Príspevky užívateľa

Tim se tak zběžně rozhlédl po noře, aby se ujistil, že tu nedělá před Ordem ostudu. Nedělal. Ač si někdy připadal, že začíná některé bylinky zbytečně shromažďovat, stále to tu zvládl mít uklizené a hezky roztříděné. „Často mi pomáhá mladý Ghu'Lass. Zdá se, že má o bylinky docela zájem, tak ho v tom chci podpořit. Případně mám ve své blízkosti vlky, které mohu v případě nouze požádat o pomoc,“ ujistil Orda s drobným úsměvem ve tváři. Mohl požádat ty nejbližší, jako byla Ryumee, Hari nebo Anjel. Oni by ho pravděpodobně neodmítli. Tim mohl bezpečně tvrdit, že neměl problém s nikým ze smečky, a nebál by se tedy o pomoc požádat ani jiné. Když to však nebylo nutné, snažil se nezasahovat svojí prací do práce jiných. Byl asi jen zkrátka takový.
Přikývnul, avšak rozhodl se ještě jednu nepříjemnost zmínit. „Krapet mě znepokojuje Roihův incident. On bude sice v pořádku, ale pokud se má v okolí pohybovat nějaký běsný tulák, co jiným trhá části těla, je to nejspíše důvod ke znepokojení.“ Vyřkl nahlas svoje obavy. Po tom jeho vlastním nepříjemném incidentu s tulačkou na území byl zkrátka k podobným věcem dost opatrný. Roihu se dost nejasně vyjádřil o tom, jak to s tulákem nakonec bylo, proto si ani Tim nebyl jist, jak se k celé věci stavit. „Doufám v to také. Jeden nejspíš nemůže být připravený na vše, určitá snaha tam ale být musí.“ Pronesl a odmlčel se stejně tak jako S'Arik. Očekával, že s ním nepřišel hodit jen nějaký plk, takže si myslel, že je na následující konverzaci připravený. I kdyby se mělo jednat o zmíněné nedobré zprávy o něčím zdravotním stavu. „Poslouchám,“ pronesl s pohledem upřeným na vůdce smečky.

Ano, Timek byl skutečně právě zaměstnán, ale nikdy né natolik, aby zde neuvítal návštěvu samotného Orda. Byl takřka u konce výroby dezinfekce, když sem S'Arik přišel. Nestávalo se tak často, aby ho tu sám od sebe navštívil, a tedy si hned Tim začal myslet, jestli s ním jde řešit něco vážného. Má nějaký zdravotní problém? To by se dalo povážit za vážnou věc. „Dobrý den, Ordo,“ opětoval pozdrav s jistou zvídavostí v očích. Zanechal svého tvoření, a věnoval mu svou stoprocentní pozornost. Vůdce měl ve své tváři typický neutrální pohled, a tedy se nedalo vyčíst, co se mu právě honí hlavou. Tim rád četl v ostatních, a tak tuto skutečnost příliš nevítal.
Otázka na stav oddělení mediků nebyla překvapující, byla spíše očekávatelná. Jistě, že chtěl Ordo vědět, jak je na tom před zimou sklad bylin, a celkový zdravotní stav smečky. „Snažím se co to jde, abych měl sklad na zimu připravený. Sbírám vše, dokud nenapadne první sníh – pak už nebude hledání léčiva tak snadné.“ Pověděl pro začátek. Ve zkratce se zásobil, dokud to šlo. Už začínal i se sušením, je nejvyšší čas. „Většina smečky se zdá být na zimu připravená – co jsem ze zběžného zhodnocení kondice některých jedinců vyčetl.“ Dodal a rozhlédl se kolem. „Jsem tu teď sice sám, ale díky tomu, že smečka je poměrně zdravá, to stíhám takřka bez problémů.“ Takřka. Ovšem nezapomněl na nebohou Nwod'Reoku, která před nějakým časem podlehla své nemoci.

Timek byl otevřený všemu, ale možná ho přeci jen kapánek zarazilo, co Ryumee nastínila. Však se nad tím musel pousmát. „Navrhuješ, abychom do lektvaru přidali vlastní biologický materiál?“ Má tam přidat Cielovi nebo snad svoje chlupy? Krev? Byla to zajímavá myšlenka, ale nebyl si jsit, jestli by to v něčem pomohlo. „Samozřejmě můžeme experimentovat a přidat tam třeba Cielovu krev. Krev v čase, kdy je posednutý tím "ďáblem". Třeba by to něco udělalo, třeba ne.“ Tak to už opravdu plácal nějaké takřka exorcistické praktiky.Ale kdo ví? Třeba z něj vymítač ďábla jednou bude.
Sledoval, jak to všecko Ryumee začala. Měl po tlapce bylinky, a byl tedy připravený je do nádobky vhodit, když sestřenice zavelela. „Na to jsem zvědavý,“ pronesl, když tam ty bylinky umístil. Chvíli se ve vodě povaří, a bude to mňamka. Měl by si možná takovéhle čaje a lektvary tvořit častěji.

Držel mu tu packu pevně, aby se mu při obvazu netřásl. Z jeho slov usoudil, že plánovanou dávku máku, kterou mu chtěl ještě dát, bude muset snížit. Už se zdál být mírně... zmatený. „S úctou k tobě, to posoudím sám,“ pronesl tedy, a dále se věnoval své práci. To pak ale přišla za nimi Anjel. Chudinka, nejspíše se po procházce těšila na odpočinek, a namísto toho teď bude mít akorát stres. Jako by si ho za svůj život neprožila už dost, že?
„Anjel, neměj strach,“ pronesl, avšak nebyl si sám jistý, jestli jí tím ukonejší. Když mu Roihu ucuknul s packou, aby jí ukázal svojí partnerce, zamračil se. Nepatrně, ale zamračil. Hned se po ní natáhl zpátky, aby obvaz dokončil. Už to bude, hoch musí být trpělivý! „Roihu přišel při rvačce ke zranění – amputace prstu. Zdá se, že mu ho někdo ukousnul – kdo přesně, o to se zatím nepodělil. A asi dnes už ani nepodělí.“ Řka, když tak Roiha slyšel. Jemu teď už nemusel asi nic o rekonvalescenci říkat, to raději Anjel ujistí, že se uzdraví. Ta byla jistě strachy bez sebe! A on jí naprosto chápal, neboť na jejím místě by měl taky strach. Když se vaši nejbližší rádi rvou, je to pak s nimi těžké pořízení. „Už jsem mu musel dát dávku máku setého, je to bezpochyby dost bolestivé zranění. A ještě bude. Ale zahojí se to, když se bude o ránu správně pečovat, a dodrží se klidový režim. A o to se já postarám.“ Poslední větu mířil na Roiha, kterého propálil pohledem. Jestli k něčemu tenhle pohled byl, to jisté není. Timek si dá ale záležet na tom, aby tohoto zdivočelého pacienta držel na uzdě. „Teď už mu dám jenom třezalku s ždibečkem máku, aby se mu dobře spalo, a neudělal se v ráně zánět. Bude v pořádku.“ Pohlédl na Anjel.

Ano, Timck ho skutečně sledoval dosti podezíravě, ale to zkrátka proto, že v podobném situace se zatím neocitl, a ani ho na ní nikdo nepřipravil. Ryumee mu určitě nesdělila, co má dělat v případě, že se tu objeví nějaký špeh z jejich rodu. I když to zatím znělo dost bláhově. Kdo ví, co má cizinec za lubem.
Ancunin se sice možná usmíval, když přiznával, odkud je, Timovi to však úsměv na tváři nevykouzlilo. Zaprvé bylo jen málo věcí, co mu mohlo do obličeje přinést úsměv, zadruhé jeden si nemohl být jistý, jestli je tato skutečnost, o kterou se vlk podělil, úsměvná. „Tak to jsi ušel asi pořádný kus cesty,“ pronesl opět jen něco zcela nedůležitého, a pohodil ocasem. Chtěl se ptát, jaký důvod k odchodu ze smečky tedy měl, když to následně řekl sám. „Hledal jsi nás?“ Zopakoval. To může být opět i špatné znamení. „A z jakého důvodu? Opustil jsi jedny Estreláky, abys našel jiné?“ Z jeho hlasu nejspíše nějaké to zmatení znáti bylo.
Ale Timek neměl předbíhat – cizinec se sám o něco málo podělil. Nejspíše si sám uvědomoval, jak zvláštně jeho storytime zní. To co řekl následně bylo mnohem lepší. Tim si uměl představit asi tak deset scénářů, proč se tento jedinec rodu znelíbil. I on sám měl koneckonců pár výtek k rituálu. „No jistě, můj otec – zbabělec. Zdárně jdu v těchto stopách, a přesto tu mám své místo- Možná se tedy i pro tebe nějaké najde,“ pronesl. Samozřejmě, že nezapomněl, jak ho Ryumee nazvala srabem, kvůli jeho postoji k rituálu. Ten se od té doby moc nezměnil, ale už aspoň už věděl, co si může myslet nahlas, a co pouze v duchu. „Takže hledáš azyl?“ Přeložil jeho slova po svém. Možná to bylo to jeho samaritánské já, které mělo zapotřebí každému pomáhat jak se dalo.

Nu, tahle vlčina se zdála být plná trápení a bolesti. Timek to neviděl rád, neboť pohled na trpící vlky jemu samotnému přinášel určitou formu martýria. Musel jí pomoci, za každou cenu. Jako vždy pomohl za každou cenu všem ostatním. „To mi povídej,“ pronesl jen, ale co on o bolesti světa věděl? Nemohl si přeci stěžovat. Měl přátele, rodinu, i smečku a v ní dobrou pracovní pozici.
V hlavě si přebral, co vše bude potřebovat – jídlo. Uloví jí něco menšího, aby se z nějakého většího pokrmu jen a jen nezeblila. Myš by měla stačit. Do té jí dá třezalku a pár semínek máku. Mák opiový, no, ten on má ovšem vždy u sebe. Tohle přírodní analgetikum utiší její bolest, a třezalka se vydá vstříc boji zánětu. Samotnou ránu omyje vodou napuštěným mechem, a potře rozmělněným řebříčkem. V těchto podmínkách je to první pomoc, která by měla na chvíli stačit. I tak by jí nejradši dotáhl k sobě do skladu, kde by jí mohl vyléčit jak se sluší a patří. Jenže tuláci domů nesmí. Ohrozil by nejen sebe, ale i ostatní, a to si zkrátka nemohl dovolit.
„O jídlo se postarám, neměj strach,“ pronesl. Vskutku byla hladová více než dost. V tomto zbědovaném stavu si asi nebyla ani schopna nic sama ulovit. Ale teď se snažila o něco, co by popsal jako spoluúčast na jejím uzdravení. Ale on nepotřeboval, aby mu snad dokazovala, že si svou snahou postarat se aspoň o tuhle základní potřebu, zaslouží pomoc. On na nic takového nehleděl. „Ty nikam nechoď. Budu zpátky cobydup.“ Rozhodně nebyl nejrychlejší lovec, a nejspíš ani ten nejlepší z nejlepších, v případě takové nouze ale dokáže hnout zadkem.
No a tak tedy šel. Měl trochu strach, že když tu vlčinu nechá, vrátí se už k tělu bezvládnému, neměl ale jinou možnost. Hra o čas však startovala právě teď, a on jí nehodlal prohrát. On nikdy!

Timek se ujsitil, že ho vlčina napodobila, a když se jí to zdařilo dle představ, pokračoval. „A takhle vlastně pokračuješ dál,“ pronesl a ukázal, že i další stébla s květy se k tomu hlavnímu přidávají takřka identicky. Už si za tu dobu pletení věnců našel více stylů, ale tenhle byl pro laiky naprosto nejjednodušší a nejrychlejší. Nebyl nejelegantnější ve výsledku, ale pro tuhle mladou vlčinu bude stačit, a funkci čelenky splní víc než obstojně.
To se nakonec ukázalo i ve výsledku, kdy už bylo s pletením šmitec. Když to sem tam Ebony nešlo, tak jí s tim pomohl, ale víceméně to nechal na ní. Byla vcelku šikovná. „No, vidíš jak se ti to povedlo! Dobrá práce,“ usmál se a její výtvor si kritickým okem prohlédl. Ano, pár nedokonalostí tam bylo, ale zatěžovat jí tim nebude. Když jí bude bavit plést, nakonec si najde vlastní styl, a všechno to vychytá. Timek v Norestu vyrobí celou armádu pletačů věnců!

Rozhodně neměl v plánu ukončovat něčí trápení tím nejrazantnějším způsobem – uštědření rány z milosti, takový on ovšem nebyl. Muselo by se jednat o vskutku neléčitelný případ, aby se k něčemu takovému snížil. „Já jsem ti přišel pomoct se do toho ráje vrátit.“ Pronesl, ač jestli byl skutečný život ráj byla otázka na opravdu dlouhé přemýšlení. A teď na něco takového nebyl čas ani prostor, protože vlčina trpěla. Horečka svědčila o zánětu, a když se na ní Timek chvíli koukal, zjistil odkud to nejspíš pramení. Měla vskutku ošklivou ránu nad levým ramenem. „Copak se ti stalo?“ Ptal se, však neočekával odpověď, pouze se snažil vlčinu udržet při vědomí. Co se stalo bylo navíc takřka jasné – někdo nebo něco jí připravilo o levé křídlo.
Vlk v bolestech jedná zkratkovitě, a on teda očekával, že se ho třeba bude snažit pokousat – nebyl tedy překvapen, když tak skutečně chtěla učinit. Uhnul, a na tento výstup nereagoval, udržel si ledový klid, jako ostatně vždy. Sahat na ní musel, a to dokonce i k ráně, aby si byl jistý, co pro ní může udělat. Rána byla zhnisaná, sálalo z ní teplo, tedy bylo jasné, že tam už má zánět. Timek to bude muset pročistit a podat jí nejen bylinky na bolest, ale i na pročištění organismu. „Budeš muset něco sníst. Jak dlouho jsi nic neměla?“ Opět se ptal víceméně řečnicky. Mladá vlčina však byla zbědovaná, nejedla jistě už nějaký ten den. Něčím jí nakrmí, a rovnou do jídla přidá i léky. „Chvíli tu vydrž, něco ti přinesu k snědku. Budeme muset tu ránu pořádně pročistit.“ Ano, mimo nějaké jídlo doběhne i pro vodu, kterou to vyčistí.

Copak tak daleko od domova dělal právě Timeček? Nu, co by – pracoval! Sbíral pod sněhem ještě co se dalo, protože nasněžilo teprve před pár dny. Chudinky bylinky ještě někde pod vším tím lapají po dechu, a Timův skvělý nos je vyčmuchá a dá jim nový smysl bytí. Měl s sebou brašnu z travin, který si po proběhlém léčitelském workshopu zvládl vyrobit cobydup! Jednou si chce udělat něco trvanlivějšího z látek, ale teď na to nebylo tolik času. Měl hlavu plnou starostí! A když né starostí, tak rodiny, nebo Hariho, ovšem.
Zrovna vyhrabal zpod sněhu řepík, když mu studený vánek do nosu zavál cizí pach. Nebyl to jen tak ledajaký pach, byl to pach vlka raněného, slabého, možná dokonce umírajícího. Tim bezpečně takový pach poznal, a samozřejmě hned zpozorněl. Jaká to náhoda, že byl zrovna tak daleko od domova vybaven někomu podat první pomoc! Osud ho tu očividně chtěl, chtěl, aby konal dobro. A on se toho ujme s ochotou. Vydal se tedy za pachem, mezi čímž si řepík uložil do své low cost brašny. Zrovna teď se bude nejspíše hodit.
A skutečně – po chvíli chůze Timek zjistil, že ho tu bude více než potřeba. Narazil na mladou podvyživenou vlčku bezvládně ležíc ve sněhu. Byla to tulačka, a v tomto stavu nevypadala nebezpečně. Tim navíc ošetřoval i nebezpečnější vlky, viz Chris, který o sobě kdysi tvrdil, že je vrahem. Nemusel se tedy snad příliš bát, že by ho v tomto stavu nějak ohrozila. „No ahoj,“ pronesl hlasem konejšivým, což znamenalo jediné – jde se pracovat. Přistoupil k cizince bez zaváhání, a hned jí šel sahat po uších. To aby zjistil, jestli nemá horečku. „Jsi tu se mnou?“ Ptal se, neboť nechtěl, aby vlčina upadla do bezvědomí. „Celá hoříš,“ pronesl, a hned jí začal pohledem zkoumat. Co se jí asi přihodilo?

Timek si v tuto chvíli připadal jako blázen, když mířil vstříc něčemu, čemu by se dalo říci "konfrontace". Konfrontace, nebo snad vyložení karet? To konkrétně na mysli neměl, když si tuhle schůzku v údolí s Harim domlouval. Chtěl se ho ptát, jestli se mu náhodou něco neděje, když se tak straní smečce, a také jemu samotnému. Chtěl vědět, co je špatně, protože změna v jeho chování byla vcelku zjevná. Věděl, že i konverzace na toto téma nakonec může skončit přiznáním nějakých citů, které k němu Timek pociťoval, ale snažil se k tomu stavit statečně – nejstatečnějš jak uměl! Protože když se mu Hari stranil už nyní, hůře být asi nemůže ani přiznáním nějakých emocí.
I když se tímhle konejšil – tím, že přeci se nakonec nic nezmění –, srdíčko cítil tlouci až v krku. Jeho nervozita by se dala krájet, a to skutečně měl v plánu jen a pouze konverzovat. Třeba se skutečně v Hariho životě děje něco, co jeho náhlou absenci při dění ve smečce nějak logicky vysvětlí. Možná je nemocný. Což by byla ta horší varianta, protože pak neexistoval zas logický důvod, proč za ním nepřišel na léčení. Ach, no, dokud se ho na to skutečně nezeptá, může jen polemizovat a vymýšlet další fiktivní scénáře, které akorát zbytečně strašily jeho mysl. Raději tedy přidal do korku, aby toto mohl v sobě navždy uzavřít.
Schůzka byla domluvena po západu slunce, kdy už všichni prací povinní jedinci mají padla. A možná to tak Tim chtěl i proto, že ve stínech noci bude mnohem těžší v jeho tváři najít nějaké nežádoucí emoce. Ať už si s Harim řeknou cokoli, nerad by, aby mu snad pod návalem nějakých citů zvlhla očka, a on to musel sledovat. Bylo by to potupné. Ale již na tyto myšlenky nebyl prostor, protože Timek dorazil na místo setkání, kde už Hari čekal. Veškerou nervozitu je teď nutno hodit za hlavu, ač se to snadněji řekne, než udělá. „Hari, hezký večer,“ pozdravil. „Dnešní noc je ledová, ale o to krásnější.“ Poukázal packou k čisté noční obloze. Ano, mrzlo, ale na nebi nebyl jediný mráček, který by pohled na pomalu se ukazující hvězdy snad zastřel. Ne, rozhodně se tu Timek nemínil bavit o počasí, ale nějaký npc komentář na uvítanou je nutný vždy.

Timek skončil s ukazováním svých výrobků, neboť se nezdálo, že by přítomní měli extra zájem na tom se na ně podívat. Možná se na ně podívají až posléze, aby nebylo trapné, že jako jediní vstávají od ohně. „No jistě, Gulášku, ty máš také plášť.“ Usmál se. To, co mu vyrobil, nebyl plášť, nýbrž deka k narození. Možná z toho jednou plášť bude, ale nechat Guláše, ať tomu říká jak chce. Na termínech koneckonců nezáleželo.
Byl to zázrak, ale ke konci této akce se objevil i Everett. Tim si ho ovšem okamžitě všimnul, ale nemínil mu věnovat až příliš podezřelé pozornosti. No, to je taky dost, že se tu ukázal! Sotva se ukáže v životě svého syna, tak aspoň sem mohl dojít včas! Ale na nějaké čertění se nebyl prostor. Navíc si byl jist, že Ryumee mu to dá sama za sebe sežrat – Tim se do toho koneckonců vůbec plést nemusel. „Nuže, děkuji všem za pozornost. Račte si nabídnout, pobýt tu s námi jak je libo, jste tu vítáni.“ Pronesl k davu. „Při příští rovnodennosti se snad budeme moci těšit na organizaci pod tlapkami Ghu'Lasse – u této společenské události je tak nějak zvykem, že jí pod palcem má ten nejmladší člen rodu. Letos je na to moc malý, ale věřím, že příště se toho ujme se ctí.“ A nebo se zde objeví někdo nový, mladší? Tim upřímně doufal, že ne. Né, že by nechtěl, aby rod dále pokračoval, spojení Ryumee x Everett však velký fanoušek nebyl. A to hlavně kvůli Everettovi.

Přikývnul. „Ano, pálí, tak si na ně dej pozor. Listy se trhat mohou, ty mají dokonce léčivé účinky, ale květům je lepší se vyhnout.“ Informoval jí. Ještě tu léčit požahání, nu, to bylo něco, čemu se chtěl vyvarovat. Vážné zranění by tato rostlinka nejspíš nezpůsobila, ale byla to zbytečná práce navíc, které se dalo zamezit tím, že jen malou upozorní na opatrnost.
Natrhal několik kozích brad, takových lidově řečeno fejkových pampelišek. ty se budou hodit jako základ pro věnec. A nakonec i sama Ebony něco našla, a to by mělo pro ukázku pletení bohatě stačit. Přinesla nějaký ten heřmánek, krásně bílý, a opravdu jen pár odkvétajících kousků vlčího máku. „Tyhle budou stačit. Na, tu máš,“ podal jí i fejkovou pampelišku – kozí bradu luční. „Tohle použijeme jako základ, protože to má dlouhý stonek.“ Pověděl jí na začátek. „A takhle k němu přiložíme další kus.“ Ukázal následovně začátek takového klasického pampeliškového věnce. Bylo to snadné, pro jeho drobné tlapky určitě. Ale musil se ujistit, že i ona ho vnímala a rozuměla mu.

Pousmál se, když se tak rozhlížel kolem, jestli nenajde bylinku sdílející jeho jméno. Tymián. „Hodně se ti ten bodlák líbí, že? Klidně můžeme pak nějaký najít, a zaplést ti ho do srsti. Mohl bys ho nosit třeba za uchem,“ navrhnul mu. Ano, mohl by se tímto kvítím klidně prezentovat. Cokoli, hlavně, aby to cizím nezaplétal do pelechů bez jejich vědomí. „Pokaždé, když pak nějaký bodlák uvidím, vzpomenu si na tebe. A bude to hezká asociace. Né jako vzpomínka na den, kdy jsem strávil hodinu tím, že jsem si musel z lóže ty bodláky odstranit, abych si vůbec mohl lehnout.“ Pronesl již odlehčeným tónem, nechtěl ho už za to nějak byť jen emočně trestat. Bylo to jen dítko, koneckonců.
„Hm?“ Otočil se za synovcem, když zavolal, že kvítí bylinku našel. „No vidíš, jsi šikovný. Tak jej utrhni, a vezmeme ho domů, hm? Cestou se podíváme po tom bodláku.“ Nu, a snad ho nepodpoří v žádné rošťárně, podobné té minulé! Hezky mu ten bodlák zaplete do jeho vlastní srsti.

Pousmál se. „Doufám v to. Každý vlk by měl být pro svojí smečku svým způsobem přínosem.“ Pronesl tuto npc větu, aby nějak konverzaci o jeho zaměstnání zakončil. Zde se rýsovala mnohem zajímavější témata k řešení, která mohla přinést zajímavé poznatky. Odkud přesně tenhle vlk přišel? přišel z domoviny jejich rodiny, nebo se třeba také narodil jinde, jako sám Tim? A proč je nyní tady? Hledá tu snad něco? Své příbuzné, které by mohl zdissovat za to, co s rodem na tomto území provedli? Nu, následně se odpovědi snad dozvíme.
„Přiznám se, že jsem tu nikoho dalšího z rodiny nečekal. Je nás zde jen malý počet, a tak mám o všech nositelích jména přehled.“ Pronesl. A měl přehled i o těch, co již toto jméno nenosili, viz jeho sestra Marielle, jím samotným stále dosti nepochopena. „Je to tak, já se narodil na tomto území, konkrétně ve smečce Přízračných.“ Řka, a další kompliment jeho směrem již ignoroval. Mohlo by to začít být trapné, a jediné štěstí, že tento vlk je jeho příbuzným, neboť by k němu Tim snad mohl začít cítit nějaké přílišné sympatie. U něj k takovým pocitům stačilo vskutku málo. „Zajímá mě, odkud ale přicházíš ty? A hlavně – hledáš tu snad něco konkrétního?“ Nu, snad to nevyznělo jako výslech, to jen zvídavost se drala na povrch nebezpečně rychle.

Tim bral pomoc a podporu rodině a nejbližším jako samozřejmost, vděk nepotřeboval. „Není třeba děkovat,“ pousmál se tedy. Chápal, že to měla těžké. S takovým vysokým postavením měla spoustu zodpovědnosti, a ještě se očekávalo, že se bude starat o rodinu. Kdyby Everett přiložil ruku k dílu, nemusela to mít tak náročné. Naštěstí zde byl Tim, který byl schopen za něj zaskočit ve výchově Guláše kdykoli. Měl na jeho výchově zdravý zájem, neboť byl nejen budoucností rodu, ale také smečky. Chlapec se musí vyvíjet správným směrem!
Oheň, ach ano, podařilo se ho rozdělat. Ještě aby ne! Ryumee s rozděláváním ohně měla jistě již zkušenosti. „Mám tu trochu odstáté vody ze včera. To bude stačit.“ Pronesl a také pro ní došel. V čem jí přenášel? Nu, těžko říct. Nejspíše v nějaké kůře stromové, která připomínala svým tvarem misku, nebo na velkém listu. A nebo možná měl na to jinou vychytávku, kdo ví! „Tu máš,“ podsunul jí k Ryumee, a čekal, až připraví ty svoje nádoby, o kterých mluvila. Byl zvědavý, jak toto dopadne.