Príspevky užívateľa

K tomu ignisskému ceremoniálu už se dále nevyjadřoval. Nechtěl rozvířit nějaké zbytečné hoaxy, ač tedy nevěřil, že to hoax je. Co bylo řečeno bylo dostatečné, více situaci není třeba komentovat.
„To určitě ano, ale určitě je i přirozené o svůj život bojovat. A toho moc schopný nejsem,“ myslil si. Ale kdyby si dobře vzpomněl, o svůj život v rámci možností bojovat, když ho napadla na území ta tulačka. Utekl přeci do dostatečné vzdálenost, aby si zavolal pomoc. Nebyl to boj o holý život, ale byla to snaha o ten život bojovat, no ne? A ten den měl štěstí, že jeho volání bylo vyslyšeno, ale žel tomu tak nemuselo být pokaždé. „Já se snažím čas od času vycházet ze své komfortní zóny, ale není to snadné. A tohle bych do toho započítal. Znemožnit se před někým, to je pro mě hodně velký diskomfort,“ povzdechl si. Obzvlášť, pokud by ho měl fakt něčemu učit Hari. A k jiným schopným členům, jako třeba Aikanovi, neměl tolik důvěry. Žel to s ním bylo těžké, a za to se neměl rád.
„To bych musel tak i tak odmítnout. Skutečně by to asi v této době nebylo nejvhodnější,“ přimhouřil nad tím oka. Nu, a workshop pro léčitele oukej je? Tam nedocházelo k takovému fyzickému kontaktu, k žádnému mlácení, a tak se asi Tim nemusel o svůj život tolik strachovat.

Nu a tak se také odklidil k hledání potřebného materiálu. Tohle snad bude zábava, Tim měl z toho docela dobrý pocit. Bude mít snad kamaráda z Ignisu? No toto! Jak by se na to smečka tvářila? Asi moc dobře ne. Ale když bude udržovat vztahy neutrální, nic nezkazí, ne? On byl bezkonfliktní, a i když měl na celou tu událost s vraždou jejich členky dost vyhraněný negativní názor, nevěřil, že všichni členi Ignisu jsou tací. Samozřejmě ten čin dost vypovídal o celkovém íkvé smečky, neboť jen fakt, že si mezi sebou hýčkají vraha, byl nechutný, ale to se nedalo nic dělat.
Timek sešel trochu z kopečka, na kterém se planina nacházela, aby našel trsy trávy dávno převyšující jeho vlastní výšku. Proso prutnaté, ano, to bude stačit. Sebere tak pět kusů, to by mohlo snad stačit. Kdyžtak zaběhne pro nějaké znovu, daleko to není. Jak rozhodl, tak také učinil, a pak už se jen s prosem vracel zpátky za sněhově bílým ignisanem.

Timck tu seděl u studánky, sledujíc svůj ksichtek v odraze vodní hladiny, čekajíc. Čekal, až se tu sejde s Harim – tahle schůzka byla domluvená někdy po tom awkward rodinném setkání u nich ve skladu. Timek měl pro něj přeci připravený ten dar, na kterém makal několik dní a nocí! Hlavně nocí, protože jeho magie fungovala přec při spánku. A bohužel jak už zjistil, nefungovala na všechny náhodné předměty, nefungovala ani jako manifestace, pouze jako manufaktura látek. Kolik malých mozkových buněk muselo v Timové hlavince tvrdě dřít, aby tyhle fast fashion kousky vyrobilo?? Nu, opravdu nespočet!
Říkal si, že tenhle šat, který Harimu vyrobil, mu dával z čirého přátelství, ale ve skutečnosti moc dobře věděl, že se mu tím dvoří. Měl pro něj ten plášť hotový už tehdy při té rodinné sešlosti v doupěti, ale dát mu to nemohl. Né před zraky své sestřenky, která jako by mu svým pohledem jasně říkala "tak už ho sbal!!". To si Tim jen představoval, ale znal přeci Ryumee! Ona mu nějaké takové telepatické vzkazy bezpochyby posílala, a Tim z toho byl dost pokáklý. Dovolil si tvrdit, že Ryumee vůbec neví, jaké to je být v jeho kůži! Na rozdíl od něj měla v nějakém balení velkou výhodu – výhodu, kterou on nikdy mít nebude. Příroda jasně říká, že vlčata si může udělat jenom samec se samicí, nikoli samec se samcem, a proto si tu teď Tim připadal tak naprosto absurdně jen přemýšlením o nějakých hlubších citech chovaných k stejnopohlavnímu jedinci. Jenže on ty city měl, on je cítil – to popřít nešlo!! A tak má teď dělat co? Má jim dát prostor, nebo je potlačit?? To bylo něco, v čem mu zatím nikdo úplně jasně poradit nedokázal.

„Tak to jo,“ přikývl Timck. Nu, on se naštěstí ve smečce cítil dobře, jako doma – protože vlastně doma byl. Sice byl dva roky nezvěstný, ale to, že se zase dokázal začlenit zpátky, bylo důkazem, že tam patřil. Né, že by měl ve smečce kdo ví jaké postavení, ale měl pocit, že se tam rozhodně neztratil. „Tak to je asi jedno. Já totiž nevím, jak to skutečně bylo, tak tu nechci plácat blbosti.“ Zamračil se nad sám sebou. Nemohl mluvit o tom, kdy tento ceremoniál byl v kurzu, a jestli vůbec, když si to sám nepamatoval. Na to by se měl ptát asi Hariho.
A tak si mohl zase připadat jako blbec, když mu Ikke připomněl, že skutečně stačilo použít jen znalosti z medicíny. Ach, jak on se cítil teď natvrdle! Zjevně se měl opravdu ještě hodně co učit. Ale to je přeci v pořádku – jeden se učí celý život, a on se svým nesnadným osudem na sebe nesměl být tak přísný! Kdo ho však zastaví? „Tak to... mě nenapadlo. Asi proto, že když jsem byl opravdu v ohrožení života, nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na nejhorší. Jak někdo dokáže v takové situaci udržet chladnou hlavu? To nechápu.“ Ano, byl to posránek, vzhledem k minulosti, ale bylo to přeci oukej. „Trénink – to by mi asi prospělo, ale já se nechci před někým znemožnit.“ Bylo mu neskutečně trapně. Hari by mu jistojistě poradit dokázal, ale toho se ptát nebude. Před ním trapčit s pokusy o nějaký bojový um rozhodně nebude!!
Konverzace o workshopu byla rozhodně komfortnější. Asi prozatím. „Souhlasím. Já se vždy rád něco přiučím, a myslím, že i ostatní léčitelé, nebo tací, co se o bylinky byť jen pro vlastní potřebu zajímají,“ pousmál se. Vidina léčitelského sedánku se mu zamlouvala víc než dost. A to i přes všechny ty mezismečkové neduhy! Jak byl ale nápad na uspořádání něčeho takového vyřčen nahlas, Tim nevěděl, jak by se to u nich ve smečce líbilo. Souhlasila by Ryumee? A ostatní? Nevěděl. „Já bych byl pro.“ Jeho názor je však jasný.
A teď už pro ty traviny!!

Výborně – zatím se zdálo, že vše probíhá naprosto normálně. Kromě faktu, že tahle situace byla spíše nenormální? Ale tak, kamarádi se normálně navštěvovali doma, někdy i za přítomnosti rodičů, ale to možná v nižším věku? No, raději nepolemizovat nad touhle podivnou situací, a doufat, že se nic awkward nestane.
Everett se zjevně rozhodl hrát neaktivní npcčko, což bylo jedině dobře. Aspoň ten malý se k nim zvídavě mínil připlazit. Nad těmi nemotornými pohyby Tim vždy vyměkne! Mimísky měl fakt rád, ale jak byl na druhou stranu šťastný, že neměl vlastní, hah! „Jmenuje se Ghu'Lass, ale říkáme mu Gulášek,“ odpověděl Tim dřív než mohla odpovědět Gulášova vlastní matka. Guláš. Jediné štěstí, že vlci netuší, co to pravý maďarský guláš je, jinak by měl týpek o srandu v životě postaráno. Šikana ze všech stran by ho nejspíš neminula. „Škoda, že je jen jeden. Nebude si mít s kým hrát a rozvíjet se, takže o to větší starost to pro Ryumee asi bude,“ zhodnotil situaci. Byla to vskutku škoda – měl pocit, že jako jedináček nebude mít o co bojovat, a třeba skončí jako neprůbojná nicka jako sám Timck. Možná bude rozmazlený, ale třeba bude jen slabý. Pokud mohl dělat soudy, tak Everett s Ryumee jich měli upéct aspoň o jedno víc. Navíc by Ryumee neměla s ním ani tolik práce, protože by si měl s kým vyhrát. Obecně si tedy myslel, že být jedináčkem je spíše na škodu.

Nu, Tim si nemyslel, že by mu Hari o tom ceremoniálu lhal – pravděpodobnější bylo, že si to Timck jen špatně pamatuje. A nebo tam jen tento vlk není tak dlouho, aby si to pamatoval? „Ty ses ve smečce nenarodil?“ Zvídal se tedy následně. Myslel si, že valná většina vlků se ve smečce prostě narodila, a jen pár tuláků se mezi tu smetánku pak dostalo – to tedy asi neplatilo zrovna o přízracích, kteří mají komunity snad jen z tuláků. Mohl se tedy Tim považovat za vyšší třídu díky tomu, že se ve smečce narodil? Nu, možná! Ale rozhodně to neudělá, hah. Nebyl o nic lepší než kdejaký tulák. „Je to nechutné.“ Řekl to dost jasně a zřetelně, aby bylo evidentní, jak znechucený z toho je. Měl ale pocit, že tenhle jedinec s ním bude souhlasit.
Povzdechl si. „To já taky ne. Vzít někomu život mi nepřísluší – ale jako jedinou možnost při sebeobraně to dokážu pochopit. Já však nejsem žádný bojovník, a nezvládl bych ani to,“ řka, čímž se tak hloupě odhalil. A před nepřítelem! No toto! Měl štěstí, že tenhle nepřítel byl vlastně medicínský kolega, a ostatně bezkonfliktní jedinec.
Nemusel se cítit hloupě, ale ovšem, že trochu cítil. „Bylo by hezké, kdyby se uspořádalo nějaké kreativní sezení, při kterém by si vlci mohli vyměňovat jejich nápady a třeba i vychytávky do života. A vlastně bych ani nebyl proti, kdyby se něco takového dělo jen mezi léčitely,“ trochu se uculil. Nějaké mezismečkové setkání léčitelů by si rozhodně užil – a to i přesto, že vlastně o měststké smečce nevěděl nic, a s ignisem měli smečkový beef. Doktoři by měli prostě držet při sobě! Jen je potřeba odsunout všechny předsudky. I ty vlastní!
Přikývl. Ovšem pomůže, jak jen bude moci. Tedy, co? Skutečně si tu teď bude plést brašny s ignisanem? Skutečně a doslova léčitelé drží vždy při sobě? Nu, asi ano. Tim se nemohl ubránit zvědavosti, a své přirozené dobrotě. „Traviny tu budou. S něčím se za chvíli vrátím,“ odsouhlasil jeho žádost. Jsou na planině, dlouhá tráva je takřka všude. A když sejde o kousek níž, najde tam i skutečné traviny jak z amazonského pralesa! Z těch se bude plést jedna báseň. A tak tedy šel. „Sejdeme.“ Kývl ještě na ignisana, aby bylo jasné, že skutečně teď nepoběží dolů do tábora, a nenechá tu slepce napospas.

Tim stále nebyl žádným expertem na small talk, obzvlášť v případě, kdy k celému seznámení dojde tak awkward způsobem. Už ale aspoň nepovažoval Gilgameshe za vraha, čímž se ostatně ještě stát může. Kdyby věděl, čeho je tento jedinec schopný, určitě by ho nevodil někam k hranicím, ani mu nevyprávěl o smečce.
„Nevadilo, jistě,“ zamumlal Tim přes bylinky v tlamě. Mluvit zvládne i s nimi. Omezeně, ale zvládne. „U nás tuláci za hranice nesmí, ač některé smečky vstup tuláků na území tolerují. Třeba v Nihilu, naší spřátelené smečce. Žijí u pobřeží, nevím, jestli už jsi se s nimi setkal?“ Nihil, spřátelená smečka, ale že by se někdy Tim s někým tamějším nějak sblížil, to se rozhodně říci nedalo. Jednou ho napadlo, jestli neměl skončit právě v té smečce – smečce nekonfliktní a milující kvítí a světový mír. Jenže osud ho chtěl mít doma, tady. A bylo to asi dobře. Kousek estreláka v něm se popřít nedal, a právě proto mu to asi sedlo tady. „Jinak máme k tulákům neutrální postoj. Vlci od nás se mohou s tuláky kamarádit, nebo s nimi mít i milostný vztah.“ Uvažoval – mít vlčata s tulákem je ok, ale mít vlčata se sigmou ve smečce už nelze. Není to kontraproduktivní? Eh, rozhodně je to věc zvláštní, když i sigma smečky je míň než tulák. Naštěstí toto Tima trápit vůbec nemusí.

Třikrát hurá – nastal konečně vhodný čas vzít synovce (nutno dodat že je to synovec z druhého kolene) na menší procházku. Narodil se takřka před dvěma měsíci, takže už byl schopný chůze, krkolomného běhu, i nějakého toho žvatlání. Teď přicházel do věku, kdy se bude nejsnáze učit důležitým návykům, které se budou hodit i v jeho pozdějším životě. Ryumee by tedy měla být těmto okamžikům co nejvíce přítomná – teď je ta chvíle, kdy se štěně vtiskává do jedinců kolem sebe. Ta byla ale nejspíš jen a jen ráda, že už ho nemusela 24/7 kojit. Nu, nedá se nic dělat – Timck si ho bude muset vytvarovat podle svých potřeb. Mohl by mu dělat v čase budoucím porodního asistenta! O tom mu ale teď vyprávět rozhodně nebude, hah.
„To jsou ale obrovské stromy, že? Jsme tu mezi nimi jako mravenci,“ povídal Guláškovi, i když si byl takřka jist, že rozumí jen tak polovině z toho. Jen sotva mohl vědět, že i on ve věku synovce se právě na tomto místě setkal se svým strýcem, Flaviusem, když si prohlížel mraveniště. Už tehdy měl pacičky nenechavé, na vše musel sahat! „Tohle jsou z většiny smrky, ty jsou pro husté lesy typické. Nebo borovice.“ Pokud ho malej nevnímá, nevadí, Tim si vystačí i sám. Ale musel Guláška hlídat, ať si nic neudělá! „Jejich výhonky mají i mnohé ozdravné účinky.“ Co do něj vštěpí nyní, v něm zůstane i do dospělosti!

Možná skutečně budou. Průkopníci medicíny! A nebo si to budou aspoň říkat, když se zase budou chtít vydat vstříc nějakému opiovému zážitku. A jako že je to pravděpodobné – teď na zopakování myšlenky možná neměli, ale až přejde ten nejhorší aftermath, na povrch vylezou jen vzpomínky na dobrý pocit, který tam měli. A budou chtít víc! Nakonec to nebudou průkopníci, ale přízračné smažky! Co si budem, před ostatními smečkami by to zrovna dvakrát příkladně nevypadalo. Obzvlášť, když ignisanům nadávají do buranů...
„Zemřeli?“ Zopakoval, ale nebyl si jist, jestli se lekl, nebo zaradoval. No, snad to neznělo až příliš nadšeně – v tenhle moment by i ránu z milosti ocenil. Nejspíš právě tenhle otřesný bolehlav bude jedním z negativních účinků jeho magie. „Na to se nechystám. Zatím určitě ne.“ Ujistil tedy Hariho, ale hlavně i sám sebe. Tím chtěl říct, že na sebe bude opatrný, ale víme, jak opatrnost u smažek vypadá, že? Hah, ale ne, jsem si jista, že z Tima žádná fetka nebude!
Cenil si toho. Cenil, že může mít ve své blízkosti někoho, kdo se zdál, že se skutečně zajímá o dění v jeho životě, a je ochoten si vyslechnout, co má či nemá na srdíčku. Kdyby to navíc nebyl jeho crush, byla by to dokonalá zpovědnice! Žel nikoho takového neměl, a tak bylo jeho osudem tiše trpět. „To platí i naopak – když si budeš chtít popovídat ty, můžeš kdykoli přijít.“ Však on by se přetrhl, aby si ho mohl vyslechnout! Ale ne snad jen z důvodu, že byl jeho crushem, ale protože ho to skutečně zajímalo. A taky měl dobré srdíčko!
Tim naštěstí nepociťoval žádný awkward pocit, ale to asi proto, že si vše vždy odůvodnil jako naprosto nevinná gesta! Už byl ale skutečně čas jít, ať tady na ten bolehlav nezdechnou. Rozmarýn se zdál jako dobré řešení jejich malého problémku, tak snad i skutečně pomůže. „Pojďme,“ usmál se na kolegu a chopil se kusu látky, který pod působením omamných látek stvořil. A šup dolů do hvozdu!

Štěstí, nebo smůlu? Měl smůlu na to, aby musel dvakrát bojovat o život, štěstí, že třikrát šanci k životu dostal. Proto si ho teď musí vážit jako nikdy dřív, jako vůbec nikdy. Choval se k sobě ale adekvátně? Za to, co prožil, na sebe byl možná až moc přísný, ale to si sám neuvědomoval. „Ano. Jsem skutečně zvědavý, k čemu mě Hvězdy potřebují. K čemu potřebují někoho, jako jsem já,“ zhluboka se nadechl, když to říkal. Nu, k čemu osud potřebuje takový budižkničemu? Někoho, kdo se ani o svůj život nedokáže pořádně prát?
Pousmál se. „To je v pořádku. Klidně si můžeme povídat ještě cestou k hranicím,“ navrhnul, ale aktuálně nevědět, o čem by se nadále bavit mohl. Zas tak otevřený cizincům nedokázal být, nemohl by s nimi řešit to, co mu skutečně leží na mysli. Se svými pocity a myšlenkami se sotva svěří těm nejbližším, natož naprostému randomovi. A tak si tedy posbíral kvítí, a pomalu vyrazil.

„Tak je to dobře. Dokud jsme zdraví, měli bychom si toho života vážit. Já už jsem šanci k životu dostal tak třikrát, určitě by nebylo fajn, kdybych to teď chtěl zahodit. Zároveň mě to i utvrzuje v domněnce, že pro mě Hvězdy mají asi nějaké důležité poslání,“ řka. Ale jaké? To se dozvím až časem. O tom zde už konverzace proběhla, o tom asi nemá smysl polemizovat dál. „Možná najdeš svůj účel v nějaké smečce, možná ne. Uvidíš, kam tě osud zavede,“ pousmál se. Třeba to bude právě v Přízračných! Ale schválně nic o možnosti přidat se ke smečce neřekl – ani zdaleka cizinci nevěřil natolik, aby ho zval na konkurz. Ačkoli negativní dojmy ze setkání vyloženě neměl, spíše neutrální.
„Myslím, že tolik bylinek mi bude pro teď stačit,“ usoudil po chvíli sběru. Áno, už byl čas se zase otočit zpátky k území, protože právě tam je ho skutečně potřeba. „Nerad se dlouho zdržuji mimo smečku – jeden neví, kdy mě doma bude potřeba.“ I venku můžou být jeho léčitelské skills potřeba, ale prve musí myslet na své kolegy.

Nu, Tim nevěděl, jak na nabídku doprovodu reagovat. Má přijmout, a dát možnost potenciálnímu vrahovi ho někde u hranic zamordovat, nebo mu to má dovolit, protože to vrah je skutečně jen potenciálně? S cizími by nikam chodit neměl! Ale on ani není zrovna dvakrát schopný někoho poslat s nabídkou pomoci do řiti. „To by šlo,“ pousmál se decentně. No jo no, s ním je to těžké! Bude však doufat, že dnešek nebude jeho posledním dnem bytí. Kdyby tenhle cizinec toužil po vraždě, nejspíše už by jí spáchal právě teď a tady, ne? Jsou od civilizace dost daleko, tady by jeho tělo našel jen někdo, kdo by se po něm skutečně dobře pídil. A kdo by něco takového dělal?
Pomoc s trháním ocenil, co však neocenil bylo, že jedinec vtipkoval o mordu. Achich ach! Ale asi by se nad tím měl povznést a zasmát se nad tím. Jenže to nešlo tak snadno!! „Tak to doufám, že ne! Já bych toho chtěl ještě dost za život stihnout, teď se mi zrovna nehodí zaklepat bačkorama,“ řka s lehkým úculkem na tváři. „Život není snadný, ale že bych ho měl v plánu opustit? To skutečně ne.“ O tom přec mluvil v hvězdné feťárně. Když už by měl teď umřít, tak jedině proto, aby někomu pomohl.

Jaký by byl život v Norestu, kdyby tu žádné nebezpečí nehrozilo? Bylo by to dokonalé místo k bytí, nebo by se našlo něco jiného, co by tuhle idylku překazilo? Tim věřil, že dokonalé nemůže být nic, takže o nějakém podobném scénáři se ani nesnažil snít. Byla by to zbytečná námaha jeho mozkových buněk, které se místo toho mohou věnovat lepším myšlenkám. „Jeden si asi zvykne. Na náhodné vraždící tuláky ale asi ne, na to si zvyknout nejde. Právě proto jsem vždy velmi opatrný, a dvakrát si rozmyslím, když chci opustit území. Tady už mi nikdo zadek nezachrání,“ uchechtl se, ale to ze zoufalosti. Co venku tedy vůbec dělal, když se neuměl ani ubránit? Ach, jak mizerný jedinec on je!
Při hovoru samozřejmě nezapomněl sbírat kvítí, co mu přišlo pod packy. „Jsem si jist, že někde tě potřeba bude. V něčím životě určitě.“ Myslil si. To tedy nevěděl, s kým tu má tu čest! Kdyby věděl, co je tohle za šotka, možná by k němu tak vlídný nebyl. Jedna vražda však z vlka vraha nedělá, no ne? Neřekl náhodou něco takového Harimu? Ale tenhle vlk snad vrah nebyl! Snad, nebo bohužel? Co je ještě oukej a co už né?? Tim se asi brzo začne motat ve vlastních pocitech a emocích! Nemějme mu to však za zlé!

Jestli si tento tulák najde v nějaké smečce místo, to opravdu netušil. Ale doufal, že najde to, co hledá. Nebo že vůbec najde něco k hledání. I on rok zpátky hledal sám sebe, a byl více než rád, že se našel ve smečce přízračné, že se našel v povolání léčitele.
Nu, dotaz na svou jizvu ještě nedostal, neboť byla poměrně čerstvá. A on se ani tak často k nikomu neměl, aby si ho někdo zblízka prohlédl, a skutečně si jizvy všiml. Teď se ale musel ohlédnout, a zkontrolovat, že jí tam skutečně má – když už se o tom mluví a mluvit bude. „Žádný ignisan,“ ujistil Gilgameshe. „Nýbrž divoká tulačka, která bez povšimnutí pronikla na hranice smečky s chutí zabíjet. A já jsem se jí připletl do cesty. Kdyby nebylo mého kamaráda, který se zdržoval poblíž, tak bych tu dnes už nebyl. Já totiž žádný bojovník nejsem.“ Ale nepřizná, že ani o svůj život by nebyl pořádně schopen bojovat. To se pak cítil jako lůza! Dalo by se mu ale divit? On si myslel, že ne – vždyť je jako "mouchy, sežerte si mě!", a to není zrovna vlastnost, která by mu měla zajistit dlouhý a poklidný život. Sem tam už si zvládal tlamu otevřít, ale to nebylo všechno, hm?

Nu, poslouchal ho, ale co si z toho měl odnést? Ano, předsudky rozhodně dělali hodně, ale jak to cítil on skutečně? On neměl rád války, ale věděl, že na světě se nemůžou mít všichni jenom rádi. Svět musí být v rovnováze, aby mohl správně fungovat. „To ano. Obzvlášť, když jsou pak ty předsudky jen podpořeny činy,“ řka. A ano, narážel na ten jejich "přešlap" – jak sami svou vraždu nazvali. Jeden vlk však nedělá celou smečku – co to však vypovídá o vedení? Copak je to za alfu, který dovolí, aby jeden z jeho členů někoho sprostě zavraždí? A to to nemusel ani výslovně povolit, stačilo, že se čin odehrál bez jeho vědomí.
Zamyslel se. „Copak je ve vaší smečce místo pro někoho s jemnou povahou? Představuji si, že někdo jako já, by tam moc dlouho nepřežil. Prý jste měli ceremoniál, který spočíval ve vraždění nevinných tuláků,“ vybavil si tuhle informaci. To mu řekl Hari, když byli v hvězdné jeskyni pod parou, no jo. Z tehdejší konverzace si pamatoval víceméně jen nejasné střípky slov, ale zrovna tahle informace se k němu po pár dnech čisté mysli vplížila dost jasně a zřetelně.
Docela ho to zaujalo. Nejspíš vlk, o kterém tento běloch mluvil, měl stejně jako Tim místo pacek lidské ruce. A to už si začínal myslet, že je speciální! No, tak nic. „To zní zajímavě. Dřív mě to nenapadlo, ale díky tomuhle už vím, co si vyrobím. Konečně mi ta magie bude skutečně užitečná,“ pousmál se nad představou, jak si vyrobí látkovou brašnu, či podobný batůžek. „To mi ušetří nějakou tu práci, a cítím se hloupě, že mě to dřív už nenapadlo.“ No ovšem, to by nebyl Tim, kdyby se na sebe chvíli nemohl zlobit! Jenže měl přeci tak trochu narušený mozeček, a lepší by bylo, kdyby k sobě byl o dost vstřícnější.
„Myslím, že můžu. Rád se něco přiučím,“ odsouhlasil účast na ignisanově workshopu. Neměl by se s ním snad bratříčkovat, ne? Ale on byl až moc zvědavý, a moc měkký na to, aby někoho poslal do řiti jenom proto, jaké je národnosti. Tenhle jedinec nevypadal nebezpečně, byl to léčitel, a ještě měl vskutku očím lichotivé zbarvení srsti. To by ale neměl být hlavní aspekt, na který by se měl Tim při seznamování zaměřovat, no že ne??

Tož stydět se za prospání poledne bude Tim také, ale v tomhle stavu toho stejně asi moc nezmůže. Snad se mu uleví po nějakých bylinkách, co si pak dole zobne, ale když ne? Poddá se únavě a vyčerpání, nebo půjde makat, ostatně jako vždy? Teď si nebyl jistý, teď nevěděl takřka nic. Jenom to, že mu pocit z jeskyně markantně chybí! „Myslím, že pár lístků rozmarýnu by nám mohlo trochu ulevit,“ pousmál se nad tou představou. Byla to zatím však jen představa, a od zrealizování jí dělila ještě pěkná štreka dolů do hvozdu.
„No, možná budeme průkopníci,“ zažertoval z čisté únavy. Teď se na další tripec necítil, ale až se z tohohle vyhrabe, určitě bude přemýšlet o vícero návštěvách. Jestli mu tenhle výlet skutečně tak moc pomohl v otevření vzpomínek na to, na co potřeboval, třeba se to bude hodit i do budoucna. Třeba se mu bude zdát úplně o čemkoli, na co si jen vzpomene. Nebo se předešlou noc nad ním hvězdy jen slitovali, a už mu konečně dali to, po čem tak touží – povědomí o magii. To znělo pravděpodobněji.
Nad magií určitě bude teď přemýšlet den co den. Bude se snažit jí prozkoumat co nejvíc to půjde! „Budu muset prozkoumat, kde to má hranice. Nebo nemá? Každý by určitě chtěl magii, která mu zhmotní jeho sny a touhy.“ Znělo to až moc bláhově, až moc dobře, takže si Timeck myslel, že to jasně dané hranice mít bude. Jinak by si mohl vyčarovat úplně cokoli! Třeba pár mobilních telefonů! Ale on by si nic tak nadpozemského nepřál, snil by tak leda o opětovném spočinutí v Hariho kožichu. Ach!
Povzdechl si. Bylo to smutné, to ano, ale on nechtěl být tím, koho tu bude Hari litovat. Až mu bude lépe, až tyhle dozvuky jeskyně odezní, tak si o tom milerád promluví. Teď by se ale cítil až příliš jako troska, a proč vlastně? Sebemrskačství je hnus. „Já bych rád, ale v tuhle chvíli by to asi nebyla zrovna smysluplná konverzace, obávám se,“ pousmál se. „Až se z tohohle vzpamatujeme, rád si vyslechnu i o tvém snu – pokud o tom ovšem budeš chtít mluvit. Teď bych si nejradši došel pro ty bylinky,“ decentně se uchechtl nad svým stavem. Nemohl uvěřit, že tohle s ním ta jeskyně udělala! Musela na tom mít podíl i ta magie. Nu, jestli se takhle bude cítit pokaždé, co jí použije, asi si dvakrát rozmyslí, co všechno si s ní bude chtít vykouzlit. „Ale děkuju,“ řekl ještě a jemně Hariho čumákem šťouchl do tváře. To bylo gesto poděkování, jo jó, nebo taky jenom záminka, jak se ho ještě jednou dotknout, hm? Kdo ví!