Príspevky užívateľa

Dnes byl Timův velký den – čekala ho první skutečná estrelácká oslava od dob, co si uzdravil poškozený mozeček. Podzimní rovnodennost. Rozhodně se této akce neobával – Ryumee jako organizátor přesně věděla, co dělá, a on jí v tomhle věřil. Mohl jí tak maximálně poradit s výzdobou, ale co se týče samotné oslavy, tak se musel nechat vést. Toto všechno zažíval úplně poprvé, neboť nezvěstný se chudák stal ještě před tím, než mohl zažít tu první podzimní rovnodennost. Na tom však nezáleželo – záleželo na tom, že mohl být teď a tady živ a zdráv! A i se zdravým mozkem, což bylo to nejdůležitější. Nebyl to ani mozek zatemněný nějakými omamnými bylinkami! Zatím.
Pomáhal nejspíše s aranží jídla a dekorací, oheň přenechal celičký na Ryumee. Bylo zajímavé plameny sledovat, to už věděl z plesu, ale nepotřeboval být nutně ohni na dosah. „Vypadá to perfektně,“ zhodnotil celou scenérii. Obzvlášť, když se na místo přidali i světlušky, všechno působilo tak harmonicky. Timovi se to tak líbilo, ovšem! Neměl rád nedokonalosti, a zrovna tady by to jen uškodilo nějakému rodinnému obrazu. „Dali jsme si s tím takové práce, tak doufám, že vůbec někdo dorazí.“ Pronesl, avšak snažil se býti pozitivní – kdo by nechtěl být součástí smečkové akce? Syndrom fomo má tu určitě každý, takže by se sem měl dovalit každý, kdo zvládal chodit. Tim si zakazoval myslet na to, jestli dorazí i Hari, ale ovšem své myšlenky zas tak moc zkrotit nedokázal. Chtěl by ho tu. Jistě ho na tuto událost před nějakým časem pozval, ale jistojistě šlo jen o formální pozvánku! Určitě to nebylo nic awkward, však Timcka známe!
„Myslíš, že jim můžeme povědět něco o naší kultuře?“ ptal se sestřenky, když zrovna vzhlížel k nebesům. Může se o tom mluvit? Bude to vlky vůbec zajímat? A hlavně – on sám toho asi moc nepoví. Mohlo by to být však zajímavé, a aspoň nenastane nějaké trapné ticho. I když ovšem i ticho za doprovodu praskání ohně by mohlo být příjemné. A když ne, zpříjemnit si večer vždy mohou i ... jinak.

Timek rozhodně nebyl jedinec, který by někoho odsoudil za chabou zručnost pacek – v tuhle chvíli nechtěl, aby se Hari při zkoušení vázání cítil snad pod tlakem! Proto bude nejspíš skutečně nejrychlejší, aby ho vedl, aby mu ukázal správné řešení tohoto motorického rébusu! Sledoval jeho progres dost důkladně, aby se v tom sám vyznal, a pak mu neporadil třeba špatně. Evidentní ale bylo, že tohle skutečně žádná Hariho přednost nebyla. Nevadí! „Jsi na dobré cestě,“ řekl mu. Nelhal, protože to vypadalo, že konce uzle se dobere – sice to nebude vypadat extra precizně, ale na tom tolik nesešlo, když to bude držet, ne? Až to pak bude Hari zkoušet častěji, zdokonalí se, a uzel uváže perfektně! Z dálky ho pak jeden ani nezaregistruje!
Jenže Hari se ke konci nedobral – skoro, ale jenom skoro. Takřka těsně před koncem se mu nějak pacinky zamotaly, a uzel byl pokažen. Timeck se nad tím zkoumavě zamračil, a pak pohlédl na kamaráda s možná trochu zoufalým úsměvem. „Už jsi byl blízko.“ Chtěl ho tím povzbudit, neboť nakonec byl možná Timův problém, že nevymyslel jiné vázání, když věděl, jak se s pletením Hari trápí, ne? „Ukážu ti jeden trik, ano? Ten ti to usnadní,“ řka a mínil mu nakonec ukázat naprosto jednoduché standardní vázání – změnu uzle však nehodlal zmiňovat, protože měl pocit, že Hari to stejně nepozná, a akorát by si mohl myslet, že nad ním Timck zlomil hůl. Ale to vůbec!! Spíš nadával sám sobě, že to nepořešil lépe!!
„Tak, nejdřív si chytíš do pravé packy levý konec pláště, takto,“ řka a hezky mu vzal pravou pacičku, kterou mu navedl na levý konec pláště. „Teď levou packu propleteš pod pravou packou držící levý konec pláště, a chytneš pravý konec.“ Následně mu vzal i packou levou, a předvedl – hezký jí propletl pod tou pravou až k pravému konci pláště. „Ten pravý konec musíš chytit vždycky tak, aby byl nad pravou packou! To si zapamatuj, to je to nejtěžší.“ Ale byl si jist, že Hari to zvládne, neboť tenhle uzlík zvládnou asi i mimina. „A když je oba takhle držíš, zbývá jediné – pomalu packy odtáhneš od sebe a pustíš.“ To mu předvedl hezky pomalu, držel a aranžoval mu ty pacičky dle potřeby, aby to bylo dost jasné.
No a ovšem se to povedlo, protože teď ho vedl Tim! Tenhle uzlík není tak spolehlivý, jako ten předchozí, ale díky neklouzavé látce nejspíše vydrží dostatečně. „Nebylo to na tebe moc rychlé?“ Ptal se. Ochotně mu to ukáže ještě jednou! Ale prozatím ho aspoň přestane držet za ty packy, ach boha!! Při tom všem vysvětlování se ale ani nestihl cítit awkward, nebo snad červenat! To až nyní.

Tak běloch naštěstí nijak jeho blbé zformulování věty nekomentoval. Buď na to byl zvyklý, nebo to Tim až příliš dramatizoval, a nebylo to tak horké. Nu, naštěstí si tedy mohl oddechnout, a zapomenout na tento přeřek! Ač z tohoto setkání původně nadšený nebyl, teď byl za něj vlastně rád. Nejspíše to napomůže tomu, aby trochu hodil za hlavu svůj někdy až iracionální předsudky o ignisanech. Ovšem tohle setkání neměnilo nic na tom, že Kari je vrah, a ignisané si ho hýčkají na hrudi jako hada. A to prostě nebylo správné!
Timek by to sám o sobě určitě neřekl, ale byl to hoch šikovný, rychle se učící novým věcem. Svůj dnešní úspěch by spíše odůvodnil tím, že už předtím uměl plést z rostlin a dělat uzle. Nic víc v tom není, pouze již nabyté zkušenosti! „S tím souhlasím. Kde můžu, tam rád pomůžu,“ pousmál se. Ještě se nedostal do situace, kdy by vlku nepomohl! Zachránil přeci i jedince, který o sobě tvrdil, že je vrahem! Ach, kdyby jen věděl, že Chris se tehdá pokusil usmrtit i jeho sestřenku! To už by na něj možná trochu zanevřel, a zda-li by mu i napodruhé pomohl? „Budu.“ Kývl tedy.
„Bylo by fajn, kdyby nám vyšlo to setkání léčitelů. Nyní se ale už odeberu ke smečce, abych to mohl s výše postavenými probrat,“ postavil se na nožky. Měl pocit, že není třeba toto setkání natahovat – ostatně se zas mohou někde sejít, a sdělit si, co o organizaci onoho workshopu zjistili, hm?

No tak to se Timovi tedy ulevilo! Trochu. Jen se však pousmál, a už se k tomu nemínil vracet. Opravdu není potřeba rozpitvávat každou větu zde řečenou do úplného detailu, že? To by pak mohli tlachat skutečně o čemkoli, a to Timovi zas tak moc nešlo. nebyl žádný mástr small talku, a hlubší konverzace dokázal vést jen s jedinci, kterým věřil. A tomuhle jedinci nevěřil, ač už si nemyslel, že je to vrah.
„Není za co. Norest je plný krásných míst, stačí mít jen oči otevřené,“ pověděl mu poeticky. No jo, Timek, to je skutečný básník! Ale ano, být člověkem, nejspíše by našel zalíbení v psaní básní. Byl plný emocí, které nevěděl jak ventilovat, a toto by mu jistojistě pomohlo. „Tak to jsme na tom stejně, řekl bych. Je určitě lepší být k cizím rezervovanější, než skočit do cesty nějakému nebezpečnému jedinci.“ Zamračil se nad touto představou, stejně, jako se nad jeho hlavou zamračila obloha. „Déšť krajině pomůže, obzvlášť když bylo poslední dny takové suché. Já ale nemám rád, když prší tak moc, že promoknu až na kost.“ Srst vlčí chránila před kapkami deště, ale když byl slejvák jako z konve, voda se skrz hustou podsadu dostala až k tělu, a to bylo velice nepříjemné. Pokud by tedy mělo pršet, snad půjde jen o nějaký menší deštík.

Tim samozřejmě všechny základy znal, jen měl trochu pomalejší vedeníčko, asi vzhledem ke své předchozí mozkové příhodičce. Ale hlavně považoval všechny informace, i ty základní, jako něco, co každý může dělat trochu jinak, a tedy nikdy nebylo na škodu si to poslechnout? Každý mže mít jiné vychytávky, které lze přebrat a zjednodušit si tak život. Jako právě toto pletení. Vždyť i on si tak rád pletl! Pouze však věnce, což byla jen aktivita, která mu pomáhala se uklidnit, když to bylo třeba.
Jestli zmiňovaný workshop opravdu bude dobrým přínosem pro smečky, to ukáže až samotný čas. Snad se zadaří, a vše proběhne v klidu! A hlavně, aby se Timck třeba přede všemi neztrapnil, no jéje! Léčení byl vskutku obor, který ho naplňoval, a on si neuměl představit žít svůj život jinak, nebo vykonávat jiný džob. Je ale skutečně schopný učit i jiné vlky? Na to měl možná pořád ještě moc málo sebevědomí! A kde ho rychle nasbírat, aby tam pak nebyl jak troska?
Zpět k samotnému pletení! Vypadalo to dobře, ale Tim se teď úplně zastyděl – on se Ikkeho ptal, jestli to dělá dobře, a chudák neviděl!! Byl do toho tak zabraný, že na tenhle fakt zapomněl. Achich ach! To je tedy faux pass, ale naštěstí se to snad bílého vlčka nedotklo. Nu, ještě že ani neviděl, jak trapně Timovi na vteřinku bylo! „Tak super,“ vydal ze sebe. No! A jak se pak nemá ztrapnit na nějaké velké společenské akci, když se znemožní i před jedním vlkem?
Nu a tak ten balíček zavázal. Potřeboval si v tom ještě najít svůj styl, ale vypadalo to funkčně – a to je hlavní. „Myslím, že určitě. Moc děkuju.“ Usmál se na vlka, který jeho úsměv nejspíše zaregistrovat nemohl. „Čím ti to však oplatím?“ Každý dobrý skutek by měl být po zásluze odměněn!

Timek měl oka přivřená, bedlivě sledujíc malého, a přemýšlejíc, co se mu asi honí hlavou. Je to malé dítko, tak asi zkouší své hranice, co když z něj však vyroste tvrdohlavý jedinec? Možná je to lepší, než aby to byl takový chcípáček jako on, hm? To si musela už ošéfovat sama Ryumee, ona ho musela tvarovat do jedince hodného estreláckého jména. On jí jen a pouze pomáhá. „Motýle chceš? Najdeme nějakého.“Takřka neslyšně si povzdechl. Na dítko malé se zlobit vskutku nemůže! On je příliš měkký! „Ale když budeš všechno papat, tak se tě budou všichni broučci bát. I motýli.“ Hodil po synovci ještě jeden varovný pohled. Pokud totiž sežere dalšího hmyzáka, nebo něco, co zkrátka nemá, tak ho vezme domů. Jako trest!

Ač doufal, že by tohle setkání mohlo být příjemnější než to minulé, snažil se smířit i s možností, že to hezké nebude. Nyní stojící tváří v tvář své sestře se však mohl setkat se svojí stále dost zamlženou minulostí. Věděl, že tohle nebyla sestra, ke které by měl tak intenzivní a hmatatelné pocity, jako k té zesnulé, ale pořád k ní cítil nějaké pouto. Pouto, které tam kdysi možná bylo, a on po něm v sobě nacházel už jen zbytky. Jaká Marielle byla, když byli ještě vlčaty? Nedokázal si na to vzpomenout, a ani v hvězdné jeskyni o ní žádné sny neměl. Znamenalo to, že pro něj tehdy nebyla až tak důležitá? Jako jediná žijící pokrevní sestra se však nyní důležitou stala. Byl však zmatený z toho, co o ní Ryumee povídala. Nerozuměl tomu, co se jí odehrávalo v hlavě – a tedy proč opustila jak smečku, tak i rodinu. Rád by si aspoň toto ujasnil, bude však ochotná se vůbec o něco ze svého života podělit?
Ovšem poznal nejen z jejího postoje, ale také onu hlasu, že skutečně nadšená ze setkání není. Ale on sebere odvahu, a snadno se nenechá odbýt. Když s ní nepromluví nyní, kdy ano? „Už je to tedy doba, co jsme se viděli naposledy, a vím, že tehdy to moc plodná konverzace nebyla. Co to napravit nyní? Vidím, že ze mě zrovna nadšená nejsi, ale já mám mnoho otázek, na které nemám žádnou odpověď.“ Mnoho otázek měl už jako malé dítko, ale rozhodně nebyli tak vážné a důležité. Spoustu těch otázek měl hlavně proto, že přišel o velkou část paměti, a nemohl tedy přesně vědět, co se jeho sestře honilo hlavou. A nejspíš by to nevěděl ani za předpokladu, že by žádnou paměť neztratil.

Nu, Timek byl jeden z těch nejtrpělivějších vlků vůbec, ale nadejde den, kdy už jím třeba nebude. Chce to Guláš pokoušet? Skutečně? Zdá se, že mínil trucovat, a Timek ho jen pozorně sledoval, s pohledem neutrálním. Vlče jako demonstraci svého nesouhlasu s jeho slovy strčilo do tlamy několikero stébel trávy. Zbytečné emoce Tim vynechal, ale zakroutil nad tím hlavou, obzvlášť, když pak trávu z tlamy stejně vyplivnul. „Už jsi skončil?“ Ptal se ho, neočekávajíc odpověď. „Nic co neznáš jíst nesmíš. Nesmíš jíst ani nic od cizích vlků. Chceš mít břichabol? Ano?“ Zopakoval to, co mu řekl předtím, a užil stejný tón hlasu. Nu, jestli tomu neporozumí, naučí ho to jinak. Připraví mu nějaký harmless pokrm, který vystaví někam před jeho zraky, a když se k němu požene a sežere ho, zjistí, že ten pokrm má pachuť velmi hořkou. Když to nepůjde snadnou cestou, tou těžší už určitě ano. Je to pro jeho dobro! Timck by nikdy nekonal proti zájmu svého synovce!

Tim byl velmi taktní jedinec, ale v duchu ho napadlo, jestli Ikke schválně užil slova "podíváme se", i když neviděl. Proto taky pozorně sledoval, jak ta slova skutečně myslel. Dívá se po hmatu, ovšem. „To si zapamatuju, a nejspíš i brzy vyzkouším.“ Jak lépe uchovat a pracovat s organickým materiálem bylo vždy něco, co ho zajímalo, a co v praxi definitivně využije.
Přikývl na jeho další slova. „Dobrá, to by bylo fajn,“ řka, a už si představoval, co všechno by na semináři mohlo být. Daydreamoval v přímém přenosu – a to by měl věnovat pozornost taky Ikkemu! Nemohl si však pomoct, maloval si tu akci až příliš dobře. Sic měl z organizování něčeho tak velkého dost respekt, odmítal se poddat jakémukoli strachu.
Nu, ale po vteřince těchto představ už zase vnímal, co mu běloch ignisský vypráví. Už se mínil skutečně soustředit. Však nebude mít asi mnoho komentářů, spíš jen bude dost dobře pozorovat, co mu Ikke ukazuje, aby to nepokazil. Jakmile ho začal úkolovat, pustil se do akce – nejdříve si připravil stéblo prosa, a následně přes to dal velký list. Přesně tak, jak mu kolega léčitel poradil, a když byl hotov, čekal na další pokyny.
Na další pokyny si vložil trs bylinek do listu. „Mám,“ říká mu, a taktéž to potvrdí pokývnutím hlavy. Zatím to těžké skutečně není, takže není třeba se bát, že to dělá špatně. Zde nebylo co zkazit. Dále se díval, jak mu Ikke předvádí další krok, a následně to i dle vzoru zopakoval. Docela to jeho vzoru bylo podobné, to bylo hlavní, však? „Takto?“ Požádal raději o kontrolu.
Předpokládejme však, že to má skutečně dobře, a může se přesunout k poslednímu kroku – uzlu. „Pár uzlů jsem už vázal,“ řka, ale to neříkal proto, že by se snad chvástal. Sledoval, jak s tím Ikke zápasí, a snad by se mu i o pomoc přihlásil, ale nechtěl mu do toho kecat. Šlo o to nejjednodušší vázání, takže nemám obavy, že to Timek nezvládl.

Timek se na vteřinku pousmál. „Jestli tě nevytočí kdejaká prkotina, tak je to nejspíš v pořádku.“ Nu, jen kdyby věděl, čeho je tento jedinec schopný! Ale naštěstí to neví, tak se ani nemusí bát. Někdy by se hodilo mít třetí oko nebo šestý smysl, ale možná by to bylo i na škodu. Neteba o tom polemizovat, Timovi nejspíš na čele žádné třetí oko nevyraší.
„Je tam moc hezky. Moře je skutečně romantické,“ sdělil mu své pocity. Je to úplný kraj básníků! Né, že by tam Tim někdy trávil čas, ovšem věděl, jaké to tam je. Byl tam. Jen radši trávil čas v okolí domoviny, už z dříve zmíněných důvodů. „To si nedovolím soudit ani já. Pro mě je příjemnější mít hranice pro tuláky zavřené, cítím se tak víc v bezpečí. Jsem však vlk bezkonfliktní, a snažím se s každým vyjít za dobře, takže rozumím i těm, kterým tuláci na území nevadí.“ Tito jedinci však nejspíše nemají za sebou to, co on! „Nu, snad to domů stihnu ještě před deštěm,“ poznamenal, když se zdálo, že co nevidět zaprší.

Dle tónu hlasu, který ignisanka použila, si Tim odvodil, že to není jeden ze zapšklých členů její smečky. Dovolil si tvrdit, že tohle nebude vlčice, která s ochotou vytáhne politickou debatu, a bude se s ním chtít o něčem hádat. To ostatně bylo zřetelné už tehdy, kdy špehovala jejich území, a bylo následně zajata. Tim to rozhodně ocení, protože se dnes o politice vůbec bavit nechce. Je pro konverzaci o čemkoli, co ho rozptýlí, politika však ne. „To jsem rád,“ pousmál se, a nelhal! I když ke svému zranění nepřišla zrovna čestně, nepřál by jí, aby z toho měla trvalé následky. On zlý nebyl! Zatím. „Věřím, že vaši léčitelé jsou dost schopní na to, aby se s nějakým výronem dobře poprali.“ Troufnul si tvrdit i přes fakt, že ještě donedávna si myslel, jak koroneři ignisští stojí za prd. To se přeci vysvětlilo!
Vlčina se zdála býti nervózní, ale to Timckovi nikterak nevadilo. Na komunikaci s auťáky je už zvyklý, ostatně sám by mezi takové mohl patřit! „To byla samozřejmost.“ Opravdu to byla samozřejmost? Nu, on hříšníkům odpouští, on nerad vidí jakéhokoli vlka trpět. Pomohl koneckonců i Chrisovi, tomu vlku, který o sobě tvrdil, že je vrahem. A Hari byl nakonec taky vrah, a jak se k němu měl!! Tim je prostě měkký, ten v sobě žádnou zlobu dlouho neudrží, a tedy ani zlobu vůči Ignisu. „Nezní to hloupě. Jsem Timothée, a ty?“ Představil se na její žádost, a začal si jí pořádně prohlížet. Měla velmi decentní plesovou výstroj, avšak dost pěknou na to, aby nejednoho jedince zaujala. Kvítka Timek vskutku miloval, a na vteřinku zapřemýšlel, že snad příští ples na sebe také vezme jen něco tak prostého. Dost dobře by to interpretovalo jeho největší vášeň – květiny. Letos se však chtěl skutečně vytáhnout, a zaujmout, proto nakonec vypadal tak, jak vypadal. „Strojila ses sama? Hezky k sobě barevně ta kvítka ladí, to musel vybírat někdo, kdo má estetické cítění.“ Dovolil si tedy říci své myšlenky i nahlas.

Timek si k housence sedl, doufajíc, že tohle Guláška zaujme. Ano, zaujalo, ale úplně jinak, než by si představoval. Nikdo už se nedozví, co se z housenky vyklube, protože Guláš ani vteřinu neváhal, a hmyzáka slupnul! Pak se zdánlivě spokojeně posadil, a Timcka sledoval. Ten? Ten seděl s pootevřenou tlamou. Ten sotva stihl zaregistrovat, co se stalo, a teď koukal jak sůva z nudlí! Je pozdě na to začít se ke hvězdám modlit, aby to dítko bylo normální? „Guláši, nemůžeš brát do tlamy všechno na co přijdeš,” řka. Musel se donutit k tomu znít důsledně, nedalo se nic dělat. „Jednou bys mohl sníst něco, po čem by tě hooodně bolelo bříško, víš? Jestli chceš papat, tak ti seženeme něco vhodnějšího, ano?” Dnes je to housenka, ale zítra to může být rulík zlomocný! Ach, Timck ho musí víc hlídat, vždyť ten malý mu nemůže rozumět! Snad aspoň na tónu hlasu poznal, že to zrovna dvakrát žádoucí nebylo.

Ač si to zprvu nemyslel, na setkání, které ho brzy čekalo, zas tak moc připravený nebyl. Držel si v tlamince šalvěj, a v hlavince výjimečně pouhopouhé myšlenky na práci, tak se tolik nestrachoval faktem, že by tu potkal někoho, koho potkat nechtěl. Totiž, on nevěděl, jestli někdo takový konkrétní existuje. Nechtěl potkat nějakého bezejmenného vraha, avšak ani žádného známého vraha ignisského. To bylo jasné. S nikým na tomhle světě beef však neměl, s nikým konkrétním, a tak zkrátka zase pro jednou vyhrála Timova naivita nad rozumem.
A jak se k soutoku řek blížil, začal se ve vzduchu vyjasňovat pach vlka ze smečky sousední. Právě v ten moment se Timovi myšlenky na práci a cokoli jiného stáhly, a na povrch vyvstaly nepatrné obavy. Obavy, že pach bude patřit někomu, kdo se bude chtít hádat, nebo rovnou rvát, kvůli té tiché válce, která mezi smečkami probíhala. Tim byl od domova daleko, a kdyby se stal obětí útoku právě teď a tady, nemohl čekat, že ho někdo přiběhne zachránit. Kdyby měl však skutečný strach, klidně se mohl včas na patě otočit, a odejít. Ale když on byl tak zvědavý! Nepřidával tomu fakt, že mu pach přišel tak trochu povědomý. Jen hodně matně, ale byl. A proto se musel jít podívat blíž.
No a tak se tedy stalo, že několik metrů před sebou spatřil známou neznámou – svojí zapomenutou sestru. Tak trochu si její obličej vybavoval ze setkání na louce u Nihilu, však i kdyby se nepamatoval, rodové znaky byly více než zřetelné. Už nebyl hloupý, už si spoustu věcí dokázal dávno odvodit i sám. Ryumee mu povídala o sestře jen úplné minimum, neboť ani sama nevěděla, co asi ve svém novém domově prováděla. Tim o toto setkání stál i nestál zároveň – tohle byla jeho sestra, část rodiny, kterou už neměl. A ovšem ta naivní část jeho dušičky věřila, že by tohle mohlo být třeba krásné rodinné shledání! Vždyť se "viděli" naposled před rokem, možná ještě dávněji! Tolik se toho muselo změnit v jejím životě, možná i pohled na rodinnou situaci, kterému Tim vůbec nerozuměl. A tak přišel blíž. „Hezký den, Marielle,“ pozdravil jí, vskutku odvážně. Hezký den měla možná do doby, než jí tu potkal, he? Nepřišel k ní nikterak blízko, ale postoj jeho těla už dávno nepřipomínal tu vyděšenou trosku, kterou si možná dobře pamatovala.

Ač byly poslední dny dost teplé, dnes se už dalo z teploty vzduchu trochu vydedukovat, že podzim se brzy objeví za dveřmi, a bude chtít vstoupit do života všech žijících bytostí. Tim si ho do života pouštěl nechtěl, ale podzim se neptal, a zima už vůbec ne. A proto se na vše musel připravit, tedy zas a znovu doplnit sklad o bylinky, které budou v chladném počasí více než potřebné. Byl tu a nehledal nic konkrétního – spíše sbíral, co mu přišlo pod tlapky, a dalo by se nějak využít v medicíně. Což bylo takřka vše, ale základních bylinek měl už plný sklad, a tak bral jen to, čeho tolik neměl. Pamatoval si to, ovšem. O svém skladu měl přehled! V hlavě už sice dlouhou dobu neměl jen a pouze bylinky, stále však zabíraly většinu jeho mozkové kapacity.
Zrovna našel nejspíše posledních pár kusů šalvěje hajní. To měl tedy štěstí! Tahle bylinka kvetla skutečně dlouho, ale až do konce léta se objevovala jen zřídkakdy. Bude se hodit na respirační problémy, které jsou pro zimní čas typické. A když všechen šalvěj sesbíral, rozhodl se ještě kousek pokračovat podél řeky, aby se podíval na místo, kde se dvě řeky slévají v jednu. Právě tam mají mít s Ikkem onen léčitelský seminář, tak se chtěl podívat, jak to tam teď vypadá, a jestli je to na akci vůbec nějak ready. Nějak si připouštěl, že čím dál od hranic své smečky, a blíže k hranicím smečky ignisské, se může potkat s někým, o jehož přítomnost nestál. Snažil se být však klidný, klidnější, než kdy dřív.

Tento Timův výrobek dal mnoho práce, to ano, ale také mu dalo dost práce se vůbec odhodlat k tomu, aby to Harimu vůbec předal. I přes snahu toto setkání neudělat awkward, měl pocit, že se mu to moc nepovedlo. Už dávno se nebránil pocitu motýlků v břiše, kdykoli svého kamaráda viděl, ale o to bylo pak těžší, když došlo na vzájemnou interakci. I když se trapným situacím vyvarovat chtěl, tak ho stejně něco nutilo se jim vydávat vstříc dál a dál. Možná byl zvědavý, a pouze zkoumal pro něj dříve ještě neznámé pocity, nebo za to mohly jen a pouze emoce zvané láska.
Cítil, jak je Hari strnulý, cítil to pod tlapkama, když mu ten plášť zavazoval. To, že sotva mluvil, určitě nepomáhalo k tomu, aby se Tim nějak uvolnil. Ten měl však do strnulosti daleko, nervozitou se mu tělo přímo chvělo! A už vůbec, když se Hari vydal k přírodnímu zrcadlu, aby se zhlédl, a pak pronesl svůj verdikt. Teď teprve byl Timck skutečně nervózní – když čekal, jestli se mu plášť bude líbit. A spadl mu jeden kamínek ze srdce, když řekl, že ano. „Jsem moc rád, že se ti to líbí,“ oddechl si. Hariho už nějaký ten pátek znal, a tak věděl, že by ho s tím neposlal do řiti, ale přeci jen se mu v temném koutě mysli vyrojily obavy. Mohl nad jeho darem kroutit hlavou a ptát se "proč bys to pro mě dělal?", nebo mu rovnou říct, že to už trochu přehání. Ach, jak jemu se ulevilo, když se nic takového z úst kamaráda doposud nevydralo!
Usmál se, když souhlasil, že bude lepší mu vázání ukázat. Jistě to udělal jen z důvodu, že by vázání samotným Timem bylo neskutečně cringe pokaždé, když by to dělal, ale on si představoval, že je to protože chce zlepšit dovednosti svých paciček! „Tak sleduj,“ vrátil se tedy zpět k Hariho hrudníku, odkud mu plášť zase rozvázal. Tuhle smyčku, kterou plášt zavázal, si vymyslel sám, a podobal se nejspíše na nějakou rybářskou spojku. „Zatím jsem nevymyslel lepší vázání, ale do příště mě třeba něco napadne, a upravím ti to,“ řka. No, chtělo by to nějakou sponku, nějakou zapínací brož! Jenže zas takový machr Tim vskutku nebyl, aby si tu začal vyrábět i spony.
„Teď se dívej pozorně.“ Dva konce pláště mu ukázal důkladně, a pak velmi pomalu začal popisovat všechny ty průvleky, které k téhle spojce jsou potřeba. Moc dobře si pamatoval, že i v pletení věnců nebyl Hari úplně nejobratnější, ale to nevadilo. K tomuhle uzlu není potřeba, aby byl kamarád extrémně přesný. „Důležité je, aby ty konci pláště byly co nejkratší, a nebyly tak vidět. A kdyžtak se schová za tím heřmánkem. Párkrát si to vyzkoušíš, a přijdeš na to, určitě.“ Řekl mu, když mu to celé už doukázal. Popis ode mě nečekejte, ale Tim ho určitě podal co nejdůkladnější. „Zkus si to, a když ti to nepůjde, povedu tě.“ Ach ano – on se jeho tlapiček nedotkne omylem, ale klidně i schválně! Myslel totiž na to, že mu to chce co nejlépe vysvětlit, a být si jistý, že mu to pak samotnému půjde. Kdyby se nad zavazováním musel pokaždé čertit, tak by to nakonec pro něj mohlo být frustrující, a nemohl by si dárek užít naplno!