ Budiž pochváleno toto batole!
Ještě více ho potěšilo, když se malý rozhodl vzít něco matince. Ach, ten je tak hodný! A bůh ví, jestli to Ryumee ocení. On to však ocení i za ní. „To je dobrý nápad. Jen jí to vem, bude mít radost,“ usmál se na synovce, a ještě se pohledem ujistil, že to, co chce sebrat, není nijak jedovaté. Naštěstí nešlo o žádnou sasanku, nábrž rožec rolní, takže si Tim mohl zcela oddechnout. Zde otrava nehrozí. „Půjdeme jí už najít?“ Malý už je jistě unavený, a tohle by mohl být způsob, jak ho dostat domů na kutě.

I když tu Ryumee již ofiko nebydlela, Tim rozhodně nebyl jedincem, který by jí doslovně vykopl z bytu. Ona poskytla azyl jemu, když to potřeboval, a proto nehrozilo, že by jí neumožnil to tu stále právoplatně využívat. Měl tu teď větší klid, který mnohdy sice ocenil, cítil se však více osamělý. Každou návštěvu tedy vítal. Zrovna dnes počítal s tím, že se sestřenkou půjdou vyzkoušet pár lektvarů. Ano, oba je znali od Lopého, však jen jeden si na toto učení pamatoval. Žel Tim nejspíše nikdy nezískal klíč, který by odemknul celou jeho paměť, teď už se na to však tolik nesoustředil. Občasné návštěvy hvězdné jeskyně mu sem tam nějaké střípky z minulosti nastínili, a to mu stačilo. Budoucnost je teď mnohem důležitější.
Když dorazila, ovšem pracoval – zkoušel si na stéblech prosa nějaké uzle, aby byl řádně připravený na budoucí mezismečkový workshop léčitelů. Přestal, když na něj sestřenka promluvila, a přívítal jí úsměvem. „Hezký den, Ryumee. Já jsem vždycky připravený,“ uculil se nad svými slovy. Nejspíše v jeho hlase byl slyšet i vděk, který cítil ke své příbuzné – za to, že připravený mohl být díky ní.

Timek přikývnul na slova své sestřenky. On nebude vyzrazovat o rodině něco, co má zůstat utajeno, to je jasné. Přiblížil by jim tak maximálně jen obecné informace o této události – co se děje v přírodě, a tak. Je to přeci jen jediný rodinný svátek, který je volně přístupný i vlkům mimo rod. Jaká smůla, že zde nemůže být Marielle, a oslavovat jejich jméno. Žel i takový je život, a on jí vlastně neměl za zlé, že se svého rodového jména vzdala.
Nadále se však nemusel strachovat, že nikdo nedorazí, neboť začali přicházet první návštěvníci. Jako první dorazil Roihu, kterého měl Timck spojeného s Anjel a jejími zesnulými potomky. Dodnes v hlavě slyší jeho zoufalý hlas, když se bál o život své družky. Ten tón hlasu byl dost daleko od toho, který od něj slyšel nyní. Tim si musel přiznat, že od té tragédie se tomuto jedinci vyhýbal, a to z důvodu, že měl pořád pochyby o svém postupu v případě Anjeliné březosti. Udělal skutečně vše správně? Roihu by mohl nabýt dojmu, že je za to nějakým způsobem zodpovědný. Jako další přišla dcera S'Arika, Norek, kterou žel Tim lépe neznal. Byl však otevřený novým známostem, a tedy nebránil se nějaké pozdější interakci s ní, či vlastně kýmkoli jiným. „Vítejte,“ přivítal je i on, jak se sluší a patří.
Nu, Gulášek se zatím moc nepředvedl, ale od dítěte by také nečekal, že se bude chovat jako vycepovaný stroj. „Chceš ještě chvíli počkat, nebo už začneme?“ Ptal se Ryumee. Klidně by pomalinku začal, aby se příchozí nezačali velmi brzy nudit. Přijít ostatně můžou vlci kdykoli.

Tim byl potěšen, že z Guláše pocítil spíše pozitivní reakci na umístění kvítí za jeho oušínko. Jednoho dne ho s tím třeba pošle do míst, kam slunko nesvítí, ale dnes to nebude. „Sluší,“ pousmál se na synovce. V tomhle věku je skutečně roztomilý, ale možná s ním bude víc srandy, až začne trochu víc rozumět tomu co se mu říká. Timek byl zvědavý, jak si s ním v pozdějším věku bude rozumět, a jak se vlastně celý Gulášek vyvrbí. Nu, a to už se zase sápal za nějakým jiným objektem jeho zájmu – Bodláčím. Ach ne, snad nemá zase v plánu to strčit do tlamy? Však dobře mu tak, možná by dostal lekci, a poučil se jako nikdy!
K sežrání se naštěstí nechystal, však rozhodl se bodlák utrhnout. Tim nezasahoval do jeho motání se, neboť uznal, že některé věci musí skutečně zjistit sám. Musel se uchechtnout, když pak přišel s bodlákem na čumáku, a otřel se mu o hruď. „Děkuju,“ pronesl, možná trochu ironicky, ale usmíval se, a nezlobil se. Rozhodně ne! „Sluší to tak i mně?“

„Těší mě, Saturejko,“ pousmál se, když se mu představila. Tak si říkal, jestli je tahle vlčina plně přítomná zdejšímu dění. Nebo snad byla pod vlivem nějakých omamných látek? Tim by se totiž zapřísáhl, že zrovna dvakrát přítomná se mu nezdála. A on byl doktor, takže to musel poznat. Možná jen na ní bylo okolí overwhelming, a s tím soucítil. Nakonec se vlastně jen zdálo, že si prohlížela jeho dnešní oděv. A na tom nic špatného nebylo! Vždyť on si s tím dal takové práce! Tak jen ať ho ostatní očumují, je to přímo vyžadováno. „Ale to je hezké. S kamarádkou máte dobrý vkus!“ Pronesl, protože nevěděl, co jiného by na to měl říct. Nakonec květiny mohli vybrat i jen čirou náhodou, slušelo se však podat pár komplimentů. Šikovná, ano, ale na zapletení pár květin do srsti přeci nic není! Aspoň pro jeho polidštěné pacičky.
Zvídavě naklonil hlavu ke straně, jen tak nepatrně, když mu mínila položit otázku. Snad se i trochu obával, co to za otázku bude, protože to znělo jako, že půjde bůh ví o co! Ale nešlo. A tak se nakonec nad otázkou pousmál. „To je plášť. Vyrobil jsem ho díky své magii. A to speciálně pro dnešní příležitost,“ řekl, a možná – snad poprvé za celý svůj znovuzrozený život – bylo v jeho hlase slyšet, že je na sebe aspoň trochu pyšný.

Po konverzaci s vlčinou z Ignisu, jejíž jméno bylo Saturejka, se Timck cítil určitě dobře. Jsem si jista, že celá diskuze byla plná pozitivních asociací – kvítí, bylin, léčitelství... a tak. Nejspíše to Timovi i přineslo (možná pouze planý) dojem, že jednou třeba tyto dvě smečky budou pracovat spolu, nikoli proti sobě. Vztahy bylo nutno trochu napravit, i když je jasné, že vraždu jeho smečka jen tak neodpustí. Vlastně jí ignisanům neodpustí ani on sám. Ale nebude tvrdit, že jsou za ní odpovědní všichni rovným dílem, to ne!
Kromě pár osmažených vlčat se zde zatím nestala žádná katastrofa. O ta naštěstí bylo postaráno ignisskými mediky, mezi kterými byl i Ikke. Vše bylo tedy v naprostém pořádku. Ani mezismečková přestřelka se doposud nekonala! Vlastně to tu bylo trochu... mrtvé, hádám. To se aspoň Timck nemusel cítit blbě, že tu zas jen postává a čumí do blba. Ale stejně se blbě cítil. Zdálo se mu totiž, že jako jediný tu nemá co dělat. Ani jeho sestřenka sem nepřišla sama, ač se její chábr už nějaký ten páteček zrovna na chodu domácnosti nepodílel. Byla tu se samotným S'Arikem! Nu, to je vskutku pocta. Jeden by mohl závidět! Avšak Tim nezáviděl. Jen se cítil nějakým způsobem neskutečně awkward.
Měl se snad jít vmísit do něčí konverzaci? Měl by zůstat pozorovat okolní dění? Nebo by sám měl vyhledat nějakého zoufalce, který tu dělá (spíše nedělá) totéž, co on? Měl by vyhledat Hariho?? Ale ne, neměl by na něj zase myslet! Jenže to byl jeden z těch nejtěžších úkolů vůbec! Obzvlášť, když ho viděl u toho ohně, že? Zapalování hranice byla podívaná, která Timova očka rozhodně těšila. Až ho z toho ťapičky začaly svrbět! No, tímhle hlubokým přemýšlením o ničem se ale k žádné aktivitě skutečně nedostane! Kde vlastně jeho bílý kamarád vězí? Jak se mohlo stát, že ho ztratil z dohledu? Tedy, ano, to byl původně Timův záměr, ale... známe ho.

Bylo více než dobře, že toto setkání bylo jen a pouze pozitivní. Timek se naučil něco nového, a možná toto setkání i naznačilo, že třeba jednou ledy mezi smečkami mohou roztát. Nebo aspoň začít tát! Tomu by ostatně mohl pomoct onen workshop. „Kéž by takových bylo více,“ pousmál se při poznámce o dobrém srdíčku. Ovšem není třeba, aby to dobré srdce měli úplně všichni, ale valná většina?
Švihl ocasem. „To by na škodu určitě nebylo. Mohlo by to pomoci hlavně mnohým tulákům, kteří nemají kde ke znalostem přijít.“ Ale tuláci asi nedorazí, protože tuláci jsou všem jedno. Kromě Tima, no jo! Tomu záleželo na kde kom! Pomocnou tlapu by nabídnul i nepříteli – ostatně se tak i párkrát stalo. Otázkou pak je, koho za nepřítele klasifikovat. „Vyřídím. I vašemu vedení nějaké jistě můžeš vyřídit.“ Řekl tak trochu nejistě. Mohl vyřídit pozdravy od smečky Přízračné směrem k Ignisu? No nebyl si tím vůbec jist! Ale copak není v jeho vlastním zájmu jakkoli zamezit sporům? Vyřídit pozdrav je to nejmenší co proti tomu udělat může!
Zavrtěl ocasem. „Já si myslel, že to tak bude. Ale nedokážu cítit zášť vůči někomu, kdo za nic nemůže, jen proto, že je ze stejné smečky.“ Protože byl měkký! Úplně nejvíc! „Děkuji i tobě.“ Kývl na rozloučenou.

Tak snad tato výhružka, ke které Tim musel klesnout, malému do mozku dorazila dost srozumitelně na to, aby nevyváděl žádné skopičiny! Tedy aby nežral všechno co kde najde, protože by pak mohl skončit vskutku zle! Naštěstí žádného hmyzáka zatím Guláš neobjevil, nýbrž kvítí. "Naštěstí", neboť kdyby se Guláš rozhodl toto sníst, Timck by rád nebyl. Až nejde o nic jedovatého, zdá se. „To je zvonek. Ten se používá třeba na bakteriální infekce,“ sdělil mu. Byl rád, že projevil opětovně zájem o něco z jeho oboru, ale nedával si snad plané naděje, že by to mohlo i do budoucna znamenat zájem o léčitelství. Vlastně by bylo docela zajímavé, kdyby se nějaký estrelák vyučil třeba takovým bojovníkem. Bořit stereotypy je vskutku důležité! „Ale ty s sním zatím může třeba jen srst vyparádit.“ Na tato slova zvonek utrhnul a dal ho Guláškovi za ouško. No, kdyby v něm vypěstoval lásku ke kvítí jako takovém, už by nemusel módníma přehlídkama trápit své kamarády, nýbrž jen a pouze synovečka. Hihi.