Príspevky užívateľa

Nebylo by to nic divného, kdyby tento výjev Tim následně vídal ve svých nočních můrách. Teď se zdál relativně klidný, sic roztřesený, ale stále s trochou čisté mysli, ale později to na něj bezpochyby padne. Věděl, jak špatně Ordo nesl smrt své milované, a toto pro něj bude bezpochyby také rána. Oznámit mu pak skutečnost, že je i jeho bratr po smrti, nebude nic snadného. Obzvlášť, když Aikan dopadl tak jak dopadl. V takovém stavu nikdo svého milovaného vidět nechce.
„Alespoň,“ zopakoval prázdně a už razil na cestu po pachu šelmy. Že to měl rychle za sebou, byla jediná pozitivní věc na celé téhle události. Nikdo další už se snad do podobné situace nedostane. Oni dva tomu museli zabránit, ať to stojí co to stojí. Až budou v táboře, a bude jasné, že jsou všichni ostatní v pořádku, bude Tim mnohem klidnější. Teď ho vpřed poháněl adrenalin a strach o celou smečku.

---> starý hvozd

No panečku, jak důležitě se snažil Guláš znít! Asi na něj lezla puberta, ach. Brzy začne vzdorovat starším, a myslet si, že spolkl moudrost světa. Tímto obdobím si ovšem prochází kdejaký jedinec, jen aby mu to nezůstalo do dospělosti, jako to třeba můžeme vidět u Roiha. „Ovšem, že se bojím, a bát budu. Mám tě přeci rád, a tak je normální, že mám o tebe starost, když jsi tak daleko od domova.“ Vysvětlil mu. Guláš si musí uvědomit, že rodina se o něj bude bát vždy. Aspoň tedy Timek, protože ten se bál o kde koho. „Ale rád slyším, že na sebe dáváš pozor.“ Usmál se. Zatím tyto sliby plnil, takže Tim neměl úplně problém s tím, aby zkoumal svět. To je přeci přirozené a žádoucí. Jen ten Cielo, který v tomhle výletu hrál roli, ten ho trochu trápil.
„Já ti naprosto rozumím. Někdy můžeme vyrazit na průzkum i spolu, když budeš chtít. A nemusíme přitom sbírat jenom bylinky,“ navrhnul. Nuže, všímal si, že Guláš začal být už před nějakou dobou z bylinek otrávený, a tak se snažil mu je prostě nenutit. Jestli ho tento obor bude zajímat, bude rád, ale pokud ne, nic se nestane. Je třeba tomu dát volný průběh.

tw: smrt

Aikanova zbraň byla důkazem, že ho zvíře překvapilo v nestřežený okamžik. Timek zkoumal zbytek toho, co z něj zbylo, aby našel nějaká vodítka toho, co se tak mohlo stát. Vyžraný byl hlavně v místech břicha, kde byla kůže měkká, a umožňovala rychlý přístup k masu a orgánům. Nedotčená byla hlava s krkem a končetinami. Právě při pohledu na horní část Aikanova těla si Tim nemohl nevšimnout hlubokého kousance na krku. Všudypřítomná krev ránu prve zakryla, proto ho musela osahat. „Zvíře ho muselo překvapit v nestřeženou chvíli. Má hlubokou ránu na krku, která zasáhla krkavici. Společně se silným stiskem čelisti to musel mít rychle za sebou.“ Byla to rychlá diagnóza, ale ta rána na krku byla vypovídající. I kdyby netrefil krkavici, silným skusem mu puma mohla klidně i zlomit vaz. „Chudák.“ Hlesl s hlasem roztřeseným, musel se však držet, a nedovolit si jakékoli zhroucení.
„T-to zvíře musí mít hroznou sílu. Bůhví, s čím máme tu čest,“ podíval se na Hariho s obavami v očích. Naštěstí Hari se takticky jal Aikanovo zbraně, a to zvyšovalo jejich šance na přežití případného střetu s neznámým vetřelcem. Aikanův život už nikdo nevrátí, důležité teď je, aby vetřelec nezničil další životy. Timek si packou zkontrolovat, že má u sebe stále svou léčitelskou brašnu, a kývl na Hariho. Byl připraven vyrazit, i když se už nedalo říct, že by byl tak sebevědomý, jako před chvílí u hvězdné jeskyně. Pokud by však mělo zvíře ohrozit na životě třeba Guláše nebo Anjel, bez zaváhání by se před ně postavil. „Jdeme.“ A na tato slova vyskočil vpřed.

od hvězdné jeskyně

tw: smrt

Jak šlo o záchranu života, Tim v sobě našel sílu, kterou by jindy snad jen těžko hledal. Jeho kroky se proměnily spíše ve skoky, kterými hluboký sníh zdolával o něco lépe. Z tohoto bude slušně namožený, ale teď žádné fyzické indispozice necítil. Teď cítil v žilách adrenalin, a víc nic. Naléhavost situace ho donutila všechny myšlenky v sobě potlačit. Nemyslel na to, co by se mohlo stát, kdyby šelma dorazila do tábora. Myslel na to, že někde leží krvácející jedinec, a potřebuje pomoc.
Jenže jak se k pachu blížili, začal se mísit i s pachem ještě zlověstnějším – pachem smrti. Jdou pozdě. A vskutku – o malou chvíli později se pár metrů před nimi objevila krvavá scenérie jako vytržená z hororového snímku. Pach i ostatky patřili Aikanovi. „Proboha,“ neubránil se emočně zabarvené poznámce. Jeho tělo bylo po útoku rozsápané, ve slabinách snad i sežrané. Jistě, takže zvíře bylo vskutku poháněno hladem. Na tom však teď nezáleželo. Tim k němu šel, né snad s vidinou, že by mu dokázal pomoci – to opravdu ne, ale určit, jak dlouho už může být po smrti.
Hezký pohled to vskutku nebyl, a Timovi bylo jasné, že se mu z tohoto výjevu dřív nebo později udělá špatně. Avšak teď se soustředil na zběžné ohmatání těla. Co ho v tom stresu hned nenapadlo bylo, že v těchto mrazech bude tělo chladnout mnohem rychleji, a určit tedy čas smrti bude těžké. Jak po ohmatání Aikanovi nohy následně zjistil, kolega byl již ztuhlý. Může být po smrti jen několik desítek minut, ale také třeba hodinu. Krev kolem vytvářela s krystalkami sněhu červené hrudky, které jí zvláštním způsobem dodávaly odlehčující vizáž. „J-jestli tohle té pumě stačilo, může být už na cestě zpátky do hor. A nebo taky ne. Musíme si pospíšit.“ Musejí do tábora. Hned.

Pokud je puma - či co to bylo - příliš zoufalá, klidně by se mohla odvážit přiblížit k táboru. Věřil, že takové zvíře nebude hloupé, a počká si někde stranou, až se od skupiny někdo odpojí. Žádný zákaz vycházení z tábora nařízen nebyl, stejně tak jako chození ve dvojicích, takže zde hrozilo, že může dojít i na nejhorší.
Když stopy najednou zmizely, Timek se rozhlédl kolem sebe. Hlavně pokukoval po okolních holých stromech, kdyby se tam vetřelec snad ještě nacházel. Pach tomu neodpovídal, ale jeden nikdy neví, a podobná situace v nejednom jedinci vyvolá dost paranoidní představy. A byly na místě. „Možná se přesunul ke stromům, nevím. Raději co nejrychleji pojďme do tábora.“ Šelma se jistě nevypařila, někde musela být. Možná na cestě k útoku na nějakého člena smečky, a proto hoši museli být rychlejší.
Timek se snažil zrychlit do běhu, a ač díky své lehčí váze zvládal terén asi lépe jak Hari, pořád se do hlubokého sněhu propadával, a nedalo se vůbec mluvit o nějakém svižném tempu. To bylo vskutku frustrující, jeden totiž nebojoval jen s časem, ale také s nepřízní počasí. A to ještě ani nechumelilo! Po nějaké té chvíli běhu, kdy vrcholky hor měli ti dva už v zádech, Tima zarazil vzdálený pach, který se k němu donesl náhlým poryvem větru. „Hari,“ zpomalil, protože tenhle pach ho dokázal do morku kostí vyděsit. „Krev.“

---> údolí

Zamyslel se. „Možná Anjel? Co vím, tak ta se o všechny tyhle divy přírody zajímá. Mohla by třeba něco vědět,“ řka. Pokud se dobře pamatoval, měla v kamenech zálibu, ale dlouho se s ní o tom nebavil, tak si nebyl jist, jak na tom její sbírka aktuálně je. Až k němu přijde na kontrolu, mohl by se s ní o tom pobavit. Když bude čas a nálada, ovšem.
O pumě to byl jen takový rychlý tip, protože na nic dalšího, co by tu v horách mohlo žít, si nevzpomínal. Co se týče šelem kočkovitých, samozřejmě. Nimlógům tyto stopy rozhodně nepatřily, a to mohou být jen a jen rádi. Kdo ví, s čím tu mají čest tentokrát? „Nejsem si úplně jistý, co by to mohlo být. Ten pach si nedokážu k ničemu správně přiřadit.“ zamračil se nad tím. Napovídalo to tomu, že půjde o jemu neznámý druh. A pokud ani Hari nevěděl, bude to třeba úplně něco nového. To byla znepokojivá představa. Stačila ta prasata, a teď tohle... „Jsem stejného názoru. Pojďme po stopách, ať můžeme smečku včas informovat o nebezpečí.“ Měl k divému zvířeti velký respekt, ale né tak velký, jako by ho měl třeba před rokem. Měl tu Hariho, a záviselo na životech vlků ve smečce. On se už skoro nebál.
Vypadalo to, že stopy nepokračují směrem do hor, ale dolů k údolí. Což rozhodně nebyla dobrá zpráva. „Zdá se, že nedostatek kořisti vyhání predátory k nám do údolí. To není dobré.“ Řekl už tak jasnou věc, ale on mluvil, aby ze sebe setřásl co nejvíce nervozity. Potřeboval být funkční, a né se nechat zmást paranoiou.

Timek by měl asi přestat být pořád tak soustředěný na kvítí a bylinky, aby také mohl objevit takový gem. Stačí, že i teď si s sebou nesl svojí brašnu s bylinkami, jak by ostatně každý zapálený medik měl. „To mě vlastně dost zajímá. Až bude zase někdy více času, schválně se zkusím nějakých jedinců na téma kamenů zeptat.“ Ano, byl zainteresovaný. Jen teď neměl čas se tomu pověnovat, bohužel. „Věřím tomu. Snad jen se příliš strachuji, a nejde o nic víc, než o to zlověstní počasí. jakmile to bude zase možné, hvězdy nás kontaktují,“ pousmál se, když se přidal k téhle naivní představě. Vskutku byl čas jít o kus dál, zíráním do zledovatělé díry ve skále se nezmění vůbec nic.
Pomalu se tedy chystal obejít jeskyni, a vydat se ještě o kousek výš, když si i on všiml ve sněhu poměrně čerstvých stop nějaké kočkovité šelmy. Hned se nad tím pozastavil, aby je pořádně oskenoval svým čichem. Otočil se pak po Harim, aby na tento nález upozornil. „Jen jestli dál budeme vítaní.“ Do hlasu se mu dostal nepatrný náznak obav. Ty stopy byly dost velké, aby byl strach na místě. To není žádný maličký rys, ale spíše puma. „Jestli se tu v okolí zdržuje nějaká horská puma, můžeme být všichni v ohrožení.“ Dříve se tu s nějakým takovým zvířetem nesetkal. Možná jej k přesunu donutilo to šílené počasí.

Zajímavé, že mu Ryumee nic moc o rodině neřekla. Možná se o jeho sestře, Marielle, nezmínila schválně? Nuže, Tim se ale o ní zmínit hodlal, neboť by lhal, kdyby tvrdil, že není aspoň trochu salt z toho, že zanevřela na celou rodinu. „Moje sestra před dávnou dobou zanevřela na rodinu, a vlastně i na celou smečku. Zamilovala se do Ignisana, a svého rodu se vzdala.“ Vysvětlil tedy stroze a bez větších emocí. Estreláci mají přirozený odpor k Ignisu. Vskutku? Tim si myslel, že protipóly se zvláštním způsobem přitahují. Proto se Marielle zamilovala do Heltyráka, a Tim jakbysmet! Nyní už se spíše zdálo, že jim to snad proudí krví. A to ještě nevěděl, s čím za ním přijde Guláš. „Můžu ti pak říct více, ale nevím toho až tolik. V době jejího odchodu jsem ve smečce nebyl.“ Přiznal, ač tenhle fakt on nikomu na potkání nesděloval.
Byl čas se přesunout do léčiteláku. „Uvidíme se tedy v noře,“ pokývl a pomalu se oním směrem rozešel. Doufal, že Everett mu o řece přinese jen dobré zprávy.

„Kámen?“ Najednou se podivil, jako by nevěděl, o co jde, ale rázem na to mu to docvaklo. Ten náhrdelník. Hari mu o něm jistě už říkal, a jelikož ho objevil s Gulášem, tak nejspíš i ten. „No ovšem, ten kámen. Říkal jsi, že jsi ho našel s Gulášem, že?“ Vzpomínal, aby to nevypadalo, že na tuto informaci fakt zapomněl. Na to se k náhrdelníku přiblížil, aby si ho pořádně prohlédl. Byl červený a ... zajímavého tvaru. Tim úplně nechtěl přemýšlet nad tím, co by mu to mohlo připomínat. Je to jen kus nerostu. „Je to opravdu zajímavý nález. Ještě jsem o hřejivém kameni neslyšel.“ Přiznal tuto skutečnost. Jestli si ho půjčí, na to nepřitakal, ale ani neodmítl. Zas nechtěl Hariho připravovat o tento vzácný zdroj tepla. „Kdyby se zhoršilo počasí, tak se určitě vrátíme dřív, ale zatím to zvládám, neměj strach.“ Chtěl ho tedy ujistit. On nebyl z cukru!! Byl to doktor z hor!
Jeskyně vypadala opravdu ve stavu dezolátním, a Timovi to bylo více než líto. Né kvůli zábavě s omamnými plyny, ale kvůli tomu, jak posvátné místo to bylo. Byla jim tato modlitebna schválně zatarasena, aby nebylo možno hvězdy zkontaktovat? Proč? Nebo se mělo stát něco, co před nimi chtěly i hvězdy ukrýt? To vše byly jen a pouze teoretické domněnky. „To mě upřímně nenapadlo. Ani nechci pomyslet na to, že bychom už navždy ztratili kontakt s hvězdami.“ Zakroutil nad tím hlavou, a šel se podívat blíž. Vskutku vchod byl celý prorostlý rampouchy, a uvnitř to musela být slušná ledárna. Nic, co čeho by se chtěl kolemjdoucí hrnout, i kdyby ta možnost byla. „Tam se ještě dlouho nepodíváme.“ Povzdechl nad tím.

Timek už samozřejmě věděl, že hvězdná jeskyně má být zamrzlá, doposud se o tom ale na vlastní oči nepřesvědčil. Sem nahoru je to velká štreka, a v tomhle počasí je opravdu nevhodné, aby se někdo na takhle vysoko položená místa vydával sám. Když jste tu sami, a něco se vám stane, pomoc se k vám nedostane tak rychle. Zapadnout tu někde do sněhu, vyvrknout si přitom nohu, tak můžete klidně do několika minut umrznout. A vaše tělo najdou až na jaře!
Naštěstí pokud by se něco takového mělo Timovi přihodit, měl tu s sebou Hariho. Ten by mu jistě podal první pomoc, nebo by ho odnesl do tábora. „Mohlo by aspoň do té doby, než s tímhle budeme hotoví,“ zadoufal a zhlédl bílého chlapce. Bylo zjevné, že měl o dost hustší podsadu jak tady Tim, což bylo v tomto případě nejspíše dáno geneticky. V rodině estrelácké se hustý kožich nikdy příliš nenosil, ač se zdálo, že Guláš zrovna bude tím šťastlivcem, jehož srst bude tímto obdařena. Tim mohl jen snít. „Snažím se ti ten hustý kožich příliš nezávidět.“ Pousmál se. Tim měl smůlu, ten se musel hlavně hýbat, aby neprochladnul. To je ten nejdůležitější klíč ke zdraví.
Nebude však trvat dlouho, a oni u opiového doupěte brzy stanou. Jak moc ho mrzelo, že tato linka s hvězdami je jim teď uzavřena. Tim tu vždy našel klidu a pohody. „Bojím se, že zamrzlá hvězdná jeskyně je špatným znamením.“ Vyřkl své obavy nahlas. Jediné, co ho zatím uklidňovalo, byl zdravotní stav smečky. Nikdo se nezdál být zatím vážně nemocný.

Tak se zdá, že si nakonec rozuměli. „Kdyby tomu tka skutečně bylo, je to důvod k velkým obavám.“ Pronesl, přičemž střípek těchto obav se mu ukázalo ve tváři. Everett jen předpokládal, že řeka zamrzla, ale i tak ho to značně znervóznilo. Hned jak se z téhle obchůzky vrátí, bude si muset přepočítat sklad. Dělá to tedy skoro obden, ale ono to není vůbec na škodu! Tento plán mu však překazila následná nabídka kolegy. „Ovšem,“ odsouhlasil, i když vidina inventury ve skladu pro něj byla o dost lákavější.
Za to, že se vztah mezi Ryumee a Gulášem zlepšil, byl samozřejmě víc než rád. Není nic horšího, než když poporodní deprese trvá až do doby, kdy je vlče už velké. Pak s matkou nemůže mít nikdy tak dobrý vztah. Ale žel se to stávalo, a nebylo to ani nic vzácného. „Tak to já doufám, že ho ani nenapadne,“ mírně se zamračil, když Everett vůbec pomyslel na takový scénář. „Ač bych mu takové rozhodnutí zakazovat nechtěl, rozhodně bych byl zklamaný. Další Estrelák v Ignise? Ta představa se mi dost příčí.“ Přiznal. Stále byl zklamaný ze zrady své sestry, ač u toho přímo nebyl. Nyní už věděl, že jeho sestra Norest nadále neobývá, a to ho mrzelo o dost víc. Neměl s ní žádný vztah, aby mu stála za rozloučení. Smutné. Žila se záští v srdci, záští, kterou Tim nikdy nepochopil.
Švihl ocasem. „Nuže, mezitím, co by ses mohl jít podívat ke Cayně, bych mohl jít do nory a připravit, s čím bych potřeboval pomoc.“ Vymyslel alternativu, která jeho uším zněla přímo božsky. Nechtěl pomoc s inventurou – to si dělá raději sám –, ale bylo potřeba připravit nějaké bylinné směsi. S tím by mu Everett pomoci mohl, a navíc by se něco málo přiučil. „Škoda, že jsi nebyl na tom workshopu. Tam bys nějaké základní informace pochytil.“ To bylo v době, kdy byl Everett pro mlíko. No jo, jaká promarněná příležitost! „Anjel je moc ochotná, jsem si jist, že tě s tím nepošle do pryč.“

Timovi to tak vtipné nepřipadalo. On byl takový místní vlčí OSPOD, a tak mu takový hazard se životem vlčete rozhodně nepřipadal komický. A to ani v nejmenším. Možná to ale trochu hrotil? Guláš přeci nebyl už tak malé mimino, a navíc to ani nebylo jeho dítě. Zodpovědná za něj byla převážně Ryumee a jeho otec, on by se měl hodit do klidu. No, jenže nemohl. Velmi mu na tomhle chlapci záleželo. „Panejo, to zní dost... nebezpečně. Neudělal si při tom něco? A nestalo se něco tobě?“ Musel se tedy zeptat. Kdyby se jim ale něco stalo, nejspíše už by o tom věděl. Leda, že by to zatajili! Ale k tomu snad nebyl důvod, ne?
O to víc zděšený byl, když mu pověděl o tom prvotním Cielovo návrhu, že do jámy hodí Guláše. Asi bude muset s místním venatorem hodit řeč! „Je dobře, že ses jím nenechal přemluvit. Opravdu to nezní jako zrovna dvakrát bezpečný postup vytažení nějakého předmětu z jámy. Mohl bys tam spadnout, a už se nedostat tak snadno ven.“ Což se ostatně stalo Cielovi, ale to byl dospělý jedinec, který měl fyzické schopnosti, které vlče postrádalo. Byl tedy rád, že Guláš jen seděl na zadku. „Na takových místech musí být jeden dost opatrný. Zákoutí nejsou dost dobře prozkoumaná, a nemůžeš vědět, kde se pod tebou propadne podlaha, nebo kde ti uvízne tlapka.“ Ach, proč jen on měl pořád potřebu někoho poučovat? No ovšem, protože se bál o zdraví všech. Jako medik měl tento strach asi oprávněný.

Trochu ho zmátlo, jak najednou Everett vyhledal prostor k argumentaci, který tam osobně Tim neviděl. On přeci neřekl, že má jít lovit do řeky, nebo přímo k ní. Nebo to tak snad vyznělo? To Everett zde byl lovcem, a v tomhle ohledu mu Tim věřil.„Ovšem jsem to myslel tak, že je řeka položená v nížině, a je tam možná o něco tepleji. Když jsem tam byl před pár dny, zamrzlá ještě nebyla. Říkáš tedy, že už je povrch pod ledem?“ Podivil se. Cayna je obrovská řeka, a dost by ho překvapilo, kdyby její celý povrch zamrzl, ještě, když před pár dny tomu tak nebylo. Byla by to samozřejmě špatná zpráva.
No, tak aspoň si to Everett zpětně uvědomoval, a tedy nebylo třeba ho za to nadále asi bastlit. On nebyl žádnej bůh, aby soudil, on na to právo neměl. „Je fajn, že sis to uvědomil. Lepší později než nikdy. Guláš sice už není tak malý, ale můžeš si z jeho dětství ještě dost užít,“ pousmál se. Guláš už byl kluk s rozumem! Byl to už víceméně týnejdžr, žádné měsíční mimino s mžouravýma očima. Taková malá sotva vidící mimina měl Tim nejraději, ale je s nimi více práce. „Sama Ryumee měla ze začátku trochu problém si k malému najít cestu. To se občas stává, u prvorodiček. Teď si myslím, že spolu mají hezký vztah.“ Vzpomínal na chvíle, kdy si myslel, že mu snad Guláš zůstane definitivně na krku. Naštěstí se tak nestalo, neboť on by se nemohl výchově dítěte věnovat tak, jak si myslel, že by si to Guláš zasloužil.
„Je to snaživý chlapec, to ano. Má potenciál něco dokázat. Jsem vskutku zvědavý, kam ho cesta ve smečce zavede,“ opětovně se usmál. Zatím byl moc malý na to, aby se dalo posoudit, kterým směrem se bude chtít ubírat, co se pracovní náplně týče. O bylinkách měl sice přehled, Tim ale věděl, že je to jen proto, že to do něj už odmala hustil den co den. Bylo by fajn, kdyby u tohoto oboru zůstal, ano, ale Tim by ho k tomu rozhodně nenutil, kdyby se ukázalo, že ho více baví a zajímá něco jiného. Bylo by hezké vidět estreláka taky v jiném oboru, né že ne. „To zní fajn. Jen ať má hezky přehled o tom, co všechno v životě může dělat.“ Dalším rimorem byl už jedině Roihu, a tomu by asi Guláše na krk nesvěřil.
Přikývl. „Stav se, když mi budeš chtít pomoc. Teď, jak jsem na to sám, mi pomoc přijde vhod. Něco jednoduchého tě přiučím, a rovnou mi budeš k užitku.“ Nějaké srovnávání bylinek, co měl ve skladu, by zvládnout mohl už napoprvé. Rozhodně si nemyslel, že je Everett hloupý. Viděl v něm zájem se zlepšovat a zdokonalovat, a to bylo hlavní. „Nepochybuji, že Hari ti jako umbra rád s nějakou technikou boje pomůže. Je v tom vskutku dobrý.“ Usmál se nad představou bílého kožichu jeho chlapce. „Uvidíš, jestli si na tebe udělá čas. Je to ale hodná vlčina, jsem si jist, že ti ochotně poradí.“ Uměl si představit, že ve svém požehnaném stavu má asi jiné starosti. Ochotná byla ale vždy více než dost, a tak si nemyslel, že by s touto žádostí poslala Everetta do míst, kam slunko nesvítí.

Timek přikývl. Ano, to právě teď vlastně řekl. „Přesně tak. S Ryumee se pokusíme tomu přijít na kloub, aby ses nemusel dále trápit, a nebyl jsi nebezpečný pro okolí. Zkusím pracovat s variantou, že to skutečně epilepsie je, a nasadit ti správnou medikaci.“ Pověděl mu. „Zkusím ti udělat nějaký odvar ze sporýše a kozlíku s heřmánkem, a uvidíme, jestli to na tebe bude mít pak nějaký účinek.“ To už přemýšlel nahlas. Když s Ryumee tvořili tne lektvar, nebyl tolik přesvědčený o tom, že je to epilepsie, ale nyní této diagnóze dával velkou šanci.
Švihl ocasem. „Toho se ovšem bojím i já, proto by chtělo vykoumat, jestli je tu nějaký spouštěč. Pokud ale říkáš, že se ti to děje bez nějakého přičinění, bude to těžké. Možná spouštěč neexistuje,“ zadumal. A pokud neexistoval spouštěč, možná se ho nepodaří nikdy udržet plně na uzdě. „Hlavní je, abys za mnou přišel, až budeš mít pocit, že na tebe nějaký záchvat brzy přijde.“ To bylo nejdůležitější.

Timek věděl, že Cielova hlavní profese byla venator, ovšem. Jako léčitel však měl právo si pomoc vyžádat od kohokoli – a to jsou samotná S'Arikova slova. Však věděl, že stejně tak jako léčení je důležité i lovení, proto se snažil do práce ostatních zasahovat vskutku minimálně. „Děkuji,“ pronesl už jen. Zda-li by si troufl vypůjčit hada, to si tedy nemyslel. Ona a ta zvířata připomínající ještěry... to nešlo moc dohromady.
Zaposlouchal se do Cielova líčení. Toto je důležité, teď je potřeba dávat dobrý pozor. „To je opravdu zvláštní,“ řka v hlavě si přehrávajíc možný scénář situace, která kdysi v Cielově životě proběhla. Možná má epilepsii. Bylo to to nejrozumnější, co Tima napadlo. Dále pak mohlo jít o špatnou genetickou výbavu, nebo třeba nádor na mozku. Určitě nevěřil, že by v sobě mohl mít nějakého démona. „Dobré je, že víš, kdy to na tebe přijde. Napadlo mě, jestli nejde o epileptické záchvaty, které se mohou projevit i značnou mírou agrese. Jedinec je před nimi i po nich unavený, a nepamatuje si, co se během nich stalo.“ Vyřkl tedy svou novou teorii nahlas. „Diagnostika ale bude těžká, možná i nemožná. Každopádně je dobře, že víš, kdy se ti má tahle příhoda stát. Budeme mít šanci včas na tobě vyzkoušet nějaký ten lektvar.“