Príspevky užívateľa

I on se trochu zalekl faktu, že tu strávil tolik času. Jéje, bude se muset vrátit zase do práce! Ale setkání s tímto vlčetem bylo milé, a ač odmítla jeho pomoc, snad jí aspoň trochu zlepšil den sdílením svých dovedností s pletením věnců. „Ovšem, jen jdi. Já už se také budu muset vrátit do práce,“ odpověděl jí. Co že tu vlastně dělal? Při tom všem mu úplně z hlavy vypadl původní záměr této procházky! „Tak to se budu těšit.“ Cítil se dobře, že vlčině udělal s tím věnečkem radost. A jestli mu to oplatí, na tom skutečně nezáleželo. Udělal to proto, že pletl rád, a že by asi nikdy neodmítl pomoci vlčeti.
„Dávej na sebe pozor, ano?“ Aby se vůbec ještě někdy mohli vidět. „Měj se,“ na tato slova se sám zvedl a chystal se k odchodu. To si ale vzpomněl, že tu byl právě kvůli zářivníku, který si odložil bokem, a nyní mu na něm zrak spočinul. No, vida! Takže se aspoň nevrátí domů s prázdnou.

Pousmál se nad tím, jak z cizích úst zněl jeho dnešní plán hloupě. On samozřejmě věděl, že hledat v tomhle sněhu bylinky - a vůbec nějaké přežívající rostlinstvo - je jako hledat jehlu v kupce sena, ale s tím, že ta jehla už v tom seně dávno není. Minulou zimu však majen pod sněhem našel, a tak zkrátka jen doufal, že se mu stejně poštěstí i nyní. „Máš pravdu. Hledám konkrétní stromek, jmenuje se majen. Je to dost drobný léčivý jehličnan, už jsi ho někdy viděla?“ Vysvětlil jí tedy svůj skutečný záměr, aby tu nebyl za ještě většího vola. „Jeho pryskyřice je dobrá na kožní onemocnění.“ A taky na blechy a klišťata, těch ale nyní příliš nebylo. Jeho smečka byla čistá, bez blech!
Přikývnul. „Dokud je ještě co lovit, dá se to. Pobýváš někde poblíž, nebo prostě jen cestuješ z místa na místo?“ Zajímal se, jestli je tu nějaký bezdomovecký tábor. Taková informace by mohla být užitečná, protože ať už všechny své i cizí bližní Timek miloval jakkoli, taková místa mohou být semeništěm bacilů a vážných chorob. V tuto dobu by se od takového místa raději držel dál. Dokud tu je nějaká potrava, není třeba tulákům nabízet více pomoci, než je zdrávo.

Možná lepší, že se k žádné další přísadě nedostali, než aby tam někdo zkoušel flusat, hm? Pak by to musel vypít autor hlenu prve před tím, než by se to vůbec zkusilo aplikovat i na někoho cizího. Ta představa byla tak či onak zvláštní. „Tak dobrá,“ přikývl Timek. Nebyl proti. Dnes jenom zkoušejí, co to vůbec s těmi jejich přísadami udělá, a jestli vůbec něco. Od dnešního výsledku se odpíchnout dál.
Pousmál se. „No ovšem, to by asi nebylo úplně vhodné. Hlásíš se jako první adept?“ Zeptal se jí hned. Né, že by se on sám bál to vyzkoušet, ale když už s tím za ním přišla Ryumee, nebude jí přeci brát tu možnost být i prvním ochutnavačem! Nebylo tam nic jedovatého, a ani nechutného, takže nebylo třeba se nad tím ksichtit. Možná to bude spíš takový čajíček, než skutečný lektvar.

Timek neměl žádného komentáře, neboť byl příliš zabraný do představ celé scenérie. Sám to zvíře nikdy neviděl, a měl z něho tedy slušný respekt. Věděl, čeho jsou takové prasnice schopné, takže mu určitě připadalo rozumné se od matek se selaty držet dál. I když věřil, že S'Arik by smečku na smrt nehnal, mohl si být jistý, že tohle není krajní situace, při které by smrt byla takřka nevyhnutelná? Měl starost o smečku, měl starost o své nejbližší. Hari se nemusel z lovu vrátit, nemusela se vrátit Ryumee. To byla cena za to, že vlk mohl být součástí smečky. On udělá své maximum, aby byl všem nápomocný v případě, že se něco pokazí, ale všespásný také nebyl. Nezbývalo, než si přát, aby to vše dobře dopadlo.
Ke konci Ordovo řeči už ani neměl co dodávat, neboť S'Arik to řekl za něj. On bude poblíž, připraven přiběhnout na každé zavolání o pomoc. Už se chtěl snad zhluboka nadechnout a všem popřát hodně štěstí, když se ozval Guláš. Jeho slova sic byla mířena na samotného vůdce, no, Timek musel zasáhnout, jak byl tímto nápadem šokovaný! „Guláši, bude lepší, když pomůžeš mně, hm?“ Pronesl jeho směrem, ale kdo ví, jestli ho tento dorostenec nepošle mezi kvítí? Doufal tedy v to, že všichni ostatní budou mít soudnost, a dítě na smrt nepošlou! Tim věřil, že Guláše nebaví pořád jenom sbírat bylinky, a raději by něco akčnějšího, no, dnes nebyl ideální prostor na hraní!

Timek prováděl již běžnou obchůzku a kontrolu území. V tomto počasí se toho nedalo moc užitečnějšího dělat, neboť veškeré rostlinstvo pod sněhem bylo už dávno zmrzlé, a nemělo žel ani smysl se po něm pídit. Tim věděl, že tenhle boj o každou žijící bylinu již prohrál. Teď se mohl jen dobře starat o ty, které měl nashromážděné ve skladu. Bylo jich tam ještě dost, ale musel si přiznat, že se zásoby zužují. To byla furt nějaká rýmička nebo kašlík, a ty když jeden nepodchytí už v zárodku, může to dopadnout zle. Rýma se promění v zánět dutin, zánět dutin se promění v zánět trojklanného nervu, a ten s pak promění v zánět mozkových blan. Smrt už je pak takřka na dosah. A o tom, jak může skončit kašel, raději ani neuvažovat!
Kontroloval zledovatělou řeku, když zbystřil kolegu, kterého už si dlouhou dobu mínil odchytit na nějaký komplexnější rozhovor. Teď snad byla dobrá příležitost, kdy na něj bude mít tmavý vlk Cielo čas. Hned se za ním tedy skrze to sněžení vydal. „Cielo, zdravím,“ pozdravil vlka, kterého kdysi dávno potkal s přiléhajících horách ještě jako tuláka. Nyní to byl už dlouhou dobu člen Přízračných. On a jeho mazlíček.

Tim si skutečně myslel, že z vlčiny něco být mohlo, neboť ve smečce bylo i něco z jedinců typu Roihu. I ten dokázal být občas užitečný, a to i se svou živelnou náturou. Neviděl tedy důvod myslet si, že by se začleněním tahle o dost přátelštější vlčina měla velký problém. Ve svém úsudku se ovšem mohl mýlit, protože i ďábel zvládne mít andělskou tvář. Snad to chlapec však na vlastní kůži nikdy nepozná.
Byl rád, že vlčina medikaci bez keců snědla. Sice nějaké škleby házela, on jí to však za zlé neměl. Měl už horší pacienty, viz Roihu. „Není to moc dobré, já vím. Ale udělá ti to jen dobře,“ ujistil jí, ačkoli opět platilo, že kdyby tam pro ni připravil smrtelnou dávku opiátů, také by jí to neřekl do očí. Tak zle, aby jí musel podávat poslední ránu z milosti, na tom však nebyla.
Nakonec čekal, jak se vlčina k situaci postaví. Odpajdá, nebo se přidá k němu? Věřil, že rozhodnout se takto z místa nebylo snadné. Měla by však udělat to nejlepší pro sebe. „Není za co. Je to jen moje práce,“ pronesl. Práce, a jeho dobré srdíčko. Protože v pracovní náplň pomoc pobudům tak docela neměl, že? To byla čistě jeho dobrovolnická činnost. Kdyby věděl, že nemá sklad plný zásob bylin, nejspíše by tak štědrý nebyl. Posléze zastříhal ušima, když se vyslovila ve prospěch svého zdraví. „Jistě, můžeš jít se mnou. Musím tě však upozornit, že má smečka tulákům nenabízí azyl zadarmo.“ Švihl ocasem. Vlastně ještě nebyl v situaci, kdy by ze svého vlastního úsudku chtěl tuláka tahat domů. „Až dojdeme k hranicím, odpočineš si, a já mezitím seženu Orda, který s tebou situaci projedná.“ Tak si myslel, že to bude nejlepší. On není v pozici, kdy by mohl o něčem takovém rozhodovat, a moc dobře to věděl. On v první řadě nesmí ohrozit svojí smečku. Za to žel nestálo ani raněné odrostlé nedochůdče.

prosim si velky privesek pro Tima (dam vedet co) a slot na postavu

Byl více než potěšen, že se vlčina ptala, jak hluboké rány jsou. Znamenalo to, že přinejmenším vnímá, co jí říká. A to on chtěl. Nakonec jí to možná hned neřekl záměrně. „Dobrá otázka. Při skutečném ošetření by ses jako první ujistila, jak hluboké rány jsou, abys k pacientovi adekvátně přistupovala. Tenhle modelový pacient – já – má rány sice hlubší, nezasahují však tepny. Stále může ztratit životu ohrožující množství krve, ty ale víš, že když nejsou zasaženy klíčové tepny, čas je mírně nakloněn ku tvému prospěchu. Stále to neznamená, že bys ho měla zbytečně marnit.“ Pronesl a švihl ocasem.
Přikývl. „Ze skladu přines bylinky první pomoci, a když to bude v pořádku, můžeš mě ošetřit. Když něco bude chybět, budu chtít, abys mi to přinesla z okolí.“ Bylo trochu obtížné to vymyslet tak, aby danou situaci simuloval, aniž by byl skutečně někdo zraněný nebo v nesnázích. Takto by to pro ni mělo být ale fajn. „Může se zcela běžně stát, že raněný či nemocný vlk bude potřebovat speciální péči, na kterou bylinky první pomoci stačit nebudou, a ty si chtě nechtě budeš muset odskočit jí sehnat.“ Jeden si skutečně s sebou nemohl na obchůzky nosit celou lékárnu, to zkrátka nešlo. Záleželo pak na situaci pacienta a vážnosti jeho zranění. Někdy bylo odbíhání pro léčivo zbytečné, ať už z důvodu, že zranění nebyla tak moc vážná, nebo byla vážná až příliš. Do takové situace se naštěstí Tim ještě nedostal.

Ani sám Timek nevěděl, jak dlouho tu seděl. Věděl, že by se měl co nejdříve vydat zase domů, ale copak mohl toto dítě nechat osudu napospas? Jeho slabinou byl bezpochyby um vcítit se do druhých, bylo to něco, co z něj dělalo o chlup lidštějšího medika. Ryumee taková nebyla, a jasně mu vždy radila, že čím méně se bude do pacientů vciťovat, tím méně výčitek pak bude vůči sobě pociťovat.
Už měl pro ní bylinky dávno připravené, a jen v sedě odpočíval, když se zase vlčina probudila. Zdála se být zmatená, ale mohl se jí divit? Vskutku nikoli. „Jsem rád, že jsi zpátky,“ pronesl, neboť když jí tu uviděl poprvé, nebyl si vlastně ani jistý, jestli má šanci přežít. Jelikož přežila spánek, její šance se rapidně zvýšily. A to jej samozřejmě těšilo. „Zbytečně se ale nenamáhej,“ poradil jí, avšak to už se vlčina zvedala na nohy. Měl starost, že to s ní sekne, ale nestalo se tak. Nu, vida, bylinky jí očividně dost pomohly. Stále to však neznamenalo, že by jí chtěl ochotně pustit zase do tuláckého světa, obzvlášť, když se mu přiznala, že umí sotva lovit.
„Má nabídka o smečce stále platí,“ pronesl, míníc to zopakovat nikoli vlezle, ale jako dobře míněnou radu. „Tahle zima bude pravděpodobně krutá, a nejspíše i my - vlci ze smeček - budeme mít o přežití nouzi. Neumím si tedy představit, že tě s klidem na duši nechávám osudu napospas - ale k ničemu tě nutit nemohu.“ Zastříhal ušima a poodstoupil od vlčiny tak, aby si její žalostnou kondici prohlédl. „Kdyby se ti v následujících dnech přitížilo, vyhledej můj pach na sever za těmito horami,“ ukázal packou na šedé hory, za jejichž vrcholky se nacházel jeho domov. „Vracet se teď budu nejkratší cestou, a nějaký ten den by se můj pach mohl na ní udržet. Vyhledej mě i v případě, že si necháš mojí nabídku projít hlavou.“
Povzdechl si, ale byl nad věcí. Musel sám sebe přesvědčit, že udělal to nejlepší. Teď k vlčině ještě přisunul dva balíčky bylinek. Šlo opět o třezalku s řebříčkem a pár semínky máku ovázané listem měsíčku. „Tu máš ještě bylinky. Jedny si dej ještě teď, a druhé zítra po probuzení. Víc toho teď nemám, ale snad i tohle málo by ti mělo přilepšit,“ pousmál se. Více se rozdat již nemohl, musel také něco donést do skladu.

Timek si odměřeně prohlédl vlčin úlovek. Vskutku to nebylo nic slavného, ale to nebylo jistě způsobeno jejími schopnostmi. Zvěře bylo málo, a když už, tak mnoho kousků bylo prostě pohublých a na pokraji sil. Pro tuláky bude tahle zima těžká, o tom nebylo pochyb. Ať už její úlovek na něco stál nebo ne, Tim o něj neměl zájem. Doma nažrat dostane, musel by na tom být opravdu špatně, aby kradl žrádlo někomu bez domova. Nejspíše by se k ničemu takovému nikdy nesnížil. „Vlastně ne, nejsem na lovu zvěře. Pouze na sběru užitečných rostlin – pokud pod sněhem ještě něco vůbec přežilo.“ Uvedl své záměry na pravou míru. „Zvěře je tu po málu, že? A nezdá se, že by za něco stála.“ Narážel na kondici zajíce, který ležel vlčině u nohou. Musela mít větší přehled o zdejším území, pokud se tu zdržovala, a snažila se zde přežít. On se sem teď vydával pouze minimálně.

Po chvíli obhlídky okolí si Tim začal připadat jako blbec, když do tak velké sněhové nadílky přišel hledat ten nejmenší jehličnan na světě. Nad sněhem by mu teď byla vidět jen špička, možná ani to ne. Proto se rozhodl, že se raději na patě otočí, a cestu zpět domů vezme přes vrcholek hory. Tam prve stromek majen spatřil, a jeho dnešní sběr by tak mohl být úspěšnější. To ho však zaujal vzdálený pach lovu. Někdo v těchto končinách našel příhodnou kořist, a věnoval se jejímu odklizení. Timek poznal, že jde o tuláka. Nu, možná by tu mohl ještě chvíli zůstat, a až se vzduchem ponese i pach krve, mohl by cizince vyhledat, a hodit řeč. Bylo to riskantní? No, ovšem. Mohlo jít však o jedince, který není nebezpečný, avšak znalý dalekého okolí, a mohl mít i informace o dění v přírodě dále za hranicemi aktuálních možností vycházek.
A tak ho tedy zvědavost neopustila, a jak se první náznaky krve ve vzduchu objevily, vydal se jejich směrem. Byl však připraven i na možnost, že cizinec nebude ochotný s ním mluvit, a tak už zpočátku nemínil vypadat jako hrozba. Brzy v dáli spatřil vlčinu, která bezpochyby už i jeho pach zaregistrovala. „Zdravím,“ pozdravil už z dálky. Aktuálně nepoužíval svůj typický pozdrav, neboť nebyl zrovna hezký den. V těchto dobách, kdy je kořisti málo, teploty jsou daleko pod nulou, a jaro je ještě v nedohlednu, se nedalo o dobrých dnech vůbec hovořit.

Nuže, ani přikývnutí od Norek na jeho dotaz ho zatím moc nepřesvědčil. Snad. V to tedy doufal. Doufal, že Norek je jen a pouze nezkušená, pokud má však chuť se této profesi učit, on se jí rád ujme. Jenže... učit se měla už dávno před touto zkouškou. „Výborně,“ pronesl automaticky a zastříhal ušima. „Chci vidět, že znáš základy první pomoci, a tedy – představ si, že spěcháš k raněnému, který se právě dostal do potyčky s nebezpečným tulákem, nebo divokým zvířetem. Byla jsi sice na obhlídce terénu, ale u sebe máš jen pár těch nejnutnějších bylin – jakých? Jde o balíček několika bylin, které bys při obchůzce měla mít jako léčitelka vždy u sebe.“ Ptal se jí na první věc, velmi důležitou. Když se začínal o tento obor zajíamt, ještě jako sigma, bylinky u sebe moc nenosil, a mnohdy toho litoval. Mít u sebe léčivo první pomoci urychlovalo celý proces záchrany. „Pacient je potrhaný hlavně na krku a slabinách,“ pokračoval s tím, že na sobě ukázal, která místa myslí. Záměrně vybral místa, na nichž jsou rány často smrtelné. „Stále však dýchá, a je při vědomí. Jak se tedy zachováš? Chci, abys šla, a přinesla si bylinky, které podle tebe při první pomoci pomohou. Následně mě ošetříš, jako bych tím raněným sám byl.“ Více jí však neřekne. Bude sledovat každý její krok, a vše zanalyzuje. A ač je Timeček zdánlivě ten největší miláček, zde si nebude brát servítky.

Tim byl zrovna ve skladu, když okolní ticho proťalo Ordovo hlasité zavytí. Už tušil, že půjde o shromáždění k uskutečnění společného smečkového lovu. Zásoby jídla ubývaly, a zvěře bylo také po málu, takže tenhle krok, ke kterému se schylovalo, byl více než očekávatelný. V téhle hře Tim hodlal sehrát roli, která mu náleží – postarat se, aby případní ranění dostali okamžitou a rychlou pomoc. Jeho lovecké dovednosti by při samotném lovu mohly být spíše na obtíž, a on je koneckonců cennější živý.
Když na shromáždění dorazil, už měl sebou v brašně všechny bylinky první pomoci. Mnozí vlci už tou dobou byli na místě. Kondice většiny se zdála být stále dost přívětivá, to se však může změnit ze dne na den. Tak se zdálo, že mají všichni stále dost energie na to, aby divé zvíře úspěšně složili. Tim sám dané prase nejspíše nikdy neviděl, ale věděl, co zvládne i obyčejné divoké prase. S jejich kly dokáží uštědřit smrtelné rány bez mrknutí oka, proto byly obavy o zdraví více než na místě. Počas řeči Orda byl tichý, očekávajíc, jak se ke zvířeti vyjádří Cielo. Sám by pak rád něco řekl, ale nyní to nebylo důležité.

Timek se do těchto končin vracel jen za vidinou, že narazí na stromek majen. Měl to tu sice dost prošmejděné, v časech jako jsou tyto, však nebylo od věci vše kontrolovat dvakrát. Od smečky se tedy snažil příliš nevzdalovat, bylo ale v jeho zájmu, aby měl představu o tom, co mrazy a sníh s přírodou dělají. Zatím takovou zimu nezažil, a nepochyboval, že tyhle mrazy se na zdejším životě podepíšu. Jeho úkolem bylo, aby se o smečku postaral za hranice svých možností. A to také hodlal udělat.
Prodírat se závějemi nebylo vůbec tak snadné, jako v prvních dnech, kdy sníh napadl. Lovit v těchto podmínkách už bylo náročné, a Tim si uvědomoval, že situace brzy začne být kritická. Možná už byla. Jeho schopnosti lovu byly vždy průměrné, možná dokonce podprůměrné, proto se v tomto odvětví angažoval jedině v případě, že mu nic jiného nezbývalo.

Dneska nebylo počasí zrovna moc vlídné, proto Tim ani nešel od domova moc daleko. Vítr byl oproti jiným dnům mírnější, ale sněhové vločky padaly ostošest. Ne, ne vločky, nýbrž vloky. Byly skutečně obrovské, že jeden sotva viděl na cestu! Timek se rozhodl obhlédnout okolí, a zjistit, jestli třeba nezamrzla Cayna. U nich zamrzla studánka v horách, a tak chtěl pravidelně kontrolovat, jak jsou na tom další vodní zdroje v okolí. Tu se to zdálo být v pořádku, ačkoli břehy byly dost zldovatělé. Držely se na nich krystalky ledu, ale živoucí vody se zatím nezmocnily. Bylo to bláznivé počasí důvod k obavám? Pro Tima rozhodně ano. I když smečka byla nyní ok, a zásoby bylinek se prozatím neztenčovaly, bylo jen otázkou času, kdy se to obrátí k horšímu.
On sám se měl nyní hezky, ale žel většinu pozitivních pocitů tahle klimatická hrozba odsunula do pozadí. Tak rád by si hlavu schoulil do Hariho kožichu, a jen bezstarostně oddechoval, ale žel mu to jeho zaneprázdněný mozeček nechtěl dovolit. Nechtěl mu dovolit se na chvíli nestresovat, i když by to pro jeho dobro bylo fajn. Moc dobře věděl, že stres nepomáhá nikomu a ničemu, a tak si bude muset najít chvíli, aby ho ze sebe trochu setřásl. Tak trochu doufal, jestli tu nepotká nějaké kolegu ze smečky Ignisské, aby snad vyzvěděl, jak jsou na tom s bojem proti sněhové vichřici oni.