Príspevky užívateľa

Vskutku tomuto mezismečkovému setkání počasí přálo, ač vítr byl jedním z těch Timových nejméně oblíbených přírodních vlivů. A obzvlášť, když je studený, jako nyní. Mohlo to skutečně znamenat, že později téhož dne se přižene nějaká sněhová bouře. Nebyl by z toho překvapený, neboť v posledních dnech bylo počasí skutečně zblázněné až dost. „To nejspíše ano. Snad nás "hůř" co nevidět nedostihne,“ pohlédl na oblohu. Chtěl by si s Bellanou nejprve popovídat, než se bude muset ukrýt před potenciálním blizárdem. „Na to, jak dlouho bylo teplo, a nezdálo se, že vůbec nasněží, to přišlo jako hrom z nebes.“ Dal jí za pravdu. Podzim byl víceméně teplý, a ranní mrazíky byly poměrně vzácné. Náhlý obrat k horšímu byl tedy nepříjemný.
Dost ho potěšilo, že Bellana za ním přišla - nejen - z důvodu oborového dýchánku. Švihl snad i radostně ocasem, ale v tom větru to bylo možná těžko zaznamenatelné. „Moc rád se s tebou poradím. Potřebuješ nějakou konkrétní směs?“ Ptal se, čímž se vlastně nenásilně zajímal i o zdravotní stav její smečky. Bylo nutné být v obraze, co se týkalo zdravotního stavu nejen smečky spřátelené, ale nejlépe i rivalů. Nejspíš je tedy čas vyhledat jeho ignisského známého, Ikkeho. „Omluvit?“ Zvídal se, když začala mluvit dál. „Pomoc s výkladem nebyla žádnou povinností, kterou bych od tebe vyžadoval. Všichni jsme to dělali dobrovolně, a já bych tě do toho nenutil, ať už jsou tvoje důvody jakékoli. Jestli si o tom chceš popovídat, já jsem jedno ucho. Vysvětlení mi ale nedlužíš.“ Jemu bylo do osobních důvodů velké prd, a chtěl, aby to věděla. On na ní nehodlá vyvíjet nějaký nátlak – nepotřeboval to vědět. Ovšem pokud je to něco, kvůli čemu se cítila špatně, a chtěla by si o tom promluvit, pak by jeho zájem mohl být validní.
„Hm?“ Jeho zvídavost ještě zesílila, když mluvila o střetu jejich člena s tulákem. Okamžitě si to spojil s Roihem, protože co věděl, nikdo jiný se v poslední době s žádným tulákem do ringu nepustil. Dnes možná dostane odpovědi na otázky, na který mu samotný pacient odmítá komplexněji odpovědět. Když se Bella natáhla pro vak, který následně předhodila k němu, měl už tušení, o co jde. Roihův prst. To se ovšem ukázalo být tipem správným. „Tak se zdá, že Roihu dostane nazpět to, po čem tak prahne.“ Pronesl, když si vzpomněl na Roihovo žadonění o návrat části jeho těla. Avšak to byl jen takový žertík pro něj samotného, protože zpátky mu tento odumřelý kus masa nepředá. Když však nad tímto darem domhouřil oka, vzhlédl zpět k nihilské léčitelce. „Skutečně se náš rimor – Roihu – s nějakým tulákem popral, a utrpěl přitom zranění odpovídající tvému... nálezu.“ Ani on se k manipulaci s tkání zrovna dvakrát neměl. „Sdělil mi, že se s ním porval nedaleko ignisských hranic, neboť ohrožoval na životě smečkové vlky, včetně jej samotného. Díky tomu nehezkému zranění věřím, že onen tulák mohl být krvežíznivého charakteru, měla bys ale vědět, že Roihův temperamentem ho mohl k tomuto činu tak trochu postrčit.“ Řekl zcela objektivně.

Nu, zamyslel se nad tím, ačkoli mu to připadalo krapet přitažené za chlupy. Svět je ale stále pro vlky dost neprobádaný, takže byl otevřený i takovým experimentům. Sám někdy musel experimentovat s bylinkami, které ještě tak dobře neznal, nebo když našel něco, co ještě nikdy neviděl. „Nu, dobrá, můžeme to zkusit. Co konkrétně za speciální přísadu si představuješ? Máš něco na mysli?“ Zvídal se, netušíc, jestli si tu nebude chtít začít odřezávat uši z hlavy. „Já jsem co se lektvarů týče opravdu nezkušený – zvládnu vyvařit leda nějaký čaj –, a tak se nechám vést. Pokud to není vyloženě nebezpečné, za pokus to stojí, hm?“ Vskutku!
Sledoval, jak se to v kádi vaří. Vonělo to zajímavě, určitě né špatně. „Budeš to chtít ochutnávat první?“ Zvídal se. Jak toto vlastně otestují, bez toho, aby Ciela uvedli do přímého nebezpečí? Budou si musel dát loka nejdřív oni, no ne? To se Timek nebál, neboť na vlastní oka viděl, co je lektvaru součástí. Pokud tam Ryumee nenafluše, tak si klidně trochu dá.

Sněhu bylo všude požehnaně, ale dnes se počasí umoudřilo natolik, že chvilkami přestalo i sněžit, a sem tam vykouklo i slunko. Proto se vlastně Tim odvážil vydat někam dál od domova, ač né úplně daleko. Chtěl zhlédnout okolní krajinu, a zjistit, jestli pro něj příroda nepřipravila něco užitečného. Léto bylo poměrně dlouhé, a zima přišla tak náhle, že věřil, jak ještě pod sněhem něco objeví. A vskutku – na několika šípkových keřích směrem nahoru na planinu se mu ještě pár červených bobulí před zraky ukázalo. Nějaký odvar z šípku se bude na případné nachlazení bezpochyby hodit, a tak si jej náležitou hrst sesbíral do provizorní brašny, kterou si ještě ráno stihl dle rad Ikkeho uplést. Pořád měl na mysli, že si musí nějakou trvanlivější brašnu udělat i z látek, ale nebylo na to příliš mnoho času.
Jak pokračoval planinou, na obzoru zahlédl známou modrou srst. Silný vítr ho řezal do tváře, ale napomohl mu k identifikaci jedince – Bellana. Byla dost daleko od domova, a tedy si hned myslel, že má namířeno právě k nim. Bez důvodu by se takovou štreku asi nepachtila, že? Přidal tedy do kroku, co to jen šlo, aby u ní co nevidět spočinul. „Hezký den, Bellano,“ zamumlal do větru. „I když tak hezký, jak by mohl být, není.“ Měl potřebu se opravit, neboť šlo jen o předem naučený pozdrav, který dnes skutečnosti zrovna neodpovídal. „Co tě sem v tomhle nepříznivém počasí přivádí?“ Ptal se tedy rovnou k věci. I když by rád, kdyby šlo jen o přátelský pokec mezi dvěma léčiteli, neměl zrovna dvakrát iluze, že nejde o něco vážného.

To ticho bylo více než trapné, bylo přímo vražedné. Možná, že to Timek přehnal i tentokrát! Jemu ale nikdy nikdo neřekl, co má s těmi pocity dělat. Ano, Ryumee na něj házela šibalské pohledy, kdykoli se o Harim zmínil, ale ať už měla na mysli cokoli, nikdy mu skutečně neporadila, co by měl dělat. Měla vlastní problémy v Everettem, a zatěžovat jí ještě něčím takovým, když má starostí se smečkou tolik, to se zdálo být iracionální. Byl na to tak docela sám, a jednal podle vlastního úsudku – dělal v tuto chvíli zkrátka to, co mu nejvíce uleví. Protože stejně jako Hariho, i jeho ty pocity dusily.
V tom tichu měl pohled upřený stranou, uši sklopené k hlavě, jak čekající na porážku. A ta nepřišla. „Ano, tak to mám i já. Proto jsem chtěl s tebou mluvit – protože už to v sobě déle držet nechci.“ Někdy ty myšlenky mohly mít negativní vliv na jeho práci! Když myslel na to, co by kdyby! Zkrátka, ať už ho s tímhle Hari pošle do temných končin, nebo ne, bylo potřeba přiznat barvu. A pozitivní bylo, že i Hari nějaké pocity týkající se Tima měl. Potvrzovalo to, že tito dva auťáci jen a pouze nezvládají mezivlčí komunikaci! „Nikdy mi moc nešlo ty pocity v sobě dusit, to jsem se pak trápil ještě víc, než když jsem je nechal trochu vyplout na povrch. Jako s tím pláštěm, no, lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se ti tím nesnažil trochu dvořit.“ Přiznal a na chvíli se odmlčel. Nu, třeba to z něj co nevidět vyleze celé! Jenže se tak trochu zdráhal. I když si řekl, že negativní reakce od Hariho je pořád lepší než žádná, váhal. Třeba mu sdělí, že i když tyto pocity sdílí, jsou nežádoucí, a veškerý kontakt mezi nimi se utne. „Já moc dobře vím, co ty moje pocity znamenají, ale nahlas to asi vyslovit nedokážu.“ Ač už si to v minulosti kolikrát přiznal, dropnout to teď fakt nechtěl.

Nu, Tim nebyl hlupák, aby nevycítil, jak awkward se tato situace zase stává. Ale on nechtěl, aby to bylo zas jen pitomé! Chtěl uvolnit všechny ty zmatené pocity, ale nemohl to přeci všechno najednou vybalit. I když by rád, jen nevěděl jak, aby to neskončilo úplným faux pass. Nechtěl být za blbce! Oba se v tom tedy mohli nešťastně plácat ještě skutečně dlouhou dobu. „Toho si vážím, možná ani nevíš jak,“ pronesl spontánně nad jeho poznámkou o tom, že by ho v té šlamastyce s workshopem nenechal. Jéje, byla to přeci jen přátelská výpomoc s organizací mezismečkové akce! Jako umbra smečky se o bezpečnost členů zajímal, a tak to prostě mohlo být jen v rámci jeho pracovní náplně. I kdyby, pro Tima to znamenalo dost.
Víceméně pohledem uhýbal, aby Hari nezachytil, jak se i on studem tetelí. Když pak mluvil o pocitech, které prožíval, ovšem ho napadlo, že třeba sdílel ty stejné. Buď si to vysnil, nebo se mýlil, nu. „Já ti rozumím,“ řekl. On sám to zažíval v bledě modrém! Tak moc se v emocích topil, plácal, a nevěděl o nich zhola nic! Jenom to, že jsou. Ty emoce v něm jsou, a možná nikdy nezmizí. „Vlastně ano, zažil, a možná i pořád zažívám.“ Řka. Byl teď odhodlaný to prostě říct! Jenže jazyk mu najednou ztěžknul, jako by byl z olova!! Jako by se z Tima zase stal ten blbec s mozkem naměkko, co nepozná ani vlastní odraz na vodní hladině. Takovou dlouhou cestu od podobného stavu ušel, až ... sem? Sem, kdy zase nebude schopný kloudného slova? Tak to ne, takhle to dopadnout nesmí. A tak se nadechl, pořádně zhluboka. „Ty pocity se týkají tebe. Nevím, jak s nimi naložit, protože je sotva dokážu vůbec popsat.“ Pronesl a na chvilku se na bílého koukl. „Já mám strach, že jsem těm pocitům dal až moc prostoru, a to nám pokazilo přátelství.“ Vzpomínal na ten dar v podobě pláště. Ten den se skutečně zbláznil! A nyní toho snad i možná litoval, pokud to znamenalo, že tím to přátelství skutečně zkazil. Na chvíli teď ale zmlknul, protože Hariho nechtěl zahlcovat dalšími slovy, která mohla přijít vniveč.

Timek se pousmál. Následně A'Kaza připravil půdu pro nenásilné léčitelské poučky. Výborně. Vzpomněl si, že na jejich oslavě podzimní rovnodennosti viděl ze S'Arikových vlčat jen Norek, a tak A'Kaza jeho poučky z toho dne nemohl slyšet. Měl by asi nějaké workshopy pořádat i pro vlastní smečku, s povinnou účastí. „Dobře, že se ptáš,“ pronesl letmo. „Zdravý vlk je silný vlk – na zimu nikdy neuškodí přibrat pár kil navíc. To samozřejmě znamená i více pracovat, aby bylo dost kořisti, ale zima si holt žádá více vynaloženého úsilí k jejímu zdárnému přežití. Zdáš se mi trochu hubenější, myslím, že tobě by přibrat vskutku neuškodilo.“ Pronesl co nejcitlivěji to uměl. Určitě nechtěl A'Kazu nějak urazit, pouze mu dobře poradit. „To je takový základ. Pak ti mohu dát klidně nějaké bylinky na podporu imunity, když o to budeš mít zájem.“ Ale opět – asi by to měl každému nutit povinně. Směs z třezalky, mateřídoušky a šípku už měl ve skladu připravenou. Byl nejvyšší čas jí začít rozdávat těm, kteří to potřebují.
Vyslechl si dojmy z jejich ceremonie. „Jakto?“ Zvídal se s nastraženými slechy. Norek projevila zájem v bylinkách, a tak i jeho zájem o její myšlenkové pochody byl trochu silnější. Jestli jde o budoucího medika, chce vědět vše! „Ty chceš být umbrou, slyšel jsem správně?“ Zeptal se na jeho budoucí povolání. Bylo to Timovo oblíbené povolání, které by však vykonávat nemohl. Silní vlci chránící smečku, nu, to je něco, co Tima učarovalo.

Tož ani Timek nedokázal pořádně vnímat skutečnou krásu hvězd, ale možná to bylo o něco snazší, než koukat na Hariho. Tomu se však také nevyhnul, a velmi brzy mu na něm pohled spočinul. No, tak aspoň někdo bral jeho rady o nabrání kil na zimní měsíce vážně. Čímž netvrdil, že byl Hari tlustý, jen pěkný. Jako vždy. Vždy byl tím jeho vzhledem tak fascinován, i když nejspíš valné většině smrtelníků připadal jako obyčejný černobílý vlk. Jemu jeho bílá srst připomínala čistotu, svobodu, a krásu. A do toho to rudé paroží, no jéje... ale teď je asi čas si nějak utřídit myšlenky směrem k důležité konverzaci.
Ale kde začít, hm? Timek měl uši stažené u hlavy, jak se zdráhal a styděl to začít, ale věděl, že když neřekne nic teď, už nikdy. A pak Hari promluvil první, a úplně mu tím zkazil představu o větě, kterou chtěl ze svých úst vypustit. Kompliment!! To aby Timek nezapomněl zrudnout až na zadeli. Toto skutečně nepomáhalo jeho namlouvání si, že city, které k bílému kolegovi pociťuje, jsou jen jednostranné. „Um, děkuju,“ pronesl tedy a nepatrně uhnul pohledem. „D-doufám v to. Asi bude zima krušná, ale já udělám maximum, abychom jí přežili ve zdraví.“ Dodal, a vrátil pohled k Harimu. „Za pomoc na workshopu ti jsem vděčný. Jsem rád, že ses rozhodl zúčastnit, i když tě tolik bylinky nezajímají.“ Možná právě to byl důkaz, že má k němu také nějaké city silnější, jak kamarádské! A nebo si jen Tim přibarvoval situaci.
Nadechl se. Musel k hlavnímu tématu zabrouzdat co nejdřív, jinak se k tomu skutečně nikdy nedostane. „Ale i přes tvou účast na takřka každé smečkové události se mi zdá, že se okolí straníš. Možná, že se straníš mně? Já nevím, třeba se mi to jen zdá, ale neděje se něco?“ Dostal to ze sebe rychleji, než by vyštěkl vyjmenovaný slova po F. Ale furt mu bylo dost dobře rozumět.

No, to by mohl cizák zkusit – nazvat ho zbabělcem. To mohl jen on sám, a případně Ryumee. I od té by to ale už bolelo, na rozdíl od doby, kdy mu tak řekla prve. To měl z mozku ještě rozkydlou hroudu hlíny, a nedalo se říci, že by nějak hlouběji urážky vnímal. Jestli zde přítomný Ancunín hledal azyl, místo, kde by se cítil mezi svými, měl by si dost dobře promyslet, co řekne. A tak se i zdálo, že právě jednal.
Svým nepřímým přiznáním, že skutečně od něčeho utíká, si u Tima moc důvěry nevybudoval. Svoje pocity však nedal najevo, zůstal mu postoj neutrální, jako vždy. „Rozumím. Naše zdejší tradice se od těch "doma" v mnohých ohledech liší, a třeba by se ti to ani nemuselo líbit. Jestli ale stojíš o to být součástí smečky, rád to zkonzultuji nejen s ostatními členy rodu, ale také s vedením.“ Ostatními členy, ohoho, jako by jich bylo víc jak on a Ryumee, hah. Teda, bylo, ale Guláš byl zatím moc malý na to, aby mohl svým názorem přispět k rozhodování, a Everett si nikdy u Tima dost důvěry nezískal. „Ovšem připojení ke smečce bude znamenat si i získat u nás důvěru.“ Timek chápal, že to vlk mohl mít v životě těžké, no, těžké to mohla mít v mládí i polovina sériových vrahů.

Opravdu neplánoval na malého přenášet nějaké své negativní emoce, ač byly třeba jen slabé. Naštěstí emoce vždy dokázal držet dobře na uzdě, což nejspíše byla nějaká rodová vlastnost, kterou podědil. I tak byl v tomhle asi slabším článkem, nu, už se dávno smířil s tím, že dokonalým Estrelákem není a nebude. „Tak výborně,“ pousmál se na Malého. Jenže on už tak malý nebyl. Těžko říct, jestli samotného Tima doroste – zatím se tak nezdálo, ale stále měl na vývin dost času. „To vskutku ano. jak ses teď měl?“ Ptal se svého synovce, přičemž si na něco důležitého vzpomněl. „Nebyl jsi nedávno náhodou na výletu s Cielem?“ Zeptal se, neboť tuto informaci kdesi zaslechl. Snad doufal, že slyšel jen špatně. Cielo není důvěryhodný jedinec, a nějak nechápal, proč by Gulášovi zrovna Ryumee dovolila s ním někam chodit. Bez dozoru! Cielo mohl kdykoli dostat tu svojí epizodu, a klidně se po Malém vrhnout. Jeden nikdy neví, no, Tim by čekal, že zrovna Ryumee to vědět bude...

Timek tu samozřejmě v sněhové pokrývce hledal byliny. Toho sněhu nebylo příliš, ale i tak to byla práce nevděčná. Už by se na to měl pomalu vykašlat, protože brzy pod ledovou pokrývkou stejně vše použitelné nejspíše zhyne. Žádná bylinka nebyla věčná, s tím už se musel smířit. Našel tu jen trochu vřesu. I ten si však sesbíral, ač když ho měl ve skladu už dostatek. Zrovna procházel kolem místa, ze kterého bylo trochu sněhu odhrabáno, když na něj kdosi zavolal. Pohledem chvíli setrval na místě, kde šlo vidět zpod bílého poprašku několik trsů trávy a kamení. Šlo o hrob vlčat Anjel a Roiha. na mysl se mu zas a znovu vplížila myšlenka, zda-li měl na tomto neštěstí nějaké zásluhy. Byla to první tragédie v jeho léčitelské kariéře, takže na to neblaze vzpomínal.
Naštěstí nebyl nadále nad tímto prostor k polemizování, když ho tu tak Gulášek odchytil. Hned se na něj s úsměvem otočil. „Hezký den, Guláši,“ pozdravil ho svým typickým způsobem. „Užíváš si prvního sněhu?“ Dítko z toho jistě muselo být nadšené! On sám se v zimě narodil, takže první sníh poznal až v dospělosti. Vlastně to možná bylo už v době, kdy byl někde za zenitem. Tak či tak si na to nepamtoval, vůbec.

Potlačil povzdechnutí a na Anjel se pousmál. Ještě, že jí Roihu měl, no! Byla ochotná se o něj hezky starat, i když si to zranění s největší pravděpodobností zavinil vlastním přičiněním. No, kdo by takovou lásku nechtěl? Timek doufal, že jí za to chlapec aspoň dostatečně poděkuje. Jemu děkovat nemusel, protože léčení byl jeho džob, ale Anjel všechno dělala ze své vlastní vůle. „Děkuju,“ pokývnul. I on sám jí bude vděčný, když na toho pacholka dohlédne. Žel on neměl oči všude, a jako medik skutečně nemohl celý den jen a pouze pozorovat jediného pacienta.
Zůstal tu ještě do chvíle než bude jisté, že Roihu sežere své léky. Měl trochu pochyby, když ho slyšel bylinky odmítat, ale nakonec to snědl, a Timovi se tak mohlo ulevit. Skutečně si oddechnul. „Výborně. Brzy by měl usnout. Když ho to bude bolet přes noc tak moc, že nebude moci spát, tak pro mě dojdi. Žádný mák už mu teď tedy nedám, ale zkusím vymyslet jinou alternativu, jak mu případně ulevit. Kdyžtak přijdu ráno.“ Kývnul na rozloučenou a byl na odchodu. Chvíli ještě teda pacienta sledoval, už jen ponořen do vlastních neobjektivních myšlenek, a pak nakonec šel. Věřil, že s Anjel bude v dobrých tlapkách.

Timek se opětovně usmál, když Gulášek utrhnul tymián a rozběhl se za ním. Byl to hodný chlapec, který se jistě naučí, jaké rošťárny je vhodné dělat, a které ne. A když už, tak by se aspoň mohl naučit ty rošťárny pak napravovat – úklidem, ovšem. To ale byl tento konkrétní případ, jestli bude zlobit i jinak, to ukáže čas. A nejlépe by čas nic ukazovat nemusel, a mohl ponechat nějakou případnou nadcházející Gulášovu pubertu stranou. „Tak hledej,“ pobídl ho pak, když vyrazil směrem k domovu. Jen ať hezky hledá bodláčí! Aspoň se rychleji unaví, a bude pak spát jako zařezaný.

Nu, ano, Tim už byl s obvazem u konce. Sledoval přitom počínání Roiha, a vnímal slova Anjel. Byla naštvaná zcela právem – aktivity Roiha byly dosti neuvážené, a mohly do problémů dostat nejen jeho, ale i smečku. Až bude při smyslech, nejspíše mu to vytmaví. Stejně sem bude muset ráno hned dojít, aby se na ránu podíval, a pacientovi zopakoval kroky rekonvalescence. „Hlupák, vskutku,“ uznal Tim bez emočně zabarveného hlasu. Ano, hlupák, ale kdo on byl, aby soudil? Tulák mohl být tím, kdo rvačku vyprovokoval, a mohl být skutečně nebezpečný. Nebylo by vhodné brát tento incident na lehkou váhu. „Budu rád, když na něj v rámci možností dohlédneš. I já se budu snažit, ale nemohu být všude. Budu mu teď dvakrát denně ránu kontrolovat, nebo kdykoli, když by se vyskytnul problém. Měl by setrvat na lůžku, dodržovat klidový režim do doby, než se mu rána zacelí aspoň natolik, že se při každém pohybu znovu nerozkrvácí. Bude se to hojit nejspíš dlouho, ale věřím, že při dodržení nastaveného režimu to bude dobré.“ Pronesl k Anjel, protože Roihu mu na to asi moc neřekne. Tomu to detailněji zopakuje ještě dalšího dne. „Pomoci? No, ještě bych mu potřeboval podat ty léky, ale jestli myslíš, že od tebe si to vezme ochotněji?“ Pohlédl na Anjel a packou k ní přisunul na listu připravenou medícínku.

Když o incidentu Roiha povídal, vlastně nevěděl, co očekává, že mu Ordo sdělí nebo udělá. Jeho odpověď stačila ale dost na to, aby v něm nějaké strachy trochu uklidnila. Ať už to bylo s oním tulákem jakkoli, opatrnost je vždy na místě. „Ano, ovšem. Děkuji,“ pronesl. Pro něj přípravy na zimu byly prioritou. Naštěstí začal letos brzy, a tak se tedy nemusel ani tolik obávat příchodu prvního sněhu. Trocha stresu tam byla, ale to bylo asi v pořádku. Důležité bylo, aby se do toho nepřidávalo víc a víc stresu, třeba z nebezpečných cizinců potulujících se v okolí hranic.
Poslouchal, co měl Ordo na srdci. Skutečně čekal, že mu sdělí něco o neblahém zdraví, ale nestalo se tak. Téma, které ho tížilo, ale nebylo o tolik lepší. Stesk ze smrti milované. Je to něco, co sám Tim neprožil, pouze v čase, který si již díky poškozené paměti nepamatuje. Tragicky mu zahynula sestra, a on vlastně může být vděčný, že jeho příhoda s pamětí mu nechtěla vzpomínky na onu bolest otevřít. „Rozumím,“ řekl. Tim S'Arika považoval za velmi stoického jedince, který pro vyšší dobro své emoce skrýval. Neznamenalo to však, že žádné necítí – jeho nynější slova toho byla důkazem. „Nwod'reoky je mi velice líto. Je pochopitelné, že jste ji hluboce miloval, a tak jste její smrtí zasažen. Přijít o tak blízkého vlka je zkrátka těžké.“ Pověděl, ale měl pocit, že tu říká jen věci zcela zřejmé. „Stesk je zcela přirozený, a je normální, že se cítíte špatně. Ač jsem si jist, že by jste chtěl kvůli práci tyhle myšlenky potlačit, já radím opak. Úsilí, které teď vynaložíte do potlačení smutku se vám mnohonásobně v budoucnu vrátí. V negativním slova smyslu. Když dáte smutku dostatečný prostor nyní, rychleji pak dokážete jít dál. I když je to těžké.“ Nebyl si jist, jestli je tím správným jedincem, co by mohl o tomhle radit, ale vynasnažil se to říct tak, jak to cítil. Sám Tim uměl dost držet své emoce na uzdě, bezpochyby né tak, jako Ordo, ale moc dobře věděl, že vyhýbat se jim nikam nevede. City jsou jistou slabinou všech žijících bytostí, to moc dobře věděl. Jeden se musel dokázat ovládat, a dát jim jen tolik prostoru, kdy nebudou samotného jedince příliš omezovat.

Timek začal závodit s časem. Rozklusal se hlouběji do hvozdu, aby nasál nejbližší pach nějakého ještě nezazimovaného zvířectva. Trvalo mu asi pět minut, než na nějaký pach opravdu narazil – muselo jít o nějakého hlodavce, což přesně chtěl. Ač měl v lovu jisté mezery, vydal se po pachu bez sebemenšího zaváhání. Udělá to nejlepší, co bude třeba. Jeho lehká stavba těla a drobné tlapky na sněhu byly výhodou, neboť zvukový doprovod jeho chůze byl díky tomu tlumenější. Myš, na jejíž stopě byl, se objevila pod sněhem za malou chvíli. Její pach byl cítit ve vzduchu, a o její přítomnosti pod bílou pokrývkou svědčily také drobné otřesy půdy. Timek po ní skočil rychleji než nad tím stihl jakkoli déle přemýšlet. Vytáhl ze sněhu myší tělo a hodil s ním do vzduchu, čímž jí okamžitě usmrtil. Výborně, to by bylo.
Nyní si myš schoval do brašny, a šel sehnat vodu. Tu se mu podařilo splašit v řece Coně, která zde pramenila. Pramen byl pod sněhem, ale nebránilo v přístupu k vodě to nikterak nebránilo. Tim tam namočil pár kusů už tak vlhkého mechu, a mohl se vydat zpátky za vlčinou. Ještě před návratem do myši vložil zmiňovaná semínka máku a třezalky. Kdyby ho při tom třeba viděla, nemusela by to pak chtít sežrat. Měl nyní vše potřebné u sebe, teď musel doufat, že se nevrátí k tělu bezvládnému.

A nestalo se tak. Vlčina se zdála, že už to pomalu vzdává, ale když k ní došel, ještě dýchala. Na vteřinu si nebyl jist, jestli jí ještě za takových podmínek zvládne zachránit život. Vynaloží však maximální úsilí, aby se to podařilo. „Jsem zpátky, nic se neboj,“ pronesl a hned k doklusal, aby jí předložil myš. „Na, dej si. Uleví se ti.“ Pronesl a doufal, že ještě cizinku probere z nadcházejících mdlob. Na tom sněhu a bez pohybu jí musela být slušná zima, takže si k ní přisedl opírajíc se bokem aspoň tak, aby jí předal trochu vlastního tepla. Až to vlčina sežere, tak se pustí do očisty rány. Chtěl, aby si předtím dala trochu máku, aby to utlumilo nadcházející bolest.