Príspevky užívateľa

Timek si odfrkl pod fousky. „Jsou to vrazi a hrubiáni, a nedivím se, jestli jsi s nimi měl nějaký špatný zážitek. Neříkám, že nutně musí být zlí všichni z nich, ale činy, které jejich smečku reprezentují, určitě na žádnou pochvalu nejsou.“ Stačí, že zabili jejich nevinnou členku, a to zcela bezdůvodně! A co ten jejich ceremoniál, při kterém zabíjeli tuláky? Jestli je to skutečně pravdivá minulost ignisské kultury, a jakože Timek tomu věřil, tak je to zkrátka nechutné. „Jeden aby mezi nimi pohledal rozumného jedince, takže bych to spíše viděl tak, že jsi se setkal s typickým představitel.“ Nu, trochu řpedsudků Timek měl, ale ty pramenily z vlastních nehezkých zkušeností, bohužel. Ještě teď se zlobil, když si vybavil jejich naduté obličeje při tom potenciálně předválečném jednání!
Nuže, změna tématu bude určitě lepší. A tím správným směrem – k bylinkám! „Jsem na sběru bylinek. Potřebuji doplnit sklad, dokud je toho ještě všude spousta,“ osvětlil cizinci. No jo, jeden ani nemrkne, a léto se přehoupne v podzim, a bylinek začne ubývat. Je důležité si udělat zásoby a začít sušit dřív, než bude pozdě. „Mimochodem, jsem Timothée – medik Přízračných,“ představil se, protože až nyní si na to vzpomněl. Kde on nechal slušnost? No, musíme ale vzít v potaz, že tohle setkání nezačalo úplně ideálně, a v tom všem prvotním šoku se mu z hlavy vlastní jméno aj vykouřilo!

Timeck přikývl. Spousta vlků byla nejdříve tulákem, než se stala komunitním pilířem nějaké smečky. I on sám byl přeci tulákem, ale né proto, že by se tak snad narodil. Osud tomu však chtěl, aby si zjevně i něco takového vyzkoušel, a proto mu obstaral zážitek takových rozměrů, že na něj právoplatně zapomněl. „Vskutku? Je pravdou, že naši vlci se zdržují spíš na území, a takové výlety, jaké podnikám čas od času třeba já, nejsou úplně zvykem,“ osvětlil mu situaci. A to ani on nikam takřka nechodil, když jednoduše nemusel! Bylinek a kvítí bylo spoustu na území, a tam bylo i dost mít, když chtěla třeba jen chvíli přemýšlet někde sám. Nemuset se kvůli tomu trmácet do místních hor, a ohrožovat se na životě, ne ne! Tady by ho totiž žádný Hari nezachránil.
Když však zmínil Ignis, instinktivně se naježil. Ta smečka vrahů a neandrtálců! „Ano, to máme. Vztahy s nimi však nejsou zrovna vlídné. Ty je znáš nějak lépe?“ Ptal se, vyzvídal. Ovšem chtěl vědět, jak na tom tento jedince se vztahem k jejich nepříteli je. Může to být nakonec nějaký špión, donašeč, snitch!! A takové Tim rád skutečně nemá.

Odkud pramení Timovo sebemrskačství? Asi z faktu, že věděl, jak není úplně dokonalým příslušníkem rodu, protože je moc emotivní, moc měkký, a tak něco. Nikdo mu to sice tak docela nevyčítá, ale kolikrát ho Ryumee sprskala za to, že zpochybňoval nějaké rodové ceremoniály, nebo přikázání? On to nemyslel zle, jen tomu dost dobře nerozuměl, a proto se asi považoval tak trochu za blbce. Ve skutečnosti byl prostě jenom po hodně po matce, která se k rodu jen přidružila. Jako skutečný blbec by opravdu asi doktora dělat nemohl, zbývalo jen si to uvědomit.
Ano, Tim věděl, co dělá. Věděl to ale při experimentování s bylinkami, teď s výpary z jeskyně jen doufal, že se jeho domněnky nemýlí. Kdyby to tu bylo nebezpečné, už dávno by to bylo vlkům zapovězené, a né ještě podporované přijímacím ceremoniálem! Dnes se jim nemůže stát, že skončí jako ve filmu Trainspotting, ne ne.
Vykulil oči, když Hari mluvil zas o nějakém vraždění! A tentokrát o ceremoniálu v sousední smečce! Cože? Slyšel ještě vůbec pod vlivem okolí správně? „Vraždili se tuláci? Cože? Proč?!“ Byl úplně šokovaný, ba možná i naštvaný! Ignis je skutečně jen smečka neandrtálců! „Není divu, že jsi utekl! To já bych bral nohy taky hned na ramena.“ On by se možná ani tak daleko nedostal, kdyby se narodil v Ignisu, možná by jeho osud byl dost podobný tomu Harimu. Záleželo by, jak by se ovšem vyvíjel dál. Nejspíš by jako bratrovrah neskončil (nemá totiž bratra), a to kvůli své citlivé a jemné povaze. Vždycky ho mrzelo, i když omylem šlápnul na nějakého broučka, nebo tak něco. Přírodě nerad ubližoval. Trhání květin ovšem nepovažoval za týrání, takže možná byl trochu pokrytec. Nebo blázen. Ano, byl to blázen do kytek! „No, ano. Naše rodina se věnuje hlavně léčitelství a lektvarům. I já budu dělat lektvary!“ Usmál se, ale víc k tomu neřekl, protože na to už neměl kapacitu. Nevěděl totiž s kym má ty lektvary dělat, ani kdy. Mysl mu dovolovala sáhnout jen na určité vzpomínky, a jen na určitá fakta. Toto mezi ně nepatřilo.
Ach, asi nad tím nikdy nepřemýšlel, nad tím, že se bičuje. A bylo mu to teď líto, ale zároveň ho hřálo, že si o něm Hari myslí, jak je silný. Usmál se proto a na vteřinu mu hlavou prolétla myšlenka, jakým gestem by mu to měl oplatit? Stačí úsměv, nebo ho má snad pohladit po tváři a říct "děkuju"? Cože? Ne!! Tuto touhu v sobě musí potlačit a nikam svoje pracky nestrkat!! „Já na tom zapracuju, děkuju,“ řekl raději jen a pouze, a pak se odmlčel, aby se mohl sám se sebou hádat v už tak dost prázdném mozku.
A pak už raději všechny zbývající myšlenky utišil, aby mohl vnímat to, co ho skutečně zajímalo – příběh, jak Hari k paroží přišel. Příběh to nebyl obsáhlý, ale vzhledem k stavu, v kterém se oba nacházeli, byl víc než dostačující. „Já jsem ještě žádného mlžného jelena neviděl,“ poznamenal. Jen o nich zatím slyšel! Taky si pamatoval, jak si jeden nimlóg podal Noxe s Finnem, a on je tehdy ošetřoval. Bylo to ještě z dob, kdy byl ve smečce poměrně nový. Už tehdy se o ně ale zvládl vcelku obstojně postarat. Bylo asi hvězdami předurčené, aby se medikem skutečně stal. Byl za to rád. „Stává se často, že si nepamatuješ, co jsi jako proměněný dělal?“ Zajímal se, ale pochyboval, že už nějak ještě pobere odpověď. Přinejmenším si jí nebude dlouho pamatovat. Nebo se tak aspoň teď zdálo. „Ty parohy podtrhávají tvůj jinak zdánlivě obyčejný vzhled. Moc ti sluší.“ Chtěl strašně moc mluvit k tématu, ptát se na detaily ohledně magie, ale bohužel – jeho mozek se chytil první příležitosti, kdy mu mohl zalichotit. Už bylo těch drog dost! Nebo málo?
„To by bylo hezké. Ale nejde to, ne? Aby se měli všichni rádi. Bez zla neexistuje dobro.“ O tom se už kdysi bavili, jen si to Tim teď určitě nepamatoval. Možná, že zlo existuje právě proto, aby dobro mohlo být tak vynikající. Někteří jedinci ho páchat musí, a bez zla by to přeci nešlo. Což neznamená, že je Timek rád svědkem neoprávněných špatností. On je svátost sama! Ale jako léčitel nezná bratra! Pro medicínu vše, a to se tedy týkalo i bylinek s omamnými účinky. Klidně pacientovi podá i něco nebezpečného, když to má předem vyzkoušené, a ví, že mu to může třeba zachránit život!
Tim by určitě takový vulgární výraz nepoužil, kdyby byl plně při vědomí! Teď už si to ani neuvědomoval, ale kdyby jo, tak by se možná za sebe i zastyděl. Jen ta decentně, ale ano. A to to ani žádná sprostost nebyla! Musel se usmát, když Hari slíbil, že se vynasnaží, aby se tak nestalo. „Dobře, to budu rád,“ zamručel spokojeně. A vskutku mu to pro tentokrát stačilo. Nemyslel si, že zkrotit Hariho temperament je nějaká snadná záležitost, a jestli je to vůbec nutné, ale klidně a ochotně by to zkusil! A určitě nemyslel nějakým zdrogováním, proboha! To vůbec! Ale i to je samozřejmě možnost...
No a tak tedy pod vlivem jeskyně padl, sotva ještě stačil zachytit Hariho slova a opětovat je. „I tobě,..“ zamumlal jen do zeminy. Jestli se skutečně podaří, pro co sem přišli, jednalo by se o zázrak! I když... možná ani tak ne. Jeskyně přeci měla být kouzelná, a Tim už z minulosti věděl, že představy v ní mohou skutečně něco významného znamenat, a tak doufal, že i dnes tomu tak bude. Srdíčko mu nejspíš bušilo jako o závod, a to do doby, než se ho skutečný spánek zmocnil. Pak už se začal zpomalovat, tak, jak je to zdravé! A jaké sny ho čekají? Tak to se snad dozvíme už brzy!

Vzhledem k tomu, že v hlavě měl po čas bdění v jeskyni vymeteno, sny se ho ujaly až po nějaké době podřimování. Dost jasně se mu vybavila nedávna vzpomínka na jednu jeho procházku starým hvozdem, v kterém hledal bylinky na doplnění skladu. Pořád poslední dobou myslel na blížící se porod sestřenice, a na to, že ta vlčata bezpochyby budou v celém skladu dělat brajgl, a tak považoval za nutné si sehnat zásobu vzácnějších věcí, než mu to všechno ti skřeti poztrácejí. Bylo tehdy teplé počasí, a v celém lese byl slyšet jen zpěv ptáků nebo bzukot hmyzu. Tim se na jedné odlehlé mýtince zrovna skláněl pro čekanku, když málem vyletěl z kůže! Vyštěkl jak nějaký běsný pes, a odskočil od čekanky asi metr vzad! Proč? Protože na kameni, kterým čekanka prorůstala, seděla ještěrka zelená. Zdálo se, jako by tam na něj čekala, aby ho mohla svým pohledem znervózňovat. Tima v tu chvíli popadl neskutečně nepříjemný pocit, který neuměl nikterak uklidnit.
Měl na chvíli pocit, že už se s ní v minulosti potkal v né moc příjemné situaci. A když pak pootevřela svojí na oko bezzubou tlamu, Tim se stáhl, a pelášil domů. Ač ho to zvíře nikterak neohrožovalo, do dalšího dne se tíživého pocitu nezbavil. neměl rád ještěrky, a to vůbec. Neublížil by žádné, ale nechtěl s žádnou ani přijít do kontaktu. Vzpomínka na tenhle zážitek byla dost nepříjemná, a tak se musel ve spánku cukat a ošívat. Určitě ho mohl mozek potrápit něčím horším, ale vybral si zrovna to, u čehož se iracionální strach nedal nikterak vysvětlit, a možná to bylo o to horší.
Naštěstí se tento výjev brzy přeliv v něco mnohem pozitivnějšího. Byl to obrat o sto osmdesát stupňů. Vzpomínka, velmi hřejivá. Byl ještě malý, né mladší než půl roční, ale né starší než osmiměsíční. A seděl v doupěti smečky se svou sestrou. Lin. Tak sestře říkal. Ten den své sestře pomohl udělal jí radost, a ona ho jako poděkování objala. Byl to moment vzácný, speciální, protože jeho sestra nenáviděla fyzický kontakt. Lin byla zvláštní, jednoduchá, Tim by pro to nenašel nejspíš pojmenování. Lin byla vyvrhelem rodu. Ale on jí miloval. Měl s ní dobrý vztah, to věděl. A bylo mu najednou tak hrozně smutno z toho, co se stalo, nebo nestalo. Jeho sestra nemohla dožít dospělosti, a on jí teď nemohl být po jejím boku. Tahle vzpomínka byla cenná, a Tim bude mozečku asi dlouho vděčný za to, že mu jí odtajnil.
Ale v čem spočívala ona pomoc, která tehdy sestru dohnala k objetí? Šlo o její packy. Ale když se chtěl k tomuhle obrazu ve své hlavě Tim vrátit, nešlo to. Nešlo si vybavit její packy, protože jeho mozek chtěl pokračovat dál.
Jeho mozek přelil tento výjev do úplně jiné vzpomínky. Vzpomínka mladší, než ta předchozí, ale né starší, než se pamatuje. V téhle vzpomínce viděl sebe, jak stojí uprostřed velké louky, a kolem něj je živo. Spousta vlků na jednom místě, a on má na sobě šaty. Jsou to žluté šaty, se sedmikráskami a růžovou stuhou. Ach, je to skutečně vůbec on? ta vzpomínka se zdála být tak cizí. Protože i on se tam cítil tehdy tak trochu cizí. Byl to jeho první ples, ještě neměl ani deset měsíců, a všechno, co cítil, bylo neskutečné vzrušení! Tolik nových vlků na jednom místě, tolik příležitostí k seznámení se, a on nebyl schopný se k někomu pořádně přidružit. I když byl tak komunikativní dítko, byl tehdy neskutečně overwhelmed, že nevěděl, co se sebou. Chtěl zažít ples se vším všudy, ale nakonec si zatančil jen s maminkou. A to se tak snažil, aby ve svém oblečení vypadal k světu! Chtěl asi jako každé dítko slyšet nějaké uznání.
Ale počkat- ach ano, jeho oblečení? To on si ho vyrobil! Tehdy Lin pomohl, protože se probudil s růžovým šátkem pod hlavou, o kterém se mu předešlé noci zdálo. Sestra nenáviděla barvu svých tlapek, a proto si je urputně a do krve vykusovala – on přišel s řešením, které zabralo. Díky obvázaným tlapkám její dušička dosáhla klidu. Při vybavení tohoto kontextu se Tim cítil moc dobře. Už tedy jako malý rád pomáhal ostatním, a proto to i po své ztrátě paměti tak cítil. Neznal tehdy žádný kontext své touhy být v rámci možností samaritánem, ale nyní už to bylo jasné. Možná mu to připomínalo hezké časy, kdy ještě jeho sestra žila. Když ještě jeho rodina byla pospolu.
Od té doby se mu zdálo o kusech látky ještě několikrát, někdy se tomu i snažil pomoct tím, že nad tím před spaním urputně přemýšlel. Ty sny byly hravé a živé – jako by si v nějakém programu skutečně dizajnoval vlastní oblečení. Nevěděl, že kromě květináře je ještě módním návrhářem! No, co by mohlo být pro vlka jeho orientace stereotypnější? Jo, mohl by mít rád Beyoncé, ale žel v tomto světě žádná taková královna nebyla. Nezbývá, než aby se Tim onou královnou stal!
To vše však bylo před jeho traumatickou nehodou, která stále zůstává v jeho hlavě jako uzamčená vzpomínka. Je to dobře? Možná se ho snaží mozek chránit před nehezkými fakty. Bůhví, co by se o sobě dozvěděl!
Kdyby si teď mohl vytvořit nějaký úžasný šat ze svého prvního plesu, možná by tím mohl uzdravit i své vnitřní dítko, které tedy tehdy utrpělo nedostatkem docenění. On nebyl žádný vychloubačný egomaniak, jen byl tenkrát pyšný na sám sebe. A to je asi pocit, který by Tim zas a znovu rád zažil. Chtěl být na sebe pyšný, a chtěl dělat ostatním radost. A taky jim pomáhat, ale to už se mu splnilo. Bylo to vlastně to jediné, co požadoval od S'Arika, když se do smečky chtěl přidat – žádal, aby mu smečka pomohla, aby on mohl na oplátku pomáhat jí.
Neměl ani ponětí o tom, co se děje ve světě kolem něj – jestli jeho kolega vůbec spí, nebo se už z nějaké můry probudil, ale cítil, že je pravděpodobně nablízku. On si teď totiž představoval ten svůj žlutý plášť. Neměl nic proti svému dětskému vkusu, ale přidal by do toho trochu víc barev. Třeba jen jednu nebo dvě – asi bílou nebo červenou, jako Hariho paroží samozřejmě. Bílá. To je barva čistoty a nedotknutelnosti. Je to blaho pro jeho oči! Ale jestli by tahle barva byla hezká i jinde, než v kožichu jeho kolegy, to už se těžko soudilo. Bílé květiny nepatřily třeba mezi jeho nejoblíbenější, protože některé kusy si zvládl splést i mistř tesař jako on! A červených květin moc nebylo, ale pravdou bylo, že mezi jeho nejoblíbenější patřil právě vlčí mák. Červená, to je barva síly, která mu imponovala. Byla to ale taky barva krve, barva života. Protože bez krve je smrt. Považoval tedy rudou jednoznačně za pozitivní. Už i kvůli tomu paroží, ehm.

No a jeho další snění se dále neslo v duchu barev, protože v opiové jeskyni se asi nedá očekávat nic jiného, že? A jestli k něčemu skutečně tenhle tripík byl, to se dozvíme, až se Tim probudí. Jestli se tedy chudák ještě někdy probudí, vzhledem k tomu, kolik času už s Harim pod vlivem omamných plynů strávil. Nevrátí se domů zas a znovu s poškozeným mozkem? Podruhé už by to zažít nechtěl!

Tim si myslel, že někdy se prostě mohou objevit okolnosti, které vám překazí plnit si sny, a být zkrátka tím, kým chcete. Co když jsou tu ale okolnosti, které vám ani nedovolí předstírat, že jste někým jiným? To už se do toho oba dva asi až moc zamotávali. Jak je možné, že i přesto, jak prázdno v hlavě cítil, dokázal zandávat taková moudra? Mluvil z něj nějaký hlubší smysluplný hlas, který tam byl, ačkoli ho nevnímal? Jsou to nějaké ty estrelácké moudrosti? Jako příslušník svého rodu má být přeci těžce inteligentní, úplný Einstein, což ovšem není, ale možná právě díky tomu se tak rychle zase zregeneroval po svém traumatickém zážitku. „Kéž bych si to taky myslel,“ povzdechl si Tim. Ale ano, věřil, že inteligence je mnohdy mocnější síla, no, nepovažoval se za takovou kapacitu, aby skutečně nějakému fištrónovi mohl konkurovat.
Při větším vědomí samozřejmě byl jen z jednoho důvodu – už opia zkoušel. Samozřejmě věděl, že užívání durmanu nebo harmaly, nebo dalších kouzelných bylinek, je nebezpečné – v určitém množství fungují jako jed –, ale pro svou profesi musel holt uskutečnit i výlety do světa drog. Ryumee ho to ale dost dobře kdysi naučila, naučila ho, kolik množství je ještě ok, a kolik už ne. Psychózu však rozhodně nepovažoval za něco, co by si potřeboval nutně zopakovat. O těchto jeho zážitcích si povíme jindy! „Rodiče, no jo. V mojí rodině nikdy skuteční bojovníci nebyli, aspoň co jsem slyšel,“ řekl. Co slyšel od Ryumee, jenom jí nejmenoval, protože už by její jméno přes jazyk asi nedostal. Jeho otec byl považován za zbabělce, což mu i sama sestřenka naznačila. A to jen proto, že nechtěl vykonat nějaký násilný rituál. Proč by měl být jeho otec zbabělec jen proto, že nechtěl být vystavený bolesti? Timovi to připadalo naprosto přirozené.
„Jsem?“ Střihl ušima, a představoval si, jak na Hariho se zájmem kouká, ale nejspíš vypadal jenom dost mimo. Nevěděl, jak to Hari myslí, ale on to pak vsvětlil, a Tim se nsažil dobře zachytit každé jeho jednotlivé slovo. „Co mi zbývalo, že. Možná jsem tedy v nějakém smyslu silný, protože jsem musel jít přes svoje hranice, přes svoje komfortní zóny, abych se dostal až sem." Skutečně. Taková přijímačka mu byla velice nepříjemná. Kontakt s někým tak vysoko postaveným, jako byl S'Arik, ho znervózňoval. Dnes už to bral jako něco normálního. Sice tam pořád byly nějaké obavy, jestli dělá všechno správně, jestli používá správná slova, ale vlků už se nebál. Aspoň né těch, co znal. Rozhodně by se bál nějakého vetřelce na území, protože s tím má žel špatné zkušenosti.
A co když ten čin není jen jeden. A tak tedy Hari říkal, že už se ve své minulosti musel potýkat s někým dalším, kdo ohrožoval jeho život? „Někteří z nás v životě narazí na více jedinců, před kterými je nutno se bránit.“ A tak to nepovažoval nutně za špatné. Bojovníci smeček se přeci za život musí rvát tolikrát, a spousta svých protivníků určitě pošlou i pod kytičky. Nějak mu to připadalo jako úděl povolání. Tima však překvapilo, co dalšího Hari řekl. Prozradil, že se s parohy nenarodil, a on asi nevěděl, jak to chápat. Hlavně v tomhle rozpoložení. „A jak se stane, že k takovému paroží přijdeš během života?“ Ptal se, a přál si, aby si tuhle konverzaci zapamatoval i do bdělého stavu. Skutečně ho to zajímalo, a zajímat i bude, dokud se nedozví odpověď.
Tim si povzdechl. „A musí být nutně některé dítě to nejoblíbenější? Nemůžou mít rodiče rádi všechny své potomky stejně?“ To je skutečnost, o kterou zde běží. Ani nevěděl, jestli v jeho vrhu byl někdo nejoblíbenější. Nevěděl to, protože to on byl právě tím oblíbeným rozmazlovaným dítkem.
Jistě v nějakých ohledech Hari časovanou bombou je, ale Tim si nemyslel, že ve špatném slova smyslu. Měl pocit, že je to v jádru dobrý jedinec, možná trochu smutný, možná trochu zlomený. Nebyl to však žádný zloduch, to jen osud ho chtěl ve špatný čas na špatném místě. Z Timova subjektivního pohledu mluvilo hlavně i to vzplanutí, které ke svému bílému kolegovi cítil. Jeho názor se tedy nedal nikterak považovat za objektivní.
Byl trochu překvapený, když Hari řekl, že se o něj bojí. Cítil, jak se mu rozbušilo srdíčko ještě víc, než doposud. „To i já o tebe,“ říká mu, a tak zlehka se mu hlavou otřel o bradu. „Protože jsi živel, a... a dřív nebo později ti někdo rozbije hubu.“ To je už objektivní názor, a je řečený od srdíčka. Už ale sotva zvládal ta slova pobrat. Stejně jako jeho kamarád už na sobě pociťoval spánek jen víc a víc. Byl spíš zázrak, že mu ještě nepropadli! Každopádně ano, o Hariho se skutečně bál, a to díky jeho temperamentu, který se projevoval v né úplně vhodných chvílích. Ač třeba jeho slova byla mnohdy pravdivá, a Tim s nimi mohl souznit, styl, jakým byla vyřčena, jednou někoho dopálí, a ten pak s Harim zamete. A to se Timovi nelíbilo. Ovšem už se v čase minulém bál o nějaké své pacienty, jako třeba Anjel, ale o Hariho se bál trochu jinak. Byl to jiný pocit. Zvláštní. Představa, že by mu někdo ublížil úmyslně, mu obracela žaludek.
„Teď už se ale vydejme napospas snům a nočním můrám,“ zavřel oči a snad by i přepadl, kdyby u Hariho nebyl. Sedět už nevydržel, už si musel prostě lehnout a vzdát se snovým výjevům, které se ho chtěly mermomocí zmocnit. Věřil, že když tu bude mít Hariho, sny nebudou zlé, a on se neprobudí vyděšený. Ach, doufejme, že se tak skutečně nestane!

Počas výslechu ignisanek byl Tim někde. On seděl někde mezi ostatními, tam, kde ho Ryumee nechala předtím, než vlastně odešla do výslechové místnosti. To bylo potom, co zhlédl hnědé vlčici vyvrknutou nohu. Docela ho zajímalo, jak konfrontaci mezi osmi očima bude probíhat, ale žel nebyl přizván, aby toho byl součástí, takže mohl jen mlčky spekulovat. V ten moment neměl ani ponětí, co se bude o několik desítek minut později řešit.
Přímo skandál!
Když pak Hariuha odváděl jednu ze zajatkyň – bábu pod kořenem – pryč z území, tady v pomyslném táboře se děly věci naprosto šílené. Jedna z jejich npc členek smečky sem přišla s nehybným tělem jiné kolegyně! Šedá vlčice Lunary se svěřila, že našla tělo Silhouette u hranic se sousední smečkou, a Tim byl svojí sestřenkou přizván, aby dělal koronera. Měl si prohlédnout tělo zesnulé, a odhalit příčinu její smrti. Vedl si teorie jen v duchu, závěr nechal na profesionálovi, čili Ryumee. Byla brutálně zavražděna! Kdo mohl tak nechutný čin spáchat? Ach, i na to známe odpověď – byl to samotný Ignis! Ale co tomuto mohlo jen předcházet? Silhouette byla krotká vlčina, která se do konfliktů nedostávala. Aspoň tak si to Tim myslel – sotva o ní totiž slyšel. Kdyby byla problémová, bezpochyby by o ní slýchával častěji.
Když byl teď tak na dosah smrti, ani nebyl schopen přemýšlet někam dál! Byl ve svém světě, kde se snažil uchopit celou situaci do svých tlapek, a nějak se jí pokusit pochopit. Nebo se s ní srovnat. Vražda... to je něco, co se neodpouští. Takového činu může být skutečně schopný jen někdo tak zabedněný, jako zběsilý ignisan. A to byl Tim víceméně dost tolerantní ke svému okolí! No, v tomhle rozhodně ne. Z tohoto jeho přemítání ho vyrušil až pokyn o S'Arika, který chtěl samozřejmě okamžitě učinit potřebné kroky k nápravě této prekérní situace. Několik hlídek se mělo dostavit na obchůzku hranic, jiní vlci měli zůstávat v táboře, a jedna skupinka se měla vydat na jednání s Ignisem, které samotný nepřítel požadoval. A jak se stalo, že Tim skončil právě tam? Posránek Tim?? Ach, jsem si jista, že to po něm chtěla Ryumee – chtěla, aby se otrkal, a tak ho vyslala vstříc něčemu takovému.
Co on tam bude dělat? Má být přítomný a poskytnout všem první pomoc, když to bude nutné? Nejspíš. Ale doufal, že toho se zcela vyvarují, i když u někoho, kdo dokáže na random zabít nevinnou členku jejich smečky, se dalo očekávat prakticky cokoli. A tak se tam Timovi skutečně moc nechtělo. Nepřipadal si na to připravený! Ale– ve stejné skupině byl i Hari, a energie, kterou vyzařoval, dodávala Timovi trochu toho ztraceného sebevědomí.
A tak se mohl jen zhluboka nadechnout, a jít s ostatními na porážku.

Na místě setkání už ignisané ovšem přítomní byli. Tim je neznal, snad jen kromě jednoho vlka, který mu připomínal někoho, koho potkal před tím, než se k přízrakům přidal. Moc už si to nepamatoval, proto si tím nebyl vůbec jistý, a nechtěl tedy na nic sázet. Achich ach, Tim se teď bude muset hodně snažit, aby se před těmi autoritami nepokákl strachy, a aby vypadal aspoň trochu důstojně. Fakt pro to udělá maximum, protože nechce vypadat jako největší vůl.
Bylo vskutku evidentní, že nejvíce zde stoupl tlak právě Harimu, ale asi se nebylo čemu divit – vražda se zkrátka nepromíjí, a už vůbec né ta bez pádného přičinění. Silhouette na sobě neměla žádné známky souboje, a tak je jasné, že nestihla o svůj život ani zabojovat. Je to hnus, útočit na bezbranného! „Nepříjemná situace? Tohle není nepříjemné, je to alarmující,“ odfrknul si Timek, skoro by se dalo říct, že ta slova kuňknul pod fousky. Byl znechucený a naštvaný, ale tělo mu nedovolilo tyhle emoce nějak vypustit ven. Mluvil tady s vrahy! A tak měl prostě strach. I když si nemyslel, že by se tu strhla nějaká mela – to by bylo dost neprofesionální, ale opět, co od buranů čekat, že?
Hari byl skutečně ve svých slovech barvitý, a Tim mu tuhle schopnost vlastně záviděl. On by řekl stejnou věc, možná trochu jinak, ale hlavně o dost klidněji, a mělo by to vlastně stejný účinek? Nemyslel si. Ve slovech hnědé vlčiny slyšel tak maximálně to, že je vše víceméně jejich vina. Oni by nikoho nezajali, kdyby na území nešpehovali. Jejich teorie o vraždě nějakého ignisského člena byla POUZE domněnka, nepodložená skutečnými důkazy, a to vypovídalo akorát tak o kvalitě tamějšího koronera. Tim by s ním rád mluvil, skutečně. On totiž ví, jak prohledat mrtvolu, aby zbytečně neobvinil nevinného! „Za zkrat považuji neschopnost vašich mediků o určení smrti onoho člena vaší smečky, která všechno odstartovala. To je zkrat, ale vražda ne.“ A to už řekl mnohem hlasněji, než větu předtím. Protože do špatně odvedené práce koronera si klidně rýpne, jo. No a jistě měl i ze slov Hariho falešný pocit sebevědomí, pocit, že si snad může dovolit nějak oponovat. Ani zdaleka by nezvládl držkovat jako on, ale na něj je zde každé slovo druhým zázrakem božím.
No a pak se tam objevil ten šedý vlk – vrstevník – na něhož si Tim nemohl pamatovat, ale taktéž byl součástí vzpomínek z jeho dětství. I s ním si Tim jako mimino hrál. No, teď už si nikdo nehrál – ale možná měl dotyčný takový pocit. Možná měl pocit, že život je hra, a že mu jen tak projde smrt, protože se nakonec nic neděje. Ignis naseká nespočet chyb, ke kterým se přizná, přijde na hranice prosit o odpuštění, a kdo se z toho má pokáknout? Oni? A proč? Když jim odpustí jednou, bude to pro ně třeba známka dobré vůle a všechno povede k dalšímu podobně tragickému osudu. Jeden den jim odpustíte vraždu, a druhý se vrátí s nárokem na území! Ač by tedy neuškodilo, kdyby Hari trochu krotil své emoce, nešlo než mu dát za pravdu. Nelze jim to prominout. „Takhle tedy vypadá skutečný odpad společnosti,“ povzdechl si nad samotným Kari. No to se tedy Timeck odvážil!! Ale nebojte se, kdyby tu nebyl Hari, a takhle tu nekřičel, řekl by velký H. Ale ne H jako Hari, nýbrž H jako hovňous!! On by tu totiž vlastně možná ani nebyl!
Doufal a pevně věřil, že se toto setkání obejde bez zbytečné újmy na zdraví, na druhou stranu se odmítal smířit s možností, že se nedočkají spravedlnosti. Nebohá Silhouette už se nemohla bránit, nemohla za sebe bojovat, a tak oni musí být jejím hlasem. Požadovat život za život by nikam nevedlo, ale když už si ignisané takovou kaši navařili, ať přijdou i s nějakým rozumným řešením. Pokud tedy slovo rozum patří do jejich repertoáru.

No ano, někteří byli silnější než ostatní, to souhlasilo, proto taky Tim přikývnul. Né moc přítomně, ale vnímal, ještě ano. Sice měl dojem, jako by nemohl uchopit jedinou myšlenky, ale jeho slova byla důkazem, že vymeteno v mozkovně neměl. Neříkal nic extra smysluplného, ale něco ano, a to už je chvályhodno. Nepamatoval si, že by se ho jeskyně při minulé návštěvě takhle zmocňovala, a nenechala by ho ledabyle usnout. To tu však byl sám, a neměl s kým vést hluboké teorie o smyslu bytí a žití. Né, že by si z toho snad měl něco odnést. Nejspíš si bude pamatovat jen velký prd. „Jak má být jeden ale tak moc silný, když mu to okolnosti neumožňují? Musíme bojovat, protože když nebudeme, příroda se o nás postará. Kdo mě na ten boj ale připraví?“ Rodičové. Ti ho na to měli připravit, ale jak se zdálo, i přes vcelku normální a kvalitní výchovu, se okolnosti jeho životní křivky rozhodli z něj udělat chcípáčka.
Povzdechl si. „Já bych chtěl být tak silný, abych to zvládl předstírat. Abych mohl předstírat, že jsem silnější, než tomu tak doopravdy je,“ říká mu. Jak komické – Hari si přeje, aby nemusel předstírat nic, Tim naopak touží po odhodlání si na něco hrát. Hrát takové divadlo však musí být neskutečně náročné, a on věděl, že by to nedokázal, ani kdyby ho tu osvítil duch svatý, a dal mu do vínku tunu sebevědomí.
„Naše smrt nám odpovědi odhalí. Ale teď umírat nebudeme, teď budeme žít. Ještě chvíli, aspoň maličkou,“ povídal snad i prosebným hlasem. Ještě hodinku, nebo dvě! Ještě tolik času chtěl pobýt naživu! Jestli mu mají hvězdy dnes něco ukázat, nechtěl, aby to byla jeho vlastní smrt. Nechtěl vidět ani svojí budoucnost – tu by odhalil rád sám, svým tempem. Chtěl vidět něco z minulosti, kterou si nepamatoval. Proto tady byl, a proto se přemlouval ke spánku.
Konverzace o smrti a vraždách byla vskutku hluboká. „Jsou to šťastlivci. Vlci, co zabijí, byť jen neúmyslně, na sobě nesou po celý zbytek života těžké břímě. I ty ho máš, já to slyším. Slyším, že se trápíš.“ Pohlédl Harimu do očí jistojistě zakalených omamnými látkami. Jestli tu jsou všudypřítomné opiové plyny, jejich oči už musí být úplně rudé! „A to já nechci. Nechci, aby ses trápil, protože jeden opodstatněný čin z tebe ještě nedělá někoho, kým nejsi.“ Pověděl mu. Jedna, dvě, nebo tři vraždy? To z nikoho ještě Herodése nedělalo! Tim by si ani nemohl myslet nic jiného, když tou vraždou zachránil jeho život. Měl mu být vděčný, a taky že byl. Tahle výměna života za život byla podle něj fér. Svět byl v pořádku, naprostém. Ale to nevěděl o celém tom Hariho kill countu. No, otázkou je, jestli by povědomí o téhle skutečnosti něco v mozku Tima změnilo.
Přikývnul, když bílý kolega zopakoval národnost jeho sestry. Chtěl by se s ní docela sejít, a zeptat se jí na vše, na co nemohl, když se viděli prvně. To byl pokáknut ještě z celého světa kolem sebe, a nedokázal čistě přemýšlet – vlastně tehdy ji ani jako sestru nepoznal. Dnes, díky informacím Ryumee, už věděl, a byl by schopen normální a srozumitelné konverzace. Aspoň v to doufal. „Opravdu?“ Šokoval ho fakt, že je Hariho bratr také z Ignisu. Věděl to, nebo si na to jen pod vlivem okolních drog nepamatoval? Nebyl si jist – jako by ta informace někde v mozku byla, ale nemohl jí nahmatat. možná pocházela z dětství – koneckonců, Hari říkal, že oni dva se znali ještě jako vlčata. „Alfa! To bych do něj neřekl. Nejste si podobní,“ vybavil si obraz alfy ignisské, protože předpokládám, že ho znal z celého toho ignissko-přízračného konfliktu. Alfa Ignisu, jehož jméno si Tim nevybavil, se Harimu ani trocha nepodobal! Vzhledově, a povahou nejspíš taky ne. To zas nemohl Tim takhle do hloubky posoudit, protože Raye nepoznal. Ach, kdyby jen věděl, že se s ním jako dítě kamarádil! A coby teprve řekl na fakt, že s ním má jeho sestra vlčata? Možná by to nerozdýchal!
Ach, ti rodičové! Na mysli Tima se občas objevili, ale jelikož si na ně takřka vůbec nepamatoval, neměl se čeho chytat. Občas se mu náhodně vybavila vůně jeho matky, nebo pocit, jaký měl, když ho otec brával na procházky pod noční oblohou, ale nic konkrétního nevěděl. „Věřím, že jsou v pořádku. Pokud se máte sejít, tak se sejdete.“ Žel lepší odpověď na to neměl. Byl sám ve své prázdné hlavě a snažil se vybavit si obraz svojí matky. Snažil se moc, ale nevzešlo z toho vůbec nic. Možná až usne?
Jestli chtěl Hari mluvit otevřeně o všem, Tim byl připravený mu naslouchat. Nebyl žádný terapeut, ale dělat mu odpadkový koš by mu nevadilo – on by byl možná i rád. Když si z vás někdo udělá odpadkový koš, jedno pozitivum to přeci má, a velké – dotyčný vám důvěřuje. A to stačilo. „Bude, věřím tomu.“ Odsouhlasil Hariho slova a přivřel oka. Ani on vědomě po objetí netoužil – od svého znovuzrození byl k dotekům vcelku odměřený, citlivý, ale na povrch se dostávala skutečnost, že ten traumatický zážitek jen zastírá jeho skutečné já. On byl jako dítě velmi kontaktní a zvídavý, a taky vcelku neohrožený a nebojácný jedinec. Jaká škoda, že se to všechno podělo bůhví kam. „Nejspíš ani já. Protože když jsem s tebou, tak se nebojím.“ To byl fakt. S Harim se nemusel bát jen vnějších vlivů na svou existenci, ale ani těch vnitřních. Nemusel se bát, že zrovna zvolí špatná slova, nebo že něco špatného udělá. S ním mohl být skutečný. A taky s drogama.

Vskutku konverzace dost rychle chcípla, ale to přec Tim chtěl! Né, že mu to téma bylo vyloženě nepříjemné, ale spíš neskutečně awkward. Jen těžko mohl mluvit o pocitech, o kterých doposud sotva věděl, že existují! Hlavně si nemyslel, že by tyhle pocity atakovaly zrovna jeho mozkovničku. Po výplachu mozku se nepovažoval za tak docela normálního jedince, a tyhle emoce se zdály být až příliš normální! No, bezpochyby bude mít ještě co dělat, aby to všecko pobral a pochopil. Žel se tomu nemůže věnovat 24/7, protože má i velmi důležitou práci.
A o práci nakonec bylo téma, které následně Ryumee načala. Třikrát hurá všem workoholikům! „Nechám to na tobě, podle toho, jak se budeš cítit. Už je to opravdu doba, co jsme to řešili, ale já se na to těším. Možná objevíme něco zajímavého, co by třeba mohlo pomoci Cielovi, nebo jiným případným pacientům.“ Ach ano, Cielův případ byla skutečná tragédie! Né taková, jako Anjelin potrat, ale rozhodně to byl těžký případ, se kterým si Tim mohl lámat hlavu, když si jí zrovna nelámal Harim. No a zas jsme u toho, že na něj myslí!! On nechce! Pomoc!! „Musím se přiznat, že jsem byl teď vcelku otřesen tím mým nepříjemným zážitkem, a tak jsem ani na pacienty nemyslel tak jako jindy. Už je to snad ale dobrý.“ Ano, myslel ten pokus o vraždu jeho maličkosti, o kterém jistě věděla celá smečka.

Jó, Timek věřil, že ty obavy má, a taky cítil, že to není úplně téma, které by sestřenka chtěla nadále rozebírat. Jenže proč téma o něm a jeho známostech muselo být to, čím trápila zas ona jeho? Neměl žádné odpovědi, jen zmatek v hlavě! „Já nevím – vlastně nevím nic,“ řka zmateně. Neví, jestli se to dá srovnávat, protože do cizích hlav neviděl! Neviděl, co cítili ostatní, a tak neměl s čím porovnávat! „No, snad máš pravdu,“ říká jí, a začervenal by se aj na zadeli, kdyby to šlo! Měl pocit, že mu viděla až do duše, viděla ty nejhlubší myšlenky! Ale to si jen představoval, ona mu přece myšlenky číst nedokázala. Třeba by se dosti divila, co by tam našla!

No, zdá se, že Cielo to nějak rozdýchal, a jediný, kdo utrpěl, byl jeho mozek. Ale to je jen dočasné, určitě nebude poškozený navždy. Z máku se mu stane jen těžko něco vážného! S tou harmalou už by mohl být problém, ale tu nakonec Cielo vyzvracel, takže jí nelze brát v potaz. Podtrženo sečteno, bude ok. „Mám mu ještě něco dát na uklidnění?“ ptal se Ryumee. Tyjo, on by ho snad zdrogoval na smrt! Ale teď myslel spíš jen něco nezávadného, aby se z toho šoku trochu lépe oklepal. Už neměl takřka nic víc co dodávat, jen mínil došetřit Ryumee a nechat to pro dnešek být.
Polemizovat o celé události pak můžou se sestřenkou, ale to až tu Cielo nebude. Určitě by nebylo dobré ho nějak šokovat tím, čím se před chvílí stal! Tim ho jen mlčky pozoroval, a dělal si o tom své teorie, v duchu a v tichosti. Možná budou muset najít nějakého vlčího vymítače ďábla! Budou muset ject do Vatikánu!!

Tim byl zde jako vždy na pracovní procházce. Sháněl se po horských bylinkách, které nebylo tak snadné najít i u nich na území. Sice to bylo území vskutku rozlehlé, ale mimo něj se také daly najít i v zapovězenějších částech norestu. Byl dnes vcelku otevření nějakému tomu seznámení se s někým cizím. Cizím, avšak bezpečným. Opravdu nestál o zážitek typu dalšího pokusu o vraždu jeho maličkosti. Už teď raději měl zapnuté všechny smysly, aby o případném vetřelci v okolí věděl včas. Teda, to si říkal, když na tuhle procházku vyrážel.
Zatím končil u toho, že si tu sbíral pomněnky, a přemýšlel. Měl dost o čem přemýšlet, ale snažil se soustředit spíš na relevantní věci, jako Ryin porod. Musí se psychicky připravit na to, že ve skladu se za pár týdnů budou prohánět nezkrotná vlčata, a on nebude stíhat nic uklízet. Kdepak je vůbec otec vlčat? Už nějakou dobu ho neviděl. Byl zaneprázdněný, nebo se zalekl rodinného života? Ach, taková tragédie se snad nestala!

Timek si nad sebou zvládl jenom povzdechnout. „To je pravda – já však bývám překvapený až moc často,“ řka. Už je to tak – věčně překvapený Tim byl na denním pořádku. Ať už byl překvapený ze svého okolí, nebo ze sebe samotného, patřilo to k jeho existenci. Aspoň už nebyl pokáknut z každého zašustění trávy, i když by to v tuhle chvíli bylo dost oprávněné. Někdo se ho pokusil zavraždit zcela bezdůvodně! Je logické, že jeho mozek hned při dalším střetu s cizincem zase myslet na nejhorší! Tento jedinec ho musí omluvit, i když původ jeho strachu nezná.
No, Tim skutečně ocení, když se konverzace o vrazích ukončí. Poslední dobou je jich až moc! A mezi ně vlastně patřil i jeho crush, samotný Hari. Ach, no to je nemilé, vskutku! Ale do těchto myšlenek Tim brouzdat nechtěl, protože by se v nich zasekl až příliš dlouho. „Já pocházím ze smečky Přízračné. Naše území leží za zdejšími horami,“ ukázal hlavou k hřebeni, který se kotlinou táhl od pláně až ke druhé straně šedých hor. „Ale ty jsi tulák, že?“ To už podle pachu identifikovat dokázal.

Mluvit o svých snech a představách je snazší než je plnit a uskutečňovat, to je odpověď na to, proč Hari neuskuteční i ty své představy. Tim si koneckonců taky představoval, že je fyzicky silnějším jedincem, který se jednou vydá na lov laně nebo jiné vysoké zvěře. Hvězdy chtěly, aby vynikal v léčení, ale proč mu nedali do vínku i trochu víc sebevědomí nebo fyzické síly? Proč musel být za slabocha?
„Být silný,“ zopakoval po Harim. „Ale tací nejsme. Jsme slabí a zranitelní, a ti, co se zdají být silní, jsou silní jen ve skrývání téhle skutečnosti. Přežívají jen ti, co to skryjí dostatečně na to, aby to na nich nikdo jiný nepoznal." Nejspíš už se mu to v hlavince slušně motalo – cítil, jak se přestává tak docela vnímat. „Prach jsi a v prach se navrátíš." Vyřkl slova biblická, avšak tvářil se přitom dost nepřítomně. „Čeká nás to všechny, a otázkou je, proč tedy předstírat, kým nejsme. Bolí nás žití, a bude nás bolet i nežití. Stojí to za to?“ Stojí tohle trápení za to? Tim ho z Hariho slov cítil, cítil, že není spokojený, že je to skutečně jen smutný a zranitelný jedinec, který je jen hodně dobrý v předstírání opaku. Tim tak dobrý nebyl, už jen proto, jak emočně slabý byl.
Konverzace o hvězdách mu začínala motat hlavu snad ještě víc. „A možná, že nakonec žádné hvězdy nejsou. Možná, že o našem životě rozhodují, ale taky je možné, že neexistují, a za všechno si můžeme sami. Možná, že hvězdy jsou jen omluvou pro naše činy, je to výmluva pro to, co děláme – protože za sebe nechceme převzít odpovědnost. Dává to smysl?“ Myslel si, že nedává, ale nakonec to možná bude myšlenka s pravdivým základem. Předci žijící ve hvězdách nakonec mohou být jen smyšlenou báchorkou, díky které se za hříchy necítí být nikdo zodpovědný. Všechny vize a představy o budoucnosti jsou pak jenom nejhlouběji zakořeněné obavy, které mozek při působení omamných látek pošle na povrch.
Další slova docela korespondovala s tím, co před chvíli Tim řekl – zbavovat někoho života, a být tak nad hvězdami potvrzovalo, že možná žádné hvězdy nejsou. Jen oni samotní, co jsou za to zodpovědní. Ale bylo to tak správně? Tim na to neznal odpověď. „Podle mě je vražda v sebeobraně něco jiného, než jiná vražda. Taková, která je vykonána z nenávisti, bez pádného důvodu. Na čem záleží, jsou tvoje úmysly. Náleží nám vůbec o něčem takovém polemizovat? Jsme přeci vlci,“ říká mu tedy. Jsou to přeci jenom zvířata, která se zabíjí běžně! Kdyby Hari tu můrovlčici nezabil, zabila by ona jeho, nebo Tima. Muselo tedy padnout rozhodnutí, kdo z nich tří zemře, protože někdo to být musel.
Bezpochyby byly účinky jeskyně silnější s každou minutou, kterou zde trávili. Ale odejít a opustit tenhle moment bylo těžké. Timovi by ani teď žádný odchod z jeskyně na mysl nepřišel. Neměl by se však bránit spánku, kvůli kterému sem přišel. Jenže on se bál. Bál se, že se neprobudí, a když ano, tak svět bude jiný. Byl to zvláštní pocit, který nedokázal popsat, ani ovládat.
Těžké bylo teď myslet na žijící sestru. Ví o ní jen to, co mu říkala Ryumee. „Sestra. Je z ní teď nepřítel, je z ní ignisan,“ podíval se Harimu do očí. Není to legrační? tady jeho bílý kolega byl ignisanem, a stal se přízrakem, a jeho sestra to měla přesně naopak. Čím to, že se to takhle stane? Žel si nepamatoval, co měla za problém sestra, a ani nepochopil, co mu o jejím odchodu řekla Ryumee. „Ona nezvládla odchod rodičů, a tak smečku opustila.“ A pak se zamilovala. To Tim ale nevěděl, a nevěděl ani, že se sestře čerstvě narodila vlčata. Kdyby to věděl, mrzelo by ho, že jsou jejich rodinné vztahy tak zpřetrhané.
Cítit život je krásnější, než cítit smrt – pochopitelně. Timovi bylo příjemné poslouchat Hariho život, jeho srdce, a tak se neměl k tomu se od něj vzdálit. Věděl, že mu chybí fyzický kontakt, který jako dítě tak moc vyžadoval – takový kontakt, který mu mohli dopřát jen rodiče a zesnulá sestra, vlci, co ho milovali. „Krásný a krutý,“ doplnil ho mumlajíc mu do srsti, jako by mu myšlenky četl. „A tak musíme udělat maximum, abychom se v něm cítili dobře. Jako se teď cítím já.“ Ale neznamenalo to, že si mají každý den dát semínko harmaly, nebo obden navštěvovat tohle opiové doupě! Znamenalo to, že chtěl milovat a být milován, znamenalo to, že chtěl žít s okolním světem v naprosté harmonii, znamenalo to "žij a nech žít".

Tim věřil, že to dobře dopadne. Nějak. Sám byl na ta vlčata zvědavý – bližší mu už žádná nejspíš nikdy nebudou, a tak doufal, že si s nimi bude rozumět. S jeho povahou by to neměl být problém, ale kdo ví, jak to pak skutečně bude, že? Vyloženě s žádným vlčetem ještě střet neměl, né delší, než je nutné. Pořád bylo pro něj jednodušší komunikovat s přírodou, která ho nemohla zaskočit nějakým nečekaným chováním. „Aha, ale to je v pořádku. První, co nás na druhém zaujme, musí být bezpochyby vzhled – protože to je to první, co vnímáme,“ říká jí. Tim by asi o nikom neřekl, že je ošklivý, ale ano, někteří byli hezčí než jiní. To je však věc subjektivní – jemu se třeba znaky rodu nijak extra nelíbily. Podle něj vlci rodu Estrela vypadali jako chcípáčci, co si sotva něco uloví. A někdy, jako v jeho případě, tomu tak i zjevně bylo. To už je ale jiná kapitola o jeho neschopnosti.
No jo, Timek nebyl žádným chodícím sebevědomím, takže je jasné, že se k přiznání barvy nikterak neměl. Byl sám sebe zmatený, tak je to! „A-ano,“ říká jí nervózně. „Ty takové dobré kamarády nemáš?“ Everetta, možná, hah? Tim věřil, že tyhle city k Harimu jsou jen nějaké vzplanutí, které ho možná po čase přejde. Sice si to zatím neuměl moc představit, protože se akorát tak stupňovaly kdykoli ho viděl, ale co už.

Timek si bylinky hezky připravil, a šel Ryumee zaléčit. To se ho zrovna ptala na identitu Cielova mazlíčka. Skutečně si ho všimla až nyní? Vždyť s ním přišel omotaným na krku! Chudinka byla asi taky trochu pod vlivem drog, no jo! „Ten had? To je přeci Cielův mazlíček,“ a tak jí to tedy připomenul, a následně začal se samotným ošetřováním Ryina krku. Hlavně se rána musí vyčistit, aby se do ní nedostala infekce – jinak nejde o nic vážného.
Cielo se pak probudil jako řádně zdrogovaný jedinec, kterého není možno vypustit do slušné společnosti.„Nějakou chvíli si ho tady nechme,“ navrhnul proto Tim, aby nikdo ze smečky nebyl považován ze většího ementála, než jakým je on sám. On se Cielo za nějakou dobu rozdýchá, a odejde v klidu po svých. Ať se zatím hezky baví.

A tak se ani život nezdál být najednou tak pozitivním, jak si to Tim nalhával. Předstíraná pozitivita neměnila nic na tom, jak krutý a těžký život dovedl být. Tahle faleš však ze světa dělala místo, kde lze přežít. Žít, ale v první řadě jen přežít. Proč se hvězdy rozhodly, že ho vrátí do života s pouhým náznakem toho předešlého? Proč ho prostě nenechaly v tom mrtvém časoprostoru, kdy o sobě ani nevěděl? Neměl by to nikomu za zlé.
Odpověď Hariho na jeho otázku Tima zmátla. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli jí dobře zachytil – už i nahlas vyřčená slova neuměl mnohdy zařadit do souvislostí, natož, když pak mumlal. „Kdo?“ Zeptal se tedy, ale odpověď neočekával. Nejspíš by tomu stejně vůbec neporozuměl. Nebyl si jist, jestli v tomto stavu vůbec něčemu porozumí. Možná je to tak ale v pořádku – je skutečně nutné snažit se dění kolem sebe pochopit? Proč si nestačí říct, že některé věci se prostě dějí, k čemu se ptát ještě na otázku "proč"? „To je hezká představa. Proč jí ale neuskutečníš? Proč nejsi právě tímhle skutečným Harim? Jaké neviditelné pařáty tě drží zpátky?“ Jsou to ty společenské představy, které chce snad plnit? Tim byl tím, kým být chtěl – nebo si to aspoň namlouval. Takhle byl možná spokojený, ale byli by s ním spokojení i rodiče? „Myslím, že měl. Hvězdy už nám náš osud dávno napsali, už při našem narození. I když si myslíme, že tole se stát nemělo, i to je součástí jejich plánu.“ To si myslel. „Ale někdy jejich rozhodnutí nechápu. Ty ses měl stát tím, kým seš. Z nějakého dobrého důvodu, který se dřív nebo později dozvíš. Třeba proto, abys mi zachránil život. A jiným vlkům po mně.“ Možná. Možná, kdyby byl Hari medikem, byl by stejně neschopný jako Tim, a nikdo by jej nezachránil. Možná to tak v nějakém alternativním vesmíru bylo. Rozhodně si nemyslel, že šel Hari špatným směrem, nemyslel si, že by dělal něco zlého. Ale věřil, že je se svým osudem nešťastný – viděl to na něm právě teď.
„A tak nikdo nepřijde nazmar. Každý bude nakonec užitečný, protože jeho ostatky nakrmí někoho jiného. Tak zůstane svět v pohybu – když přírodě vrátíme to, co jsme jí vzali.“ Říká Tim takřka nedýchajíc. Atmosféra tu byla zvláštní, né vyloženě špatná, ani dobrá. Velmi neurčitá, velmi nejasná.
Hariho slova měla hloubku, ale dokázal je zdrogovaný Timův mozek pobrat? „Ale proč by to mělo být špatně? Kdo o tom rozhoduje? Co když je správně to, o čem jsme přesvědčení, že je špatné? Zas a znovu, každý skončí hlavou v hlíně, a tak na něm za našeho života sejde? Může nám to vůbec někdo říct?“ Kdo rozhoduje o normálu a nenormálu? Nějaké společenské normy? Ale ty si přeci vymysleli ostatní vlci ze smeček, nikdo jiný, žádná vyšší síla.
Tim byl přesvědčen, že ani o tom nerozhodují vlci samotní. „I my jednou ty hvězdy budeme. Budeme, jsme. Co světu sebereme, to mu i vrátíme – naším tělem. Co se má stát, stane se.“ Ano, opět myslel na ty červi prolézající očníma důlkama jeho vlastní nehybné mrtvoly. „Skutečně? I moje žijící sestra je pro mě jen neexistující osobou. Je, ale zároveň není. Neznamená pro mě nic.“ Protože na ní nemá žádné vzpomínky, a nemá s ní žádný vztah. Nezná její aktuální život, a nemyslí si, že se o něm někdy dozví.
„Bude to krásný, bude to dokonalý,“ pověděl Harimu z očí do očí, a pak mu svojí hlavu položil na hruď – k srdci, aby si vyslechl, jak zběsile mu bije. Byl živ, právě teď a tady, a není to nakonec to nejdůležitější? „Teď jsme ale živí, živí spolu. Cítíš to?“ ptal se ho, když mu najednou zvedl tlapku, aby si jí dal ke svému srdci. I to jeho jistě bušilo ostošest, jako správně zdrogovaný orgán. Bylo krásné být tu teď naživu, takhle blízko Harimu – věřil, že blíž už to nepůjde.