Príspevky užívateľa

Pomalu přikývnul. „Ano, nic není koneckonců zadarmo.“ Uznal, avšak v jeho očích to tak hrozné nebylo. Jeho práce byla jeho vášeň, jeho hobby, a tedy mu nepřipadalo, že by se snad pro smečku dřel jako kůň. Každý by se měl na chodu komunity podílet férově. Kdyby on ve smečce nebyl, tak by se stejně věnoval bylinkám a léčení, i když by neměl tolik schopností, možností a znalostí. Nedokázal si takový život bez smečky představit, ale kdo ví, jak by to s ním dopadlo, kdyby tehdy u Cayny nepotkal Ryumee.
Rád by jí toho pověděl víc, víc přesvědčivých, avšak i pravdivých informací o tom, o čem smečka je, ale neviděl v tom nadále moc smysl. byla unavená, a potřebovala spánek jako sůl. nemohl jí dále držet zbytečně vzhůru. „Jsi mladá, a všechno to by ses brzy naučila. Nebudu tě teď ale držet dál od spánku. Odpočiň si, a promluvíme si o tom, až třeba nabereš více síly,“ pronesl konejšivě a pohladil jí přes uši. Zdálo se to jako gesto z milosti, gesto láskyplné, ale dělal to jen proto, aby zkontroloval teplotu. Stále hořela, a to mohlo být jak nedostatkem spánku, tak i případným zánětem v těle. Nepochyboval, že mohlo jít o obě věci zároveň. „Prospi se.“ Zamumlal si pod fousky, nejistý, jak to s touhle vlčinou bude. Pokud neumí lovit, v zimě dlouho nepřežije. Brát si ale na zimu domů dalšího příživníka nebylo dobré, na druhou stranu ona je mladá, a vyléčí se rychle – pomyslný dluh tedy smečce zvládne splatit cobydup. Musel by to prokonzultovat s Ordem, ale byl za to, že pokud se jí do dalšího dne udělá lépe, ještě jí zkusí na myšlenku připojení se ke smečce navnadit.

„Ano, vlastně jako duchové. Přízraci z hor,“ usmál se nad touhle myšlenkou. Nikdy ho nenapadlo ptát se na původ jména smečky, až ho to nyní začalo tak docela zajímat. Jenže koho by se měl zeptat, aby nevypadal jako vůl, co přemýšlí nad zbytečnýma otázkama? Zima klepala na dveře, a byly zde důležitější věci na které je třeba se soustředit. „Smečka je jako rodina. Tahle rodina ale není jenom pokrevní. Je to vlčí společenství, kde si každý navzájem pomáháme. Být součástí smečky je i o povinnostech, ale za dobře odvedenou píli se jednomu dostane pomoci a uznání.“ Vysvětlil tomu usínajícímu mozečku. Pokud se narodila jako tulák, může mít ke smečce trochu rezervovaný postoj, ale je mladá, a nemusela by mít problémy se začleněním se k takovému společenství.
Přikývl. „Zašlapánu, jen se neboj.“ Pomalu skončil s desinfekcí rány. Řebříček na zranění nanesl rozmělněný ve vodě, kterou sem nanosil v tom mechu. Pomůže to k rychlejšímu hojení.
On skutečně odejít nechtěl, ale měl ve smečce povinnosti. Žel měl srdce samaritána, a tak byl rozpolcen – nevěděl, co dělat. „Neodejdu. Prozatím ne.“ Pronesl. „Mám ale na starost i svojí smečku, a musím pro ně být doma. Chtěl bych, abys šla se mnou, a já ti mohl dát plnou lékařskou péči.“ Ano, chtěl jí tím nahnat ke smečce, ale čistě z důvodu, že je to pro ni v tomto stavu to nejlepší. Smečka dá mladé vlčce nějakou perspektivu, a onu rodinu, která jí chyběla. Navíc by Tim mohl mít její rekonvalescenci pod dozorem. Tady, tak daleko od domova, s ní moc neudělá. Bylinek potřebných k dalšímu léčení už tu příliš neměl, a nemohl běhat sem a tam, aby jí tu léčil. Jako aktuálně jediný Přízračný léčitel si navíc nemohl dovolit, aby byl déle mimo dosah.

Timek nevěděl, s jak moc traumatizovaným vlčetem tu měl tu čest. Brzy se však měl střípek toho všeho dozvědět. Když vyjádřila nepochopení, pousmál se. Mohl jen tušit, čemu přesně ve svém stavu nerozuměla. „Pocházím ze smečky na severu zdejšího území – u úpatí hor. Říkáme si Přízrační. Je to zvláštní, že?“ Ano, toto jméno bylo pro smečku v jeho očích trochu netypické. Nebyla to Přízračná smečka, ale jen Přízrační. Skupina, která sama sobě dala jméno, avšak plní dostatečně jeho význam? „To je hezké jméno. Rád tě poznávám, Malko.“ Pronesl hlasem konejšivým. Definitivně si to jméno zapamatuje, a už nezapomene.
Po tomto se vrátila k odtajnění trochu své minulosti, a tak Timek při čištění rány bedlivě naslouchal, aby mu jediné slůvko neuniklo. „Možná, že takový červ existuje. Kdyby byl ale poblíž, tak bych o tom musel vědět,“ chtěl jí dodat trochu jistoty. Pravdou je, že kdyby tu takový červ byl, existoval, Tim by to nejspíše nevěděl. Věděl, že existuje něco jako vzteklina, po které se jeden zblázní, a už nikdy nevystřízliví, ale o červovi, jež by se usadil v mozku? O tom neslyšel. Možné je však takřka vše. Více by sázel na nějakou psychickou nemoc, kterou měl třeba i Cielo. Ten se tady z vteřiny na vteřinu mohl stát zběsilým vrahem, protože to měl v hlavě pomotané. A nikdo doposud nevěděl proč.
Vskutku ho zabolelo, když odtajnila, kdo jí ty rány udělal. Matka. Jedinec, na němž je vlče závislé nejvíc, očekává od něj oporu a lásku. Toto by se stávat nemělo, ale Tim měl v hlavě potenciální případy poporodních depresí a stavů, kdy si matka ke svým dětem i přes snahu nenašla cestu. I takové věci se stávají, o to smutnější to pak ale je. „Moc mě mrzí, čím sis musela projít. Zklamání od někoho tak blízkého je bolestivé, ale věřím, že o to silnější teď jsi.“ Pokusil se ji trochu povzbudit, i když to v takovou situaci bylo možná zbytečné. Mohou vůbec nějaká slova takovou zradu zalepit?
Pod dávkou máku se vlčině začala klížit očka. Ano, to přesně Timek chtěl – spánek totiž léčí. „Prospi se. Kdybych tu už náhodou nebyl, připravím ti tu bylinky, které si dáš ještě po probuzení, ano?“ Pronesl, a doufal, že ho vlčka ještě vnímala. Záležé, jak dlouho bude spát, ale i on potřeboval jít pracovat zas ještě domů. Chtěl by jí však nabídnout místo ve smečce.

Tim s potlačovanou hrůzou sledoval obličej Malého. Děsil se, neboť jeho domněnku nevyvrátil – skutečně ho Ryumee pustila ven samotného za doprovodu Ciela. Děsil se ale také, protože viděl, že Guláš nějak nemůže najít slova. Ach ne. Sic se na první pohled nezdálo, že by Guláš měl z výletu nějaké trauma, ale to se přeci nemusí hned projevit. Trauma může vyplout na povrch až v pozdějším věku! A pokud Cielo nějakou svou epizodu před Gulášem prožil, Tim věřil, že by z toho mohl být pořádný flashback jak na vietnamskou válku! Pokusil se však předčasně nevyšilovat. „Vskutku? Naučil tě Cielo něco ze svého oboru?“ Ptal se ho. Cielo byl lovec, a Tim by určitě uvítal, kdyby mu nějaké vychytávky ukázal. Určitě to byla ta lepší varianta, než kdyby mu ukázal epizodu svojí poruchy. „Kdepak jste vůbec byli?“ Snad jen někde poblíž!

Nevěděl, čím si vlčina prošla, ani co se jí honilo hlavou, a tak nesoudil. A nesoudil by možná ani v případě, že by věděl, co se jí stalo. Tohle bylo čerstvě odrostlé vlče, které by mělo být při síle a plné život. Vidět jí takto bylo k pláči, ať už něco špatného provedla, nebo ne.
A nakonec... ta síla se v ní trochu probudila, když na popud máku setého začala trochu povídat. Ani by po ní žádné odpovědi nechtěl, ale jestli se na to cítila, nechal jí hovořit. Čistil jí opatrně ránu, a poslouchal, co mu sděluje. „Nic? To jsem si myslel,“ pronesl hlasem konejšivým. Ať už to byla pravda nebo ne, chtěl, aby věděla, že on je na její straně. Teď a tady. „Co tím myslíš?“ Ptal se trochu zmateně. Nakažení? Mluvila snad o stavu mysli jedince, co jí tohle udělal? Protože tato rána musela být z boje, né způsobena nějakou nákazou. Aspoň tak mluvil jeho rozum.
„Jen odpočívej, nenamáhej se zbytečně,“ požádal jí, když se začala kroutit, snad nechtěla vstát? Jeho oči se však setkaly s těmi jejími, a on v nich neviděl nic víc, než bolest. „Existuje snad život, který nemá smysl zachránit? Já tu nejsem od toho, abych tohle posuzoval. Když vidím vlka v nesnázích, tak pomůžu, jak jen mé znalosti dovolí.“ Pronesl. Vlčina byla sebemrskač, no jo. Timovi jí bylo líto. Čím si asi musela projít? „Jsem Timothée, medik smečky Přízračné. zachraňovat životy je moje práce, moje hobby.“ Představil se a osvětlil, proč se tu o ní tak stará.

Timek se pousmál. „To byla maličkost,“ pronesl. Vskutku. zrak jí vrátit nemohl, a tedy naučit jí plést bylo to nejmenší, co pro ni mohl udělat. Nebyla to ani dovednost, která by byla zle zneužitelná, ač si úplně nemyslela, že tahle mladá vlčka snad překypuje nějakými nekalými úmysly. Nikdy by však neměl dát na první dojem. I pod tváří anděla se může ukrývat ďábel, hm? Když ho cizinka objala, samozřejmě ztuhnul. Vskutku nebyl fanouškem tak blízkého fyzického kontaktu, obzvlášť od cizích, ale že to byla vlčka mladá, nepanikařil. „V pořádku,“ pronesl, když se od něj odlepila, a on si tak mohl oddechnout. „Jsem rád, že se ti líbí, a že jsi se svou prací spokojená.“ To bylo směrodatné.
Přikývl. „Čím delší stonek máš – hlavně pro základ celého věnce –, tím lépe se ti to bude dělat. Jde to i s menšími květy, ale na to už je jiná technika. To co jsem ti ukázal je nejjednodušší.“ Detailnější postupy jí ukazovat již nebude. Samozřejmě měl za ta léta už své osvědčené postupy, ale nechá si je hezky pro sebe.

Timek přikývnul. „Ano, zástupce.“ Bylo to zvláštní, že někdo z jeho rodiny byl tak vysoko postavený. Vlastně... i on to koneckonců dotáhl docela daleko, na to, že ještě dva roky zpátky měl z mozku salátovou kostku. Ušel dlouhou cestu, a za jeho práci se mu dostalo odměny. Ale on sám na žádném vysokém postavení nelpěl, chtěl být hlavně užitečný smečce, a pomáhat těm, co to potřebují. „Asi obojí? Když byl Guláš – syn Ryumee – ještě hodně malý, tak to v noře bývalo někdy dost hektické, proto jsem rád, že mám teď více klidu. Pomocník by se mi ale hodil, protože v případě, že by smečku skolila nějaká viróza, měl bych opravdu práce až nad hlavu.“ Ovšem si vždy mohl říct o pomoc třeba od Ryumee, ale zrovna jí nechtěl zatěžovat zbytečně, když sama měla zodpovědnosti za smečku dost. Být lexem taky jistě nemůže být žádná sranda!
Prošel si v hlavě členy smečky, aby z nich vybral ty oslabené. „Máme jen dva starší jedince, jinak je smečka vcelku při síle.“ Pronesl, a zaklepal by pro jistotu na dřevo, kdyby tu nějaké bylo. Nechtěl konkrétně ty dva seniory zmiňovat, neboť by musel odhalit, že jedním z nich je právě Ordo. A on si nedovolil znít vůči němu netaktně! Poměrně ho překvapilo, když Bellana zmínila březí vlčici. V tomto počasí? „Vskutku? V tomto období?“ Naznal své podivení i nahlas. To chlapec zatím nevěděl, že i on bude mít brzy na krku stejné tíže. Sice věděl, že Anjel s Roihem potomky plánují, jasně jim ale řekl, ať s tím ještě počkají. A naivně si myslel, že ho poslechnou.
Tomu Timek rozuměl. Smečky nejsou žádná vězení, a i když by se Enkidu stal členem nihilským, nebrání mu to v průzkumu okolí, a setkávání se se svými příbuznými. „No, tak uvidíš, jak se to s ním vyvrbí. Držím packy, aby to bylo spíše pozitivní.“
Usmál se. „To máš pravdu,“ uznal. On nepomáhal druhým pro nějaké uznání nebo vděčnost, samozřejmě si ale pamatoval, když se k němu jedinec, kterému s nějakým zdravotním problémem pomohl, nechoval následně adekvátně. Nějaká základní slušnost by měla existovat vždy. „Výslechu já budu velmi rád svědkem. Pojďme,“ odvětil jí stejnou notou, a byl připraven vyrazit směr střed jejich území. Snad bude Roihu doma, aby ho někde nemuseli nahánět.

prosím o odměny pro Timothée: kámen plodnosti

Timek dostal na Kosuth’laes speciální úkol – mentorovat aesta zkoušku pro Norek. Byla to pro něj pocta, zhostit se tak důležitého úkolu. Norek se zjevně chtěla stát medikem smečky, a ač si Tim její přítomnosti na léčitelském workshopu všiml, nezdálo se mu, že jinak by se o obor nějak zajímala. Mohla se ovšem něco učit od Ryumee, ale za ním konkrétně nikdy nepřišla. A to on byl každé konverzaci o bylinkách otevřený, hlavně by teď byl trochu jistější v tom, že je Norek na toto povolání vhodná. Tím, že jí znal minimálně, a žádné její léčitelské schopnosti v akci neviděl, v ní příliš důvěry v tomto ohledu neměl. Snad se však jen zbytečně obává, a nebude mít obavy se s ní v budoucnu o sklad podělit. Není to o tom, že by si snad chtěl toto povolání gatekeepovat, je to o tom, že tohle povolání vyžaduje skutečně hodně odpovědnosti. Jde tu o životy jiných, tady nelze znalosti předstírat.
Cestou od jeskyně přemýšlel, do jaké modelové situace jí uvede, aby prozkoušel, že umí aspoň ten nejnutnější základ. Které bylinky od ní bude chtít pak poznat, to už nějak věděl. Mladá vlčice už čekala poblíž nor, když tam Timek dorazil. „Zdravím, Norek.“ Pozdravil soudružku, jejíž tělesné proporce by jí sám mohl závidět. „Začneme s řešením modelové situace. Jsi připravená?“ Ptal se jí. Půjde nejen o teorii, ale i o její schopnost řešit pohotově krizové situace. Chce vidět, zda-li dokáže udržet klid, nebo bude zmatkovat.

I Timek si maloval přespávačku jako šanci si pohovořit s někým i o něčem mimo pracovní záležitosti, i když samozřejmě ukázat bylinky je pro něj prioritou. Pro něj to bylo vděčné téma, které mohl vytáhnout kdykoli, kdy nevěděl, o čem jiném mluvit. A že by to – nebýt bylinek – bylo na denním pořádku! Tenhle jeho zájem z něj dělal komunikace schopného jedince, a sblížil ho vlastně s celičkým Norestem. „Opravdu? Já jsem to od jejího působení trochu ve skladu poklidil a přerovnal, ale nejspíš to nebude zas takový rozdíl.“ Zalhal. Ač si velmi cenil, jak Ryumee bylinky v doupěti střádala, na jeho poměry to měla dost chaoticky uspořádané. On si to musel předělat podle svého gusta! Nutno dodat, že to předělával v době, kdy neměl tolik práce. Teď na to tolik času nebylo, ale tím, že to měl uklizené od počátků tam ani nevznikal svinčík. „Teď jsem ve smečce jediný medik, ano. Ryumee povýšila na lexe,“ pousmál se nad tímto faktem. Věřil, že tuto informaci neříká nesprávnému jedinci. Ze sestřenky měl radost, a tak se s ní chtěl trochu pochlubit. Jak dlouho bude ve smečce jediným medikem, to zatím nevěděl, ale nejspíše příliš dlouho ne.
Zkusil zavzpomínat, kdy moc pouštní růže zkoušel. Ne, nebylo to ještě o těchto mrazech. „Vlastně nevím, neboť to nemám v tomhle mrazu ještě ozkoušené. Myslím však, že by mohlo, obzvlášť, když se růže prolije horkou vodou.“ Takový byl jeho tip. Kdyby to nebylo zbytečné plácání zásob, klidně by to mohli později večer vyzkoušet. Nad představou, kterou vyvolala Bellana, se uculil. „Dokud je to jenom rýma, tak to i legrační je. Jak to přejde do zánětu dutin, už to může být vážné,“ pronesl, aby se pojistil proti rouhání. „Záněty jsou nejhorší, obzvlášť v tomhle období. V největším ohrožení jsou samozřejmě jedinci, kteří jsou oslabení – vlčata, senioři, ranění a březí či kojící vlčice. Takových se zánět zmocní raz dva.“ Pravdu děl! Ale to Bellana jistě už věděla. Chtěl tím jen potvrdit svá předchozí slova, že prevence je základ. Nemoc nezaútočí tam, kde bude muset o svoje místo na výsluní bojovat. Tedy, obrazně řečeno.
Bylo vskutku zajímavé, že šlo ztratit paměť na různé způsoby. Uvažoval, jestli se nemá podělit i o svůj příběh? Možná později na to bude více prostoru. „Hm, bude to bezpochyby zajímavé. Uvidíš, jestli najdeš jeho bratra, a rozhodneš se je znovu seznámit,“ pronesl zamyšleně. Rád by sledoval, jestli to v něm skutečně nějaké flashbacky na minulost vyvolá nebo ne. Snad mu o tom někdy v budoucnu Bella poreferuje.
Jestli se Bellaně interakce s Roihem bude líbit, to si skutečně nebyl jistý. I jemu víceméně vadil tón jeho hlasu, a jeho činy byly přinejmenším dosti neuvážené. Timek ale na světě nebyl od toho, aby soudil, že? Aspoň né nahlas. „Těžko říct, jestli i on rád uvidí nás,“ pronesl zamyšleně. „Ale zkontrolovat ho musím tak i tak.“ Nedá se svítit. Když se jedná o léčení, Timek dostane co chce, i kdyby to mělo znamenat, že po něm pacient bude házet nespočet otrávených pohledů. On byl proti tomuto imunní! „Jestli bude úplně bez následků, to si nemyslím. Rozhodně ale neskončí invalidní. Ostatně ti povím svůj názor, až ti ho ukážu. Zda-li bude reagovat na tuhle informaci nějak nepřiměřeně, to říct nedokážu. O tom incidentu nám obecně moc nepověděl, jen, že ho napadl nějaký běsný tulák. Mohlo by to v něm vyvolat doznání, jak to skutečně bylo.“ Ano, Timek se pídil po pravdě. Nevěděl, že si Roihu myslí, že tuláka připravil o život. To by pak sdělení informace o tom, že vlastně žije, byla osvobozením jeho provinilé mysli.

Timek byl rád, že to vlčina ještě nevzdala, a ochotně si připravený pokrm vzala. Slupla ho doslovně jak malinu, a on se tomu nejspíše ani nedivil. „Měla jsi velký hlad, že?“ Ptal se řečnicky, tedy neočekávajíc odpověď. Jestli pak po očistě rány usne, možná jí něco malého ještě přinese. Neměl by se ale tak moc namáhat kvůli tulákům, hm! Jenže on by nikdy nemohl nechat vlka trpět. Aspoň co si tak myslel.
Chvíli počkal, než výtažek z máku začne působit. Mezitím si vedle vlčiny připravil mokrý mech a řebříček, který si pomalu nadrtil. Nepatrně se pousmál nad její otázkou. „Kdybych to udělal, neřekl bych ti to, ale ne – neotrávil.“ Odpověděl jí. Nu, kde jsou ty časy, kdy sám slýchal podobné odpovědi od cizinců, kterých se ptal, jestli náhodou nejsou sériovými vrahy? Tahle otázka ho od raněné vlčice rozhodně neurážela, i když samozřejmě celý Norest věděl, že on je tím nejobětavějším medikem v okolí. Obrazně řečeno, ale ano, on pro své pacienty dýchal. „Teď ti tu ránu vyčistím, ano? Možná to bude trochu štípat, ale dal jsem ti do té myši výtažek z máku setého, který bolest utlumí.“ Vysvětlil. Nemyslel si, že ho vlčina bude nějak důkladněji vnímat, i tak jí srozuměl se zákrokem, který hodlá vykonat.
A jak řekl, tak i začal. Rána byla zdánlivě zanícená, příliš dlouho neošetřena. Nejraději by si vlčinu vzal domů, aby jí tam mohl poskytnout plnou lékařskou péči. Ale nejspíše by teď tak daleko nedošlo, proto se pokusí jí poskytnout aspoň první pomoc, a nabídnout jí pokračování v léčbě, až bude schopná sama vstát. „Co jsi dělala?“ Ptal se, opět netušíc, jestli vůbec dostane odpověď. Chtěl jí ale udržet soustředěnou na něco jiného, než je případná bolest. Ránu musí Timek pročistit důkladně, jinak to bude úplně k ničemu.

Žel, vlci v jejich pozici nic s počasím udělat nemohli. A Tim vlastně pochyboval, že jakákoli živoucí bytost by to nějak dokázala změnit. Jsou věci pevně dané, s kterými nehne ani stádo volů, s tím se jeden musí rychle smířit. „Jsem rád, že ses sem aspoň dnes dostala bezpečně. Je to skutečně štreka, a jestli se počasí ještě zhorší, podnikat jí bude risk.“ Dal jí za pravdu a opětovně zhlédnul oblohu. To, že byla nyní poměrně klidná neznamenalo, že se to ve vteřině nemůže změnit. „Přes noc?“ Zopakoval. No, bude to muset oznámit Ordovi, ale byl si takřka jist, že vzhledem k okolnostem mu to vadit nebude. „Ale ovšem. Můžu ti ukázat svůj sklad!“ Co si budeme – představa pravého sleepoveru, který nikdy dříve nezažil, se mu více než zamlouvala. Ukáže jí všecko co doma má, a třeba si aj vymění další rady z oboru!
Timek byl sice workoholik, čas od času si ale zvládal najít chvilku i na jiné činnosti. To musel, protože kdyby byl ponořený do bylinek 24/7 (jakože daleko od pravdy to nejspíše nebylo), musel by se zbláznit. Rád se věnoval rodině – Ryumee a Gulášovi, nebo hodil small talk s členy smečky. Taktéž mohl nyní pracovat na vztahu s Harim, ať už to mělo znamenat cokoli. Říkat Harimu jinak než kamarád se nezdálo být skutečné, ale bylo tomu tak. Nedávný rozhovor, který s ním vedl u paty domovských hor, mu pomohl si v tomto ohledu utřídit myšlenky víc než dost. A když se tedy nemusel už tímto tématem v sobě trápit, věřil, že v hlavičce uvolní trochu místa na více znalostí o bylinkách. Neznamenalo to však, že teď na bílého snad myslel méně. „To moc rád slyším,“ pousmál se nad informací o nihilském skladu.
Vyslechl si i o její směsi na zimu, a přikývl. „Heřmánek je na imunitu také skvělý, já ho mám moc rád. U spoustu bylinek je fajn, že pro ně existuje více využití, neboť jsou multifunkční. Důležité je nedávat bylinky nevhodné – konkrétně třezalku jsem dal do své směsi na navození trochu blahodárnějšího stavu, neboť spokojený vlk je i pracovitější vlk. Březí vlčici bych však díky třezalce tuto směs nenabídnul.“ Chtěl to uvést na pravou míru. Bylo občas náročné o všech těch bylinkách držet přehled – obzvlášť pro začínající mediky –, ale byla to nutnost, aby nedošlo k nějaké fatální chybě. „Viděla jsi, jak jsem měl na workshopu pouštní růži?“ Ptal se, zase sníc o své oblíbené rostlince. „Je dobrá na rýmu a kašel – inhalace výparů uvolní dýchací cesty pacienta.“ Nedávno měl pocit, že na něj nějaká rýmička leze, protože využil svých zásob pouštní růže, a přilepšil si.
Konverzace týkající se vyšetřování ztraceného prstu Timcka skutečně zajímalo, a probouzela v něj čertíka zvídavosti. Sám by u tohoto experimentu chtěl být, proto ho bude muset Bellana zásobit pravidelnými aktualitami. Škoda, že tu neexistují telefony! V tomhle počasí by ale stejně pořád padal signál, tak je to asi jen zbožné přání. „Budeš mě pak muset informovat, jak to s ním dál vypadá. Možná, že díky tomuhle incidentu získáte užitečného člena smečky!“ A v případě, že bude i normální, to bude věc velmi pozitivní. „Má bratra, skutečně? A to si pamatoval, nebo to víš od někoho jiného?“ Takže... neztratil paměť úplně, hm? „Pokud si na něj pamatoval sám, možná se mu postupně otevře více vzpomínek. A to může být i špatné, i dobré.“ Zamyslel se. Avšak ani on nebyl psychologem, a prd o tom vlastně věděl. Věděl jen, že on sám nikdy klíč ke vzpomínkám nenašel. Jen o nich věděl. Hvězdná jeskyně mu pár flashbacků z jeho minulosti ukázala, ale jak on mohl vědět, že byly skutečné? Když se tehdá z těch snů probral, věděl jediné – smutek ze ztráty sestry byl skutečný.
No ovšem, tak se zabral do myšlenky na vyšetřování, že se zapomněl podělit o informace ohledně Roihovo zdravotního stavu. „Měl by být doma, chceš ho vidět? Nejspíše nebude nadšený, ale klidně ti jeho zranění mohu ukázat, ať to vidíš na vlastní oči. Jinak je poměrně v pořádku, ačkoli je to nevděčný pacient. Ani nevím, kolikrát jsem mu to musel převazovat, protože se mu rána znovu otevřela. Ale teď už jí má snad konečně srostlou.“ No jo, Timek kdyby viděl, jak si to Roihu nedávno štrádoval po horách, asi by zuřil. „Chodit může, ale zatím si spíš hledá krok. Myslím, že i když si na to brzy zvykne, navždy na jeho pohybu poznáš, že něco není v pořádku.“ I když fantomova bolest navždy odejde, přijde možná nová, spojená s neanatomicky korektním chodem.

Tohle bylo skutečně těžké. Když se Timek Harimu v předchozích časech dvořil, bylo to tak stokrát snazší, než toto. I když bílý kolega uznal, že jsou ty city víceméně opětované, z Tima napětí neopadlo. Bylo to zvláštní, ale nebylo to zvláštní v negativním slova smyslu. Dříve se takto, či podobně, ještě necítil.
Byl by schopný v tom vylévání srdíčka pokračovat, ale valnou většinu jejich společně stráveného času to byl právě on, co vždy ty city projevil jako první, a proto by mu asi pomohlo, kdyby se toho tentokrát chopil Hari. Aby se ujistil, že skutečně jen nesní, a něco si nedomýšlí. Protože o něčem podobném se mu už zdálo tolikrát! V těch snech to ale probíhalo tak hladce, tak přirozeně, že teď bylo jen a jen trapné na ty sny vzpomínat. Tolikrát si přál, aby mohl spočinout v jeho kožichu, a teď v jeho přítomnosti sotva dýchal! Láska je opravdu emoce nepochopitelná. „To je něco, co jsem v sobě taky dlouho řešil,“ pronesl nad poznámku o normálnosti těchto pocitů. Chtěl, aby Hari věděl, že v tomto není sám. V životě to chodí tak, že jen samec a samice mohou mít potomky, a není to přeci smysl života? Nakonec však Timek usoudil, že kdyby si hvězdy nepřály, aby tyhle pocity vůči stejnopohlavnímu jedinci měl, nikdy by je u něj nevyvolaly. Možná se tím jen chlácholil, ale stačilo mu to k tomu, aby se měl aspoň trochu rád takový jaký je. Byl to však důvod, proč s tím za Harim nepřišel už dříve.
Vnímal ho dost jasně, a pohledem neuhnul, když se mu běloch zadíval do očí. Zas a znovu sotva dýchal, horko ho polévalo po celém těle! Byl Harimu neskutečně vděčný, že se toho tentokrát chopil, a když ta slova vyřkl, musel se usmát. „I já tebe, Hari,“ přitakal, avšak značně pomaleji jak jeho společník. Věděl, že ta správná slova zní trochu jinak, ale bude na ně jistě prostor jindy. Tohle je pro začátek dost. „Abych přiznal, tak já – a možná ani ty – úplně netuším, co s těmi pocity dělat, ale vím, že bych na to rád přišel s tebou.“ Na tato slova velmi nesměle položil svou packu na tu Hariho. Moc dobře věděl, že je přinejmenším stejně nervózní jako on sám, a tak by nerad udělal špatný krok.

Skutečně toto bude muset probrat nejprve s Ryumee, než si o tom udělá pořádný obrázek. Jestli se stane součástí Přízračných, o tom koneckonců rozhodne Ordo. A taky schopnosti, které jedinec při zkoušce u přijetí prokáže. Jaképak jsou asi jeho přednosti? Patří bylinky také mezi jeho zájmy, a zůstane snad u tradičního estreláckého povolání medika? Co se léčení týče, Timek v tomto věřil jen málokomu. Ancunín by musel skutečně zabrat, aby se Timek podělil o klíče od skladu. „Nuže, vskutku. Buď se jeden přizpůsobí, nebo smůla – to se nedá nic dělat.“ Pronesl a švihl ocasem. Když ostatně nebude dodržovat pravidla smečky, nebo novou reformu rodu, není nic snazšího, než ho za to náležitě potrestat. pokud však utíkal od své minulosti, měl by se kát a sekat latinu. Co o tom ale Tim mohl vědět, že? Jak se tento jedinec vybarví ještě nebylo tak jasné.
Přikývl. Přemýšlel však, jestli vlk neříká jen to, co se mu hodí do krámu. „Uvidíme se tedy u nás, až usoudíš, že je ten správný čas.“ Dodal, a byl skutečně zvědav, kdy tento čas nastane. Ancunín ho přirozeně zajímal, a hned si o něm bude muset doma popovídat s Ryumee. Jelikož se zdál být mladším než je on sám, sestřenice nejspíš jeho identitu nebude znát. Možná bude ale vědět více, než by si mohl nyní myslet. „Prozatím nashledanou,“ střihl uchem a byl již pomalu na odchodu.

Počasí v tomto podnebí je tak nevyzpytatelné, že je těžké vůbec tipovat, jak dlouho tyhle mrazy potrvají. „Vzhledem k tomu, že do konce zimy zbývá ještě dost měsíců, tak bych tomu byl nakloněný. Minimálně pár následujících týdnů se můžeme z téhle sněhové nadílky ještě "těšit".“ Pronesl svůj tip. Vzpomněl si totiž, že mu Ordo povídal o jeho vizi o budoucnosti. Ač ji nekonkretizoval, mohlo to právě pod definici "nepříznivých vyhlídek" spadat. „Na podzim jsem začínal mít pocit, že to se sběrem některých bylin přeháním, a trochu shrabuji i to, co není tak důležité... nyní se zdá, že za to mohu být rád.“ Skutečně občas přemýšlel, jestli z něj není snad hoardér všemožného kvítí, protože co mohl, to prostě sebral, den za dnem. Sběr byl vždy jeho komfortní činností, proto se k ní taky tak často uchyloval. Když bude smečka poměrně zdravá, sklad by mohl vydržet, v případě, že jaro přijde brzy. Tím se však Tim nechlácholil, vždy by měl počítat spíše s tou horší variantou, a včas se dle toho zařídit.
Pokýval hlavou, že rozuměl. Ovšem, preventivka je důležitá, on se to smečce snažil zasadit do hlavičky včas! Někteří ho úspěšně poslechli, jiní v tom trochu zaostávali. „Těm, co o to měli zájem, jsem dával preventivně na posílení imunity směs třezalky, šípku, a mateřídoušky. Šípky jsem si dokonce zvládl sehnat ještě teď,“ pousmál se nad tímto faktem. Byl to skutečně skvělý objev! „A v první řadě je důležité, aby smečka byla dobře krmená. Na zimu je pár kil navíc vždy k dobru. Samozřejmě to i znamená více lovit, a to teď třeba začne být problém. Je to ale prvotní klíč ke zdraví.“ Ach, opět ta jeho poučka o nabrání váhy! Bylo to ale důležité, takže to zmínit musel. Mínil pokračovat v radách, pokud Bellana nebude mít k tomuto žádného komentáře.
Ovšem Tim poslouží klidně i jako psycholog, neboť jak se zdá, už tak ve smečce vesměs sloužil. Nevěděl, jestli je v tomto ohledu vlkem na správném místě, ale i přesto se snažil každému bližnímu vyhovět dle svých možností. „Samozřejmě,“ odsouhlasil její návrh. Když zbyde čas, vyslechne si ji. Nemohl tvrdit, že není zvědavý, nic na sobě však znát nedal. I kdyby ho to zajímalo jakkoli moc, nic mu po tom nebylo, skutečně.
Hm, to byla ale šlamastyka! Ale aspoň se odkrylo rozřešení celé té záhady. Takřka. Jestli si v Bellany výrazu všiml nadšení, tak na to nereagoval, neboť i on sám pociťoval při léčení Roiha zvláštní vzrušení z toho, že má konečně pořádnou práci. Nikomu samozřejmě nic zlého nepřál, to už jsme si řekli! „Takže ztratil paměť? No, páni,“ podivil se. To musela být slušná rána do hlavy! Dostal snad taky podobnou, když došlo i ke ztrátě jeho vzpomínek? To se chlapec asi nikdy nedozví. „Může to brát jako experiment.“ Napadlo ho rázem. „Ty teď víš, jaký onen Enkidu byl, nebo si to aspoň myslíš, takže jsi před ním o krok napřed. Můžeš sledovat, jestli se mu toto násilné chování vrátí, což by mohlo nastiňovat, že se takovým povahovým rysem už narodil. Když ne, nejspíš se mu v životě přihodilo něco zlého, co ho k tomuto chování donutilo. To by byla ta lepší alternativa, než možnost, že si ve smečce hýčkáte nějakého psychopata.“ No, páni, to byla ale myšlenka! Docela ho zajímalo, jak se to s tímhle tulákem bude vyvíjet.
Když ten prst tak zhlížel, nebyl si úplně jist, jak by se měl zachovat. Představa, že by si ho Roihu dal třeba pod polštář, a tam ten kus masa začal při vyšších teplotách hnít, se mu příliš nelíbila. Byl to ale koneckonců jeho prst. „Nejsem si jistý, co by s ním tak mohl dělat. Možná bych mu ho měl ukázat, ale následně nabídnout nějakou vhodnou likvidaci.“ Protože zpátky už mu ho stejně nikdo nepřišije, minimálně ne tak, aby byl funkční.