Príspevky užívateľa

No, tak tu byla první plesová aktivita, které se Tim neplánoval zúčastnit. Nemínil se tu přede všemi ztrapnit – ještě by někde něco upustil, nebo zakopl, a bylo by vymalováno! Byl však zvědavý, o co půjde. Nějaký uvítací ceremoniál? Něco jako olympijská pochodeň? To se v průběhu následujících minut určitě dozvíme. Tím lépe, že se aktivity dobrovolně mínil zúčastnit i Hari – Tim ho mohl sledovat, aniž by se cítil jako stalker. Sice si tak před vteřinou řekl, že ho sledovat pro své dobro nebude, ale jeho srdíčko mělo jako vždy zcela jiný plán. Vnitřní emoční kolotoč se však rozhodl zmírnit menším kolečkem, které mezi přítomnými udělá. Obejde pár jedinců, ze kterých cítí bylinky, a hezky je pozdraví. Léčitelé a fetky drží při sobě, no ne?
A tak se jal tento svůj plán uskutečnit. Vše je lepší, než aby zde seděl jako pecka, no ne? A než se věci dají do pohybu, on bude zase přiblble sedět na svém místečku někde stranou, a jenom zírat do blba. Možná si pak sám trochu těch svých kouzelných bylinek, když už si je sem přinesl! Počká však až do chvíle, kdy bude jeho otravný mozek skutečně nesnesitelný. Nyní se však vraťme k jeho obchůzce zdejších hostů. Musel dělat smečce dobré jméno, a proto se takřka bez ostychu mínil vydat pozdravit i léčitele ignisské. „Hezký večer,“ zdraví nějaká npcčka kolem sebe, když si mezi nimi všimne i báby pod kořenem. No výborně! Jedinec, s kterým zvládne navázat konverzaci zcela přirozeně, a možná i méně awkward, než kdyby si to skutečně nakráčel až k léčitelům ohnivé smečky. „Packa se dobře zahojila?“ Ano, Tima tato informace skutečně zajímala. I tato ignisanka totiž byla jeho pacientkou. Sice pouhých 120 sekund, ale už to se počítá, a on nezapomíná!!

Kde propánajána mají ty Timovy myšlenky začít? Sotva sem došel, a už se cítil naprosto overwhelmed! Považoval se za společenský typ introverta, no, nevěděl, jak toto úplně zvládne. Jak už je víceméně z pachů zjevné, přítomné tu jsou všechny smečky. Není tohle nějaká událost století? Kdy naposledy se všichni sešli někde v míru? Ovšem událost teprve začala, je pošetilé si v tuto chvíli myslet, že vše proběhne hladce. A pokud nebude problémy dělat Ignis, třeba nějaký tulák ano. Někteří tuláci byli vlci, kteří nikdy součástí žádné smečky nebyli, tak jak se teď dokážou chovat na úrovni? Kde vezmou povědomí o slušném chování? Možná se toho Tim zbytečně bál, ale dalo se mu divit? Mohl jen doufat, že každý bude natolik střízlivý, aby si uvědomil, že vyvolávat konflikty na místě, kde je těch vlků tolik, nemá žádný smysl.
Timek si dal velmi záležet na svém outfitu, na svém kostýmu, který poslední dny tvořil. Dal do toho skutečně srdíčko, ale to on dělal ostatně vždycky. Vyladil se do zelené, a určitě to bylo lepší, než to, co vyrobil, když byl na plese poprvé. Sic si to mohl vybavit jen z toho snu v hvězdné jeskyni, no, byla to vzpomínka otřesná. Věděl, že jako malý byl na svůj výrobek pyšný, ale dnes by řekl, že jeho malé mladé já nemělo absolutně žádný vkus! Nyní zvolil jednotnou barvu outfitu, a ten doplnil decentním věnečkem. Odmítal si přiznat, že tímhle výtvorem by se rád zalíbil okolí (nebo konkrétně jednomu svému kolegovi), zkrátka jen nechtěl dělat ostudu.
Na ples se původně těšil, ale není to tak dávno, co z něj většina radosti vyprchala. Netrápilo ho nic jiného, než starý známý Hari. Mozeček Timečkův nedělal poslední dny nic jiného, než že daydreamoval, jak ho jeho bílý kamarád zve na ples. Nic takového se ovšem nestalo, a proto svůj mozek nesnášel. Nesnášel, jak ho baití na nějaké emoce, které nepřijdou! Věděl, že ho mohl pozvat on sám, ale měl pocit, že už začínal být trochu dotěrný. Nestačilo, že mu dal darem plášť? Jeho dvoření se muselo být čitelné víc než dost, ač to tak Timek vůbec nezamýšlel, takže kdyby Hari sám chtěl, jistě by na to již nějak reagoval. A to se taktéž nestalo, takže zbývalo uklidnit svůj mozek a hlavně svoje srdíčko, a smířit se s realitou, že tahle ulička je slepá. Slepá!! A copak se může divit? Je to kluk!! Určitě nad Timem nepřemýšlí v takovém kontextu, jako on nad Harim. S tím se zkrátka a jednoduše musel smířit.
Věděl, že ho jistě zabolí, když Hariho uvidí tančit s nějakou vlčinou, ale připravoval se na tuto skutečnost už od božího rána. Rozhodl se proto svého kolegu příliš nesledovat, i když to ovšem je a ještě jistě bude náročné. Byl více než polichocen, že si jeho dar dnes oblékl. Indikovalo to, že nejspíše nelhal, když tehdy říkal, jak se mu plášť líbí. Nu, ale ano – kromě této skutečnosti ho už dále vůbec nesledoval! Vůbec!!
A kdyby to tady už nedával, ať už z jakéhokoli důvodu – ačkoli doufal, že to skutečně nebude nějaký emoční propad ála utrpení mladého Werthera –, měl v kapse svého pláště záchranu. Mák opiový. Ach ano, ty slavné omamné látky! Výtažek z máku mu trochu otupí smysly, když to bude potřeba. Mohl vzít třeba i šalvěj divotvornou, ale osobně se tu nechtěl zcvoknout. Některé by taková bylinka jistě mohla na dlouhé hodiny zabavit, no, on není žádný drogový dealer! Zatím. A zodpovědný za nějakou šlamastyku také býti nechce. Raději doufal, že vše proběhne hladce i bez pomoci... čehokoli.

No, kdyby se měli bavit o mentálním věku, Tim by ještě donedávna mohl být považován za malé mimino. Vždycky na to myslel, když si třeba šel plést věnce, nebo sbírat kvítí – že je to infantilní, a ve svém věku by se takových koníčků měl přeci zdržet. Teď se tedy mohl vymluvit na to, že je to součástí jeho práce, ale stále tu byl třeba ten pohled Ryumee, kterým mu jasně říkala, že je zas jak malej! Nemějme mu to však za zlé, vždyť byl chlapec skoro dva roky pohřešovaný, a přišel tak o důležité období svého života, které se už nevrátí. Teď si vybíral všechno to, co mu bylo odepřeno.
„Ovšem to mohu navrhnout výše postaveným, já o tom nerozhoduji,“ řka, netušíc, jak by se takový nápad ujal. A byla tato informace, toto pozvání, vůbec validní? Pokud je Bellana pouze medikem na stejném žebříčku hierarchie jako sám Tim, asi těžko může něco takového rozhodnout. Timek ani nebyl v pozici, kdy by to mohl přijmout, mohl to opravdu jen předat dál. A také tak učiní. Takový nápad konec konců nebyl na škodu.
Jaká smůla, že své vrstevnici neviděl do hlavy! Pak by nemusel mluvit o něčem, o čem se ona bavit nechtěla, protože jinak vypadala z této konverzace patřičně nadšená. Úsměv a vrtící chvost, no, to jistě značilo jen pozitivní emoce! „No, je to moje vášeň. Když se můžu věnovat bylinkám, můžu být i sám se svými myšlenkami, a je to pro mě určitá forma relaxu,“ pověděl jí. Né, že by měl doma vyloženě nějaký stres, ale ono když se pak nakupí hodně maličkostí na sebe, bylo potřeba vypnout. A k tomu mu sbírání léčiva, nebo zmiňované pletení věnců, dost pomáhalo. On byl ten typ společenského introverta, který si moc rád s někým popovídá, ale dobíjet baterky musí častěji a dost důkladně. „Jeden to musí dělat srdcem, musí do toho dát i kus sebe, aby ta práce nějak vypadala. Jde přeci o životy vlků ve smečce, a vlastně nejen jich. V takové práci se chybovat nesmí, není to jako, když lovci před nosem uteče kořist. Tím nechci práci lovců nějak podceňovat, to vůbec.“ Práce je práce, a každou někdo musí vykonávat. Pracující vlci jsou si rovni, ale je potřeba vzít v potaz, že každá ta práce je jinak náročná. A Tim si myslel, že být medikem zas tak jednoduché není. Ovšem, jeho to bavilo, a přirozeně mu to i docela šlo, ale neznamenalo to, že se u toho někdy nezapotí. „Ale jistě, budu rád,“ odkývnul jí nabídku na společnost.
Zaregistroval, že na téma o smečce ignisské vůbec nereagovala, a nechal to tak být. Povážil to za téma, které rozebíráno nebude, protože nakonec politika nepatřila ani mezi jeho oblíbená témata. Ach, kdyby věděl, jaký beef má s jmenovanou smečkou tato vlčice, to by se tedy ještě divil! Zdrogování bylinkama, no, to taky měli asi tihle dva společné, a z úplně jiných důvodů. Jistě by to i tak vydalo na zajímavou konverzaci, žel, zrovna toto nebylo něco, čím by se musel Timck chlubit. A to v jeho případě šlo o čistě profesionální experimentování s opiáty a halucinogeny, no vskutku!
Jéje, jeho rod! Ryumee se tak snažila, aby rod udržela naživu, ale Tim stejně věřil, že vymřou cobydup. Jeho větev byla úplně pasé, a jestli se Gulášek postará o nějaké povstání z popela, to si zatím jistý vůbec být nemohl. „Estrela do Norte,“ doplnil jí tedy. Ne, skutečně se nedivil, že si jméno tohoto vymřelého rodu nepamatovala. A neměl jí to rozhodně ani za zlé. „S mojí sestřenkou? No,“ na to se tedy musel zhluboka nadechnout. „Jsem rád, že jí po svém boku mám, neboť mi v životě pomohla neskutečným způsobem. Ryumee je živel, a my jsme trochu na jiné vlně, ale co se práce týče, tak se vždy nějak domluvíme. I přesto, že mě valnou většinu dovedností naučila ona, stejně si sem tam pro radu přijde, a toho si já moc cením.“ Tak asi tak nějak. Mnohé Ryiny myšlenkové pochody nechápal, ale tak, nemohou si rozumět ve všem.

Tim nebyl zvyklý vlky od pohledu soudit – věděl, že sériový vrah může mít tvář zcela jakoukoli. Nenapadla ho myšlenka, že tato vlčina nemá nějakou přírodní barvu srsti, protože sám měl do nějakého normálu dost daleko. Aspoň v jeho očích. V Norestu bylo normální, aby vlk v kohoutku sahal někam nad devadesát centimetrů, a k tomu měl on sám skutečně daleko. Jeho jemný výraz mohl připomínat mnohdy spíše vlčici, a ač to bylo pro jeho rod typické, tak moc spokojený s tím nebyl. Nepřipadal si tedy v pozici, aby mohl něčí vzhled kritizovat. Podle něj bylo na každém něco hezkého, a to ať už ve vzhledu, či povaze. A doufal, že teď se tu tváří v tvář sešel s někým, jehož povaha bude přinejmenším přívětivá. Pro hladký průběh konverzace by to více než ocenil.
Pousmál se nad tím vtípečkem. „Vskutku to není špatný nápad. Jak má vlk za jedinou noc dojít z jednoho konce Norestu na druhý, a nezadýchat se u toho natolik, aby pak na samotném plese nevypadal jako strašidlo?“ To je skutečný problém! Co když bude v den plesu pršet? Jak pak mají Přízrační na místo dorazit čistí a nedělat ostudu?
Nu, když se vlčina představila jako léčitelka, Timovi to na tváři vykouzlilo více než vřelý úsměv. Nepatrně zašvihal ocasem, neboť tato informace mu skutečně radost udělala. „Tak to je skvělé! Konečně mi bude někdo rozumět! Právě se chystám pro pouštní růži, abych doplnil sklad bylinek, a připravil se tak na zimní období.“ Vysvětlil tedy rovnou, proč tu je. Když věděl, že je nihilčanka z oboru, věděl, že se mu hned bude povídat lépe. Věřil, že si dokážou vyměnit nějaké zajímavé poznatky nejen z bylinkářství, ale i ze samotného léčení. A to měl Timek rád. Samozřejmě netušíc, že právě takové konverzace se Bellana obává. „Nad tím už jsem také přemýšlel. Jeden by řekl, že spojenci budeme právě s Ignisem, který nám doslova dýchá na záda, a ono je to úplně jinak.“ Hm, ale chtěl se bavit o politice? No, nikdy nebylo na škodu získat pár informací o tom, jak jiní okolní dění vnímali. „Výměnný pobyt? No ano,“ předstíral, že si na tuto událost pamatuje, ačkoli v té době byl kdesi nezvěstný. Jen o té akci slyšel, právě od samotné Ryumee, ale žel přítomen být nemohl. „Ryumee je moje sestřenice, nyní hlavní léčitel naší smečky.“ Nyní také povoláním matka. Naštěstí né samoživitelka, ale možná i tak to brzy bude.

Nu, toto by Tim za zas takový trapas nepovažoval. Ve svém životě zažil a zažije mnohem větší stud zasluhující situace, a zakopnutí o cizince do toho patřit nebude. „Je to tak, ač vlci z mé smečky by tě nejdřív o odchod slušně požádali, než aby ti skutečně dali přes čumák. Pokud bys viditelně nikoho neohrožoval, ovšem,“ řka. U nich žádní vyloženě rváči nebyli, nikdo, kdo by uštědřoval rány pro radost. Neznamenalo to však, že by s tímto vlkem měli při neoprávněném vstupu přemíru trpělivosti, kdyby nechtěl území opustit.
„U pobřeží určitě na nějakého tamějšího člena narazíš. Nihilčané se snaží být vlídní ke kde komu, my třeba právě k Ignisu tak otevření nejsme.“ Vysvětlil. Nemyslel si, že by se shodovali opravdu ve všem, ale moc dobře je neznal. Vlastně takřka vůbec. Možná by to měl změnit, a navštívit končiny nihilské rokle, aby se s kulturou oné smečky více seznámil. To ale někdy jindy. Teď na cestování pomyšlení úplně neměl.

Timek by se do těchto končin nikdy dobrovolně nevydal, kdyby neměl před očima květ pouštní růže. Bylinky a květiny, to byla jeho pohonná hmota – v tomto případě šel přes mrtvoly! A šel by přes mrtvoly i v jiných případech, jako třeba ošetření raněného, ale to se tu snad odehrávat nebude. Mrtvý les dělal svému jménu skutečně čest, a Timovi se to moc nelíbilo. Radši měl život než smrt, a tohle v něm moc pozitivních emocí nevyvolávalo. S vrstevníci by se v tomto tedy neshodl.
Jistě tuto vlčinu potkal na svém prvním plese, který se u nihilských odehrával, žel zde byl problém, že na tuto akci měl vzpomínky jen velmi omezené. Spíše žádné, jen ten divný sen z hvězdné jeskyně, a tam šlo spíše o jeho oblečení, a práci, kterou si s tehdejším kostýmem dal. Nu, skoro jako nyní, kdy se se svým oblečkem na nadcházející akci pachtil takřka dnem i nocí. „Tedy, já zrovna nejsem jedinec, který by se vydával na tak daleké procházky. Možná i to je důvod, proč jsem se nikdy s nikým z vaší smečky blíže neseznámil,“ polemizoval o nedostatku konexí ze smečky nihilské. To setkání se Solem žel už nepovažoval za příliš relevantní – sotva si pamatoval, o čem se tehdy bavili. Nejspíše ale o květinách, jak jinak. „Jsem Timothée, medik přízračných.“ Vždy se raději představil svým povoláním, než svým příjmením. Totiž, určitě mu šlo lépe být léčitelem, jak estrelákem.

Tak, Timek nebyl žádný expert na dětskou zábavu, protože tohle bylo reálně první vlče, v jehož blízkosti trávil čas. Ale musel uznat, že se cítil docela komfortně – malý vlček ho nebude za nic soudit, nebude se ho ptát na otázky, na které nechce odpovídat, a vůbec! S ním byla jen a jen zábava. Taky trochu starost, ale to k tomu už patří, hm? „No jo, je jich tu docela dost, že?“ Eh, tak tři bělásky viděl, ale už to se počítalo jako dost, ne? Pro malý dětský mozeček to tak muselo jistě působit. Sledoval, jak se Gulášek za nějakými rozběhl, a jal se ho následovat. Nespěchal, protože on by mu stejně nikam neunikl!
A pak si všiml něčeho zajímavějšího – na spadlé větvi se ploužila krásně zelená housenka. „Jé, podívej!“ Chtěl Guláška nalákat na něco statičtějšího. Za motýli se bude honit až do skonání těla, a nic z toho mít nebude! Tady housenku si může prohlédnout dost dobře a zřetelně. Nu, co se z ní asi vyklube, až příjde její čas? To si Timek nebyl jist.

Podzim, ano, tak jeho existenci si Timek vůbec nepřipouštěl. Bylo babí LÉTO, tedy čas, kdy je ještě šance natrhat nějaké bylinky a květiny bez toho, aby byl v permanentním stresu z nedostatečně doplněného skladu. Jako by nestačilo, že ho den co den doplňuje jak pošetilý! On však nebyl jen lékař, ani pouhý bylinkář, ale také vášnivý skladník. A tím, že Ryumee jako medik nepracovala na sto procent, bylo nutno se o sklad starat ještě více. Tedy, z jeho pohledu se nedalo říci, že by se o něj před porodem nějak starala – v jeho očích mu tam dělala jenom svinčík, ale do její tváře by jí to nepřiznal. Ona by na něj zase mohla spustit nějakou bouři nepřiměřených emocí, a na to on neměl nervy. Stačil mu jeho kolotoč emocí, které v sobě pořád teď musel řešit!
Vlastně, on byl teď pořád v jednom kole – to se chystá ples, a on nemá ještě hotový svůj kostým! Zbývá dodělat kousek, ale stihne to včas? Dále realizace toho léčitelského semináře, který musí řešit s ignisanem. Ach, do čeho se to on pustil? On a organizovat něco tak velkého?? Ještě půl roku zpátky by se neodvážil takovou myšlenku ani vyslovit, a teď? Přemýšlel, jestli ten pomalý nástup sebevědomí přišel s tím, že už byl ve smečce nějaký ten pátek, a cítil se tam komfortně, nebo v tom bylo něco jiného. Přeci jen měl stále plnou hlavinku Hariho, a to bylo také něco, co si žádalo spoustu odvahy. Vlastně ani nevěděl, o co se to v jeho případě snaží? Jen těžko by si dovolil tvrdil, že se pokoušel svého kamaráda snad nějakým způsobem sbalit! Ale dvořit se mu? No, to se možná snažil. Jedno je jisté – byl z toho řádně vyčerpaný. City dají nějakým způsobem dost zabrat.
Naštěstí dnes myslel na pouštní růži (růži z jericha), pro kterou mířil. Naposledy našel pár kousků na poušti za tímto lesem, ale dnes si nebyl jist, jestli už na ni není pozdě. Nu, to se uvidí. Žel bylo nutno si přiznat, jak zima co nevidět zaklepe na dveře, a on se na ní musí řádně připravit. Růže jerišská pomůže při dýchacích potížích, a příjemně ovoní špitál. Jenže teď Timck nezacítil onu květinku, nýbrž vlka. Zprvu se naježil, ale jakmile se po důkladnější analýze dozvěděl, že jde o jedince ze smečky nihilské, zase se uklidnil. V nihilu žádní sérioví vrazi nejsou, ne ne. Zde by ho totiž od vraždícího maniaka nikdo nezachránil, tím si byl takřka jist. Bylo tu mrtvo takřka stejně na (brložském serveru během prázdnin) hřbitově.
Rozhodl se, že se pachu vydá vstříc, neboť ač byl Nihil smečkou spřátelenou, on se možná nikdy do konverzace s tamějším členem nedal. Né proto, že by nechtěl, ale že zkrátka neměl příležitost se s někým blíže seznámit. V okolí domova potkal snad jen Sola, a na toho si žel moc dobře nepamatoval. Věřil, že toto setkání by tedy mohlo být přínosné. Možná by to mohla být i zajímavá politická debata, ač se nedalo říct, že by toho byl Tim zrovna dvakrát fanoušek. Nevadí, čas ukáže. A tak když v nedaleké blízkosti zahlédl modrý vlčí kožíšek jeho vrstevnice, střihl ušima a pozdravil; „Přeji hezký den.“

Hari sotva něco říkal, a Tim nevěděl, jestli je to spíš dobře, nebo špatně. On oněměl! A Timck se trochu bál, jestli to tímhle darem tak trochu nepřehnal! Protože říkat si, že je to dárek z přátelství, očividně zas tolik nepomáhalo. Zvládl si – byť jen v duchu – přiznat, že tohle je spíše dárek z lásky. Znělo to nejspíš dost absurdně, ale bylo tomu tak. Nešlo si lhát navždy! Teď bylo nutno se chovat co nejpřirozeněji, ano.
Chudáka Hariho toto Timovo gesto dokonce koktat donutilo! No, může být něco ještě horšího? Ano! Ještě může začít koktat on sám. „N-no,“ řka, netušíc, co vlastně odpovědět. „Nemusel, já vím, ale chtěl jsem. Určitě to neber tak, že teď očekávám něco na oplátku, to vůbec! Jen jsem chtěl experimentovat s magií, a udělat ti radost,“ nervózně se usmál, kdyby to šlo, začervenal by se stejně tak jako bylo rudé Hariho paroží. Udělat mu radost. Jak tohle ale znělo?? Jéje, Tim měl pocit, že s každým svým slovem se do toho zamotával ještě víc a víc! Chtěl, aby to vyznělo, jak náhodně k nápadu na dar přišel, ale tak to ve skutečnosti nebylo. Kovář sám chodit nahý může, ale kovářova kobyla nikoli? No, ale Hari nebyl žádná kovářova kobyla!! Prostě jen na něj jeho mozeček myslel tolik, že bylo nejjednodušší pro něj něco ve snech stvořit. Sám sebe si tak dobře představit ani neuměl!
Přesun k samotnému zkoušení pláště se zdál jako fajn způsob, jak ze sebe nějaké to podivuhodné napětí dostat. Možná. Timck se tedy jal do toho pustit – hezky plášť přes Hariho záda přehodil, jak přes koňský hřbet. „Vypadá to, že jsem se trefil,“ mluvíc o té velikosti. Ano, zdá se, že mu plášť záda kryl naprosto dokonale, až ke kořeni ocasu. Musel se v duchu pochválit, jak dobře svého kolegu zná. Nic nebude muset předělávat, no, kdejaký módní návrhář by mohl jeho přesnému oku závidět! „Zapíná se to vpředu,“ řka, ale to bylo více než jasné! Jen se k tomuto kroku musel přesunout, což bylo těžší, než v době, kdy dělal z Hariho májovou královnu. To se ho vůbec dotýkat nebál, no, teď byl o dost zdřevěnělejší! „Doplnil jsem to květem heřmánku – ošetřil jsem ho pryskyřicí, takže by měl vydržet hodně dlouho? Jen jsem to zkoušel podle rad Ryumee, tak nevím. Vlastně ani nevím, jestli se ti tam bude líbit, já to můžu kdyžtak změnit,“ mluvil, když mu na krčku ten uzlík, který měl vše spojit, vázal. Jeho polidštěné pacičky se třásly nervozitou, no toto!
Ale nakonec to dokázal. Plášť uvázal, a poodstoupil si, aby to viděl. „Hotovo. Já myslím, že je to dobré, ale sám posuď, jak se v tom cítíš,“ pousmál se a hlavou pokynul k studánce průzračné, která jako zrcadlo jistě posloužit mohla. „Pak ti ukážu, jak si to sám zavážeš. Nebo,-“ nadechl se uprostřed věty „nebo prostě přijdeš, kdykoli si ho budeš chtít vzít, a já ti s tím vždycky rád pomůžu.“ Pravdu děl, avšak bezpochyby cringey zněl. Co na tom už ale sejde, že jo.

No ovšem, že to bylo mnoho informací pro takový malý mozeček – velikosti zrnka písku! Ale ne, Gulášek bude jistě hodně inteligentní jedinec, snad po dědečkovi. Né, že by snad chtěl Timck hodnotit inteligenci své sestřenky, pokud se snad ve svém stavu rozhodne pro druhý vrh, už soudit začne. A né moc hezky.
Teď tu měl ale na práci jen hezké věci! Procházka se synovcem mu dodala potřebného dopamínku, ač ho měl v poslední době docela dostatek. Nemohl si stěžovat, že by se měl teď nějak špatně. Jistě, zaláskované srdéčko ho zlobilo velmi, ale nebylo to něco, na co by si vyloženě stěžoval. „No, ano – ozdravné. Spousta rostlinek tě dokáže vyléčit z nemoci nebo zranění. To snad ale nebudeš muset co nevidět na vlastní kůži zjišťovat,“ povídal si nejspíš sám se sebou. Ten malý byl raději zaneprázdněný motýlem, a Timck mu to vskutku nemohl mít za zlé. Měl nevinný mozeček – stejně jako Tim, když se znovuzrodil na tento svět. V něčem to bylo určitě lepší, než hlava zatížená milionem myšlenek, ale nevyměnil by to zpátky už za nic.
„Motýl. Ty musíš pozorovat s klidem a trpělivostí. Když po nich skočíš, tak se zaleknou a uletí.“ Ale ten malý to ovšem chápat nemohl, s tím Tim počítal. „Najdeme nějakého jiného, hm?“ Nebo jiného zajímavého broučka!

No, Tim se raději nevyjadřoval už vůbec. Připadal si s každou svou myšlenkou o něco víc tupější a tupější! Určitě by měl tyhle rady vzít v potaz, a nebránit se nevyhnutelnému – trénink boje by mu mohl pomoci získat trochu obratnosti, a pak by si třeba nepřišel ani tak nemotorný. jediné, co neměl nemotorné, tak to byly bezpochyby pacičky. Mohl by protivníkovi tedy leda tak vypíchnout oči, ale při vzpomínce na Hariho opeřeného mazlíčka, držíc v zobáku jedno z očí tulácké vetřelkyně, si nemyslel, že by byl schopen na podobný scénář vůbec pomyslet, natož ho uskutečnit. „Určitě nad tím popřemýšlím, děkuji za vnuknutí nápadu,“ řekl jen, a dále to už rozebírat spíše nechtěl.
Ani k mezismečkovému trénování boje se nevyjádřil, neboť mu ani ta myšlenka nebyla tak komfortní. Určitě by bylo fajn, kdyby měli lepší vztahy mezi sebou, ale trénovat boj se smečkou, která se tvářila jako parta jižanských buranů, mu v uších dvakrát líbezně neznělo. Stokrát raději si dá již zmiňovaný workshop!

A tak dorazil zpět na místo setkání, kde už Ikke seděl. Věřil, že trsy prosa, které sehnal, na toto stačit budou, ale to už mu bude muset sdělit samotný ignisan. „Jsem tu,“ řekl zcela zbytečně, když proso prutnaté odložil k ostatním věcem potřebným k pletení. Tohoto se nebál, protože měl ťapičky zručné, a s pletením už měl zkušenosti velké. Tedy v ohledu pletení věnců, ale nejspíš se i velmi snadno naučí i toto. V tomhle odvětví byl sebevědomý a věřil svým schopnostem. A to bylo dobře, protože u něj se to tak často nestává.

Pomněnky nepomněnky, hlavně nesměl Timek zapomínat mít všechny smysly zapnuté. A naštěstí nezapomněl, proto si po chvilce sběru všiml, že se kolem někdo prochází. Snažil se sám sebe příliš nestresovat – sic pach patřil tulákovi, ale né každý hned musel být vrah, že? Jenže on si to myslel. Srst na zátylku se mu naježila, a on takřka přestal dýchat, jak se začal nervozně ohlížet kolem sebe, aby vetřelce včas spatřil. Pomněnky už ho najednou vůbec nezajímaly.
„Kdo je tam?“ pronesl nejistě k neznámému, když se také konečně cizinec – cizinka – ukázal. Tim byl napjatý, ale takřka se nehnul, nýbrž se jal cizinku si prohlédnout. On předsudky skutečně nenáviděl, ale tentokrát se jim ani sám neubránil, neboť první věc, co ho napadla, byla, že tahle vlčina ho asi zmlátit nepůjde, a pokud ano, snad by se jí ubránit zvládl. V jeho případě je to však pouhé "snad". „Přeji hezký den.“ Trochu se uvolnil. Pořád se však měl dost na pozoru, aby třeba stihl aspoň zdrhnout.

Timek samozřejmě přikývl na souhlas. „To ano. Po těch všech dramatech bylo občas těžké usnout, neříkám, že ne,“ přiznal. Obzvlášť po tom útoku tulačky na jeho osobu. To bylo traumatizující, ano, ale Timův mozek si ten zážitek již zaobalil do přijatelného obalu, aby si z toho mohl vzít i nějaká pozitiva. Třeba to, že si teď aspoň dával venku větší pozor na to, co se kde šustne. Né, že by to pomohlo, vzhledem k tomu, jak se seznámil s Gilgameshem. Opět ho někdo mohl velmi snadno zamordovat.
Od mordu ale přejděme k trapasu, který se zde odehrával. Ona to vyloženě špatně awkward situace nebyla, možná hezky awkward? Byl to pocit zvláštní, žel těžko popsatelný. Rozhodně Timek sotva dýchal! Musel se však uklidnit, a proto se uchýlil ke slovům, která jistě situaci uvolní. „Ano, jistě,“ zamumlal a jal se vzít látku do svých praciček, aby jí ukázal na světlo. „Myslel jsem na nějaký plášť, který by ti šel hezky k srsti. Něco, co nebude moc křičet o pozornost, pouze podtrhne tvůj už tak dost vyvážený vzhled. Trefit správný odstín bylo těžší, než jsem si myslel, ale myslím, že jsem to nakonec trefil. Tvoje parohy to nepřekřičí, a to je důležité.“ Povídal a povídal, aby se soustředil právě na obhajobu svojí práce, aby nepřišla otázka "proč". Protože při takové otázce by lhát nedokázal, ale ani nevěděl, co by z něj vypadlo, a zjišťovat to zatím nechtěl. „Pro naší rodinu jsou pláště prý typickým oděvem,“ vysvětlil, ale pak ho napadlo, jestli to nezní jako pozvánka k připojení se do jejich rodiny?? Ježíšku! „Em, to říkám, protože nejspíš nějaký můj předek už tuhle magii měl, a já to podědil. Dávalo by to smysl, že?“ Dodal tedy, čímž tomu nejspíš zas tolik nepomohl.
Celou tu dobu se díval jen na svůj výrobek, protože měl dojem, že kdyby se jeho očka sešla s těma Hariho, zrudnul by až na řiti. „Zkusím ti to, můžu? Nemám tušení, jestli jsem trefil velikost,“ pronesl, ale byl si skoro jist, že trefil. Měl ho totiž napozorovaného až dost!

Timck z Hariho očka nespouštěl, a přemýšlel nad tím, jak snadné kdysi bylo s ním mluvit, a najednou?? Najednou to přes ten tlukot srdce, který cítil až v krku, skoro nešlo! A co vůbec teď, když se skutečně ptal, proč se cítí zvláštně? No, možná by měl přitakat, že je to kvůli té jeskyni, ale ani jemu se nechtělo vést nějaký deep deprešn talk! Chtěl se cítit dobře, né smutně-dobře! A tak jak teda odpovědět?? „Možná? Ale spíš asi né. Cítím se zvláštně dobře? Asi je to tou magií, možná i narozením Guláše, a poměrným klidem mezi smečkami? Tak je to.“ No, jeho slova určitě dávala smysl, ne? Musela.
Ano, ano, ta látka, které si už evidentně Hari všiml. Musel mu jí dát – bylo by opravdu podivuhodné, kdyby si jí zase vzal domů! A navíc na tom makal takového času! Měl by si sám své práce trochu vážit. Ale co když to bude tak neskutečně trapné? A když to nebude trapné, bude tohle gesto určitě tak hrozně čitelné. Tohle gesto jistě jeho myšlenky zcela odhalí! Pokud tedy není Hari hlupák, nebo stejný auťák, jako on. Něco mi říká, že možnost číslo dvě je reálná, a tedy bude mít Timck štěstí.
„Nic? To je škoda, těšil jsem se, co mi povíš. Ale hádám, že čas od času jeden klid ocení – má pak chvíli na odpočinek,“ řka, ačkoli občas stačilo mít bordel v hlavě, a odpočinek se nekonal. To mluví z vlastní zkušenosti, protože jinak měl Timek život docela klidný. Docela. Když se ho někdo nesnažil zabít, nebo dotáhnout na workshop pletení, že? Ale ani o tom nechtěl teď mluvit. „Já jsem dost experimentoval se svou magií. Zjistil jsem, že mě to opravdu hodně vyčerpává, a tak to nejde dělat den co den – obzvlášť, když pak přes den musím ještě fungovat. A taky si nemůžu vyčarovat cokoli. Jenom látku.“ Rozpovídal se tedy radši o své magii, aby přešel k věci. „Ale s tou si jde hrát docela hezky. Zdá se mi, že už na to začínám přicházet – a proto jsem ti taky něco přinesl.“ K tomuhle momentu ho dohnalo opakování si myšlenky, že je to pro kamaráda. No a taky si přitom co to vyslovil značně oddechl. To teda nevim z čeho, protože tohohle ještě není konec!

Při zhlížení se na tom vodním odrazu by jednomu člověku přišla na mysl píseň Man in the Mirror od starýho dobrýho Majkla Džeksona, ale žel měla úplně jinou message, než to, co na srdíčku Timovi teď skutečně leželo. Myslím, že jeho situaci teď dokonale popisuje How Will i Know od Whitney, ale bohužel nebo spíše NAŠTĚSTÍ tohle nebyl muzikál, kde by si jeden musel začít zpívat, aby dal čtenáři jasně najevo svoje city. Tim by totiž asi moc dobrý zpěvák nebyl. Nebo ano? To se snad nedozvíme, neboť by pak každý kdo by se jen ochomejtnul kolem mohl zhynout na cringefarkt.
A naštěstí tyto awkward myšlenky nyní mohl odsunout stranou, aby se vydat vstříc awkward realitě – Hari dorazil! Timck se na něj usmál, ale hned mu hlavou proběhla myšlenka, jestli se neusmívá příliš přiblble. Najednou ty jeho myšlenky byly tak otravné! „Hezké odpoledne, Hari,“ vydal ze sebe, a pacinkou nahmatal ten kus látky ležící vedle sebe, aby se snad ujistil, že si ho sem fakt vzal. Ten kus hadru, kvůli kterému tu dnes přeci je! Ale ovšem, že ho v mžiku napadlo, jak absurdní tohle musí být. Takový dar! To si skutečně dávají kamarádi?? Sám tomu nevěřil, ne ne! „Řekl bych, že se mi daří dobře. Občas trochu zvláštně, ale obecně si nemůžu stěžovat.“ Neměl říkat, že se cítí zvláštně! Ještě by se ho snad mohl Hari ptát, hm? A to by pak nevěděl, co má říct! „S Gulášem to jde dobře, a s magií jsem taky pokročil. Co ty? Máš něco nového?“ Raději stočil konverzaci k Harimu, protože i jeho skutečně zajímalo, jak se bílý má.